STŘEDA 10. 2. – 511. DEN – RIVERTON, MORES TRACKS, OBĚD, KEŠKOVÁNÍ, MONKEY ISLAND, MUŠLOVÁ OMELETA

Ráno a dopoledne věnujeme našemu pojízdnému bytu, konkrétně ložnici a spižírně – všechno vyházíme, přeskládáme jinak a lépe, srovnáme konstrukci postele, dáme si opulentní snídani (chleby, máslo, sýr, šunka, marmeláda, jogurt) a v půl 1 můžeme vyrazit zase do světa. Jinak v kempu bylo spousta Čechů, nejvíc nás zaujala trojice (nebo čtveřice) s velkou dodávkou – trempíci s klobouky a v kanadách:-) Nějak ale nebyla konstelace na družení se.

Naše cesta vede do nedalekého (10 km) Rivertonu, městečka ležícího v ústí řeky Aparimy. Když tak projíždíme jeho několika ulicemi, zas jako bychom se ocitli o století jinde, kdy byly v módě pěkné domečky se zdobenými verandami a opečovávanými zahrádkami. Po nejbližším okolí se necháváme provést za pomoci kešek, takže navštívíme nejdřív vyhlídku na moře, kterou zdobí socha velryby, a pak další vyhlídku na ústí řeky, kterou zase stráží kamenná podobizna J. Howella, zakladatele města. Až napotřetí se trefujeme na vyhlídku nad městem, odkud vede několik různě dlouhých treků. My se chceme hlavně podívat na pobřeží, a tak jsme si už předem vyhlédli Mores Coastal Loop Track, dvouhodinový okruh po zdejším hřebínku a travnaté pláni až ke kamenité pláži bičované větry i divokými vlnami.

Parkujeme, ani nic moc nebereme, jenom tradiční základ, a vydáváme se do útrob hlubokého lesa. Brzy stojíme na rozcestí, ovšem na vyhlídku na vrcholu kopce to není daleko, tak neodoláme krátké odbočce. A rozhodně to stojí zato. Kolem vyhlídkové plošiny je hned několik informativních cedulí, aby člověk věděl, na co kouká a koho třeba může ve zdejších lesích potkat.

Do zeleného moře se zase znova ponořujeme a nestačíme se divit – připadáme si jako v Cestě do pravěku, protože „les“ tady znamená především super mega prastaré stromové kapradiny které tu (jako druh, samozřejmě) rostly snad ještě dřív, než po zemi běhali dinosauři. Doplňují je i další stromy hustě porostlé mechy, kterým zdejší vlhké podnebí nesmírně svědčí. Chvíli si užíváme tohle nezvyklé prostředí, než se zase úplně změní a stromy nahradí nízké, pichlavé keře. A jak dál sestupujeme k pobřeží, čeká nás ještě projít pásem travnaté stráně. Právě tady začínáme naplno pociťovat brutální vichr, který rozvlňuje zelené moře trávy a na tom skutečném žene vysoké, dunící vlny proti kamenité pláži.

Ta je úplně liduprázdná, zato plná naplavených, vybělených kmenů, větví, řas a obřích, gumoidních rostlin. Jsou to chaluhy, kterými je skalnaté zélandské pobřeží bohatě porostlé, anglicky bull kelp. Docela nechutná záležitost, hlavně pro někoho, kdo má fóbii z přerostlých kytek – tyhle můžou měřit až kolem 35 m!!! A samozřejmě jako všechny řasy, když to na tý pláži leží delší dobu, začne to ukrutně smrdět…  Tříšť z každé vlny rozbité o břeh nám šplíchne do obličeje a kolem široko daleko nic a nikdo. Prostě paráda!

Asi půl hodiny tu posedíme, dáme malou sváču, pofotíme, potočíme, pokocháme se, a pak vyrážíme na zpáteční cestu. Jinudy, ale stejnými biotopy, jen v opačném pořadí. Nejdřív musíme zdolat nával velkých balvanů, vystoupat k mohutnému viklanu (i když už jsme asi viděli víc „viklající se“ viklany, i u nás v Čechách), brodíme se travnatým mořem k pichlavým keřům, a končíme v prvohorním lese, který nás nepřestává fascinovat.

To už jsme ale zpátky na parkovišti, vyhládlí a natřesení na nějakou mňamku. U laviček se stolkem si děláme vydatný oběd – rýži s masem obraným ze dvou kuřecích paliček, půl konzervy ananasu, cibule a kořenící směs založená na skořici. Vítr občas něco odfoukne, ale jinak se dílo povede. Časově to je teda spíš obědo-večeře a po ní je čas frčet dál podél pobřeží a zálivu Te Waewae.

