Čtvrtek 10.1. – Deštivý Oslob a natruc výlet k vodopádu Tumalog

Budíme se už kolem 6. se svítáním a nějakou dobu bádáme, co teda dál. Venku je pošmourno, sem tam spadne kapka, ale nic dramatického. Naopak nás baví sledovat, jak nám před barákem zastavují tříkolky vysazující děti do školy, kterou máme přímo naproti. Dokonce tu mají takové ty dámy v reflexních vestách, co hlídají přechod a děti na něm. Trochu tvoříme a hlavně hledáme, kde by se dalo hezčeji ubytovat. Nakonec si vyhlédneme pěkný hotýlek Luna Oslob Travellers Inn. Sice trochu dražší, ale jak už jsem psala minule, chceme si udělat poslední dny na Filipínách pěkné… Kolem 8. se jdeme podívat “do města” po jídle, motorce a na hotel. Teda vlastně v úplně opačném pořadí:-)

V hotelu mají volno, ale až po jedné hodině, takže si předběžně rezervujeme a platíme pokoj na 3 noci a domlouváme se, že až dorazíme, tak dorazíme, a holt tu počkáme, jestli třeba nebude někdo odjíždět dřív. Teta na recepci milá, takže všechno super a my se začínáme těšit…

Bohužel motorky v hotelu nepůjčují, a tak nezbývá, než se jít poptat po městě = po hlavní silnici, kolem níž se odehrává všechno důležité dění v Oslobu:-) Nejprve to vypadá dost zoufale, ale po několika dotazech, ukázáních a krocích na různé strany narážíme hned na dvě půjčovny proti sobě. Jedna je teda hlavně prodejna krmiv pro zvířata a druhá kiosek s grilovanými kuřaty, ale cedule, že půjčují motorky, mají pověšené viditelně. Zkoušíme s oběma najednou smlouvat, původně totiž oba chtějí 500 PS za den, což se nám platit nechce (na Boholu jsme měli za 350 PS, na Siquijoru za 400 PS). Dostáváme se na 400 PS/den, když si ji půjčíme na 3 dny, a protože to je akceptovatelná cena a víc se nám to řešit nechce, tak bereme u granulí. Chlapík je na své 3 zánovní motorky dost úzkostlivý, všechno si kontroluje, bere si můj pas do zástavy, všechno nám důkladně popisuje. Stejně tak my, staří nedůvěřivci, si všechno fotíme, ověřujeme – veškeré jednání ale probíhá v klidu, bez problémů. Jakmile máme motorku, začíná se lehce rozpršávat…

Při jejím hledání jsme si všimli řady malých kotlíkových restauraček, a tak když máme zajištěné bydlení a dopravu, jdeme omrknout, zda v tomhle městečku neumřeme hlady. Nabídka je docela podobná a nás zaujme jakási luštěninová polévka, která je levná, moc dobrá a sytá jako hlavní jídlo. Ochutnáváme pak během našeho pobytu v Oslobu postupně i nějaká masíčka a karíčka z většiny restauraček, ale nejvíc nám chutná v téhle první. Jako natruc nás napoprvé obsluhovala docela příjemná dcera, ovšem hlavní slovo tu má pani matka, která nosí ten nejzpruzenější ksicht, co jsme kdy viděli. A všechny další dny se pak na ní musíme dívat a ještě si dávat pozor na její počty, ale na chuti nám to naštěstí neubírá:-)

Spokojení z dobře odvedené práce se vezeme do zeleného domečku paní účetní, a parkujeme už za vydatného deště. Marné čekání na to, až nebude lejt, nám nakonec vyplní čas až skoro do 12, času check-outu. A ono nepřestává, takže nezbyde, než se s rodinkou rozloučit, poděkovat, natáhnout pláštěnky na batohy a popojet k novému bydlišti, neštěstí je to na motorce pár minut. Náš budoucí pokoj akorát vyklízejí předchozí hosté, ale dostáváme bez problémů heslo na wifi, takže si sedíme v hale, surfujeme/pracujeme a čekáme, až nám tam ještě vygruntují. Když nám pak teta předává klíče, tak zdůrazňuje, ať na ně dáme pozor a neztratíme je, protože nemají duplikát – druhou kopii jim ztratili nějací hosté a oni ještě neudělali novou. No jak kdybychom měli někdy nějaký problém s klíčema…:-D Nicméně pokojík je fajnový a voňavý, akorát okno zazděné, na rozdíl od všech ostatních na patře… No, mohlo být líp, za ty peníze, ale tak co už.

