---

Čtvrtek 21. 4. 2022 – CESTA NA BALKÁN KONEČNĚ OPRAVDU ZAČÍNÁ

Další sen se začíná stávat skutečností – po dvou letech covidových opatření, kdy to bylo s cestováním všelijaké, létat se skoro zapomnělo, a naopak se začalo objevovat úplně nečekané destinace, jsme se konečně mohli vypravit bez jakýchkoliv omezení tam, kam nás to táhlo a kam jsme se dlouho chtěli podívat. V klidu, bez časového omezení běžné dovolené, nezávisle na nikom a na ničem – přesně tak, jak nás to baví. Petík nastoupil na rodičovskou se mnou, Kubík dorostl do věku opravdového parťáka, který už leccos zvládne, ale ještě tolik neodmlouvá a já se psychicky připravila na to, že následujícího půl roku bude třeba celé tohleto naše dobrodružství zaznamenávat (čímž si v žádném případě nestěžuju). No a tady je důkaz místo slibů – naše cesta na Balkán a cestovní deník právě začíná…

PROLOG  

Nemocné dítě. Chytáme to od něj v den, kdy jemu začíná být dobře, a kdy jsme se měli nechat očkovat na covid (teď je sice klid, ale budeme na cestách možná až půl roku, tak bůhví, co, kdy, kde může přijít – a obíhat někde testy jak blázni prostě nehodláme). Plánovaný odjezd na Velký pátek se odsouvá na neurčito. Intenzivní léčba virózy. Úterý – s ne úplně čistým svědomím ohledně přítomnosti bacilů v našich tělech se necháváme očkovat a dobrý. Středa – ráno dobrý, ale zhoršujeme se, v poledne odpadám já, odpoledne Petík. Kuba je chápající a děsně hodný. Čtvrtek – píchnuté ruce bolí, ale jinak to vypadá dobře, takže zběsile dobalujeme a Petík to lifruje do auta, díky čemuž ho ruka zase rozbolí, ale už není cesty zpět:-D

V 15h je konečně všechno v autě, doma zabezpečené, Kuba z toho tuhne a vydrží skoro až do Brna. Cesta je v pohodě až na kolonu před Brnem, ale taky to ještě jde. V Brně zkoušíme Hornbach pro bombu (máme dvě dvoukilovky, jednu plnou a jednu prázdnou, kterou potřebujeme vyměnit, jenomže plyn a benzín jsou po vypuknutí války na Ukrajině v únoru lehce nedostatkové a výrazně dražší komodity), ale prý dnes nepřivezli. Hned naproti je Bauhaus, kde konečně uspějeme (119 Kč) a můžeme frčet za našimi moravsko-zélandskými přáteli, než půjdou spát. Večer trochu natáhneme, naši malí kluci se rozkoukají, ale pak řádí, Kuba i v posteli. Kolem 21:30 se rozcházíme, asi kolem 23 usínáme, ale jistá si nejsem:-) Kuba nás večer odzbrojí novou otázkou, která mu potom několik týdnů vydrží: „Jak se cítíš, tatínku? Jak se cítíš, maminko?“

Pátek 22. 4. – NÁVŠTĚVA, ROZHLEDNA VYŠICKO, SLOVENSKÝ HRAD BRANČ A NOCLEH U ROZHLEDNY HRAJKY

Zvíře nás budí v půl 7, před 9. vylézáme a snídáme, dopoledne ještě trávíme společně s našimi hostiteli. Verču s Radkem jsme poznali na Zélandu, když vedle nás spali v jednom zamrzlém free campu a ráno nám pomáhali nahodit auto s obligátně vybitou baterkou. Snad vždycky, když se vidíme, na to (a na Zéland obecně) společně zavzpomínáme. Jsou pro nás tak trochu důkazem, jak cestování dokáže spojit i zdánlivě hodně rozdílné duše (ať už je řeč o nich jako páru nebo o nich a nás). A protože za ty roky nám i jim přibyly nové cestovatelské zkušenosti, a všichni navíc máme také nové, společné téma – děti, tak se vždycky rádi potkáme a pokecáme. Moc děkujeme za azyl a zdravíme na Moravu!

