Do srdce Albánských Alp: Theth a Ndërlysaj

Sobota 18. 6. – PRVNÍ ALBÁNSKÁ KOUPAČKA POD VODOPÁDEM A RYCHLÁ ZASTÁVKA U SKADARSKÉHO JEZERA

A do albánského dobrodružství se pouštíme se vší parádou, protože hned kousek za přechodem je perfektní vodopád s úžasnou horskou, bledě modrou vodou řeky Vermosh. Stejně jako většina „nově příchozích“, ani my si neodpustíme krátkou kochací a fotící zastávku – kaňon vodopádu sledujeme z mostu, ale sejdeme i dolů, úplně ke korytu. A myslím, že právě tohle místo a pohled dál do kaňonu v nás probudí dosud skrytou objevitelskou kaňoningovou touhu (i když zas tak skrytá možná nebude, kaňony jsme prolejzali i dřív, třeba jeden parádní k vodopádu Dao na Filipínách ^[5]). A pro tohle dobrodružství je Albánie jako stvořená – však postupně uvidíte;-) Albánie je ale také zemí hor, stále ještě poměrně divokých a nespoutaných, ve kterých sem tam zmizí nějaký turista, ve kterých žijí medvědi a vlci a drsní horalé, a kam není tak jednoduché se vůbec dostat. Albánské Alpy, což je geograficky pokračování černohorského pohoří Prokletije, se nám začínají ukazovat ve své plné kráse a my už se zvědavě těšíme na hlavní cíl téhle oblasti, proslulý Theth – jestli je to pořád ještě ta malá vesnička uprostřed divokých hor, anebo už ji totálně zválcoval turismus a popularita z posledních let…

Jedeme od vodopádu dál jedinou možnou silničkou a zastavujeme, kde to jde, kvůli fantastickým výhledům. Když se nám u cesty objeví i jeden z milionu albánských řopíků, v jehož okolí se navíc ukrývá keška, tak je taky zastávka jasná. Albánské betonové řopíky a bunkry jsou totiž fenoménem samy o sobě.

Albánské bunkry – Malé či větší betonové bunkry, to je něco, čeho si po příjezdu do Albánie každý hned všimne, a budou ho provázet téměř na každém kroku. Komunistický diktátor Enver Hodža, který vedl zemi  v letech 1944 – 1985, jich ve své paranoidní obavě z útoku NATO nechal během 40 let své vlády postavit několik set tisíc, často ale na nesmysln;ých místech nebo nesmyslně orientované. Albánie je zemí s největší hustotou těchto staveb na světě – spoustu jich bere čas a příroda, některé lidé rozebrali, jiné “vyzdobili” a mnoho jich zužitkovali k tomu, k čemu právě potřebovali (ať už to byla restaurace nebo kozí chlívek).

Kešku máme a můžeme pokračovat tou nádhernou cestou horami až k dalšímu vodopádu nad vesnicí Selcë. Podle plánu máme jít od prvního vodopádu asi dvoukilometrový trek k dalšímu vodopádu (Ujevara Selces), jenže je to tady na nás celkem brutální, skalnatý terén a ukrutné vedro, takže se vyškrábeme jen k první tůni a končíme. Mimo jiné i proto, že menší vodopád a neskutečně modré jezírko jsou tak nádherné, že se od nich prostě nedá odtrhnout. S radostí tady zůstaneme a v ledové vodě spácháme první albánské koupání.

Pak je v plánu oběd, ale parkujeme na slunci, vedle hřbitova a uprostřed kravských hoven, a tak jedeme najít něco vhodnějšího. Povede se ve vesničce Tamarë, kde je před blokem restaurací a kaváren malý parčík, nebo spíš pár laviček ve stínu pod stromy. Dáme chleby s rajčátky, do nejbližší restaurace se Kuba dojde vykakat (evropský záchod s papírem je příjemné překvapení, zadková sprcha zase velká zajímavost pro Kubu), a pak to může během prvních dvou zatáček zalomit, zatímco my se dál kocháme horama a klimošku solíme na max.

