---

Další fantastická část Řecka – neobjevené a méně známé pohoří Tzoumerka nám představuje svoje poklady. Vydáme se na nepříliš dlouhou, ale velmi dobrodružnou výpravu údolím řeky Arachthos, kde nás nemine její brodění a odměnou je ledový vodopád Kalentzi. Nakoukneme do tajemného řeckého podzemí – pohádkově krásné jeskyně Anemotripa. Objevíme kamenné vesničky Syrrako a Kalarrytes nad kaňonem Stavratetos a nemineme ani famózní klášter Mone Kepinas, který jakoby dávní mniši přilepili na skalní stěnu. Jen se pojďte podívat na krásy, které byste v Řecku určitě nečekali:-)

Neděle 31. 7. – TREK PODÉL ŘEKY ARACHTHOS

Vyspáváme do půl 9, ve stínu pod obrovským platanem je velmi příjemně. I tak jsme ze zdejších spáčů jedni z prvních na nohou. Kolem jezírka krouží pár ranních běžců. V klidu nebo aspoň nepozorovaně se někde vyčůrat už moc nejde. Dáme si snídani, kolem téměř dokonale kulatého pramene řeky Louros se projdeme, pofotíme a podroníme, a vyrážíme dál.

Vyrážíme do divoké oblasti pohoří Tzoumerka, která má v nabídce spoustu zajímavostí, a už se nemůžeme dočkat, co všechno se nám nakonec podaří objevit a vyzkoušet na vlastní kůži.

Pohoří Tzoumerka – známé také jako Athamanské hory, je impozantní horská oblast na severu Řecka, tvořící přirozenou hranici mezi regiony Epirus a Thesálie. Tato divoká krajina je součástí pohoří Pindos a charakterizuje ji kombinace drsných vrcholů, hlubokých roklí a nesčetných řek a bystřin. Tzoumerka je známá svou autentickou atmosférou a nedotčenou přírodní krásou. Část oblasti je chráněna pod statusem národního parku.
Pohoří Tzoumerka nabízí rozmanité zážitky doslova v lůně přírody. Mezi oblíbené aktivity patří rafting na řekách Arachthos a Kalarritiko a pěší turistika po nesčetných horských stezkách. V oblasti se nacházejí staré kamenné mosty, historické kláštery a malebné vesnice. Mezi významná místa patří například vesnice Syrrako a Kalarrites s tradiční architekturou, jeskyně Anemotrypa, vodopády Souda a klášter Kipina, postavený v ústí jeskyně, vysoko ve skalní stěně.
Mezi další zajímavosti pak patří Pramanta s náměstím a kostelem Agia Paraskevi, Melissourgoi s vodopádem Kefalovryso a Vourgareli s byzantským kostelem a vodními mlýny.
Spoustu informací a dalších tipů na parádní cíle najdete na webu visittzoumerka.gr
A pokud si na plánování sami netroufáte, tak pomoc s organizovaným výletem do Tzoumerky nebo s raftingovou výpravou po řece Arachthos najdete na webu Get Your Guide (v ČJ).

Díky tomu, kam se se vydáváme, se celou cestu můžeme kochat neskutečnými výhledy. Jenom ty serpentiny, ty dávají našim žaludkům zabrat. Po další takové sérii se ocitáme na dně jednoho z údolí, kterým si vine úžasná horská řeka Arachthos. A jako bonus ji zrovna tady přetíná starý kamenný most. Je pravda, že by se mnohem lépe vyjímal, kdyby vedle něj nestál nový, silniční. Ten celkový estetický dojem poněkud kazí. Byl tu ale potřeba, protože řeka Arachthos se stala oblíbeným cílem vodáků a výpravy na raftech právě tady, pod mosty startují. No a ty dodávky a náklaďáky by přece nemohly jezdit po starém mostě, že? 🙂  

Je něco před 12 h, a protože je tu díky rafťákům poněkud přelidněno, necháváme si průzkum mostu na později a popojíždíme ještě o kousek výš, na skvělé, travnaté parkoviště v lese s velkým altánem. Dáváme si k svačině zbytek okurky, rajčete a sýra, přitom voláme s našima, já mezitím balím na „procházku“. Petík to tak nazval. Řekl: „Půjdeme na odpolední procházku kolem řeky, 2 km tam, 2 km zpátky, cesta vede po vrstevnici, je to pohoda. Měli bychom dojít k pěkným vodopádům Kalentzi.“

