čtvrtek 16.1.
Vstávat se po včerejších fyzických výkonech (hlavně ta vyhlídka, au au) nechtělo, ale museli jsme. Během balení jsme si vzbudili taxikáře a v půl 8 jsem za něj hupla na motorku a frčeli jsme na nádraží. Chtěli jsme to zkusit zkratkou a odbočku z hlavní ulice našli v pohodě, ovšem pak se někde muselo odbočit vlevo a to už jsme nenašli:-) Vymotali jsme se zpátky na hlavní, a pak už nádraží našli, běžela jsem rychle koupit lístky a Petr valil pro Petíka. Když se nemotal špatnými odbočkami, tak tu byli za čtvrt hoďky. Já jsem zatím naložila bágl, zabrala místa v autobusu (všude rozřezané sedačky, zvenku omlácený, ale hlavně, že šla klimoška:-), koupila snídani a svačinu a pozdravila se s Rakušáky, kteří pokračovali stejně jako my. S Petrem jsme se rozloučili a on odjel na výlet ke vzdálenější jeskyni, kam jsme se včera už nedostali. Slíbili jsme mu reference na ubytko v Pakse, protože tam měl namířeno taky, ale později.
V půl 9 jsme vyjeli, ovšem hned na kraji města už zahybali k benzínce. Už nás to ani nepřekvapuje – tady se prostě tankuje až ve chvíli, kdy jsou za tu cestu vybrané peníze. Vtipné bylo, že jsme tu jednoho chlapíka zapomněli, takže jsme se asi po kiláku otočili a vrátili se pro něj, to jsem ještě nezažila:-) O dost méně vtipnější byla nehoda, kterou jsme díky tomu 3x míjeli – minibus, který nevím kolik musel udělat obratů, ale proletěl několika zápražími, sejmul pár psů, skosil bambusový domek a zastavil se až o sloup elektrického vedení, na střeše. Žádné zraněné lidi jsme neviděli, tak buď to bylo tak čerstvé, že je šli teprve hledat, nebo už byli pryč (obávám se spíš první možnosti). Vzhledem k tomu, že zde vedla silnice úplně rovná, asfaltová, těžko říct, co řidič prováděl, pravděpodobně spal:-( Jinak byla cesta už potom v pohodě, nebo spíš dlouhá, pořád stejná a hrozně nudná. Krajina placka, vesničky trochu víc roztahané, ale na Thajsko neměly ani omylem. Mezi nimi rýžová pole v různém stádiu „zpracování“. Jediné, co se výrazně změnilo, by se dalo vystihnout slovy „Čím víc na jih, tím větší prasata.“ Jednak tu po vesnicích opravdu pobíhala mnohem větší, černá prasata – na severu měli jen taková malinká, tady to byly pořádné svině:-) Druhak to bohužel platí i o lidech – nevím, co to mohlo způsobit, nebo jestli se to týkalo jen oblasti kolem silnice, ale kam se člověk podíval, tak haldy odpadků. Fakt to úplně praštilo do očí a pořád o tom přemýšlím, čím to mohlo být.
