Tirana: Vítá nás hlavní město Albánie

...aneb jak jsme se na Tiranu podívali nejdřív z ptačí perspektivy, a pak zavítali do jejích roztodivných ulic, kde se snoubí stopy divoké historie s prudkou modernou
Tirana: Vítá nás hlavní město Albánie
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kladno

Sobota 25. 6. – TIRANA – DAJTI EKSPRES, TRŽNICE

Vstáváme v 7, ještě na nás nejde sluníčko a je příjemně, ani moc žádný hmyz. Využíváme toho a dáváme si v klídku a pohodě snídani, balíme a kocháme se výhledem. Jelikož jsme na jediném vyvýšeném bodě mezi Tiranou a Durrësem (Dračem), takovém ostrůvku zeleně, tak je odsud vidět docela hezky… Jinak ale máme poměrně velké dilema – do Tirany nebo do Durrësu? Pomůže nám to vlastně rozhodnout Booking, protože v Durrësu na dnešek není nic rozumného volného, kdežto v Tiraně jeden bratelný apartmánek najdeme. Hned děláme rezervaci, akorát že skončí nějak nepotvrzená, a tak trochu s napětím čekáme, zda dneska vůbec budeme kde mít složit hlavu (a navíc nám problém se včerejším spaním trochu zhatil plány, protože jsme na víkend nechtěli vůbec do velkých měst).

Protože se zatím tedy nemáme kde ubytovat, vyrážíme nejdřív prozkoumat kousek Tirany, respektive jednu z jejích velkých atrakcí na okraji města – lanovku Dajti Ekspress. Vede z okrajové části města do sedla Sherminit (1060 m) pod vrcholem hory Dajti (1613 m). Celé je to kousek národního parku Dajt (Parku Kombëtar i Dajtit), nádherné horské rekreační oblasti ve skvělém dosahu z Tirany. Park je populární pro turistiku, cyklistiku, dá se odsud létat paragliding, a spoustu dalšího. Lanovka park hodně zpřístupňuje, nicméně jak jsme mohli vidět na vlastní oči, většina lidí ji využívá k jednoduchému, víkendovému výletu – nahoru, tam si dát kávu, projet na koních nebo v buggyně, zahrát minigolf, cvaknout si fotku u srdce se zámečky, a jet zase dolů. No a s Kubou jsme se nakonec rozhodli pro podobný program – ono to nakonec i tak zabralo poměrně výraznou část dne.

☕ Podpořte nás kafíčkem!
BuyMeACoffee.com

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Na veliké parkoviště u lanovky, které je kupodivu zdarma, přijíždíme jako jedni z prvních – lanovka vlastně ještě ani nejezdí. Nejdřív si jdeme ověřit informace o cenách a podmínkách, které jsme si načetli na internetu, jenomže pak nám život pro změnu zase zkomplikuje Booking. Ukáže se totiž, že vybrané ubytko nakonec volné není, a tak strávíme půlku dopoledne hledáním dalšího, svačinou, pomocí nastartovat sousedovic auto kabelama, který máme vždycky po ruce. Naše auto vypadá, jak kdyby absolvovalo Dakar, a když Kubu pořád okřikujeme, ať se o něj neotírá (což je jeho oblíbená hra), tak se agilně chopí sněhového smetáčku a ometá deseticentimetrovou vrstvu prachu:-) Pak teprve, s potvrzeným jiným ubytkem, se vydáváme na lanovku (a to už je skoro poledne).

