Pondělí 9. 5. – PAMÁTNÍK GARAVICE, BIHAĆ A BOSANSKA KRUPA

První dětské „Dobré ráno!“ je hlášeno už v 6, což mě nechává v ledovém klidu, a Kuba to obratem balí taky. Jenom Petík už je prý jednou probraný a znovu pořádně nezabere. Nakonec to “ukecáme” do třičtvrtě na 7. Venku je zataženo, nízké mraky, ale docela teplo. Snídáme v autě, protože venku je všude dost mokro, a čekáme na sluníčko, co se občas snaží někde prodrat, ale bez většího úspěchu, zatím. Kolem nás postupně parkují asi 4 auta, jedno později odjíždí s velkým pytlem (tipuju ryb), do druhého děda nosí zpoza mostu klády z lesa. My se také krátce porozhlédneme po okolí, přeci jenom večer už byla skoro tma, a říčka Klokot za chvíli pozornosti stojí – její voda je rychlá a divoká a naprosto průzračná, honí se v ní ryby, které sledujeme jak z mostíku, tak z laviček na břehu, které nám posloužily už včera večer jako jídelna. V 10 odjíždíme, prokličkujeme část města Bihać, za jehož humny jsme přenocovali, a brzy zase vyjíždíme na jeho okraj, k bosenskému „Stonehenge“, památníku Garavice.

Památník Garavice

Památník Garavice (Spomen-park Garavice), který nám trochu připomněl spíš indiánské totemy, stojí na místě brutální genocidy. V roce 1941 bylo nacistickými Ustašovci (chorvatská skupina spolupracující s fašistickým Německem) zavražděno odhadem 12 – 15 000 Srbů, Židů a dalších z města Bihać a okolí. Oběti skončily v masových hrobech nebo nedaleké řece Klokot. Říká se, že voda i půda byly dlouho kontaminované množstvím krve.
Stavbu památníku v podobě 12 kamenných sloupů iniciovalo město Bihać již od 70. let 20. stol., slavnostně otevřen byl pak v roce 1981. Místo – vrch Ćamića – bylo zvoleno v odkazu na masové hroby, které se právě zde nacházely a pohltily na 7 000 obětí.

Kolem to vypadá trochu jako na skládce (na to si asi nikdy nikde nezvyknu, a to máme i díky čtvrt roku v Indii dost posunutá měřítka bordelu), a samotné “totemy” jsou docela hustě počmárané a posprejované, ale celkový dojem je dobrý, je to zajímavé zpracování. Holt asi Bosňáci mají ke svým památníkům trochu jiný přístup než Chorvati (nebo je nepovažují tak úplně za svoje – v Bosně je etnická situace snad ještě složitější než v Chorvatsku, takže se do nějakých soudů raději nebudeme vůbec pouštět). Na závěr jim to tu Kuba samozřejmě zase „označkuje“, sám sebe taky, tak jde do čistého a můžeme jet dál.

Rychlá zastávka v krámu pro chleba a jedeme omrknout největší město v severozápadní části Bosny, Bihać. Chvíli kroužíme ulicemi, než se nám povede najít parkování zdarma (u Konzumu celkem daleko od centra, ale to dojdeme), a pak jdeme omrknout celkem malé a kompaktní centrum, které tvoří ruina kostela, mešity a věže, stará mešita a pěší zóna s luxusními kavárnami. Kostel, stará mešita a věž měly své slavné chvíle, ale ty vzaly za své už během 2. světové války a později během války jugoslávské. Zmrzce a fontáně neodoláme ani my, tou dobou už máme samozřejmě všechno ostatní prošlé a nafocené.

