Naše další putování Albánií nás zavede k jednomu z nejkrásnějších (ale zároveň nejvíc přelidněných) pramenů Modrému oku, zajedeme k malebnému kostelíku Panny Marie téměř na řeckých hranicích, užijeme si odpolední siestu v útulné vísce Libohovë a absolvujeme prohlídku úžasného, historického pokladu, na seznamu UNESCO zapsaného města Gjirokastër.
Neděle 17. 7. – MODRÉ OKO SYRI I KALTËR, LIBOHOVË A GJIROKASTËR
Vstáváme kolem půl 8, rychle zabalíme, rychle posnídáme a mizíme ze zdejšího bodlákového pekla. Důvodem ke spěchu není jenom to, že odsud chceme být pryč, ale hlavně, že chceme být zavčas jinde. Prvním dnešním cílem je totiž Syri i Kaltër neboli Modré oko. To hodně známé a hodně navštěvované (Modré oko na severu Albánie [4] je také poměrně populární, ale o něco hůř dostupné, tak jsou tam ty davy o trochu menší) . Což znamená, že jediná šance, jak si to tam prohlédnout aspoň trochu v klidu, je být tam co nejdřív, než dorazí davy.
Přehrada, od které se k prameni vyráží, je obklopená (zatím) volnými plochami, které se ale během dne stávají parkovišti. My parkujeme už ne úplně šťastně, ale aspoň v nějaké prvotní řadě. Je tu pár aut, dodávky možná už od noci. Necháváme Ferdu v prachu a nadcházející výhni slunce a vyrážíme k Modrému oku.
Před přehradou nás zarazí hlídač, který si řekne po 50 lek za osobu (my dva), dostaneme lístek a vydáváme se po nové cestě. Dřív to byla jen vyšlapaná cesta, ale v roce 2021 to tu dostalo kompletně nový háv – z cesty je vydlážděná silnice, asi proto, aby se na přiblížení k prameni mohly půjčovat elektrické koloběžky. Jsou tu i nové záchody, které na rozdíl od zbytku infrastruktury kvitujeme. Sem tam nás míjí pár lidí, co jdou tam nebo zpátky.
Jak se přibližujeme k prameni, tak zmizí dláždění a objeví se zákazové cedule (koupání), ale říčka, co z pramene vytéká, je naprosto neskutečná. Nádherně průzračná voda, co si bez ostychu razí cestu korytem mezi bujnou vegetací. Voda z hlubin země je ledová, zákazy všude, ale stejně se tam jde spousta lidí chvíli brodit nebo namočit. Závidíme jim a zároveň nás štvou – my (většinou) zákazy a příkazy respektujeme, byť na vlastní úkor, a oni se tu cachtají, jak kdyby se nechumelilo:-) Ostatně ještě loni to tu normálně dovolené bylo, takže spousta lidí od aut chodí v plavkách a s ručníky.
Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!
Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko.
Pramen Syri i Kaltër, Blue Eye, Modré oko
Samotný pramen a jeho okolí je pro nás trochu zklamání. Modré oko je samozřejmě nádherné, zvlášť asi pro někoho, kdo ještě nic takového neviděl (my jich už přeci jenom máme pár za sebou – třeba Bobijaško oko [6], Blagaj [7], pramen Cetiny, [8] Oko Skakavice [9] nebo tomuhle asi nejpodobnější Blue Springs na Novém Zélandu [10]). Ale kolem je to celé pošlapané, oplocené, přímo u pramene stojí stánek se suvenýry, opodál za lesíkem potom velká restaurace (tu bychom ještě skousli, to je dál), odhozené odpadky a všude, všude lidi! Naše noční můra… A to se sem hrnou další a další doslova davy, na zpáteční cestě už si připadáme jak na Václaváku a děsí nás, že tady se ti lidé nemají kam rozptýlit, všechno se to koncentruje do jednoho jediného bodu. Auta už parkují všude, kde to jde – na jednom velkém parkovišti a podél silnice až ke druhému parkovišti, které se zatím dláždí a připravuje, ale už se tam i parkuje. Nepřijeli jsme sice tak brzy, jak jsme chtěli, ale i tak vidíme, že to ještě byl rozumný čas, kolem poledne bychom se tu zbláznili.