Dopoledne taky objednáváme ubytko v Sárváru. To je pro nás novinka, se kterou neumíme moc hospodařit, protože z Asie jsme byli vždycky zvyklí hledat si ubytování až na místě. Teď ale jedeme autem, čili náš akční rádius je o dost větší, navíc máme toho malýho prďolu, tak to chce mít aspoň na den, dva dopředu plán, aby se cestovalo klidněji… Cesta na Balkán nám přinesla několik nových zkušeností s ubytováním v apartmánech, což byly často celé byty, o dost hezčí, než náš vlastní:-) Samozřejmě i díky cenám, které se v téhle části Evropy dají celkem akceptovat i při nízkonákladovém cestování (s výjimkou Chorvatska) – v levnějších zemích jsme se pohybovali průměrně kolem 20 – 25 €, v dražších lokalitách (větších městech, turistických oblastech) kolem 30 – 35 € za noc. Hledali jsme vždy ubytování minimálně na dvě noci a tak, aby se nám vyplatilo, protože tam obstaráme vše potřebné – uvaříme v kuchyni, budeme si moct koupit něco hodně chlazeného nebo i mraženého (a namrazíme si vložky do ledničky), umyjeme i vlastní nádobí, umyjeme pořádně sebe, dobijeme všechny baterky, odešleme fotky na domácí úložiště, vypereme v pračce a ideálně budu moct taky upéct chleba v troubě. Jo a ať to má aspoň dvě místnosti, abychom mohli večer fungovat o trochu dýl, než spící dítě:-) To jenom pro představu, čemu ty ceny odpovídají. 

Po obědě se loučíme a vyrážíme, o pár km dál začíná pršet a už nepřestane až do večera, naštěstí nijak tragicky moc. Kuba vytuhne během 3 minut, taky půl druhá je akorát jeho čas. Svezeme se krajinou Moravského Toskánska až nad Mutěnice, k rozhledně Vyšicko. Ve slabém deštíku a větru mám trochu zélandské déjà vu, jak někde parkujeme u atrakce a čekáme, jestli se venku neudělá aspoň na chvíli trochu líp. Tentokrát nám za zády pochrupuje malý skřítek, který ale se skřípnutím dveří procitá. No super, tak můžeme vyrazit nahoru (jakmile se zachumláme do softshelek). Výhled dneska nic moc, ale ono je to pěkné i v blízkém okolí, na dvou kopcích pokrytých vinicemi na malých parcelách, každá se svou malou strážní budkou. Nahoru i dolů se jde krásně, po širokých schodech.

Rádi ale zase usedáme do teplého auta a jedeme dál. Tentokrát to chvíli trvá, krajina se trochu srovná, a pak zase trochu zvlní, zvládneme jeden rychlý nákup v Hodoníně a jeden telefonát s babičkou ohledně třídění chilli papriček, které jsme jí nechali napospas, překročíme státní hranici a na Slovensku dorazíme na nepřehlédnutelný kopec, který korunuje ohromná zřícenina Branč. Déšť je silnější, ale pořád to ještě jde si říct, že nebudeme z cukru. Nejvíc ven chce Kuba, tak dostane bundu a pouštíme ho ven, zatímco se mu smějeme v autě, ale pak usoudíme, že to není moc rodičovsky zodpovědný přístup a jdeme taky.

Hrad Branč byl postaven v polovině 13. století a sloužil zejména jako strážní pevnost obchodních cest mezi Moravou a Uhrami. Hrad vystřídal asi 40 majitelů, mezi nejznámějšími byl Matyáš Korvín, Jan Lucemburský nebo Zikmund Lucemburský. Posledním majitelem byl František Ňári, který poté, co konvertoval ke katolictví, začal vytrvale pronásledovat vyznavače jiných směrů. Právě za jeho vlády (2. pol. 17. stol.) byly na hradě vězněni kalvínští a evangeličtí kněží, kteří ve zdejších kobkách také zemřeli. Na hradě dnes stojí jejich památník. Další hradní pánové se již přestěhovali na nový zámek v Sobotišti a Branč zůstal opuštěný, takže Turci jej dobyli a vypálili bez jakéhokoliv odporu.

