Veselý hřbitov v Săpânțě, nostalgická návštěva nádraží ve Vişeu de Sus a skálotrek v pohoří Rarău

...aneb jak se stalo, že v Rumunsku mají Veselý hřbitov, co to je mocănița a jaká je její historie, jak se nám povedlo se přiotrávit a nevíme čím, ale nakonec jsme zvládli i zatrekovat kolem nepřehlédnutelného vrcholu Pietrele Doamnei
Veselý hřbitov v Săpânțě, nostalgická návštěva nádraží ve Vişeu de Sus a skálotrek v pohoří Rarău
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kladno

Úterý 17.8. – Deštivé odpoledne na Veselém hřbitově a piknik na dřevorubecké stezce

Jak nás přeháňky provázejí už od rána, tak nás nechají projet jen kus přes Satu Mare v klidu, nakoupit ve velkém nákupáku typu Metropole Zličín, ale už na konci města, kam jsme se vypravili pro nejlevnější benzín v okolí, jsme rádi, že tankujeme pod střechou, protože leje jako z konve. Vzpomínáme na všechny naše předchozí vstupy a zkušenosti s Rumunskem a jsme zvědaví, jestli se naše dosavadní dojmy potvrdí, nebo zase nějak změní. Jak jedeme dál, tak taky neustále doufáme, že z toho deště vyjedeme dřív, než budeme potřebovat vystoupit (bližším cílem je Săpânța, vzdálenějším pak pohoří Rarău), ale takovou radost nám rumunské podhorské počasí prostě nedopřeje. Ovšem zřejmě ani déšť není schopný odradit početné návštěvníky místa, kam se chystáme – tzv. Veselého hřbitova (Cimitrul Vesel) ve městě Săpânța.

Veselý hřbitov je dílem sochaře, malíře a lidového básníka jménem Stan Ioan Pătraş. Proč Veselý? Na všech dřevěných náhrobcích je totiž humornou formou vyřezána charakteristika zesnulého – buď zobrazení jeho zaměstnání, nebo zálib, nebo často způsobu smrti. Obrázky jsou doprovázené celkem dlouhými texty, u kterých člověka opravdu mrzí, že neumí rumunsky, protože by se nejspíš dočetl ještě větší perly, než je poznat z obrázků. Ion vyřezal první náhrobek v roce 1935 (ještě podle starého modelu, vtipnou formu si vymyslel až později) a skončil s prací v roce 1977, kdy zemřel. Jeho hrob leží přímo naproti vchodu do majestátního kostela. Dnes je zde barevných a veselých náhrobků přes 800 a odkaz Stana Ioana Pătraşe nese pan Dumitru Pop Tincu, který žije v Pătraşově pamětním domě a pokračuje v jeho díle. Hřbitov je zapsaný na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Není úplně snadné najít parkování. Když déšť na chvíli trochu poleví, spěcháme se podívat na tu zdejší zajímavost, vstupné nás vyjde na 2 x 4 lei. Kuba je nejvíc happy, když může probíhat mezi hrobama, blbnout se zavřeným deštníkem, tancovat na mřížce kanálu a úplně nejlepší je skákání ze schodu před kostelem. Musíme ho malinko krotit, na druhou stranu tady ani přes déšť žádná ponurá atmosféra nevládne. Naopak, malby na hrobech jsou takové opravdu vesele barevné, jenom škoda, že textům nerozumíme. A kostel uprostřed kostela, tak ten je prostě VAU!!! Tak hodně vau, že se to ani do foťáku nevejde:-)

Městečko opouštíme dávno po 20 h a vlastně ne tak úplně. Spací místo totiž Petík vyhlédl u “altánku” kousek za městem. Jedeme dlouho po štěrkové silnici mezi roztroušenými chalupami a sledujeme mizející signál na mobilu. Pak úsek hodně rozbité cesty, ale tady to evidentně nikomu nevadí – koneckonců tudy už jezdí hlavně koňské povozy a dřevorubci džípama a těžkou technikou do lesa. Náš břichoplaz má co dělat, ale aspoň parkování před altánem je na pěkné, travnaté rovince, kterou bychom tu nečekali. Trochu krápe, postupně přestane úplně, v altánu vaříme večeři a Petík porcuje meloun. Když jde pak uložit Kubu a já zůstávám v altánku sama, pořád se ohlížím a poslouchám, jestli někde kolem neuslyším praskat větvičku nebo funět velké, chlupaté, medvědí tělo. Vjeli jsme do rumunských hor a můj (ne zcela neoprávněný) stihomam začíná.

