Deštivý Nikšić, posvátný Ostrog, historická Cetinje a dechberoucí putování po zálivu Kotor

...aneb o tom, že i na Balkáně můžou padat kroupy, že v bývalém hlavním městě Černé Hory nenajdeš dobrou zmrzlinu, ale hlavně o více či méně známých koutech proslulého Kotorského zálivu
21. Deštivý Nikšić, posvátný Ostrog, historická Cetinje a dechberoucí putování po zálivu Kotor
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kladno

Středa 8. 6. – DEŠTIVÝ NIKŠIĆ

Budíme se do hodně pošmourného, úplně zataženého rána. Aspoň, že (zatím) neprší, tak se můžeme v klidu nasnídat a zabalit. Na měřítku aktivity „kempu“ jsme tak někde uprostřed – hodně lidí odjíždí, ale někteří to ani moc nehrotí. My máme jen strach, aby nezačalo pršet a příjezdová cesta se nestala jednou velkou klouzačkou:-) Cílem pro dnešní den je pak město Nikšić, zase jedno z větších (konkrétně druhé největší v celé Černé Hoře a významné průmyslové centrum), kde bychom chtěli na chvilku zakotvit, vyprat, upéct zase jednou trochu normální chleba a hlavně přečkat opravdu ale mega hnusnou předpověď počasí. To všechno předtím, než se vydáme na jedno z nejhezčích míst v zemi, do zálivu Kotor, kde už nám snad bude počasí přát trochu víc. Město samotné nám nějak extra zajímavé nepřijde, a tak je pro takový plán ideální – když strávíme dva dny zalezlí na bytě, tak nás to třeba nebude tak mrzet, že jsme něco neviděli:-)

Podle domluvy dorážíme k našemu apartmánu Nikšić kolem 11. a trochu krkolomně hledáme parkování, ale nakonec se povede šikovně ve vnitrobloku. Byt je v 5. patře 4patrového domu – je to nějaká nová nástavba, tak doufáme, že si to tam postavili pořádně. I bez slunce je v bytě docela horko a malými okny špatně větratelno, ale při počasí, které se na nás chystá, jsme radši, že okna můžou zůstat zavřená. Ubytovává nás sympatická majitelka, se kterou se domlouváme rukama nohama – v těch balkánských zemích to naštěstí většinou nějak jde, a to je jejich velká výhoda:-) Mezi magnety na ledničce nechybí Praha, což nám udělá radost, ostatně stejně jako celý apartmán. Je totiž obrovský, prostorný (trochu bludiště) a krásně zařízený. Navíc z téhle výšky máme docela pěkný výhled na město. Spokojeně se zabydlíme a jsme rádi, že jsme akorát unikli celkem silné průtrži, co se přihnala.

Horší je, že déšť se za celé odpoledne ani na chvíli nezastavil, jenom měnil intenzitu – a to od normálního slejváku, přes bouřku, až po brutální kroupy, ze kterých máme docela strach, aby něco neprovedly autu. Protože od auta do pokoje je to hodně schodů a venku leje, tak tentokrát odnos věcí omezujeme na nejnutnější minimum, já si pak jenom několikrát musím skočit pro různé propriety na vaření/pečení/praní, které standardně nenosíme v zabalené tašce, a tak mám dnešní fitness limity splněné.

Dáváme si oběd a deštivé odpoledne trávíme, jak to jde – hraním, prací na počítačích, taháním fotek, dobíjíme všechno, co jde, Kuba zase kramaří všechny hračky, knížky (ano, včetně jeho favoritů z edice Kouzelné čtení od Albi – naštěstí jsou vyrobené kvalitně a vydrží všechny kraviny, co s nimi za celu cestu provádí:-)), dělá jejich inventuru a vymýšlí způsoby jejich využití, které mu venku nedovolíme (nebo se nám moc nelíbí – třeba stavění silnice pro auta z knížek).

Plán vyrazit někam ulovit aspoň večeři hatí nepřestávající slejvák, a tak jídlo chystám z vlastních zásob. To nás ten Nikšić teda zatím pěkně vypejká, nebo spíš se snaží vymáchat, a neviděli jsme z něj zatím vlastně vůbec nic. Tak snad bude zítra líp a zvládneme se tu aspoň trochu projít.

Čtvrtek 9. 6. – NIKŠIĆ – PROCHÁZKA DO CENTRA

Jednou vstáváme v klidu a s pocitem, že nic teď nutně nemusíme. Děláme si snídaňové hody s kaší, a pak se kolem 9 vypravujeme na obhlídku města. Máme v plánu si dát prochajdu, zmrzku, hřiště, k obědu ćevapi, kterého jsme si při příjezdu všimli na rohu naší ulice, ale už se tam přes včerejší déšť nedostali, a odpoledne přečkat hlášený déšť zase v pokojíčku. Místo toho nás déšť poněkud zaskočí o něco dřív.

