Kdo jsme?

Jmenujeme se Anča a Petr a naším bydlištěm je toho času Kladno, kterým jsme, ač rodilí Pražáci, vzali zavděk ve chvíli, kdy jsme hledali první společné bydlení. Stejně jako spolu objevujeme země blízké i vzdálené, tak i v životě vede naše cesta již nějaký ten rok stejným směrem. Ze skupin turisté versus cestovatelé se rádi řadíme k těm druhým:-)

Jako správní vlastenci jsme naše první cesty podnikali po zemi české. Nejprve s turistickým oddílem (v mém případě jsem již jako malý jezdil s rodiči na trampské vandry a tím k tomu tak nějak přičuchl:-)), kterým jsme oba dva prošli, později již sami, nebo s naší partou kamarádů. Když jsme mohli říct, že už tak nějak tu naši malou zemičku známe, následovalo období prvních nesmělých kroků za hranice, a to nejdříve naším vandrem po východních Čechách, kdy jsme strávili také dva dny v Polsku, a zejména pak legendární cestou s partou na Slovensko v roce 2002. Následující rok jsme si akci na Slovensko zopakovali, ale předtím se nám podařila uskutečnit 21-ti denní cesta po Polsku. Sami ve dvou a stopem. Tato akce definitivně probudila naši cestovatelskou vášeň, a zároveň jsme zjistili, že nás učarovala spíš kultura a země na východ od Aše, ačkoliv doba momentálně propaguje spíš země ležící na druhé straně – na západě. Snad i proto naše další kroky po návštěvě Polska nemohly následující rok vést nikam jinam, než do Pobaltí.

Spolu na litevské hranici při cestě po Pobaltí

Spolu na litevské hranici při cestě po Pobaltí

To se pro nás stalo srdeční záležitostí a dodnes je. Jak historie těchto států, tak jejich současnost nám byla tak nějak blízká. Dokonce nám to vnuklo myšlenku studia baltistiky na Masarykově univerzitě, což jsme částečně i realizovali, když jsme zde strávili 3 semestry:-).
Po prozkoumání baltských států, které jsme projíždělí měsíc a půl, pokračovalo naše objevování „východu“ Rumunskem. Psal se rok 2005 a my se vydali do Rumunska s tím, že zhruba v půlce se k nám připojí naši další kamarádi. Před tím jsme však stihli projet přes Slovensko a Maďarsko do rumunských hor na severu země a ty trošku prozkoumat. Zážitky z výstupu na Pietrosul, nejvyšší vrchol pohoří Rodna, či přechod hřbetu Toroiagy patří mezi ty nejnezapomenutelnější. S kamarády – Adélou, Bárou a Petrem, se kterými jsme se sešli u Bukovinských klášterů, jsme pak dojeli na pobřeží Černého moře, odsud jsme podnikli bláznivou výpravu přes Bulharsko do Istanbulu, a po 2 dnech zde strávených jsme zase uháněli zpět, abychom cestu završili pobytem v pohoří Bucegi. Zde však v noci napadl medvěd můj a Ančin stan a totálně ho zdemoloval. Naštěstí, až na malý škrábanec na mé hlavě, to odnesl opravdu jen stan, čímž se nám však pobyt o pár dní zkrátil. Akce skončila, ale my už tušili, že návštěva Istanbulu udělala výbornou reklamu Turecku, a že nebude dlouho trvat, a my se vrátíme. To, že to bude hned rok poté, jsme však netušili. Dlouhou dobu jsme si totiž ještě s Adélou zahrávali s myšlenkou návštěvy Mexika. Nakonec však zvítězila posedlost východem a také finanční stránka věci a my se v létě 2006 vydali na expedici Křížem, krážem Tureckem.

