---

Úterý 24. 5. – PRVNÍ OBJEVOVÁNÍ MOSTARU – STARÉ CENTRUM

Budíme se do příjemně teplého rána, snídáme venku s tím úžasným výhledem na Mostar, kolem 8 už je tu partička motorkářů. Českých, samozřejmě. V půl 10 jsme ready a sjíždíme o pár zatáček níž zkusit pneuservis (vulkanizer). Jsou tady v pohodě, akorát že pneumatika je prořízlá, takže zalepit nejde a po domluvě nám tam dávají novou. Teda ne úplně novou, ale jinou, no i tak je teď asi nejlepší ze všech… Hodí nám to i na auto, takže se s tím nemusíme frcat sami. Stojí nás to 20 €. No jo, peníze to jsou, za ojetinu, hlavně když po návratu budeme muset kupovat asi všechny pneumatiky nový, ale tak hlavně že je po problému. (Nejhorší stres celého Balkánu pro nás byly chvíle, kdy jsme jeli terénem na rezervě a děsili se, že píchneme druhý kolo a skončíme někde v horách a lesích. Kromě této první příhody se to bude v denících opakovat ještě několikrát:-))

Na Mostar se potřebujeme trochu zazásobit, a tak sjedeme nejdřív do dvou obchodů (Mercator nic moc, tak ještě veliký Bingo) a po 12 jedeme najít The Lookout Apartment. To se ukáže jako dost velká kovbojka, protože XII. Ulica je příkřejší než v Dunedinu (kde mají nejpříkřejší ulici na Novém Zélandu) a tam, kde bychom očekávali číslo 16, tam prostě není. Postupně se od místních dozvíme, že to je úplně nahoře, a že tam tudy nevyjedeme. Jedna madam nám nabídne, že pojede s námi a odnaviguje nás, jak se tam dostat horem, ovšem váží dvojnásobek co já a ještě si na klín vezme pubertální dceru, takže při otáčení se sedřou asi poslední plechy, co pod autem ještě zbývají. Já jdu nahoru pěšky a kdybych na to měla sílu, mohla bych se kochat čím dál tím hezčím výhledem na Mostar. Po chvíli se tam sejdeme, vítá nás příjemná paní, na telefonu mi dává syna, který pak dorazí i osobně na anglickou domluvu a placení. Oba jsou milí a ochotní. Auto chudák zůstává venku na výhni, ještě před vedlejším barákem…to je jediná skvrnka, jinak je apartmán perfektní, všechno funguje, je tu místo a spousta vybavení, vč. kafe, soli, mýdla, šamponu, pracího prášku, atd. Pro Kubu je venku houpačka a ten výhled na Mostar ze společné terasy taky docela ujde:-)

K obědu dělám těstoviny s tuňákem, Kuba je pak dost protivný, tak ho necháme vyspat a pracujeme, a ven jdeme až někdy kolem 17 h. Hlavně se podívat na onen slavný Stari most, který díky válce už zas tak starý není…

Stari most – Stari most je symbolem města Mostar i celé Hercegoviny. Původně byl postaven v 16. století, za války v Bosně poškozen a následně cíleně zdemolován. V roce 2004 byla dokončena rekonstrukce podle původních plánů. Hlavním stavebním materiálem originálního mostu i repliky je kámen tenelija, který lehce mění barvu podle denního světla. Mladíci skákající z 24 m vysokého mostu jsou místní atrakcí a oni si odpolední zábavou lehce přivydělávají.

Kolem je to teda jak na tureckém tržišti – suvenýry, restaurace, kavárny a čajovny (překvapivě jsou sice dražší, než je běžné, ale ne zase o tolik, jak bychom čekali), ale na náš vkus je toho až moc. Domy jsou tu strašně hezké, ale všechno je to nějaký podnik, takže nás to ani moc nebaví fotit. Kuba prudí, že chce zmrzlinu, ale tentokrát se udržíme (u oběda byla scéna) a dostane ji až večer, když byl celou procházku celkem hodný.

Delší dobu trávíme dole pod mostem, kde Kuba konečně najde malýho parťáka na házení kamínků do vod půvabné Neretvy a Petík čeká na záběry bez lidí, což se jeví jako nemožné. Pěkný je i menší mostík vedle toho hlavního – Kriva ćuprija, ale je proti sluníčku a prostě dnes nevyfotitelný. Zpátky se vydáváme někdy v 19:30, dáváme zmrzlinu, která nám konečně docela chutná (ohromný výběr u cukrárny I❤️Mostar gelato), Kubova banánová má fakt kousky. Projdeme kolem jedné z nejrozsáhlejších mešit na Balkáně Karađoz-begova džamija (velká část je dnes restaurace), a pak do toho šílenýho kopce k našemu apartmánu The Lookout Apartment.