Po poledni vyrážíme, je celkem vedro, ale jde se většinu cesty lesíkem, aspoň ze začátku, takže pohoda:-) Po 1 km narazíme na altán, menší než u parkoviště, ale hodí se. Chvíli si dáme pauzu a kocháme se výhledem do údolí a na řeku. Jenom nám zatím nedocvakne, jak moc hluboko pod námi se vine, a že se tam asi budeme muset nějak dostat, protože ten vytoužený vodopád je na opačném břehu.

Teprve teď začíná pořádná sranda. Příjemná cesta po vrstevnici totiž končí a my se musíme poprat nejdřív s několika místy, kde cestu strhla suťová pole a kameny ujíždějí pod každým krokem. Jako byli bychom dole o hodně rychleji, jenom asi ne v úplně kompletním stavu. Když to vypadá, že se nám vrací pevná půda pod nohy, tak se stezka spustí mezi hustým roštím strmě dolů k řece. Z toho bolí kolena, ale je to jenom kousek – zpátky to bude o dost víc nepříjemné. Mohlo by se zdát, že cesta korytem řeky už bude sranda, ale taky moc ne. Stezka zmizela a my skáčeme po větších či menších kamenech, občas noha ujede, občas se skoro zvrtne kotník. Skákání po šutrech si ještě nejvíc užívá Kuba.

Suchou část cesty vystřídá ta říční. Nejdřív si musíme poradit s lagunou pod skálou, kde není vidět na dno, je tam bahno a kameny a klouže to, takže Petík to bere po skále, kde se dá náročně, ale s držením za lano přeručkovat, a přenáší věci. My s Kubou to vodou napůl přebrodíme, napůl přeplavem. Pak zase kus pěšky po šutrech na dně říčního koryta, no a na závěr přichází velké finále – brodění řeky. Jak vypadá celou dobu krásně čistě, tak to sice je, ale průzračná rozhodně ne, takže i když vody je maximálně do půlky stehen, tak na dno plné velkých balvanů vidět není. A prokousávat se tím naboso občas bolí a navíc ještě udržovat rovnováhu v proudu dá taky zabrat. Petík s Kubou nejdřív za ruku, a pak za krkem to dávají s přehledem, pro mě je to brodění vždycky utrpení. Takže když se konečně dohrabu na druhý břeh, kluci se už se skoro ráchají pod vodopádem:-)

A to jsem ještě zapomněla zmínit, že rafťáci, co kolem proplouvají, ze mě mají srandu a hulákají, jestli jsem se náhodou nezbláznila. Chvíli mám ten pocit taky. Radí mi ale aspoň jít víc do hloubky, kde nejsou ty velké a klouzavé kameny, ale jen menší na pevném podkladu, takže se tam jde výrazně snadněji. Petík na to taky už dávno přišel.

Na druhé straně se stanuje a je tu skupinka výletníků. Jeden místní a znalý chlapík se ptá, odkud jsme, varuje mě, že se nemusím obouvat, že ještě budeme brodit k vodopádu přes přítok, a později s námi řeší drona. Ještě zalézt za roh, přes potok, přes poslední skalku a jsme u kaskády pod vodopádem, s brutálně ledovou vodou. Ta je opravdu průzračná a nádherná, ale vydržet se v ní nedá ví než pár kroků. Vyblbneme se, pofotíme, lehce posvačíme, a pak se zajdeme podívat ještě kus výš k mlýnu. Je to spíš taková ruina, ale jsou tu zachované mlýnské kameny.

Chvíli zvažujeme, že bychom se vyškrábali po kruté stezce na téhle straně řeky, a pak to došli, ale bylo by to ve výsledku o hodně delší, tak nakonec zůstáváme u návratu po stejné trase. K mojí velké „radosti“. V roští si ulomíme dvě hole a vyrážíme. S holí, a když už víme, kudy kam, tak to jde přes řeku o hodně líp a rychleji.