Za 5 min jsme nahoře na hradě, v doprovodu mourovaté a strašně mazlivé kočky, která vypadá, že si nás hodlá adoptovat. Pak ale běhá po hradě vždycky někde kolem nás a hledá si díry, kde se schovat před nepříjemným deštěm. Zřícenina vypadá pompézně, bohužel má ale před hlavním vchodem ovčí hlídací komando. Nejdřív to vypadá, že se s Petíkem běží pomazlit jedna ze tří oveček, ale to je divný, to ovce většinou moc nedělaj. Pak si všimneme uřezaných rohů, což bylo od někoho moudré, protože to už beran pěkně doráží a trká Petíka stále silněji, až se raději dáváme na ústup. Hloupé ovce ale na nás vyzrát nemůžou, takže jakmile kousek poodejdou, tak přes příkop dobýváme celý hrad. Zlobí mi baterka v kameře, a tak je Petíkův statečný souboj s beranem zachycen jen částečně. Jinak kočka byla celou dobu moudře schovaná, až pak do hradu běží zase nám v patách. Celý zážitek nám pak zůstane zafixovaný jako „setkání s agresivní ovcí“:-)

Prohlídneme si celý, dříve opravdu majestátní hrad, vyměníme si několik výhružných pohledů s ovcemi (z uctivé vzdálenosti a přes hradní příkop) a seběhneme zase dolů k autu. Kočka, jak rychle se objevila, tak zase rychle zmizela. Původně jsme tu chtěli na parkovišti zůstat, ale mně se nechce tady v dešti a blátě vařit, navíc je to prakticky na kraji vesnice, a tak když Petík vyšaší nějakou rozhlednu s turistickým přístřeškem jen pár km odsud, není co řešit.

Rozhledna Hrajky je zase nějaký tunel fondu EU, páč rozhlížet se z ní dá tak maximálně po nejbližším údolí, ale prázdné, malé parkoviště a bouda s lavičkou a stolem vypadají slibně. Škoda, že od celkem rušné silnice to nekryjí nějaké stromy nebo keře, ale i tak dobrý. Přeskládat auto je zase nadlidský (Petíkův) výkon, zatímco já se snažím ohřát večeři a přesvědčit Kubu, že je normální, když tě při kakání venku šimrá tráva na zadku. Po několika více či méně úspěšných pokusech stejně část skončí ve slipech, ale to už jsme po večeři (studené, protože chilli con carne se nenechalo správně zavařit, tak si ho třeba dají nějaká zvířátka o kus dál pod keřem), tak putuje po očistě rovnou do auta a do pyžama. My ho brzy následujeme a nastupující nelibost ke spacáku se snažíme zlomit nejdřív liškou v díře, a pak zakuklenou housenkou, která se dlouho vyspí, a pak se z ní vyklube motýl. Tak prý budeme motýli všichni a poletíme spolu, nebo holt nebudeme, tak sedneme do auta a pojedeme zase dál na výlet:-) Když Kuba usne, tak ještě dopsat deník, doplánovat další den a po 23h se můžeme zakuklit a spinkat i my.

Sobota 23. 4. – BRANČ, KORLÁTKA, PRŮJEZD BRATISLAVOU A NOC U GABČÍKOVA

Budíme se kolem 7., kupodivu celkem dobře vyspaní. Zjistili jsme, jak zabránit Kubovi, aby nás celou noc kopal do žeber – zavřít ho do spacáku;-) Akorát se mu to teda vůbec nelíbí, takže jsme ho několikrát za noc motali aspoň do dek. Vypadá to tedy, že jeho termoregulace fakt funguje trochu jinak a zima mu není, ani když se celý odkope. Ale jít naproti další rýmě se nám teda zas jako nechce…

Od rozlepení očí Kuba prudí, ať už jdeme na tu věž, tak si dáme jednoduchou snídani uvnitř, oblíknem se, a zatímco my dva přeskládáme zase celé auto, tak Kubeš sedí na schodech rozhledny a vytrvale nás popohání. Studený vítr leze pod oblečení, rozhledna, ze které není výhled vůbec nikam (ale už jsme byli i na horší, loni v Maďarsku), se nahoře trochu kýve. Zpátky dole si ještě odlovíme kešku a už se těšíme do auta, kde si hezky zatopíme.