Horší je to s tím počasím – od chvíle, kdy jsme poprvé sedli na půjčenou motorku, v podstatě nepřestalo něco padat z oblohy. No a tak část odpoledne trávíme pracovně v pokojíku a jenom netrpělivě chodíme vyhlížet, zda se to už neumoudřilo, že bychom se třeba taky někam zajeli podívat. Když je to na chvíli lepší, vydáváme se aspoň obhlídnout Oslob, když už tady bydlíme, samozřejmě na motorce, abychom měli větší a rychlý akční radius:-D Přejíždíme hlavní ulici a míříme na pobřeží, kde stojí vedle sebe hned několik zajímavých památek. S průběžným schováváním se před přeháňkami si zvládáme prohlédnout nejdřív ruiny Cuartel, které sloužily jako španělské kasárna, za Američanů zchátraly a dnes je to zajímavá fotokulisa. O kus dál potom stojí nádherný kostel, bohužel se zavřenými dveřmi, takže dovnitř se nám nechce dobývat, ale i tak je jednoznačnou dominantou oslobského nábřeží. No a trojici doplňuje pozůstatek strážní věže Baluarte, jež bývala součástí obrany jihocebuánského pobřeží před nájezdy loupeživých pirátů Moro. Stojí tu i socha Juliana Bermejo, který celou soustavu obranných hradeb a strážních věží vymyslel a zorganizoval jejich výstavbu. Jenomže to už se zase dává do prudkého deště a my mizíme v útrobách hotelu…

Stejně nám to ale nedá, a tak s další pauzičkou v lijáku vyrážíme k druhé nejbližší zajímavosti, podívat se na vodopád Tumalog. Původně jsme ho v plánu ani moc neměli, nebo případně zítra – jelikož se nachází nedaleko Tan-awanu, kde se plave se žraloky obřími, tak se tyto dvě „atrakce” většinou spojují. No tak aspoň si to budeme moct odškrtnout rovnou:-) Viděli jsme pár fotek na netu a díky nim jsme od vodopádu žádná velká očekávání neměli – voda v něm spíš kape, než teče po skále, ovšem ta je pěkně ohlazená. Nejvíc populární je pak poměrně velká laguna tyrkysově zbarvené vody pod vodopádem, ideální na koupačku v rozpáleném tropickém dni. Což dneska není.

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

Odbočka od hlavní silnice je také panelová nebo asfaltová cesta, dost kvalitní na to, kudy vede, ale na to už jsme na Filipínách celkem zvyklí. Kopec je to ale hodně prudký, navíc mezi roztroušenými domky, a tak musíme neustále dávat pozor, kam vede další serpentina, a zda nám do cesty nevběhne pes nebo slepice. Konečně přijíždíme na místo, kde je větší shluk mužů, spousta motorek a několik výletních vanů. Čekáme tu pokladnu, ale ta se (zatím) nekoná. Muži nám ukazují, kde můžeme zaparkovat, a nabízejí nám odvoz k vodopádu. Je to totiž asi 500 m z hodně prudkého kopce, takže místní si tu udělali byznys na tom, že líné turisty vozí k a od vodopádu. Poplatek za jedno svezení je 50 PS. Jelikož se zase rozpršává víc, tak parkujeme pod stromem, sami zalézáme pod úzkou stříšku jedné z jejich budek a pozorujeme, jak to tu celé funguje. Dole u vodopádu je pokladna (snad sis nemyslel, že tě pustí k vodopádu zadarmo?:-)), a když chce odtamtud někdo vyvézt, tak břichaté tetky zavolají vysílačkou motorkářům, ti berou pláštěnku a pro nešťastníky uhánějí po nebezpečně nakloněné silnici. Je to vlastně docela sranda. Nám odvoz nabídnou, ale nijak extra se nevtírají, takže taky v pohodě:-)

