- (z)cesty - https://zcesty.net -

Povinný londýnský památkový okruh

Díky časovému posunu jsme se začali probírat už kolem 6 – 6:30, ale váleli jsme se až do budíku v 7:15. Udělali jsme ze sebe člověky, zabalili batůžek na den, v 7:50 si přišla Bára vyfénovat hlavu, protože jejich fén nefungoval a její vlastní nešel do britské zásuvky:-) V 8 jsme se propletli labyrintem hostelu do jídelny, podle referencí z internetu se trochu obávajíc, co nás čeká. V nabídce byl toustový chleba, takové šikovné pojízdné topinkovače, máslo, marmeláda různých druhů (jahody, rybíz, maliny, pomeranč), dva druhy corn flaků s mlíkem, čaj, několik druhů kafe a čokolády z automatu, pomerančový a jablečný džus. Slaného na tousty nic. Já, jelikož i doma snídám nejradši chleba s marmeládou, jsem s tím žádný problém neměla, ale věřím, že ne každému to sedne. Navíc když – podle špatných předpovědí – se nabídka za celé 4 dny nezměnila, akorát poslední den došly červené marmelády a zbyla jenom pomerančová:-)

Po snídani jsme už jen lehce dobalili (hlavně deštníky nezapomenout, aby vydrželo to krásné sluníčko!) a vyrazili do víru velkoměsta. Na nejbližší zastávce jsme chytli autobus č. 12 a svezli se na Westminster road, centrum nejcentrovatější. Vystoupili jsme přímo mezi Parlamentem (+ Big Ben) a Westminster Abbey, vedle několika červených telefonních budek (při bližším prozkoumání dost nechutných). První snad hodinu jsme strávili focením Big Benu, Parlamentu, na druhé straně Westmisterského mostu pak obřího ruského kola London eye, o kus dál potom Westminster Abbey, toho času zavřeného (ale stejně bychom dovnitř za 18£ nešli). Hodně zvolna jsme se pak přesunuli malými uličkami kolem vládních budov do St. Jame´s parku a prošli ho celý napříč. Park byl neskutečně živý, hlavně různými ptačími druhy – holubi, kachny, labutě, lysky, potápky, pelikáni, volavky, bernešky a další krásně barevné husokachny – ale taky neuvěřitelně drzými veverkami, které tu lidi krmili z ruky. Fotograficky velmi vděčné objekty:-)

Aniž bychom to nějak přesněji plánovali, vylezli jsme na konci parku, před Buckinghamským palácem, před 11 hodinou, kdy byl obležen tisíci turistů, kteří se přišli podívat na jednu z nejzajímavějších londýnských atrakcí – výměnu stráží před královským palácem. Namáčkli jsme se tedy také k zábradlí kolem silnice, připravili foťáky a čekali. Celkem jsme tu nakonec strávili skoro hodinu, ale viděli jsme parádní nástup čerstvé roty stráží doprovázené vojenskou kapelou a velitelem na koni. Takhle přišly dvě roty z různých stran parku, pak se za branou vyměnily, což zůstalo našim zrakům skryto díky davům před mřížemi, a nakonec odsloužená rota zase s kapelou i veliteli odpochodovala do kasáren. To už jsme my ale byli na jiné cestě parkem, vyfotili si hodně zblízka stráž stojící u kasáren (nevěřím, že jeden z vojáků cokoliv viděl přes spadlou čepici, tak jsme spekulovali, jak by si jí asi mohl nejlépe posunout, aby se při tom co nejméně pohnul), a pokračovali po okraji parku do královské jízdárny. Tam hlídá vchod další stráž, tentokrát na koních. Taky je na ně ale krásný pohled. Hned vedle jsme před zamřížovaný vchod nahlédli do Downing Street, ulice sídla premiéra Velké Británie.

Zpět kolem jízdárny jsme šli dál, před sebou na dálku viditelný mohutný sloup na Trafalgar square. Celkově mě ale tenhle plac až tak nezaujal – je to velký kruháč, všude auta, všude davy lidí, pěkné fontány a v „čele“ Národní galerie. Vzhledem k volnému vstupu také obsypaná lidmi. Prošli jsme se kolem, cvakli pár fotek a s naprosto klidným svědomím mohli pokračovat ulicí Strand s mnoha obchody a zastupitelskými úřady zemí Commonwealthu a bývalých kolonií. Nakoukli jsme i do nějaké sámošky, ale fazolky neměli. Narazili jsme hned na 4 vedle sebe stojící telefonní budky, tak jsme si u nich chtěli udělat společnou fotku. Já jsem chvíli vyhlížela vhodnou oběť, komu vrazit foťák, až se přiblížili 3 dědulové ověšení foťáky a já zaútočila. Pravděpodobnost, že v Londýně, v turisty obleženém centru narazím na někoho, kdo neumí a odmítá rozumět anglicky, mě překvapila. Nicméně z posunků pochopili, foto nám udělali a já jim snad udělala radost hlasitým gracias:-)

Když jsme došli k úžasné budově, nebo spíš komplexu Královského soudního dvora, co vypadá jako bílý hrad ve městě, byla míra plných močových měchýřů dále nesnesitelná, a tak jsme se s Barčou vydaly do podzemí za známou značkou. Ve vchodu byl turniket na 50 pencí, hlídač žádnej, kamera žádná a mně se to teda platit nechtělo….. Než jsem se vyhrabala zpět na povrch, ostatní už mi utekli do nedalekého voňavého obchůdku Twinings, který tu byl založen roku 1706. Samozřejmě jsme neodolali a po tom, co jsme očuchali polovinu vzorků čajů, co tam měli, jsme si taky něco na menší ochutnávku zakoupili.