V 16:30 jsme dorazili na severní autobusové nádraží Pakse, kde autobus vyházel všechny turisty, aby si tuktukáři namastili kapsy, místní odvezl dál do města, zmetek jeden! Spřáhli jsme se opět s Rakušáky a zkusili na tuktuka stejný trik, ale nechtělo se jim smlouvat a neměli tu nouzi o další turisty (a do města to bylo skoro 7 km). Nakonec se nám ale 20 000 podařilo stáhnout aspoň na 15 000 K/os., ale museli jsme zaplatit předem a neříkat to ostatním spolucestujícím. Jízda do centra byla mazec – výpadovka celá rozkopaná, později jsme zjistili, že se to týká snad všech větších silnic z/do Pakse, takže při každém výletu musel člověk dvakrát absolvovat prachovou koupel a bahnitou klouzačku na motorce. Perfektní byla pani v malém tuktuku jedoucím za námi, která měla pod nohami 3 čuníky, a těm se natřásání evidentně moc nelíbilo. Celou cestu jsme se bavili s Rakušáky – Franceskou a Michaelem a bylo zajímavé, že pokaždé, když jsme se někde potkali, vyměnili jsme si úplně stejné zkušenosti. V Thakeku se prý nakonec ubytovali ve velkém hotelu Mekong, přeci jen cena nebyla vzhledem ke kvalitě tak hrozná. Tuktuk nás vyházel na křižovatce v guesthousové čtvrti a my se rozprchli hledat něco rozumného. My jsme obešli asi 5 guesthousů, ale buď bylo draho, nebo plno. Pak jsme v internetové kavárně uviděli babču Holanďanku, se kterou jsme jeli do Thakeku, tak jsme se jí šli zeptat, kde bydlí, a nakonec tak skončili taky – Royen Pakse guesthouse za 80 000 K, v pokoji koupelna, TV, lednička, velká postel. A v pokoji naproti přes chodbu chlap (rozhodně Asiat), který vydával zvuky, jak když se dvě prasata páří ve vodní jímce (řečeno slovy klasika T. Pratchetta). To bylo tak strašné, že jsem uvažovala o žádosti o jiný pokoj, nakonec jsme se vydali ven, a když jsme se vrátili, tak už byl celkem klid. Šli jsme někdy kolem 7, a jak je naším zvykem, prochodili jsme polovinu města, než jsme se najedli. Našli jsme ale pěkný fresh trh, kde jsme si dali nudlopolívku a nakoupili longan a banány. Také jsme navštívili zdejší 3-patrové nákupní středisko, ale jídelní koutek už byl skoro prázdný a jinak všude hlavně hadry. Skončili jsme v indické restauraci skoro naproti hostelu, kam akorát chodila večeřet polovina cizinců z okolí, tak byl někdy trochu boj o místa. Dali jsme si milované (a úplně jiné než v Nong Khiew) aloo gobi s plackou naan (výbornou!) pak nakoupili ještě colu a chipsy a šli zpět pracovat na webu. Jo, akorát jsme si ještě zjistili půjčení motorky na zítra – za 40 000 K/den, když jí vezmem na 2 dny, což jsme měli v plánu.
pátek 17.1.
1. den v Pakse patřil výletu do cca 30 km vzdálené vesničky Champasak, respektive hlavně přilehlého komplexu Vat Phou, jež je největší a nejpůsobivější khmerskou památkou mimo Kambodžu. V překladu „Horský klášter“ leží na úpatí vápencových hor, asi 10 km od stále se rozšiřujícího toku Mekongu a jako druhé místo v Laosu byl zapsán mezi památky UNESCA (vedle Luang Prabangu). Archeologové se stále nemohou shodnout, kdy zde byl klášter postaven a užíván poprvé, ale v úvahu připadá zejména 6. století (staří Khmerové). Zdejší tehdejší obyvatelstvo, převážně hinduistické, zvolilo pro umístění kláštera symbolické místo pod horou Linga Parvata, údajně falického varu (no já nevím, posuďte sami podle fotky). Na vrcholu byl navíc umístěn posvátný kamenný lingam boha Šivy, ovšem jen do roku 1997, kdy vrchol poprvé zdolala „bílá“ noha italské expedice archeologů, a ti usoudili, že se bude lépe vyjímat v muzeu:-(
My jsme půjčili v 8 hodin motorku, překodrcali se městem k Japonskému mostu, a od něj pak po nové a pěkné silnici uháněli pěkně svižně na jih. Krajina tu byla parádní, po levé straně Mekong, po pravici několik kilometrů roviny s rýžovými políčky, a za nimi se již zvedající vápencový, zalesněný hřbet. Do toho slunko, jasná modrá obloha – no zkrátka fotografův sen;-) Chtěli jsme se podívat blíže na břeh Mekongu, tak jsme na jednom místě sjeli na prašnou „motokrosařskou“ cestu mezi domy, a po chvíli dohopsali na prostranství, kde jsme nejdřív mysleli, že je restaurace, ale vyklubal se z toho chrám plný modlitebníků naslouchajících kázání. Hned vedle parádní vyhlídka na Mekong, tak jsme zaparkovali mezi ostatní motorky a několik minut zvesela fotili a natáčeli lodníky bojující s proudem a kličkující mezi ostrůvky země. S jednou další fotografickou zastávkou u zatopených polí jsme dorazili k Vat Phou, motorku nechali pod přístřeškem s ostatními (5 000 K) a šli se mrknout na ten zázrak.
