Hledáte neobjevený kout Balkánu? Vydejte se s námi do východní Albánie, kde na vás čeká malebné jezero Prespa s kulinářským překvapením, okouzlující Korçë s nádechem Paříže a tajemné kláštery Voskopojë s bohatou historií. Náš cestopis vás provede méně známými cestami a inspiruje k vašemu vlastnímu dobrodružství.
Pondělí 11. 7. – OD JEZERA OHRID K JEZERU PRESPA (ALBÁNIÍ)
Po krátkém makedonském intermezzu je čas se vrátit do Albánie a prozkoumat i její jižní část – tu turistickou u pobřeží i tu poměrně neznámou ve vnitrozemí (a to doslova, protože jako první nás čeká neprávem opomíjené, půvabné město Korçë). A protože jezerem Ohrid [7] prochází hranice, tak jsme tu od kláštera sv. Nauma za pár minut. Uděláme jenom krátkou zastávku u bunkru těsně před hranicí, který má celkem slušný výhled na Ohridské jezero, a už víme, že se blíží zase ta zvláštní země, jejíž tvář výrazně poznamenal i paranoidní prezident Enver Hoxha a jeho statisíce bunkrů podél všech hranic…
Albánské prameniště Ohridského jezera
Po naprosto bezproblémovém překročení hranice pokračujeme po nábřeží jezera, kde to začne být mnohem obydlenější než na makedonské straně. Projedeme první vesnici a zaparkujeme u maličkého národního parku Drilon. Je to – podobně jako na makedonské straně – prameniště potoků, které tečou pod zemí z Prespanského jezera, tady se vynořují a napájí jezero Ohrid. Akorát, že tady je to mnohem menší plocha, než v Makedonii [8]. I tak se ale těšíme na příjemný, stinný park kolem křišťálově čisté vody, kde si sedneme a dáme oběd. Rozdíl snad nemůže být větší. Zatímco v Severní Makedonii jde opravdu o velký park v rámci klášterního komplexu sv. Nauma, kde vedou jen úzké cestičky kolem nádherných tůní a potoků, nad prameny jsou zbudované malé kapličky a všude je čisťoučko (viz minulý článek [7]), tak Albánci to pojali poněkud komerčněji. Park je plný restaurací a kaváren, poměrně předražených (protože je to evidentně dovolenková destinace) a půjčoven lodiček a taky pořádnýho nepořádku, protože se sem chodí piknikovat, a to na Balkáně vždycky znamená spoustu bordelu, co někdo nepochopil, že si má po sobě zase odnést. Navíc je to tu celé nějaké rozkopané. No nic, trochu zklamaní se vrátíme do auta, zblajzneme pár housek (původně jsme chtěli ochutnat ohridského pstruha – korana, ale zdejší ceny nás odradily), lehce se smočíme na vedlejší pláži v extrémně mělkém a ne moc čistém jezeře a nakonec popojedeme do nejbližšího většího města, Pogradce.
Pogradec není kdovíjaké letovisko, ale pokud byste se chtěli u Ohridského jezera na chvíli zastavit v klidnější zóně, kde netrajdají davy turistů, tak to můžete zkusit právě tady. Nabídka je celkem pestrá: ubytování v Pogradci [9].
Ne že bychom potřebovali něco urgentně, nakoupili jsme dost v Ohridu, ale tak nějak nevíme, co se sebou dál. Petík se tu trochu projde, nabereme aspoň nějaký ovozel, co nám přišel v makedonských krámech dražší, prolezeme mapu skrz naskrz a kolem 18:30 se konečně rozhodneme, že si vyjedeme i k Prespanskému jezeru. Z makedonské strany jsme u něj už byli, před 3 lety, a docela se nám ta klidná zóna mezi horama líbila, byť koupání stálo za prd (hodně mělké), tak proč se tam nepodívat zase z jiné strany?
Prespanské jezero – leží na hranicích Albánie, Řecka a Severní Makedonie a je jedním z nejstarších jezer v Evropě. Jeho historie sahá až do pliocénu, vzniklo tedy zhruba před 5 miliony lety. Jezero je domovem endemických druhů ryb a ptáků, mezi nimiž vyniká zejména pelikán kadeřavý, jeden z největších létajících ptáků světa, dále orel skalní, sup bělohlavý nebo kormorán malý. Prespanské jezero je součástí národního parku Galičica, který byl vyhlášen v roce 1958 na ochranu unikátní flóry a fauny. Park se rozkládá na ploše 22 750 hektarů a zahrnuje nejen jezero, ale i okolní hory. Díky své výjimečné biologické rozmanitosti byl zařazen do světové sítě biosférických rezervací UNESCO. V jezeře a jeho okolí žije přes 200 druhů ptáků, z nichž mnohé jsou vzácné a ohrožené.
