- (z)cesty - https://zcesty.net -

Turecko 2 – Krátké zastavení v Istanbulu, městě na rozhraní světadílů

...aneb tradiční vstupní branou do Orientu


Pátek 10.10. – den dvacátý pátý – HLAD V ISTANBULU, DÍL PRVNÍ

Vzbudili jsme se sami od sebe někdy v půl 7, v 7 to pak dorazil Rašídův budík. On byl ale jediný, na koho to absolutně nezabíralo. Chvíli jsme si říkali, jestli ho nemáme vzbudit, ať nemá v práci průšvih, ale pak zvítězila rozvaha – my potřebovali zabalit a on, jakmile by se probral, tak to bude fičák. V rámci možností jsme tedy celkem tiše zabalili, on se zatím probral k životu (po 3 jointech se dost divím), a po 8. hodině jsme se poskládali do auta a vyrazili. Poláci v klidu vyspávali, tak jsme s nimi ani nerozloučili, ale myslím, že to nikomu nějak extra nevadilo:-) Rašíd v ranním provozu rychle pookřál a začal tam házet myšky, že Petík na sedadle spolujezdce jenom instinktivně brzdil pravou nohou. Jednu zastávku MHD Istanbul jsme minuli (na 6-proudé dálnici plné aut), u další jsme se pak už rozloučili a on odfrčel za svými fabrikovými „pacienty“. Tohle bylo fakt hodně zajímavých cca 12 hodin:-)

Nicméně my zůstali poměrně bezradní stát zatím stále na předměstí 16-milionového kolosu. Pomocí prodavače preclíků, jízdenek a sekuriťáka jsme se dopátrali, že musíme sednout na „metrobus“, dojet na stanici Cevizli Bag, což nás bude stát každého 3,5 liry. Metrobus byl pro nás nový a poměrně efektivní druh městské hromadné dopravy – uprostřed hlavních tahů mezi centrem a okrajovými částmi města je vymezená dráha speciálních autobusů, takže je to rychlé jako metro, protože se toho netýkají zácpy. Metrobusy jezdí jeden za druhým, ve špičce prý intervaly klesají až na 20 vteřin (a u nás si v metru stěžují, že intervaly pod minutu jsou na hranici možností:-).

Dovezli jsme se tedy pohodlně na Cevizli Bag a chvíli uvažovali, jestli nepopojet až na Topkapi, další stanici, když jsme měli stejně nejdražší možný lístek, ale báli jsme se, abychom pak nemuseli řešit nějaký problém u turniketu, co nás nebude chtít pustit ven. Podle instrukcí pána z budky na prodej lístků jsme měli přestoupit na tramvaj, která by nás dovezla až na Sultanahmet, tedy před samotnou Haya Sofia. Bohužel jsme zjistili, že to by nás stálo každého další 4 liry (sem jsme jeli asi 20 km za 3,5, a za zbylých 5 bychom měli platit 4 liry? No to ať mi radši upadnou nohy…:-), tak jsme se rozhodli si udělat procházku zatím neznámými čtvrtěmi Istanbulu – času je dost, peněz málo. Nejdřív jsme se proplétali podél tramvaje, a pak narazili na hezký park u Panorama 1453, což je malovaný památník o obvodu zdi 38m, kde jsou vyobrazené výjevy z dobytí Byzance otomanským sultánem Mehmetem Dobyvatelem. Na kraji parku jsme se usadili na lavičku, že si dáme poslední zásoby k snídani. Na lavičkách kus od nás se usadila společnost 4 dam – jedna starší měla šátek a béžový kabátek, ostatní byly zahalené celé v černém, že jim koukaly jenom oči. Starší paní se po chvilce zjevila u nás a naservírovala nám k snídani pečené rolky z listového těsta se sýrem, kus úžasně křehké buchty jako od babičky a čaj v kelímcích. Zůstali jsme opět zírat s otevřenou pusou, ale byli za to sakra vděční. A to jsme ještě netušili, že to dnes možná bude poslední jídlo. Dámy si udělaly piknik a odešly, už si nás pak nevšímaly. My dojedli též a odlovili si v parku kešku, první tureckou, hééééj! Potom jsme prošli starověkými hradbami města a šlapali hodně dlouho po velkém bulváru až na Aksaray, konečnou metra, kde jsme při našich dřívějších návštěvách vždy vystupovali. I odtud je to do starého města ještě kus, navíc hnusně do kopce. Pěkně jsme se v městském dusnu zapotili, ale aspoň jsme po cestě našli směnárnu s rozumným kurzem 2,883 lir/€. V malém obchodě jsme si koupili novou limču, protože tu poslední jsme – společně se zbytkem másla – zapomněli v Rašídově lednici (kde se to mohlo skamarádit tak maximálně s vajíčky, ale Rašíd se svojí láskou k limonádě to nejspíš brzo vyleje). Postupně jsme dofuněli do uliček pod Modrou mešitou, kde se dříve nacházely levné hostely, dnes jsou ze všech drahé hotely:-( Pardon, z některých jsou drahé hostely. Pár jsme jich prošli a dostali ceny od 30 do cca 45 lir za postel v dormu, a od 100 lir výš za pokoj. Zvolili jsme samozřejmě ten nejlevnější, shodou okolností hostel Istanbul, kde jsme bydleli skoro při každé návštěvě tohodle města. Pravda, za dost jiné peníze, ale už je to taky 8 let nazpátek. Rovnou jsme zaplatili 2 noci, byl v tom internet a snídaně (jak všude s oblibou zdůrazňovali). Na snídaně jsme se dost těšili, snad nás nezklamou – bývaly tu parádní. Hostelu se evidentně daří dobře – úplně přestavěli terasu, kde jsme kdysi spali za symbolický poplatek, na obloženou a zasklenou restauraci, dolní terasu zneprovoznili úplně. Ovšem v patře, kde jsou minimálně 2 dormy (náš byl 13-lůžkový) a několik pokojů, mají 2 záchody, 2 sprchy a jedno umyvadlo. Naštěstí o patro výš i níž jsou k dispozici další.