Jak už bylo řečeno, Nikšić není zrovna nabitý turistickými (nebo jakýmikoliv) atrakcemi, a tak se za našimi plány vydáváme do centra, na náměstí Trg Slobode a pěší zónu Njegoševa. Nad hlavami se nám válí těžké mraky a další slejvák je neustále na spadnutí. I tak ale koukáme, jakou tu mají velkou sochu krále na koni, pak další sochu pána ověnčeného žlutými, umělými kytkami, i na řadu docela pěkných kavárniček. Jenom nějakou pořádnou zmrzlinárnu pořád ne a ne najít, i když jdeme podle tipů z mapy. Jelikož jsme jí ale tomu našemu zlatíčku slíbili, tak se nakonec usadíme v jedné z kaváren, která má právě i ty zmrzky (které nás vůbec nelákají). Prcek dostane svůj kornout a my si objednáváme kafíčko. Dostaneme ho doslova – je tak malinký, že ho na tom stolku sotva vidíme:-) Posledních 5 minut bez deště nám pak stačí akorát tak k tomu doběhnout s prvními kapkami zpátky domů.

☕ Podpořte nás kafíčkem!
BuyMeACoffee.com

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Nikšić - Socha krále Nikoly

Nikšić – Socha krále Nikoly

Socha krále Nikoly – Nikola I. Petrović-Njegoš byl černohorský vládce, panující mezi lety 1860–1910 jako druhý černohorský kníže a od roku 1910 do roku 1918 jako první a poslední černohorský král. Je považován za jednoho z “otců” současného státu, neboť právě za jeho vlády došlo k významnému rozvoji a přechodu Černé Hory z polofeudálního celku do státu v moderní podobě. V učebnicích dějepisu (mimo Č.H.) byste ho hledali marně, přitom ale byl svým významem srovnatelný s ostatními velkými panovníky své doby, s nimiž také udržovat čilé styky a dobré vztahy. S mnoha významnými evropskými rody byl svázán příbuzensky díky taktickým sňatkům svých dcer – někdy je mu proto přezdíváno “tchán Evropy”.

Je fakt, že v tomhle městě toho nějak moc k vidění není, takže ideální pro to, zavřít se do pokoje a makat na restech. Kuba by asi úplně nesouhlasil, ale nic jiného mu nezbývá. Tak zbytek dopoledne popracujeme, kluci si dlouho hrajou spolu, protože já popisuju fotky. Aby se dítě aspoň trochu vyblblo, když už je v podstatě druhý den zavřený v bytě, vymýšlíme a stavíme mu aspoň opičí dráhu z křesel, polštářů, žehlicího prkna, hrnců a vařeček. Píšu to proto, že je to pro něj na delší dobu celkem TOP zážitek a silná vzpomínka:-) Bohužel déšť nepřechází ani natolik, aby jeden z nás skočil pro ty ćevapi, takže kluci dostanou k obědu zbytek od večeře, já si pak dám chleba. Kubu se nám na odpolední spaní podaří zahnat až v 15 h, a chvíli potom přestává pršet… Já peru druhou várku, zadělám ještě jeden chleba. Kuba spí skoro do 17 h, a pak uděláme další výsadek ven, v podstatě jenom kvůli hřišti. A jídlu, že jo:-)

Obejdeme podle mapy pár míst, co Nikšić nabízí, až skončíme na modernějším hřišti u centra, kde s Koubou chvíli řádíme, zatímco Petík obíhá okolní krámy a shání mi nějakou lepší mouku na chleba:-) Na hřiště po chvíli přijde tatínek s chlapečkem Vukem, který se stane Kubovým obdivovatelem, ale tomu našemu trdlu je to buřt:-) A tak si na hřišti dovádějí každý sám, ale jsou spokojení, a to je hlavní. Když se pro nás Petík vrátí, chceme Kubovi předvést, jak se houpe na zvláštní kyvadlové houpačce, jenomže se trochu rozvášníme a on včas neuteče, a jak nám to nejde tolik ovládat, tak chudáka sejmeme něčím, co vypadá jako koňské sedlo pod našimi zadky. Myslím, že v tu chvíli máme víc štěstí než rozumu, že to skončí jenom boulí…

A Kuba na to taky rychle zapomene, protože konečně přijde na řadu i vytoužená čevabárna. Zatímco my venku sáhodlouze rokujeme nad nabídkou, mladej si to směle nakráčí dovnitř a prohlásí: „Dobrý den, jednu pljeskavici bych prosil.“ Slečna se začne smát na celé kolo a my objednávku trochu rozšíříme, takže nakonec jsme všichni nadmíru spokojení a konečně zase jednou hezky napapaní po balkánsku. Vrátíme se do pokojíčku, trochu pohrajeme před spaním, když nemusím chystat večeři, trochu předbalíme a už se začínáme těšit, až ten nezajímavý Nikšić opustíme a vyrazíme na další cestu…

