Čtvrtek 7. 7. – PŘIVÍTÁNÍ V SEVERNÍ MAKEDONII 

V Severní Makedonii, sedmé zemi naší balkánské výpravy, nás vítá celník na malém přechodu nad Ohridským jezerem. Ocitáme se v téhle zemi podruhé v životě a uvědomujeme si, že to platí pro všechny členy výpravy – dokonce i Kuba už tu byl, i když mu bylo mínus 4 měsíce:-) Minimálně na fotkách už je vidět, a právě po srbsko-makedonské dovolené jsme světu sdělili, že budeme tři. Tyhle všechny vzpomínky teď znova ožívají, protože se dostáváme nejenom do země, ale přímo do míst, která jsme tehdy, v roce 2019, už navštívili – okolí jezera Ohrid.

(Poznámka: Prvních několik dní pobýváme jenom v Ohridu a nijak moc turisticky ho neobjevujeme, takže pokud vás zajímají spíš cestovatelské informace, skočte rovnou na poslední dva dny, kde po pauze zase vyrážíme objevovat…;-))

Významným rozdílem v obou cestách je jednak to, že tentokrát jsme samo-pojízdní a nezávislí na stopování či veřejné dopravě, a taky že míjíme kempy na břehu Ohridu a neohroženě jedeme do stejnojmenného města, vstříc dalšímu velmi pěknému ubytování Dzusy Apartments. Že si tu budeme poskakovat v kolonách, to nás nepřekvapuje, zarazí nás až trochu delší hledání domečku a vhodného parkování – mají to tu stejně naprásknuté jak u nás na Kladně ve všední den, v 6 hodin večer:-) Nakonec se nám povede se najít s majitelem, což je kluk mladší než my oba (tipujeme), ale strašně milý, ochotný, vstřícný. Ukáže nám nádherný apartmán v bytovém domě, který má i částečně podzemní, soukromé parkování. Ohromí nás to tu – mezi našimi bydleními v rámci Balkánu je to sice spíš menší byteček, ale opravdu hezký a vybavený naprosto vším, co by si člověk mohl jenom přát. A hlavně, mají tu dobrý internet, což je pro nás teď důležité, protože Petíka tu čeká zase jeden z pracovních dní.

Zabydlíme se, něco slupneme, Petík se pak pouští do pracovních povinností a my s Kubou jdeme omrknout, co se tady za ty tři roky změnilo. Já se svým orientačním smyslem si netroufám na nějaká velká dobrodružství, ale dobře si pamatuju betonové nábřeží uprostřed starého města, kde jsme se koupali v Ohridu, a tak se tam v poledním vedru rozhodnu Kubajze vzít. Ubytko jsme si našli i ve skvělé poloze, takže na hlavní pěší zóně jsme během 10 minut. Kolem nás projde jakýsi folklorní průvod, a mně se vybavuje vzpomínka na celý festival, který jsme zažili před 3 lety ve Skopje. Naparádění muzikanti zpívají a hrají na všechno možné. Projdou ale kolem, někam zpátky do města, a tentokrát už o nich neuslyšíme – zřejmě tu bude nějaký festival, ale v uzavřenější podobě. Odoláváme všem turistickým lákadlům a lákačům (zejména na nábřeží to žije a naháněči lákají na kratší i delší projížďky lodí po Ohridu), noříme se do úzkých, kamenných uliček, kde to příjemně profukuje, až se vyloupneme na takovém prostranství obklopeném vyššími domy, kde je udělané betonové nábřeží a schůdky do vody. S malým neplavcem a kamenitým dnem, které zase moc nevyhovuje mně, se nikam daleko nepouštíme a jenom se cachtáme hned u břehu, ale nám to stačí, jsme úplně spokojení. Já jsem i ráda, že se potvrzuje moje vzpomínka na krásný, čistý Ohrid – i když je pravda, že ranní koupání ještě na albánské straně bylo o třídu výš:-)