Zpátky jdeme přes kameny, řekou, zase kameny, do prudkého kopce, popereme se se suťovými poli a v altánu si konečně chvíli odpočineme. Cukr doplníme z hrušky a posloucháme, jak na střechu zabubnuje pár kapek deště. To se nám nestalo opravdu hodně, hodně dlouho. Pak už poslední necelý kiláček docvakneme po rovince a máme celkem dost. Kuba celou cestu mega statečně odšlape, na konci lítá jak blázen.

Na parkovišti si vytahuje hračky na stěnu altánu a je ve svým světě, naprosto spokojený. Petík posílá fotky, já dělám k večeři rýži s masem. Je to tu moc příjemné místo, a tak nás nic netáhne jinam ani na noc. Navíc když přijde další přeprška, tak se aspoň máme i s vařením a sezením kam schovat, takže pohoda.

Kuba u jídla odpadává. Snažíme se ho rychle dostat do postele, ale samozřejmě se probere a znovu usnout mu trvá věčnost. My si pak pouštíme seriál, akorát jsou tu takové nálety hmyzu, že se s tím musíme také přesunout do auta. Je tam tepleji, ale žitelno – přeci jenom jsme v horách a auto stálo přes den ve stínu. Kolem půlnoci odpadáváme i my, ovšem ještě chvíli pozorujeme, jak nám kolem auta něco čmuchá. Podle velkých uší to šacujeme na nějakého fenka. Škoda, že se nedá vyfotit.

Pondělí 1. 8. – JESKYNĚ ANEMOTRIPA, KAŇON STAVRAETOS A SYRRAKO, KLÁŠTER KEPINAS

Budíme se kolem 8 h, krásně v chládku, netahá nás ven ani vedro, ani moc světla, ani nic jiného – to je fakt příjemné! Snídáme a Kuba hned od rána okupuje „domeček“, který má akorát vysoké okraje na rozložení celého jeho skromného hračkářství. V noci vedle nás zaparkovala dodávka, ale s jejími obyvateli se nepotkáme – sousedi chrápou, nebo minimálně nevylezou, dokud jsme tu.

Kolem půl 10 zvedáme kotvy a ze všeho nejdřív se sjedeme dolů podívat na ten krásný kamenný most (ještě totiž netušíme, jaké parády na nás Řecko v tomto ohledu teprve chystá). Je zajímavý, ale jak už jsme psali, bohužel se nedá moc zajímavě vyfotit. Chvíli se proto kocháme řekou, co nám včera ukázala i svoje zoubky, a pak už stoupáme nekonečnými serpentinami vzhůru kaňonem řeky Arachthos. Zíráme na tu krásu kolem, hory jsou neskutečné, kaňon je mnohem větší, než jsme si původně mysleli. Pauzujeme nahoře u vyhlídky, ze které máme ujetou cestu, kaňon a hory před sebou jako na dlani. Paráda!

Popojedeme k jeskyni Anemotripa, další plánované zastávky v naší mapě. Jsme zvědaví, jak asi bude vypadat řecká krasová jeskyně. (A taky jsme zvědaví, jak náš potomek zvládne svoji první placenou prohlídku v životě.) Mají tu dost velké a dost prázdné parkoviště a celkem velkou kavárnu, kde paní „hostinská“ zároveň prodává lístky do jeskyně (3 €/os.) a jeden ze „štamgastů“ je pan průvodce:-) Je 11:45, prohlídka měla být v 11:30 a pak až v jednu, ale dáváme dohromady dostatečně početnou skupinku, kde jsme my, druhá rodina s klukem (asi 8 let) a pár dalších lidí, a tak můžeme vyrazit i v extra čas.