Pátek 10. 6. – KLÁŠTER OSTROG, ZASTAVENÍ V CETINJE A FAMÓZNÍ VÝHLEDY NA KOTOR

Vstáváme kolem 8 h, tahají se fotky, vaří snídaně a další jídlo na cestu, uklízí se a v 11 h se nám dokonce povede všechno snést těch 5 pater z apartmánu Nikšić na jeden zátah. Ve městě nás už nic nedrží, a tak pokračujeme v trase jihovýchodním směrem a jedeme se podívat na 12 km vzdálený monastýr Ostrog. Kuba si po cestě sám od sebe vzpomene, že v pokoji nechal zubatý autíčko (který s náma jelo od Mostaru), prej pod peřinou, a přijde mu to vtipný…

Klášter Ostrog – jedná se o klášter srbské pravoslavné církve a jednu z nejvýznamnějších pravoslavných staveb na celém Balkáně. Založen byl v 17. století hercegovinským metropolitou Vasilijem, později zvaným Ostrožský, který tu roku 1671 zemřel a jeho ostatky byly uloženy do relikviáře. Vnitřní kaple vytesané do skály, stejně jako kostely níž v údolí, jsou zdobené nádhernými freskami ze 17. století. Velká část kláštera prošla rekonstrukcí ve 20. letech 20. stol. poté, co klášter postihl požár. Klášter je usazený vysoko ve skále, na okraji širokého údolí Bjelopavlića, které má člověk z teras kláštera jako na dlani. 

Klášter Ostrog

Klášter Ostrog

Pod skálou, v níž je klášter usazený, poznáváme další z výhod cestování s dítětem – díky Kubovi se dostaneme na úplně nejvyšší ze série parkovišť (pro děti, těhotné a postižené). Kupodivu ani parkování, ani vstup do kláštera není nijak zpoplatněn, jenom se vevnitř svatyní nesmí fotit. Je tu docela nával, tak se to snažíme dodržovat. V malých jeskynních svatyních řídí vstup hlídači, takže tam to ani nejde, ale na horních terasách s úchvatným výhledem na údolí Bjelopavlića a nádhernými freskami na zdech stejně všichni fotí mobilama, tak si pár fotek na památku taky cvakneme. Jinak tím zdejší zákazy nekončí – už od prvního parkoviště jsou všude žádosti o decentní oblečení a zákaz dronů.

Klášter je krásný, úplně nalepený na skále, takže vlastně všechny vnitřní prostory jsou jeskyně, všechno krásně barevně vymalované – já mám prostě ty pravoslavné kostely ráda. A tady je navíc jako bonus ten fantastický výhled do hlubokého údolí pod námi. Trochu nám to nakonec zkazí akorát Kuba, kterej se po schodech courá jak největší courák a odmlouvá, že rychlejc nepůjde, ale když chceme na nádvoří fotit, tak jak když do něj praští a vezme nám roha přes celý parkoviště. Tam to zase skončí řevem, když ho odchytávají cizí lidi, kteří nechápou, že i dvouleté dítě nemusí chodit jenom mámě nebo tátovi u nohy. Od nás dostane vynadáno, že ignoruje, když na něj voláme, ale jsme mu dneska nějak šumák, ze všeho má srandu. Což je na zabití, grrr!

Cestou dolů se stavujeme ještě na vyhlídce, odkud je na klášter nahoře na skále parádně vidět. O drona, který by se tady vysloveně nabízel, nechceme přijít (přeci jenom správně bychom ho v celé zemi vůbec neměli mít), tak ho tentokrát necháváme v batohu, přestože když jsme byli nahoře, tak tam něčí dron proletěl Petíkovi skoro před nosem. Zkoušíme využít aspoň všechno, co jde s foťákem a objektivem, a pěkná fotka je na světě:-)

Od kláštera sjíždíme postupně zemědělským údolím, všude jsou ale spíš menší zahrady a vinohrady, vedle vína pak nejvíc třešně, višně, fíkovníky a granátovníky (marhaníky granátové), těch tu hodně roste i volně. U jedné vyschlé studánky stavíme a děláme si chlebový oběd, očumuje nás menší, bojácný pejsek a cinkající krávy zpoza plotu. Pak si všimneme, že i v bílé budce za námi, nahoře s kamerami, hlídá nějaký chlápek. Co hlídá, těžko říct. Že by ty krávy za plotem?

Na dně údolí profrčíme Danilovgrad a stoupáme po uzoučké silničce (ale s asfaltem) do hor. Ty jsou zase takové ty zelené, kde vystupují vápencové skalky a balvany, ale těch kopců je fakt hodně vedle sebe, vypadá to tu strašně hezky a je to strašně opuštěné. Proto nás dost překvapí velký hřbitov a před ním nově postavené (asi ještě v procesu)… co? Asi autobusové nádraží, to tak vypadá, těžko říct. Chvíli tu pauzujeme, protože je tu signál a potřebujeme nějak doladit dnešní plán, Kuba dávno chrápe a zase zaspí ukrutný zatáčky, kdy Petík točí volantem ze strany na stranu jak šílený závodník rallye. Tak pokračujeme dál stejným terénem, ale po nějakém čase po větších silnicích, až do bývalého královského města Cetinje.