Lanovka Dajti Ekspres a výhled na Tiranu

Lanovka Dajti Ekspres a výhled na Tiranu

Kupujeme si základní, zpáteční jízdenku, takže každý za 8 €, Kuba zadarmo. Pak se k tomu dají přikoupit právě různé atrakce na horní stanici, kompletní (a aktuální) ceník a seznam atrakcí se dal najít na oficiálním webu, bohužel ceny jim tam už nějak zmizely:-( Lanovku tady v roce 2005 postavila rakouská firma Doppelmayr, což se dá poznat na první pohled podle přihrádky na lyže, která nechybí každé kabince:-) S trošku nervózním Kubíkem nasedáme a rázem se necháváme vyvézt vysoko nad domy, stromy, vodní nádrž. Výhled na město je naprosto fantastický a čím jsme výš, tím je to samozřejmě lepší. Jízda lanovkou má jenom jedinou chybu, a to že strašně rychle uteče…

Nahoře se chvíli rozkoukáváme a projdeme si nejdřív takovou jako zahradu kolem stanice, s vyhlídkami dolů na město, lavičkami, dáme sváču. Pak se posuneme o kousek dál, na ohromné a parádní dětské hřiště. Kubík je z toho teda spíš trošku vyjevený a navíc některé prvky už jsou v poledne pořádně rozpálené, ale nakonec si to tu docela užije. Zato my už začínáme být lehce přehřátí a snažíme se zdržovat spíš ve stínu lesíku. Když už nám přijde, že bychom to dítě mohli přestat nechat smažit na hřišti, jdeme si trochu odpočinout.

Původně jsme si říkali, že bychom si šli dát ledové kafe do panoramatické restaurace, když už jsme tady, jenomže ta je zrovna dneska zavřená:-( Vezmeme tedy zavděk posezením pod stromy před stanicí, kde je to moc příjemné. Ledovou kávu si objednáváme uvnitř u menšího baru, dvě za 500 leků a už jsme asi měli lepší, ale v tom vedru bodne. Vodu doplníme u studánky vedle budovy, stejně jako batůžkáři, kteří nám připomínají nás. Před 20 lety…

V klídku si tu posedíme, odpočineme, a když se teplota stane zase trochu snesitelnější, jdeme se tu ještě trochu cournout, ať si aspoň něco prohlédneme. Kousek od stanice je totiž v mapě zaznačená keška. Nejdřív musíme zdolat něco jako mini Matějskou – naháněče na koníky, prodavače popcornu a cukrové vaty a další naháněče na terénní bugginy. S Kubou se tomu odolává hůř, ale tentokrát se spíš bojí, než že by ho to lákalo, tak projdeme celkem rychle. Pokračujeme asi 100 m na křižovatku, kde se rozcházejí turistické trasy dál do parku, a za ní je opuštěný a polorozpadlý hotel. Přitom ale ještě dost zachovaný, aby to tu bylo zajímavé. V honu za keškou ho obejdeme nejdřív zvenčí, kde je vysekaný pruh mezi jinak celkem celistvým porostem kopřiv, ale pak zjistíme, že nás šipka žene asi někam dovnitř. Tam už se povede lov bez větších problémů, jenom je potřeba dávat pozor na to, kam člověk šlape, a aby nezakopl a do sutin nespadl. Pak si hotel ještě jednou prohlédneme od průčelí, kde to je ještě pořád docela pěkné, fotogenické, ale pak už frčíme na lanovku a zpátky dolů, ještě naposledy si užít ten super výhled, a pak už vzhůru do ulic velkoměsta.

Tirana - Dajti - Urbex keškování

Tirana – Dajti – Urbex keškování

Auto, které jsme ráno zaparkovali do stínu stromků podél okraje parkoviště, je samozřejmě rozpálené doběla, ale musíme to všichni nějak zvládnout. S majitelem ubytování jsme domluvení a jedeme rovnou tam, což se ukáže jako trochu „tricky“ místo – je to totiž dost v centru, do kterého sice vedou široké bulváry, ale pak je tam síť malinkatých uliček, kam by v jiné zemi byl normálně možná i zakázaný vjezd autem:-) Do jedné takové se zapasujeme i my, a když se pak potkáme s majitelem a on nám ukáže vyhrazené parkovací místo (což je dobře, protože jinak bychom si tu jako nerezidenti ani neškrtli), tak tam Petík zamanévruje takovým způsobem, že do nutného odjezdu tady rozhodně zůstaneme a autem se nikam vydávat nebudeme.