Nejdřív se ještě vracíme pod hrad Branč, kde z několika míst fotíme a droníme. Kolem nás běhá a chodí spousta závodníků asi nějakého orientačního běhu, na parkoviště pak přijede školní autobus a všechny holky se běží vyčůrat na jednu stranu a kluci na druhou, jenom jeden chlapeček míří k holčičímu stanovišti a dostane pěkně vynadáno:-)

My se stavujeme v Senici pro benzín, v bankomatu (ČSOB má limit 250 €), v lékárně pro roztok na čočky, který včera vytekl Petíkovi do batohu, a na WC v Kauflandu (a Kuba pak za elektrotrafem u Sportissima…). Pak konečně přejíždíme do vesnice Cerová, na jejímž konci, pod maličkou rozhlednou Rozbehy, zaparkujeme a jdeme se podívat nejdřív na půl km vzdálenou zříceninu Korlátka, která je parádní prolejzačka – po strmých cestičkách nahoru na skálu, mezi věže, a pak skoro po skále zase dolů – nic pro sraby. Kolem ní řídké lesy s kobercem rozkvetlých dymnivek, hluchavek a petrklíčů. Je vidět, že o hrad někdo pečuje, dočetli jsme se, že by mělo jít o skauty z Bratislavy a Piešťan. Možná to jsou ti samí, co stanují nedaleko na vedlejší louce, kde stojí taky dva totemy. Jestlipak vědí, že hned za valem od jejich stanoviště je schovaná parádní keška?:-D

Hrad Korlátka byl postavený ve 13. století a jeho hlavní funkce byla strážit tzv. Českou cestu, obchodní stezku mezi Prahou a Budínem, která nabývala největšího významu mezi 11. a 16. stoletím. Hrad Korlátka zanikl v 18. století. 

My se společně vrátíme a podíváme ještě na malou, ale pěknou rozhlednu Rozbehy, a pak se naše cesty na chvíli rozejdou – já se vracím do auta, lovím všechny propriety a vařím oběd, kluci jdou vyzkoušet malé hřiště s ďábelskou klouzačkou, které asi patří k nedaleké chatě. Ta je plná podnapilé a rozjuchané mládeže, takže nikomu vetřelci na hřišti určitě vadit nebudou. Máme štěstí, protože to je jediná část dne, kdy vyleze sluníčko a pere to do nás, co může, až jsou z toho spálené nosy a uši.

V 15h je snědeno a uklizeno, unavený Kubík usíná, jen co se pod ním rozvrní motor, a jedeme dál. Zastávka u neuvěřitelně fotogenického Plaveckého hradu nevyjde, protože je tam nějaký letecký prostor a dron odmítne vůbec odstartovat. Valíme to dál až do Bratislavy, kde zkoušíme další Sportissima. Petíkovi se totiž včera povedlo si rozervat jediné rozumné kalhoty, tak jsme to chtěli vyřešit před opuštěním středoevropského prostoru a sortimentu… Kamarádka Lenka doma není, tak po rychlé svačince pokračujeme k hranici, v patách se nám plazí nehezký bubák.

Vytipované místo na spaní mezi nádrží Gabčíkovo a Dunajem je nádherné, rojící se hmyz vypadá, že by mohl dát pokoj, že to není ta krvelačná komáří banda, co je tady schopna sežrat člověka za živa, jenomže si v aplikaci na poslední chvíli všimneme poznámky, že před 14 dny tu někdo dostal pokutu 200 €. No to je něco pro nás plašany. Hezké, nehezké, tady se prostě dneska spát nebude. Dál to vypadá podobně, spekulujeme, co se tady komu může nelíbit (hranice? rezervace? přehrada?). Cestou přes most si prohlédneme obří hráz a zdymadlo, a pak kus za vesnicí Gabčíkovo najde Petík super místo u malého rybníčku Kisa. Vařím večeři, on vybaluje, Kuba se motá a je střídavě zlatý a na zabití:-) Někdy po 21h, když se bejby u posledních dvou soust počůrá, urychleně sklízíme a přesouváme se do postele, kde se Kuba dozví o pravěkém původu lidí, na což moudře reaguje tím, že myslí, že ale sluníčko bylo i tehdy dávno žlutý:-D Když už zabíráme i my, rozprší se, ale nic hrozného. Je fakt, že lehce krápat začalo hned, jak jsme byli všichni zalezlí v autě, ještě jsme si libovali, že jsme to stihli akorát.