Cetinje – bývalé hlavní město Černohorského knížectví, později království (1878 – 1918). Stalo se symbolem nezávislosti národa. Historické osídlení je na okolním krasovém poli doložené již v době kamenné, město samotné vzniklo v 15. století, když se zde po vyhnání Turky z hor usadil legendární vůdce Černohorců Ivan Crnojević. Kvůli okolním podmínkám a neustálé hrozbě tureckých vpádů se město nikdy moc nerozrostlo, svůj význam si ale získalo v časech nezávislé Černé Hory, kdy mělo statut hlavního města. Sídlili zde panovníci země z dynastie Petrović-Njegošů, diplomatická zastupitelství cizích států a hlavní černohorské kulturní i církevní instituce. Dnes je město zajímavou turistickou zastávkou – nikterak rušnou, přesto stojí za zastavení. Má mnoho historických vil, klášter, parky a pěknou architekturu, v okolí se pak nachází jeskyně a nedaleko v horách, na Jezernim Vrhu je umístěno mauzoleum Petrović-Njegošů.

Parkujeme v centru, tady s tím evidentně není žádný problém, a s Kubou vyspaným do rozpustilé nálady, která ale klesá s tím, jak míjíme stánky zmrzliny a nic z toho. Jsou to totiž buď točené s chemickým polivem nebo v kavárnách, kde nemají kornouty a hlavně nevypadají vůbec hezky. Mno to všechno je Kubovi jedno, on vidí jen to, že mu jí nechceme koupit, a pak taky toulavýho psa, co se po centru motá a nás si naprosto nevšímá. Obejdeme takové menší kolečko, Petíka začne bolet břicho, Kuba se courá a je čím dál protivnější. Město je docela hezké, plné upravených vilek, ale zmrzlinově teda naprostá prohra. A jelikož je to to hlavní, proč jsme tady vůbec zastavili, tak za nás poněkud zklamání. Uznávám, že to je z naší strany trochu křivda, a proto doplním, že Cetinje má nádherné paláce, zámečky a zahrady i muzea, kam určitě stojí zato se vypravit. My se sem dostáváme v podvečer, a tak ani neuvažujeme o nějakém rozsáhlejším průzkumu. Spíš nás mrzí, že je tady v okolí ohromné množství jeskyní, ale my už se potřebujeme zase kousek posunout (a moc jsme tuhle oblast dopředu nenaplánovali).

No nic, je čas popojet, a zase hurá do hor! A rovnou do národního parku Lovčen, který je symbolem a původcem názvu celé země. Mineme již zavřené mauzoleum Petra I. Njegoše na hoře Jezerski Vrh (1657 m) a spěcháme na vyhlídky na Kotorský záliv (Boka Kotorska). Jsme ve výšce kolem 1200 m a celý záliv i s výhledem na do dáli se táhnoucí moře, máme před sebou jako na dlani. Je to úplně neuvěřitelné, co tady ta příroda vytvořila, jak tu hory prudce spadají přímo do moře a vytvářejí záliv tak hluboký, že někdy bývá označovaný za jihoevropský fjord. Dokonce sledujeme vzlet letadla shora. A je to teda velká paráda, i když proti západu slunce nefotitelné.

Výhled na Boku Kotorskou

Výhled na Boku Kotorskou

O kus dál a níž po silnici pak parkujeme na velkém a hodně větrném plácku vedle francouzského karavanu, rychle vařím rýži a ohřívám oběd uvařený ráno, kluci rozestelou a schovávají se v autě, což ale úplně chápu. Je to tu fakt fičák. Vlastně se docela divím, že se ta rejže vůbec uvařila… Po večeři si ještě chvíli hrajeme a ukládáme Kubu, tentokrát asi s milionem pusinek. Si to chlapec umí hezky žehlit:-)

Sobota 11. 6. – MĚSTO KOTOR, ZÁLIV KOTORSKI, RISANSKI I TIVATSKI

Celou noc nám vítr lomcoval autem a ráno to není lepší, takže se nasnídáme vevnitř, a pak několika rychlými chvaty zabalíme a jedeme pryč. Nejdřív ještě na horní vyhlídky, protože ta scenérie dole pod námi si zaslouží spoustu dalších fotek. A když nás neoslňuje nízké zapadající slunce, ale naopak to osvětluje krásné dopolední z východu, je to ještě o 100% hezčí. Jestli člověk někdy navštíví Kotor, tak tohle by měl vidět za každou cenu, rozhodně spíš než třeba staré centrum města Kotor, i když i to je parádní – brzy se k němu dostaneme…

Nejdřív ale musíme překonat kaskádu dvacítky serpentin, které nás vykopnou o cca 1000 m níž. Nad ní se zastavíme na vyhlídce a zkusit to cvaknout dronem, a pak jdeme na věc. Bohužel už není tak brzo, takže se musíme vyhýbat nejenom s auty, ale i s výletními autobusy mířícími k mauzoleu nahoře, což je někdy trochu psycho. A když chytneme obrovskou cisternu, tak si libujeme, že jí budou všichni uhýbat a my se za ní povezeme, jenomže ona místo toho furt uhýbá někomu jinému, což naprosto nedává logiku. No, zkrátka, tenhle kopec, který je vstupní branou pro Kotor, je lepší jet v nějakou denní dobu, kdy tu ještě pokud možno nikdo jiný není.