U pramene i později o tom pořád přemýšlíme, jaký je „správný“ způsob se s něčím takovým poprat – když má země nějaké opravdu krásné místo, které chtějí vidět všichni, ale zároveň je třeba ho chránit, abychom jeho krásu úplně nezadupali. A tak když se nás někdo zeptá, jestli tohle Modré oko stojí za návštěvu, tak neříkáme ano ani ne, ale vylíčíme, jak jsme to tu zažili my, a ať se sám rozhodne (my případně dodáme tipy na podobná, nádherná místa, kde navíc bude úplně nebo skoro sám).
Potřebujeme rychle pryč, vrátit se do náruče laskavé albánské samoty:-) Zvlášť, když nás dneska čeká ještě jedna masovka… Nahoře na kopci na chvíli stavíme, nakrájím několik kg jablek na svačinku a povede se mi švihnout foťákem o zem, ajaj. Pak sjedeme zpátky do údolí Drinu a po uzoučké asfaltce (milé překvapení, to jsme takhle mimo civilizaci nečekali), lehce stoupající svahem protějšího pohoří, dojedeme ke krásnému kostelíku Panny Marie.
To je ovšem tááák nádherné a klidné místo! Kamenný kostelíček, hlásající svým vzhledem už na dálku, že jsme kousek od řeckých hranic, s barevnými vitrážemi v oknech, obklopený hájkem vysokých, štíhlých cypřišů. Navíc je od něj famózní výhled do údolí. To je přesně místo, kde by si kdekdo mohl říct, že tady chce umřít:-)
Kostel nejdřív obcházíme zvenku a přijde nám zavřený, tak se ani nijak nedereme. Před branou ve stínu cypřišů mají polední siestu policajti, nás si nevšímají. Pak přijede rodina Řeků, se kterými se zdravíme a chvilku klábosíme, odkud jsme, kam jedeme, apod., a pak nám nabízejí, jestli se chceme jít podívat dovnitř. Těžké dveře zavrzají, ale zamčené nejsou, tak si můžeme prohlédnout i romanticky setmělý vnitřek kostelíka a pro štěstí na cestě zapálit svíčku. Po chvíli jí dojdeme zase uhasit, protože uvnitř je většina nábytku ze dřeva a nechceš v cizině vypálit kostel…
Kostelík Panny Marie (Kisha e Shën Mërisë)
Chvíli si odpočineme ve stínu cypřišů stejně jako policajti, pokocháme se výhledy, a pak chceme ještě pokračovat průzkumem údolí a dojet k tekke – přijde nám zajímavé, že na relativně malé ploše tu stojí kostelík a muslimská modlitebna. Jedeme už úplně mini silničkou po vrstevnici, na několik desítek metrů se dokonce promění jenom v polňačku.
Dostaneme se do maličké vesnice a skončíme ve slepé uličce. Navíc v hodně prudkém svahu. Horko těžko se Petík zvládne otočit, a vyjet ten kopec nahoru se povede až na několikátý pokus. A to už nám tu pomáhá i místní chlapík, kterého asi vzburcovalo to divoké túrování motoru za jeho branou. Kola podkládáme většími šutráky a já trnu, aby některý z nich roztočené kolo nevypálilo pánovi do nohy.
Pro tuto chvíli jsme poněkud vyléčení z průzkumničení a jedeme postupně nazpátek směrem k větší civilizaci. Do cesta nám vstoupí městečko Libohovë. To se rozkládá ve svahu kolem starého hradu, mají tu hezkou pěší zónu, ale nás teď v nejteplejší části dne, láká jedině se někam schovat, a když k tomu bude ještě ledová káva, tak tím lépe. A pro tyto potřeby tu mají taky perfektní místo, a sice restauraci, která se schovává pod obrovitánským platanem, podle některých zdrojů až 500 let starým. Kolem teče potok, takže je tu fakt příjemně.
Kubu necháme spát v pootevřeném autě pod terasou, kde sedíme, abychom měli přehled, a sami si objednáme dražší, ale výbornou ledovou kávu. Vlastně zpětně jsme to zhodnotili jako vůbec tu nejlepší, co jsme v Albánii měli (a že jich nebylo málo), i když podle našich potřeb to pravděpodobně znamená, že tam bylo o hodně víc mléka, než kafe:-) Když se probere dítě, dostane kopeček zmrzliny, aby mu to nebylo líto, a od strašně milého pana majitele ještě blumy ze zahrádky. Nám na stole přistane zdarma ještě džbánek vody s ledem, což taky není k zahození. Na Libohovë budeme určitě vzpomínat jenom v dobrém, přestože nemáme moc energii městečko prozkoumat nějak víc (a je to trochu škoda, i když v tu chvíli to nevidíme).