Jeskyně Anemotripa – je jedním z nejnavštěvovanějších a nejpůsobivějších přírodních divů v pohoří Tzoumerka. Nachází se tři kilometry jihozápadně od vesnice Pramanda v nadmořské výšce 900 metrů.
Objevena byla v roce 1960, když dva mladí muži, Apostolis Lambris a Georgios K. Karakostas, na příkaz místního předáka rozšířili trhlinu ve skále, ze které proudil chladný vzduch, aby prozkoumali vnitřek jeskyně. Po deseti metrech plazení objevili velkou dutinu, ale neměli dostatečné osvětlení, aby mohli pokračovat v průzkumu. Postupně byla prozkoumána část jeskyně o délce přibližně 270 m a v roce 2000 byla zpřístupněna návštěvníkům.
Jeskyně Anemotrypa má tři úrovně. Nejvyšší úroveň je nejstarší a částečně se zhroutila. Prostřední úroveň je turisticky přístupná. Nejnižší úroveň tvoří podzemní říční koryto, které je viditelné na konci turistické trasy, kde řeka vytváří dvoumetrový vodopád. Voda z řeky se později objevuje 25 m po úrovní jeskyně kde v mohutném vodopádu opouští podzemí. Jeskyně je plná stalaktitů a stalagmitů, a také tří jezer v odstínech šedé, bronzové a bílé. Díky čistému vápenci je jeskyně považována za „nejbělejší“ v Řecku, ale stejně tak dobře tu vynikají místa s příměsí jiných minerálů, které vápenec zbarvují tu do červena, jinde zase do zelena. Teplota vzduchu v jeskyni je stálá po celý rok a dosahuje 19 °C, zatímco voda má 10 °C.
Turisticky zpřístupněná část jeskyně má délku 250 m. Vstup a výstup jsou totožné. V jeskyni žije hmyz, například motýli. Jeskyně se nachází 3 km od vesnice Pramanta a 60 km od města Ioannina. V místě se nachází kavárna a restaurace „Spilaio Anemotrypa“, kde pan průvodce Manolis Senteles nabízí prohlídky jeskyně. Ty se konají denně mezi 10 – 18 h (léto) a 10 – 14 h (zima). Vstupné stojí 3 €.

Pan průvodce nás bere skrz kovovou bránu do útrob. Celá prohlídka trvá asi 20 min, pán říká řecky spoustu zajímavých věcí, nám anglicky se to základní taky snaží předat. Rozumět mu s rouškou je docela ořech, ale to hlavní pobereme. Jeskyně je fantastická, prakticky každý centimetr je pokrytý nějakou krasovou výzdobou. Pan průvodce nám ukazuje různá místa, kde se do vápence dostaly různé nerostné nebo minerální příměsi a obarvily ho. Údajně je to také jediná řecká krasová jeskyně, kterou protéká podzemní řeka. Tu zahlédneme na konci krátké trasy, vzadu v jeskyni. Ještě o kus dál potom z jeskyně vytéká ven na denní světlo a tvoří tam takový schovaný vodopád. V jeskyni nás pan průvodce několikrát fotí našimi mobily, což Kuba tvrdošíjně bojkotuje, ale jinak je na prohlídce ve tmě a mezi spoustou cizích lidí zakřiknutý, ale hodný.  

V autě posvačíme dohromady jednu broskev, a pak jedeme dál. Klikatíme se skrze pohoří Tzoumerka a kocháme se neskutečnými výhledy. Mladej spí, ignorant:-) Asi po půlhodině klikatění se před námi otevře výhled na další obrovský kaňon. Jmenuje se Stavraetos, nebo prostě kaňon řeky Chrousias. Je ostře zaříznutý mezi kopci a jeho stěny lemují dvě řady skal. A na svazích, téměř naproti sobě, jsou jako nalepené kamenné vesničky Syrrako a Kalarrytes. Míříme k Syrrako a auto musíme zaparkovat už před vesnicí – do jejích strmých uliček s ním cizinci nesmí a i místní dojedou jenom o malý kousek dál. Dáme si něco k jídlu, mezitím se nám probere dítě a můžeme vyrazit na průzkum.

Vesnice je komplet kamenná – stěny domů, dlážděné ulice a nekonečná schodiště, dokonce i vrstvené břidlicové střechy. Vypadá to jako ze středověku, ve skutečnosti je to kombinace tradičního materiálu a stále aktivního udržování domů. Příjemné je, že okolí je plné řek, potoků a vodopádů, ve vesnici mají několik fontán s čerstvou vodou. Projdeme se skrz vesnici, hodně klesáme a pod ní se pouštíme po vyšlapané pěšině napříč svahem i skalami. Naším cílem je vodopád Boza, nejbližší z mnoha vodopádů v okolí, jenomže cesta se čím dál tím víc zhoršuje, až se nám ztratí někde v trnitém roští. Jen pár desítek metrů od místa, kde je vodopád v mapě označený, ale prostě se tam nejde dostat. No tak nic, vrátíme se holt zpátky, nevadí, hezky jsme se prošli a užili si aspoň ty výhledy, které nám připomínají australské Blue Mountains.