Karađoz-begova džamija – tato mešita v centru Mostaru je jednou z nejrozsáhlejších staveb svého druhu v zemi. Jejím stavitelem je zřejmě nejznámější osmanský architekt Mimar Sinan (jehož dílem je např. také Sulejmanova mešita v Istanbulu nebo Selimova mešita v Edirne (jeho žáci pak stojí mj. i za stavbou Taj Mahalu). Dostavena byla roku 1558 za finanční podpory Mehmed-beg Karađoze, synovce bosenského vezíra Rustema. Mešita byla výrazně poškozena během Bosenské války, rekonstrukce se pak dočkala na počátku 21. století.

K večeři dáme kaši a kuřecí steaky, sprchu, Kuba usne kolem 22:30, my ještě do 1 pracujeme. Když jdeme spát, tak se Kubajz vzbudí a vede roztomilý řeči a tulí se k Petíkovi, ale je teda strašně horký.

Středa 25. 5. – ZDRAVOTNÍ PAUZA

Ráno si Kuba stěžuje na bolavé bříško a má horečku přes 38 °C a průjem jako blázen. Dostane obklad, probiotika, smectu (“dětské kafíčko”, kupodivu mu to chutná), dietu a klid na lůžku, což mu zcela výjimečně nečiní problém. Musím říct, že takhle zdrchaného jsem ho asi ještě neviděla.  Sjíždí pohádky, my se snažíme využít času a dohánět resty na fotkách a zápisech, případně tvořit taky nějaké nové hodnoty. Program venku pro dnešek rušíme, Petík uvažuje akorát o večerní procházce, podívat se a vyfotit, jak vypadá nasvícený Mostar. Nakonec se ale taky neuskuteční, strávíme celý den v pokojíčku. Večer si Kubík vyprosí zase sprchu, než se odebere definitivně do hajan. V noci je třeba vyřešit jednu menší průjmovitou nehodu, ale všechno se zvládne, a pak už je až do rána klid.

Čtvrtek 26. 5. – ZMĚNA UBYTOVÁNÍ A OBJEVOVÁNÍ MÉNĚ PROFLÁKLÝCH KOUTŮ MOSTARU

Kuba má sice pořád průjem, ale bříško už ho tolik nebolí a teplotu nemá vůbec a celkově je takový zase sympaticky živý. Já vstávám v půl 9, abych si ještě umyla hlavu a začala balit, kluci o chvíli později. Do 10 máme za sebou snídani a všechno sbaleno a vynoseno, Kuba ještě zkouší houpačku, kterou mu předevčírem vyměnili za “židličkovou” pro menší děti, a pak už se od auta na balkon loučíme s paní domácí.

Vymotat se odsud je skoro stejné psycho jako se sem zamotat. U benzínky na hlavní ulici dofukujeme kolo (je tam jeden benzínkář, zaneprázdněný hovorem nad sekačkou, ze které vzduchovou hadicí ofukuje trávu – skvělej nápad na využití tohodle zařízení, jenom my musíme dýl čekat:-)), a pak prokličkujeme městem do čtvrti Podhum (pod kopcem Hum), u velkého kostela sv. Petra a Pavla (a taky mešity, takže tu máme zvony i muezzina v pravidelných dávkách), a najdeme náš nový apartmán Vesa. Cítíme totiž, že nám Mostar ještě ani zdaleka neukázal všechny své zajímavosti, a tak mu chceme ještě aspoň jeden celý den věnovat. Parkování je na ulici, ale aspoň částečně ve stínu. Je půl 11, domluvený máme příjezd v 11, tak se jdeme vrátit asi 200 m do pekárny pro rohlíčky obzvlášť vypečené.

Apartmány jsou různě velké pokojíky ve větší vile se zahradou, každý se samostatným vchodem ze zahrady. Ubytovává nás zase taková tetka starší, usměvavá. Náš pokojíček je hned v přízemí, taková kobčička malinká, ale na jednu noc se s tím snad nějak popereme (a asi to bude i jeden z pochopitelných důvodů, proč nám třeba domácí nedali něco většího…). Máme k dispozici velkou terasu se sezením a malou klouzačkou. Zanedlouho přijede i hlavní šéfík, pan Mario, taky sympaťák, co se utrhnul z práce, aby nás mohl přijet pozdravit (a zkasírovat:-)). Bydlí tu s rodinou se dvěma syny a rodiči a jako správný pan domácí nám nezapomene přidat pár tipů na program ve městě, když tak chvíli poklábosíme…

Je nejhorší část dne a venku vedro jako v pekle, tak volíme raději oběd a Kubův odpolední spánek + naše práce, a až někdy v 16 h jdeme zkusit ještě jednou omrknout Stari most a oblast, která je považovaná za centrum Mostaru. Kolem mostu je to brutální hlava na hlavě, do toho školní výlety, no peklo na zemi. Modrá Neretva háže ve sluníčku hezké barvy, dokonce se dostaneme zase na jiné místečko, kde se k ní dá sejít a vycachtat (a kde jsme jen s jedním dalším párem, dokud nás nepřeválcuje další školní výlet), ale studí tady jako mrcha.