Bydlení Apartment with View je v posledním, tuším 5. patře hubeného baráku, a vypadá to jako prostor, který původně asi ani nebyl byt, ale majitel sem prostě navozil vybavení ze všech možných zdrojů a udělal z toho něco, co se dá pronajímat a celkem pohodlně tu bydlet. Okolo jsou ještě vyšší baráky, takže výhled žádný extra není, a to tahání se po schodech docela vopruz, ale jinak to jde. Spíš je to takové vtipné – vejdeme do bytu a hned za dveřmi je postel a televize v menší místnosti, pak je druhá, větší, kde je kuchyň, taky ale dřevěný bar s barovými židličkami, dva gauče, stolek, neskutečný miš maš:-) Za dva dny zaplatíme 59 € a všechno vyřízeno. Akorát je tu teda celkem vedro, takže klimoška se nestačí otáčet.

Na průzkum města už dneska není moc času ani sil, ale přece nebudeme sedět v přehřátém apartmánu, než se vychladí, a tak se jdeme podívat na jedno vytipované místo. Kousek od nás se totiž nachází historické místo tržnice, podle dosavadní zkušenosti čekáme fakt nějaký trh s čerstvým ovocem a zeleninou – ostatně taková zelinářská uskupení už jsme podél silnic zahlédli. A koneckonců i v mapě je tu pořád značka ovocno-zeleninového trhu, takže kam jinam? Jedná se o prostor kolem velkého kruhového objezdu s památníkem Avni Rustemi. Když sem v sobotní podvečer dorazíme, zjistíme, že ovoce a zelenina se tu možná prodává po ránu, teď určitě ne, nicméně je tu spousta obchůdků s pěknými suvenýry (i jídelního charakteru) a hromada malých restauraček a „griloven/kebabáren“. Hned na kraji narazíme na krásnou cukrárno-pekárnu Pastiçeri Reka s trošku dražší (80 lek/kopeček), ale teda fááákt výbornou zmrzlinou. S kornoutem a upatlanou pusou se pak chvíli projdeme okolo, okoukneme, co a jak, sledujeme místní děti, jak se honí okolo (Kuba je zatím spíš asociál a přidávat se ke skupině dětí, natož cizích, by ho ani nenapadlo). Úplně na závěr okruhu, když už nám celkem dost kručí v břiše, se nám zalíbí jedna z „kebabáren“ a usedneme mezi jejích několik stolků. Za 800 leků se tu docela pěkně napucneme zdejší klasikou – grilovanými kousky masa se zeleninou, všechno hezky zamotané v placce. Je celkem jedno, jestli se tomu říká kebab, gyros nebo zgara, je to prostě něco, čemu člověk při cestování po Balkáně propadne:-)

Kousek dál po ulici je supermarket Spar, tak ho před návratem do 5. patra ještě zajdeme omrknout, vezmem ale jenom nějaké základní věci, nic úplně extra tam není. Navíc Petr musí nakonec pobrat nákup sám, protože když Kubík zavelí „Kakat!“, tak není čas jít až domů, musíme zapadnout do nejbližší restaurace, kam nás pustí:-) V pokojíčku, kde je mezitím vyklimatizováno asi tak na -10°C, pak dáme akorát rychlou sprchu a tuhneme všichni skoro naráz.        

