Vítejte na pobřeží, kde se psala historie naší planety i filmového Západozemí! V tomto deníkovém zápisu vás vezmeme na průzkum Baskického pobřežního geoparku. Budeme žasnout nad flyšovými útesy v Zumaii, které si zahrály ve Hře o trůny, a na odlehlou pláž Sakoneta si troufneme slézt pomocí lana. Její dračí hřbety nám ukážou, jak mocné dokážou být síly, co hýbou tektonickými deskami. Ochutnáme božské olivy v rybářském městečku Lekeitio a nakonec zdoláme 241 schodů na ikonický ostrov Gaztelugatxe – filmový Dračí kámen korunovaný skutečnou poustevnou. Připravte se na dobrodružství plné geologie, adrenalinu a filmových kulis!
Neděle 2. 10. – ZUMAIA A FLYŠOVÉ ÚTESY, TREK NA PLÁŽ SAKONETA
Budíme se na naše poměry celkem brzy, do krásného rána, venku prosvítá sluníčko a jenom tráva a lavičky jsou ještě od rosy úplně mokré. Nespíme tu sami, ale venku strašíme jako první. Uděláme si snídani, Petík natahuje fotky, a pak ještě pošle drona do výšin. Ten nám ukáže, jak moc je to tu krásné – parkujeme na zalesněném hřebeni táhnoucím se podél pobřeží, nad kopci se pomalu rozpouští ranní mlha – krásné jak sen!
Kolem 11 h vyrážíme dál a čeká nás hezké, ale na první dojem celkem nenápadné městečko Zumaia. Leží na pobřeží a od moře jej oddělují vyšší kopce s poklidnými loukami. Ovšem za těmito kopci se ukrývá poklad, jaký jsme rozhodně ještě nikdy nikde neviděli (a že už něco nacestováno [5] máme) – flyšové útesy.
Flyš/Flysch– geologický termín označující specifický typ sedimentární horniny, která se projevuje jako rytmické, opakující se střídání vrstev různé odolnosti. Vznik flyšových útesů je fascinující proces o dvou hlavních dějstvích. První akt se odehrával před sto miliony let na dně hlubokého moře. Z blízké pevniny byly do moře unášeny sedimenty, které se v podobě podmořských sesuvů řítily po kontinentálním svahu. Na dně se pak usazovaly podle hmotnosti – nejprve hrubší a těžší písek (ze kterého vznikl tvrdý pískovec či vápenec) a na něj pak jemnější a lehčí jíl (ze kterého vznikl měkký slínovec či jílovec). Tento proces se opakoval tisíckrát po sobě a vytvořil tak tisíce horizontálních vrstev, které vypadaly jako obrovský vrstvený koláč.
Druhý akt nastal mnohem později, během alpinského vrásnění (před 34 mil. let), kdy došlo ke srážce Iberské a Eurasijské tektonické desky, což vedlo ke vzniku Pyrenejí. Nepředstavitelný tlak tento vrstvený „koláč“ stlačil, zvrásnil a vyzvedl z mořského dna, přičemž vrstvy se naklonily a často postavily téměř do vertikální polohy. To, co dnes vidíme jako útesy, je tedy boční řez touto kamennou knihou. Neustálá erozní činnost mořských vln pak odhaluje tuto strukturu – moře odnáší měkčí vrstvy slínovce rychleji, zatímco tvrdší vrstvy pískovce odolávají a vystupují ven, čímž vytvářejí charakteristické žebrování a rozsáhlé skalní plošiny zvané rasa mareal neboli abrazní plošiny.
Praktické informace a kde flyš vidět:
- Baskický pobřežní geopark (Geoparque de la Costa Vasca, Basque Coast Geopark): Nejlepším místem pro pozorování tohoto jevu v Evropě je právě tento geopark, který je součástí památek UNESCO. Rozkládá se podél pobřeží provincie Gipuzkoa mezi městy Mutriku, Deba a Zumaia. Oficiální stránky parku jsou https://geoparkea.eus [6].
- Chráněná oblast Deba-Zumaia: Nejznámější a nejfotogeničtější úsek flyše se nachází právě v tomto chráněném biotopu. Zdejší vrstvy mapují více než 60 milionů let historie Země, včetně klíčového období vymírání dinosaurů. Tento významný chráněný biotop se rozprostírá na délce 8 km podél pobřeží a pokrývá plochu 4 300 ha, z nichž 3 756 ha se nachází pod vodou.
