Konečně jsme ve Španělsku! Naše první kroky však nevedou na prosluněné pláže, ale do drsného a fascinujícího podhůří španělských Pyrenejí. Připojte se k nám při průzkumu opuštěné vesnice Escó, jejíž osud navždy změnila stavba přehrady Yesa. Ponořte se s námi do horkých sirných pramenů Tiermas, které jsou přístupné jen po část roku. A nakonec vystoupejte k tajemnému klášteru San Juan de la Peña, ukrytému pod mohutným skalním převisem. Vítejte v Aragonii, zemi plné příběhů a nečekaných objevů!
Neděle 25. 9. – ESCÓ – MĚSTO DUCHŮ
Konečně jsme ve vysněném Španělsku, i když tady, uprostřed Pyrenejí, to má k té všeobecné představě země pod žhavým jižním sluncem poměrně daleko:-) Nevadí – jak z hor klesáme, objevujeme postupně úplně novou a neznámou krajinu, která ale ke Španělsku také neodmyslitelně patří – podhůří Pyrenejí, zvlněnou vysočinu plnou roztodivných skalních útvarů, kterou pomáhá významnou měrou formovat eroze. Teď na podzim je to tu dost vyschlé, ale jaro přináší vodu z hor, po které zůstávají hluboce zařízlá koryta potoků a řek. A pořádný vítr, ten tu úřaduje celoročně.
Španělské Pyreneje a jejich neobvyklé podhůří se nám otevírá a my zvědavě hltáme každý výhled po cestě.
Ze skal a mraků se rychle dostáváme mezi stromy, lesy, příjemně zelenou krajinu a teplotu kolem 15 °C. V 17:15 stavíme na svačinu a začínáme se těšit, jaké laskominy na nás čekají ve Španělsku. O kus dál, ve vesnici Roncal potom nabíráme v místní výkonné fontáně vodu.
Úžasnými skalnatými soutěskami řeky Esca sjedeme do údolí, kde má podle mapy být rozsáhlá přehrada Yesa, ale poprvé se tu setkáváme s realitou španělského podhůří. Funguje tu totiž srážkový stín Pyrenejí, takže tu vzniklo mnoho přehrad, aby se jarní voda zadržela v oblasti co nejdéle. Na konci léta a na podzim to tu vypadá, jako když se vypouští u nás rybníky – středem rozbahněného údolí se vine úzká říčka a jen těsně před hrází zůstává malé jezírko. A přitom zrovna přehradu Yesa napájí hned 3 řeky – hlavní Aragón, pak Esca a ze svahů na jihu stéká Regal.
Proč ale jedeme právě tudy? Láká nás tu jedno zdánlivě Bohem zapomenuté místo – opuštěná vesnice Escó.
Opuštěná vesnice Escó – kdysi s 300 obyvateli a 60 domy, ilustruje konflikt mezi rozvojovými projekty a ochranou kulturního dědictví ve Španělsku. V roce 1975 vnikla přehrada Yesa a obyvatelé okolních vesnic byli vyvlastněni s minimálními kompenzacemi. V Escó zůstal jen poslední pastýř se svými syny.
Od roku 1999 se snaží asociace pro obnovu Escó (http://www.deesco.org/ [5]) o znovuzařazení vesnice na turistické mapy a pořádá setkání bývalých obyvatel (1. květen). Také usiluje o znovuzařazení Escó na aragonskou větev [6]Svatojakubské pouti.
Zastavujeme pod bývalou vesnicí Escó, dnes jsou to převážně opuštěné ruiny s krásnými balkonky. Vstup do prostoru domů jen na vlastní nebezpečí, a když vidíme, v jakém stavu stavby jsou, tak se ani nepouštíme nikam, kde by na nás mohlo něco spadnout. A ono to ani není potřeba. Prolejzáme uličky skrz na skrz, až na nás od vedlejších salaší vystartují dva psi, ale naštěstí se nechají zahnat. Vystoupáme až k ruinám kostela na vrcholku kopce, a pak zase trochu jinými uličkami sestoupáme, přičemž si odlovíme 1. španělskou kešku. Podél cesty ochutnáme seschlé ostružiny a zralé trnky – prostě krásný slunný podzim.