Nemrut Dagi - výstup na okraj kráteru - vrcholové foto

Nemrut Dagi – výstup na okraj kráteru sopky – Turecko 2006

Jelo nás celkem 5 – 4 holky a já – a prokřižovali jsme Turecko, jak jen to šlo. Viděli jsme opět Istanbul,  projeli velkou část pobřeží Černého moře, shlédli mystický klášter Sumela, spali prvně se šváby v Trabzonu na severovýchodě Turecka, kempovali v kráteru vyhaslé sopky Nemrut Dagi na východě Turecka, užili si zvláštní skalní útvary známé Kappadokie a zbyl i čas na koupání ve Středozemním moři a zkoumání zvláštního jevu v Chiméře. Na konci jsme i stihli prozkoumat několik antických památek a shlédnout světoznámá travertinová jezírka  Pamukkale. O této akci se více dozvíte zde: turecko06.cancak.net.

Na posvatné hoře Nemrut Dagi při východu slunce – Turecko 2007

Další rok, opět již jen ve dvou, jsme zopakovali neméně zajímavou výpravu do Turecka, kdy jsme se zaměřili na zbylé oblasti, které jsme při předchozí návštěvě nestačili prozkoumat, zejména pak jihovýchod země. Bohužel pracovní povinnosti již neumožňovaly tak dlouhý pobyt jako v předchozích případech, a tak jsme na tuto cestu tureckým Kurdistánem měli „jen“ tři týdny. Tuto akci naleznete zde: http://turecko07.cancak.net

V roce 2008 jsme se pak poprvé vydali na cestu letecky – naší cílovou destinací bylo Thajsko, kterému však ještě předcházela týdenní akce s kamarádkou Katkou na Zakarpatskou Ukrajinu. Obě akce byly opět nezapomenutelné, i když samozřejmě měsíční pobyt v Thajsku byl zážitkem nepatrně větším. Poprvé jsme se setkali s naprosto odlišnou kulturou, která nás dostala, a od té doby se do této oblasti vracíme nejraději. Thajsko se stalo vstupní destinací pro zatím všechny naše cesty do jihovýchodní Asie. V rámci této výpravy jsme procestovali Thajsko od severu k jihu, viděli krásné národní parky, zvířata, nádherné ostrovy a moře a nejvíce jsme si užívali příjemné a milé lidi a jejich stravu, na které jsme se prakticky stali závislými:-).  Více o této cestě naleznete zde: http://thajsko08.cancak.net

U chrámu Angkor Wat za rozbřesku – Thajsko a Kambodža 2009-10

Jelikož se nám  akce roku 2008 opravdu líbily, zopakovali jsme je v roce dalším. V létě opět Ukrajina, tentokrát i s Petrou a Pájou, a v zimě, o Vánocích, jsme se vydali podruhé na měsíc do Bangkoku, abychom prozkoumali zatím námi neobjevený východ Thajska, a také Kambodžu s jejím slavným chrámovým komplexem Angkor Wat. Jak jinak, opět cesta snů. Více o této akci se dozvíte na těchto stránkách, které jsme však doposud bohužel nezvládli dopsat: http://thaka09.cancak.net

V roce 2010 jsme nejprve s našimi kamarády Ondrou, Petrou, Pájou a Katkou na týden navštívili opět Polsko, tentokrát převážně oblast Mazurských jezer, a na podzim jsme se zhruba na 14 dní vydali sami do Bulharska a Řecka, konkrétně do pohoří Rila, řecké Soluně a na ostrov Thassos. Zejména přechod Rily byl opět fantastický. Z tohoto roku cestopis zatím nevznikl, stejně jako z následujících akcí, tak snad to doženeme na těchto stránkách, které jsme pro tento účel založili.

Na Sahaře – Maroko 2011

V roce 2011 jsme poprvé zamířili na západ. Na počátku prázdnin nejdříve na dva týdny do Portugalska, a na podzim pak na tři týdny do Maroka (díky této cestě jsme v expresním tempu stihli zběžně vidět i Paříž – Eiffelovku a Notre Dame). Tím jsme si mohli odškrtnout další světadíl – Afriku. Obě cesty byly zajímavé, i když finančně to bylo o poznání náročnější, než naše předchozí výlety.