Středa 18.8. – Medvědí odkaz, hustý provoz, muzeum parních vlaků ve Vişeu de Sus, plány narušené deštěm a otrava jídlem

Budíček v půl 8, snídáme v autě, pak ho přestěhujeme a provedeme první větší debordelizaci. Přitom si všímáme nápisu na altánku: ATENTE, ZONA DE URSI! (Pozor, oblast medvědů). Chvíli zvažujeme možnost, že by to byl „vtip“ místních, aby jim tu nekempovali cizinci, ale pak se shodujeme, že o medvědech se tu asi moc nežertuje. Při vzpomínce na temný večer, kdy jsem tu zírala do plamene vařiče, sama v polorozbořeném altánu (který by medvěda asi na chvíli zdržel, to zas jo), mi naskakuje husí kůže. Bože, to bude dovolená, tohleto… Už ať jsme někde u moře, což je jediná oblast Rumunska stoprocentně bez medvědů:-D

Na druhou stranu, tady široko daleko největší rámus dělali dlouho do noci dřevorubci na kraji lesa a pasáci ovcí na loukách v protějším svahu. Dřevorubce, kteří se s ránem zase vydávají na traktorech i koňských povozech do lesa, máváním zdravíme. V tomhle je to malý dítě k nezaplacení – i kdybychom se tu někomu příliš nezamlouvali, tak jak vidí toho našeho blonďatýho andílka, tak taky zamává a usměje se na nás:-D Ale vůbec toho nezneužíváme…

Hned za Săpânțou se zbavujeme odpadků a začíná pršet, o chvíli později Kuba usíná. Zanedlouho projíždíme jedno z hlavních center severu, Sighetu Marmatei. Má docela pěkné centrum, ale proskákat ho celé v koloně je trochu vopruz. To se ostatně ukáže jako hlavní problém měst severního Rumunska – jedna hlavní ulice nezvládá odbavovat provoz, a tak se ve všech maličko větších městech stojí do zblbnutí. A pak je dost otravný fakt, že tu jedna vesnice skoro hned přechází ve druhou, takže na víc než 50 km/h se dá zrychlit málokdy. Když už by to v lese šlo, tak přijdou serpentiny a nařízená maximální 50, někdy 40, někdy dokonce 30, jednou potkáme 25 km/h. Jinak je zdejší podhůří moc hezké – velké louky s rozesetými domky (většinou už opravenými nebo nové postavenými) a stojany na sušení sena. Tradiční dřevěnice a salaše se tu mísí s moderními, pestře barevnými, zděnými domy v příjemném souladu. Poprvé, ale rozhodně ne naposledy, musíme konstatovat, že Rumuni mají fakt dobrý vkus na domy – sice asi v celé zemi nenajdete dva podobné, ale prakticky všechny, co jsme kde viděli, se nám líbily. Takže možná jenom my máme podobný vkus na domy jako Rumuni:-)

Dojedeme do dalšího většího centra Vişeu de Sus. Tady jsme kdysi byli. Dojeli jsme sem stopem – na koňském povozu. Teď si horko těžko vybavujeme několik ulic, scén… no, změnilo se to tu, hlavně co do provozu aut. Zase tu kejsneme v koloně, ale za centrem odbočujeme k mašinkám. Před 16 lety tu jezdil po kolejích s úzkým rozchodem jeden dřevorubecký vlak, dnes je tu muzeum – staré mašiny vystavené na zbytcích kolejí, některé se dají prolézt i zevnitř, ohromné parkoviště, “etnokoutek” = celkem drahá restaurace a samozřejmě původní budova nádraží s pokladnou. Kuba, kterej miluje mašinky všeho druhu, je v sedmém nebi, takže účel návštěvy je splněn:-)

Vişeu de Sus je jedna z několika stanic, kde se člověk stále ještě může projet parním vlakem po úzkorozchodné trati, říká se jim tu mocănița. Dříve jich bylo po celém Rumunsku nespočet, vedly z podhorských měst do horských údolí, kam jimi v jednoduchých, dřevěných vagónech jezdili dřevorubci. Často v pondělí tam, na víkend zpátky. Celý rok. Proto byla často součástí vagónů i kamna na tuhá paliva. Na přelomu tisíciletí se začala v dřevařském průmyslu víc uplatňovat těžká technika, dřevorubci začali jezdit džípama a traktorama a vláčkům se přidělaly otevřené vagóny pro turisty. Hodně tratí zaniklo úplně, několik jich získalo zahraničního investora a rozjelo se na nich vození turistů ve velkém. Jakože fakt ve velkém, bez předchozí (nejlépe online) rezervace je docela problém se do nich vůbec dostat…