- Nejlepší místa k pozorování: pláž Itzurun v Zumaie, pláž Sakoneta u Deby (obojí viz níže)
- Klíčové doporučení: Návštěva je bezpodmínečně nutná v době odlivu. Pouze tehdy se odhalí rozsáhlá abrazní plošina a vy se můžete procházet přímo mezi geologickými vrstvami. Časy přílivu a odlivu jsou dostupné online [7] nebo v místních informačních centrech (např. Algorri v Zumaii).
V Zumaii parkujeme za přístavem, delší procházkou projdeme skrz město a vydáváme se na kopec, za nímž už se nám naskytne pohled doslova pohled pro bohy. Koná se tu nějaký běžecký závod, takže občas se přimotáme do trati (dáváme pozor, aby to bylo ve chvíli, kdy kolem široko daleko nikdo není). Přitom ale stíháme obdivovat krásné, bílé domy s barevnými okenicemi i mohutný, kamenný kostel San Pedro ze 14. století. Se závodníky máme potom také společný cíl – vrchol kopce, na němž stojí pěkný kostelík, zdejší dominanta. Jde o poustevnu sv. Telma, pocházející ze 16. století. Sv. Telmo byl patronem námořníků, proto kaple dlouho sloužila jako sídlo námořnického cechu. Jelikož závod evidentně není jen pro běžce, ale i pro pěší, tak si nás slečny u občerstvovací stanice na chvíli spletou a dostaneme kelímek limonády – naše námitky pro ně nejsou překážkou, a nám se sladký lok také hodí:-) Jinak kaple je přístupná podle plakátku ve středu, pátek a neděli dopoledne, s průvodcem za 1,50 €.
Ale to už nás upoutává pro změnu výhled. Kaple sedí jako orel na hnízdě vysoko na útesu, který se táhne na obě strany. Směrem na východ tvoří vysokou skalní stěnu, která ale vypadá jak svisle poskládaná ze stovek kamenných palačinek – to je flyš. Pod útesem se za odlivu ukazuje krásná písečná pláž Itzurun. Mimochodem, po poušti Bardenas Reales [8] je to další navštívené filmařské místo z Her o Trůny – zde se vyloďovala vojska Daenerys.
Po hraně útesu nad Zumaiou nás vede naučná stezka Flysch Trail, což je s malým neposedou občas trochu o nervy, ale za ty výhledy to rozhodně stojí. Dojdeme až na špičku útesu, a pak po udržované stezce sestoupíme až do další, tentokrát maličké zátoky Algorri. Uspořádání skal nás tu ale zase tak fascinuje, že po schodech sejdeme až na samotnou pláž, kde Petík propadá fotografickému rauši a my s Kubou zkoumáme život mezi odlivem odhalenými skalami, sbíráme mušle a kreslíme do písku. Dočetla jsem se, že Zumaia je proslavena lovem chobotnic, které se tu vyskytují právě v takových odlivových tůních, ale na žádnou chobotnici jsme bohužel nenarazili. To by byla teprve podívaná!
Ze zátoky se vracíme podél další naučné stezky – cesty časem (obsahuje infocedule o tom, jak se tu celá ta fantastická krajina vlastně utvářela), což je pohodlná cesta po rovině. Zumaiou potom také prokličkujeme zase trochu jinak, ale zase obdivujeme barevně odlišené bloky domů. Na nábřeží u přístavu necháme mládě chvíli řádit na krásném hřišti (co jsme předtím sice zahlédli, ale z taktických důvodů nenápadně obešli), a tak si v autě dáme k obědu pár housek. Díky tomu nám Kubík neusne ani při přejezdu, a my tak můžeme rovnou navázat dalším nezapomenutelným dobrodružstvím.
Jedeme totiž dál územím chráněné flyšové rezervace Deba-Zumaia a v plánu máme odhalit další z jejích skrytých pokladů – pláž Sakoneta. Nazývat toto místo „pláží“ je tedy trochu zavádějící, i když prostor pod útesem, na okraji moře to de facto je, ovšem to, co tu najdete, má do hromady písku s lehátky a slunečníky opravdu hodně daleko:-)
Auto necháváme zaparkované mezi kopci, ve svahu, s několika dalšími, většinou surfaři v bydlíkách. V mapě je to oficiálně označené parkoviště. K pláži Sakoneta se musí popojít asi kilometr a cesta vede po pastvinách, míst porostlých nízkými keři. Cestou tam je to převážně z kopce, tak to jde dobře, ale návratu se trochu (oprávněně) obáváme. Když jsme na úrovni pláže, najdeme mezi keříky vyšlapanou cestičku a upevněné silné lano, které padá někam z útesu pod námi. To jako vážně?