Bihać je jedním z nejstarších měst v Bosně a Hercegovině, jeho dějiny sahají do 13. století. Postupně se na jeho území vystřídalo mnoho mocností, mezi nejvýznamnější patří Osmané, Rakousko-Uhersko a nestabilní celek Jugoslávie. Navzdory tomu v něm dodnes až tolik zachovaného, není. Ale úplně vynechat toto správní a kulturní středisko by byla škoda.
Bihać byl první město v zemi, které přijalo moderní, evropský styl výstavby, a sice od roku 1878. V důsledku toho bylo město rozděleno na čtyři části, které byly spojeny moderními ulicemi a bulváry, a byla postavena nová radnice a mosty přes řeku Unu. Především díky železničnímu spojení se zde postupně začal rozvíjet i průmysl, zejména potravinářský.
Během druhé světové války se Bihać stal centrem partyzánského odporu proti fašistickým silám. Na místě dnešního Muzea partyzánského odporu v Bihaći se nacházelo velitelství partyzánského oddílu, který v té době tvořilo až 10 000 bojovníků.
Historické centrum města nabízí návštěvníkům několik malebných uliček, historických budov a památek, jako například kamenný most z 16. století, pozůstatek katedrály svatého Antonína Paduánského a strážní věž Kapetanova kula. Stále funkční je mešita Fethija, ale my ji bohužel zastihli zavřenou. 
Do města Bihać se dá dostat z Čech třeba autobusem, s jedním přestupem v Mnichově;-) 

Hledáme, co by nám tak Bihać mohl nabídnout dobrého k obědu, až dojdeme do malého tureckého stánko-bistra, kde si objednáváme jeden kebab a jeden lahmacun po 5 KM. Na první pohled to vypadá stejně, ale na všechny ostatní je to úplně něco jiného. Kebab je asi kuřecí, ale masíčko je tip ťop a je ho hodně. Ještě že tak, protože Kubu taky zaujme víc než lahmacun s čímsi mletým:-) To už mu ale vezme poslední zbytky sil a tuhne, jen co sedne to vyhřátého auta. Během dne se totiž udělalo konečně krásně, modro a kolem 20 °C, na což jsme se moc nepřipravili a trochu se připekli. Rychle se ještě stavíme v obchodě a pak opouštíme Bihać, přičemž výrazně stáčíme trasu od severu zase na východ. 

Tady se táhne zaříznuté údolí řeky Uny, kam se vejde akorát silnice, koleje a sem tam domek. Silnice a železnice se pořád křižují, samozřejmě bez závor, bez světel, bez ničeho. Je fakt, že tu vlak jezdí tak možná dvakrát denně… V plánu máme zastávku u vodopádu Kostelski buk, ale na místě zjišťujeme, že jeho široké okolí zabral hotel Kostelski buk s krásnou restaurací a terasami s výhledem na řeku a vodopád. Projít přes pozemky pro fotku, to by asi nikomu nevadilo, ale vodopádů ještě bude dost, tak jedeme dál. Podobně to dopadne i u hradu Ostrožac, který je placený (a vzhledem k tomu, že uvnitř toho není zas o tolik víc, než na jiných zříceninách zdarma, tak se do něj nijak neženeme). Kubu tu necháváme dospat, lovíme kešku, Petík to bere aspoň dronem, ale cash si necháváme na zmrzku:-P

Dominanty Bosanske Krupy

Po 17h dorazíme do městečka Bosanska Krupa. Takové nenápadné maloměsto, ale nám se hrozně zalíbí. Hned vedle sebe tu stojí katolický kostel, pravoslavný kostel a městská mešita, nad nimi zbytky pevnosti. Bereme to nejdřív na pevnost, potom přes dřevěný most a nádhernou řeku Unu, jsou tu i bývalé mlýny na vodě. Za mostem nakoupíme v pekárně chleba a docela české rohlíky a obejdeme další kus města a zpět zase přes jiný most a pěkný park plný spárovaných kachen. Kavárna, kterou měl Petík vyhlédnutou z mapy, je až do 19 h zavřená, a tak sedáme do auta a jedeme se podívat k nepřehlédnutelnému památníku Lilie na kopci nad městem. Trochu brutální sklon, ale Mařka (jak jsme ve vypjatých momentech začali říkat oktávce, bůhví proč, když všechna naše dosavadní auta se jmenovala Ferda) to statečně dá. Památník tu postavili před dvěma lety, na počest jedné z největších bitev balkánské historie.