Kolem 15:30, když už je aspoň malinko příjemnější teplota pro courání dlážděnými ulicemi, dojedeme do města Gjirokastër, další překrásné perle Albánie.
Gjirokastër – známý také jako “město tisíce schodů” nebo “město bílých střech”, je skvostem jižní Albánie a od roku 2005 se hrdě pyšní svým místem na seznamu UNESCO. Jeho jedinečná architektura, s domy zdobenými šedobílými břidlicovými střechami, vypráví příběh o bohaté historii, formované byzantskou i osmanskou nadvládou. První zmínky o tomto městě sahají až do 14. století, kdy se tyčilo jako strážní pevnost na hranicích Byzantské říše. V průběhu času se Gjirokastër stal významným obchodním centrem Osmanské říše a zažil období prosperity pod vládou Ali Paši Tepelenského v 19. století. Ten se zasloužil o rekonstrukci zdejší citadely a výstavbu důmyslného akvaduktu, který přiváděl do města životodárnou vodu. V 20. století se Gjirokastër stal kolébkou dvou významných osobností: světoznámého spisovatele Ismaila Kadareho a kontroverzního komunistického vůdce Envera Hodži, nicméně od pádu komunismu musel bojovat také s odlivem pracovních sil do zahraničí. Z této doby tu stále ještě zůstávají celé vysídlené čtvrti.
Gjirokastër přesto láká turisty z celého světa. Jeho zachovalá architektura s malebným Starým bazarem z 17. století a majestátní citadelou s dechberoucím výhledem na město je skutečným magnetem. Citadela v sobě ukrývá vojenské muzeum s expozicí zbraní z obou světových válek, včetně ukořistěného amerického letadla. Návštěvníci se mohou vydat na procházku po historických domech, jako je například dům rodiny Zekatů s typickými dvojitými věžemi, nebo navštívit rodný dům Ismaila Kadareho s tradičním albánským interiérem. Dalším zajímavým bodem je podzemní bunkr z období studené války, který sloužil jako útočiště pro vládní představitele v případě hrozby.
Nádherný, historický Gjirokastër
Fajn je, že se tu dá celkem bezbolestně zaparkovat nedaleko historického centra. Po cestě k němu máme výhled na městské čtvrti, které jsou rozlezlé po několika kopcích v okolí. Respektive spíš bývaly – dnes jsou domy z výše uvedených důvodů hodně opuštěné. Brzy se ale ocitáme v samotném centrum v čele se známou křižovatkou Sedlo, kde je to jeden obchůdek se suvenýry vedle druhého. Asi je to kýč, ale jestli bych někde v Albánii chtěla nakupovat suvenýry, tak právě tady, rozhodně. Nádherné nádobí a keramika, krásné doplňky a nejrůznější rukodělné výrobky, všechno hezky barevné. Říkám si, že bych jednou byla trošku sobeček, a když už mám za 9 dní svátek, tak bych si tu vybrala nějaké náušnice, ale nakonec to neudělám a jako vždycky pak lituju:-)
Když se v tom centru Gjirokastëru trochu rozkoukáme, tak je jasný, že ze všeho nejdřív musíme na zmrzku:-) Je tady totiž jedna moc pěkná cukrárno-kavárna, kde se usadíme u malého stolečku na zápraží, koupeme se v odpoledním sluníčku, sledujeme ten rej okolo a mlsáme zmrzku a freddo cappuccino. Vlastně je tu fakt ruch, a tak není lepší nápad, než se jít na chvíli „schovat“ do mešity. Stojí tu přímo v centru, nádherná, bělostná, a uvnitř zjišťujeme, že je vymalovaná motivy jak z jižní Moravy. Vzpomeneme si přitom na Tiranu [11], kde jsme se tak ve stařičké mešitě krčící se uprostřed moderní výstavby, cítili podobně. Nechybí samozřejmě huňatý, měkký koberec, kde si polenošíme, v klidu, skoro sami, než se vydáme za dalším objevováním krásného města Gjirokastër.