Při největším odpoledním parnu se vracíme „domů“ za tátou a vegetíme v příjemně klimatizovaném pokojíku. Respektive po onom brutálním parnu přichází vlna bouřek, kterou jsme v předpovědi sledovali už několik dní, a která byla i jedním z důvodů, proč se zrovna teď někde ubytovat. Dáme si odpolední klid, a až v podvečer, když se počasí trochu uklidní, si jdeme všichni společně znovu podívat do centra. Vzpomínáme společně s Petíkem a snažíme se dát dohromady co nejpřesnější informace, co si jsme schopní vybavit (škoda, že z naší srbsko-makedonské cesty nevznikl tady na webu zápis – po návratu jsme už pak měli jiné starosti a nedostali se k tomu – tak třeba někdy to zpětně sepíšeme taky:-)). Možná i proto byl tu měla být nějaká „odbornější“ zmínka o městě Ohrid, největším na pobřeží Ohridského jezera…

Ohrid je město s bohatou historií a kulturou, která sahá až do antiky. Už ve starověku byl Ohrid důležitým centrem obchodu a kultury. Římané zde založili osadu s názvem Lychnidus, která se později stala biskupstvím a důležitým křesťanským centrem. Po pádu Římské říše se Ohrid stal součástí Byzantské říše. V 9. století se zde narodil svatý Naum Ohridský, jeden z nejvýznamnějších učenců a osvícenců v historii Bulharska. Jeho hrob se nachází v klášteře sv. Nauma, který je dodnes důležitým poutním místem. V 10. století se Ohrid stal hlavním městem Prvního bulharského carství.
Za vlády cara Samuila došlo k rozkvětu města a bylo postaveno mnoho kostelů a klášterů. Ohrid se stal centrem vzdělanosti a kultury a v té době se zde založila Ohridská literární škola, která proslula svými osvícenci. V této době vznikly ikonické památky, jako například kostel sv. Sofie, Samuilova pevnost nebo kostel sv. Jana Evangelisty (Sv. Jovan Kaneo), zřejmě vůbec nejfotogeničtější místo na Ohridu. Po pádu Prvního bulharského carství se Ohrid stal součástí Byzantské říše a později Osmanské říše. I přes turbulentní historii si město zachovalo svůj kulturní a náboženský charakter a dochovalo se mnoho historických památek. Dnes je Ohrid důležitým turistickým centrem a od roku 1980 je zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. Při jeho návštěvě vás čeká krásné staré centrum s úzkými uličkami, nádhernými kostely a kláštery a vynikajícími příklady byzantského umění.

Pěší zóna a nábřeží v podvečer mi připomíná i dovolené s rodiči v Chorvatsku, kdy se večer vyráželo na hlavní promenádu, navečeřet se, dát si zmrzlinu a koupit si náramek z mušliček. Ani tady nechybí prodavači cetek, magnetek, cukrové vaty, pohledů a slunečních brýlí. Mladej to vidí poprvé v životě a je samozřejmě u vytržení, ale naštěstí zatím není ve věku, kdy by něco nutně vyžadoval. A když si všichni dáme kopeček vynikající balkánské zmrzliny, tak je naprosto spokojený:-) Na rozdíl od naší minulé cesty, tentokrát oceňujeme velké a pestré hřiště na nábřeží. Akorát že naše představa, jak si tam nadšený potomek půjde sám hrát do mezinárodní směsice dětiček, většinou ukřičených a živých Balkánčat, se dost míjí s tím, jak to vnímá dítko samo. Omrkne to, nějakou tu klouzačku sjede, chvíli se pohoupe, ale jakmile se někde nahromadí víc dětí pohromadě, bere roha:-) Zatím není ve věku, kdy by ocenil širokou společnost:-)

Naproti hřišti nakupujeme v supermarketu Ramstore a poprvé obhlížíme finanční situaci Severní Makedonie. Jako v levném ráji se tu teda necítíme, i když záleží, o co konkrétně jde. Něco pokoupíme i na večeři, která dnes bude „domácí“, a pak už se z posledních sil (někteří) došouráme domů, najíme se a usínáme ve velké a pohodlné posteli, kde máme každý dost místa (i když, kdo má malý dítě, tak jistě ví, že to si vždycky umí lehnout „naštorc“ takovým způsobem, že má i letiště samo pro sebe a rodiče se krčí někde v koutku:-)).