Když se vyprší další z těžkých mraků, tak i my hezky po svých sejdeme do sevřeného údolíčka. Je tu pěkné zázemí, které asi v hlavní sezóně a za lepšího počasí dost ožívá, ale teď tu jen pod plastovým, bílým stanem sedí dvě tetky a vybírají vstupné 20 PS/os. Projdeme nejdřív kousek lesem. Když se zadíváme trochu pozorněji, zjišťujeme, že jej tvoří z většiny obrovské trsy bambusu vzrostlého do výšky možná několika desítek metrů, a šířky jednotlivých „kmenů“ přes 10 cm v pohodě. No prostě bambusová džungle jak vyšitá…

Vodopád Tumalog samotný je v podstatě takový, jak jsme čekali, ale ta voda, která jím proudí jen zlehka, a spíš se jako tříšť rozprašuje o skalní výčnělky, má svoje kouzlo. Jezírko je krásné a být tepleji a sušeji, tak s koupáním vůbec neváháme. Takto si jej jen obcházíme ze všech možných úhlů, dokud nám je dopřáno relativní soukromí a moc lidí se nemotá do fotek. Za pár minut se ale dostavuje mladá mezinárodní skupinka, je jich všude hafo a my se v klidu můžeme obrátit na zpáteční cestu. S delší pauzou v opuštěném altánu, než přejde další větší přeháňka.

Tím pro dnešek výletování končí. Sjezd zpátky k pobřeží na hlavní silnici je dost prudký a pořád na nás všichni mávají, ať hlavně jedeme pomalu a opatrně – asi už tu víckrát seškrabávali neopatrné turisty se skútrem. A je pravda, že mokrý asfalt nám všude na Filipínách šíleně klouže, občas dokonce i když jdeme pěšky – asi ho tu nějak divně míchají. A tak jedeme pomalu a opatrně, ale hezky rovnou do hotýlku. Původně bylo v plánu najít tu i stáčírnu vody (Oslob má na okrajích dvě, v dalších vesnicích po silnici pak ještě víc), ale jelikož nám náš hotel umožňuje v podstatě neomezené čerpání z rosany, tak tuto starost v době, kdy obýváme Oslob, prostě vypouštíme.

Večeři zvládáme zase v jedné z našich oblíbených jídelen, a aby nás nebolela zádíčka z motorky, tak si dopřáváme ještě masáž. Takový garážový „salonek“ najdeme hned v centru – je to tu dooost skromné – asi 6 lehátek oddělených poměrně tenkými závěsy v jedné místnosti – no prostě garáž:-). Chtějí tu za olejovou masáž 500 PS (dá se trošku smlouvat) a přijde nám o něco jemnější, než jinde, ale prostě fantastická. A tak si nás slečny získávají a my se stáváme pravidelnými zákazníky každý večer, protože v Čechách si tenhleten luxus už jen tak nedopřejeme…

Pátek 11.1. – Šnorchlování se žraloky (nejen), vodopád Dao, zamčené klíče v pokoji

Všude na netu se píše, že na žraloky se má jet už v 6, kdy otevírají. I teta domácí nám to říkala, i v hotelu na recepci. Jenomže v 6 je na Filipínách ještě tma, navíc jsme včera trochu ponocovali, a tak nemáme ani vůli ani sílu být v 6 už někde v čudu. Jediné, co zvládáme, je vykopat se v 6 na snídani, abychom pak mohli co nejdříve vyrazit. Naše hotelová snídaně znamená, že se rozespalá a mžourající ranní ptáčata z řad hostů i personálu sejdou na terase a první si od druhých objednají, co chtějí připravit – na výběr je tousťák, šunka (asijská!), párky, vajíčka. JAKO – vzali jsme si hotel se snídaní a jinak bychom asi nejedli vůbec, až k obědu, tak jsme to nakonec skousli, ale jen se nám potvrdilo, že ve většině případů pro nás nemají hotelové snídaně vůbec žádný smysl. Tyhle „kontinentální“ hnusy, o kterých si celá Asie myslí, že se tím Evropané cpou horem dolem (a někteří se cpou – takže samozřejmě proti gustu žádný dišputát:-)), místo aby jim nakrájeli třeba mnohem lepší a levnější místní ovoce, to je peklo!