Jo, to jako vážně. Petík nezaváhá ani na chviličku, Kuba mu poslušně ťape v patách. Po prvotním omrknutí terénu to není tak hrozné, jak to původně vypadalo. Většina sestupu po holé skále se dá jít popředu a lana se pro jistotu a bezpečnost přidržovat. Až posledních asi 5 m je tak trochu skokem do neznáma, ale po nějaké chvíli to všichni úspěšně zdoláme a přistaneme v písku. V posledním, co tady dneska vidíme:-D Kubajs se svezl tátovi na zádech, nahoře sice prohlásil: „To se mi nelíbí, budu se radši koukat nahoru.“, ale ve výsledku si to docela užíval.
Pláž Sakoneta, v mapě dokonce značená jako „nudapláž“, nám absolutně vyráží dech. Je to totiž učebnicová ukázka flyšových útesů – tisíce vrstev skály se tu táhnou jako vymodelované podle pravítka. Odshora útesu rovně dolů, pak se v ostrém úhlu ohnou a pokračují směrem do moře. A víte co? Podívejte se radši na fotky, anebo na letecký snímek při odlivu na mapy.com [9], abyste si to dokázali představit.
Pláž je podle map dlouhá pouhých 40 m, ale jít po ní a přeskakovat různě široké, ale někdy docela ostré řady skal, je dost náročné. Napadají nás přirovnání jako „dračí hřbet“ nebo „zuby pily“. Písku nebo míst, kde by se dalo „natáhnout“ jako na normální pláži, je tu opravdu poskrovnu. Navíc si tu člověk musí hlídat časy přílivu a odlivu. Jelikož nám se pomaloučku, polehoučku ten příliv blíží, a potřebujeme dojít až za výběžek na druhé straně pláže (kudy se na ní dá mimochodem dostat i bez lezení po laně), tak máme poněkud naspěch. I tak jdeme přes pláž skoro hodinu. Ale je fakt, že i hodně fotíme a zkrátka – pardon – čumíme jak umíme.
Jakmile jsme v bezpečí před přílivem a na povrchu, po kterém se dá normálně chodit, tak si nejdřív dopřejeme delší svačinovou pauzu, a pak se po vyšlapané stezce horem přes útesy vydáváme zpátky k autu. Nutno podotknout, že na vzdálenost to sice není tolik, ale náročnost tohoto výletu – „zubatá“ pláž, lezení s lanem a nakonec výstup do krpálu k autu – je na hodně vysoké úrovni. Kubík tahá poslední zbytky energie nejspíš někde z paty a my tak v praxi pozorujeme ten zvláštní jev, že čím je dítě unavenější, tím víc se chová jako šílenec:-) Při závěrečném výstupu nás sledují kozel a býk s dlouhými rohy, což nás trochu znejistí, ale drží si odstup a my je v klidu mineme.
Popojedeme k fotbalovému hřišti přes Debu, která je hraničním městem přírodní rezervace s flyšovými útesy, a tím pádem i druhým hlavním výchozím bodem. Navíc je tahle oblast populární i mezi surfaři, protože tu mají dobré podmínky. My projíždíme po nábřeží a sledujeme, jak je skoro celé městečko zahalené lehkou vodní tříští z narážejících vln. Ale na spaní se nám to tu nelíbí, tak pokračujeme ještě kousek do vesničky Olazt mezi kopci a lesy, kde to zapíchneme za kostelíkem, který nám celou noc poctivě odbíjí hodiny. Dělám k večeři čočku s (roz)mraženou zeleninou a opečenýma párkama. Kuba si dá hoďku šlofíka a na vybalování už je ready. Pohádku si poslechne od Petíka při čekání na večeři, a po ní už jenom pár písniček Pokáče a před 22 h je hotovo. My posloucháme podcast, Petík plánuje, já dopisuju deník.
Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!
Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko.
Pondělí 3. 10. – RYBÁŘSKÉ MĚSTEČKO LEKEITIO A GAZTELUGATXE – DRAČÍ KÁMEN
Vstáváme ještě před 8 h, takže trochu za šera, a přesto už kolem nás proudí poutníci, asi je to nějaká poutnická trasa (koneckonců, to je tady, podél severního pobřeží, skoro každá cesta:-)). Dáme si bagetkovou snídani a kolem 9:30 jedeme někam za teplem, tady ve stínu pod ořešáky za kostelem bychom se ho dneska asi nedočkali.
