Divoká půlka Skadarského jezera a (ne)odhalená tajemství řeky Mrtvice

...aneb jak jsme se dobrovolně ztratili mezi svahy, plážemi a ostrovy černohorského pobřeží Skadarského jezera, potkali první želvu, z hlavního města poznali jeden supermarket a jeden fastfood, a také o tom, jak to vypadá, když se do cíle prostě dojet nedá
Divoká půlka Skadarského jezera a (ne)odhalená tajemství řeky Mrtvice
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kladno

Středa 15. 6. – JIŽNÍ BŘEH SKADARSKÉHO JEZERA, VIRPAZAR, RIJEKA CRNOJEVIĆA, OBODSKA PEĆINA

Dneska se zase docela vyvalujeme, teda hlavně mladej. Kromě Petíkovy noční epizody ve křoví někdy ve 4 h, je nám dobře. Sousedi cyklisti stihnou vyprat, vykoupat se a zabalit dřív, než my se vůbec vyhrabeme na snídani, u které nás pořád oblejzá černé odrostlé kotě. No co, však je trhneme hned v prvním kopci, až se o ně bude pokoušet první (a nikoli poslední) mrtvice:-D

Zabalíme, projdeme se po blízkém okolí, protože nikam moc daleko to stejně nejde. Jsme v maličké a docela zanesené zátoce, takže na rozplývání se nad krásou jezera je ještě brzo, ale přijde to… My se musíme nejdřív vykroutit zpátky na hlavní silnici do vesnice Mali Ostros, kde to dost žije (=chlápci posedávají venku se svým dopoledním žvárem a kafíčkem:-)), a pokračujeme na severozápad podél jezera. Jede se pořád dost vysoko, v úbočí kamenitých hor s loukami porostlými spoustou květů, včetně 20 druhů orchidejí, jak se dočteme na infotabuli na jedné z vyhlídek (v reálu nějak nepotkáme ani jednu). Výhledy na jezero a ostrůvky podél pobřeží jsou naprosto luxusní! Ostrůvky rozhozené nedaleko břehů nám trošku připomínají alpské jezero Eibsee, ovšem Skadarsko jezero, to je trošku větší macek. Vlastně je to největší jezero na Balkánském poloostrově, což je mimochodem jedna z hodně mála věcí, co si o Balkánu pamatuju ze školy:-)

Skadarské jezero - Černohorské pobřeží

Skadarské jezero – Černohorské pobřeží

Někdy po 10 h dorazíme na jednu z mála oficiálních, ale i tak dost skrytou pláž u Donji Murići, kde – světe, div se – už parkuje česká dodávka. Patří zcestovalým manželům, takže si máme docela o čem povídat, a strávíme tu nakonec celé dopoledne, i když jsme chtěli dát jen rychlou koupačku a jet dál. Jenomže ono je to tu tááák příjemné, že využíváme výhody neomezeného časového fondu obou rodičů na rodičovské dovolené, a prostě si tu půl dne úplně klidně prolenošíme. Pláž je kamínková, ve vodě jsou občas větší kameny, ale voda čisťoučká, klidná, docela teplá.

Kolem 13 h udělám aspoň chleby k obědu, rozloučíme se s Čechy, stádem malých oslíků, jeptiškami z kláštera na ostrově, co si sem dovezly autem zásoby (vč. nových tureckých záchodů a motoru na člun), aby je následně lodičkou dopravily na svůj ostrůvek, a vydáváme se po úzké silničce, která se vine po svazích nad jezerem. Výhledy jsou zase famózní – plocha jezera táhnoucí se donekonečna a z ní se jako rozházené drahokamy vynořující ostrůvky. Potkáváme první, ale ani zdaleka ne poslední želvu, tak jí jemně odstraňujeme ze silnice, i když tady zas takový provoz není. Jakmile jí položíme do trávy a chceme si jí ještě vyfotit, tak bere roha bleskovou rychlostí.

Dojedeme do největšího „města“ na černohorském břehu Skadarského jezera, Virpazaru, což je vesnice o asi tak 20 domech kolem přístavu. Různá jeho „předměstí“ jsou ale rozstrkaná po okolí, takže když tady nic moc zajímavého nenajdeme (pár restaurací a kaváren), popojedeme do vedlejší vesnice Rijeka Crnojevića, k historickému kamennému mostu.

Cesta podél řeky a mezi kopci je nádherná, stavíme na několika vyhlídkách i kvůli další želvičce. Ve vesnici nám to trochu připomíná vesničky v polských jezerních oblastech, akorát že je tu zatím mimosezóna a poměrně dost klid. Spíš až mrtvo. Most je celý obklopený lodičkami, které se dají najmout na vyhlídkovou plavbu po Skadarském jezeře (kam se nás pořád někdo snaží nalákat), takže nejde ani pořádně vyfotit.