Chvíli jsme si oddychli, ale pak pobalili nutné drobnosti, obuli sandály a vyrazili na průzkum. Nedopadl dobře – zjistili jsme, že všechno je tak o třetinu dražší než dřív, a to i po započtení rozdílného kurzu. Kebaby nejmíň za 3 liry – bývaly max. za 2, a to už jsme ohrnovali nos. Chleba = ekmek za 1 liru, ale ty světlé veky už nám nějak nejedou:-( Posbírali jsme pár dalších kešek, prošli si můj oblíbený Spice (Egypt) bazaar a dali si tam aspoň trochu oříšků. Jelikož většinu hlavních památek už známe, nebo jejich návštěvu trvale bojkotujeme z důvodu poměru ceny za zážitek, věnovali jsme pozornost hlavně hledání vhodného jídla pro nás a okouknutí méně známých, nikoli nezajímavých míst, kterým byly věnované kešky (římský sloup, středověké lyceum, apod.). Hledání levného kebabu bylo neúspěšné (jak my to tak umíme, se vždycky upnout na nějakou blbost) a my na sebe hlady začínali být lehce nepříjemní. Mezi 7. a 9. jsme si dali pauzu v hostelu, spokojení na internetu, a večer ještě vyrazili fotit mešity. Dala jsem si aspoň preclík, co prodávají na každém rohu, ale není to nic extra. V malém krámku kus od hostelu jsme si koupili jeden ekmek a pití a šli zaspat hlad. A to doslova, protože Petík ještě chvíli dělal fotky, ale mě to dneska nějak zabilo. Vzbudila jsem se v půl 4, rozsvíceno, já oblečená, a koukala jsem, že se dorm docela zaplnil. Chudákům jsem zhasla a pokračovala zase tam, kde jsem předtím skončila:-)

Sobota 11.10. – den dvacátý šestý – VÝPRAVA DO AKVÁRIA, HLAD V ISTANBULU, DÍL DRUHÝ

Ráno bylo nejlepší částí dne, protože nás čekala SNÍDANĚ! Oproti dřívějšku se už nepodávala v suterénu, ale v zasklené restauraci na terase (případně venku, pokud na někoho nezbylo místo uvnitř – což jsme byli my, ale dlouho jsme tam nevydrželi, a jakmile se uvolnilo místo, přesunuli jsme se do závětří). Snídaně vypadala následovně: ekmek (množství omezené jen slušností) + talířek s 1 vejcem natvrdo, trojúhelníkem taveného sýra, máslo, marmeláda, několik kousků rajčete a okurky a několik oliv. Volně k dispozici čaj, kafe, mléko, cukr. Pohodička, ale na celý den hladovění jsem se nenacpala dostatečně – zítra to budu muset vypilovat:-)