Cesta kolem I❤️Mostar Gelato nemůže zůstat bez následků, ale kupodivu to všichni zvládneme celkem v klidu, i když Kubovi vlastní zmrzlinu z dietních důvodů upřeme a sami si jí dáme (a on dostane ochutnat, zas tak krkavčí rodiče nejsme:-)). Couráme se centrální ulicí plnou pěkných kaváren, omrkneme velkou mešitu (bohužel je zrovna čas modliteb a nám se nechce čekat na vstup), zaskočíme na malý nákup.

Pak přejdeme Neretvu zase zpátky na naši stranu, míjíme několik hodně neutěšených budov. Na kopečku mají krásné gymnázium, park s fontánami a hned vedle rozbitý desetipatrový barák, který před válkou sloužil jako banka, za války se stal taktickým sídlem ostřelovačů, a dnes se tu chodí vyřádit hlavně ti, co mají potřebu se nějak výtvarně projevit na cizí zdi. Název Sniper Tower, ze které má člověk velkou část města Mostar jako na dlani, jí už zůstal.

Naproti přes ulici je pak rozlehlý park Zrinjevac, kde Kuba jenom z dálky zahlédne hřiště a už si to metá do pryč. Je fakt, že jestli v Mostaru někam vzít malé dítě, tak právě sem! Hřišť je tu podle věku hned několik, spousta prostoru, zeleň, stromy, stín i sluníčko, lavičky i fontány s pitnou vodou. Necháme ho chvíli pohrát, sklouzat, pohrabat ve štěrku, a pak pomalu vyrazíme. Krátce se ještě zastavíme u bronzové sochy Bruce Lee, kterou tady Mostařané postavili jako poctu svému idolu.

Socha Bruce Lee v parku Zrinjevac – tento akční hrdina se svými pověstnými nunčaky byl v 70. a 80. letech ikonou mladých i starých Balkánců, a i po válce se ukázal jako jedna z mála věcí, která dokáže rozhádané národy sjednotit. Proto byla tato bronzová socha v roce 2005 vztyčena v Mostaru.

Táta nás protáhne spletí mostarských uliček zpátky do našeho Podhumu a my jsme docela vděční za druhé ubytování Vesa, které je sice malé, ale zato se k němu nemusíme škrábat do žádného krpálu. Cestou ochutnáme pár prvních moruší, stavíme se v pekárně, pak udělám večeři, naše malé prasátko umyjeme a jde se spát. Teda Kuba plánovaně, já neplánovaně (jsem taky unavená a to jeho hodinový usínání je nad moje síly). Petík někdy ve 22:30 vyrazí na noční focení, vrací se v 1, do 2 stahuje fotky, já do 3 popisuju ty, které jsem měla udělat, když byl pryč.

Pátek 27. 5. – TEKKE BLAGAJ NAD PRAMENEM BUNY, SOUTOK BUNY A NERETVY, VODOPÁDY KRAVICA

Jelikož jsme tu byli jenom na jeden den, tak balení není tentokrát moc náročné, s checkoutem v 10 se loučíme s pokojíčkem, terasou, klouzačkou i babi domácí, od které Kuba ještě na cestu vyfasuje nějaké bonbony, a Vesa apartmán se stává také minulostí. My opouštíme Mostar a máme namířeno dál po proudu nádherné Neretvy, protože nám ještě pořád neukázala zdaleka všechny svoje poklady.

Prvním cílem se stává zajímavé poutní místo Blagaj. Po chvíli hledání se nám na úzké příjezdové silnici povede zaparkovat, i když na místě, které je určené spíš pro stánkaře. Ale nikdo se blbě netváří, tak tu oktávku s klidem necháme a kráčíme proti proudu řeky Buny, přímo k jejímu prameni hluboko ve skále. Před jeskyní, z níž pramen vytéká, je vytvořena velká a nádherně tyrkysová tůň, díky menšímu jezu, který vypadá parádně na fotkách. Co ale tohle místo ještě ví zdobí, je tekke neboli dervišský klášter. Dervišové jsou spirituální islámská odnož, která se na území Bosny (a částečně i Albánie) evidentně docela ujala, protože na menší tekke, většinou na opravdu nádherných místech, kde se to muselo meditovat jedna báseň, narážíme docela často. To by bylo na Blagaji to pěkné, a teď realita…