Neděle 24. 4. – KLIDNÝ PŘESUN DO SÁRVÁRU, UBYTKO S ČOKOLÁDOU A PROCHÁZKA PO MĚSTĚ

Ráno jako malovaný! Sluníčko nás vytáhne ven kolem 7, Kuba ještě trochu dospává, aby se z kňourání probral do usměvavého chlapečka:-) Dneska před sebou máme jen 80 km do Sárváru a tam check-in až odpoledne, takže není žádný spěch. Vyložíme si zase stoleček a židličky, vařím čaj a ovesnou kaši, Petíkovi chleby, ten nám k tomu brnká na kytaru, prostě si to užíváme.

Od Maďarska se to začne trochu mračit a teda celou dobu dost fouká, takže zbytečně neotálíme ani s balením. V 9 je komplet hotovo, takový luxus se nám snad ještě nepovedl:-D Na cestu a na památku dostaneme od Kuby každý pampelišku a můžeme vyrazit.

Jen o pár km dál díky mostu překonáváme jednak Dunaj, ale hlavně maďarskou hranici, a čeká nás teď chvíli poněkud nudnější úsek cesty placatou krajinou protkanou silnicemi a dálnicemi rovnými jako pravítko. Zpestřuje nám ji stádo jelenů a laní, které uvízlo mezi ploty kolem dálnice. Ti, kterým se podaří ho přeskočit (nebo spíš přetlačit), se dostanou na naší silnici a čeká je další plot vedle ní. Chudáci tak blokují dvě silnice a věřím, že jsou v asi tak 100x větším stresu než všichni řidiči, kteří kolem projíždějí krokem nebo dokonce úplně zastavují.

Kolem 11 projíždíme vesničkou Jakfa, kde nás uhrane velikánské a asi celkem nové hřiště. Chvíli hledáme, kde zaparkovat, já pak kam se jít vyčůrat, a pak už se vzbudí Kuba a jen to spatří, tak uhání na klouzačky. Dovádíme tu další hodinu, pak si natáhneme deku a dáme studený oběd, když byla vydatná snídaně. Sluníčko krásně hřeje, jenom vítr je protivný – dneska mám od rána silné NZ déjà vu, v tomto ohledu.

Po jídle ještě chvíli blbneme na dece, pak na hřišti, a ve 2 pokračujeme dál, abychom ve 14:30 zaparkovali před naším apartmánem v Sárváru. Nahlásili jsme příjezd mezi 15 a 16, tak se jdeme ještě trochu cournout po okolí – přes zámecký park pod obloukový most, po něm do hradu, pak na náměstíčko naproti a do cukrárny k milé paní, která dává kopce zmrzliny jak pro slona. Kuba si poručí jablíčkovou, já mám višně v čokoládě a Petík nějaké kinder bueno či co. Porce po 350 HUF, chuťově výborná. Mají tu za zajímavé ceny i kafe, tak se asi ještě někdy zastavíme…

Když dojíme, je 15:30 a čas se jít ubytovat. Majitelka jen odpoví na SMS, že klíč je na stolku před apartmánem, což už jsme zjistili taky:-) Vítá nás Várkerület 6 Apartman (36 €/noc)  – uvnitř je to nádherné, brutálně vysoké stropy, vejdeme do kuchyně, za ní je potom velký pokoj. A pozor! Na postelích ručníky a na ručníkách – ČOKOLÁDIČKY!!! Vy to možná už odněkud znáte, ale my jsme odchovaní nejlevnějšími hostely ve městě, kde jsme byli většinou rádi, že se po posteli neprohání švábi (a občas i jo), a tak jsou pro nás čokoládičky takovým malým splněným snem:-)

Parkujeme přímo pod okny, tak vykládáme do nich – v tomto případě se každý ušetřený krok počítá. Rychle se zabydlíme a v 17h jdeme ještě na procházku – Kuba si poručil vláčky, tak jdeme najít zdejší nádraží:-D Trvá nám to k němu tak půl hodiny a kromě jedné cukrárny nic moc zajímavého nepotkáme. Ono taky v neděli večer je stejně všechno pozavírané. Ale líbí se mi, jak je teď město rozkvetlé – hlavně sakury a záhony s barevnými a omamně vonícími maceškami to tu opravdu zkrášlují. Na nádraží stojí dlouhý nákladní vlak s posunovací lokomotivou, ale osobák jede až za půl hodiny, což se nechce čekat ani Kubovi. Před nádražím, kde to fakt nejde nijak řešit, nám hlásí kakání, tak dostane na chvíli plínku, aby to hned za rohem vyklopil. Tenhle vývojový a výchovný krok je teď velké téma, takže pardon, když tu na toto téma občas něco zazní – přeci jen je to NÁŠ cestovní deník a tohle k tomu rodinnému cestování taky patří:-)