Keškujeme a kocháme se zelenou, převážně travnatou krajinou, která bývala také jedním z cílů dobrodruhů stižených zlatou horečkou. Dnes vládu převzalo zemědělství, jsou tu hlavně vykácené pastviny, jen sem tam nechaný kus lesa, rozházené usedlosti a stáda ovcí a koz, někdy i krav. A samozřejmě úžasné výhledy na moře, ty naštěstí nemůžou lidi zničit.

Někdy před 7. dorážíme do free kempu u Monkey Island Beach, který je zase jedním z mála freeček v okolí, a tudíž dost narvaný – místo najdeme až na konci dlouhé řady, asi kilometr od záchodu. Zase je to ale trochu stranou, v bezprostřední blízkosti máme míň lidí, jsme krytí před největšími poryvy větru…

Dokud je světlo a odliv, jdeme se mrknout na ostrůvek Monkey Island, který v minulosti údajně sloužil jako vyhlídka Maorů, odkud sledovali tažení velryb, jejichž migrační trasy odedávna vedou i kolem jižního pobřeží Nového Zélandu. Za odlivu je přístupný suchou nohou. Dokonce zrovna ani moc nežerou sandflies (možná v tom větru prostě nemůžou lítat). Na lovení kešky pod vyhlídkovou plošinou je tu moc přelidněno, ale stejně jako spousta lidí, oblejzáme i my skaliska a balvany dole, kde je neskutečně živo – mrcasí se tam různé mušle, lezou šneci, v posledních loužičkách se vlní malé sasanky… Hodně lidí jen sbírá ulity (mušle), ale pár jich bere celé, zavřené, velké černozelené slávky, tak to zkoušíme taky, že si trochu vylepšíme jídelníček. Koneckonců to byla jedna z věcí, proč jsme se už hodně těšili k moři:-)  

Bereme jich 10 na zkoušku a u cedulí se pak dozvídáme, že by neměly být menší než 6 cm v průměru, což jich tak polovina splňuje a polovina ne:-) Příště si na to dáme pozor, ale vyhazovat je přece nebudeme, že… ? V autě chvíli googlíme, co vlastně s nimi, pak je zkusíme jen ve vodě uvařit a hele, funguje to – všechny se otevřou! Masíčko z nich vybírám a společně s cibulí a šunkou je míchám do omelety, kterou ještě posypu sýrem – dost dobrý. Vlastně super dobrý – kdo někdy jedl z moře čerstvě vylovený seafood, tak nám dá za pravdu. Jako dezert dorážíme kilovku jogurtu (nevím, jestli jsem to už někde zmínila, ale malý jogurty se tu moc nevyplatí, kdežto kilovky vycházejí asi na 20 Kč a jsou výborný). Pak dáváme ještě mísu popcornu a film o Alexandru Něvském, a kolem půlnoci – jako poslední – zalejzáme.

Vedle nás je zvláštní mladý pár, co nejdřív vypadá, že bude spát venku – roztáhli deku, zalezli do tlustých spacáků a vařili si nudlopolívku. Nám vítr lomcoval okýnky, tak jsme si chvíli říkali, jestli jim nenabídneme aspoň stan, ale oni si to pak asi rozmysleli a zalezli do auta. Za celý večer jsme nepochytili, jakou řečí se to spolu baví…  

ČTVRTEK 11. 2. – 512. DEN – GEMSTONE BEACH, WAITUTU TRACKS, DÉŠŤ, KEMP U CLIFDENU

Ráno máme na pohodu, čajíček, snídaně, žádný spěch:-) Před opuštěním sympatického kempu nabíráme vodu – pod kraví pastvinou a s doporučením o převaření – a nenápadně vyhazujeme odpadky včetně mušlí – přeci jen si nejsme úplně jistí legálností jejich konzumace:-) Jenom poznámka, ke které jsme později došli dalšími zkušenostmi – na většině pláží je vždycky cedule s pravidly pro rybo- a mušlolov, kde bývá uvedeno buď povolené množství kusů, co si člověk může odnést, anebo nějaké jejich parametry. Jelikož se povolené kvóty vztahují vždy na jednu osobu, tak jsme nikdy neměli problém s tím, že by nám povolené množství nestačilo na chutný pokrm:-)

Svištíme dál podél pobřeží a zastavujeme se na zajímavém místě, Gemstone Beach. Oproti kamenitým plážím s bílými, divokým mořem omletými valounky, to tu vypadá úplně jinak – pláž lemují vysoké útesy, dole vydrolené až do formy písku. Někde se ale skály táhnou až do moře. Název pláže je údajně odvozen od drahokamů, které jsou v útesech uloženy a občas se vydrolí a dají najít dole na pláži, ale nám bohužel žádný takový nevylepší rodinný rozpočet. Místo toho nás zaujmou haldy bull kelp (chlauh) a skupinka elegantních ptáků, co si dělají sraz na okraji pláže. Na dálku si říkáme, jestli by to náhodou nemohli být tučňáci, ale když se o něco přiblížíme, poznáme v nich kormorány. I tak ale krásná podívaná.