Vezmeme to tedy hopem, a pak jedeme ještě za vesnici stále menší a menší silničkou, až už jedeme po trávě a skončíme u malé elektrostanice. Tam už Ferdu odstavíme, nahodíme sváču do báglu a dál pokračujeme pěšky – po cestičce lesem a podél náhonu, až k jeskyni Obodska pećina. Pramen řeky Obod, podél níž sem přijdeme, čekáme zase v jeskyni (stejně jako třeba u řeky Krušnice v Bosně), ale ukáže se, že je kus vedle. Jeskyně, do které dojdeme, je suchá, s ohromnými balvany, takže na hlubší průzkum jde Petík sám, my s Kubou střežíme vchod. O kus dál je potom podobně kamenité koryto potoka, který sem tam zahlédneme zurčit mezi balvany. Ve skalnatém povrchu zůstaly v prohlubních louže a minerální usazeniny kolem nich malují barevné obrazce. Chvíli si to tu prohlížíme a fotíme, než se vydáme zase zpátky k autu.

Vyhlídka nad Skadarským jezerem

Vyhlídka nad Skadarským jezerem

No a pak už nás čeká zase jeden z delších přejezdů. Nejdřív pospícháme kus zpátky, k vyhlídce na meandr řeky Crnojevića, abychom sem stihli dorazit dřív, než zapadne slunce. To se nám podaří napůl, jak je vidět na fotce, protože díky okolním kopcům už je výhled částečně ve stínu, ale za pozornost to rozhodně stojí. Tady si zase jednou Příroda fakt vyhrála, vaaau!

Dál nás potom silnice vede přes hornatý hřebínek kolem jezera, kde nás ještě chvíli provázejí parádní výhledy, a pak už celkem nezáživnou nížinu (jednu ze dvou v celé Černé Hoře), uprostřed níž leží rozprsknuté hlavní město Podgorica. Než se dokodrcáme na její okraj, je tma. Zastavujeme u většího obchoďáku doplnit zásoby, a pak si ve vedlejším fast foodu sedneme na večeři. Kuba je samozřejmě nadšenej a my si taky rádi dáme zase jednou nějakou tu smaženou prasárnu (pljeskavici nebo čevapi:-)).

Podgorica nás nějak ničím nenadchne, a tak jsme už předem rozhodnutí, že se tady nijak víc zastavovat nebudeme. Zaopatření jídlem v bříšku i ve spižírně pokračujeme na sever, do hor, podél řeky Morača. Na předem vytipovaném místě sjíždíme až na štěrkovitý břeh (a doufáme, že se odsud ráno ještě vyhrabeme) mezi početnou omladinu, a rovnou jdeme spát. Ráno se nebudeme stačit divit, jak je to tu zase nádherné…

☕ Podpořte nás kafíčkem!
BuyMeACoffee.com

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Čtvrtek 16. 6. – MORAČA, POKUSY O KAPETANOVO JEZERO, MRTVICE A DANILOV MOST, MONASTÝR MORAČA, POHOŘÍ KOMOVI

Vstáváme v 7, Kubu o moc dýl nenecháme – máme toho dneska v plánu dost. Je to tu úžasné – jsme na dně kaňonu a kolem nás se valí průzračná a ledová řeka. Mladíci a mladice okolo se i opatrně koupají, my si dáme snídani, vyčistíme zuby, dobalíme a jedeme.

Ráno v kaňonu řeky Morača

Ráno v kaňonu řeky Morača

První zastávka je jen o několik km dál, u lanového mostu, ze kterého je pěkný pohled do kaňonu řeky Morača, ovšem před mostem je domeček s paní a nápisem, že je to soukromý pozemek a za vstup se platí 2€ na údržbu mostu. No, nám by se víc býval líbil rozpadlý, tak si tam zaletíme jen dronem a jedeme dál.

Vědomě míjíme odbočku k jednomu starému mostu na řece Mrtvice a stoupáme do hor, prohlédnout si kaňon Mrtvice (skalní “okno”, co jsme si vytipovali z mapy), akorát že asfalt skončí o dost dřív, než by nám bylo milo, a cesta je místy děsivá. Skončíme u domu se sadem, kde už je takový svah, že odmítám Petika pustit dál a on to jde vyzkoumat pěšky. Mezitím vyleze paní s talířem smaženek, houkne na mě do auta, že dál to nejde, ale že můžeme zaparkovat u ní (jasně, a co nás to bude stát? říkám si), načež si dojde i pro Petika a sdělí mu to samé, ale i s cenovkou 5€. Tak se otočíme na podpatku a jedeme zpátky. Škoda, kdyby nebyla “nenažraná”, tak bychom si třeba koupili domácí sirup😁Aspoň se znova pokocháme nádherně rozkvetlými, horskými loukami, mezi nimiž cesta vede…

