Omán 12 – Konečně v Salalahu, několikrát hodně překvapeni

PONDĚLÍ 5.1. – den stý dvanáctý – Z WÁDÍ DARBAT DO SALALAHU, POKUS O AUTO

Vstali jsme v 7 a nestačili se divit té kráse kolem nás – skalnaté údolí, hájek se stromy, které měly neskutečně propletené větve, stádo velbloudů, co se vydali na ranní koupel do říčky. No kýč jak bič:-) Wádím se dá pokračovat dál proti proudu, ovšem jedině při použítí přívozu, 500 baisa/os. za jednu cestu, což nám přišlo zbytečné, když stánkař i převozník tvrdili, že tamní vodopád teď, v období sucha za moc nestojí. Fotili jsme si tedy okolí v dosahu, ale taky stihli pokecat nejdřív se starším italským párem, co se sem přijel podívat, a potom s prvními Čechy, co jsme v Ománu potkali. Byli čtyři, nejvíc se s námi bavil Martin, který na netu sleduje víc cestovatelů a chodí na festival Kolem světa. Byli ubytovaní v mirbatském Marriotu a auto měli půjčené ze Salalahu (půjčení 18 OMR, dovoz a odvoz 50 OMR!) a i když za poněkud stísněných podmínek, nabídli nám odvoz. To se hodilo, protože i když bylo údolí krásné, tak na pěší chůzi přeci jen trochu dlouhé. Zabalili jsme rychle stan – stejně už bylo na čase, jelikož altánek, ve kterém jsme přenocovali, nebyl určen na pikniky, ale jako modlitebna, a bylo třeba ji už vyklidit, jak nás taktně upozornil stánkař:-)

Trochu namačkaní, ale jenom na chvíli, jsme se nechali odvézt asi 3 km mezi vápencovými stěnami na plácek, odkud byl i skvělý výhled zpět do údolí. My jsme se odsud chtěli dostat ke dvěma keškám, ovšem když jsme byli na místě, ukázalo se, že jedna je kdesi ve skalách a kopcích vysoko nad námi, a druhá naopak pod zkamenělým vodopádem, nad jehož horním koncem jsme my stanuli po procházce oázou, mezi stádem pasoucích se a odpočívajících velbloudů. Výhled odsud byl ale parádní a velbloudi navíc skvěle pózovali, takže minimálně fotograficky a esteticky jsme si rozhodně přišli na své.

Zbytek cesty na křižovatku, pořád do kopce a hodně prudce, jsme chtěli dostopovat, jenže tu jezdila auta většinou pronajatá a vždycky plná, tak nezbylo, než si trochu protáhnout nohy. V zatáčce u křižovatky s hlavní silnicí stojí restauračka, tak jsme využili jejich WC a dopřáli si i něco k snědku – kuřecí rolky a samotné parathy. Všechno jsme to zblajzli hned, přeci jen k snídani bylo jen pár datlí. Jeden z hostů nám po chvíli přinesl v igelitce dvě vody a dvě plechovkové coly, čímž byla splněna dnešní kvóta sponzorských darů. Ománci jsou fakt neuvěřitelní – a pardon, že už se asi opakuju, ale nemůžu jinak:-)

Jak jsme si tak seděli a vegetili u silnice, zastavil najednou před námi van a řidič se ptá, jestli někam nepotřebujeme svézt. Když jsme se ujistili, že jde o nabídku odvozu zdarma, přestože měl auto naložené bílými turisty (Němci – nejdřív se tvářili trochu kysele, ale když jsme se dali do řeči, dostali jsme od nich banány – asi člověk po chvíli pobytu začne chytat ománské móresy… i tak by mě ale zajímalo, jestli se na našem odvozu nějak domlouvali, nebo to byla čistě řidičova iniciativa), nacpali jsme se do nákladního prostoru a nechali se svézt z hor na velký kruháč před Salalahem, odkud vedla jedna z odboček i k sultánovu paláci (narodil se tu a jezdí sem v létě, když v kraji vládne khareef a je tu příjemně). Oni odjeli dál kamsi po obchvatu, my se vydali pěšky do centra.

Neušli jsme snad ani 100 m, když vedle nás zas brzdilo auto a usměvavý děda nabízel odvoz. Začínáme chápat, proč v Ománu neexistuje veřejná doprava – není potřeba:-) Děda nám navíc udělal takovou menší exkurzi po městě, takže sice jsme neviděli žádné zdejší památky, ake zato jsme věděli, kde bude domov důchodců (staví se, ale Ománci na to moc nejsou, tak asi nebude příliš vytížený), kde je čtvrť dopravců (budeme shánět autobus do Muscatu) a kde je čtvrť půjčoven aut. Nechali jsme se vyhodit před Lulu Hypermarketem, který byl ale oproti jiným o dost menší a hůř vybavený – například tu nevařili hotovky, na které jsme se těšili. Na opačném konci města je ještě jeden, novější a o dost větší, ale tam jsme neměli šanci se dostat. Nakoupili jsme trochu větší zásoby s vidinou, že si ještě dnes půjčíme auto na dva dny, pozítří večer ho vrátíme a sednem na autobus do Muscatu. První část plánu se zdařila – koupili jsme lístky na autobus, za 7 OMR/os., nakonec u společnosti Gulf Transport, kterou nám i děda doporučoval. Pojedeme za 2 dny, v 9 hodin večer, jinak mají hromadu spojů v 7, 10, 14:30, 17, 18, 19, 20, myslím i 22 hodin.