Cesta nahoru zakulacenými horami je krásná, jsme široko daleko sami, pěkný asfalt, kolem na kopcích se táhne zemědělská, pruhovaná krajina a vždycky za tím hory. Vystoupáme zlehka podél hřebene, a pak se 4 dlouhými serpentinami vyhoupneme do průsmyku Qafa Zvezdes (1066 m). Z něj už je vidět na Prespanské jezero pod námi, ovšem nedosvítí sem už slunce, a tak vytahujeme dokonce i mikiny:-) Zvažujeme, že tu zakotvíme u zavřeného infocentra a přespíme, ale pak objevíme v mapě něco, co nás zaujme víc než šance na hezké výhledy – restauraci Kristi [10]ve shluku domků (které bychom jen stěží nazvali vesnicí) Zaroshkë. Servírují tu totiž prespanského kapra, podkovy pečené ve velké pánvi, ve smetanové omáčce, navíc za velmi rozumnou cenu, a tomu nemůžeme odolat. Když už nevyšel ten ohridský pstruh…. No, abychom to shrnuli – sice to chvíli trvalo, ale to jídlo, co nám přinesli, stálo za každou minutu čekání a za každý kilometr, co jsme sem ujeli. Bez legrace asi to vůbec nejlepší, co jsme kdy na Balkáně jedli. A navíc nás obsluhovali mladí kluci, mluvili anglicky a všichni byli hrozně milí. Dokud tahle restaurace bude existovat, tak ji budeme doporučovat každému, kdo se tudy mihne v okruhu 100 km:-D
Prespanský kapr
Z restaurace se nakonec vyvalíme ve 21 h a pár kousků ryby si ještě neseme s sebou, protože jsme pánev pro 2 prostě ani ve 2,5 nedali. Za dalším domem vjíždíme na polňačku a modlíme se, abychom tu někde nezapadli do nějaké bažiny, ale objedeme kus břehu Prespy a zastavíme na místě, kam je to i od posledního baráku celkem daleko, ale zároveň je to tu značené jako „public beach“, takže by proti nám neměl nikdo nic mít. Je tu úplná rovina, fouká, ale v autě pohodička a my ve 22 h zalejzáme, nakonec s dneškem docela spokojení. To jídlo je prostě vždycky kouzelné:-)
Úterý 12. 7. – DOPOLEDNE U PRESPY, KORÇË, MORAVSKÉ HORY
Vstáváme kolem 8 h a dopřáváme si trochu líné ráno. Nebo spíš dopoledne. Je tu totiž nádherně a vůbec se nám nechce něco řešit, balit a odjíždět. A tak si na travnatém břehu jezera obklopeného horami dáme snídani, hrajeme si, donekonečna fotíme a necháme proletět i drona [11]. Docela studeně fouká, takže do vody, která tady má i krásnou modrou barvu, nás to neláká. Na rozdíl od stáda krav, které nás přijde zkontrolovat cestou na svou ranní pastvu a koupel. Petík ještě dodělá nějaké resty do práce a teprve až v 11 h se vydáváme dál.
Nocleh u Prespanského jezera
Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!
Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko.
Nebo teda ještě ne úplně dál, protože nejdřív se vrátíme na asfalt a po úzké silničce objíždíme druhý břeh jezera, kam až to jde. Mineme několik vesnic, nebo spíš takových osad o pár domech, v jedné mají svatbu, takže jsou tu stejně sjetí všichni lidé z okolí:-) Nutno podotknout, že také potkáme hned několik krásných kostelů. Na konci cesty je malý „přístav“ rybářů (nebo spíš prostě místo, kde parkujou loďky:-)), a od něj super výhled na skalnatý ostrov Maligrad.
Ostrov Maligrad – zdánlivě jen skála vystupující nad hladinu Prespanského jezera, nese zajímavý příběh z druhé světové války. Na ostrově se nachází klášter sv. Marie, který byl během války útočištěm pro partyzánské bojovníky. Mniši jim poskytovali jídlo a úkryt a pomáhali jim v boji proti okupantům. Klášter byl poškozen bombardováním, ale později byl obnoven. Dnes je ostrov Maligrad přístupný lodí a turisté si mohou prohlédnout zříceniny kláštera a užít si výhledy na jezero a okolní hory.