Do Kotoru pěkně z kopečka

Do Kotoru pěkně z kopečka

Silnice nás přivede přímo do města Kotor, kde se určitě chceme porozhlédnout víc, ale nenajdeme na první dobrou bezplatné a stinné parkoviště, tak ho nejdřív jenom projedeme a po pobřeží pokračujeme dál. Celý záliv Boka Kotorska je hodně členitý a proto se dělí na 3 větší celky – zálivy Kotorský, Risanský a Tivatský. Postupně je máme v plánu projet všechny, zatím silnice, která nás vede, lemuje záliv Kotorský, později Risanský do města Risan. 

Mile mě překvapilo, že to není jak na Zélandu jedna zatáčka na druhou, ale celkem solidní silnice. Zastavujeme na jedné vyhlídce/parkovišti na dohled Risanu, kousek za monastýrem Banja, kde to konečně v klidu jde. Dáme si aspoň svačinu, načež Petík objeví o kus dál malou plážičku, kde se dá zastavit pod stromem, a je tam betonové molo. A v moři spousta mušlí, kterých jsme po cestě míjeli celé farmy. Nejdřív bereme smočit jenom Kubu, ale závidíme mu, takže se nakonec dokopeme pro plavky a hupnem tam všichni. Voda je spíš studenější – na vykoupání a zaplavání super, na nějaké delší máčení úplně ne, to se radši jdeme na chvíli vyslunit. Brnkneme z pláže babičce, a ve 12:45 jedeme zpátky směr Kotor, prohlídnout si staré město a s vidinou a příslibem (od Petíka, já tomu už od rána nevěřím) oběda. Akorát že Kubu to koupání a sluníčko nějak dostane, a na těch pár km usne. Tyjo, kéž by to takhle fungovalo i večer:-)

Mno, my chvíli jedeme, a pak výrazně déle kroužíme Kotorem a snad všemi jeho postranními uličkami a hledáme parkování – volné, ve stínu, holt klidně i placené. Nepovede se, tak se vrátíme kus do Dobroty, a tam mezi baráky, takovými činžáky, v pohodě zaparkujeme, krásně pod stromem. Jenom doufáme, že tu nebudeme trnem v oku místňákům. Kuba se akorát probere, dostane přesnídávku, aby nemohl hned křičet, že jsme ho nevzali na ten oběd a vydržel chvíli jeho hledání, a pak vyrážíme. Po nábřeží je to ke starému městu (opevněnému centru) asi kilometr a je tam pořád na co koukat (vlny, moře, lodě, malé hřiště, jídeláky restaurací), takže to krásné utíká. Jinak teploměr ukazoval v autě 33°C.

Trh vedle hlavní brány do starého města už končí, škoda (ale stejně pochybuju, že bychom si tam něco koupili, takže se aspoň tak netrápíme). Hned za branou je první hezké náměstí a první stánek se zmrzlinou za 1,20 €. Kuba samozřejmě hned za ní, tak se mu snažíme vysvětlit, že to je dost drahý (a navíc nejsou ani moc hezký), že se ještě podíváme jinde. Projdeme pak několik dalších míst – vždycky úzkou uličkou a na náměstíčko a další ulička a další náměstíčko, všude krásné, kamenné domy, několik kostelů, nahoře nad městem do nekonečna se táhnoucí hradby a hrad vysoko na skále. Stánky přitvrzují a už jsou na 1,50 €, tak Kuba dostane jednu mangovou homemade, která strašně teče a je to úplný mini kopeček. Jakože tady budeme kupovat dražší zmrzlinu než kdekoliv v Itálii, to jsem úplně nečekala…

Procouráme tak nějak celé centrum, je to tu hodně kočkovité – jak suvenýry, tak naživo. Lidí úměrně místu a času – dost, ale davy se proplétat nemusíme. V plné sezóně si to tu už asi neumím a nechci představit. Jinak mi to hodně připomíná Itálii (třeba uličky San Gimignana), ty staré kamenné domy s barevnými, dřevěnými okenicemi, kavárničky na každém větším volném prostoru a naše neschopnost taková místa smysluplně fotit:-)

Prohlídka Kotoru - Stari grad

Prohlídka Kotoru – Stari grad

Cestou zpátky zajdeme na velké hřiště v parku, Petík vedle do supermarketu Voli pro bagetu a salámy. Mně v horku vypne mozek, tak po něm nic víc nechci, ale vlastně nemáme skoro nic a jaksi oba zapomeneme, že zítra je neděle a nekoupíme si tu ani rohlík. Na nábřeží nás to málem odfoukne, ale prohlídneme si zavěšenou ponorku a podrobně zkoumáme všechny jídelníčky, ale pro nás prostě peklo. U auta aspoň spaseme pár moruší a přemýšlíme, jestli jít smlouvat s Bosňákama, co prodávají třešně z auta, že známe bosenskou cenu a za tu je od nich koupíme:-) No nic, třeba mimo Kotor něco najdeme, tady je na naše balkánské zvyklosti prostě draho…