Dnešním prvním cílem je městečko Lekeitio, údajně nejvíc rybářská osada na pobřeží.
Lekeitio – malebné historické rybářské město (baskicky arrantzale herria) na členitém pobřeží provincie Bizkaia v Baskicku. Jeho poloha je jedinečná – leží v ústí řeky Lea a jeho chráněný přístav, který je dodnes srdcem a duší města, je obklopen dvěma plážemi. Scenérii dominují dva klíčové prvky: pláž Isuntza a především ostrov San Nicolás (baskicky Garraitz), který leží přímo proti ní. Při odlivu se k němu z moře vynoří kamenná stezka, po které je možné na ostrov přejít suchou nohou, což z něj činí hlavní atrakci a symbol města.
Historie města je neoddělitelně spjata s rybolovem, a to zejména s lovem velryb, který Lekeitiu ve středověku přinesl značné bohatství a prestiž. Dobře zachovalé staré město (Alde Zaharra) tvoří spleť úzkých uliček s tradičními baskickými domy s barevnými dřevěnými balkony. Architektonickou dominantou, která se majestátně tyčí nad přístavem, je bezpochyby Bazilika Nanebevzetí Panny Marie (Basílica de la Asunción de Santa María). Tento skvost gotické architektury z 15. století ukrývá jeden z nejcennějších oltářních obrazů ve Španělsku – monumentální vlámsko-gotický oltář, považovaný za mistrovské dílo. Město je také známé svými slavnostmi San Antolines v září, jejichž součástí je kontroverzní, ale tradiční Antzar Eguna (Den hus).
Praktické informace:
- Ostrov Garraitz (Isla de San Nicolás): Přístup na ostrov je možný pouze pěšky po kamenné hrázi během odlivu. Je naprosto klíčové zkontrolovat si časy přílivu a odlivu (jsou k dispozici online [11] nebo v místní turistické kanceláři), aby vám cesta zpět nebyla odříznuta stoupající vodou.
- Pláže: Město má dvě hlavní pláže. Centrální a menší Isuntza je přímo spojená s městem a ostrovem. Přes ústí řeky se nachází prostornější pláž Karraspio, která nabízí krásné výhledy na celé město.
- Gastronomie: Jako v každém správném baskickém přístavu, i zde je gastronomie založena na čerstvých rybách a mořských plodech. Bary a restaurace v okolí přístavu nabízejí vynikající pintxos a denní menu. Pokud máte možnost si jídlo připravit sami, navštivte v ranních hodinách místní zastřešené tržiště plné superčerstvých pochutín.
- Doporučení: Parkování v centru může být v sezóně obtížné, doporučuje se využít větší parkoviště na okrajích města. Lekeitio je ideální zastávkou při cestě podél baskického pobřeží mezi Bilbaem a San Sebastianem. [12]
- Ubytování: Pokud se budete v krásném městečku chtít zdržet (třeba proto, abyste chytli odliv pro výpravu na ostrov Garraitz), tak výběr ubytování [13] je sice menší, ale určitě se vám tu bude líbit.
Je to další město v zaříznuté zátoce, s krásně upraveným přístavištěm. Procházíme se podél něj a pozorujeme vykládání jedné rybářské lodě střední velikosti. Výše zmíněný ostrůvek se tyčí z vln přímo před námi, ale k tomu dojít na něj suchou nohou, je nyní opravdu daleko. Když si prohlédneme nábřeží, stočíme se trochu do města a jdeme okouknout první španělské mercado, pravý trh. Akorát že na pravý trh je v poledne už pozdě:-) Je tu posledních pár prodavačů za prosklenými pulty, ale i ti už zavírají. Jeden usměvavý děda, když vidí Kubíka (a možná slyší, že zdravíme baskicky), tak ukazuje, ať chvíli počkáme, zaleze za závěs, kterým už má také zpola zavřeno, a pod pultem nám nandá do sáčku pár oliv. Dostane je Kuba, baskicky poděkuje a všichni jsme spokojení. Já si říkám, že španělské děti asi na olivách vyrůstají, tak se tu bere jako samozřejmost, že jim chutnají, ale kolik českých dětí by to asi ocenilo? To naše naštěstí ano. A když ochutnáme i my, tak se nestačíme divit a jen litujeme, že až zítra tržiště otevře, tak my už tu nebudeme. Protože to jsou suverénně NEJLEPŠÍ OLIVY, jaké jsme v životě jedli. Fakt.