Tím naše exkurze k Prespanskému jezeru končí a my vyjedeme zase do sedla Zvezdes (1066 m). Původně jsme tu chtěli poobědvat, ale Kuba vytuhne, tak si tu cvakneme pár fotek výhledů za plného světla a pokračujeme dál krajinou polí a sadů. Tentokrát hlavně třešňových. Těmi se proklikatíme do Korçë, nádherného a podle nás nejvíc nedoceněného albánského města. První zastavení tedy provádíme vlastně ještě na kraji města Korçë, u docela velkého parku Rinia. Kluci už šilhají hlady, a tak si rozkládáme na kraji parku deku, sezení a vařím polívku. Kolemjdoucí Albánci nestačí valit bulvy, a tak se to snažím maximálně urychlit, abychom ještě neskončili třeba na policejní stanici pro potulku:-)
Pohádky z naší cesty od AI
Kapříkova cesta do Korçë
Text pohádky
Uprostřed modrých hor, tam kde se dotýkaly nebe, leželo jezero Prespa jako obří zrcadlo. V něm se zrcadlily vrcholky hor, mraky plující po obloze i malá vesnička Zaroshkë na břehu. V té vesničce žil malý Kapřík, který byl ze všech kaprů v jezeře nejzvědavější.
Jednoho dne se Kapřík rozhodl, že prozkoumá svět za jezerem. “Maminko, tatínku, jdu se podívat, co je za horami!” zavolal a s mrsknutím ocasu se vydal na cestu. Plaval a plaval, až se dostal k potoku, který vytékal z jezera. Potok ho vedl údolím, kolem zelených luk a barevných květů. Kapřík se divil všemu, co viděl.
Potkal cvrčka, co hrál na housličky, motýlka s křídly jako duha a mravence, co si nesl obří zrníčko. “Kam pluješ, Kapříku?” ptali se ho. “Jdu se podívat za hory, co je tam ve světě!” odpověděl Kapřík hrdě.
Cesta byla dlouhá a plná dobrodružství. Kapřík se musel schovávat před čápem s dlouhým zobákem a utíkat před vydrou, co si ho chtěla dát k večeři. Ale Kapřík se nedal odradit a plul dál.
Až se jednoho dne dostal k městu Korçë, které se třpytilo v údolí jako drahokam. Domy měly barevné fasády a střechy se leskly ve slunci. Kapřík se proplétal úzkými kanály a obdivoval krásné mosty. “To je ale krásné město!” žasnul Kapřík. “Ještě hezčí než naše jezero!”
V Korçë potkal moudrou sovu, co seděla na věži kostela. “Sovičko, co je to za zvláštní město?” zeptal se Kapřík. “To je Korçë, malá Paříž,” odpověděla sova. “Žijí tu lidé, co milují umění, hudbu a dobré jídlo.”
“A co je to umění a hudba?” ptal se Kapřík. Sova se usmála. “Umění je krása, co pohladí duši a hudba je zvuk, co roztančí srdce,” vysvětlila sova. “A dobré jídlo je to, co potěší bříško,” dodala s mrknutím oka.
Kapřík se v Korçë zdržel několik dní a naučil se spoustu nových věcí. Poslouchal hudbu pouličních muzikantů, obdivoval obrazy v galeriích a ochutnával místní speciality. A zjistil, že svět za jezerem je mnohem větší a rozmanitější, než si dokázal představit.
Ale pak se Kapříkovi začalo stýskat po domově. Stýskalo se mu po klidné hladině jezera, po šumění vln a po jeho rodině. A tak se rozloučil s moudrou sovou a s městem Korçë a vydal se na cestu zpátky.
Cesta zpátky byla kratší, protože Kapřík už znal cestu. A když se konečně vrátil do jezera Prespa, byl šťastný, že je zase doma. “Vítejte doma, Kapříku!” volali na něj ostatní kapři. “Povídej, co jsi viděl ve světě?”
A Kapřík jim vyprávěl o svých dobrodružstvích, o městě Korçë, o moudré sově a o tom, jak je důležité poznávat nové věci a zároveň si vážit toho, co máme doma. A všichni kapři v jezeře mu se zájmem naslouchali a snili o tom, že se taky jednou podívají za hory, co je tam ve světě.
Korçë/Korča – malebné město na jihovýchodě Albánie, kterému se též přezdívá “Malá Paříž”, což se odráží nejen v architektuře, ale i v atmosféře celého města. Toto pulzující město, ležící v horském údolí mezi dvěma hřebeny, se pyšní bohatou historií a kulturou. Korçë vzniklo na křižovatce cest mezi Albánií, Řeckem a Severní Makedonií.