Dostat se přes Syrrako zase k autu je tentokrát slušný tělocvik. Říkám si, že tady když jde ženská k sousedce na kafe, tak si může rovnou odškrtnout i hoďku ve fitku:-) U jednoho domu potkáváme takovou roztomilou babičku, něco na nás povídá a my samozřejmě koukáme jak puky (= smějeme se a odkýváváme třetí světovou). Pak najednou zmizí v domě a za chvilku je zpátky a nese Kubovi pytlíček nějakých pečívek obalených v cukru. Hezky řecky poděkujeme, rozloučíme se a funíme si svojí cestou. Později se někde dozvím, že jsme dostali tradiční dárek, který se rozdává jako výslužka na svatbách:-) Takže buď měli v domě nedávno svatbu a zbylo jim, anebo to někde dostali a stejně věnovali úplně cizímu dítěti…

Uvažujeme, jestli má smysl se vydávat ještě do Kalarrytes – vesnice jsou propojené značeným trekem, ale na ten bychom neměli ani kdybychom vyrazili ráno:-) Autem se tam samozřejmě dojet dá, znamená to asi 20 km objížďku. Po cestě je ale další náš „bod zájmu“, a tak jedeme nejdřív tam, a pak uvidíme. Nad Syrrakem ještě jednou zastavujeme na focení a dronění, protože to zato prostě stojí. Pak pořád jedeme a pořád na ten kaňon někde vidíme, a když najednou nevidíme, jsme v cíli:-) kolem nás se zvedají vysoké skalní stěny a na jedné z nich je jako přilepený klášter Mone Kepinas.

Klášter Mone Kepinas (Moni Kipinas) – je zasvěcený Panně Marii a je jedním z nejpozoruhodnějších klášterů v Epiru. Byl postaven ve 13. století a našli byste jej nad roklí řeky Kalarrytikos, u vstupu do jeskyně ve svislé skále.
Klášter byl postaven mnichy, kteří nesouhlasili s tehdejším opatem nedalekého kláštera Vyliza a odešli. Při hledání nového místa objevili v hoře otvor a strmou jeskyni, ale vstup blokovala šestimetrová propast. Mniši ji překlenuli dlouhými tyčemi a pokračovali dál. Jeskyně se táhla hluboko do nitra skály a dříve byla korytem podzemní řeky. Vchod do kláštera byl postupně zabezpečen vysokou zdí, silnými dveřmi a dřevěným padacím mostem, který se v případě nebezpečí zatáhl do jeskyně a který zůstal zachovaný do dneška.
Jeskyně také sloužila jako úkryt pro místní obyvatele během turecké okupace. V současné době v klášteře nikdo nežije.
Klášter se nachází u vesnice Kipina a klíče si můžete vypůjčit v místní kavárně. Prohlídka kláštera zahrnuje i jeskyni dlouhou 240 m s krápníkovou výzdobou.

Klíče od zamčeného kláštera se dají sehnat v nedaleké vesnici, ale na to je už pozdě. Přelezeme nebo spíš tak jako obejdeme první bránu a projdeme se aspoň na terasu před druhou bránou, po nás stejně tak ještě jedni další návštěvníci. Je to tu krásné, klidné, nádherný výhled, dlážděná terasa. Pomalu se ale začíná smrákat a je čas přemýšlet o noclehu.

Nakonec dokončíme trasu až k vesnici Kalarrytes, kde parkujeme vedle fotbalového hřiště a přijde nás hlídat obrovský ovčácký pes. Jelikož se mi povede rozvařit těstoviny, které nechce nikdo jíst, tak se mu to vyplatí, protože to má i s večeří. Je hodný, tak nám večer nevadí, ale jeho celonoční hlídání a štěkání na vlky v horách, nebo bůhvíco, už tak příjemné není.

Download file: 17763.gpx