Tržištěm projdeme napříč, pak se chvilku procházíme uličkami kolem přístavu – prohlédneme si nádhernou katedrálu z 15. století, bohužel je zavřená, takže jen zvenčí. V malém ovozelu si koupíme pár nektarinek a jablíček a vrátíme se do auta, abychom se přesunuli na další naprosto ikonické místo…
Gaztelugatxe– malý skalnatý ostrov, který se nachází na členitém pobřeží provincie Bizkaia v Baskicku. S pevninou ho spojuje úzký kamenný most se dvěma oblouky, který přechází ve strmé, klikaté schodiště vytesané přímo do skály. Na vrcholu ostrova, ve výšce přibližně 80 m nad mořem, stojí malá poustevna zasvěcená svatému Janu Křtiteli (španělsky San Juan, baskicky Doniene; v mapách proto najdete celý název tohoto místa jako San Juan de Gaztelugatxe). Původní svatyně/poustevna zde stála pravděpodobně již v 9. století. Cesta na vrchol zahrnuje zdolání 241 schodů a podle tradice by měl každý, kdo cestu dokončí, třikrát zazvonit na zvon u vchodu do poustevny a něco si přát. Celá oblast je pro svou unikátní krajinu, faunu a flóru chráněným biotopem a součástí sítě Natura 2000 [14].
V průběhu historie nesloužil ostrov Gaztelugatxe pouze jako duchovní místo, ale díky své strategické poloze i jako důležitá obranná pevnost. Byl svědkem bitev a obléhání, například ve 14. století zde odolával útoku vojsk kastilského krále Alfonse XI. Poustevna byla v historii několikrát zničena, ať už v bojích nebo požáry, a vždy byla znovu obnovena. Celosvětovou proslulost přineslo místu natáčení sedmé řady populárního seriálu Hra o trůny (Game of Thrones), kde Gaztelugatxe posloužilo jako exteriér pro Dračí kámen [15] (Dragonstone), sídlo rodu Targaryenů (a filmaři toto prostředí využili i pro Rod draka, [16]i když už jen digitálně). Tato popularita vedla k enormnímu nárůstu návštěvnosti, což si vyžádalo zavedení přísných opatření pro ochranu tohoto jedinečného místa.
Praktické informace pro rok 2026:
- Vstup a rezervace: Vstup na Gaztelugatxe je zdarma, ale je povinné si předem online rezervovat bezplatnou časovou vstupenku na oficiálních stránkách [17]. Tento systém byl zaveden kvůli regulaci počtu návštěvníků a ochraně památky. Zejména v hlavní sezóně a o víkendech je nutné rezervovat vstupenky s velkým předstihem (i několik týdnů).
- Fyzická náročnost: Návštěva je fyzicky náročná. Zahrnuje strmý sestup z parkoviště k pobřeží (cca 1,2 km), přechod po mostě a následný výstup po 241 schodech. Celá návštěva tam i zpět zabere přibližně 1,5 až 2 hodiny. Je nezbytná pevná obuv a dostatek vody. Přímo na ostrově nejsou žádné služby.
- Přístup a parkování: U hlavní přístupové cesty se nachází několik parkovišť s omezenou kapacitou, která bývají brzy plná. Doporučuje se příjezd brzy ráno nebo využití veřejné dopravy (autobusové linky z Bilbaa nebo Bakia), zejména v letních měsících.
- Upozornění: Z bezpečnostních důvodů (špatné počasí, sesuvy půdy) může být přístup na ostrov dočasně uzavřen. Před návštěvou je vždy doporučeno zkontrolovat aktuální stav na oficiálních webových stránkách [18].
- Doporučení: Pokud cestujete do některého z větších měst na severu Španělska a chtěli byste Gaztelugatxe vidět na vlastní oči, můžete se podívat na nabídku organizovaných výletů [19] ve větší či menší skupině. Nebudete se tak muset stresovat se sháněním auta a řízením ve španělském provozu.
- Ubytování: Budete-li potřebovat v okolí Gaztelugatxe přespat, pak oficiální místa k tomu určená najdete v městečkách okolo – Bakio na západ a Bermeo na východ. K dispozici jsou stellplatzy – parkoviště pro obytná auta, a samozřejmě i spaní v postelích – tady najdete seznam seřazený podle vzdálenosti [20] od Dračího kamene.
zdroj: https://www.basquedestination.com/
Na parkovišti nemáme žádný problém, místa je dost, ale také je pravda, že sami tu rozhodně nejsme. Kontrolujeme stránky, abychom si udělali povinnou rezervaci vstupu do chráněného parku, ale je tu na týden dopředu vybookováno. To nás, mistry nerozhodnosti, na chvíli paralyzuje. Nakonec usoudíme, že není sezóna, tak by se to nemuselo hrotit a běhat tam nějaký ranger, co kontroluje rezervace. Bereme nějaké menší občerstvení s sebou a vydáváme se na ne zrovna jednoduchou výpravu.