Mno, výsledek je ten, že než se domluvíme, všechno se dostatečně vykoupe v rozpáleném oleji, a my to do sebe naperem, je půl 7 pryč. Vyrážíme tedy co nejrychleji, kromě plavek, ručníku a kamerky s sebou ani nic jiného nebereme. Do Tan-awanu, odkud se vyplouvá na žraloky, je to asi 10 km, přijíždíme sem kolem 7 a už máme problém zaparkovat. Všude podél silnice stojí vany, auta i motorky svážející turisty ze všech koutů ostrova. Pár kluků v reflexních vestách ukazuje posledních pár volných míst, kam se dá motorka vtěsnat, a kupodivu za to ani nic nechtějí. Však ona si to zdejší obec vybere jinde…

Už je nám jasné, že dlouhému čekání a davům Číňanů se nevyhneme, a chvíli váháme, jestli se neotočit a nenechat to zítra na druhý pokus. Jenomže od zítřka na cca týden je tu dost špatná předpověď počasí, tak nakonec obrňujeme nervy a jdeme do toho. Nejdřív první, celkem malá frontička na registraci – zapíšeme se do návštěvní knihy a je nám přiděleno číslíčko, které budeme později potřebovat. Pak chvilka čekání ve stále rozumně dlouhé frontě u kas na zaplacení – pozorování žraloků jen z lodi stojí 500 PS, šnorchlování 1000 PS a potápění 1500 PS. Suverénně nejdražší atrakce, s jakou jsme se na Filipínách setkali (i když je pravda, že hodně takových, kde by hrozilo větší placení, jsme vynechali nebo nějak obešli, třeba zaplatili jen vstupné bez průvodce, apod.). No a potom zhruba hodinové!!! čekání na to, až vyvolají naše číslíčko a my se budeme moct s 8 dalšími „šťastlivci“ nalodit na menší bangku.

Zabavujeme se různě – několikrát si poslechneme povinné školení, při kterém ostrá madam vyhrožuje, co všechno nesmíme a co nám za to hrozí. O žralocích se nedozvíme vůbec nic, kromě toho, že se nemáme na 4 metry přibližovat jejich tělu a na 5 – 6 m jejich ocasní ploutvi. Taky se před potápěním nesmí mazat opalovacími krémy. Škoda, když jsme navštívili rezervace nártounů na Boholu, řekli nám tam o těchto zvířátkách spoustu zajímavostí (a to se tam platil 16x nižší vstup)… Svlékáme se do plavek, věci dáváme do úschovny. Sledujeme, jaký systém tady vlastně funguje: Všichni čekající se shromažďují na břehu, který je tu hodně kamenitý, žádná písková plážička. Jeden vyvolávač vyvolává čísla, přičemž pod každým číslem se může skrývat libovolný počet osob. Vyvolaní se dojdou nahlásit, dostanou šnorchly a záchranné vesty, jejichž nošení je povinné (jak nám několikrát zdůraznila madam), a ujme se jich „průvodce“ – mladý hoch nebo slečna, dobrovolníci, kteří tu pomáhají v rámci stáží. Ten je odvede blíž k vodě, kde čekají všichni na přidělenou loď. Lodí tu operuje celkem kolem 50, jak nám říkala paní účetní. Naložená loď odveze lidi cca 50 m od břehu, tam je vysadí, nebo nechá koukat z lodi, jak kolem nich pomalým tempem proplouvají žraloci obrovští, kteří ovšem následují výhradně „rybáře“, co jim sype do vody krmení. Na to mají všichni návštěvníci přidělených přísných 30 minut, poté naskáčou zpátky do loďky (po schůdkách, takže bez obav) a nechají se odvézt zpátky na břeh.

Zcela podle tohoto scénáře to probíhá s námi. Jediný příjemný moment je pokec se sympatickou studentkou, naší průvodkyní k lodi. V tom shonu ani pořádně nevnímáme, kdo s námi všechno nasedá na loďku, jen znuděné obličeje dvou lodníků a nejbližších sousedek – to jsou nějaké Číňanky, pravděpodobně, minimálně jejich průraznost turbín hloubících tunel Blanka by o tom svědčila. Vidíme je pak už všude – ať plavu dál nebo blíž od žraloků, pořád mám minimálně jednu z nich v zorném poli. A nejenom to. Obě machrují, mají půjčené i ploutve a odhazují vesty, ale ve skutečnosti pořádně plavat neumějí a jen kolem sebe pořád strašně mlátí a kopou. Jednu chvíli si nedám pozor a dostávám ploutví přes pusu. Navíc to nejsou jenom tyhle dvě – většinu toho obrovského kotle zmítajících se těl tvoří Asiaté, kteří obecně neumí moc plavat, ale místo aby se klidně chytili vahadla lodi, strčili obličej se šnorchlem pod vodu a koukali, jak jen pár metrů od nich proplouvá obrovitánské tělo, tak se snaží furt někam plavat, a to je marný.