Pro toho, kdo zažil ještě starý provoz mašinek, je to trochu zvláštní zážitek. Na jednu stranu se nám taková ohromná komerce příčí, na druhou stranu by dráha jinak zanikla a nebylo tu vůbec nic, takže vlastně je to pěkný odkaz na staré časy. My jsme odsud v roce 2005 jeli do hor ještě s dřevorubci, v celém vlaku jsme byly dva páry cizinců (všichni Češi, jak jinak), dřevorubci nás vzali k sobě a popíjeli jsme na zahřátí cuiku. Docela koukáme, jaký byznys se tu rozjel, ale to už k téhle době prostě asi patří. A jelikož si teď vezeme malého milovníka vláčků, tak je v plánu se některou mocănițou taky svézt, byť tady to ještě nebude.

Pokračujeme dál údolím mezi Maramurešem a Rodnou, občas se někam stoupá. Záhy začíná pršet a hnusně se ochlazuje. A my, stejně jako před lety, kdy jsme tudy putovali pěšky, vidíme z hor úplnou prdlačku, všechno je schované v mracích a dešti. Tenkrát jsme tu byli začátkem prázdnin, tak to bylo pochopitelné, ale teď na konci, což je doba Karpatům zasvěcená, nás to trochu mrzí. Není důvod zastavovat, a tak to trochu valíme a doufáme, že bude líp, než dojedeme někam, kde stojíme o důkladnější průzkum. Jo a taky hledáme nějaké místo, nejlépe se střechou, kde by se dalo udělat jídlo, protože čas oběda dávno minul a tři kručící žaludky se dožadují pozornosti. Naštěstí jsou po cestě odpočívadla se střechou, tak u jednoho takového vaříme oběd (ohřáté těstoviny s mletým masem ze včera, na přikousnutí „balkánské kombo“ sýr + olivy + rajče… něco z toho se ukáže jako závadné, ale už nikdy nezjistíme co).

A ještě že tak, protože v sedle Prislop, kde jsme pauzu původně plánovali, je hustá mlha/mraky, zima, sezení jen jedno a lidí spousta. Teplota někde kolem 12°C, ale aspoň neprší, tak se přioblečeme a jdeme se podívat na nádherný monastýr, za kterým se sem jezdí (a staví). Kuba dovádí, když jsme ho konečně pustili trochu proběhnout, takže návštěva samotného svatostánku je hodně rychlá, pak ho odchytáváme nad srázem, když se na chvíli zahledíme, jak se přes sedlo plazí další várka mraků. Ale jako… má to tu atmošku, to zase jo:-)

Pokračujeme zase v dešti horami a údolími, až se dostaneme do pohoří Rarău, jednoho z plánovaných a potencionálních zlatých hřebů dovolené. Kolem 19 h jsme na populární vyhlídce, ze které je teď vidět jenom bílo. Chvilkama přestane pršet a lehce se protrhnou mraky, ale výhled ani náhodou. Pauzujeme, voláme s babičkou a Kuba zlobí, protože má moc energie, chce melouna nebo víno, které tu viděl prodávat. Pak sjedeme o pár zatáček níž, kde je volné sezení se střechou, které obydlujeme pro dnešní večer. Už neprší, ale je děsná zima (9°C) a plazí se přes nás mraky. Petrovi není celé odpoledne dobře, je malátný, bolí ho krk a záda, tlačí ho žaludek, tak dělám večeři jenom Kubovi (rozmačkaný batát) a rychle zalejzáme do auta.

To už začíná být těžko i mně. Do spacáku se dostáváme v 22 a já pořád přemýšlím, co to je za divný stav, ve kterém se nacházím, přisuzuju to dlouhému sezení v autě. Ve 23 h mě to ale rychlostí blesku vyžene do lezavé zimy, kterou na chvíli vůbec nevnímám. Moji mysl zatemňují jen dvě věci: 1. naruby otočený žaludek, 2. asi 20 m vzdálený okraj lesa, odkud může vylézt cokoliv. Na chvíli se mi uleví, tak si jdu lehnout, ale za hodinu je to tu zas, já se picnu. Přemýšlím, kdy jsem naposledy někde zvracela, a jelikož těhotenství jsem měla úplně bezproblémové, tak skončím před 7 lety v Gruzii, kde nás ožrali kyselým vínem… Petíkovi se v poloze vleže dost ulevilo, takže to taky připisuje dlouhému řízení a tajně se raduje. Předčasně.