Z vesnice nakonec odcházíme v 19:30 a popojedeme na nedaleké spací místo mezi cypřiši na břehu vypuštěné přehrady. Dělám rýži se zavařeným masem, voláme si s babičkou. Petík trpí po přejezdu hor bolestí hlavy, ale prášek naštěstí zabere. Někdy před 22 h uložíme Kubu a ještě pak pracujeme na fotkách a reportu.
Pondělí 26. 9. – HORKÉ PRAMENY TIERMAS, MĚSTEČKO BERDUN, KLÁŠTER SAN JUAN DE LA PEŇA
Budíme se zase my dva dřív než Kuba, trochu pracujeme a kocháme se ranními červánky. V chladu na mikinu posnídáme poslední francouzskou bagetu, a pak popojedeme kousek vedle. Kupodivu tam vykoukne i kus vody v přehradě, to už jsme ani nečekali, ale nízká hladina vody má i svoje výhody. Ve své plné „kráse“ a přístupnosti jsou tu odhalené horké prameny – sirné lázně (na mapy.com hledejte „Antiguo Balneario“).
Pod kopcem, na němž sedí vesnice Tiermas, kterou potkal stejný osud jako Escó, se na bahnitém (teď vyschlém a popraskaném) břehu krčí ruiny bývalých lázní, které tu byly známé už od antických dob. Není to úplně estetické prostředí, ale naštěstí hlavní horký pramen je vedle, takže mezi ruiny se vstupovat nemusí, pokud člověk nechce. Pramen vyvěrá celkem nenápadně zpod břehu a tvoří jedno větší jezírko, pod ním pak následuje kaskáda menších „bazénů“, skrze které horká voda stéká a postupně se ochlazuje. Člověk si tak může dokonce vybrat ideální teplotu, do které se mu chce zrovna vlézt.
Tohle místo není žádný neznámý kout, a tak při příjezdu narážíme na hustě zaparkovaná auta podél silnice, většinou španělské bydlíky, a někteří odvážlivci sjeli dokonce až přímo k pramenům. To bychom ani za sucha moc nedoporučovali, maximálně tak s nějakou čtyřkolkou. Lidí je tu tedy celkem dost, ale volné plochy také, takže za celé dopoledne, co v pramenech strávíme, nemáme pocit, že bychom si s někým překáželi. Pokud jde o plavky, tak někdo je má, někdo ne, takže s focením jsme tu hodně opatrní.
Je to tu úžasný!!!! A nejenom proto, že to je první koupání po deseti dnech na cestě (prameny jsme sice míjeli, ale ten Dunajský [7] i menší ve Francouzské Juře [8] nebyly na podzimní koupel úplně ideální) a hned jak v horké vaně:-) Sedíme ve svém bazénku až do 12 h, spokojeně se rochníme, zkouším bahenní masku i na obličej, tak snad se neosypu:-) Kolem poledne už se dá z potoka dojít k batohu a nějak normálně, důstojně se obléknout, a ne se klepat jako ratlík s husinou jak pralinky.
Baví nás týpek, co si zaparkuje pickup přímo u říčky, vyndá stolek, židličku (čekáme pokladnu nebo prodavače nějakých cetek), vařič, vinnou sklenku, udělá si k snídani míchaný vajíčka i se sklenkou vína, posnídá bohémsky s beranicí na hlavě, slunečními brýlemi, krátkým trikem s ☮️a pohorama na nohou. Po snídani sbalí krosnu a odejde někam proti proudu řeky, aby se před obědem zase vrátil. My si z něj bereme příklad a jdeme prozkoumat aspoň členitý břeh přehrady až k vodě. Zblízka je pěkně hnusná, ale krajina je to zajímavá.
Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!
Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko.
Vykoupaní a příjemně naladění pokračujeme tímhle úžasným podhůřím Pyrenejí do vesnice Berdún, kam dorážíme před 13 h. Malá vesnice s kostelem stojí na kopci a vrchní uličky jsou hodně úzké (a není tam kde zaparkovat), takže auto necháváme na větším parkovišti pod „centrem“, uvaříme si k obědu polévku, a pak to tu jdeme omrknout.
Je to tu takové malebné, ale hlavně asi proto, že je to jiné, než na co jsme zvyklí koukat. Nějaká vysloveně atrakce tu není, i když nádherný kostel by se za ni asi dal považovat. Projdeme se dvěma, třemi ulicemi (co tvoří celou vesnici) a nejvíc si užíváme výhled na stále ještě nedaleké španělské Pyreneje. Hodně z těch pěkných domů je na prodej, a mám trochu obavu, že za pár let to budou jen další vybydlené ruiny.