Mají tu vybudovanou vstupní budovu, kde se registruje, platí, vstupuje, a pak taky nakupujou šperky nebo kafe:-) U první slečny jsme oznámili, odkud jsme, ona vypsala papírek. Ten jsme odevzdali druhé slečně, která podle něj vypsala samotné vstupenky. Třetí slečna nám lístky proštípla a nechala nás konečně vstoupit do areálu:-) Do něj patří i dvě velké prohlubně, dříve zatopené (dnes jen 1), tzv. baraye. Až za nimi (od pokladny cca 400 m) jsou samotné chrámové budovy. Většina návštěvníků proto využívá elektrická přibližovadla, my jsme se ale prošli a v klidu si fotili. Střední cesta mezi barayemi je lemována mnoha sloupky, které spíš než hora mají lehce falický tvar, nicméně jsou to pozůstatky výzdoby ve tvaru květů lotosu. Za barayemi už se nacházejí 2 paláce, nebo svatyně, neví se:-) S naší smůlou to nemohlo dopadnout jinak, než že jeden z nich byl pod lešením a probíhaly na něm restaurační práce:-) Za paláci návštěvník už jen leze a v poledním horku se plazí po kamenných schodech lemovaných plumériemi (mimochodem laoský národní strom – květ) až k poslední svatyni. Ta je pěkně zdobená, uvnitř shlíží Buddhové na zapálené vonné tyčinky a další obětiny. Zadní část svatyně je považována za vůbec nejstarší v areálu. Ještě dále za svatyní se nachází malá jeskyňka, kam je do nádržky svedena voda až z vrcholu hory, a proto je považována za velmi posvátnou. V minulosti sloužila k pomazávání nových králů (khmerských, později siamských). Ještě větší kousek za chrámem jsme se mrkli do přilehlého hájku (mimo jiné s malými plody chlebovníku) k Slonímu kameni, dnes uctívanému a obloženému obětinami. Cestou zpět jsme našli i Krokodýlí kámen (obrys krokodýla je jakoby vtlačen do velkého kamenného bloku), který měl údajně sloužit jako obětní oltář pro lidské oběti v předangkorském období.
Šouravým, vysmaženým krokem jsme sestoupili zpět do mekongské nížiny a došli se podívat ještě do muzea, jehož ústřední částí je již zmíněný Šiva lingam z vrcholu hory Linga Parvata. Kolem něj mnoho sošek Buddhů a jiných hindu božstev, a ukázka zdobených, kamenných překladů z nejvyšší svatyně. Obecně mi přišlo, že archeologové vyrabovali to zajímavé z chrámů (paláců a svatyně) a šoupli to do muzea…
Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!
Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko.