Někdy v půl 6 odjíždíme, proskáčeme znova v koloně Kotor, zabočíme na první “prst” oddělující Kotorský a Tivatský záliv, a jedeme po úzké silničce, jejíž asfalt občas končí přímo nad mořem, bez jakékoliv krajnice. Jsou tu krásné apartmány, na betonových molech koupání, restauračky obklopené truhlíky s květinami. Parkování hodně poskrovnu, protože ve vesnicích je placené a mezi nimi většinou moc není kde zastavit, a tak se nám to povede jenom párkrát, abychom si vyfotili výhledy na zátoku s několika malebnými ostrůvky. Většinou na nich stojí kostelík nebo aspoň malá kaplička, a na pozadí zvedajících se hor to vypadá naprosto úžasně.

Vcelku rychle tak objedeme celý jeden výběžek a ocitneme se ve větším městě Tivatu, kde si brousíme zuby aspoň na večeři, ale ani tady se nijak extra nezadaří. Asi jsme občas moc vybíraví, ale jakmile máme v nějakém státu nastavenou cenovou laťku, tak ji neradi překračujeme jen kvůli tomu, že jsme chvíli na turisticky víc vytíženém místě, no.

Přes Tivat se přehoupneme na druhý „prst“ – kopcovitý výběžek, který už má i název – Luštica. Uzavírá jednak Tivatský záliv a druhak tak vlastně tvoří částečně i hranici celé Boky Kotorske (zálivu Kotor). Na rozdíl od prvního výběžku je Luštica spíš zarostlý kopec se sem tam roztroušenými vesničkami nebo malými osadami. Dají se tu najít zbytky vojenských pevností (na ty se podíváme o den později), které patřily historicky k celému komplexu rakousko-uherských hradů, pevností a bunkrů, které střežily Kotor a černohorské pobřeží. My si vyjedeme s nádherným, sytě oranžovým světlem nízkého slunce na jedno vyhlídkové místo skoro na špičce výběžku, takže rozhled famózní, no a se soumrakem si najdeme zase jednou hodně nenápadné místečko za místním hřbitovem. Aplikace Park4Night, která nám při cestování po Evropě dost pomáhá, nás dovede ke kostelíku na kopci, ale tam nám přijde, že parkujeme v podstatě před obydlenými domy, a tak se po vyjeté cestě zašoupneme ještě kus za hřbitovní zeď, kde o nás nikdo nemůže mít ani potuchy. V klidu připravím vytoužené teplé jídlo a utahaní dnešním chozením, ježděním, koupáním i vedrem padáme do hlubokého spánku za svitu obrovského měsíce.

Neděle 12. 6. – PEVNOSTI STŘEŽÍCÍ ZÁLIV KOTOR, PLÁŽE A VEČEŘE V BUDVĚ

Žádná ranní mše nás nevzbudila, a tak si trochu pospíme, hlavně mlaďoch skoro do 8, když zabral až skoro v 11. Dáváme snídani ze země (prej nebudeme vytahovat stolek, kdyby někdo přišel), a v 9 valíme na obhlídku okolí. Nejdřív sjedeme k malému přístavu Rose, kde jsou ale nádherné domečky s barevnými okenicemi, vysoké betonové nábřeží a ve vodě spousta ježků. Trochu mi to tady připadá jako někde v Saint Tropez, i když jsem tam nikdy nebyla, ale je to prostě romantika jako blázen. Dokonce tu jednu vilku, s blankytně modrými okenicemi, vidím jako náš „holiday house“:-) Konec zátoky tvoří bývalá pevnost Rose, nyní přebudovaná na luxusní rezort. Malinko zaváháme, ale když to nevypadá, že by nás odsud měl někdo někam vyhánět, tak ho projdeme naskrz a ocitneme se na pláži, která se zatím „staví“ – dělníci sem v kolečkách naváží drobný bílý štěrk. Ovšem na jejím už přírodně kamenitém konci je vrak lodi, a to nás láká, láká, láká… Dojít až úplně k němu nás stojí trochu klopýtání po větších a řasami kluzkých kamenech a až do něj se moc dostat nedá, ale rozhodně to stojí za obhlídku. Projdeme to všechno, fotíme a kocháme se (a taky trochu závidíme ubytovaným hostům, kteří se pomalu vyvalují na snídani za zdobeným zábradlím svých balkonků), a při návratu si uvědomíme, že teplota už začíná stoupat nad provozní úroveň. Auto ukazuje 27°C ve stínu, v 10 h ráno.

Druhé místo, kam dneska míříme, nás rozhodně nezchladí, ale je to bomba. Skoro doslova. Vydáváme se totiž na bývalou vojenskou pevnost z doby Rakousko-Uherska, Kabala. Je to sice z velké části zarostlý, ale částečně pořád dobře přístupný komplex betonového bunkru a opevnění, včetně střešních střílen, kam se dá vylézt a procházet se vlastně po střeše mohutné stavby. Zajímavé, ale vlastně ne až tak překvapivé je to, že za provozu byla celá pevnost energeticky zcela soběstačná. My si tu v sutinách uvnitř zvládneme najít kešku, a trochu si tam užít i ten stín, protože toho dneska bude v celku nedostatek.