Město bylo založeno na konci 15. století Iljazem Bejem Mirahorim, albánským vojevůdcem v tureckých službách. Odkazem na něj je mešita z roku 1494, jedna z nejstarších v Albánii. Díky strategické poloze postupně stoupal význam Korçë jako obchodního a kulturního centra. V 18. století tento trend podpořil příliv obyvatel z nedaleké Voskopojë, která zůstala rozvrácena náboženským konfliktem. V 19. století se Korçë, díky své prosperitě a kontaktům se světem, stalo centrem albánského národního obrození. V roce 1887 zde byla založena první albánskojazyčná škola, čímž se město zapsalo do dějin albánského jazyka i kultury. Dnes je Korçë známá svými muzei (např. Národní muzeum středověkého umění, Etnografické muezum atd.) , festivaly a krásnou okolní přírodou, která nabízí ideální podmínky pro milovníky turistiky.
Korçë je známé svými pivovary, které produkují vynikající piva. Místní pivovar Korça je jedním z nejstarších a největších pivovarů v Albánii. Pivo Korça je oblíbené nejen v Albánii, ale i v okolních zemích. Ve městě se koná každoročně pivní festival, který přitahuje tisíce návštěvníků. Kromě piva je Korçë proslulé i svou kuchyní. Mezi místní speciality patří byrek, masové kuličky qofte a sladký dezert revanija.
Abychom si z krásného Korçë ale taky něco prohlédli, popojíždíme do centra a chvilku hledáme parkování, což se povede na jedné z hlavních ulic, před nějakou sámoškou:-) Necháme tu Ferdu napospas a jdeme nejdřív omrknout zvláštní vyhlídkovou věž uprostřed města (Kulla Panoramike, Red Tower). Je zavřená (nebo drahá?), takže nahoru se nepodíváme, ale naše zraky stočené vzhůru tady objeví spoustu dalších zajímavostí/divností. Třeba fasádu divadla s plastikami různých obličejů. Nebo dům, který má všechna okna ve tvaru velkých kruhů, dokonce i ty, které jsou na hraně budovy.
Korçë – starý bazar
Pak se přesuneme do centra Korçë a projdeme si Starý bazar – jsou to hezké uličky kolem jednoho menšího náměstí. Ano, takhle přesně si vybavujeme třeba turecké nebo ománské bazary [13], akorát že na těch je živo, rušno a všemožné zboží. Tady v Korçë jsou v otevřených uličkách hlavně restaurace a kavárny, sem tam nějaký suvenýr, a v této době – brzy odpoledne – je skoro všechno zavřené. Přitom Korçë leží v nadmořské výšce 850 m, takže i v létě je tu chladněji, než v horkých údolích Albánie nebo dokonce na pobřeží. Zajímavé – jak tak cestujeme a objevujeme čím dál tím víc zemí, tak se potvrzuje, že systém odpolední siesty si každý používá tak, jak se mu zrovna hodí:-) Na druhou stranu, proč ne?
My se v Korcë ubytovávat nebudeme, ale určitě by stálo zato se tu na pár sní zdržet a užít si tu lehkou atmosféru, takže kdybyste někdo hledal ubytování, tak můžete vyzkoušet třeba tenhle apartmán s venkovním posezením [14], kde by se to líbilo i nám, anebo si můžete nastavit vlastní priority ubytování tady [15] a omrknout nabídku;-)
Třetí významná „čtvrť“, která v Korçë stojí za zmínku, je dlouhý bulvár Shën Gjergji (sv. Jiří). Je to pěší třída lemovaná obytnými domy, muzei a galeriemi, stylovými restauracemi a kavárnami. Příjemný stín tu udržuje spousta stromů. I když my nejsme zrovna vzoroví konzumenti, líbí se nám tu – je to tu takové akorát živé, barevné, prázdninové. Bulvárem trochu vystoupáme do kopce a staneme tváří v tvář „Vojínovi národa“ – menší náměstí na konci bulváru zdobí fontána a socha věnovaná památce těch, kteří bojovali za svobodu Korçë proti Osmanům během obrození v letech 1906 – 1912. No a aby to mělo tu správnou korunu, celé čtvrti vévodí nádherná novodobá katedrála Vzkříšení Krista (Katedralja e Ringjalljes së Krishtit). Dostavěná byla teprve v roce 1995, ovšem na místě již dříve stojícího kostela, který padl za oběť ateizaci během komunistické éry. Její stavbu financovalo z významné míry Řecko, které dlouhodobě podporuje albánskou pravoslavnou církev. Na prostranství před katedrálou se půjčují dětská elektrická autíčka – naštěstí Kuba zatím vypadá, že se toho spíš bojí, než aby ho napadlo to po nás vyžadovat:-)
Cestou zpátky se snažíme najít nějakou hezkou kavárnu se zmrzkou, což se kupodivu nepovede, jinak tu mají snad všechno, na co si člověk vzpomene. Odmykáme totálně vysmažené auto a vydáváme se na poslední zajímavost, která se dá počítat ke Korçë, i když je potřeba kousek popojet, nebo hlavně vyjet – je to vrch Maja e Shëndellisë (1365 m, někdy i jako Kryqi i Moravës), nepřehlédnutelná dominanta na obzoru za městem. V praxi to tu vypadá tak, že vyjedeme na veliké parkoviště u obří restaurace, kterou ale vyignorujeme a místo toho si vyšlápneme posledních asi 100 metrů ostrou stezkou. Ocitáme se u obrovského Moravského kříže, který je také viditelný už dole z města. Je připomínkou a poctou pravoslavné církvi, která v této části Albánie převládá na rozdíl od muslimského zbytku.