Neděle 26. 6. – TIRANA – CENTRUM

Ráno žádné vyvalování. Včera jsme se podívali spíš na periférii, a tak nás dneska čeká oběhnout všechno, co Tirana, hlavní město Albánie, a hlavně její centrum nabízí. Tak namasírovat svaly na nohou a vyrážíme! Jelikož jsme si našli velmi strategicky umístěné ubytko, máme to poměrně blízko na nejvýraznější “bod” města – Skanderbegovo náměstí. To na mapě prostě nejde přehlédnout. Ještě než se k němu samotnému ale dostaneme, musíme se proplést zajímavým parkem plným soch a památníků ze slavné historie země. Albánie to měla historicky dost divoké a dalo by se říct, že to vždy byla horká půda. Vystřídali se tu Ilyrové, Řekové, Slované i Osmané (a v neposlední řadě paranoidní, komunistický diktátor Enver Hodža (Hoxha)), a každý národ, každá etapa tu zanechala nesmazatelné stopy. Tirana na nás zapůsobila jako takový mišmaš všeho, který možná trochu neví, jak se uspořádat do na oko líbivého celku. Ke všemu už zmíněnému se přidává navíc modernismus a mnoho projevů vlastenectví a národní hrdosti, politická a etnická témata, ale opět i s odkazy do minulosti. Úplně bych neřekla, že to je město na procházku s malým dítětem, ale rozhodně je dost zajímavé a má co nabídnout, ať už jste fanouškem čehokoliv:-)

Když projdeme oslavným parkem, ocitneme se u asi vůbec nejzajímavější a rozhodně nejhezčí budovy v celém městě. Nejspíš proto, že je i nejstarší – Edhem Beyova mešita.

Edhem Beyova mešita se stavěla v letech 1789 – 1823, je nejstarší dochovanou stavbou v Tiraně a jedna z mála v celé zemi, které přežily komunistický režim. Od roku 1991 slouží opět svému účelu a navštívit ji mohou i turisté. A podívat se do ní zato stojí, protože je to určitě jedna z nejkrásnějších mešit, co jsme kdy viděli.

Chvíli okouníme před ní a sledujeme hemžení, načež usoudíme, že se asi dá jít podívat dovnitř a razíme. Samozřejmě boty musí zůstat venku a v nátělníčku by se tam asi chodit nemuselo, ale jinak vstup volný. Docela dost lidí a uvnitř se oficiálně nesmí fotit, ale když na nás jeden z hlídačů (co vypadá jak kovaný Turek) familiárně gestikuluje, jestli si chceme udělat fotku, tak samozřejmě neodoláme. I proto, že uvnitř je to prostě přenádherné, krásné bílé zdi s dekoracemi květin a ornamentů, jako v pohádce. Škoda jenom, že celý hlavní prostor není přístupný, dá se tam jen nakouknout. Ale mají tady, v centru moderní zástavby se trošku krčící, skutečný architektonický poklad.

Tirana - Skanderbegovo náměstí

Tirana – Skanderbegovo náměstí

Z mešity už je to doslova pár kroků na Skanderbegovo náměstí, velikánskou plochu, která má svého „sv. Václava na koni“, národního hrdinu Skanderbega nikoli uprostřed, ale u jednoho z krajů, jinak je to tu úplně prázdné. Překvapují nás proudy vody, které jakoby vytékaly zpod dláždění blíž prostředku náměstí, který je asi vyvýšený, protože stékají v širokých pruzích k okrajům plochy. Chvíli nám to přijde divné, co to tady mají za poruchu řádu, ale pak usoudíme, že to je asi schválně. A opravdu, voda slouží k ochlazování velké a v létě sluníčkem řádně rozpálené plochy (jinde mají fontány nebo takové ty trysky ze země, taky to prostě rovnou teče po náměstí:-)). V jiných ročních obdobích bývá náměstí využité během různých akcí, ale my na žádnou takovou štěstí nemáme, a tak když v rychlosti omrkneme moderní budovy, které celé náměstí obklopují, pokračujeme zase rychle dál do uliček, kde se dá najít aspoň trocha stínu.