Památník Ljiljan na vrchu Ćojluk byl slavnostně odhalen dne 10. 7. 2020, na 25. výročí bitvy mezi bosenskou armádou a “srbským agresorem”. Památník má tvar lilie, která je nejčastějším symbolem bosenské armády (a my se pořád divili, že tu mají hodně akční skauty…) a s výškou 17 m odkazuje na bitvu, která trvala právě 17 hodin. Bosenští obránci nakonec zvítězili a památník je věnován těm, kteří svůj život za toto vítězství položili.

Teoreticky by tu asi šlo i spát, ale přece jenom je kolem dost domů, tak se držíme původního plánu a sjíždíme do dalšího údolíčka, k prameni řeky Krušnice. Teda 1,5 km před pramenem nás zastaví závora u domku rybářů, a tak si steleme tady. Krušnice je vyhlášený sportovně rybářský revír, i když my tu teda rybu nepotkáme snad jedinou. Barva a množství vody nám ale opět berou dech a nebojíme se tuhle řeku klidně přirovnat k některým zélandským tokům. A to jsme si mysleli, že tak sytě tyrkysovou vodu už nikdy neuvidíme…;-)

Večer tu akorát trochu žerou komáři a v noci je celkem frišno, ale jinak pohoda. Jo, teda vlastně až na Petíkův nějaký rychlo-úžeh, kdy se po večeři odvalí do postele a zbytek večera o něm nevíme. Naštěstí se z toho ale vyspí a ráno je zase jako rybička.

Úterý 10. 5. – PRAMEN KRUŠNICE, BOBIJAŠKO OKO, VODOPÁD BLIHE, SANSKI MOST

Vstáváme v 7, docela kosa, snídaně uvnitř a kolem dva chlapi pěšky a jeden v autě s klíčem k řetězu, takže jede dál. My se postupně posbíráme a v půl 9 se jdeme podívat k prameni Krušnice (izvor Krušnice) také. Je to asi 1,5 km, cesta pohodlná podél modroučké řeky, která je neskutečně silná, hluboká a asi i trochu rozvodněná. Pod hladinou totiž na krajích vidíme kvést blatouchy a dřevěné můstky a mola jsou většinou potopená. Míjíme rozestavěný domeček, asi budoucí záchodky, a dvě velká odpočívadla s grily, takže pro lidi to tu nachystané je nebo bude. Na konci cesty je vodní elektrárna, kterou musíme obejít, vystoupat a zase seběhnout kousek lesíkem a jsme na betonové přehradě se dvěma přepady = vodopády, kterou napájí podzemní řeka rodící se kdesi v útrobách skály před námi. Neskutečný vody, co se tu valí, a i podle fotky na naučné ceduli je tu teď dost nadstav. Taky se dozvídáme, že zásluhy za průzkum zdejších jeskyní mají čeští a maďarští speleologové. Jinak Kuba se po cestě mění na vědce: „Hele, kytička, táto!“, „Hele, ploštice, mámo!“, „Cos tam dělal, Kubíčku, někde vzadu půl hodiny?“ – „Koukal na mravence…“:-) Po cestě zpátky si zpíváme dnešní hity Travička zelená a Chytil táta sojku a hned to jde lépe:-)

Někdy v půl 11 sedáme do auta, dáme k sváče jabko s mrkví a dáme si přejezd k další zajímavé vodě, na místo zvané Bobijaško oko. Všechno jde hladce až na konec, kdy po 5 km jízdy po štěrkové cestě skončíme na louce před něčím domem (Staví se? Je opuštěný? Je tam někdo?), ale Petík to chce narvat za každou cenu dál. Nevšimne si pařezu v trávě uprostřed cesty a rozpáře o něj oktávce břicho. Naštěstí to vypadá, že se rozsekaly “jenom” krycí plasty, ale i ty mají svoji funkci… zvlášť u našeho břichoplaza:-( Můžu si pro klid duše několikrát zopakovat mantru „Já jsem ti to říkala, ať dál nejezdíme.“, ale ničemu to nepomáhá.

Bobijaško oko

Jdeme si zlepšit náladu k sytě modré skvrně v krajině, Bobijaško oku. Barvu má naprosto neuvěřitelnou. Vzhledově a podle našich zkušeností nám to nejdřív přijde jako sinkhole, ale později zjistíme, že se jedná o estavelu.