Na okraji vesnice (a jedné z vyhlídek) mají fitness koutek, tak si chvíli zablbneme, pak v autě zblajzneme ještě svačinu a můžeme jet dál. Nějaký čas pokračujeme ještě údolím řeky Aragón, a pak se zase začneme škrábat trochu do kopců. Naším cílem je totiž poměrně věhlasný klášter San Juan de la Peña. Začínáme potkávat značky Svatojakubské pouti (žlutá svatojakubská mušle na modrém podkladu) a Kubík spí.
San Juan de la Peña – Klášterní komplex uprostřed hor a kopců podhůří Pyrenejí má dvě části.
Spodní klášter usazený pod skálou má původ už v 10. století, kdy sloužil jako útočiště před muslimskými nájezdníky. Podle kronikového zápisu ze 12. st. tu byl uložen dokonce Svatý Grál, aby chránil před muslimy celou Aragonii.
Klášterní budovy na vrcholu kopce, mnohem rozsáhlejší, vyrostly postupně od 17. stol. Část jich byla poznamenána ve 30. letech 19. stol. armádou Napoleona Bonaparte a musela být zrekonstruována. Od r. 1889 jde o španělskou národní památku. Dnes slouží hlavně jako muzeum a návštěvnické i poutnické centrum.
Parkoviště je až na kopci vedle nového kláštera, kde je také pokladna pro oba kostely, vstupné stojí 12 € (otevřeno je od března do října, více informací na oficiálních stránkách kláštera [10]). Asi by to mohlo být zajímavé si projít i zevnitř, ale nás ta muzea s neposedným prckem za zadkem teď moc neberou, a tak si nakonec obejdeme oba chrámy bez placení. Ten na kopci je skutečně obrovský, přesto se na fotky vejde celý, protože má kolem sebe velké otevřené plochy (louku), kde není s focením problém.
Zato ten spodní, mnohem starší svatostánek je oříšek – zakutaný pod skálou a navíc v zatáčce silnice, kde si nejde nikam poodstoupit. Ale dojít k němu (a pak zase vystoupat od něj) je docela slušná procházka, která nám dnes hodí suverénně největší příděl kroků:-) A pěkně lesem, na čerstvém vzduchu, to se počítá:-)
Když dojdeme zpátky na parkoviště, dáme si v dřevěném domečku, v závětří, jablka a hrušky a vypustíme Kubíka na pěkné lesní hřiště, celé ze dřeva, ať z toho výletu taky něco má. V tomhle jsme asi strašní rodiče, protože plánovat a řídit výlety podle toho, kde jsou jaká dětská hřiště nebo zábavní parky, to prostě odmítáme. ALE, když nám někdo něco takového strčí pod nos (jako třeba tady, v Maďarsku [11]), tak to rádi vyzkoušíme – a necháme toho našeho prďolu poznávat cizinu zase způsobem, který je bližší právě jemu.
Kolem 19:30 odjíždíme a klesáme kus po silnici vinoucí se spoustou serpentin na spací místo pod mostem u přehrady La Peña. Kempíme ještě za světla, večeři dojídáme za tmy, šíleně tu ale fouká a mně to při vaření a uklízení vytáčí k nepříčetnosti. Před definitivním uložením do auta sledujeme na obloze dlouhou řadu světel a řešíme, jestli je to válečný nálet, exodus na jinou planetu nebo Muskovy satelity. Neprší, ale fičí celou noc a lomcuje nám to s postelí (=autem).
Nejčastější dotazy
Vesnice Escó byla opuštěna v 60. a 70. letech 20. století v důsledku výstavby přehrady Yesa na řece Aragón. Přestože samotná vesnice nebyla zatopena, přehrada zaplavila veškerou úrodnou půdu v údolí, která byla hlavním zdrojem obživy pro místní obyvatele. Stát obyvatele vyvlastnil a nabídl jim nízké kompenzace.
Dnes je Escó vesnicí duchů, kde z původních 60 domů zbyly převážně kamenné ruiny. Díky suchému klimatu jsou však zdi a některé architektonické prvky, jako jsou klenby a balkony, stále dobře patrné. Dominantou je románský kostel sv. Michaela. Procházka po opuštěných uličkách je silným zážitkem, který připomíná křehkost lidských sídel tváří v tvář velkým infrastrukturním projektům.