Za nás tyto pocity nakonec asi trochu převládly, takže o nich logicky píšu nejdříve, ale ráda bych vyzdvihla samotný zážitek se žraloky. Když si totiž člověk odmyslí tuhletu davovou scénu (nebo sem zkrátka přijede v lepší čas), tak samotné sledování žraloků je opravdu nádherný a nezapomenutelný zážitek. Jsou to největší ryby na světě, dorůstající délky kolem 8 – 10 m (v extrémech i víc), jejich tlama je široká klidně 2 m a nasávají s ní ohromné množství vody, ze kterého filtrují plankton, svou obživu. Vzhledem k tomu, že krmič jezdí sem a tam před řadou houpajících se bangk a vytváří tak poměrně úzký pás, kudy proplouvají žraloci i lidé, může se stát, že rybí obr vyrazí skoro přímo proti vám, a pak je problém dodržet předepsanou vzdálenost. Člověk má zůstat v klidu, žralokovi je ukradený a klidně kolem něj proplave. Oběma se nám stane, že se ryba rozhodne proplout jen pár centimetrů od nás, a to je fakt zvláštní pocit, i když člověk ví, že mu nic nehrozí…

Po cca 30 minutách na nás nějaký lodník mává, že už je čas na návrat. Vůbec netušíme, jestli je to ten náš, jestli je to naše loď, ale Číňanky nasedají (poté, co jim 5 dalších lidí musí pomoct ven z ploutví), tak my s nevolí taky. Na břehu se dá hodit skromná sprcha, aby člověk nemusel odjíždět slaný, a nechybí tu šikovné převlékárny. Do každé kabinky se vejdou dva lidi, takže jsme mohli jít spolu a nezdržovat zbytečně další čekající. Divíme se divné řeči, kterou slyšíme odvedle, přijde nám to jak nějaká míchaná španělština. Před kabinkami se nás pak pár, který předtím vedle tak švitořil, na něco ptá a dáváme se do řeči, načež z nich vypadne, že jsou to litevští digitální nomádi. No teda, hanba nám, že jsme nepoznali litevštinu (jsme to skoro studovali:-))! Shodujeme se s nimi na názoru, že vidět ryby je úžasný zážitek, byť jej davy lidí poněkud kazí. Paradoxní je, že když v půl 10 odcházíme, tak břeh je úplně prázdný a na moři max. 10 lodiček… ehm… to trochu zamrzí. Na druhou stranu jsme někde četli, že když je hodně velký nával, tak některé dny zavřou dřív než ve standardní 1 hodinu po poledni, takže kdo by návštěvu chtěl odložit na pozdější čas (jako třeba my, kdybychom sem ještě někdy jeli), tak se taky nemusí vůbec dočkat.

Mno, abychom to tedy tak nějak shrnuli… Zážitek z plavání a sledování žraloků obrovských je fakt něco, to zase ne že ne. Ale chce to lépe vychytat čas – myslíme si, že mezi 7 a 9 je totální špička a vůbec nemá cenu to zkoušet, pokud nechcete – jako já – vylézt z moře plní modřin. Co se týká nějaké morální stránky celého projektu, tak to ať si každý udělá vlastní názor. Tahle atrakce bývá často kritizovaná hlavně v tom smyslu, že žraloci díky zajištěné potravě dokonce přestali migrovat po tradičních trasách a zdržují se zde u břehů Cebu. Občas se přimotají do cesty lodnímu šroubu, a tak mají někteří „okousané“ ocasy, ploutve. Na druhou stranu, dokud místní netušili, že mají žraloci turistický potenciál, tak žili původním rybářským životem – nebo spíš živořili. Práce tu pořádná sehnat nešla, bída byla veliká a žraloci byli zabíjeni, protože rybářům trhali sítě (a přitom k jídlu moc nejsou, takže se to ani nevyužilo). Dnes jsou ryby chráněné a tato atrakce živí celé jižní Cebu, jinak totální konec světa, kde chcípl pes:-) Zkrátka každá mince má dvě strany.