Západní cesty, a tím i náročnější financování, jsme si zopakovali i v následujícím roce, kdy jsme byli na jaře na pár dní v Berlíně a z kraje léta pak v andorských horách. Další větší akci jsme uskutečnili na přelomu roku 2012/13, kdy naším cílem byla Malajsie, Singapur a Thajsko, a díky níž vznikla i první verze těchto stránek na této adrese (cílem bylo postupně všechny naše akce sdružit na jedno místo). Akce byla více než povedená, v určitou chvíli jsme uvažovali i o zařazení Bornea, ale byl by to zbytečný shon, a tak Borneo zase někdy jindy.

Hned po návratu se nám podařilo rezervovat cenově rozumné letenky do Londýna, a tak jsme poslední dubnový týden vyrazili v nové sestavě (riskli to s námi naši kladenští sousedé Bára a Filip) na prodloužený víkend do Londýna. Jako bonus jsme si dali jeden celodenní výlet na jižní pobřeží do okolí Seven Sisters. A opět po návratu už byly spřádány další plány, a tak jsme počátkem léta zamířili na týdenní relax výpravu okolo Balatonu, ještě s Ondíkem, Pájou a Petrou.  Stránky z této akce se zde teprve připravují, předchozí dvě akce jsou zde na webu již k nalezení. Na přelomu let 2013-14 nás pak čekala dobrodružnější akce, jejíž cílovou destinací byl Laos, a nějaký čas jsme věnovali i severnímu Thajsku v oblasti Zlatého trojúhelníku. I tato výprava byla již plně zachycena na těchto stránkách, které před ní dostaly novou podobu.

Naše svatba na Krakovci 30.5.2014 – tři a půl měsíce poté jsme odjížděli na naší velkou cestu

Po návratu nás čekaly soukromé starosti, neboť na jaře 2014 jsme si po těch mnoha společných letech řekli své ANO a vydali se na cestu manželskou, tu největší výpravu našeho života:-) Nicméně nezaháleli jsme ani po cestovatelské stránce, minimálně co se týče plánování. Již po návratu z Laosu, jsme opět vytáhli na světlo světa naší několikaletou myšlenku o nějaké větší cestě. Tentokrát jsme však udělali konečně příslušné kroky v zaměstnáních, po svatbě se intenzivně věnovali přípravě, a dne 16.9.2014 konečně započal náš společný sen o cestě, která bude omezena jen finančními zdroji a naší vůlí, nikoli jakýmikoli časovými limity (i když v praxi tento plán trochu hatily vízové povinnosti).

Akce s názvem …Do světa 2014 – 2015 měla za cíl nás provést přes Asii na Nový Zéland, s minimem přeletů. První část – SlovenskoMaďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Turecko, Gruzii, Arménii, Írán, Emiráty a Omán jsme projeli převážně stopem plus lokální dopravou, strávili většinu nocí pod stanem (i když i na ubytování došlo, zejména kvůli přicházející zimě), jídlo si vařili sami v ešusu a poznali při tom hromadu úžasných lidí. Mimořádně v tomto ohledu vyčnívá Omán, který si nás naprosto získal svou přírodou, svobodou a laskavostí lidí, a dokonce jsme tu chvíli uvažovali i o práci a delším pobytu. Druhá část cesty vedla přes Indii, Thajsko, Barmu, Kambodžu, Vietnam, Laos, Malajsii, Bali a rychlou zastávku v Sydney, na Nový Zéland. Byla ve znamení levného (a občas děsného) ubytování, lokálních jídelen a nejnižších tříd vlaků i autobusů, a my si to neskutečně užívali. Tři měsíce v Indii byly tedy trochu nápor na nervy a rádi jsme zdrhli do milovaného Bangkoku, ale už po pár týdnech nám Indie začala chybět:-) Úžasným překvapením a poznáním pro nás byla Barma a Vietnam, další země na žebříčku hned za Ománem. Naopak dost velkým rozčarováním bylo zjištění, že jako chudý/extrémně spořivý cestovatel to v jihovýchodní Asii nemáte vůbec jednoduché – ano, je tu v porovnání se zbytkem světa o hodně levněji, ale platit musíte pořád a za všechno, a běda, když to odmítnete. Nechrastili jsme zlaťáky a rázem už nebyli všichni tak milí a ochotní jako při našich předchozích cestách. Přesto zůstává právě tahle oblast naší srdeční záležitostí, nově rozšířenou o Barmu, Vietnam a barevné Bali. Shrnutí prvního roku na cestě najdete zde – (z)cesty jsou přesně rok na cestě …Do světa.