Cestou míjíme ohromný, starodávný kolotoč, a také vstup do BunkArtu – vyhlášeného muzea v podzemním protiatomovém krytu. Přestože my jsme se rozhodli toto místo tentokrát vynechat (ta muzea si s Kubou nějak moc neužívá nikdo z nás, tak spolu objevujeme raději jiné zajímavosti), tak patří rozhodně k hlavním a oblíbeným atrakcím Tirany. Víc o tomto muzeu i další tipy z Tirany najdete například v tomto článku, na jehož vzniku jsme se také trošku podíleli (ovšem dávno předtím, než jsme se vůbec do nějaké Albánie vypravili:-)) 

Procházíme se dál uličkami, míjíme velikánskou katedrálu, kde asi zrovna skončila bohoslužba, protože odchází hodně lidí, tak my se jdeme mrknout pro změnu dovnitř, kde ale nic moc není, tak taky zase rychle vypadneme ven.

Katedrála Vzkříšení Ježíše Krista je moderní, pravoslavná katedrála v centru Tirany, postavená roku 2012, ke 20. výročí obnovy pravoslavné církve v Albánii a volby arcibiskupa. Patří mezi vůbec největší pravoslavné katedrály na Balkáně.

To už jsme ale ve čtvrti Blokku, která bývala vyhlášená a teď je znova, ovšem pokaždé úplně jinak. Během komunistické éry to byla čtvrť, kde si své vilky stavěli političtí a vojenští pohlaváří, a to včetně samotného Hodži, takže Hodžovu vilu samozřejmě dojdeme omrknout (byť jenom přes plot). Dnes jsou z vilek většinou konzuláty a ambasády a ulice oblékly moderně stylový háv se spoustou barů, pubů, kaváren a sem tam i nějaká ta fancy cukrárnička. Vlastně pro nás tu nic moc není, tak kus projdeme, v parku pod stromy si dáme sváču, abychom nabrali další síly, a pak se zajdeme podívat k domu Matky Terezy – žila zde se svou sestrou ve 30. letech 20 století. A tam, kde svůj život dožila, v indické Kalkatě, už jsme byli.

Matka Tereza, narozená jako Anjezë Gonxhe Bojaxhiu dne 26. srpna 1910 v Üskupe (dnešní Skopje), se stala ikonou lásky a soucitu v moderní době. V roce 1928 vstoupila do kongregace Milosrdných sester v Loretu a přijala jméno Tereza. Po vysvěcení v roce 1946 se stala Matkou Terezou a založila Řád Misionářů lásky.
Její život byl zasvěcen službě Bohu skrze službu chudým, nemocným a opuštěným. Proslavila se svou neúnavnou prací v chudinských čtvrtích Kalkaty (dříve Kalkata) v Indii, kde založila domovy pro umírající a opuštěné děti. Matka Tereza byla oceněna Nobelovou cenou za mír v roce 1979 za její nezištné úsilí a bezvýhradnou lásku vůči těm nejpotřebnějším. Její přínos spočíval nejen v materiální pomoci, ale také v duchovním poselství lásky, soucitu a služby druhým.
Zemřela 5. září 1997 v Kalkatě, ale její odkaz žije dál. Matka Tereza inspirovala miliony lidí po celém světě k tomu, aby se zapojili do dobrovolnické práce a poskytovali pomoc těm, kteří ji nejvíce potřebují. Její duchovní dědictví a láska k bližním přetrvávají jako inspirace pro generace.                 

Ve skutečnosti tu dům jako takový už nestojí, zbyla jen dlouhá zeď, která je – stejně jako všechny ostatní v okolí – pomalovaná graffiti. Některé obrázky a mota u nich jsou motivační, jinak narážíme i na spoustu politických, vlasteneckých, protestujících i adorujících, ale často jsou to obrázky jen tak, pro pobavení kolemjdoucích, Třeba na malých elektrotrafech, které mám pocit, že jsou tu pokreslené snad úplně všechny. Okruhem se kolem mnoha z nich a po větších bulvárech vracíme do naší lokality, přičemž míjíme další ikonickou stavbu města, Tiranskou Pyramidu. Bohužel je v této době ale nepřístupná a obehnaná vysokým plotem, takže z ulice vidíme jenom její rozpadající se špičku.