Cesta zpátky zlomí dnešních 8000 kroků a už je výrazně pomalejší. Vezmeme to přes druhé, hezké malé náměstíčko, kde jsou navíc fontány. Kuba chvíli okouní, jak tam ostatní děti topí autíčka, ale pak se rozhodne vyzkoušet vodu na vlastní kůži a díky proběhnutí vodotrysků skončí ze všech nejmokřejší. Cestou zpátky kolem hradního mostu ještě fotíme, načež Kuba si najde nejlepší zábavu v prolézání železných ok na parkování kol:-D Začíná být hádavý a odmlouvající, což je známka únavy.

Doma v apartmánu se kluci usadí u maďarské verze pohádek na Boomerangu, zatímco já chystám večeři. Ve 20h se najíme, pak Kubu umyjeme a jdeme se společně natáhnout do úžasně velké a pohodlné postele. Taky za chvíli všichni usneme. My dva se vzbudíme ve 23h a jdeme vedle ještě něco sezobnout a pořešit na mobilech, ale o půlnoci zalejzáme k dítěti spícímu samozřejmě napříč. Moje přání, aby spal Kuba sám na 3. posteli, nebylo dvojhlasně vyslyšeno…

Pondělí 25. 4. – CELODENNÍ POBYT V TERMÁLNÍCH LÁZNÍCH

Jaká by to byla cesta na Balkán, aniž bychom se smočili v některém z maďarských termálů! Po luxusním vyspinkání vstáváme kolem půl 8, snídáme, rychle vyrábíme i svačinu na celý den a těsně před 9 vyrážíme pěšky do lázní. Nemá to být extra daleko, ale tentokrát poněkud selže hlavní navigátor a vede nás na opačný konec celého komplexu, takže se slušně zamotáme a projdeme, ale aspoň díky tomu najdeme dokonalý dětský hřiště, kde Kubu necháme dovádět (ale jenom chvíli, aby nám ty celodenní lázně neutekly:-D) Ona vůbec maďarská dětská hřiště by byla na samostatnou kapitolu, jsou asi nejlepší, co jsme kde ve světě potkali, a snad v každé vesnici. Dalo by se trochu závistivě poznamenat, že Maďaři holt umí dobře čerpat ty evropské dotace, ale jako rodiče výsledek oceňujeme:-)

Podobně se pak motáme v lázních při hledání skříňky, než pochopíme systém. Kuba má poprvé nějaký problém se sprchou (doma i v bazénu se vždycky sprchoval rád), ale nakonec taky smyje špínu a můžeme se přesunout do „Family Spa“ části, kde trávíme většinu dne. Mně tu přijde docela chladno nebo chladnější voda, ale prý se mi to zdá. Kluci jsou v pohodě. Dětská klouzačka stačí Kubovi jenom část dne. Jakmile objeví kouzlo tobogánů (byť malých ve formě trochu delší klouzačky do vody), nejde ho z nich sundat. Ráno se mu tam dvakrát nechce, tak jezdí nejdřív Petíkovi na klíně, pak začne chtít sám, ale vždycky ho dole někdo chytá, a když se vrátím ze svojí odpolední “spa propustky” (u Kuby a v léčivých bazénech se střídáme), tak už nepotřebuje ani chytat (i když ho dole samozřejmě vždycky někdo jistí). A dokonce na závěr, když se já máchám v léčivém, horkém bazénu, prý už sjíždí sám i trochu větší žlutou klouzačku, ze které má celý den respekt, když ho na ní Petík hned ráno trochu potopil. Děsně si to užívá, takže uspat ho se nám povede až v 15h, ale je dobré, že vůbec, protože jinak by asi vypustil duši. Dokonce si krásně říká o čůrání i kakání a provádí to na záchodě (což si ale pokazí cestou domů, když se počůrá a doma zjistíme, že je i pokakaný). Z lázní odcházíme v 18h, když se rodinná část zavírá.