V prosinci 2015 jsme po krátké zastávce v Sydney konečně dorazili na Nový Zéland, s ročními

My a slavná Opera v Sydney za našimi zády – Sydney 2015

work and holiday vízy v kapse, tedy skvělou možností tu doplnit již téměř vyčerpaný rozpočet, a tím se započala druhá část naší velké cesty, nazvaná Pod Jižním křížem 2016. Povaha cestování se změnila v něco, co jsme znali maximálně z víkendových výprav po Čechách a okolí, život v autě. Koupili jsme ojetou Hondu Oddysey v backpackerské úpravě, tedy s vestavěnou postelí, větším vařičem a dalšími vymoženostmi, které pro nás najednou byly velkým luxusem (první model Ferda vydržel 4 měsíce, druhý model TukTuk už nás dovozil až do konce 13-měsíčního pobytu), a v něm probrázdili nejdříve jižní, pak severní ostrov, jejichž příroda je skutečně nádherná a uhrančivá. Autem jsme na Novém Zélandu najezdili přes 20 000 km. Pracovali jsme jako (nepříliš schopní:-)) česači třešní a (trochu šikovnější) česači a baliči blum, a také jako (úplně nejšikovnější) třídiči a baliči borůvek (i když během 3 měsíců na farmě jsme si vyzkoušeli ledacos), a pokryli tak náklady na cestování, které jsme stále upřednostňovali před výdělkem (a díky poslednímu zaměstnání zbylo i něco na zpáteční cestu). Přeci jenom, na Nový Zéland už se asi nepodíváme, tak je třeba jej prozkoumat dopodrobna rovnou:-)

Kochání se zélandskými scenériemi v okolí Wanaky – duben 2016

Druhý rok od opuštění domova jsme tedy oslavili na dalekém Novém Zélandu, kterým jsme si splnili dlouholetý sen (shrnující článek z druhého roku cesty – Jaký byl druhý rok naší cesty…), nicméně hlad po dálkách nás stále neopustil, naopak, s jídlem rostla chuť:-) Díky odpracovaným měsícům jsme si ještě prodloužili víza a zemi hobitů nakonec opustili po 13 měsících. Tím započala poslední fáze našeho víc než tříletého putování, nazvaná …A zase zpátky 2017 a my zamířili do sousední Austrálie, bez většího plánu a spíš s představou, že asi moc času v jedné z nejdražších zemí světa trávit nebudeme. Bohužel jsme opravdu byli omezeni jarním termínem, kdy jsme slíbili Petrovým rodičům přivítání na thajské dovolené, takže jsme museli trochu spěchat, ale i 1,5 měsíce stačilo, aby se nám Austrálie zaryla hluboce pod kůži. Po lehkém objevování úžasného jihu v okolí Melbourne jsme vyrazili k východnímu pobřeží, a dál na sever, až do Darwinu. Pouze stopem, živení opět ešusovou stravou a nocující ve stanu, ale často i u místních. Měli jsme štěstí na úžasná setkání a vzniklo i několik opravdových přátelství. Australané, kteří mají tak blízko (civilizovaností) a zároveň tak daleko (otevřeností) k evropské mentalitě, nám neskutečně sedli a mile překvapili. A Austrálie, ten ohromný kus země, do kterého by se vešla rozlohou celá Evropa, nám přirostla k srdci tak, že se tam rozhodně musíme někdy vrátit, minimálně kvůli dokončení okruhu i přes Západní Austrálii.

