---

Pátek 17. 6. – PROCHÁZKA POD KOMOVI, VODOPÁD GRLJA A OBĚD, OKO SKAKAVICE, ALI PAŠINI IZVORI

Budí nás funění na sklo, veliká hlava a za ní zbytek koňského těla. Je tu menší stádečko, co si očmuchá auto a dál je nezajímáme. Ráno je krásné, svítí slunce a dole trochu válí mlha, která se ale rychle rozplyne. Snídáme, a pak se jdeme projít kus po cestě na rozcestí pod vrcholy Komovi, na větší túru si ale netroufáme (není tu rozumný, kratší okruh). Na rozplývání se nad krásou těchto hor, které už se nacházejí na okraji proslulého pohoří Prokletije, to ale bohatě stačí. Skalnaté vrcholy nad námi, modrá obloha, sytě zelené louky a na nich se jak hvězdy třpytící zlaté (bosenské) orchideje. Je jich tu jak kdyby je někdo vysadil – nádherná podívaná!

Postupně sjedeme zase do údolí a pokračujeme na rozhraní dvou větších horských údolí, do vesnice Vusanje. Na jejím konci je rekreační louka, soutok říček, a hlavně vodopád Grlja, za kterým sem míříme především. Je to trochu zvláštní útvar, neboť k vodopádu přijdeme na jeho horním konci – v místě, kde se průzračná voda propadá do uzoučké, vymleté soutěsky, aby o několik metrů dál zase pokračovala už v poklidnějším tempu.

Počasí pod štíty pohoří Prokletije se zatím zhoršilo a je těsně před deštěm. Zajímavý vodopád si ještě stihneme prohlédnout, ale když se pak usadíme do vedlejší restaurace na oběd (na rozloučenou s Černou Horou si chceme dopřát nějakou mňamku), spustí se slušný liják. Kubovi to nijak nebrání jít omrknout zdejší „dětský koutek“ (dvě houpačky, dvě trampolíny). Na jídlo si chvilku počkáme, ale stojí to zato (navíc v tom dešti stejně není kam spěchat) – hromada grilovaného masa, hromada hranolek a hromada zeleniny, tím se dá v klidu zavděčit všem členům naší rodiny:-) Pošmákneme si, posedíme, pohrajeme, počkáme, až přestane pršet, a vykutálíme se odsud až někdy v 16 h.

Jedeme se podívat k další zajímavosti – Oku Skakavice (Oko kobylky). Není to daleko, ale pěšky by to chvíli zabralo, a nám se nechce riskovat zmoknutí – tady pod horami Prokletije to vypadá na déšť každých 5 minut – prostě letní klasika:-) Dáme to na druhý pokus, jedno kamenité místo nás trochu zarazí, ale náš tank (což si o něm myslí především jeho řidič) to nakonec zvládne, a pak už je cesta v pohodě. Kuba to i na tom krátkém úseku zabalí, a tak ho na místě necháme odpočívat a sami sejdeme lesem k prameni, který zase vypadá jako nádherně modré oko uprostřed lesa (a že už jsme pár takových viděli – třeba Bobijaško oko, pramen Cetiny nebo Gornjepoljski Vir). Když přijdeme, dost na něm leží mlha a ta modrá není pořádně vidět, ale postupně se zvedá a my si to tu dost užíváme, včetně drona.

Počasí zůstává stabilní – zamračené, ale bez většího deště, tak se pak jedeme podívat ještě do vedlejší vesnice Gusinje, kde na jejím okraji pramení říčka Vruja na mnoha místech zpod kopce a ve dvou velkých jezírkách. Voda v nich je naprosto průzračná, takže v místě pramenů je u dna vidět tzv. tančící písek. Celé tohle místo je v mapě označené jako Ali pašini izvori (Ali Pasha Springs). Zaparkujeme u opuštěné restaurace a obejdeme jezírka celá. Místní sem chodí pro vodu, stejně jako kravičky:-)

Okružní stezka, která je v mapě oficiálně označená, je trochu záludná, neboť nejdřív nás zavede na funkční statek a skrze ohrady, kde normálně asi bývá dobytek, teď je tu naštěstí prázdno, jen dost rozrytá a bahnitá země. Za statkem se cestička napojuje na malou hráz jednoho z jezírek, ovšem k ní se musíme dostat přes dost podmáčený úsek – jen tak tak, že tu někdo z nás nenechá botu. Po hrázi se jde dobře, až na pár míst, kde je třeba přeskočit potoky, jak přebytek vody z jezírka přetéká do řeky a putuje do světa. No a za posledním větším skokem už jsme konečně zase na pevné zemi, na úbočí kopce, z něhož vytékají další prameny, které už se ale dají pohodlně obejít a využít právě k nabrání vody. Na chvíli tu zbudujeme základnu, aby měl Petík dost času na focení a dronění, protože tady to fakt stojí za pozornost – nejenom prameny, jezírka, řeka, ale i mohutné štíty pohoří Prokletije na pozadí toho všeho.