No a co s načatým dnem? Nedaleký vodopád Tumalog už máme za sebou, a se rozhodujeme zkusit některou z podobných krás na západní straně ostrova, především máme vyhlédnutý dobrodružný a úchvatný vodopád Dao. Nejdříve se ale vracíme „domů“, abychom se na výlet taky trochu zabalili a zkoukli snímky ze žraloků, jestli to vůbec za něco bude stát. Nakonec máme štěstí a několik fotek bez cizích údů se tam najde:-) Kolem 11. jsme ready, počasí vypadá stabilně rozumně (polojasno) a my vyrážíme do cebuánských kopců.

Dostat se na západní stranu ostrova totiž znamená buď poměrně dlouhou a vleklou jízdu po okružní silnici, anebo to odvážněji vzít napříč. Několik silniček takto propojuje obě strany ostrova i případné vesničky v horách. A nutno podotknout, že cesta je to opravdu parádní – nejdřív stoupání ve zdánlivě nekonečných serpentinách, zatímco se pod námi otevírá čím dál tím širší výhled na naše pobřeží. Když už máme pocit, že se to musí zlomit, že už musíme být v průsmyku a jenom se přehoupnout na druhou stranu, tak vjíždíme do úplně odlišné krajiny centrální vysočiny. Není to tu totiž jen cesta nahoru – průsmyk – cesta dolů, ale po široké vrchovině se jede nějakou dobu. Zaoblené kopečky jsou buďto porostlé lesy anebo zemědělsky obdělané lidmi, kteří tu žijí dost roztroušeně. Políčka, sady a záhony, příjemně chladivé klima. Lidé se na nás vesměs usmějí, děti zamávají, my zase musíme dávat pozor, aby nás něco nepřekvapilo v silnici.

Když konečně začínáme trochu klesat, přiblížíme se zelenému bodu na mapě, který je označený jako Dao Falls. Z netu víme, že se k němu musí dojít nějakým trekem, a jak by měl vypadat, ale nějak víc podrobně to samozřejmě nastudované nemáme. A tak v momentě, kdy nám přijde, že by to mohlo být ono, kde ze silnice uhýbá pěší stezka kamsi do kopců, a na kmeni palmy vedle silnice je směrovka k nějakému „falls“ (i když to není název Dao, ale jelikož místní si často pojmenovávají věci po svém, tak to extra neřešíme), brzdíme a odstavujeme motorku v palmovém hájíčku. Z domku opodál vychází paní a říká si o 10 PS za parkování, zřejmě jsme se jí zastavili na zahradě.

Natěšení vyrážíme na trek k vodopádu, podle nepříliš podrobné mapy to vypadá celkem jednoznačně. Pani tvrdí, že je to k vodopádu 15 – 20 minut chůze. Zarostlým svahem stoupáme na kopec a před jeho vrcholem cesta uhýbá naopak kamsi do údolíčka. Je tam slyšet zurčení vody, tak neváháme, a za chvíli dojdeme k úzké soutěsce tyrkysově modré říčky. Vypadá to tu jako v ráji, nikde nikdo, jen my, les, skály a proudící voda. Podle stupů vytesaných do skály je vidět, že místní sem chodí a řádí. Třicetimetrový vodopád Dao to ale není a my zjišťujeme, že jsme sice na stejném potoce, ale o hodně výš, a že odsud vede několik cest a my vůbec nevíme, kudy kam:-) A tak na to kašleme a jdeme se vykoupat. V modré tůni je vody ani ne po pás, o kus dál se potom koryto ještě víc zužuje, tvoří jej proudem krásně vymleté skály, ovšem lezení už by tu bylo nebezpečné, pokud nechceme sjet vodopádem až kamsi hluboko do údolí:-) Osvěžení přijde vhod, ale ten vodopád fakt chceme vidět, a tak brzy vyrážíme dál, přestože orientace nám zůstává jenom podle směru toku říčky.