Ovšem s autem to bylo horší. Oblezli jsme několik půjčoven, spousta jich už byla zavřených, některé moc drahé, některé měly vypůjčováno. Podnik naproti Lulu, kde jsme se původně už ptali, a tak trochu s ním počítali, když nevyjde nic jiného, nás zklamal. Když jsme přišli podruhé, oznámili nám, že všechna jejich auta si na zítra pronajala vláda:-( Poslední nabídku jsem dostala od majitele nedalekého hotelu (to je tak, že se jdete zeptat do půjčovny, tam nemají, ale maník vás odvede do hotelu, kde má kamaráda na recepci, a ten zavolá majitele:-)), jenže 13 OMR za malého nissana bylo pro nás moc, počítali jsme do 10 OMR. No a tak jsme skončili trochu bezprizorně sedět na ulici poblíž zrádné půjčovny a na zlepšení nálady si koupili k večeři grilované kuře s hranolkama a salátem:-) Tak trochu jsme neměli kde strávit noc, počítali jsme, že budem mít auto a stanovat někde v divočině za městem. Auto nebylo a ubytovat se tu někde nepřicházelo v úvahu, na pláž to bylo asi 7 km, což bychom se museli ráno zase vracet, kvůli dalšímu pokusu o půjčení auta. Mohl nás “zachránit” jen zázrak, a ten nám nejspíš Alláh opravdu seslal. Někdy v 10 hodin si nás všiml postarší chlápek, Mohamed, který měl opodál prodejnu s autodíly, dal se s námi do řeči a první dohoda byla, že nás odveze na pláž. Vzal nás na karak, pak s námi projezdil půlku města, přičemž jsme se pláži ani nepřiblížili a ve finále jsme skončili v malém hotýlku, v pokoji na naše poměry luxusním, za 10 OMR, které zaplatil Mohamed. Navíc přislíbil, že nás v 11 vyzvedne a půjdeme domluvit levnější auto. Vau – zase jsme zůstali jenom zírat s otevřenou pusou.

Po necelých 3 týdnech ježdění stopem, spaní ve stanu a mytí se tak leda v moři, jsme si připadali jako v pohádce a pokojík si náležitě užili – dobili jsme všechna zařízení, dali si každý důkladnou a dlouhou sprchu a před usnutím v měkoučké posteli ještě chvíli koukali na zprávy v Al Jazeeře:-)

ÚTERÝ 6.1. – den stý třináctý – POPRVÉ V ŽIVOTĚ PŮJČUJEME AUTO

Ráno v měkké posteli jsme se příjemně váleli do půl 10, ale pak zabalili a v 11 hodin, kdy nám byl přistavěn odvoz v podání mistra Mohameda, byl čas dát sbohem zhýralému hotelovému životu:-)

Mohamed nás vzal na čaj, což jsme více než uvítali, a pak jsme zajeli do jedné z mnoha půjčoven aut. Nikdy jsme si na našich cestách auto nepůjčovali, vždycky jen motorky, a tak jsme z celého procesu byli obecně trochu vyjukaní, ale Mohamed nám pomohl všechno domluvit k naší spokojenosti, a až když bylo vše zařízené, rozloučili jsme se a on odjel do práce.

No a my mohli začít nakládat do našeho dočasného mazlíka, bílého Hyundai Accent. Půjčení na 24 hodin nás nakonec vyšlo na 10 OMR, byl to automat, samozřejmě pojištěný. Chlapík v půjčovně chtěl vidět mezinárodní řidičák a pas, nechal si kopii pasu a navíc český řidičák, z čehož jsme byli trochu nervózní. Také nás překvapil limit na ujeté km, možná je to u aut normální, ale při půjčování motorek jsme se s tím nikdy nesetkali. Ukecali jsme ho na 225 km, každý další ujetý km se připlácí 50 baisa. Dostali jsme podrobnou mapu Salalahu a trochu i okolí, to bylo super, protože naše mapa moc podrobná nebyla. Nabrali jsme benzín za 1 OMR a vyrazili vstříc dobrodružným kilometrům. Budeme to muset vzít trošku svižně, abychom dvoudenní plán zvládli urazit a všechno vidět za 24 hodin:-)