Výlet na horu Maja Shëndëllisë (1365 m) v pohoří Moravë
Hned vedle Moravského kříže stojí nádherný kostelík sv. Eliáše (Ilji) s pěknými, barevnými ikonami (i když jen menšími, na zdech – třeba strop je nečekaně úplně holý), ovšem to, co nám tady zdaleka nejvíc vyráží dech, jsou výhledy. Kolem nás se rozkládají Moravské hory, jinak známé i jako přírodní rezervace Bredhi i Drenovës (bývala národním parkem, ale tento status jí byl vládou odebrán). Jde o oblast populární pro lehčí horské túry mezi skalnatými vrcholy a doširoka rozprostřenými zelenými pastvinami. Takové dobrodružství momentálně není v našich silách, a tak si aspoň přes sítnice do mozku ukládáme tu krásu, kterou vidíme kolem sebe, a to včetně luxusního výhledu na Korçë rozkládající se pod námi. O tom, že vypustit tady drona se vysloveně nabízí, netřeba spekulovat (i když rezervace, ehm…:-)). U kříže se pokusíme ještě odlovit kešku, ale najdeme jenom její vyrabované zbytky, tak posíláme aspoň echo ownerovi a vracíme se na parkoviště.
Sjedeme zpátky dolů do Korçë a vydáme se do hor pro změnu na západ od města. Ty nejsou tak vysoké, zato jsou poseté starými kostely. Hlavní průzkum nás čeká zítra, ale už dnes máme příležitost pro menší ochutnávku. Naše silnice se pořád zmenšuje a zmenšuje, až nás dovede ke klášteru sv. Jana Křitele (Manastiri i Shën Prodhromit). Zapíchneme to na větším parkovišti vedle, které je sice trochu nešťastně ve svahu, ale my si poradíme a pomocí balvanu vyrovnáme auto tak, abychom se na sebe v noci nekutáleli. Holt klíny ani jiné pomůcky [16] nevozíme, musíme si vystačit s tím, co okolí dá:-) Dáme si večeři, zatímco se kolem občas protrousí poutníci, a pak se jdem na kostelík mrknout taky. Velká brána je otevřená, projdeme přes zahradu a ocitneme se u budov – jedna je samotný kostelík, druhá jsou obytné prostory mnichů, neboť jde o stále aktivní klášter (i když jich tu asi nebude žít moc), přestože se jeho založení datuje do roku 1632. Kostelík je už zamčený, tak se projdeme okolo po pozemcích, kde to je docela pěkné, upravené, pošleme na obhlídku drona, a pak už je tma, tak postupně zalezeme. Usínáme uchození, ale zároveň zvědaví, co nás to teda vlastně čeká zítra.
Středa 13. 7. – VOSKOPOJË a její kostely
Vstáváme kolem půl 8 jako vždy, já trochu odolávám, protože mě bolí záda a jsem nějaká nedoválená. Dost brzo začnou chodit lidi. My si dáme snídani, zabalíme a jdem se do kláštera podívat taky ještě jednou, tentokrát i s vnitřkem kostela, který je úžasný – uvnitř má nádherné fresky a dřevořezby, všechno vypadá hrozně staře, ale přitom zachovale. Dohlíží tu na nás dva mniši, nijak si navzájem nepřekážíme. Oni si povídají s místními příchozími, my zase obdivujeme výzdobu. Klášter sv. Jana Křtitele je jeden z nejkrásnějších a nejlépe zachovalých z oblasti Voskopojských kostelů, kterou se dnes chystáme detailně prozkoumat.