Vyjedeme brutální, dlouhé serpentiny a nad nimi droníme ^[6], protože to jsou zatím asi nejlíp viditelné zákruty, co jsme potkali (i když třeba nad Kotorem ^[7] to taky nebylo špatné). Za nimi se přehoupneme přes sedlo a jen o něco méně brutálně zase klesáme, kolem velkého, bílého kříže postaveného ve svahu ze světlých kamenů. Šup a šup a hory jsou najednou pryč, před námi se rozkládá nížina a už tak trochu známé břehy Skadarského jezera. Skadarské jezero (albánsky Liqeni i Shkodrës) je největším jezerem na Balkáně, Černé Hoře připadají asi dvě třetiny jeho rozlohy a Albánii ta jedna zbylá třetina, ovšem za pozornost rozhodně stojí i ta. Pobřeží Skadarského jezera na území Černé Hory, které jsme objevovali před několika dny ^[8], je málo osídlené, špatně přístupné, hornaté a kopcovité, velmi členité a plné ostrůvků. Albánská část leží v nížině, kde se rozkládají mokřady a rákosovité břehy, a je často využívána rybáři z přilehlých vesnic. Velkou část břehu zabírá samotné město Shkodër (Skadar).

Albánština – ano, seznamte se, prosím, s naprosto nečitelným a nevyslovitelným jazykem, bude se tu teď nějaký čas objevovat:-) Po jihoslovanských sesterských jazycích je albánština docela šok. Důkazem budiž fakt, že my, kteří se ve všech zemích učíme vždycky minimálně pozdravit a poděkovat, jsme albánsky zvládli jenom to Děkuji (Faleminderit), protože pozdravy, které jsme si našli a pokusili se je použít, nám nikdy nikdo nerozuměl a nepoužíval:-)
Albánština je indoevropský jazyk, který ovšem tvoří zcela samostatnou skupinu a jeho původ, ač ovlivněn latinou a řečtinou, není zcela jasný. Po zhruba měsíci, který jsme v této zemi strávili, jsme pochytili několik základních pravidel výslovnosti, ale většina nám jich zůstala záhadou, a tak například název země, Republika e Shqipërisë, či další zeměpisné názvy, jsme z mapy poznali, přečetli, ale výslovnosti si netroufli ani odhadovat. Správnou výslovnost Albánské republiky si proto můžete ověřit třeba tady ^[9].

U Skadarského jezera máme jako první na programu a na trase prameny Gjiri i Syrit të Sheganit. Cesta od hlavní silnice k pramenům je děsná, protože nás Waze bere nejkratší, ale nejhorší možnou trasou, takže se motáme mezi chalupami, kozami a psi, zahrádkami, poskakujeme na výmolech cesty bez asfaltu, až skončíme před velkou restaurací na břehu jezera. Zaparkujeme vedle a rozhlížíme se, kde teda jako ty prameny jsou. Přestože víme z fotek, že nejhezčí jsou při pohledu z ptačí perspektivy, tak je chceme nejdřív samozřejmě vidět na vlastní oči. Ale tady kolem restaurace nejsou a nejdřív ani nevíme, kde hledat. Po chvíli nás bouchne do očí ještě dál zaparkovaný expediční náklaďák, a když se kolem něj prosmýkneme přes křoví, tak jsme asi u toho. Je to jezírko a z něj potok s průzračnou vodou tekoucí do jezera, ale teprve když vypustíme drona to trochu omrknout z většího nadhledu, tak zjistíme, jaká je to paráda – voda z výšky není průzračná, ale nádherně tyrkysová, pramenů je tu víc a vypadají jako krásně modré oči. Ze vzduchu najdeme 3 nebo 4 prameny, k největšímu z nich, o kus dál od jezera, se pak jdeme podívat docela divokou cestou přes roští a bahnitý břeh rozdupaný od dobytka. Pár místních kluků se tu koupe a skáče do vody, ale zase – z úrovně očí to je prostě takové normální jezírko:-) Tak přikládáme fotku ze vzduchu, aby mohl každý ocenit krásu pramenů v jejich nejlepší podobě;-) 
Jinak jsme rádi, že naše fotky právě od pramenů a od prvního vodopádu, kde jsme se koupali (viz výše), zaujaly také pana Luboše Vránka, který je použil do své knihy Drsná krása Albánie. Knížku si můžete objednat třeba tady ^[10].