Čas oběda dávno minul a nejenom Barča potřebovala trochu doplnit energii, tak jsme nakonec zapadli do mekáče po cestě, „oběd“ si ale nakonec dali jen Voláci, my jsme tento způsob stravy zatím bojkotovali. Chvíle posezení nám ale v žádném případě nevadila. Lehce odpočatí jsme se vydali dál. Ještě před další velkou atrakcí jsme se zasekli okukováním úžasné cukrárny nebo spíš bonbonkárny, kde jsme našli poprvé i fazolky, ale za ceny, které jsme nebyli ochotní platit:-) Po zahnání chutí na sladké jsme se konečně mohli věnovat další londýnské památce, Katedrále sv. Pavla. Zvonkohra z věží mi přišla dost protivná, ale budova samotná mě skutečně uchvátila, takový malý vatikánský sv. Petr. A měli jsme štěstí, protože se zrovna schylovalo ke mši a my se mohli jít zadarmo podívat dovnitř.  Ne všude, rozhodně ne do míst běžné prohlídkové trasy, ale i takto bylo zajímavé a při krátkém posezení na židličkách jsme zas mohli trochu vydechnout.

Další úsek cesty nás zavedl na nábřeží Temže, odkud jsme měli již parádní výhled na The Shard – Střep, druhý nejvyšší mrakodrap Evropy, stejně jako London Bridge a Tower Bridge. Byla tady ale ještě větší zima než v ulicích mezi baráky. U London Bridge jsme mezi ně zase zapadli, abychom si vyšlápli 311 schodů věže The Monument, která byla postavena na památku Velkého požáru Londýna v roce 1666. Na metry je to 61m a dalo nám to docela zabrat. Barča si jako jediná normální z nás došla radši na kafe:-) Výhled byl navzdory okolní zástavbě docela dobrý, ale Londýn na mě působil trošku dojmem velkého staveniště, kde navíc zcela bez ladu a skladu kombinují starou a moderní zástavbu. Nové stavby jsou docela pěkné a originální, ale podle mě na špatných místech. Tower z výšky vypadal, jakoby se mezi okolními domy topil. Po sestupu jsme dostali diplom, že jsme těch 311 schodů zmákli. Já teda napočítala 313:-)

Za další chvilku jsme došli až k Toweru, na který jsem se docela těšila (i když mi bylo jasné, že za víc než 20£ na 3-hodinovou prohlídku nepůjdem). Kupodivu když jsme stáli u něj, tak ani nevypadal tak utopeně jako z vyhlídky. Mrzelo mě jen, že placený prostor začíná hned na prvním mostu přes příkop, před první branou, a nemohli jsme se tedy podívat ani třeba jen na jedno nádvoří. Proslulé strážce beefeatry jsme taky neviděli, asi též zůstávají uvnitř Toweru. No aspoň jsme si na nábřeží pod Towerem splnili jeden z úkolů výpravy a odlovili první anglickou kešku:-) A taky nacvakali spousty fotek s Tower Bridge v pozadí, nešlo odolat:-)

Čas pokročil, bylo po 5. hodině, na čaj nás nikdo nepozval a začalo řádně přituhovat, tak jsme se ještě prošli přes Tower Bridge, což není vzhledem k husté dopravě nijak oslňující zážitek. Za ním jsme došli na nejbližší autobusovou zastávku, našli si vhodný spoj a zanedlouho seděli v autobusu 78, který nás dovezl do větší nákupní zóny, byl tu hypermarket Morrisons, a hlavně Primark – výborný tip na nákupy, tady by nemuselo být přes den tak narváno jako v tom na Oxford Street;-) Po asi 15 minutách jsme došli do hostelu, z druhé strany, než kterou jsme znali. Jen jsme narychlo odložili věci a hned se vydali na večeři. Měli jsme namířeno k „Fuongovi“, jak jsme si pokřtili čínské bistro asi 200m od penzionu. Včera se nám to tu líbilo, ale chtěli jsme zkusit se podívat dál, a dnes …. nám nezbylo než udělat to samé, protože Fuong měl zavřeno:-( Oblezli jsme zase několik podniků, do jedné číny se usadili, ale když jsme se dozvěděli, že ceny na venkovním lístku jsou za „take away“ – jídlo sebou, a při posezení stojí jídlo nejméně dvojnásobek, zase jsme se zvedli a skončili u jistoty – včerejších vietnamských klučinů. Ukořistili jsme stůl dál od dveří a libovali si. Až na Filipa, který jen hladově přihlížel, jak si cpeme nácky, zatímco na něj zapomněli. Až kdy jsme měli skoro snědeno, chlapík se mihl kolem, vyvalil oči a jeho dotaz, jestli je vše OK, zněl značně nejistě. Jídlo jsme tedy objednali znovu a pro změnu my hladově zírali na Filipa. Přeci jen jedny nudle nás po celodenním chození bez většího přísunu jídla uspokojily jen částečně. Při placení jsme zjistili, že nám jedno jídlo nenaúčtovali – nevěděli jsme, jestli schválně nebo ne, každopádně jsme přesně odpočítali peníze a rychle odešli. Už po cestě k hostelu jsme se rozhodli, že na večerní fotící procházku už dnes nemáme nikdo sílu a je nám moc zima.

V hostelu jsme pozvali Voláky na partičku Ligreta a dali si mezitím čaj (malina+pitahaya, kterou jsme dostali v Twinings jako bonus) a muffiny. Já psala deník a Petík si četl. Asi po půl hodině zaklepal Filip, přišel si nechat nabít foťák, který se mu vybil hned dopoledne, ale že hrát nepřijdou, že Bára to už zalomila:-) I my jsme byli dnes hodně uchození a vymrzlí, takže jsme dojedli, dopili, dali si horkou sprchu a šli taky spát.