Voskopojë – klášter sv. Jana Křtitele
Voskopojë/Voskopoja – schovaná v horách jihovýchodní Albánie, se nachází Voskopojë, vesnice, která je dnes nepatrná, ale má za sebou významnou a turbulentní historii. V 18. století byla kulturním o obchodním centrem – vzkvétal zde obchod s vlnou a kůžemi, stálo tu mnoho škol a dokonce i jedna z prvních tiskáren knih na Balkáně. Z malé osady se během krátké doby stalo prosperující město plné kostelů a vzdělanců. Voskopojë byla též kulturním centrem Arumunů, etnické skupiny příbuzné s Rumuny, a také byla nazývána „Novými Aténami“ pro svou vysokou úroveň vzdělanosti.
Bohužel, sláva Voskopojë neměla dlouhého trvání. V roce 1769 se město stalo obětí plenění albánských muslimských žoldnéřů, kteří pomáhali Osmanské říši potlačit řecké povstání. Následné útoky a rabování vyústily v roce 1788 v úplné opuštění města. Z původních 24 kostelů a bazilik se do dnešních dnů dochovalo pouze pět, a i ty nesou stopy zubu času. Přesto si zachovaly svou krásu a patří mezi nejreprezentativnější ukázky byzantského umění na Balkáně. Fresky v kostele sv. Mikuláše, dílo bratří Zografiů a Davida Selenici, patří k nejvíce obdivovaným, zatímco katedrála Panny Marie svou kapacitou až 1000 věřících ohromí svou mohutností. Za návštěvu rozhodně stojí i nedaleký, citlivě zrekonstruovaný kostel sv. Jiří ve vesnici Shipskë. Malebná poloha uprostřed pastvin a borových lesů a poklidná atmosféra jen dokreslují kouzlo tohoto historického klenotu Albánie.
Voskopojë i její méně známá sesterská vesnička Vithkuq mohou také sloužit jako výchoziště/cíl pěších túr, kterých se po okolních horách nabízí doslova nespočet.
Pokud si kláštery chcete prohlédnout v klidu a užít si pohodu venkova nebo naopak zatrekovat po okolních horách, určitě se ve Voskopojë na pár dní ubytujte. Není sice velká, ale nabídka pokojů [17] je tu zcela dostačující;-)
Od kláštera se vydáváme nejdřív po uzoučké silničce ještě výš do hor, do vesničky Shipskë. Teda jestli se jednomu klášteru Kisha e Shën Gjergjit (sv. Jiří), jedné haciendě a asi 2 chalupách dá říkat vesnice:-) Klášter je hodně zastrčený, ale přitom opečovávaný – část je za skleněnými přepážkami, protože se tu aktivně renovuje. Je tu takový příjemný klid…a nejenom mezi náhrobními kameny:-)
Od kláštera v Shipskë sjedeme asi 2 km do centrální vesnice – Voskopojë. Ta má hned několik zajímavých sakrálních staveb poblíž sebe, tak to bereme postupně. Nejdřív zastavujeme u kisha e Shën Thanasi (baziliky sv. Atanáše). Jde o větší kostel na kopečku, bohužel zamčený, ale můžeme obdivovat aspoň fresky v nartexu. A učíme se nové slovo, které se dneska bude hodit – nartex je jakási venkovní zastřešená chodba, podloubí podél delší strany kostela, bohatě zdobené freskami na zdivu. A pro nás je to většinou to nejhezčí, co z kostelů uvidíme, protože vnitřky jsou zamčené. Sv. Atanáš má kolem sebe také docela velký hřbitov a procházet se po hřbitovech v cizině, to je vždycky zážitek. A že na Balkáně si na nich dávají záležet! (Už jste slyšeli třeba o Veselém hřbitově v rumunské Sapantě [18], kde každý nebožtík popsán svým životním příběhem?;-)) Tady nás zaujmou častá příjmení Zgori (pan a paní Horští – no však jsme tu v horách) a Hoxha (to nevím, co znamená, ale je poznat, že pan diktátor byl “z lidu“:-)). Jinak to bude asi jeden z „aktivních“ hřbitovů Voskopojë, protože hodně hrobů je tu celkem nových a dobře udržovaných.