Takže co? Jedeme kus zpátky a po silnici ještě výš, ale i tam asfalt celkem brzy skončí a před námi cca 13 km po šutrech k jezeru Kapetanovo. Brod zvládneme s čistým štítem, ale šutry a sklony jsou někde tak hrozné, že předpovídám, že už tu zůstaneme. V jednom místě se vyhýbáme s džípem a chlapík nám naprosto přesvědčeně říká, že s tímhle autem tam určitě nedojedeme, maximálně tak do další vesnice, a pak pěšky cca 10 km. To (plus možnost se tady otočit) nás definitivně přesvědčí, že bychom neměli kravit a pokoušet se tu někde uvíznout. Zaplať pánbůh se nám povede všechny hnusoty vyjet i zpátky, Petík a Mařka jsou dobří parťáci:-D

Kaňon řeky Mrtvice - Danilov most

Kaňon řeky Mrtvice – Danilov most

No a tak máme poledne, půl dne pryč a vlastně jsme ještě nic neviděli. Nabízí se ta Mrtvice, tak jedeme zkusit aspoň prvně vynechaný Danilov most. K tomu se dá dojet po horším, ale asfaltu, nad ním zastavit a seběhnout cca 100 m lesem. Kuba se nám do toho pokusí hodit vidle, když asi 3 minuty před cílem usne, ale tentokrát jsme nemilosrdní, vytáhneme ho ven, Petík si ho posadí na krk a on je za chvíli probraný a plný energie, jak kdyby spal půl dne.

Most je dost unikátní – kamenný, ale částečně zbudovaný kolem a přes velkou skálu, takže má takový zvláštní, pokroucený tvar. Voda pod ním – řeka Mrtvice – je naprosto okouzlující. Tyrkysové laguny, různě hluboké, na vápencovém podkladu, proto ta úžasná barva. Ke koupání to láká, láká, tak k ní trochu krkolomně slezeme zarostlým svahem a zkusíme, ale jenom nohy, protože je to ukrutně ledové!!! Ale fakt strašně! Říkáme se, že asi tak vznikl název téhle říčky (tak ledová, že mě z toho raní mrtvice!), ale později se dozvíme, že ten pochází z dob, kdy rozvodněná Mrtvice při jarním tání vyplavovala okolní vesnice, a to včetně hřbitovů.

Když už víme, že cesty do hor jsou pro nás nesjízdné, vrátíme se pokorně na silnici podél Morači, a pokračujeme až ke stejnojmennému klášteru. Je to tu moc příjemné – parkujeme ve stínu, procházíme se rozkvetlou zahradou, v kostele obdivujeme nádherné fresky, venku posedávají usměvaví lidé. Mají tu krásnou studnu s pitnou vodou, jinak ale obědváme venku, vedle potoka, kde si chladíme pití.

Klášter Morača

Klášter Morača

Monastir Morača –klášter patřící srbské pravoslavné církvi byl založený roku 1252. Tvoří jej komplex dvou kostelů, které se od podobných staveb na pobřeží liší využitím románského slohu, dále obytná část podél hradby, kterou je celý komplex obehnán, a krásné zahrady plné barevných květin. Studna uvnitř a studánky venku poskytují dostatečnou zásobu vody pro “domácí” i hosty. Klášter byl vyplaněn během osmanských nájezdů v 16. století, později ale obnoven a v poklidu funguje do dnešních dnů, mimo jiné i jako oblíbená turistická zastávka. Pokud se tu zrovna nepotkáte se zájezdovým autobusem, je to ideální místo k relaxaci a poklidnému rozjímání. My se tu pomalu začínali loučit s Černou Horou… 

Od kláštera odjíždíme se spícím dítětem, až když se stíny začnou trochu natahovat. V městečku Kolašin se stavíme na poslední nákup, protože se ocitáme pod horami a chvilku se tu teď budeme pohybovat, tak ať máme něco do zásoby. Pak se pomalu vyškrábeme lesem a pastvinami nad ním až pod vrcholy Komovi.Parkujeme před dřevěným srubem, který vypadá prázdně, tak jsme celkem v klidu. Kolem auta lítají neskutečná mračna much, dokud mu aspoň trochu hřeje motor. Využijeme toho a rychle usteleme, když nejdou na nás, já přitom uvařím večeři a po západu slunce už tu je naprostý klid a mít, jenom pár probleskujících světýlek z osady pod námi.

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Total distance: 258.57 km
Max elevation: 1774 m
Min elevation: 4 m
Average speed: 37.11 km/h
Total time: 19:09:00
Download file: 17037.gpx
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..