Pátek 8. 7. – MAKEDONSKÝ TRH, DĚTSKÁ HŘIŠTĚ A NEJLEPŠÍ PIZZA

Dnes má Petík hlavní pracovní den, a tak se mu snažíme moc nepřekážet a hned po snídani vyrážíme omrknout zdejší ovocno-zeleninový trh. Dostávám instrukce ohledně cen, ale když jdete na balkánský trh s blonďatým, okatým mládětem, tak peníze skoro ani nepotřebujete (jak už jsme si vyzkoušeli třeba na trhu v albánském Durrësu):-) A tak si nakonec přineseme ovoce i zeleninu (broskve, blumy, rajčata, okurky, ad.) koupené, a ještě pytel toho, co Kuba vyfasoval:-) Doneseme to do pokojíku, dáme sváču a vyrážíme na expedici za nalezením hřiště.

Podle mapy je jich v okolí hned několik, realita je trochu jiná – jsme sice ve vysoce turistické oblasti, ale pořád na Balkáně. Nakonec ale jedno hřiště najdeme, malé, ale docela povedené, a vydržíme na něm dovádět, dokud nás domů nezažene obrovský černý mrak a hromy, které se od něj nesou. Naštěstí to domů není daleko, takže zuřivou bouřku už sledujeme ze sucha a pohodlí pokojíku.

Zásoby na oběd už nestačí a bouřka nás poněkud zamkne doma, a tak když kolem 13 h přejde, volíme rychlou variantu a jdeme vyzkoušet nedalekou, podle Googlu vyhlášenou zdejší pizzerii Capone. Je to teda spíš okýnko, než restaurace, kde by se dalo sedět, dělají i rozvoz. My si objednáváme na místě, ale do krabic s sebou. Mají velký výběr originálních kombinací a navíc je možné si nechat udělat pizzu úplně na přání nebo hotové nabídky nějak modifikovat. Majitel s námi mluví anglicky, je hrozně milý a poradí nám s výběrem, takže asi po 15 min odcházíme se třemi velkými, voňavými krabicemi a na obsahu si teda fakt pochutnáme. Pochvalná recenze na Googlu je samozřemostí…;-)

Ohrid – oběd “doma”

Ukáže se, že bouřky nám sice povolily krátkou pauzu, abychom se došli najíst, ale jinak pro dnešek rozhodně neskončily, a tak odpoledne trávíme prací a lenošením (po procházce a po pizze se dobře spí) v apartmánu. Až později odpoledne déšť přejde a nám už se v pokoji sedět nechce, a tak se podle map vydáme hledat další hřiště, tentokrát všichni společně. Obejdeme poměrně velký blok kolem nemocnice, kde má být nějaký park s velkým hřištěm, ale nic přístupného nenajdeme. Nakonec obloukem dojdeme zase na to hřiště, kde jsme byli s Kubíkem dopoledne, což on přivítá s nadšením. My už nejsme tolik nadšení z toho, že je tady po dešti všechno dost mokré, ale co už, ať si prcek užije, když může – většinu čas s námi sedí v autě nebo šlape tam, kam my si vymyslíme:-)

Po návratu dojedeme zbytek pizzy, smyjeme z Kuby bahno a řešíme, že bychom tu potřebovali (a chtěli) zůstat ještě jednu noc. Píšeme majiteli a domlouváme se, že sem ráno přijde a dořešíme to, protože na tenhle apartmán už má rezervaci, ale mohl by nás šoupnout do sousedního „studia“.