Když se přes suchou louku mezi nízkými lesíky vrátíme do rozpáleného auta, rozhodneme se vyzkoušet ještě druhou zdejší pevnost Luštica. Dojedeme autem až na v mapě označené místo, ale v borovém lesíku na kraji skal najdeme jen pár vlezů do podzemních chodeb (ne tak velkých, aby se nám do toho chtělo pouštět) a na konci stezky něco jako tábořiště bezdomovců. Aspoň ale po cestě zvládneme prozkoumávat místní květenu (ohromné agáve na pozadí sytě modrého moře) a najít parádní, obrovitánské šišky. Takové ty co si chcete odvézt domů jako suvenýr. No však se nám jich tady několik válí…:-)

To ale ještě pořád není všechno, co se dá na luštickém výběžku vidět. Když už jsme tu druhý den obklopení mořem, tak by to chtělo i dnes nějakou tu koupačku, no a oko nám padlo na pláže u vesnice Mirište. Na kraji vesničky, která slouží i jako přístav, necháváme auto a scházíme na pobřeží. Dá se tu jít na dvě strany, nejdřív to zkoušíme vpravo a ocitáme se u fakt nádherné, ale evidentně trochu umělé (navezený štěrk) pláže Žanjice. Lemovaná je beach bary a hezkými restauračkami. Nad jednou z nich na stožáru vlaje vlajka a Kuba, který si jí všimne dřív než my, hned hlásí: „Hele, Malajsie!“ Nám chvíli nedochází, o čem to mluví, a když vlajku taky uvidíme, tak zůstaneme zírat, co si to dítě všechno nepamatuje. Hra s vlajkami u nás totiž před odjezdem dost frčela…

Každopádně pláž je na nás trochu moc rušná, a tak se vydáváme na druhou stranu, směrem na okraj mysu, kde se tyčí další strážní pevnost Arza a pod ní stejnojmenná pláž. Kromě příjezdové polňačky to je to tady už celkem divočina, nebo aspoň ne žádná civilizace – lidi rozprsknutí po pláži plné ostrých kamenů, každý jak se nejlépe uvelebí, ti nejšikovnější mají místa aspoň částečně ve stínu. My si taky jedno takové ulovíme, hezky pod keřem, a doufáme, že čůrat se tu chodí až ke keřům vzdálenějším:-) Máme tady výhled na moře, ve kterém nádherně probleskují snad všechny odstíny modré podle toho, jak zrovna zasvítí slunce nebo zafouká větřík. Jsme v podstatě v samotném ústí celé Boky Kotorske. Pevnosti Arza a na protějším břehu stojící Prevlaka sloužily jako první nárazníky před případnými vetřelci v zálivu, a jako poslední se loučily s loděmi vyplouvajícími do Středozemního moře. Zhruba uprostřed je ještě doplňuje pevnost Mamula na ostrůvku, která chvíli sloužila jako vězení, ovšem údajně jen do doby, kdy se jeden z vězňů naučil plavat a unikl. Dnes je to turistická atrakce, kam se dá jet na prohlídku lodí.

Boka Kotorska - Pláž u pevnosti Arza

Boka Kotorska – Pláž u pevnosti Arza

Vlastně je to tu naprosto idylické, dokud nepřipluje větší výletní loď a přiopilí hejsci nezačnou křepčit v „našich vodách“ a po „naší pláži“. Ale co, my si teplo a koupačku užili, Petík se zajde s foťákem mrknout ještě k pevnosti Arza a kolem 16 h jsme ready pokračovat zase dál. Výběžek Luštica máme úspěšně za sebou, a tak už se s ním loučíme jen vyhlídkou nad zálivem Trašte. Mají tu VIP zónu, kam se bez povolení nesmí vjet, a v ní jsou obytné domy a hlavně docela velká marína s parádním majákem, kam jsme si původně mysleli, že se zajdeme podívat. Tak nic, neva, jedem. Mezi prvním a druhým výběžkem Kotorského zálivu je menší zátoka Solila, kterou z většiny zabírá slaná bažina, unikátní přírodní prostředí, které je tu chráněné jako rezervace. Dá se tam jít po chodníku s vyhlídkovou věží, ale Kuba spí, tak to oželíme a jedeme za dalším koupáním. Definitivně opouštíme oblast Kotoru a valíme dál na jih po černohorském pobřeží, jehož zajímavosti Kotorem rozhodně nekončí.

Krátce se zastavujeme u monastýru Podlastva, který býval – a stále je – ženským pravoslavným klášterem. Kuba spí jak špalek, tak se jdeme do krásně upraveného areálu podívat sami. Kostelík parádní, v zahradě to pěkně kvete, jen soukromá část kláštera je nepřístupná.