Navzdory mým nejčernějším obavám, medvěd zase nepřijde.

Čtvrtek 19.8. – Penzion místo treku

Ráno není hezké, oběma je nám zle, běháme v jednom kuse za keříčky (a že jich tu zrovna moc není!), Petíka dožene můj noční problém a má i horečku, já už nemám co zvracet. Zkoušíme lehkou snídani, horký čaj, a plně zdravé a akční dítě je to jediné, co nás nutí k nějaké činnosti. Dnes byl v plánu poměrně náročný trek kolem skalnatého vrcholu Pietrele Doamnei, dominanty pohoří (nebo spíš oblasti) Rarău. Zkoušíme to nejdřív zlomit – dojedeme na parkoviště k hotelu Rarău, kde jsme kolem 10., platíme 5 lei a jdeme se podívat na východiště treků, na cedule, co a jak by nás tu čekalo. Je nám ale čím dál tím hůř, občas nestíháme ani doběhnout do lesa. Takové problémy pamatujeme naposledy v Indii, o které se tvrdí, že kdo se v ní nepo˙˙˙l, jakoby tam ani nebyl. Petík končí v autě v polospánku, já s Kubou lehce obcházím okolí, aby se aspoň trochu uťapal. Někdy ve 14 h to vzdáváme, nejsme schopní se pomalu vyvalit z auta, natož vyrazit na trek, který vede většinou po skalnatém svahu.

Poprvé (a navzdory předsevzetí a mým četným protestům i naposledy) na téhle dovolené si najdeme ubytování, dole v údolí pod námi a jedeme to omrknout, zatím bez rezervace. První tip, který se nám moc líbil, má bohužel plno a pani teda příjemná jak osina vyvítekde. Popojedeme tedy ještě kus podél řeky směrem na Vatra Dornei a zkoušíme Pensiune Teea, který je fakt nádherný a levný nejspíš díky tomu, že se ho takové ¾ teprve staví:-) Paní celkem příjemná, jen kuchyňka není v pokoji, ale dole společná, a ona tam svým dětem vaří večeři – je to prostě jejich domácí kuchyně, kam umožňují vstup i hostům. Zaregistrujeme se a ubytujeme, jen musíme ještě chvíli počkat na uklizení pokoje. Vyneseme si tam pár věcí, Petík padne jak podťatý, usne a celé odpoledne o něm nevíme. Nám s Kubou se náramně hodí, že venku je udělaná klouzačka a houpačky pro děti, navíc takové, kde moc nepotřebuje moji asistenci, takže my trávíme odpoledne tady, já v mírném deliriu dělám Kubovi psychologickou podporu a on se aspoň vyblbne. Na chvíli se tu zastaví kluk odvedle, takový smrádě nevycválaný, který tahá zahradní dekorace, shazuje je, dělá nepořádek a Kubu zlobí taháním za tváře. On si to pak později zkouší na mně, ale to mu teda rychle zatrhnu.

Se soumrakem a ochlazením se přesouváme do pokoje k pohádkám v televizi, k večeři dostane Kuba mačkaný batát a my opatrnou dezinfekční česnečku. V malé, ale hezké koupelně se aspoň všichni po necelém týdnu pořádně vydrhneme, já si překvapivě bezbolestně vytahuju z ruky poslední steh. Nesmějte se, spousta známých mě uklidňovala, že si běžně tahá stehy sama, ale já jsem nikdy nic šitého neměla (porod nepočítám a tam se stehy nevytahují) a ty dva, co mi vyndali před dovolenou, byly zatraceně nepříjemný, takže jsem trochu s hrůzou čekala, jak bude probíhat samooperace někde v rumunské divočině:-) Petíkovi večer zase stoupne horečka, tak si zobne na noc ještě aspirin, a to mu konečně výrazně uleví. Ve velké posteli se spí dobře, akorát dost vrže a Kuba, jakmile má prostor, tak rotuje ostošest.

Pátek 20.8. – Trek kolem Pietrele Doamnei, dominanty pohoří Rarău 

Já se budím v 7, Petík o něco dřív, Kubajz vyspává do 8. Je nám už dobře, akorát řešíme, co budeme jíst. Kuba je vysmátej, zvlášť když dostane ještě ranní porci pohádek, což už se mu dlouho nepoštěstilo. Dáme krabičku melouna, doděláme hygienu, dobijeme všechno, zabalíme do auta a jdeme se podívat ještě na visutý most přes řeku, kousek od penzionu, který Petík ráno objevil.