Místo je na obou březích, až úplně ke klášteru a skoro až k jeskyni obklopené restauracemi a stánky s cetkami. Asi je to tak trochu turistická past, i když za samotnou návštěvu se tu naštěstí nic neplatí. Vstup do kláštera ale placený je, no a lákadel v podobě blbinek u stánků nebo dobrot v restauracích je tu až moc. No a navíc to vypadá, že v Bosně už se naplno rozjela sezóna školních výletů, takže nám se do všech fotek motají dva autobusy středoškoláků, uřvaných a lezoucích všude:-D A i bez nich je to evidentně velmi oblíbené výletní místo, a jako takové v pátek rozhodně nezůstává prázdné…

Obejdeme si všechny dostupné vyhlídky, obdivujeme motýly na bodláku, mazlíme se s kočkou, zatímco Petík se snaží cvaknout aspoň nějakou pěknou fotku bez davů lidí. Po poledni jsme docela rádi, že se můžeme zase zavřít v naší plechové bublině a ujet někam, kde je větší klid…

Netrvá to moc dlouho a nedočkavě z auta zase vyskakujeme, aspoň my dva s Petíkem, protože mladej to radši zalomil. Jsme totiž na místě, kde se Buna vlévá do Neretvy (prakticky předměstí Mostaru), ovšem takovým způsobem, jaký jsme ještě neviděli. V mapě je tohle místo označené jako Bunski kanali – Buna se tu větví do spleti malých pramenů a potoků, které se prodírají hustým roštím, aby se všechny najednou zničehonic vrhly do širokého kanálu Neretvy, který je rovný jak pravítko, vypadá uměle vytvořený, ale není. Vody v Neretvě už je asi míň, protože říční koryto je tu mnohem širší než jen ten kanál, kterým se řeka valí jako splašená, a je zvrásněné spoustou rýh. V některých se drží zbytky vody (a líhnou komáři). Prolézáme to tu jako překvapení objevitelé, fotíme, pak si dáme skromný oběd, který se nám pokouší ukrást toulavé kočky (ty se pak stanou námětem Kubových her na hooodně dlouho), a můžeme vyrazit dál.

Asi hodinový přejezd nás přesune na jedno z nejpopulárnějších míst v celé Bosně a Hercegovině, které je ale tak krásné a příjemné, že by byla velká škoda ho vynechat. Jsou to vodopády Kravica, občas přirovnávané k chorvatským Plitvicím, které jsme navštívili před několika týdny, ale to srovnání není úplně dobré. Předně třeba proto, že v Plitvicích se nesmí koupat:-) U Kravice necháváme kolem 15 h auto na velkém, lučním parkovišti. Vypadá to, že tu zároveň probíhá nějaká akce, nebo bude večerní koncert. U pokladny odevzdáváme každý (dospělý) 20 KM. V ceně máme ještě vodopády Koćuša a klášterní muzeum Humac. Sejdeme upraveným parkem z kopce, a to už slyšíme hučení vodopádu. No a když to konečně vidíme na vlastní oči, spadne nám brada. Kravica je ne až tak vysoký, ale široký a mohutný vodopád (nebo tedy spíš celá řada vodopádů) na řece Trebižat. Pod nimi je velká laguna s členitým dnem, kde jsou hlubší místa, která se musí přeplavat, ale výrazná část je mělká nebo i s ostrůvky, kde se dá procházet, cachtat, odpočinout od studené vody, fotit vodopády z neobvyklých úhlů. Na přístupném břehu stojí velká restaurace, „pláž“ z navezeného štěrku, opodál i záchody, převlékárny. Voda studí, ale my jsme dnes docela vysmažení a tady koupačce prostě nejde odolat. Zdoláme silnější hlavní tok a jsme na ostrůvcích s dřevěnými mostíky, kde si užíváme konečně pořádnou letní zábavu:-)

Když slunce zaleze za vápencovou stěnu, přes kterou se vodopády valí, a většina lidí chladivou vodu opustí, přichází čas pro fotografy. Celý areál nakonec opouštíme někdy kolem 19:30, a to si ještě chvíli počkáme u auta, protože vedle parkoviště, na příjezdové silnici, právě finišuje dětský běžecký závod. Jdeme to Kubovi ukázat, ale nevypadá, že by ho něco jako běhání a ještě navíc mezi davy lidí, nějak lákalo:-)

Spací místo máme dnes vybrané nedaleko, a přesto mimo větší ruch, kus po proudu Trebižatu. Oficiálně jsou tu restaurace a denní koupaliště, ale večer už tu prakticky nikdo není a na travnatém parkovišti jsme sami a docela schovaní. Rychle povečeříme, ale ukládání se přesouvá na neurčito, protože přijedou sousedé – mladý polský pár, se kterými nakonec strávíme pár chvil v družném hovoru. Tak aspoň se tu dneska nebudeme bát vlka nic:-) Brou noc.

Download file: 16919.gpx