Kromě neskutečného vedra, před kterým opět zdrháme do klimatizovaného auta, máme ještě taky existenční starosti po příjezdu do nové země – nemáme místní peníze (lekë) a data (teda trochu nám dojíždí roaming na černohorské SIMce, ale to zítra skončí), a pokud bychom chtěli do hor, tak ani tolik jídla. Nejbližší městečko Koplik nesplní žádný požadavek, hlavně teda proto, že se tu snad nedá zaparkovat, jinak směnárny i prodejny operátorů by tu asi byly. V obchodech karty nikde neberou. No nic, do Shkodëru (Skadaru) je to asi 15 km, tak jedeme a přednostně hledáme bankomaty bez poplatku (Union, BKT, Credins). První dva tipy z map nás zavedou na divné periférie a do nemocnice, ale bankomaty nikde. Kousek od centra se pak náhodou povede najít bankomat Credins, pak nakoupit – supermarket Spar (rýže, salám, čokoláda – celkem 369 leků) + zelinář (třešně, brambory, rajčata, broskve, celkem 350 leků) + pekárna (chleba za 70 leků) a nakonec i tu vytouženou zmrzlinu si dát. Levnou a po dlouhé době fakt dobrou (kopeček za 40 leků = cca 10 Kč). Hned vedle jsou i obchody operátorů Vodafone a One, tak chvíli řešíme nabídky a nakonec bereme One na 30 dní, 21 GB za 1600 leků. Petík si tu natrénuje parkování na blikačky, což normálně dělá dost nerad, ale na Balkáně je to prostě nutnost. A tady obzvlášť, byť to znamená, že poslední dva pruhy, co zbývají pro průjezd, se výrazně zacpou:-)

To už je ale skoro 20 h, pomalu se šeří a my ještě musíme někam popojet. Vybereme místo kousek za městem, na břehu Skadarského jezera, kodrcáme se tam zase dlouho hroznou cestou vesnicí, pak přes skládku, pak přes louku, kde jsou z nepochopitelného důvodu hned vedle cesty dva obrovský balvany, na který samozřejmě najedeme a uvízneme. A to tak kvalitně, že Petík musí zvednout auto heverem a šutr nejdřív odstranit. Když se chce rozjet, nejde to, páč zadní kolo je zaseklý o ten druhý balvan, kterého jsme si napoprvé nevšimli, takže znova. Pakárna. Louka je plná máty, která omamně voní. U vody je tráva uježděná, v pohodě, komárů pár lítá, ale žádná tragédie, protivnější jsou malý mušky, co jdou za světlem, a když se uklidní větřík, tak mě doslova obalí. Dělám k večeři omelety, dojídáme snad v půl 11, mezitím jedni rybáři vyrazili a zase přijeli a z auta nám popřáli „Good night“. Naproti bliká diskotéka a hlavní koncert sezóny tu má žabí orchestr, jinak vládne naprostý klid a mír, a přitom jedno z největších měst v zemi máme hned za humny:-)

Neděle 19. 6. – THETH, NDËRLYSAJ, MODRÉ OKO A GRILOVANÁ KOZA

Vstáváme někdy po 7 h, je příjemně, pofukuje vánek. Vedle nás parkují dvě rybářská auta, co přijela ještě skoro za tmy, rybáři jsou někde v lodi na jezeře. Děláme si snídani na dece a trochu přebalujeme auto (najdu gumičku a sponku, ale stále postrádám manikúru, bohužel nejspíš i s drahocenným ukrytým pokladem), takže se od jezera dostaneme až kolem 10 h. Zastavujeme u nejbližšího supermarketu Fefa, odkud Petík nakonec donese docela dost věcí, a ještě pak kus vedle u zelinářů, odkud přivalí 5 kg meloun a roztomilé, maličkaté, slaďoučké hruštičky. K svačině zbaštíme koláček, ale to už si to valíme pěkně mírným stoupáním zase zpátky do hor. Dneska nás totiž čeká konečně ten Theth, akorát jsme to od hranice museli vzhledem k vysokým horám vzít tak trochu oklikou:-)

Silnice je – dalo by se říct – zbrusu nová asfaltka, ale teda 10 cm do šířky, aby se dalo vyhýbat, ještě přidat mohli… Stoupání se postupně zostřuje a my se táhneme v pomalé koloně. Zastavovat před serpentinou nás dlouho nebaví, tak to radši chvíli zapíchneme na vyhlídce, a pak v sedle Qafa e Thorës kvůli výhledům – to už se kolem nás totiž zvedly skalnaté štíty Albánských Alp s posledními kousky sněhových polí. S nadmořskou výškou 1685 m. n. m. zároveň patří mezi nejvyšší místa v Albánii, kam se dá vyjet obyčejným autem. Za sedlem se ale zanoříme do lesa a tolik už toho nevidíme. Z lesů zase pořádně vyjedeme až o 1000 m níž, když vjíždíme do proslulé vesnice Theth, která se stala jedním z turistických symbolů Albánie.