Parkoviště leží poměrně vysoko na útesech, takže cesta dolů je jednak docela dlouhá a druhak dost příkrá. Už při klesání nás bolej nohy jen při představě, jak to lezeme nahoru:-) Ovšem ty výhledy, co se nám postupně ukazují? To je fantazie… jen koukněte dolů na fotky a užijte si je s námi. Jo a ještě si k tomu představte, jak nad nimi Daenerys nebo Rhaenyra krouží na svých dracích;-)
Sejdeme přes několik vyhlídek a s téměř zaplněnými paměťovými kartami až úplně dolů, kde vlny narážejí nejenom na skály, ale i lidmi posílený kamenný most. Přes něj je to v pohodě, ale těch schodů nahoru na ostrov, to se docela našlapeme. Kostelík (bývalá poustevna) na vrcholu je neuvěřitelně romantické místo…
Gaztelugatxe – skutečně magické místo, malý přírodní ostrůvek dramaticky tvarovaný neúprosným bojem mezi mořem a zemí. Po staletí zde eroze vytesala skalní oblouk a jeskyni. Pod vodní hladinou se rozprostírají barevné útesy, které jsou součástí chráněného biotopu a skrývají obraz Panny Marie.
Název Gaztelugatxe znamená v baskičtině „skalní hrad“, což dokonale vystihuje jeho charakter. V průběhu staletí sloužil nejen jako poutní místo, ale i jako pevnost. Je to jedno z nejoblíbenějších poutních míst podél celého baskického pobřeží.
Nejdůležitější poutě se konají 24. června. Mnozí sem přijíždějí na jednodenní výlet, zatímco jiní podnikají cestu, aby splnili slib nebo poděkovali světci za ochranu. Zvyk se zvoněním na vrcholu vznikl ale až poměrně nedávno.
Náboženské obřady v Gaztelugatxe jsou úzce spjaty s mořem. Poutní místo je plné zbožných obětin: modelů lodí, obrazů a fotografií, které sem námořníci a rybáři přinášejí jako poděkování světci za ochranu jejich plavidel před nebezpečím moře.
S příchodem tuňákové sezóny sem přijíždějí rybáři a mladé ženy (neskatxak) z Bermeo, aby požádali svatého o dobré počasí, zdraví a bohatý úlovek. Jejich rituál je následující: třikrát otočí lodí z levoboku na pravobok a třikrát z pravoboku na levobok. V některých případech hodí do moře chléb svatého Jana poté, co ho spálí na pánvi. I ti nejmodernější tuňákoví rybáři 21. století, navzdory použití pokročilých technologií a dodržování nejpřísnějších kontrol, stále dodržují tuto staletou tradici, aby jim moře při lovu v teplých oblastech přálo.
U kostela odpočíváme, nabíráme síly na druhou, ještě náročnější část výpravy, Kuba nám přitom v krbu „vaří“ oběd, a nemáme ani tušení, jak se nám ta výprava ještě zpestří. Seběhneme 241 schodů zase dolů a užíváme si výhled na skály i kusy pláže kolem mostu, které postupně odhalil odliv. Za mostem vytahujeme drona, protože tohle místo si o něj vysloveně říká (i když přírodní rezervace….ehm, ehm). Zrovna odsud odchází klučina, co právě dolítal, a varuje nás, že nahoře hodně fouká. Ok, díky, dáme si pozor.
No a jak Petík dává pozor a drží se převážně u svahů a útesů, moc nelítá nad otevřené moře, tak kouká, že se dron najednou nějak divně zatřepal a po ustálení obrazu vidíme jenom ostružinové šlahouny – Petík nacouval do svahu nad námi, který je porostlý neskutečně hustou vegetací, převážně ostružiním. Dron tam leží nahoře, nožky má nahoře a signál nám vysílá už jenom z pomalu skomírající baterky. Není času nazbyt – Petík se neohroženě drápe trním vzhůru a hledá, dokud chudáka droníka nenajde. Když se vrátí, vypadá jak kdyby vylezl tyranosaurovi z huby.