Sobota 9. 7. – KRÁTKÁ SPOLEČNÁ EXKURZE DO CENTRA MĚSTA OHRID

Vstáváme brzy, abychom se stihli zase pobalit, i když se „snad“ budeme stěhovat jenom za dveře. Strejda přijede na čas, fakt odemkne jenom dveře, které přepažují dvě části původně velkého bytu, my se přesuneme, on za námi zase zamkne, a pak tam půl hodiny uklízí:-) My se pokocháme novým rozložením nábytku a balkonem, který jsme předtím neměli. Vůbec nevadí, že je to tu menší, než vedle. Spíš se tu snažíme už moc neroztahovat, nedělat nepořádek, abychom hodnému Dzusy Apartments majiteli nepřidělávali zase tolik práce.

Jdeme se ještě jednou projít po centru, na nábřeží jezera Ohrid, kde si dáme zmrzku a kocháme se kontrastem kamenných, historických uliček a pestrých barev na lidech i zboží, které se tu prodává. Jo a taky na tom dětském hřišti naproti:-) Místo toho, když se pak jinou, ale taky hlavní pěší ulicí vracíme, rozhodneme se zase jednou podívat do mešity. Tady v centru stojí mešita Ali Pasha, která je opravdu nádherná, jenom si člověk musí pohlídat časy mimo modlitby, aby se dostal dovnitř. Podle očekávání tu není prakticky nikdo, zato tu vládne příjemná teplota a po měkoučkém, huňatém koberci se dobře válí:-)

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

Sámoška na konci ulice nás nenadchne, tak radši zajdeme zpátky k přístavu a dáme si tam k obědu gyros s hranclema. Na nás dospělý trochu malej, Kuba je spoko. Celkem uchození se vracíme do pokojíku, načež se vzápětí spouští další lijavec na celé odpoledne, a tak si dáme siestu, a pak se věnujeme trochu webu a „indoor“ hraní. Mimochodem, takový malý tip – inspiraci pro hraní doma i na cestách hledáme většinou na Tlama Games, jednom z největších a nejlepších e-shopů s hrami všeho druhu, pro malé i velké. Dnešek už tu pak i zakončíme, odpočatí, vymydlení, zásobení čerstvě upečeným chlebem a vypraným prádlem a natěšení zase na další cestování.  

Neděle 10. 7. – VÝCHODNÍ BŘEH JEZERA OHRID

Vstáváme po 7., nasnídáme se, rveme se melounem, aby se spotřeboval, dáme poslední sprchu, uklidíme po sobě, jak to jde. V půl 11 se loučíme s jedním z nejmilejších domácích na celé cestě, objedeme ještě několik obchodů po městě na doplnění zásob, nabereme plnou nádrž a můžeme vyrazit trošku omrknout další část pobřeží nádherného jezera Ohrid.

Tak trochu už víme, co nás čeká – většinu trasy jsme projeli před třemi lety, kdy nás do svého auta nabral při stopování mladý německý pár, a společně jsme potom projeli velký kus země, která má zatím nemnoho a poměrně jasných turistických zajímavostí, kam se většina cestovatelů vydává. Díky tomu nás pobřeží lemované hotely a kempy nepřekvapuje a víme, že to po pár km skončí a bude jenom překrásná, modrá voda, kamenité nebo skalnaté pobřeží a vlnící se silnice kolem toho všeho.

Před třemi roky jsme se sice vezli, ale neměli jsme moc svobodu v tom, kde zastavit, fotit, kam si zajet, a tak se to nyní rozhodujeme napravit a udělat si pár zastávek, abychom si to tu užili ještě o kousek víc, než jenom kocháním se hladinou jednoho z největších jezer na Balkánu…

Jezero Ohrid, ležící na hranici Severní Makedonie a Albánie, je jedním z nejstarších a nejhlubších jezer v Evropě. S rozlohou 358 km² a maximální hloubkou 288 metrů je domovem unikátního ekosystému s více než 200 endemickými druhy rostlin a živočichů. Díky své výjimečné přírodní hodnotě bylo jezero Ohrid v roce 1979 zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO. Jeho křišťálově čistá voda, malebné pláže a okolní hory z něj činí oblíbenou turistickou destinaci.