Cestou domů (výrazně kratší než ráno do lázní) se Petík stavuje v Lidlu pro maso a mrkev, nic jiného zajímavého prý nemají. Doma z toho ještě se řapíkatým celerem, kořením a rýží dělám celkem mňamku, zatímco kluci relaxují v posteli. Po večeři Kuba zhasne jak svíčka, ovšem my s ním (je asi 21:30). Budíme se ve 23h, chvíli zanetíme, umyju nádobí a před půlnocí jdeme spát, neméně vyřízení než to dítě:-D

Úterý 26. 4. – ODJEZD Z MAĎARSKA, PRO JISTOTU NADVAKRÁT

Vstáváme kolem půl 8, dělám snídani, balíme. Kuba kouká chvíli na pohádky, ale po snídani už ne, tak si aspoň jezdí fixama místo vláčků, čte si, pomáhá nosit věci. Aniž bychom to nějak hlídali, tak opouštíme tenhle fajn pokojíček přesně v 10 a natěšeně vyrážíme do cukrárny. Trochu nás zpraží Petík pochybami o otvíračce. Nakonec otevřeno je, ale zmrzlinu asi ještě neuvařili, prostě není:-( Vyzvedneme si tedy auto a jedeme ještě nakoupit do Tesca, uvnitř je i cukrárna, tak si odškrtneme denní příděl zmrzliny, a před ním je stánek s langoši a sympatickou paní. Vytřídíme všechny drobný forinty a těsně si nejsme jistí, jestli by to stačilo, tak Petík radši něco málo vytáhne z bankomatu. Langoš se sýrem a kečupem skvělej, oběd vyřízenej a my tedy můžeme s klidným svědomím opustit Maďarsko:-)

Teda ještě samozřejmě nabrat plnou nádrž a nahustit pneumatiky. Kuba dostává do auta na spaní plínku (jistota je jistota a při několikaměsíční cestě nechceš řešit počůranou sedačku, nebo aspoň ne hned v prvních dnech…) a než vyjedeme z města, vytuhne s knížkou na klíně. My to valíme na jih, v plánu je urychleně překročit nejméně problematickou hranici do Chorvatska, a pak se tam přes vesničky prokodrcat k prvnímu válečnému památníku a noclehu u zříceniny Garić Grad…

Krajina je hezky zelená a dost zemědělská, taková zvlněná a sem tam i smíšené lesy. Docela si to užíváme, Kuba tuhej jako nikdo druhej, až si asi 30 km před hranicí, po 1,5 h jízdy Petík vzpomene na kontrolu GPS a já zjistím, že jí nemáme. S panikou se otáčíme, stavíme, prohledáváme auto, volám a píšu Andree, majitelce pokojíku v Sárváru. Po chvíli přijde odpověď, že GPS tam je, jestli ji má poslat nebo si pro ni přijedeme. My už jsme samozřejmě na zpáteční cestě, ale potvrzení, že tam nepojedeme zbytečně, je fajn. A tak to zase 1,5 h valíme nazpátek, vyzvedneme GPS, dojdeme se oba na tajňačku vyčůrat, Kubík je tou dobou už vzhůru, tak si dáme svačinu a můžeme vyrazit nanovo. Pouze o 3 hodiny později…

Když si dáme 1,5 h trasu potřetí za sebou, už to známe jak svý boty a odříkáváme si navzájem, jaká bude další pasáž. Zapojujeme rychlou zastávku u Lidlu a jinak zíráme, jaké všechny zemědělské stroje teď v kraji operují, to je skoro jak Kubových knížek:-D Dokonce potkáme něco, co štěpkuje větve a sype je rovnou do náklaďáku… Už jenom kousek za místem, kde jsme se otáčeli, stavíme u poslední maďarské benzínky dobrat těch pár litrů, a pak už hurá na hranici Letenye/Goričan. Maďarská celnice je prázdná, oba týpci sedí v jedné budce. Předběhnou nás dvě holky s báglama. Celníci jsou v klidu, chorvatskej chce akorát vědět, kam jedeme, tak prej na Plitvice. Za pár minut všechno vyřízené a my oficiálně vstupujeme do Chorvatska, pro dvě třetiny výpravy je to poprvé v životě…

Download file: 16764.gpx