Dopoledne jsme strávili v pokoji na netu hledáním informací a couchsurferů v Trabzonu, a nějak po poledni vyrazili omrknout novou istanbulskou atrakci – tematické akvárium. Leží na pobřeží Marmarského moře, ale bohužel dost daleko z centra, kousek od letiště. Dalo by se tam za normálních okolností výborně dostat vlakem, jenomže ten kvůli modernizaci tratě nejezdí. Podle informací o dopravě přímo ze stránek akvária už to vypadalo dost bídně, ale pomohl nám dotaz na recepci – chlapík nám poradil suverénně nejjednodušší, nejrychlejší a nejlevnější cestu: seběhnout dolů na nábřeží pod hostelem a nastoupit skoro na jakýkoliv autobus jedoucí na Floryal Sosyal Tesisleri. Ve výsledku to tak jednoduché nebylo, ale k tomu se dostanu…

Abychom na istanbulské MHD úplně neprovařili kalhoty (každá jízda = 4 liry = 40 Kč), pořídili jsme si v automatu u tramvají na Sultanahmet kartu Istanbulkart (po cestě na nábřeží jí nikde koupit nejde). Stojí 10 lir, ale 4 liry jsou nabitý kredit k proježdění, karta je přenosná. Jedna jízda s ní stojí 2,15 lir. Trochu problém nastal ve chvíli, kdy jsme na ní chtěli dobít další peníze, protože na přednabitý základ bychom nedojeli ani do akvária. Jenomže automaty nežerou mince, chá chá. Nejmenší bankovka je 5 lir a tu jsme samozřejmě neměli. Tak co teda koupit nejlevnějšího, aby nám někdo rozměnil? Vybrali jsme si za jednu liru 4 pohledy a bůra mrskli do mašiny, pak seběhli na autobus.

V Istanbulu jsou trochu jiné míry: „Svézt se autobusem“ znamená minimálně hodinu cesty. „Přejet zastávku“ znamená se minimálně kilometr až dva někam vracet. A nám se to povedlo hned dvakrát za sebou, takže jsme se k akváriu celkem slušně prošli. Jinak nejlepší je asi vystoupit na Sosyal Tesisleri nebo ještě o jednu stanici dál, přejít nadchodem rozkopané a oplocené koleje, a kousek se vrátit.

My, když jsme se vrátili skoro 3 km k Istanbul Aquaryum, koupili jsme si vstupenky (studentské za 25 lir, normální stojí 35 lir) a strávili mezi rybičkami skoro 3 hodiny. Akvarium je udělané tematicky – podle moří a oceánů, nejdřív si návštěvník prohlédne sekce těch, které obklopují Turecko, pak postupně další. Jednotlivé sekce jdou po sobě takto:

  1. Černé moře
  2. Bospor
  3. Marmarské moře
  4. Dardanely
  5. Egejské moře
  6. Suezský průplav
  7. Rudé moře
  8. Antarktida
  9. Středozemní moře
  10. Gibraltar
  11. Vnitřek ponorky:-)
  12. Střední Atlantik
  13. Západní Atlantik
  14. Panamský průplav
  15. Pacifik
  16. Pohledy do moře z Nautila
  17. Amazonský deštný prales

U každé sekce bylo strašně moc informací z hlediska biologie, geografie i historie, spousty infopanelů s texty, obrázky a fotkami. Samotných akvárií mi přišlo v porovnání s tím o dost méně, ale i tak na koukání bohatě. Kouzelné jsou tu interiéry samy o sobě, všechno krásně tematicky zdobené, občas vás provází zvuky moře z reproduktorů, nesmí samozřejmě chybět podmořský tunel. Myslím, že návštěva není zážitkem jen pro děti, ale skvělý zdroj informací pro někoho, kdo má trpělivost je všechny číst:-) Psané jsou turecky a anglicky, někdy mi přišlo, že ta anglická část je o hodně zkrouhnutá oproti turecké. Během prohlídkové trasy vás protáhnou občerstvením a suvenýry, zakoupit si můžete svou fotku se 3 různými přidanými pozadími (1 za 15 lir, 3 fotky za 30 lir). Líbila se nám i vyhlídková terasa spojující 2 budovy akvária – kromě moře z ní šlo krásně pozorovat letadla přistávající na nedalekém Atatürkově letišti. Prostě paráda, jenom si příště vzít s sebou něco na posilněnou, protože je to docela štreka. A teda brala bych víc exemplářů mořských koníků, prosím:-)