Ve 14:30 jsme sedli na motorku a vydali se na zpáteční cestu (pomalu). Na nedaleké křižovatce nám padla do oka malá jídelnička, dnes jsme přeci jen snědli jen jednu malou bagetu. U sympatické panimámy jsme si dali nudlopolívku a byla fakt výborná, hrozně bohatá. Mezi zelenýma věcma do polívky byly i zajímavé zubaté listy, které ale úžasně voněly, jako všechny dobré polívky – taková esence všech povedených polívek:-) Podařilo se nám z paní vytáhnout i název, ovšem ten jsme si nikam nenapsali, takže jsme ho do večera zapomněli:-(
Zpáteční cestu jsme si chtěli trochu zpestřit a doufali jsme, že stále funguje přívoz přes Mekong, když do Champasaku postavili evidentně nedávno novou silnici. Projeli jsme Champasakem, což je vlastně spíš víc spojených vesnic, nicméně jedna celá ulice jsou jen chrámy, další jen guesthousy, ostatního pomálu. Přívoz nevypadal, ale byl ready. Proti nám šel nějaký chlapík do kopce od řeky, a když nás viděl přijíždět, zamával na přívoz, který už odplouval, a on se pro nás vrátil. Plavidlo vypadalo tak, že dvě úzké lodě přepažili dřevěnou plošinou a vše svázali, vešli jsme se tam akorát my s motorkou a ještě jedna pani s motorkou, kormidelník seděl na zádi jedné z lodí a řídil tyčovým motorem. Za 2 lidi + motorku jsme platili 30 000 K a bylo to super! Na opačné straně jsme vystupovali rovnou přes několik takových plavidel vedle sebe. Od přístavu k hlavní silnici jsme se kodrcali zase po takovém hrozném tankodromu, kolem plantáže pitahaye, ale na silnici už to zase svištělo, že mi odlítávala helma:-) U jedné z mnoha slečen podél silnice jsme si koupili manpuó, i když tady byly tyhle „ředkve“ mnohem menší než na severu. Na kraji Pakse jsme nakoukli na jižní autobusák a našli spoj do thajského Udon Ratchathani jen ve 13:30 za 200 Bahtů. O kus dál, když jsme vystáli nepříjemnou kolonu a dostali se do oblasti prodejců melounů, jsme si jeden menší koupili. Cena 10 000 K za kus byla celkem sympatická.
Vše jsme dovezli do hostelu, motorku po domluvě s recepčním zaparkovali dovnitř a šli si dát odprašovací sprchu. Pak jsme nakoupili bagety, pití a u stánku se sladkými koktejly před naším hostelem i naprosto luxusní samosy (kus za 1 000 K). Potkali jsme právě dorazivší Francesku s Michaelem, kteří dnes taky byli na Champasaku a shodou okolností se prý nakonec ubytovali i ve stejném guesthousu. Ach jo, oni mají fakt všechno same-same:-) Na večeři jsme pak vyrazili už rovnou k Indům, měli jsme toho dnes plné kecky a nechtělo se nám někam daleko. Zaexperimentovali jsme a dali jednu klasiku aloo gobi s naanem, druhé jídlo channa masala (cizrnová hatla matla) a rýži. Luxusní!!!
Cestou zpět do hostelu jsme si narvali ještě pytlíček samos, byly strašně dobré. V hostelu jsme postupně u deníku a fotek usnuli, ale někdy v jednu ráno se probrali, zveřejnili článek a u toho zdlábli samosy („Dáš si?“ „Ne, už je pozdě……no tak jednu mi dej.“ „Na.“ „Dík, půjč mi sem ten pytlík.“ „Ty sis je všechny snědla?!“).
Nejčastější dotazy
Cesta autobusem z Thakeku do Pakse je dlouhá, ale přímočará. My jsme vyjeli v půl deváté ráno a po celou dobu jsme jeli autobusem, který sice zvenku vypadal omláceně a sedačky uvnitř byly rozřezané, ale klimatizace naštěstí fungovala. Je dobré počítat s tím, že se zde tankuje až poté, co jsou vybrané peníze za cestu, takže se autobus může hned na kraji města zastavit u benzínky.
Během cesty se může stát cokoliv, my jsme zažili i to, že se pro zapomenutého pasažéra autobus musel otočit a vrátit. Viděli jsme také následky vážné nehody. Krajina je po většinu cesty plochá, s rýžovými poli, a může působit dost nudně ve srovnání s Thajskem nebo severem Laosu. Bohužel, čím více na jih, tím více jsme si všímali hromad odpadků podél silnic a ve vesnicích, což bylo pro nás nepříjemné překvapení.