Mezitím já se dole snažím jednak zabavit dost unavené a už trochu zpruzené dítě, a druhak se klepu jak osika, když jde kolem ranger. Ani se neodvážím kouknout nahoru, kde se hledá dron (co tady vůbec nemá co dělat), a v hlavě si chystám důvěryhodné výmluvy. I pro případ, že se zjistí, že tu nemáme co dělat ani my bez rezervace vstupu. Hlava jede na plný pecky, v angličtině… načež ranger projde kolem, pozdravíme se, usměje se na Kubu a jde dál. Ten šutr, co ze mě v tu chvíli spadne, by celý Gaztelugatxe rozdrtil na prach.
Když se pak šťastně shledáme, máme drona, máme nervy pohromadě a můžeme jít vypustit duši do toho strašného krpálu. V autě dáme rychlou sváču, a pak jedeme okrajem města Bilbao, kde najdeme jen malý DM market, a tam bagety fakt nevedou. Máme půlku jedné, tu dostane k snídani táta, a my si s Kubou uděláme kaši. Snad budeme spát na místě, kde nebude blbé vařit…
Potřebujeme trochu prchnout z urbanizovaných oblastí, a tak skončíme se setměním a totálně tuhým Kubou u hradu Butrón. Obhlédneme tu několik parkovišť a zůstaneme na tom hlavním, ale vzadu, ve tmě. Vařím večeři, v hlubším listí podél silnice se mi povede šlápnout do h…., super! Máme těstoviny s tuňákem a kukuřicí, Kubu budíme chvíli před dovařením a kupodivu se zvládne probrat dostatečně na to, aby se bez námitek najedl, a pak rovnou pokračovat v nabírání sil. My se k němu brzy připojíme, protože od řeky a lesa je hnusně lezavo, vlhko. Usínáme brzo s Kubou, pak před 1 h se probereme a chvíli ještě „pracujeme“ (plánování + psaní deníku), než to definitivně zabalíme.
Nejčastější dotazy
Baskický pobřežní geopark je součástí sítě UNESCO Global Geoparks a rozkládá se podél pobřeží provincie Gipuzkoa mezi městy Mutriku, Deba a Zumaia. Jeho hlavním lákadlem jsou unikátní flyšové útesy, které představují fascinující kamennou knihu, mapující více než 60 milionů let historie Země, včetně klíčového období vymírání dinosaurů. Celá oblast je svědectvím o mocných geologických silách, které formovaly naši planetu, a zároveň nabízí dechberoucí scenérie, které si zahrály i ve slavných filmových a seriálových produkcích.
Flyš je geologický termín pro specifický typ sedimentární horniny, která se projevuje jako rytmické, opakující se střídání vrstev různé odolnosti – tvrdého pískovce či vápence a měkkého slínovce či jílovce. Tyto vrstvy se usazovaly na dně hlubokého moře a byly následně stlačeny, zvrásněny a vyzvednuty z mořského dna během alpinského vrásnění, čímž se postavily do téměř vertikální polohy. Mořská eroze pak odhaluje tuto strukturu v podobě charakteristického žebrování a rozsáhlých skalních plošin zvaných abrazní plošiny.
Nejlepším místem pro pozorování tohoto jevu v Evropě je právě Baskický pobřežní geopark. Nejznámější a nejfotogeničtější úseky flyše najdete na pláži Itzurun v Zumaii a na odlehlejší pláži Sakoneta u Deby.
Návštěva flyšových útesů je bezpodmínečně nutná v době odlivu. Pouze tehdy se totiž odhalí rozsáhlá abrazní plošina (nazývaná rasa mareal), která umožňuje procházet se přímo mezi geologickými vrstvami a obdivovat jejich unikátní strukturu. Při přílivu jsou tyto plošiny pod vodou a celkový zážitek z pozorování flyše je omezený. Časy přílivu a odlivu jsou snadno dostupné online [21] nebo v místních informačních centrech (např. Algorri v Zumaii), proto doporučujeme si je před plánovanou návštěvou vždy ověřit.
Cesta na pláž Sakoneta je poměrně náročná, ale odměnou je naprosto dechberoucí a učebnicová ukázka flyšových útesů. Z oficiálního parkoviště je to asi kilometr pěšky, převážně z kopce, po pastvinách. Následuje sestup po holé skále s pomocí pevného lana, což vyžaduje opatrnost a pevnou obuv. Anebo je možné po stezce pokračovat dál a k pláži dojít z jejího druhého konce, kde je pohodlnější přístup přímo z louky. Samotná pláž je pak tvořena tisíci vrstev skály, které se táhnou jako vymodelované podle pravítka, často přirovnávané k „dračímu hřbetu“ nebo „zubům pily“. Chůze po takto „zubaté“ pláži je dost namáhavá a je nutné neustále sledovat časy přílivu a odlivu, aby vás moře neodřízlo od cesty zpět.