Pro případné zájemce přidávám odkaz přímo na web akvária (jen informace o dopravě je třeba brát s rezervou:-): http://www.istanbulakvaryum.com/?locale=en [1]

Návrat autobusem na Zlatý roh byl hračka, dokonce jsme hned ulovili i místa na sezení a nohy nám byly dost vděčné. Objeli jsme po nábřeží až k Nové mešitě (Yeni Camii) a dali si tam vařenou kukuřici, kterou tu prodávají na každém rohu. Jaká to lahoda!:-) Nějakou chvíli jsme se ještě procházeli ulicemi a lovili kešky v okolí, a potom se nechali odchytit do jedné malé jídelničky. Docela naléhavě už jsme potřebovali něco teplého do žaludku, tak že si dáme polívku. Měli čočkovou, hodně podobnou mojí vlastní podle indického receptu, čočka v ní byla cítit jen trochu v chuti, jinak byla rozmixovaná. Jako dochucovadlo samozřejmě sloužil citron a s grilovanou bagetkou to nemělo chybu! Co se hladu týče, tak nám to spíš podráždilo chuťové buňky, ale břicho to moc nenaplnilo.

Cestou k hostelu jsme si dali ještě několik kešek. Zaujala nás nádherná ulička zezadu za Haya Sofia, pojmenovaná podle „Studené fontány“ na jednom jejím konci, kde stojí dřevěné domy z přelomu 19. a 20. století, zrekonstruované do původní podoby v polovině 80. let. Mají 2 – 3 patra a údajně i jejich vnitřní vybavení je původní, takže si představuji, že to tam vypadá třeba jak u nás na zámcích, které byly obývané do 20. století. Některé tyto domy dnes slouží jako hotely, z jednoho je knihovna. Pokud se dostanete do Istanbulu, běžte se tam projít, je to tam hezoučké.

V hostelu jsme si dali sprchu a chvíli se věnovali deníku a fotkám. Chtěli jsme původně ještě jít na večerní focení, do Modré mešity a odlovit keše, co přes den nešly, ale nějak jsme nesebrali dost morálky a kolem půlnoci to definitivně zapíchli. Dnes bylo v pokoji o poznání prázdněji – jen jeden mladý cyklista (asi Němec), co tu spal i včera a dneska vyrazil asi někam pařit, protože přišel ve 4 ráno. Potom někdy v 11 přišel mladý černoch s batůžkem a holka, co neměla snad vůbec žádné věci a vypadalo to, že tady pracuje (což se nám další ráno i potvrdilo).

Neděle 12.10. – den dvacátý sedmý – ODJEZD Z ISTANBULU DO BOLU

Dnes jsme zamířili na snídani už kolem 8:30 (podává se od 8), bylo tu míň lidí a s nikým jsme se nemačkali. Už jsme byli lépe připravení na (ne)možnosti stravování během dne a věděli, že toho do sebe musíme nacpat co nejvíce:-) Po snídani jsme si udělali pár fotek z horní terasy – ten výhled na Bospor jsme sice už viděli hodněkrát, ale neomrzí, když si člověk uvědomí, kde zrovna stojí a kam se kouká – přesné rozhraní Evropy a Asie. A my už za chvíli budeme na druhé straně….

Zabalili jsme a po cestě do přístavu odlovili několik zbylých kešek v okolí – mimo jiné v nádherném parku Gülhane pod palácem Topkapi – překvapilo nás, že přímo v centru je takové krásné a příjemné místo, a my tam ještě nikdy nebyli. A to měl Rašíd řeči, že v Istanbulu nejsou parky:-) Dole na nábřeží jsme rozměnili peníze za vařenou kukuřici, zbytek narvali na kartu, a mohli se jít vesele nalodit na trajekt přes Bospor. Byl docela luxusní, seděli jsme v patře, celý prostor pro lidi byl uzavřený a člověk skoro ani nevnímal, že sedí na lodi. Škoda, že celé dopoledne poprchávalo, ale můžeme to brát tak, že se s námi Istanbul nechtěl rozloučit. My už docela jo – v menších městech bychom třeba mohli sehnat občas i něco k jídlu v rozumných cenových relacích:-)