Tirana - rodný dům Matky Terezy

Tirana – dům, kde žila Matka Tereza se svou sestrou téměř dvě dekády (30. léta 20. stol.)

 
 

Pyramida v Tiraně je významnou stavbou v albánském hlavním městě. Byla postavena v roce 1988 jako Muzeum Envera Hoxhy, bývalého komunistického vůdce Albánie. Tato stavba měla sloužit jako symbol moci a propagandy tehdejšího režimu.
Pyramida byla navržena jako multifunkční komplex, který měl zahrnovat muzeum, výstavní prostory, divadlo a další kulturní zařízení. Po pádu komunistického režimu v roce 1991 však začala sloužit různým účelům, včetně diskoték, koncertních sálů a obchodů.
Avšak v posledních letech byla Pyramidě v Tiraně nevyužívaná a chátrající stavba. Existují různé návrhy a plány na to, co s ní udělat do budoucna. Někteří navrhují její demolici, zatímco jiní se snaží najít způsob, jak ji přeměnit na moderní kulturní centrum nebo jinou užitečnou veřejnou stavbu. Diskuse o budoucnosti Pyramidy v Tiraně zůstává otevřená a probíhá mezi místními úřady, architekty a obyvateli města.

Když procházíme kolem dalšího velkého kostela, zdraví nás opět běloskvoucí socha Matky Terezy. Ona a Hodža jsou asi nejvýraznější postavy albánské (moderní) historie. My máme v plánu ještě dvě místa. Prvním je Kalaja e Tiranës, středověká pevnost, což zní jako zajímavá historická památka, ale na místě zjistíme, že v praxi zůstal jakýsi dvůr obehnaný hradbou a uvnitř jsou restaurace, kavárny a obchůdky se suvenýry. Tohle prolejzat nemáme chuť a naprosto žádnou sílu – na poslední místo už Kubík potřebuje jet tátovi na zádech. Ocitáme se ve velkém parku, po dlouhé kolonádě se prochází spousta víkendových výletníků, sem tam podél ní se prodává nějaké drobné občerstvení nebo suvenýrek. Dojdeme až k Umělecké galerii, kde by na zadní zahradě měly být umístěné sesbírané sochy z komunistické éry, což je taková ne moc známá zajímavost, protože by jich tu mělo být opravdu hodně – po skončení komunismu svezené z různých částí země a tím de facto zachráněné před zničením. Jenomže celé muzeum je obehnané vysokou, plechovou ohradou a je v rekonstrukci. V místech, kde by měly být sochy, je prázdní zahrada a vykopaná díra. Kešku, která tu měla někde být, taky nenajdeme. Takže nakonec trochu zklamání, když už jsme se sem táhli doslova z posledních sil.

No a protože síly je třeba doplnit, a protože jsme jen kousek od našeho „žracího kruháče“, kde jsme si včera tak pochutnali, je jasné, kde dáme dneska oběd. Dojdeme k řadě grilováren zase na jiné straně křižovatky, jednu si vybereme, usedneme a po důkladném prostudování nabídky (všechny možné podoby grilovaných kousků mletého masa) si objednáváme 3 x šiškebab (dlouhé špízy) a 5 kousků ćevapi. A aby to lépe klouzalo do krku, tak ještě krásně vychlazené pivko, které v nás jenom zasyčí. Pozorujeme ruch kolem na ulici i u ostatních stolků – většinou se tu na kus řeči zastavují chlapíci, ale i manželé na nedělní procházce a partičky štamgastů. Napucneme si pupíky, stavíme se za rohem ještě na zmrzku, a pak jdeme umřít do pokojíčku, páč máme v nohách asi 20 km.