Voskopojë – bazilika sv. Atanáše
Asi hlavní a největší kostel – kisha fjetja e Shën Mërisa (katedrála Panny Marie) přímo ve vesnici – je bohužel taky zavřený, a tak nám nezbyde, než zase jenom nasísnout přes zeď. Mezitím se dlážděné uličky vesnice začínají plnit i dalšími turisty, a tak se uklízíme k ruinám za vsí. Nejdřív je to kostel sv. Mikuláše, který stojí ještě v celku. Zavřený je ale taky, takže zkoušíme nahlížet dírami ve zdi, ale na to je uvnitř moc tma. Nakonec popojedeme ještě ke sv. Haralambosu. Chvíli nám trvá na louce vůbec něco najít, a pak objevíme tři holé, polorozbořené zdi a uprostřed nich zbytky zhroucených zdí, povalující se kamení. Tak si opodál aspoň natáhneme deku a dáme oběd:-)
Abychom si v této oblasti nezůstali nic dlužní, rozhodujeme se popojet ještě do “vedlejší” vesnice Vithkuq, která je takovou menší a méně známou sestrou Voskopojë. Akorát že jediná rozumná cesta, jak se tam dostat, znamená se vrátit do Korçë a znovu vyjet do hor, jen po jiné silnici. Nejdřív potkáváme asi to nejhezčí v okolí, zajímavý kisha e Shën Mëhillit (kostel Archanděla Michaela). I ten nás vítá zamčenými dveřmi, ale do nádherně zdobeného nartexu a na hřbitov se dostaneme. Mezi krásnými freskami na vnější zdi se nám povede vytáhnout do okna, kterým přes potrhané pletivo nahlédneme dovnitř. Odněkud tam dopadá i trochu světla, a tak vidíme na hromady naskládaný nábytek, zajímavý lustr a záblesky uhrančivých fresek na zdech. Když pak kostel obejdeme, dostaneme se na malý a evidentně už dlouho nepoužívaný hřbitov. Se zájmem luštíme data vytesaná na kamenných křížích – některé se už skoro rozpadají – a nejstarší, pro jistotu obehnaný malým plůtkem, je velký nalomený kříž, který tu stojí už 300 let. Tak to jsme teda nečekali…
Pohoří Ostrovicë
Cesta vede někam dál do hor, vlastně ani z mapy není moc jasný, kam, a tak se rozhodneme tam vystoupat a trochu to tam prozkoumat. Jedeme mezi kopci, které se pořád zvětšují, až jsou z toho slušný hory – pohoří Ostrovicë. Bez stromů, s kamenama a pastvinama, široko daleko jenom nádherná příroda. Vyjedeme do nějakého průsmyku, odkud silnice zase klesá na druhou stranu hor, ale tam se nám z prudkého kopce už moc nechce, zvlášť když nevíme, kam bychom dojeli. A jede se lesem, takže ani výhledy nejsou. Zato v sedle nám GPS ukazuje 1700 m. n. m., a vidět je po holých pastvinách daleko, a tak si dáváme pauzičku, fotíme a droníme. Kuba se budí z odpoledního šlofíku zrovna ve chvíli, kdy se kolem nás šine stádo ovcí a je z toho celkem paf. Ženou je holka s klukem, asi 12 let, tak si máváme a my se vydáváme zase dolů. Nebo teda níž.
Jedeme kus zpátky a ještě se pěšky vydáváme na kopeček k poslednímu manastiri i Shën Pjetrit dhe Palit (klášteru sv. apoštolů Petra a Pavla). Je nádherný, jak někde v Řecku na ostrůvku, akorát zase zavřený, takže koukáme jenom škvírami a obcházíme zdi. Kluci zkouší zvon u brány, tak snad jsme někoho nevyplašili…. Tím exkurze za voskopojskými kostely definitivně končí a nám se už v hlavě upředl další plán.
Vithkuq – kostel sv. Petra
Jak jsme předtím totiž jeli kolem velkého jezera (jezero Gjanç nebo také známé jako přehrada Vithkuqit), kam se chodí napájet dobytek, zalíbilo se nám to tam na nocleh. No a protože tady bychom nemuseli nikomu překážet a být trnem v oku, rozhodujeme se vytáhnout zase po dlouhé době náš stan (naším léty osvědčeným tipem je Pinguin Gemini [19]). Je to zvláštní, ale poprvé na téhle výpravě, poprvé za 3 měsíce na cestě:-) Jinak jsme všechny noci spali buď v autě, nebo párkrát někde v pokojíku (Plitvice [20], Kulen Vakuf [21], Sarajevo [22], Mostar [23], Trebinje [24], Žabljak [25], Nikšić, Tirana [26], Durrës [27], Berat [28], Ohrid [29]).