Klášter Podlastva – podle místní pověsti byl klášter Podlastva založen kolem roku 1350 a během své historie byl několikrát zničen a znovu renovován. Největší škody mu způsobilo zemětřesení v roce 1979, k částečné obnově pak došlo roku 1984. Nejvzácnější částí jsou fresky na zdech a stropu kostela z 15. a 17. století. 
Klášter dlouho sloužil jako místo společenského života, duchovní, kulturní i politické centrum. Po mnoho let také zajišťovala vzdělání, když zde fungovala škola. 

Po krátkém protažení nohou pokračujeme dál, na jih, zase víc k pobřeží. V mapě a podle fotek nás totiž zaujalo plážové koupaliště Ploče, tak to zkusíme omrknout. U areálu je velikánské parkoviště mezi stromy, něco na štěrku, něco na trávě, každopádně ten stín je rozhodně velké plus:-) Počkáme ještě chvíli, než se probere mládě, a pak to jdeme omrknout. A trochu nás to překvapí. Na skalnatém pobřeží jsou tu vybudované umělé plochy a bazény, několik „beach barů“ a restaurací, spousta lehátek – a všude lidi. Jo, je to pěkný, pro rodiny s malými dětmi super – bezpečné, pohodlné, přitom u moře (myslím, že voda v bazénech je taky mořská), občerstvení po ruce. Funguje to tu tak, že vstup je zdarma, ale musí se koupit lehátka nebo občerstvení, všechno samozřejmě docela napálené. Být tu pár lidí, tak bychom do toho asi i šli, ale proplétání se davy už jenom proto, abychom si to tu prohlédli, nás tak odradí, že si to necháváme jako tip třeba na nějakou jinou roční dobu, než „skoro prázdniny/prázdniny“ a vydáváme se na jinou vyhlédnutou pláž.

Na mapě je to vlastně jenom o zátoku vedle, ale kvůli terénu se to musí trochu objet, ale nakonec nelitujeme ani trochu. Pláž Trsteno, to je totiž jiné kafe. Parkování zase obrovské, ve dvou nebo třech úrovních, večer pak vidíme i bydlíky, co tu nocují. Za parkování ani vstup se neplatí. Pláž se táhne po celé šířce zátoky, po okrajích jsou nějaké ty restauračky, ale taky WC a dokonce sprcha, všechno zdarma. Je teda pravda, že i tady je to dost našlápnuté, ale vedle lehátek na písečné pláži se dá úplně v klidu natáhnout deka. I tady je spousta rodin, protože – jak brzy zjistíme – vstup do moře je tu tak pozvolný, že bychom museli ujít nejspíš několik km, abychom měli vodu aspoň po ramena. Vlny sem přicházejí hooodně dlouho a obecně je dneska docela klid, takže je to tu jak ve slaném bazénu, a můžeme tu i s Kubou řádit skoro až do tmy. Na odchod si dáme po dlouhé době zase jednou „sladkou“ sprchu a z útesů nad plážemi se pak kocháme západem slunce.

Horší je to dneska se spaním a zásobami na večeři, a tak se rozhodneme si jednou zase trochu dopřát a jedeme až do velkého města poblíž, Budvy. Je to jedno z černohorských letovisek, navíc to tu evidentně dost žije i večer, takže do centra, kde jsme si vyhlédli pizzerii, musíme proskákat dlouhou kolonou, kterou nejde nijak objet. Budva má velmi půvabné historické staré město obehnané hradbami, trochu jako Kotor, ale teď máme úplně jiný a důležitější cíl – pizzerii Disney. Zaparkovat se povede opodál na několikátý pokus, ale celkem bezpečně, a pak se usadíme hezky do patra restaurace, kde jsme většinu času sami nebo max. jeden další obsazený stůl. Bez většího váhání objednáváme dvě pizzy a musíme si na ně teda řádně počkat (na nás poněkud zapomněli), ale pak to stojí zato, protože jsou obří. Na normální poměry. Na to, že jsme hladoví a že se musíme podělit ještě se skřítkem, zas tak velké nejsou:-)

Čekání na jídlo nám to dneska dost natáhlo a po koupání a ježdění a courání toho máme plné kecky. Spací místa se tu hledají blbě, na turisticky frekventovaném pobřeží je jednak málo vhodných míst, a navíc si nejsme úplně jistí, co na to místní policajti a jejich případní informátoři, tak to nechceme riskovat a raději se vykroutíme sérií serpentin k vyhlídce nad ostrovem Sveti Stefan, kam se chystáme zítra. Říkáme si, že je to daleko, že tu bude klídek, a opravdu zvládneme celkem v klidu a o samotě rozestlat, ale během zbytku večera se tu pak vystřídá několik aut, takže zas tak moc schovaní nejsme. Na druhou stranu se moc nedivíme – je to totiž krásné místo (což plně oceníme až ráno) – výhled na osvětlené pobřeží i s ostrůvky, posezení na lavičce a pramen vody, který se taky bude hodit. Noc je tu trochu větrnější, ale mezi keři jsme docela krytí, takže pohoda:-)

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Total distance: 347.23 km
Max elevation: 1406 m
Min elevation: -5 m
Average speed: 35.11 km/h
Total time: 12:24:20
Download file: 17039.gpx
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..