Kuba řve na celý údolí radostí „Houpy!!!“, Petík má co dělat, aby je oba udržel na nohou a já se jenom opatrně šinu za nimi v dostatečné vzdálenosti, aby se to jejich houpání už uklidnilo:-) Ale je to krása a připomíná to malilinkato milovaný Zéland. Hned vedle je malý magazín, kam se právě vydal Petík původně už někdy v půl 9, ale měl otvírat až v 10. Ve třičtvrtě už tam paní je, tak kupujeme hezkou celozrnnou bagetu (Petík z ní ale později jednou ucítí plíseň), velkou colu na uklidnění žaludku a 3 minicroissanty na túru.

Vyjedeme zpátky k hotelu Rarău, znova zaplatíme 5 lei za parkování a stojíme za hotelem. Je sice asi jen 12°C, ale svítí sluníčko a nefouká, takže to vypadá celkem příjemně. I cestu sem do hor a výhledy jsme si užili o poznání víc než předchozí dny. Balíme se a vyrážíme na dvouhodinový okruh (podle ukazatelů), možná trochu riskantně bez sedačky. Jak Petík rád říká, „Kubovi věříme“.

Kubík je jak hříbátko, kterému po týdnu rozvázali nohy a pustili ho na louku. Samé ťap ťap! Najede taky na nové slovo DÍRA, což nám musí u každé takové náležitě předvést. Je jedno, jestli je to jeskyně ve skále nebo díra po vykopnutém kameni. Chvíli jdeme lesem, ale záhy se začíná šplhat po šutrech a obejde se tak postupně celý skalnatý masív Pietrele Doamnei, kterému se říká i jednoduše Rarău. Kuba krásně leze, poslouchá, chytá se, je opatrný, ale odvážný, no prostě borec a hvězda všech dnešních výprav – a že tu není zrovna málo lidí – několikrát si ho někdo fotí:-) Petík je z toho teda trochu sedřený, pár úseků, kde se přeskakuje po velkých balvanech, ho bere za krk.

Nejhorší/nejlepší je šplhání na vyhlídku, které je vlastně odbočkou z hlavní trasy kolem vrcholu, ale byl by hřích ji vynechat, protože z horní skály je fantastický výhled na protější a o kousek vyšší vrcholovou skálu Pietrele Doamnei. Jenomže se tam leze téměř po kolmici, za pomoci řetězů, a zájem je veliký, takže se i dlouho čeká, až vždycky doteče proud lidí shora, aby jich pár mohlo vyběhnout zespoda, a naopak. My chytáme zrovna snad půlhodinový proud, takže i trochu prochladáme. Kuba se dožaduje svačiny, která mu byla přislíbena na vrcholu, ovšem s půlhodinovým přešlapováním na místě se samozřejmě nepočítalo. Dostane kus bagety, aby neumřel hlady s tím, že nahoře se najíme lépe, ovšem kolemjdoucí tetce se ho chudáka zželí, a tak naše dítě pasivně vyžebrá ohromný tvarohový šáteček. Usadí se přímo pod skálou, ze které měšťáci na výletě slézají se smrtí v očích, a žužlá si svůj šáteček. A jelikož to není poprvé, co takhle od někoho něco dostal, spořiví rodiče v něm vidí ten správný žebrací potenciál:-D

Když je i šáteček snědený, přestane nás to bavit, vykašleme se na řetězy a společně s několika dalšími (a za jejich lehké pomoci) se vyškrábeme nahoru postranní cestičkou bez jištění. Taky nás to mohlo napadnout dřív… Na vrcholu je celkem šrumec, a tak si s Kubou najdeme volné místečko a pokračujem ve svačině, zatímco Petík zuřivě fotí a droní, aby z toho úžasnýho místa vytřískal maximum. Zavoláme taky babičce a při odchodu nás zdraví první paní, která když slyší, že jsme z Čech, hned hlásí, že vyrostla na Rumburakovi. Nejdřív to trochu nechápeme, ale když se nám to později stane ještě několikrát, tak si dohledáme, že seriál Arabela tu byl v 80. letech šíleně populární. Jenom nás překvapuje, že jsme v Rumunsku už potřetí, a narazili jsme na to až teď.