My jsme usoudili, že na to nemáme čas, ale jinak rozhodně doporučujeme se v Gjirokastëru ubytovat na pár nocí. Nabídka pokojů, kempů i guesthousů [12] je tu opravdu bohatá – však jde o jednu z nejvýznamnějších albánských památek. Kouzlo městečka poznáte nejenom během denního ruchu, ale i za teplých večerů, kdy se uličky města rozsvítí měkkým oranžovým osvětlením… A pokud by šlo o nás, vybrali bychom si nejspíš Elena´s Apartment [13] s výhledem na hrad přímo z postele;-)
Historické centrum totiž netvoří jenom křižovatka Sedlo, ale také okolní uličky tvořené zajímavými domy. Většinou mají světlou barvu a tmavé, dřevěné trámy, protáhlou střechu i širší horní patra, která tvoří víc stínu kolem domu. Některé slouží městu jako veřejné místo, například knihovna, hodně jich je ale součástí jakéhosi nepsaného muzea pod širým nebem. Však je také centrum Gjirokastëru zapsané společně s Beratem na seznamu světového dědictví UNESCO. Některé z rodových sídel pak slouží jako opravdová muzea – některý z členů rodiny tu většinou provádí návštěvníky interiéry domu. A pokud byste měli zájem, tak jeden z nich je ještě víc speciální – jde totiž o rodný dům diktátora Envera Hoxhy.
My návštěvy vnitřků nakonec vynecháme, uděláme si takový pěkný okruh kolem významných domů, které mají občas na zdi i popisky, vrátíme se na ústřední křižovatku Sedlo, já naposledy zašilhám po malovaných náušnicích, ale to už stoupáme k hradu. Ten je naprosto nepřehlédnutelnou dominantou města Gjirokastër. Když vyšlapeme dlážděnou silnicí nahoru, zjistíme, že tu chtějí vstupné 400 lek za osobu, a tak máme tendence tam poslat Kubu samotného, ten to má zadarmo a chtěl nejvíc vidět letadlo, tak ať jde a vyfotí ho:-D Kuba se tváří, že by i šel, ale zas takoví krkavčí rodiče nejsme, tak se nakonec plácneme přes kapsu a jdeme všichni.
Vnitřní chodby a první nádvoří představují sbírku zdejšího vojenského muzea, jsou tu vystavená hlavně děla a různé kulomety, venku tomu všemu pak vévodí průzkumný letoun… Zajímavostí hradu i celého města je totiž americké špionážní letadlo, které Albánci donutili v roce 1957 přistát v Tiraně, pilota poslali domů a éro vystavili v rodišti svého diktátora.
Gjikasterský hrad
Pak projdeme dalším průchodem a ocitneme se na obrovském nádvoří, kde úplně původně bývaly obytné budovy hradu. V posledních letech (možná desetiletích) se tu v létě koná velký folklorní festival, po němž tu zůstává jedno velké pódium, které se už nechce nikomu rozebírat a za rok zase stavět:-) No a za ním už kostel s hodinovou věží, která je symbolem celého města Gjirokastër. Najdete jí snad na všech pohledech odsud, na milionu fotek kdekoliv na internetu:-) A zcela oprávněně, protože jednak je nádherná a druhak se za ním táhne jako famózní kulisa pohoří Lunxhëri. Obcházíme kostel a fotíme tu jak o život a vyžene nás až lehce pokročilá hodina.
Pokud vás Gjirokastër zaujal, podívejte se na nabídku jedno nebo vícedenních výletů [14] například ze Sarandy nebo i z Tirany, v rámci kterých se můžete vydat jak na hrad, tak rovnou i k Modrému oku nebo k termálním pramenům v Përmetu [15].
Z hradu totiž spěcháme zpátky do auta, abychom dojeli ještě k vyhlídce na akvadukt, který je v horách za městem. Pro oktávku je to masakr nejvyššího kalibru. Uzoučké a strmé uličky, kam to musíme natúrovat a vyjet bez zastavení, jsou drsné, ale dovedou nás, kam potřebujeme, a ještě s rychlou prohlídkou okrajových čtvrtí Gjirokastëru:-D Parkujeme někomu před vraty, ale na vyhlídku je to asi 150 m, tak to riskneme. Akvadukt je maličkatý, hrozně v dálce, takže zatímco Petík to zkouší aspoň s dronem, tak mně přijdou zajímavější protější hory ozářené do oranžova zapadajícím sluncem. Kubíka zase zaujmou velké a malé kamínky, ze kterých dělá vláčky, co si spolu povídají…
Dunavatský most, součást starého akvaduktu
Pak honem do auta, po městě ještě trochu pokoupit zásoby a honem na spací místo u řeky Drin, už je dávno tma. Přijedeme tam kolem 21 h, vařím polívku z mražené zeleniny a brambory s ćevapi, završujeme to ještě švestkovým kompotem. Celý večer (a pak i noc a ráno) nás hlídá místní čtyřnohý tulák, hrozně hodný. Kromě něj nás naopak rozčilují hejna mušek, kobylky a broučci. To už je skoro 23 h, Kuba totálně odpadne, my to balíme po půlnoci. Jinak ještě ve 20 h ukazoval teploměr 30 °C, naštěstí u řeky trochu profukuje, tak se to dá.