Přelet z Darwinu na Bali je asi nejlevnější možností, jak se zase přiblížit euroasijské pevnině, a zároveň jsme si na Bali po náročném stopování rozpálenou Austrálií dopřáli trochu „dovolené“. Především jsme plánovali program dovolené s rodiči, jejich poprvé v Asii, poprvé u moře, poprvé letadlem. Zvládli to bravurně a Thajsko je okouzlilo podobně, jako při první cestě nás samotné. Po jejich návratu jsme se přesunuli do sousední Malajsie, která nabízí až 90denní bezvízový pobyt. Vzhledem k ročnímu období (duben) jsem se rozhodli objevit trochu opomíjené východní pobřeží s perfektními potápěčskými lokalitami, a také si splnit další dlouholetý sen návštěvou ostrova Borneo. V této fázi nás bohužel zasahovala jedna rána osudu za druhou, ať už po zdravotní, nebo finanční stránce, až jsme začali pomalu uvažovat o návratu do Čech…

My, takoví cestovatelé, jsme se ale nenechali tak snadno zlomit a splnili si ještě dva velké resty z našich plánů. Nejprve jsme zavítali na indonéský ostrov Sumatra, kde jsme trochu podcenili infrastrukturu a stihli jej projet jen nepatrnou část. Ovšem ta se nám hodně zalíbila, když tedy pomineme jedinou prokázanou krádež na našich dosavadních cestách – z batohu na střeše autobusu nám sebrali stativ. Po návratu do Kuala Lumpur Petík absolvoval několik vyšetření, která ho lehce uklidnila a od akutních problémů trochu pomohla. Oslavili jsme uplynulý třetí rok naší cesty a následně podnikli poslední velké dobrodružství – v thajském Chiang Mai se nám povedlo poměrně jednoduše získat měsíční čínská víza a tím se nám otevřela cesta domů po dle požadavku, abychom se nevraceli stejně, a abychom neletěli přímo z jihovýchodní Asie do Evropy. 30 dní je na Zemi Draka ukrutně krátká doba, a tak jsme zvolili jen pár míst na trase z Laosu k hranici s Kazachstánem. Čínská příroda a neuvěřitelně bohatá kultura nás okouzlila, ale je pravda, že celé cestování tu bylo hodně náročné, zejména kvůli jazykové bariéře a vynucené organizovanosti.

Posledních 14 dní, už hodně mrazivých, potom patřilo Kazachstánu, další zemi, která ukradla část našich srdcí, díky jejím obyvatelům. S naší vlastní verzí ruštiny na rtech jsme si tu připadali už skoro jako doma, ale pohostinnost a vstřícnost zdejších lidí hravě strčila celou Evropu do kapsy a v našem soukromém žebříčku zařadila Kazachstán po bok Ománu nebo Íránu. I sem se budeme muset vrátit, raději ale v teplejších měsících.

Díky superlevnému leteckému spoji z kazašské Astany do Budapešti jsme se pak koncem listopadu 2017 dostali na dosah domova, aniž by to zruinovalo náš zbývající, skromný rozpočet, a mohli se začít plně pokoušet se aklimatizovat na tu naši středoevropskou kotlinu.

Tak a teď o nás víte všechno, co vědět potřebujete, a můžete jít do jiné rubriky, neboť každá jiná bude pro všechny čtenáře rozhodně přínosnější, než naše „životopisy“:-)