Estavela je krasový jev, podobný závrtu. Obvykle se voda vsakuje do estavely a působí jako ponor. Po silném dešti ale stoupne hladina vody v krasovém systému a estavela přebírá funkci vyvěračky. Konkrétně Bobijaško oko dokáže zaplavit širé okolní louky. Tento jev máme i u nás v ČR.

Pokocháme se a jdeme zpátky uvařit oběd ze včerejších zbytků. Na sluníčku je celkem výsmah, ale docela příjemný. V půl 3 jsme najedení, sbalení, Petík má za sebou poobědového šlofíka a Kuba během pár minut do něj upadá.

Přejezd ale zase není tak dlouhý a parkujeme u vodopádu Blihe, jednoho z nejvyšších v Bosně, tak necháváme Kubu chvíli dospat. Probere se tentokrát celkem do příjemna a rovnou vyrážíme k vodopádu. Musíme tu tedy odevzdat poplatek 3 KM/os, a pak sejít po dlouhém, dřevěném schodišťo-chodníku. Dolů to jde i s Kubou pěkně rychle, on zase lítá jak namydlený blesk, když si dobil energii. Vodopád vysoký 56 m je famózní, říkáme si, že kdyby byla nějaká učebnice, jak mají vypadat vodopády, tak tenhle bude na první stránce. Spousta vody, padá hezky rovně, skály nad ním mají tvar “v”, no prostě model mezi vodopády:-D Jsme tu úplně sami, tak si blbneme, jak dlouho chceme.

Vodopád Blihe

Cestou zpátky se pak jdeme ještě podívat k pěknému mlýnu (na prodej), cestička podél náhonu vede ještě přes druhý, menší mlýn, před kterým strejda vyřezává vařečky. Kuba je uchvácený žlutým lístečkem, který našel, a když si ho pořádně prohlédl, tak ho nosí nad hlavou a prohlašuje ho za balónek, cestou zpátky ho naopak musí vymáchat v náhonu na každém místě, kde dosáhne do vody (a těch je hodně…). Až při závěrečném výstupu najde jiný, hezčí, a protože na ně má k dispozici jenom jednu ruku, tak se toho většího zbavuje:-) Nad schody strejc u kasy reklamuje naše peníze, Petík mu omylem místo jedné marky (cca 12 Kč) dal kunu (cca 5 Kč). Ale není to špatnej trik, mohli bychom to občas zkusit a nenápadně snižovat náklady:-D

Pokračujeme už celkem dost obydlenou (a dost luxusně) oblastí, u studánky nabíráme vodu a parkujeme u Konzumu v Sanskim Mostu. Z mapy nebylo nějaké centrum moc patrné, ale při příjezdu je jasná ulice s restauracemi a cukrárnami, takže do ní se vydáváme. Na rozehřátí dáváme čtvrtku masového burku za 3 KM, a o kousek dál mají zmrzku po 1 KM za kopeček, tak si dopřáváme my po dvou, Kuba jeden velký, kafe má paní na lístku, ale jinak ne, škoda. Nakonec Petík ještě omrkne sortiment bosenskýho Konzumu, my zase nepřístupnou mešitu a záhon macešek, a můžeme se přesunout na dnešní nocoviště. Jo, a potkáváme první koňské povozy, významnou to součást balkánského koloritu (a nejsou to jen atrakce pro turisty). Jinak se docela divíme, kolik je tu nefunkčních provozoven čehokoliv.

Chvíli po silnici, a pak docela brutálním sjezdem po štěrku zapadáme do dalšího údolíčka, k Dabarske pećině čili jeskyni. Je tu zákaz vjezdu dál a závora, stavební plácek a přes louku rozestavěný dům. Není to úplně ideální, ale v patách se nám žene bouřka, tak není čas otálet. Kluci rychle stelou, já rychle vařím těstoviny a ve chvíli, kdy máme všechno hotovo, spadne pár kapiček, protože to nejhorší se naštěstí otočilo a odešlo jinam. Kolem 21h zalejzáme, Kuba hyperaktiv, takže než usne, tak my jsme taky mrtví, místo abychom něco dělali.

 Tisk článku