Přehrada Vithkuqit
Sjedeme k velkému, krásnému jezeru, kde Petík droní a my s Kubou lovíme malé žabičky a číháme na velkou ve vodě. Přijedeme tam v půl 5, uděláme večeři a kluci postaví stan. Kuba do něj dobrovolně zalejzá už v 19:45, ale čumákuje tam zase do 21:30, než k němu vlezeme i my. Aspoň ale vidí, jak vyjde oranžový superúplněk. Ve stanu se spí dobře, hlavně mně, protože Kuba strašně cestuje, ale tentokrát hlavně po Petíkovi. Má to k němu totiž z kopečka. Dvakrát se vzbudí se sdělením, že zabloudil a hledá polštářky:-D
Zdroje použité v článku:
https://www.protectedplanet.net/555577797 [30]
https://whc.unesco.org/en/list/1230/ [31]
https://www.albanie-cestovani.cz/ [32]
Nejčastější dotazy
Nejlepší období pro návštěvu východní Albánie je jaro a podzim. V těchto měsících je počasí příjemné, s mírnými teplotami a menším množstvím srážek. V létě mohou být teploty v nížinách vysoké, zatímco v horách je počasí ideální pro turistiku. V zimě mohou být některé horské oblasti nepřístupné kvůli sněhu.
K jezeru Prespa se nejlépe dostanete autem. Můžete si pronajmout auto v Tiraně nebo v jiném větším městě v Albánii a vydat se po silnici směrem na jihovýchod. Cesta je malebná a provede vás krásnou horskou krajinou. Alternativou je autobusová doprava, ale spoje nemusí být tak časté a flexibilní. Doporučujeme si cestu naplánovat předem a zkontrolovat aktuální dopravní situaci. Silnice v Albánii se neustále zlepšují, ale stále se můžete setkat s úseky s horší kvalitou povrchu.
Korçë nabízí širokou škálu ubytování pro různé požadavky. Najdete zde hotely, penziony, apartmány i hostely – nabídka je pestrá [15]. Doporučujeme si ubytování rezervovat předem, zejména v hlavní turistické sezóně.
Vstupné do klášterů ve Voskopojë se mohou lišit. Některé kláštery mohou chtít symbolickou částku, většina z nich je přístupná zdarma. Doporučujeme si ověřit aktuální informace na místě nebo na webových stránkách klášterů.
Albánie je obecně bezpečná země pro turisty. Východní Albánie je klidná oblast s nízkou kriminalitou. Doporučujeme dodržovat základní bezpečnostní opatření, jako je nenechávat cennosti bez dozoru.
Albánská kuchyně je pestrá a nabízí mnoho specialit. Mezi nejznámější patří byrek (slaný koláč), tavë kosi (jehněčí maso s jogurtem), fërgesë (pečená paprika s rajčaty a sýrem) a qofte (masové kuličky). Doporučujeme ochutnat i místní vína a rakiji (pálenku).
Jsme rádi, že přicházíte na náš web. Ten ovšem nejede na vzduch (i když bychom si to moc přáli 😄). Pro jeho chod využíváme magii affiliate odkazů. Pokud na některý z nich kliknete a koupíte si něco hezkého, nebo třeba objednáte ubytování, tak my dostaneme malou provizi. Všechny nabízené produkty a služby sami k naší spokojenosti využíváme a nebojte, na vaši cenu to nemá žádný vliv, naopak v některých případech získáte i slevu nebo jinou výhodu. A to je fér, ne? Podpořte nás a pomozte nám tvořit další skvělý obsah. Děkujeme!
Ať už pro dlouhé večery nebo deštivá odpoledne na cestách, rádi saháme po hrách od Albi. Jejich Kouzelné čtení je pak neocenitelným parťákem na dlouhé cesty, kombinujícím zábavu a vzdělávání. Využijte náš kód AF15ZCESTY pro 15% slevu (navíc k 10% na e-shopu) na Albi.cz.
Ano, spíme často v autě, pod stanem, nebo prostě pod širákem – milujeme dobrodružství a kontakt s přírodou, je to zdarma! Ale i my občas oceníme pohodlí postele a teplou sprchu. A když už se rozhodneme pro "luxusnější" ubytování, Booking.com je pro nás jasnou volbou. Je to prověřený systém s cenami a širokou nabídkou pro každého – co víc si přát?
Internet, Google nebo AI se dnes zdají jako téměř všehoschopní pomocníci, ovšem snad každému pořádnému cestovateli se občas stane, že se někde ocitne bez signálu. A kde pak sehnat relevantní informace k ubytování, kde zjistit, kam se jít najíst, nebo co zajímavého ve vašem okolím navštívit? Nejlépe v knižním průvodci od léty prověřeného vydavatelství – Lonely Planet. A pokud nechcete knihu tahat s sebou, poslouží skvěle už při samotném plánování cesty.