Když se vrátíme k autu, máme v podstatě večer a je na čase se přesunout někam, kde půjde přečkat noc. Jsme na hranici NP Prokletije, a tak je jasné, že dneska to bude pod štítama hor – ostatně těm se tu prostě nejde vyhnout:-) Tím se pro dnešek stává dolina Grebaje – horské údolí, které ústí před vesnicí Gusinje. Na začátku doliny Grebaje se nachází turistické informační centrum a na louce kolem něj se smí za drobný poplatek (3 €) kempovat. Na velké louce máme pár dalších sousedů, ale všichni celkem daleko – je tu opravdu hodně místa. Taky tu lítají dva bílý vořeši, vůči lidem jsou v klidu a spíš si drží odstup. Futr čekáme, jestli nás někdo přijde skásnout, nebo jestli jsme se neměli jít někam nahlásit, ale když se pak bavíme chvíli s jedněmi sousedy, tak prý snad ráno. Vařím večeři, kluci stelou, a pak provádí průzkum nejbližšího okolí – altánků, rozpadlého čehosi (pódia?), nedalekého lesíka. Mezitím se setmí, počasí vydrží, tak jsem docela vděčná, že nemusím vytahovat k vaření deštník. Najíme se a zapadneme, a jelikož je to naše poslední noc v Černé Hoře, tak už zvědavě přemýšlíme, co nás asi zítra čeká v té exotické Albánii, do které se tak dlouho toužíme podívat, a na kterou existují ohlasy snad z celé škály lidské (ne)spokojenosti:-)

Sobota 18. 6. – PROCHÁZKA DOLINOU GREBAJE, CESTA NA HRANICI, ROZLOUČENÍ S ČERNOU HOROU

Petík mě večer navnadil hláškou, že si dneska můžeme přispat, tak jsem do jedné hodiny smolila status na FB k fotkám, načež se Kuba několikrát za noc vzbudil a kňoural (jednou to vyřešilo vyčůrání, pak masáž bolavé nohy, pak odvalení se, abych mu náhodou neubírala moc prostoru…), a završil to v 6:10 svým bodrým „Dobré ráno!“ No a vzápětí začne zase kňourat, protože je počůranej. Když z něj to mokré sundáme, schoulí se polonahý pod deku a vypadá, že to ještě zalomí, ale přespalost mu asi nedovolí. No nic, ze spaní už evidentně nic nebude, tak jdu chystat snídani, a protože je všude mokro, tak jíme uvnitř.

Když pak chci znova ven, ke své nelibosti zjistím, že tam nemám boty, které jsem nechala venku u dveří. Ty potvory dvě bílý, chlupatý, v tom určitě mají čumáky!!! Jdeme všichni 3 pátrat po kempu. Nejdřív najdu cizí tenisku, což mi ale dodá optimismus, že by tu ty moje taky mohly být někde v okolí (což nejdřív nebylo jisté, čoklové tu lítají široko daleko, i po lesích), a nakonec je Petík najde pár kroků od místa, kde jsem před chvílí prošla. Jedna má prokousnutej jazyk a smrdí počůraně, ale snažím si namluvit, že to je jenom od mokrý trávy, když je nazouvám. To si teda vezu pěknej suvenýr… (ještě že jsou to jenom nejlevnější tenisky z Decathlonu, co jsem si koupila před odjezdem, kdyby byla někde na sandály zima, tak mě to nemusí tak mrzet:-))

Abychom se s tou Černou Horou přeci jenom aspoň trochu stylově rozloučili, jdeme se projít kus nahoru údolím a sledujeme ty Prokletije velikány kolem sebe. Přes hory se plazí nízké mraky a střídavě je odhazují a zase schovávají, a nám je při pohledu na ně úplně jasné, jak tohle pohoří dostalo svůj název.

O kus výš, než jsme spali my, najdeme luxusní kempovací louku, kam už by nikdo nedojel nás skásnout, což se stalo chvíli před odchodem (2 € za vstup do parku za oba a 3 € za kemping). Parkuje tu vymazlená, německá dodávka – určitě zadarmo a určitě tak trochu načerno, přeci jenom jsme už v NP Prokletije. Jdeme ještě kus na další louku, kde se pasou krávy a je hezký výhled na hory, ale dál už to nemá moc smysl – vysokohorská túra dnes není na programu, zvlášť tady v tom nejistém počasí. Vrátíme se tedy, nasedneme a vyrážíme asi v 9 h, což je jeden z našich vůbec nejdřívějších startů:-)

Chceme ještě někde zastavit na internetu, ale nic rozumného až k hranici nenajdeme, no a tak ani nemrkneme a stojíme na maličkém hraničním přechodu, před námi motorky a jedno auto, a jsme zvědaví, co bude. Je to v pohodě, není nic – albánský celník je takový kámoš, vysmátý, akorát že razítka nedostaneme ani od jednoho. ALE JSME V ALBÁNII!!! Zemi, jejíž návštěvu plánujeme přes 10 let a posledního minimálně půl roku se stala vysněnou metou. Tak vzhůru za albánským dobrodružstvím…

Download file: 17038.gpx