V Pakse doporučujeme zamířit rovnou do guesthousové čtvrti. My jsme obešli asi pět guesthousů, ale buď bylo draho, nebo už měli plno. Nakonec jsme narazili na Royen Pakse Guesthouse, kde jsme se ubytovali za 80 000 K. Pokoj byl poměrně dobře vybavený – měli jsme vlastní koupelnu, televizi, ledničku a velkou postel.
Při výběru ubytování je dobré zvážit i potenciální hluk. My jsme měli smůlu na hlučného souseda přes chodbu, který vydával zvuky jako „dvě prasata pářící se ve vodní jímce“, což bylo opravdu nepříjemné. Naštěstí se situace uklidnila poté, co jsme se vrátili z večeře. Doporučujeme si zkontrolovat recenze nebo se zeptat ostatních cestovatelů na doporučení.
Pakse nabízí rozmanité možnosti stravování a nákupů. Určitě doporučujeme navštívit místní fresh trh, kde si můžete dát výbornou nudlovou polévku a nakoupit čerstvé ovoce jako longan nebo banány. Pro větší nákupy je tu třípatrové nákupní středisko, ale tam jsme našli spíše oblečení a jídelní koutek už byl skoro prázdný.
Zamilovali jsme si indickou restauraci nedaleko našeho hostelu, kde jsme si pochutnali na aloo gobi s vynikající plackou naan, a také na cizrnové směsi channa masala s rýží – obojí bylo luxusní a úplně jiné než na severu. Na ulici jsme objevili stánek s naprosto luxusními samosami za 1 000 K za kus – ty byly tak dobré, že jsme si je brali i s sebou na pozdější večer. K osvěžení si můžete koupit melouny nebo „ředkve“ manpuó u silnice.
Nejlepší způsob, jak se dostat k památkám Vat Phou z Pakse, je půjčit si motorku. My jsme si ji půjčili za 40 000 K na den, když jsme ji brali na dva dny. Cesta do Champasaku, vzdáleného asi 30 km, začíná přejezdem přes Japonský most a pokračuje po nové a pěkné silnici na jih. Krajina je tu parádní – po levé straně uvidíte Mekong a po pravici rozlehlá rýžová políčka, za nimiž se zvedá vápencový, zalesněný hřbet. S jasnou modrou oblohou je to fotografův sen.
Po cestě doporučujeme zastavit se u Mekongu na vyhlídce. My jsme sjeli na prašnou cestu mezi domy a objevili chrám s modlitebníky a krásnou vyhlídkou na řeku. Můžete si také udělat zastávku u zatopených polí. Cesta je většinou velmi příjemná, ale některé odbočky k řece mohou být prašné a hrbolaté. Celkově se jedná o krásný výlet, který vám umožní poznat laoskou krajinu.
Komplex Vat Phou, zapsaný na seznamu UNESCO, je největší a nejpůsobivější khmerskou památkou mimo Kambodžu. Určitě byste si neměli nechat ujít vstupní budovu, kde probíhá registrace a prodej lístků, a poté se vydat k samotným chrámovým budovám. Cesta vede kolem dvou velkých prohlubní, tzv. barayů. My jsme se prošli pěšky, ale můžete využít i elektrická přibližovadla.
Za barayemi se nacházejí dva paláce/svatyně (jeden z nich může být v rekonstrukci). Hlavním bodem je však stoupání po kamenných schodech lemovaných plumériemi až k nejvyšší svatyni, která je krásně zdobená a uvnitř shlíží Buddhové na zapálené vonné tyčinky. Zadní část svatyně je považována za nejstarší v areálu. Dále za svatyní najdete malou jeskyni s posvátnou vodou a v přilehlém hájku pak uctívané Sloní a Krokodýlí kameny. Nezapomeňte navštívit muzeum, kde je vystaven původní kamenný lingam boha Šivy a mnoho sošek Buddhů a hinduistických božstev.