Mám trochu vítr ze sestupu, ale když vidím, jak to Petík dává i s Kubou úplně v pohodě, tak moc nechápu, co tu všichni vytváří tak dramatického:-) Baví mě hláška, která jejich sestup provází v pravidelných intervalech: „Počkej tady, já tě shodim.“:-) Další sestup lesem už je klidnější a ve znamení pronásledování značek na stromech – každou zaměříme, dojdeme k ní a Petík Kubu zvedne, aby do ní plácnul. A běda, kdybychom nějakou vynechali:-) Za chvilku jsme z lesa venku, akorát trochu níž, než jsme chtěli. Lezeme dalšími cestičkami kolem krav a asi nejhezčího výhledu na Pietrele Doamnei přes travnaté kopce, dokud nevidíme na další skalní masív. Je to už daleko, ale zadroníme a přes půl hodiny odpočineme, což už dost vyřízeného Kubu totálně nakopne a on celou cestu zpátky běhá, blbne, dovádí, kecá a tlemí se. Prostě boží dítě!!! Jedna další skupinka, se kterou se míjíme, zase po optání, odkud jsme, hlásí, že milují Arabelu a Rumburaka, resp. milovali před 40 lety. Prej: „To vy jste ještě ani nebyli na světě”:-D No…těsně jo… Cestou dolů ještě jednou procházíme kravím stádem a znova potkáváme friendly pasáka, kterej je vysmátej z Kuby a furt mi něco hrozně vypráví, ale není v tom ani jedno mezinárodní slovo, takže nemám tucha, oč běží. Celkem vyřízení se vracíme k autu, Kuba dostane za odměnu kapsičku, a pak se ho ptáme, jestli udělá hají. Přikývne, pošle pusu a o zatáčku níž už je tuhej. Nejbožejší dítě světa!!! Kéž bychom to teď mohli taky tak hezky zalomit, hodilo by se to – přeci jen po dvou dnech, kdy naše těla úplně vypla, si dáme takový celkem slušný výšlap… tak toho máme zkrátka plný kecky.

Stavíme ještě na vyhlídce, kde jsme před dvěma dny viděli jenom mraky, a dlouze fotíme a točíme, protože výhled odsud je fakt luxusní. Taky nás dost zaujme stánek bukovinských suvenýrů, ale nějak to pak zakecáme a nic nekoupíme. Mají ale pobočky i na dalších turistických bodech, tak se na nějaké to tričko stále brousím zuby. Další droní zastávka je ještě o pár zatáček níž, protože i zdejší serpentinovitá silnice je sama o sobě atrakcí, ale na zajímavou fotku zákrut to není úplně nejlepší místo. Pak jedeme do Campulung Moldovenesc do Lidlu, trochu doplnit zásoby. Ladíme hrozné rádio Romania ImpactFM, co hraje jenom příšerně zremixovaný starý hity – bohužel je to jediné, co jde v celém kraji chytit… A bohužel podruhý, časem zjistíme, že to je asi nějaký současný trend, když podobný hrůzy začneme slýchat i na jinak normálních rádiích v různých zemích.

Po nákupu jedeme ještě asi 20 km do průsmyku Pasul Ciumârna (1100 m.n.m.), jinak zvaného také Pasul Palma podle sochy obrovské ruky, která je zdejší dominantou – Obelisc Palma.

Monument tu je postavený na počest těch, kteří se podíleli na stavbě silnice spojující města Sadova – Suceviţa – Rădăuţi. Stavba začala v roce 1960 prostřednictvím dvou týmů, které postupovaly proti sobě. Když se po 8 letech sešly právě v průsmyku Ciumârna, nejvyšším bodě trasy, tak si z radosti mohutně zatleskaly – proto socha ruky.

Hezká spací místa by se našla i po cestě, ale my se sem chceme podívat, přeci jen je to jeden z významných bodů Bukoviny. Jsme tu kolem 21 h, kydáme před ustláním auto, vařím Kubovi míchaná vajíčka a nám jen brambory omaštěné máslem. On se probírá po pár minutách venku, je roztomilý a hodný, sní večeři, napije se mlíka, nechá se převléct a poslouchá tátovy pohádky o mašinkách do usnutí. Kolem občas zazevlí nějaké auto, ale spí tu vedle jenom motorkář ve stanu.

Fotografie k článku

Trasa a statistiky
Celková vzdálenost: 441.6 km
Maximální výška: 1636 m
Minimální výška: 121 m
Průměrná rychlost: 42.82 km/h
Celkový čas: 07:53:53
Download file: 16595.gpx
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..