První zastávku si děláme u kaple sv. Štefana. Je to v místech, kde ještě částečně vládne zástavba, výš ve svahu. Parkujeme u velkého lesního hotelu, ale místa tu mají dost, zákazy žádné, tak snad v pohodě. Okamžitě tasíme repelent, protože zdejší les jenom hýří komáry, co číhají na cokoliv masitého, co se bude chtít ukrýt před spalujícím sluncem do lesního stínu. K samotné jeskynní kapli jdeme ještě asi 10 min procházkou. Tam nás přivítá krásná, kamenná zvonice, a za ní potom kamenný portál, který kryje vstup do kapličky vybudované ve skále. Jo a taky cedule, že se za vstup platí 1€. Jelikož placení za náboženské památky moc neuznáváme, tak se spokojíme s fotkou zvenčí a z vyhlídkové terasy směrem na jezero, a pak pokračujeme dál.

Ohridské jezero – Sveti Stefan

Další atrakcí na břehu Ohridského jezera je pastevecká vesnička Konjsko výš v kopcích – údajně má jít o “město duchů”, opuštěnou a rozpadající se obec, ale ve skutečnosti to tak úplně není… Úzkou silničkou a několika serpentinami se vyšplháme až na okraj vesnice, mezi opuštěné, rozpadající se a zarostlé domy. U jednoho takového zaparkujeme a říkáme si, že tu asi nebude nikdo, komu by to mělo vadit. Kolem nás vysoké bodláky a divizny – tady by se sbíralo léčivé býlí:-)

Jakmile zamkneme auto a vyrážíme se tu trochu porozhlédnout, za zády se nám objeví tetka a překvapí nás svým „Dobar den!“ Div že nenadskočíme leknutím, protože jsme si fakt mysleli, že jsme tu široko daleko sami, a ono se ukazuje, že některé ze zdejších ruin s hadry nebo prkny v oknech jsou stále ještě obydlené. Konjsko je, nebo bývala, vesnice pastevců, kteří tu měli stáda po okolních loukách na svazích, které tvoří východní pobřeží jezera Ohrid. Jak to tak ale bývá, lidé toužící po lepším životě odcházejí ze svých domovů a stěhují se buď do měst anebo rovnou do jiných zemí, což zrovna v Severní Makedonii není vůbec nic neobvyklého.

Opuštěná vesnice Konjsko

Ok, říkáme si, že nějací starousedlíci asi ještě zůstali „na dožití“, a tak nás další tetka, co vede hubeného bělouše z pastvy někde nad vesnicí, už tolik nepřekvapí. Pozdravíme se a po projití celé vesnice se už chystáme na zpáteční cestu a odjezd, ale tetka, nebo spíš babča je na nás hrozně zvědavá a zve nás k sobě domů. My čucháme správný cestovatelský zážitek (kterých se nám při cestování autem bohužel tolik nedostává), který chceme dopřát i mladýmu, a tak s díky přijímáme. Teda kromě toho mladýho, ten je od začátku v opozici a babča Ivana si ho získá až za nějakou dobu, když před něj na stůl položí něco sladkého:-)

Jdeme poslušně za babčou s koněm a jsme zvědaví (a trochu se i bojíme), co nám tak nutně potřebuje ukázat. Už ona samotná nás fascinuje – tvrdí, že je jí šedesát něco, vypadá na 100+, vrásky v obličeji má hluboké jako albánské kaňony, ale oči malé a šibalské. Projdeme dvorek, kde zjistíme, že s babi bydlí i několik koček, slepic, prasat a úžasné, chundelaté štěně. A taky hromada hadrů na lavičce, která když se zvedne, tak je to její děda:-) Oba dva jsou nabalení jako kdyby mrzlo, přestože je kolem 30°C. Že by to tu babi měla nějaké vypíglované, to se taky říct nedá, takže tahle návštěva, to je silný zážitek pro všechny naše smysly🙂