Nejdřív se ze soutěsky šplháme do normální krajiny, což se neobejde bez jištění rukama a spousty škrábanců od džungloidní flory. Nahoře jsou taková jako odrostlá pole, s různým křovím – možná se nechávají ladem, nebo jsou zaplevelená, těžko říct. Pomaličku klesáme po okraji soutěsky zvlněnou krajinou, snažíce si namluvit, že jdeme po stezce, ale nejdeme:-) Sešoupeme svah pod palmovým hájkem a vyzkoušíme stezku, která opravdu vede kamsi do soutěsky, má i viditelné schody, ale už po ní asi hoooodně dlouho nikdo nešel. Končíme v nepropustném roští a vracíme se. Narážíme na opravdovou cestičku, která nás trochu oklikou, ale nakonec bezpečně svede dolů do údolí, daleko za vodopád. Procházíme kolem několika domků, jejichž obyvatelé možná bělochy ještě neviděli, protože ti nemají žádný důvod, aby se tady producírovali:-) Přátelsky nás zdraví, a kdo rozumí, že chceme k vodopádu, tak nám kyne rukou, že pořád dál.

Konečně jsme na dně kaňonu, u řeky. Parta chlápků tu staví most, jeden z nich se nabízí jako průvodce. Z opačného břehu sem schází dlouhé schodiště od oficiálního parkoviště, když člověk jede po těch správných směrovkách:-) Tam evidentně taky posedává nějaká partička a každého turistu donutí si jejich služby zaplatit – všichni, koho později v kaňonu potkáváme, jdou s průvodcem. Přitom jinudy, než pořád nahoru/dolu kaňonem se tu jít nedá:-) Ne, sorry, lokální ekonomika se má podporovat, ale s vyčůraností máme trochu problém…

Ovšem od mostu začíná naprosto neuvěřitelná cesta, kdy mírně stoupáme korytem říčky až k vodopádu Dao. V botách procházíme chvíli po kamenech, chvíli lesní stezkou, občas tůněmi. Voda je ale osvěžující a v nejhlubším místě sahá po zadek. Všude kolem nás je skalnatý kaňon, většinou vytvořený řekou, občas tu zasáhl ale i člověk – hluboké tůně se dají obejít po chodníku vysekaném ve skále. Prostě paráda, paráda neskutečná. Dlouho si říkám, že ta cesta je možná mnohem lepší, než samotný vodopád, ovšem jenom do chvíle, než ho před sebou uvidíme. Jako bělostný závoj padá ze svých více než 30 metrů do jezírka uhnízděného ve skalní kotlině. Je to tu jako velká miska, ohraničená hladkými skalami, na jednom konci hřmí vodopád, na druhém zase potok spěchá do soutěsky. Koupeme se, fotíme a točíme tu do zblbnutí, tak se asi radši sami podívejte na fotky, které toho stejně vyjádří mnohem víc (v tomto případě):-)

Pár skupinek se tu vystřídá, ale když my vyrážíme na zpáteční cestu, je jasné, že bychom měli pospíšit, pokud se chceme za světla aspoň dostat k motorce. Užíváme si tu skvělou cestu ještě jednou, pak absolvujeme vyčerpávající stoupání po schodech, abychom se ocitli na oficiálním parkovišti. Jedna z partiček tam hledá svého průvodce, který sem s nimi ze soutěsky nedorazil…??? My se vydáváme po silnici, ale na mapě vidíme, že nás táhne úplně jinam, než máme zaparkováno. Teoreticky se tam můžeme proplést přímější cestou, která ovšem vede přes pole a nehezky vysoké kopce. Volíme tedy raději tu pohodlnější, ale zatraceně delší, přes několik vesniček, kde se žije hodně přírodně – v dřevěných domcích, na dvorcích, v kokosových hájcích. Tady si už děti umí říct o peníze, takže ty už nějakého toho turistu asi viděly…Závěrečnému stoupání se nevyhneme a už to teda tlačíme z posledních sil. Dvěma malým raubířům předáváme zasloužené „parkovné“, které nám paní domácí v dobré víře nechala, že zaplatíme, až budeme odjíždět – to asi nečekala, že se tak stane za nějakých 5 hodin a dávno po setmění:-)