Nejčastější dotazy
Modré oko se nachází v jižní Albánii, nedaleko měst Sarandë a Gjirokastër. Je snadno dostupné autem. K prameni vede nově vybudovaná, 1,5 km dlouhá cesta z parkoviště u přehrady.
Vstupné k Modrému oku je 50 lek na osobu. Za parkování jsme v roce 2022 neplatili, ale to se mohlo výrazně změnit – našli jsme již informaci i o 300 lek z června 2024, proto si toto předem raději ověřte nebo počítejte víc a pak můžete být jedině příjemně překvapeni.
Koupání v Modrém oku je zakázáno. I přes zákazy se ale někteří lidé v řece brodí a osvěžují.
Gjirokastër je historické město v jižní Albánii, zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO. Je známé svými kamennými domy a dominantou města je hrad s vojenským muzeem a hodinovou věží. Mezi další jeho zajímavosti patří například krásná mešita nebo rodný dům Envera Hoxhy.
“Sedlo” je centrální křižovatka v historickém centru Gjirokastëru, kde se nachází mnoho obchůdků se suvenýry.
Hrad je otevřený po celý rok od 9 h, v létě do 19 h, v zimě do 17 h. Vstupné je 200 lek. Aktuální informace o otevírací době, ceně vstupného i zajímavostech na samotném hradě a ve městě najdete na stránkách Gjirokastëru [16].
Akvadukt se nachází v horách za městem Gjirokastër, konkrétně v mapě tady [17]. Od hradu nebo z centra určitě doporučujeme si k akvaduktu udělat pěší vycházku. Autem se dají strmé svahy vyjet také, ale není tu žádné parkování a cesta je to opravdu náročná – úzkými a strmými ulicemi se často prohánějí děti a chodí dospělí a je potřeba být opatrný.
V Gjirokastëru se nachází mnoho hotelů, penzionů a apartmánů. Velkou nabídku najdete například na tomto odkazu [12]. Rozhodně doporučujeme se zde na několik dní ubytovat a vychutnat si krásu tohoto zajímavého města.
Jsme rádi, že přicházíte na náš web. Ten ovšem nejede na vzduch (i když bychom si to moc přáli 😄). Pro jeho chod využíváme magii affiliate odkazů. Pokud na některý z nich kliknete a koupíte si něco hezkého, nebo třeba objednáte ubytování, tak my dostaneme malou provizi. Všechny nabízené produkty a služby sami k naší spokojenosti využíváme a nebojte, na vaši cenu to nemá žádný vliv, naopak v některých případech získáte i slevu nebo jinou výhodu. A to je fér, ne? Podpořte nás a pomozte nám tvořit další skvělý obsah. Děkujeme!
Ať už pro dlouhé večery nebo deštivá odpoledne na cestách, rádi saháme po hrách od Albi. Jejich Kouzelné čtení je pak neocenitelným parťákem na dlouhé cesty, kombinujícím zábavu a vzdělávání. Využijte náš kód AF15ZCESTY pro 15% slevu (navíc k 10% na e-shopu) na Albi.cz.
Ano, spíme často v autě, pod stanem, nebo prostě pod širákem – milujeme dobrodružství a kontakt s přírodou, je to zdarma! Ale i my občas oceníme pohodlí postele a teplou sprchu. A když už se rozhodneme pro "luxusnější" ubytování, Booking.com je pro nás jasnou volbou. Je to prověřený systém s cenami a širokou nabídkou pro každého – co víc si přát?
Internet, Google nebo AI se dnes zdají jako téměř všehoschopní pomocníci, ovšem snad každému pořádnému cestovateli se občas stane, že se někde ocitne bez signálu. A kde pak sehnat relevantní informace k ubytování, kde zjistit, kam se jít najíst, nebo co zajímavého ve vašem okolím navštívit? Nejlépe v knižním průvodci od léty prověřeného vydavatelství – Lonely Planet. A pokud nechcete knihu tahat s sebou, poslouží skvěle už při samotném plánování cesty.