Středa 4. 5. – PRAMEN CETINY, JEZERO PERUĆKO

Z auta nás do teplého a slunného rána vytahuje opět počůrané pyžamo, tak si rovnou venku rozložíme snídani – šlehané tvarohy a malé bagetky s kuřecí šunkou, ňam ňam. Strejda Němec vstává chvíli po nás, rychle se zabalí, rozloučí a odjíždí. My trochu přebalíme auto, v říčce vymáchám pyžamo a mikinu a dokonce stihnou skoro uschnout, a před odjezdem se ještě zajdeme podívat na vodopád Krčić, pod nímž pramení řeka Krka a nad jehož hukotem jsme se včera zabydleli. Ano, ta, jejíž kaňon tvoří vedle Plitvic významný národní park Krka. Já jsem ten vodopád totiž ještě pořádně neviděla a Petík ho večer nemohl už pořádně vyfotit. Vyrážíme tentokrát před 10h a dnešním hlavním cílem je pramen Cetiny (Veliko vrilo, Izvor Cetine), na sítích tolik opěvovaný (ale dostaneme se později i k jezeru Perućko, které je naopak téměř neznámé).

Pramen Cetiny

Realita nám malinko bere iluze. Pramen samotný je úžasný – ďoura v zemi výmluvného (!!) tvaru hrající všemi odstíny modré podle hloubky. Jenže když už třetí den jedeme v podstatě zemí nikoho, čekali jsme, že najdeme pramen trochu v divočině, a ne obklopený jedinou vesnicí široko daleko:-D Nad ním je parkoviště tak pro 3 normální auta, teď tam ale stojí dva karavany. Jeden odjíždí, tak se tam uklidíme my, druhý je francouzská rodina, kterou jsme viděli včera u Lidlu, a ta se evidentně nikam nechystá, přitom tam neparkuje zrovna úsporně.

My se jdeme nejdřív podívat na vyhlídku a dolů k prameni, kde Kuba okamžitě sundavá kalhoty a kráčí do vody. My se nohama smáchneme taky, ale ta voda je opravdu ledově ledová a strašlivě z ní bolí nohy, vždycky na těch pár vteřin, co člověk ve vodě vydrží a než se mu na suchu a sluníčku zase ohřejou. Miliony a miliony jehliček zabodaných pod kůži! Fotku z drona, jak jeden z nás plave na hladině uprostřed hluboce modré ďuzny, fakt mít nebudeme:-D Tak aspoň pozorujeme zdejší život – na břeh přilétají pít vlaštovky, otakárek ovocný a bzučí tu spousta zlatohlávků.

Vracíme se nahoru a dáváme svačinu, je tu wifi, tak voláme babičce a dědovi a snažíme se to využít. Obchází tu dva mazliví psi, takové černobílé kolie nebo něco podobného. Kuba na naše pokyny o odjezdu reaguje negativně a my se zrovna oba do něčeho zažereme na netu, že se k odjezdu dokopeme až v kolem 13:30. Snažíme se Kubu udržet vzhůru, protože nejedeme daleko a tam bude oběd, ale jsme bez šance.

Hřbitov v Cetině

Cesta na jih, chorvatsko-bosenským pohraničím, je zase moc pěkná – říčka Cetina se klikatí zelenými loukami, občas ji přetne most, míjíme zbytky statků i hezky zachovaný hřbitov s majestátním kostelem – zkrátka pořád je na co se dívat.

Hřbitov Cetina – na kraji vesnice Cetina mají docela velký hřbitov se zajímavou ruinou kostela Crkva Svetog Spasa. Kostel byl postavený někdy v 9. – 10. století a je jednou z největších a nejstarších sakrálních staveb. Zároveň jde o jediný, stále stojící kostel se zvonicí, který vznikl v době před Velkým schizmatem, tedy rozdělením křesťanské církve na Východní a Západní (1054).

Silnice nás po nějaké době jízdy podél Cetiny zavede k jezeru Perućko, respektive ona je to docela velká přehrada právě na Cetině. První část, kterou projíždíme, vypadá jak někde na divokém západě, klidnou hladinu lemují ostřejší skály, krásně vyhřáté od sluníčka. Perfektní obědový plácek u jezera Perućko už obývá německý pár motorkářů, tak prohodíme pár vět a oni pak odjíždějí, my jdeme vařit brambory a batáty ke steakům, co jsem už včera upekla. Chvíli to trvá a jakmile je hotovo, Kuba se probírá. Ten to má, panečku, načasovaný… Najíme se a postupně všichni se pak vykoupeme v jezeru. Je tu nádherný klid, občas projede auto, ale jinak jenom zpívají ptáci a šplouchá voda. Na břehu zahlédneme pár prvních poslů jara, bílých a žlutých kvítků.

Zůstaneme tu až někdy do 17h, pak jezero objedeme přes hráz a zase kus nazpátek, kde sjedeme na travnatý břeh (a voda je tu míchaná s hlínou, takže vůbec ne tak hezká jako kolem skal nahoře), uděláme si večeři, a po focení a vyvětrání všech vláčků a autíček můžeme jít spát. Stíháme to zase jednou s posledním světlem, takže večer v autě ještě trochu “pracujeme”. Jinak dneska byl oficiálně první, kompletně kraťasový a sandálový den.

Čtvrtek 5. 5. – ROZLOUČENÍ S CHORVATSKEM

Ráno u jezera Perućko je kouzelné, v 6:30 je nad ním ještě i mlha, sluníčko ji ale rychle rozpouští. Klidná hladina je dokonalé zrcadlo protějším kopcům. Bez vln a rozvířeného bahna je voda krásně čistá a průzračná. Snídáme uvnitř, v klidu zabalíme, podroníme, a pak se na druhý pokus vyškrábeme zpátky na silnici – kratší, ale prudší cesta s docela velkým schodem evidentně není úplně plánovaná pro osobáky:-)

Perućko jezero

Rychlá zastávka na fotku zříceniny v městečku Vrlika a jinak jedeme do Kninu. Kuba usne, ale to se teď moc nehodí, takže ho proberu, když zaparkujeme u hřiště a on nadšeně jde, zatímco Petík doplňuje zásobu pečiva v Konzumu. Pak si zajdeme ještě na zmrzlinu (8 kn/porci), páč aspoň bez jedné pořádné kopečkovky bychom snad Chorvatsko ani nemohli opustit! Ještě upatlaní od sladoledu sedáme do auta a kolem poledne to valíme na hranici, kam už je to jen kousek. Já si nevypnu včas data a naskočí mi bosenský internet, takže máme net na 24 hodin i bez SIMky.

Celníci jsou oba v pohodě, zato Kuba vůbec není usměvavý a roztomilý dítě. Dostane varování, že existují i hranice, kde se třeba 6 hodin čeká, tak ať si tady toho váží:-D

 Tisk článku