Spíš ze slušnosti tak posedíme asi hodinu s nimi na dvorku, Kuba těžce v opozici, ale šťáva a sladkost ho časem obměkčí a dokonce i štěně si pohladí. Sleduje slepice, kterým tady říkají kokošky, a pak mi usne na klíně. My se snažíme ze všech sil porozumět té stařecké (a možná i starobylé, ale to nejsme schopní posoudit) makedonštině, ale dře to fest. Samozřejmě se otevře rakija (a to se babče rozsvítěj očička ještě víc než předtím:-)), taky dojde na ochutnávku domácího sýra (ale fakt jenom ze slušnosti, protože hroudě něčeho, co v tom horku ani moc nevoní, opravdu nevěříme), nakonec odevzdáme pár drobných jako poděkování (vyžádané) a jedeme milion zatáček zase dolů ke břehům Ohridu.

Nečekaným posezením se nám poněkud nabourá plán se podívat do Zátoky kostí (Bay of Bones), tak tam chvíli okouníme před bránou, kam už nemá cenu se na poslední chvíli pouštět. Pak si zajedeme k jedné hezké vyhlídce, co si pamatujeme z minula, tam nad modrou hladinu jezera Ohrid vyšleme dron, který jsme minule ještě neměli, a nakonec se rozhodneme pokusit přenocovat na jedné z nedalekých pláží. Podle tipu z aplikace si najdeme jednu, kam se dá přímo zajet autem a stále se parkuje celkem na rovině, a tam to zapíchneme. Úplně oficiálně dovolené to není, všude okolo stojí hotýlky, ale naše černé auto je tady docela maskované, nikdo se na nás netváří divně a i sousedé v dodávce nám potvrdí, že by tu žádný velký problém se spaním být neměl.

Západ slunce nad Ohridem

Když zaparkujeme na pláží, je už po 17 h. Já s Kubou po probuzení hupneme na chvíli do vody, Petík posílá fotky na FB. Po koupeli (nebo možná dnešním lehkém úžehu) nějak hrozně klepeme kosu, ale když se uklidní vítr, tak dobrý. Fantasticky dneska malujou mraky a západ slunce, takže proběhne i večerní foto session:-) Dělám k večeři kaši a uzené a nakonec na tomhle nádherném místě usínáme.

Pondělí 11. 7. – OD ZÁTOKY KOSTÍ PO SV. NAUMA

Vstáváme až kolem 8., samozřejmě, když bychom měli být dneska na cestě spíš dřív:-) Je klidně na mikinu i tepláky díky větru, ale stejně si dáváme snídani na pláži a posloucháme mírné vlnky narážející na kamínkový břeh.

Někdy před 10 h se přesuneme na parkoviště u Zátoky kostí, kde se nám podnikavec, co neumí slušně zaparkovat, snaží prodat medové likéry, které vznosně popisuje jako „macedonian redbull“, ale už neřekne, že muzeum je stejně v pondělí zavřený. Možná to taky neví, když se tu rozhodl i v pondělí lovit turisty:-) Chtěli jsme teda spíš na pevnost, že by mohla být zadarmo, ale je to všechno v jednom areálu za plotem, takže smolík:-( Holt tohle místo nám prostě není přáno – před třemi lety jsme prosvištěli okolo stopem, včera nás zdržela rakije a dneska zavírací den. Tak aspoň pro doplnění, ať i vy víte, co je jednou z největších zajímavostí na březích jezera Ohrid.