Původně jsme měli v plánu to odpoledne vzít ještě někam, ale jednak jsme všechno zajímavé v docházkové vzdálenosti tak nějak zvládli, a druhak na to fakt, ale fakt nemáme sílu. Kuba odpoledne prospí, my taky odpočíváme a trochu pobalíme. Zároveň si vyhlédneme nedalekou pizzerku na večeři, abychom se s tou Tiranou rozloučili trochu stylově. Je to asi poprvé v životě, kdy si vybereme nějaký podnik v podstatě čistě na základě recenzí, nikoliv podle cen. A osvědčilo se to?

Restaurace se jmenuje Oxhakët – neptejte se, jak se to čte. Albánština totiž pro nás zůstala asi tak podobně nerozluštitelná jako jazyky JV Asie, takže jediný, co jsme se spolehlivě naučili používat, bylo Faleminderit (vyslovují to víc jako Falemindjerit = Děkuji). Ani ten pozdrav jsme nezvládli, a to hlavně z toho důvodu, že jsme našli několik podob, ale když jsme je někde zkusili použít, tak na nás pokaždý koukali jak vyvoraní syslové. A když jsme se to snažili odposlouchat, tak lidi říkali něco, co neznělo jako ani jedna z těch psaných verzí, co jsme našli my. Proto jsme to časem vzdali a zůstali u vděčného Faleminderit. Ono to stačí, když to chce říct člověk rychle, tak je to taky slušný jazykolam:-)

Ale zpátky k restauraci. Jsme tu po pozdní otvíračce jako první a vítá nás sympatická paní, usmívající se od ucha k uchu, samozřejmě hlavně na Kubu. Jmenuje se Laura a je to majitelka restaurace. K naší velké radosti se s ní dá domluvit i anglicky, což se hodí i ve chvíli, kdy před sebe dostaneme jídelní lístky čistě v albánštině. Naštěstí, na názvy jídel a surovin máme tak nějak šestý smysl, takže si zvládáme vybrat pizzu a rizoto i bez Lauřiny pomoci, kterou samozřejmě ochotně nabídla. Kubovi necháváme udělat pizzu na přání – šunka, sýr, žampiony – a ještě ho Laura vezme k peci se podívat, jak se taková pizza dělá. Není tu skoro nikdo jiný, tak se nám může věnovat i takhle nadstandardně, ale i později, když se po naprosto vynikající večeři (2x pizza, já zkouším vyhlášenou „albánskou“ specialitu, lanýžové rizoto, pitný režim řeší pivko Elbar) loučíme, se s námi ochotně fotí, povídá a doporučuje, co ještě vidět v Albánii zajímavého. Zpětně musím říct, že to byl asi nejmilejší člověk v celé Albánii, a tak jsme jí jako poděkování nechali aspoň pěknou recenzi na Googlu:-) Jo a kdyby se někdy Tirana stala vaším cílem nebo zastávkou po cestě, dejte si určitě jednu večeři u Laury, stojí to zato;-)

Po večeři máme ještě dostatek času, tak se dojdeme projít k supermarketu pro pár drobností, doma pak zabalíme, najdeme ubytko na další dva dny, protože nás čeká přejezd zase k moři, do největšího města na pobřeží, Durrësu neboli Drače. Do prázdninového návalu ještě zbývá pár dní, víkend za námi, tak by to tam mohlo být fajn:-) Uvidíme, těšíme se, i když vůči Tiraně ještě cítíme malinko dluh, ale tak my to máme asi s většinou velkých měst, nějak je neumíme objevovat úplně systematicky, a většinou pro to potřebujeme vícero návštěv (v Bangkoku jsme byli dohromady už asi tak 20x a pořád tam je co vidět, Berlín 4x a známe jenom zlomeček, atd… Jediná metropole, kam už nemáme potřebu se nikdy vracet, je podivný Phnom Penh, kde se nám napoprvé ani napodruhé nijak extra nelíbilo:-)). 

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Total distance: 56.13 km
Max elevation: 1061 m
Min elevation: -215 m
Average speed: 18.83 km/h
Total time: 00:23:50
Download file: 17110.gpx
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..