Nejvyšší vrchol Thajska Doi Inthanon

středa 25.12.

Aby toho ježdění na motorce nebylo málo, na dnešek jsme si (trochu masochisticky) naplánovali ještě delší výlet – a sice na nejvyšší horu Thajska Doi Inthanon (2565 m). Z Chiang Mai nějakých 90 km. Dala jsem si pod zadek osušku a soustředila se na to, abych Petíkovi nepomáhala podvědomě brzdit nohama, a hned se jelo líp:-) Na kraji města jsme nabrali benzín (155 B za plnou nádrž – cca 4 l) a nakoupili trochu zásob jídla a pití, a už to valili zase po jiné dálnici. Po odbočení z ní se začalo stoupat do hor (a tentokrát pořádných), vstoupili jsme opět za poplatek do národního parku, a pak už nás čekaly samé krásy. Zejména to byly vodopády – nejdříve jen menší, ale zajímavé peřeje vedle silnice, potom naprosto úchvatný, jen trochu přelidněný vodopád Wachiratharn falls a naopak napůl v lese schovaný Sirithan falls.

Postupně se nám otevíraly stále krásnější výhledy a panorámata, nejdříve byl ale opar, až později jsme vyjeli nad něj. Motorka funěla, ale statečně nás vezla stále výš, pani v půjčovně měla pravdu, že do hor bude lepší než ostatní – levnější, ale slabší – kusy. Projeli jsme hmongskou vesnici (jeden z horských kmenů, tradičně oblečenou bábušku jsme zahlédli jednu, jinak nejsou moc k rozeznání na první pohled) a na jejím konci se šli podívat do Královské zahrady, což bylo takové jakoby arboretum z přerostlých kapradin, mezi nimi i malé kapradiny a jiné stromy, zurčící potůček a chodníčky z betonových panelů, ve kterých byly otisky různých listů, což vypadalo moc pěkně. Bylo to takové nic, ale byl tu příjemný klídek. Z hory nad zahradou padal vodopád Siriphum, ale od zahrady nebyl skoro ani vidět, nejlepší pohled na něj byl ze silničky ještě ve vesnici, když jsme se k zahradě teprve blížili.

Čas ale neúprosně běžel dál, a tak jsme brzy zase sedli na vystydnutou motorku a frčeli už rovnou na vrchol. Tam jsme zaparkovali motorku před rozsáhlým vojenským komplexem („neutron monitor“), díky kterému tu není žádný výhled a navíc se nesmí fotit. Prošli jsme si malou uličku suvenýrů, nic zajímavého k jídlu nenašli, a tak jsme se vydali po několika schodech k samotnému nejvyššímu místu, které je hezky označené ve středu lesoparku s dřevěnými chodníky. Nedaleko je pak ještě pěkně udělané návštěvnické centrum s fotkami a povídáním o pralese a jeho obyvatelích.

Ještě mnohem zajímavější nám ale přišel o kus níže po silnici položený areál dvou mohutných stúp postavených na počest králových a královniných 60. narozenin. Musí se sem sice platit samostatné vstupné (40 B/os.), ale od stúp a z parku mezi nimi je nádherný výhled do údolí kolem, i když dnes téměř zakrytých oparem. Dobrou vychytávkou jsou eskalátory ke každé ze stúp. Ono když člověk vyjede za pár hodin z cca 300 do 2500 m.n.m., tak je i za ten eskalátor docela rád:-)

Kolem 4. hodiny jsme sedli na motorku a za zuřivého brždění stekli z hor, prohlédli si ještě jeden parádní chrám pod výjezdem z NP, a pak už valili na dálnici a dom. Už za pokročilého šera jsme udělali pauzu u malého „fresh“ trhu. Prodávalo se tu ovoce, zelenina, syrové ryby, vajíčka. Zaujala mě vysmažená tělíčka povědomého tvaru, ale k ochutnávce nevykuchané pečené ropuchy jsem se neodhodlala. Koupili jsme si pytlík oblíbeného ovoce longkongu (malajsky kulansar, česky, resp. z angličtiny langsat, duku langsat; zvenku to vypadá jako longan, nebo něco příbuzného liči, ale uvnitř je plod rozdělen na šťavnaté měsíčky, chuť podobná trochu pomelu), i když prodavač chtěl poměrně vyděračských 60 B za kilo. Schroupali jsme tuto lahůdku na místě, mezitím si odpočinuly natřesené zadnice, a mohli jsme pokračovat.

Další velká zastávka, resp. dnešní večerní cíl, byl trh, kde jsme včera ulovili sushi. Dnes jsme také začali u stánku usměvavé slečny, hned vedle jsme si poručili vepřovou polévku, pak prolezli zbytek parádního trhu a dali ještě jednu chicken rice (rýže s nasekaným prsíčkem, vývarem v misce, okurkou a pálivým sosem). A také jsme objevili výborný stánek jedné paní, která mixovala shaky, ale jednak asi nejlevnější ve městě (po 20 B za jeden i více druhů ovoce), druhak paní je strašně příjemná a i poradí dobré kombinace. Naší oblíbenou mango-marakuja udělala asi tak 100x lepší než včera na night marketu:-)

V hostelu jsme hned po příjezdu dostali sprďana od souseda, nerudného důchodce, že prej co máme ve dvě ráno ještě kecat. No jo, jenomže co má člověk dělat, když je o 6 hodin pořád posunutý?:-) A vůbec mi nepřišlo škodolibé, když na velkém place před bránou Tha Phae spustil uřvaný program New Year Countdown a bylo to slyšel až někdy do půlnoci po celém městě:-) A náhodou hráli pěkně, z toho, co jsem poznala, Red Hot Chilli Peppers, U2 nebo Muse). Já jsem se konečně odhodlala vlézt pod sprchu, horkou a to mi přesně chybělo:-) Taky jsem přemáchla pár hadříků – ach jo, už to zase začíná, ruční praní…:-)