Rok a bezmála tři měsíce, konkrétně 451 dní – tak dlouho nám trvalo, než naše nohy vstoupili na vysněný Nový Zéland. Za tuto dobu jsme se lokální dopravou, stopem, po svých a s pár přelety dostali z Kladna až do Christchurch. 10. 12. 2015 tak skončila první část naší cesty nazvaná …Do světa 2014-2015. Jelikož ale vždy, když něco končí, tak zároveň i něco nového začíná, vstoupili jsme i my do nové etapy – začalo další dobrodružství, tentokrát výhradně na dalekém konci jižní polokoule. Nakonec můžeme přidat i data a máme z toto zaokrouhleně Pod Jižním křížem 2015 – 2017 (prosinec 2015 – leden 2017).
Na Nový Zéland jsme se vždy chtěli podívat, a i když jsme vyráželi na naši životní cestu, plánovali jsme, že by bylo hezké sem dojet, chvíli si tu užít, a pak se tedy otočit zase domů. Plány se výrazně změnily, když jsme z Indie oba získali WHS víza, která nás opravňovala na ostrovech zůstat až 1 rok a legálně přitom i pracovat. Jelikož toto štěstí má každý rok jen 1200 Čechů, byli jsme odhodlaní jej využít do posledního dne. Během pobytu se to několikrát změnilo v závislosti na tom, jak moc docházely finance, každopádně nakonec jsme si pobyt ještě o téměř dva měsíce prodloužili.
Zéland pro nás byl doslova životní zkušenost. Nejenom, že jsme si vyzkoušeli tvrdé zemědělské práce, ale poprvé v životě jsme zjistili, jaké to je v cizí zemi nejenom cestovat a koukat, ale plnohodnotně žít a řešit kromě každodenních starostí i ty, které známe jen z domova – technickou u auta, ceny benzínu, placení daní, vstávání do práce, slevy v supermarketech, nebo co s volným víkendem?
Jelikož prioritou pro nás zůstalo cestování a poznávání té zvláštní země, alfou a omegou bylo pořízení vhodného auta. Honda Odyssey se ukázala jako skvělý model, ve kterém jsme zvládli přes rok žít, jezdit, spát, vařit a nezabít se. Zařadili jsme se do nepochopitelně pojmenované škatulky zélandských backpackerů, kteří si vozí zadek v autě, ale dávali jsme přednost pobytu v přírodě a na trecích, v lesích, horách a na divokém mořském pobřeží, pokud počasí dovolilo.
Vyhrazený rozpočet z domova nám došel prakticky po koupení prvního auta hned v prosinci, a tak bylo jasné, že musíme co nejdříve najít práci. Přelom roku je sezónou třešní, a tak jsme si i my vyzkoušeli těžkou práci, dokonce hned na dvou sadech, kde jsme mohli porovnat rozdíl mezi firmou zásobující Číňany a tou, která dodává na domácí trh (no dobře, z první nás vyhodili pro malou výkonnost:-)). Peníze vydržely na chvíli cestování, ale auto se rozsypalo a oprava těsnění pod hlavou vycházela dráž, než si koupit nové auto, takže Ferda šel na vrakoviště a do služby nastoupil TukTuk, který už nás držel a vozil až do konce, i když s ním taky občas byla sranda. Na druhé auto jsme vydělali sběrem a balením blum, kde jsme poprvé a naposledy také bydleli v domečku. Podzim a zimu jsme strávili cestováním a poslední, ale nejzásadnější práci si našli na začátku jara (říjen 2016) – balení mražených borůvek, a vlastně všechno, co je potřeba dělat na největší borůvkové farmě Nového Zélandu. Tahle zkušenost nás sice stála dočasně kus zdraví, ale nelitujeme jediného dne a veškeré útrapy se nám snášely lehce díky skvělé partě pracantů, kteří se tu sešli (v čele s naší česko-slovenskou sekcí, samozřejmě:-))