Ikona albánského turismu Theth v nás ale žádný silný dojem nezanechá – je to taková divně roztahaná vesnice s prašnými cestami, po kterých se courají lidi a drncají auta, sem tam projde naložený kůň a špatně se parkuje. Nějaké ty ubytovací kapacity by se našly, samozřejmě i restaurace, každopádně hlavní devizou tohodle místa zůstává okolí – jelikož je vesnice ze tří stran obklopená horskými hřebeny, je to ideální základna pro výpravy do dvoutisícových hor, do kaňonů, k vodopádům, do panenské přírody. Mezi nejpopulárnější trasy patří přechod mezi Thethem a Valbonou, ale pokud už se sem vypravíte za krásou hor, byla by škoda zůstat jen u tohoto jednoho treku. My zůstáváme u obdivování hor od jejich pat a náročné přechody necháme mladším a bezdětnějším:-) 

Vynecháme úplně to více tu víc komerční část vesnice s turistickým zázemím a dokodrcáme se k františkánskému kostelu z roku 1892, který je s kulisou hor skutečně nádherný. Stal se takovou ikonou Thethu a potažmo Albánie jako takové, takže možná jste tento výjev z Albánie už někdy někde viděli – třeba na pohledech či starším vydání ^[11] průvodce od Joty – jejich nejnovější vydání z r. 2023 ^[12] už má na obálce jinou albánskou zajímavost, ke které se dostaneme později).
Kostelík, jak je krásný, tak je populární, tudíž neustále v obležení lidí. Stojí nás tedy dost času se projít okolo a hledat si hezké pohledy na kostelík a hory tak, abychom zároveň neměli v záběru plný autobus cizích lidí. Nakonec se to povede a i dovnitř nakoukneme, i když tam je to hodně skromné (viz fotky pod článkem).

Kus od kostela, po pěšině mezi dřevěnými plůtku, které ohrazují jednotlivé zahrady a políčka, se nachází další zajímavost vesnice Theth, a sice opevněná věž (Kulla e Ngujimit). V minulosti sloužila jako úkryt pro osoby nebo celé rodiny, které byly ohroženy principem krevní msty. Toto staré pravidlo se údajně v některých odlehlých horských vesnicích stále dodržuje. Za nás se není čeho bát – my ani vy do Albánie nejedeme nikoho vraždit – naopak to té zemi dodává takové temné kouzlo:-) Opevněná věž v Thethu je jedna z posledních svého druhu, které se v Albánii ještě dochovaly. V její blízkosti potom najdete také etnomuzeum, kde si můžete prohlédnout běžný horalský život ve zdejší vesnici, jak tu mívali (a možná ještě někde mají) vybavené chalupy, apod.

K věži už se nedá rozumně dojet autem a na courání se prachem, v poledním vedru a s davy jak na Václaváku nějak nemáme morálku, a tak se vracíme přes most a spouštíme se po budoucí silnici (štěrkové, většinou uježděné cestě) o dalších 6 km níž údolím, až k vesnici Ndërlysaj. Tam už to dál nejde (naším autem), tak parkujeme krásně pod stromem a dáváme si k obědu chleba s máslem, sardinky a půlku melouna. Je tu to docela lidnaté… Pozn. Silnice z Thethu do Ndërlysaj je tuším od podzimu 2022 již také asfaltová.

Někdy v 15 h, navzdory tomu, že si Kuba, chudák nevyspalý, ňoupe oči, a Petík má bolavý krk, záda, hlavu, se rozhodneme pro výpravu k jezírku Syri i Kaltër, asi nejznámější atrakci v okolí Thethu vůbec. Nachází se na říčce Përroi Zi (Černá řeka), asi 2,5 km od Ndërlysaj, kde se pod menším vodopádem utvořila nádherná laguna – překlad jejího názvu to vyjadřuje jasně: Modré oko.

Kus od místa, kde parkujeme, jsou hned vedle řeky dvě velké restaurace. Přejdeme lávku k nim, pod níž se v úplně průzračné tůni koupají mláďata, projdeme restauračky (na ty ještě dojde) a vyškrábeme se na další, neméně zajímavý úsek. Řeka tu totiž vymlela menší kaňon a „hrnce“ v narůžovělé skále (Vaskat e Gurit), což vypadá nádherně a je to také jeden z důležitých fotobodů téhle trasy. Pak přijde asi nejpříjemnější úsek po rovině, po “silnici”, ale brzy začneme zase trochu stoupat. Nakonec toho máme celkem dost, u jezírka jsme kolem 16 h, všude lidí jako smetí. Petík z opačné strany čeká na chvíle bez koupajících se lidí a fotí lagunu, my s Kubou blbneme, ten jediný má energie na rozdávání, i když moc nechápu, kde ji pořád bere.