Bohužel za přístavem nás Asie přivítala stejně nuzně jako evropská část – předražené stánky na autobusovém nádraží a široko daleko žádný normální obchod. Popošli jsme kus směrem za nejbližší keškou (a následně jí úspěšně odlovili) a pozorovali tam hejno kormoránů posedávajících na špalcích a skalách vyčnívajících z moře. Najednou se s námi dal do řeči výbornou angličtinou takový místní děda – bývalý profesor, nyní rybář v Bosporském průlivu. Vyslechl si naše plány a poradil nám, ať jdeme za kargo přístav zkusit stopovat kamiony, že se to tam tak běžně dělá. Nemáme prý jezdit do Gebze, což jsme měli původně v plánu, protože tam žije enkláva velmi radikálních muslimů (prý víc než v Íránu – to se máme na co těšit:-) Poděkovali jsme za rady, všechno zvážili a vrátili se k autobusovému nádraží, kde jsme se pokusili zmást žaludky malým pide a zmrzlinou – konečně jsme našli něco, co je v Turecku opravdu levné, takže když nic jiného, můžeme se „zmrzkat“:-) Plánovali jsme nad mapou další postup, protože jsme se trochu zasekli a nějak si na chvíli nevěděli rady, jak se odseknout. Obešli jsme pak společnosti a zjistili si časy a ceny spojů, a nakonec zvolili variantu jet do města Bolu, ve 20 hodin, za 30 lir/os. Ulovili nás od společnosti Kent, kde na nás nejdřív zkoušeli 35 lir, ale nedali jsme se a už se chystali odejít vedle, když nás zarazili a slevili na normální cenu. Platba kartou proběhla tak, že jsme šli do vedlejší společnosti, která měla terminál, tam jsme zaplatili naší kartou a jejich pracovník dal maňasovi z Kentu daný obnos v hotovosti. Usoudila jsem, že v Turecku (a vlastně asi nikde v Asii) bych účetní dělat nechtěla:-)

Během pobytu na nádraží jsme zjistili, že jen pár společností vysílá wifi, ale hodně jí mají přímo autobusy, takže stačilo počkat, až přistaví nějaký takový, a mohli jsme vesele surfovat, dokud neodjel. Tuto pomůcku jsme potom i později v Turecku hojně využívali a pojem „mobilní internet“ pro nás dostal úplně nový rozměr:-)

Ožehavý problém se záchodem jsme vyřešili velice elegantně – za nádražím, na silničním tahu podél pobřeží, je benzínka. Ty se pro nás vůbec v Turecku později staly šikovnými záchytnými body, protože většina z nich má u sebe obchod nebo restauraci (lokantu), potraviny tam stojí stejně jako v jiných obchodech, dá se dojít na záchod a často i připojit na internet. A když se člověk pohybuje převážně stopem a vyhýbá se velkým městům, tak jsou benzínky perfektně praktické:-)

Po 20. hodině přihasil náš autobus, tak jsme nasedli (hezky podle čísel sedaček, žádná divočina) a během několika minut si libovali v rozhodnutí jet autobusem – dostali jsme „bábovičku“, džus (nebo byla na výběr cola) a čaj (nebo kafe). Každý měl v sedadle před sebou televizi a sluchátka, několik programů na přepínání. Zkoušela jsem, jak zní turecký dabing Pirátů z Karibiku a nedalo se to poslouchat:-) Cesta byla nejhezčí ze začátku, kdy se jede po pobřeží Marmarského moře, které se postupně zužuje do tenkého výběžku – zálivu. Krásně na moři svítily lodě i domy v okolí.

V půl 1 nás autobus – jako jediné – vyhodil v Bolu. Ocitli jsme se na docela velkém terminálu, pár kilometrů od samotného města, což bylo slibné. Nakonec jsme ale zvolili pohodlnější možnost přenocovat na nádraží a nenamáčet stan. Povečeřeli jsme nouzově z nádražního obchůdku (rybičky jako Telka a slunečnicová semínka), od prodavače společnosti Kamil Koc, naproti které jsme se usadili, jsme dostali čaj, a přišel si pokecat zavalitý sekuriťák Mustafa. Když jsme si stěžovali na zimu, vzal nás do kafeterie, kde se topilo, pospávalo a bylo příjemně. Koupě čaje ale tentokrát zůstala na nás a prodavači ho nikomu jinému kromě nás nevnucovali… Přečkali jsme tu „nad-ráno“, někdy od 4 hodin. V 5 obsluha víc rozsvítila, vypnula topení a otevřela dveře ven, jasně naznačujíc, jaký by měl být další program provizorních nocležníků. Většina z nich se ani nehnula a my třeba akorát začali usínat:-)