Ohridské jezero a Zátoka kostí

Zátoka kostí (Bay of Bones) je vlastně muzeum, které nabízí unikátní pohled do života prehistorické osady z doby bronzové a železné (1200 – 700 př. n. l.). Tvoří jej replika vesnice na kůlech, postavená na základě archeologických nálezů z původní osady objevené na dně jezera. Naleznete zde přesné rekonstrukce obydlí z rákosu a bláta, vybavené replikami dobových nástrojů, nábytku a keramiky. Celkem muzeum prezentuje okolo 6000 artefaktů, které dokreslují každodenní život lidí z této éry.

Jedeme tedy dál, za tou vůbec asi nejvýznamnější památkou u Ohridu, ke kostelu sv. Nauma. Kostelík samotný je docela malý, ale obklopuje jej celý klášterní komplex a rozsáhlé zahrady s dalšími kostelíčky a kapličkami, které tvoří dohromady nádherné a hrozně příjemné místo. Park pokrývá zároveň část ohromného prameniště nádherné, čisté vody – ta protéká z výše položeného Prespanského jezera pod zemí (pod horským masívem Galičica), a právě tady se dostává zpátky na povrch a napájí jezero Ohrid. Prameny tu tvoří křišťálově čisté říčky a laguny, nad jedním je třeba postavená i kaplička, kolem je to pěkné a udržované. Zmiňujeme to schválně, protože část prameniště vedle pak patří už zase Albánii, a tam to tak pěkné není:-)

Klášterní komplex sv. Nauma, založený v 10. století, se tyčí na skalnatém výběžku nad jezerem Ohrid. Komplex, zasvěcený sv. Naumovi Ohridskému, učedníku sv. Cyrila a Metoděje, je významným poutním místem s bohatou historií a nádhernými freskami. Dominantou komplexu je kostel sv. Nauma z 16. století, zdobený freskami z 16. – 19. století. Klášter je obklopen zelení a proslulý je údajně i výskytem pávů, kteří se zde volně procházejí. My jsme tedy ale žádného nepotkali:-)

Sv. Naum je hlavně v létě VELMI vytížená turistická atrakce, ale naštěstí tomu docela odpovídá i infrastruktura – mají tu obrovské parkoviště, stojí 50 MKD na den, a dopoledne, když se sem dostáváme my, je zaplněné asi ze třetiny. Jinak vstup se sem už pak žádný neplatí. Stavíme vedle české dodávky, trochu ve stínu. Cestička ke klášteru samotnému je ztělesněním prázdninové komerce, snažíme se tomu vyhnout a projít co nejrychleji:-) Když se dostaneme k samotnému kostelíku, jsme dlouho znechucení davem turistů, ale když vytrváme, tak se vlna přežene a najednou jsme tu skoro sami a fotit se dá úplně v klidu bez lidí:-) Možná zrovna přijela loď, proto byl nával – tohle místo je totiž tak populární, že se sem právě dělají lodní výlety až z města Ohrid, které leží přesně na opačné straně obrovského jezera.

Prameniště Ohridského jezera

Potkáváme Čechy z druhý dodávky a radíme jim ohledně albánské SIM. Pak jdeme zkusit ještě okružní trasu kolem menších kostelíků a pramenišť, kde není prakticky nikdo a je to nádhera, hlavně kostelík Sv. Bogorodica s pramenem přímo uvnitř. Kuba musí všechny ochutnat, všude se vymáchat. U posledního nám pan Jovan otevře kostelík sv. Atanasija v krásné zahradě plné rozmarýnu a levandule. Trochu barbarsky si odnášíme pár větviček rozmarýnu a za rohem v sadu zkusíme ještě meruňky – sníst se dají, ale úplně zralé ještě nejsou. Parkoviště už je plné = čas zmizet:-) Na oběd nám tu přijde moc rozpáleno, a tak se rozhodujeme popojet, ale vzhledem k tomu, že za humny už je hranice a vrátíme se tím do Albánie, tak o tom zase příště…:-)

Nejčastější dotazy

 Tisk článku