Ano, existuje a je to skvělé zpestření zpáteční cesty z Champasaku do Pakse! Místo abyste se vraceli po stejné silnici, můžete využít přívoz přes Mekong. My jsme projeli Champasakem, který je spíše seskupením vesnic, a našli přívoz, který byl připravený k odjezdu. Když nás viděl přijíždět, kormidelník, který už odplouval, se pro nás vrátil.
Plavidlo vypadá jako dvě úzké lodě přepažené dřevěnou plošinou, vše svázané dohromady. Vešli jsme se tam akorát my s motorkou a ještě jedna paní s motorkou. Kormidelník řídil tyčovým motorem ze zádi jedné z lodí. Za dva lidi a motorku jsme platili 30 000 K a byl to super zážitek! Na opačné straně Mekongu se vystupuje rovnou přes několik takových plavidel vedle sebe. Od přístavu k hlavní silnici se sice budete kodrcat po hrozném tankodromu, kolem plantáže pitahaye, ale pak už si zase užijete svižnou jízdu.
Cestování po jižním Laosu, zejména v oblasti Pakse a Champasaku, nám přineslo několik zajímavých postřehů. Krajina je zde převážně plochá, s rozlehlými rýžovými poli, a ačkoliv je místy krásná, cesta autobusem může být poměrně monotónní. Co nás ale nejvíce překvapilo, bylo výrazně větší množství odpadků podél silnic a ve vesnicích, což bylo znatelně horší než na severu země. Všimli jsme si také, že zde volně pobíhají mnohem větší, černá prasata, což nás pobavilo a částečně inspirovalo k našemu přirovnání „čím víc na jih, tím větší prasata“.
Silnice v samotném Pakse jsou často rozkopané a prašné, což ztěžuje dopravu po městě. Navzdory těmto menším nepříjemnostem jsme si užili setkávání s místními lidmi a dalšími cestovateli, například s našimi „Rakušáky“, s nimiž jsme si neustále vyměňovali stejné zkušenosti. Památky jako Vat Phou jsou naprosto dechberoucí a stojí za návštěvu. Celkově je jižní Laos oblastí s jedinečnou atmosférou, která se liší od severu a nabízí autentické cestovatelské zážitky.
Jsme rádi, že přicházíte na náš web. Ten ovšem nejede na vzduch (i když bychom si to moc přáli 😄). Pro jeho chod využíváme magii affiliate odkazů. Pokud na některý z nich kliknete a koupíte si něco hezkého, nebo třeba objednáte ubytování, tak my dostaneme malou provizi. Všechny nabízené produkty a služby sami k naší spokojenosti využíváme a nebojte, na vaši cenu to nemá žádný vliv, naopak v některých případech získáte i slevu nebo jinou výhodu. A to je fér, ne? Podpořte nás a pomozte nám tvořit další skvělý obsah. Děkujeme!
Ať už pro dlouhé večery nebo deštivá odpoledne na cestách, rádi saháme po hrách od Albi. Jejich Kouzelné čtení je pak neocenitelným parťákem na dlouhé cesty, kombinujícím zábavu a vzdělávání. Využijte náš kód AF15ZCESTY pro 15% slevu (navíc k 10% na e-shopu) na Albi.cz.
Ano, spíme často v autě, pod stanem, nebo prostě pod širákem – milujeme dobrodružství a kontakt s přírodou, je to zdarma! Ale i my občas oceníme pohodlí postele a teplou sprchu. A když už se rozhodneme pro "luxusnější" ubytování, Booking.com je pro nás jasnou volbou. Je to prověřený systém s cenami a širokou nabídkou pro každého – co víc si přát?
Internet, Google nebo AI se dnes zdají jako téměř všehoschopní pomocníci, ovšem snad každému pořádnému cestovateli se občas stane, že se někde ocitne bez signálu. A kde pak sehnat relevantní informace k ubytování, kde zjistit, kam se jít najíst, nebo co zajímavého ve vašem okolím navštívit? Nejlépe v knižním průvodci od léty prověřeného vydavatelství – Lonely Planet. A pokud nechcete knihu tahat s sebou, poslouží skvěle už při samotném plánování cesty.