Ne, a to je jejich hlavní specifikum. Ruiny starých lázní a samotné horké prameny se nacházejí na břehu přehrady Yesa a jsou přístupné pouze tehdy, když je hladina vody v přehradě dostatečně nízká.
Nejlepší doba pro návštěvu je proto pozdní léto a podzim (obvykle od září), kdy je stav vody po letním suchu nejnižší. Na jaře a na začátku léta, po tání sněhu v Pyrenejích, jsou prameny zcela zatopeny.
Voda vyvěrající z hlavního pramene má teplotu kolem 40–42 °C a je bohatá na síru, což je cítit i ve vzduchu. Voda poté stéká kaskádou menších, uměle vytvořených bazénků, kde se postupně ochlazuje, takže si každý může najít ideální teplotu.
Vstup k pramenům je zcela zdarma. Místo není nijak organizováno, jedná se o volně přístupnou přírodní lokalitu. Návštěvníci by však měli respektovat přírodu a udržovat zde čistotu.
Návštěvníci si často pletou dva různé kláštery. Ten starší a slavnější, “Monasterio Viejo”, je ten ukrytý pod skálou a pochází z 12. století. Je to architektonický skvost s románským klášterním dvorem a královským panteonem.
Klášter je také považován za kolébku Aragonského království a byl po staletí duchovním centrem regionu. Podle legend zde byl dokonce po několik staletí uchováván Svatý grál, než byl přemístěn do Valencie.
Výše na náhorní plošině se nachází “Monasterio Nuevo”, barokní klášter ze 17. století. Byl postaven poté, co starý klášter v roce 1675 vyhořel. Dnes v něm sídlí muzeum a návštěvnické centrum. Vstupenka platí pro oba areály a stojí 12 €.
Vůbec ne. Svatojakubská pouť (Camino de Santiago) je ve skutečnosti celá síť poutních cest vedoucích z různých míst Evropy do Santiaga de Compostela. Nejznámější je “Francouzská cesta” (Camino Francés).
V článku zmíněná “Aragonská cesta” (Camino Aragonés) je jednou z historických tras, která začíná v Pyrenejích v průsmyku Somport a vede přes místa jako klášter San Juan de la Peña. Později se napojuje na hlavní Francouzskou cestu.
Jsme rádi, že přicházíte na náš web. Ten ovšem nejede na vzduch (i když bychom si to moc přáli 😄). Pro jeho chod využíváme magii affiliate odkazů. Pokud na některý z nich kliknete a koupíte si něco hezkého, nebo třeba objednáte ubytování, tak my dostaneme malou provizi. Všechny nabízené produkty a služby sami k naší spokojenosti využíváme a nebojte, na vaši cenu to nemá žádný vliv, naopak v některých případech získáte i slevu nebo jinou výhodu. A to je fér, ne? Podpořte nás a pomozte nám tvořit další skvělý obsah. Děkujeme!
Ať už pro dlouhé večery nebo deštivá odpoledne na cestách, rádi saháme po hrách od Albi. Jejich Kouzelné čtení je pak neocenitelným parťákem na dlouhé cesty, kombinujícím zábavu a vzdělávání. Využijte náš kód AF15ZCESTY pro 15% slevu (navíc k 10% na e-shopu) na Albi.cz.
Ano, spíme často v autě, pod stanem, nebo prostě pod širákem – milujeme dobrodružství a kontakt s přírodou, je to zdarma! Ale i my občas oceníme pohodlí postele a teplou sprchu. A když už se rozhodneme pro "luxusnější" ubytování, Booking.com je pro nás jasnou volbou. Je to prověřený systém s cenami a širokou nabídkou pro každého – co víc si přát?
Internet, Google nebo AI se dnes zdají jako téměř všehoschopní pomocníci, ovšem snad každému pořádnému cestovateli se občas stane, že se někde ocitne bez signálu. A kde pak sehnat relevantní informace k ubytování, kde zjistit, kam se jít najíst, nebo co zajímavého ve vašem okolím navštívit? Nejlépe v knižním průvodci od léty prověřeného vydavatelství – Lonely Planet. A pokud nechcete knihu tahat s sebou, poslouží skvěle už při samotném plánování cesty.