Lekeitio je malebné historické rybářské město (arrantzale herria) na členitém pobřeží Baskicka, které si dodnes zachovává svůj autentický charakter. Jeho poloha v ústí řeky Lea s chráněným přístavem a dvěma plážemi je jedinečná. Hlavní atrakcí je ostrov San Nicolás (Garraitz), na který se dá při odlivu přejít suchou nohou po kamenné hrázi. Město je proslulé svou Bazilikou Nanebevzetí Panny Marie z 15. století s monumentálním vlámsko-gotickým oltářem a samozřejmě vynikající gastronomií založenou na čerstvých rybách a mořských plodech. V dopoledních hodinách je možné zde navštívit autentický trh s čerstvými potravinami.
Ano, pro návštěvu Gaztelugatxe je povinné si předem online rezervovat bezplatnou časovou vstupenku na oficiálních stránkách [17]. Tento systém byl zaveden kvůli regulaci počtu návštěvníků a ochraně památky, a zejména v hlavní sezóně a o víkendech je nutné rezervovat vstupenky s velkým předstihem (i několik týdnů). Návštěva je fyzicky náročná, zahrnuje strmý sestup z parkoviště k pobřeží (cca 1,2 km), přechod po mostě a následný výstup po 241 schodech na vrchol ostrova. Celá návštěva tam i zpět zabere přibližně 1,5 až 2 hodiny, proto doporučujeme pevnou obuv a dostatek vody. Na ostrově nejsou žádné služby.
Gaztelugatxe je skutečně magické místo, které si získalo celosvětovou proslulost díky natáčení sedmé řady populárního seriálu Hra o trůny (Game of Thrones). Posloužilo jako exteriér pro Dračí kámen (Dragonstone), sídlo rodu Targaryenů, a filmaři toto prostředí využili i při natáčení Rodu draka, i když už jen digitálně. Tato popularita vedla k enormnímu nárůstu návštěvnosti, což si vyžádalo zavedení přísných opatření pro ochranu místa.
Kromě filmových kulis je Gaztelugatxe významným poutním místem s poustevnou zasvěcenou svatému Janu Křtiteli, která stojí na vrcholu ostrova již od 9. století. Podle tradice by měl každý, kdo zdolá 241 schodů, třikrát zazvonit na zvon a něco si přát. Je to místo s bohatou historií, kde se snoubí přírodní krása s duchovními tradicemi.
Jsme rádi, že přicházíte na náš web. Ten ovšem nejede na vzduch (i když bychom si to moc přáli 😄). Pro jeho chod využíváme magii affiliate odkazů. Pokud na některý z nich kliknete a koupíte si něco hezkého, nebo třeba objednáte ubytování, tak my dostaneme malou provizi. Všechny nabízené produkty a služby sami k naší spokojenosti využíváme a nebojte, na vaši cenu to nemá žádný vliv, naopak v některých případech získáte i slevu nebo jinou výhodu. A to je fér, ne? Podpořte nás a pomozte nám tvořit další skvělý obsah. Děkujeme!
Ať už pro dlouhé večery nebo deštivá odpoledne na cestách, rádi saháme po hrách od Albi. Jejich Kouzelné čtení je pak neocenitelným parťákem na dlouhé cesty, kombinujícím zábavu a vzdělávání. Využijte náš kód AF15ZCESTY pro 15% slevu (navíc k 10% na e-shopu) na Albi.cz.
Ano, spíme často v autě, pod stanem, nebo prostě pod širákem – milujeme dobrodružství a kontakt s přírodou, je to zdarma! Ale i my občas oceníme pohodlí postele a teplou sprchu. A když už se rozhodneme pro "luxusnější" ubytování, Booking.com je pro nás jasnou volbou. Je to prověřený systém s cenami a širokou nabídkou pro každého – co víc si přát?
Internet, Google nebo AI se dnes zdají jako téměř všehoschopní pomocníci, ovšem snad každému pořádnému cestovateli se občas stane, že se někde ocitne bez signálu. A kde pak sehnat relevantní informace k ubytování, kde zjistit, kam se jít najíst, nebo co zajímavého ve vašem okolím navštívit? Nejlépe v knižním průvodci od léty prověřeného vydavatelství – Lonely Planet. A pokud nechcete knihu tahat s sebou, poslouží skvěle už při samotném plánování cesty.