Když už jsme na straně vysočiny, která se svažuje na západ, rozhodujeme se sjet na okružní silnici a vzít to domů po jistějším terénu. Ano, svým způsobem to tak funguje, ovšem zase se člověk potkává s jiným provozem, hlavně tedy autobusy a velkými náklaďáky, což na motorce nikdy není nic příjemného. Po asi hodině jízdy (cca 35 km po obvodu) jsme doma, totálně zaprášení a s očima plnýma nějakých otrub nebo co to padalo z náklaďáku, za kterým jsme se táhli skoro polovinu cesty. Restauračky jsou už večer zavřené, a tak se uchylujeme k univerzální filipínské večeři – grilovanému kuřeti, no a nesmí chybět masážička, abychom si ty kilometry dnes na motorce trochu vykompenzovali. Jinak si ale libujeme nad skvěle využitým dnem – žraloci dobrý a vodopád Dao byl jeden z vůbec nejkrásnějších, co jsme na svých cestách viděli, navíc umocněný cestou skrze soutěsku, takže kdybys náhodou někdy měl cestu na Cebu, tak vedle asi nejpopulárnějšího Kawasan Falls si určitě zajeď i k Dao, kde se potkáš možná jen s pár lidmi, zatím není tak masově objevený;-)

Dorážíme do hotelu, na terase, kde už jsou pozvedané židle, pár si jich sundáme a povečeříme kuře a colu s rumem. Jsme úplně vyřízení, a tak po jídle jediné, po čem toužíme, je dát si sprchu a svalit se do postele (jíst na terasu jsme šli jenom proto, že se to v pokojích nesmí). Jenže ouha. Když jsme odcházeli z pokoje na terasu, tak jsem omylem místo po klíči od pokoje sáhla po klíči od motorky. A jak už nám bylo řečeno na začátku pobytu, od jediného našeho pokoje nemají kopii klíčů a poslední klíč leží uvnitř zamčeného pokoje na poličce. Jak spráskaný pes to jdu oznámit madam na recepci – radost nemá, ale bere to s humorem. Problém je, že zámečník tu neexistuje a tesař je z vedlejšího města. Holky dají hlavy dohromady a vymyslí, že zámek rozbijou. Přinesou si na to postupně cihlu, nůž, vidličku, něco jako kus traverzy. Je půl 11 v noci a většina hotelu už má klidový režim, a tak rány, které se rozléhají celým barákem jim nedělají moc radost. Holkám, co mají docela páru, se povede urazit kliku, ovšem další demontáž neskutečně složitého zařízení zabere hodinu času a musí to pomoct vyřešit sousedi. Na velké rány se vylezli podívat dva chlápci kolem 60 let, potetovaní dědové v trenkách, jeden z nich má nad zadkem stylizovaný nápis Bryan, což je jméno, kterým oslovuje toho druhého – pardon, ale to člověk nepotřebuje vidět ani v nouzi. Mluví anglicky, ale tak příšerně, že já jim nerozumím ani slovo a identifikuju je tím pádem jako Kiwáky. Vyrazit dveře se jim samozřejmě nepovede, ale nějakým kouzlem, trpělivostí a postupným vyndaváním asi 150 rozmlácených kousků se jim povede zámek vypreparovat a můžeme jít všichni spát. My si před dveře stavíme komodu a do ohromné díry po zámku cpeme kus mikiny. Ráno prý přijede tesař, dá tam novou kliku a my to zacvakáme.

Abych ale příběh dokončila na jednom místě, tak prozradím, že o placení jsme svedli spor, protože nám se nelíbilo platit za to, že někdo jiný ten druhý klíč ztratil a někdo za bůhvíjak dlouhou dobu (určitě to nebyli ti, co tu bydleli před námi) nebyl schopný pořídit duplikát. Chvíli jsme se na sebe s hlavní recepční mračili, ale pak už byly tety v pohodě a poslední den při placení jsme jim nakonec za zámek nechali spravedlivou částku (rozdíl mezi tím, co zaplatili ti, co klíč ztratili, a nebylo utraceno za duplikát, a tím, co chtěl tesař). A tak jsme mohli odjet s klidným svědomím a oni měli jednu novou kliku se spoooustou náhradních klíčů:-)

Totálně vyřízení padáme do postele a do kómatu, abychom si aspoň trochu odpočinuli, protože zítra nás čeká mnohem delší výlet, a sice na nejvyšší vrchol ostrova Osmeña Peak a k nejprofláklejšímu vodopádu Kawasan Falls…

 Tisk článku