Nový Zéland v nás zanechal spousty rozporuplných pocitů – čekali jsme zcela divokou a přitom vysoce vyspělou zemi, což se nepotvrdilo ani jedno. I když v určitých ohledech ano – země je třeba světovou špičkou ve správě státní administrativy – daně má člověk neustále evidované v centrálním systému, daňové přiznání odešle jedním klikem, podnikatelem se stane stejně tak, přehlášení auta vyřídí během minuty na jakékoliv poště, atd… Divoké je především mořské pobřeží bičované ledovým oceánem, ovšem většina pevniny je jasně rozparcelovaná a oplocená, lesů pomálu, vstupy a stezky často příliš organizované, jindy naopak je člověk zcela ponechán svým znalostem přírody a přežití v ní… Mezi námi a místními většinou vládla výrazná jazyková bariéra, nicméně kde je vůle, najde se (občas) i cesta. Obecně nám populace přišla odpovídající zdejšímu prostředí – většinou jsou to zemědělci, chovatelé dobytka nebo velkosadaři/vinaři. Chodí zásadně buď v holinkách nebo bosí, čemuž jsme se postupem času také přizpůsobili:-) Zažili jsme tu spoustu těžkostí, ale nakonec jsme tu kus srdce nechali, odlétali se slzami v očích a dodnes na tuhle životní etapu moc rádi vzpomínáme.
Před námi ale byla další výzva, a to Austrálie, kterou jsme cestou na Zéland vynechali, hlavně z finančních důvodů. Tentokrát jsme měli bohužel zase časové omezení kvůli plánované dovolené s rodiči v Thajsku. I tak jsme tu strávili 1,5 měsíce, projeli si úžasnou Great Ocean Road a pár nádherných míst ve státu Victoria, pak na dva týdny zakotvili v Modrých horách, než jsme přestopovali východní pobřeží a část Outbacku až do dalekého Darwinu. Poznali jsme přitom mnoho úžasných lidí, s nimiž jsme při dlouhých přejezdech vedli dlouhé debaty, a výrazně tak zlepšili své angličtinářské pokusy, respektive hlavně trochu odbourali takovou tu českou stydlivost mluvit cizím jazykem. Občas nás k sobě vzal někdo přespat, na několika opravdu pěkných místech (Byron Bay, Fraser Island) jsme se chviličku zdrželi, hlavně jsme ale v Austrálii pokořili všechny naše dosavadní stopařské rekordy, a navíc stopli road train (kamion s více návěsy, jehož brzdná dráha se udává na 1 – 2 km), o kterých se říká, že stopnout nejdou, maximálně tak domluvit předem na odpočívadle.
Austrálie se nám se svou prakticky bezmeznou svobodou a otevřeností dostala pod kůži a zůstala nám po ní velká touha se sem jednou vrátit a na trochu delší čas…
Na Novém Zélandu se naše cesta opravdu zlomila a i Austrálie už byla de facto součástí návratu, ovšem země Jižního kříže si zaslouží v našem vyprávění samostatnou kapitolu. A proč vůbec ten Jižní kříž? Nejsme žádní velcí astronomové, umíme najít Velký vůz, Orion a Casiopeu, ale Jižní kříž, to je symbol. Symbol „protinožců“, symbol zemí, do kterých bylo ještě donedávna nepředstavitelné se podívat a znali jsme je jen z dobrodružných knih a zlatokopeckých písniček. Jižní kříž v Evropě prakticky nejde spatřit (podobně jako Polárka na jižní polokouli), a tak pro nás byl donedávna symbolem velkého neznáma. Po příjezdu na Zéland, 15 měsíců od startu z ČR, jsme jej mohli sledovat každou bezmračnou noc, a stal se pro nás symbolem jedné životní etapy, která se už nebude opakovat a stojí zato na ni s vděkem vzpomínat… tak se pojďte s námi podívat, jak to vypadá Pod Jižním křížem…