Upřímně ale, není to zas taková bomba, jak jsme čekali. Slunce se trochu schovalo, a tak má jezírko odstíny spíš až do černa. Aspoň tedy okem běžného smrtelníka – když si Petík dá trochu práce a trpělivosti s foťákem, tak z toho lezou docela pěkný, a hlavně modrý věci:-) Po kamenech se podíváme i na dřevěnou vyhlídkovou plošinu, pokud se to tak dá nazvat, a pak už je čas se zase vydat nazpátek. To už je cesta výrazně pohodlnější, převážně z kopce. Kuba po výhružce snědení melouna i hezky zdraví ostatní a podává ruce a plácá high5 a je prostě za hvězdu (to všechno po něm nutně nechceme, ale nutíme ho aspoň pozdravit, když někdo zdraví nás). Zajdeme se podívat ještě pořádně na “růžové hrnce” vymleté řekou, a kolem cesty k hospodě posbírám několik lahví a plechovek. Obecně je tu dost čisto, ale o to víc mě rozčilujou tyhlety pozůstatky denních turistů přímo na cestě nebo těsně vedle.

V restauraci se ptáme na kempování a prý kdekoliv bez problémů, akorát nemáme překážet na příjezdové cestě. A abychom si ještě zpříjemnili večer, objednáváme si k večeři grilované kozí maso, hranolky a dvě cappuccina. Z 500 g masa se plánujeme najíst všichni, ale on toho je nakonec takový malý talířek, a ještě s kostma, mno… Ale tak ve výsledku nám to stačí, ani už se ničím nedojídáme. Na slabší WiFi zavoláme babičkám, a pak rychle rozložíme spaní, protože Kuba už sotva mžourá. Usne rychle a asi nejdřív za poslední rok, někdy kolem 20 h, během vyprávění odpovědi na jeho všetečný dotaz “A co je ještě v Thajsku?”:-) No a my máme volný celý večer, který využíváme na dotřídění a popsání fotek. 

Pondělí 20. 6. – ODPOČINEK U ČERNÉ ŘEKY

Vstáváme někdy v půl 8, spalo se krásně, o Kubovi jsme ani nevěděli (ano, stále spí v oktávce mezi námi a dost často se pokouší ležet „na štorc“:-)). Dáváme si snídani na sluníčku, ale na melouna k svačině už se přesouváme do stínu košatého stromu. S tím stínem potom putujeme až do večera:-).

Někdy v půl 11 jdeme do druhé restaurace než včera, na kafe a wifinu, abychom poslali fotky a aktivovali internet na SIMce, protože se to zatím nepovedlo. Kuba se tu skamarádí s asi tak 4letou Angelou a blbnou spolu, posílají vláčky, tancujou, honí se mezi lavicemi. Časem se přidají i větší holky a jeden chlapeček. Myslíme si celou dobu, že to jsou všechno sourozenci a že patří tady k restauraci, ale to nakonec platí jenom pro těch hodně dětí, Angelu si později odvede jiný tatínek:-)

My se plynule přehoupneme do oběda, a tak si objednáme talíř vepřového, malé hranolky (stejné jako včera velké) a malý salát a docela hezky se najíme. Jako bonus nám na stole přistane talíř nakrájeného melouna, a tak si děcka vyslouží i dýško:-) Někdy kolem 13:30 Kuba zaplatí, loučíme se a jdeme lenošit k autu, i když dítě naše válecí plány zrovna dvakrát nesdílí (jenže unavený je a tím pádem nepříjemný jak osina v …). Usne až někdy po 15 h, my využíváme klid na práci, v řece myju nádobí a peru kraťasy, co mi drahoušek zamatlal melounem (myju a peru samozřejmě maximálně ekologicky). Kubajs se vzbudí v půl 5, dostane k svačině broskev, která je uvnitř ještě trochu kyselá a on se na ní pěkně xichtí.

Výlet už moc nemá smysl, tak zbytek dne proflákáme na místě, odpočíváme a užíváme si, že nikam nemusíme spěchat a můžeme se jenom kochat tou nádhernou přírodou kolem nás. Trochu se vycachtáme v řece, večeři vařím tentokrát já. S Kubou si zajezdíme autíčkama a potrénujeme vlajky a reálie s jeho oblíbenou hrou (Vlajky ^[14]). Petík nám i na kytaru brnkne. Kuba až u večeře zase trochu zlobí, tak je následně zahnán a kolem 21 h usne. My vybijeme komáry, kteří tu včera vůbec nebyli, popracujeme online a kolem 11 jdeme taky spát.