Další rychlou kochací zastávku si děláme na vyhlídce McCracken´s Rest, kde je spousta informací o celém zálivu Te Waewae. No a pak už frčíme přes zdejší střediskovou vesnici Tuatapere a po dlouhé štěrkovce až k výchozímu bodu Waitutu Tracks. Jsme téměř na hranici ohromné, fantastické a hodně omezeně přístupné oblasti Fiordland a vychází odsud hned několik treků, včetně námi původně plánovaného Hump Ridge Tracku. Tahle trasa vede lesy i přes hřeben hor, měří kolem 60 km a je plánovaná jako 3denní přechod. Líbilo se nám, že to není Great Walk, takže jsme si mysleli, že tu není potřeba dělat dlouho dopředu rezervace chat a platit horentní sumy, jenomže opak se ukázal býti pravdou. Trek má pod správou místní „dobročinný spolek“, nikoli DOC, musí se jít s průvodcem a ve výsledku tu člověk zaplatí víc, než stojí ty nejdražší Great Walky. Toliko k předčasnému jásání:-D

Vzhledem k výše uvedenému (a taky nevyzpytatelnému počasí) tedy měníme plán na jedno- nebo spíš půldenní variantu – vydáme se po treku a kam dojdem, tam dojdem, a pak se stejnou cestou vrátíme. Petík se neobtěžuje ani pořádně obout a jde v sandálech, oba máme jen mikiny a jsme zlití repelentem, ale je nám to stejně k prdu – za chůze sandfliům utečeš, ale jakmile se na chvíli zastavíme, stejně si nás tyhle zélandský krvelačný mouchy najdou. Pláštěnky zůstanou v autě, což se nám samozřejmě stane později osudným.

Na prvních několika metrech treku lovíme keš, a pak pokračujeme neuvěřitelným lesem – zase všude stromové kapradiny, stromy jako v tropické džungli, liány, stromové plavuně – no prostě opět Cestujeme do pravěku:-) Petík ztrácí brýle, tak se kus vracíme je najít, pak sestupujeme po děsně dlouhém schodišti k pláži a přichází dlouhý úsek podél kamínkové pláže, do které zuřivě bijí vlny a pohrávají si s ohromnými kmeny , jak kdyby to byly klacíky. Míjíme (asi) rybářské chaty, dva visuté mosty, kus jdeme přímo po pláži. Je tu strašně krásně, akorát se člověk nesmí ani na minutu zastavit, zvlášť přímo na pláži. My se o to jednou pokusíme a takový útok sandflies jsme na Zélandu snad ještě nezažili, potvory jedny!

Po 2 hodinách dojdeme na konec zálivu, kde se oddělují další treky, dáme si sušenky, já najdu trochu odrbanou, ale po umytí stále pěknou, velikou mušli paua, a za prvních varovných kapek deště vyrážíme nazpátek. Samozřejmě, že jakmile opustíme les a rozhodneme se jít po pláži (když už je bezpečně odliv), přižene se dešťová smršť a pěkně nás tam vykoupe. Techniku naštěstí uchráníme, ale v pláštěnkách by to bylo o dost pohodlnější. Schody, které skoro vyběhneme, jsou slušný výflus, ale za nimi už je les a déšť sám o sobě polevuje. Na parkoviště dorážíme samozřejmě za slunka. Koukáme, že aspoň Ferdovi sprcha docela prospěla.

Převlečeme se do suchého a jedeme rovnou na místo dnešního noclehu – kemp u historického mostu nedaleko městečka Clifden. Je tu parádní plácek pro stany, splachovací kadibouda (a to jsem si myslela, že všechny možné typy zélandských WC už znám, ale znova mě překvapilo:-)), stůl s lavičkami i kohout s pitnou vodou. Parkoviště je taky dostatečně velké, navíc jsme tu dnes jen 4 auta, takže konečně jednou zase docela klídeček. Uvařím k večeři těstoviny s omáčkou z cibule, salámu, česnekové pasty a rajčat z konzervy a jsou výborné. Pak se věnuji deníku, zatímco Petík už se jde natáhnout – poslední dobou na něj leze nějaké nastydnutí, čemuž dnešní zmoknutí a asi 13 km v nohách zrovna dvakrát neprospělo.

PÁTEK 12. 2. – 513. DEN – PRACOVNÍ PAUZA, CLIFDEN CAVES

Ráno nic moc, dopoledne trochu sluníčka, kolem poledne zas zataženo a přeháňky. Dáváme si snídani s čajíčkem a rozhodujeme se tu dnes zůstat a pracovat, když je to poslední oficiální free kemp před Te Anau, kam máme namířeno, a odkud to bude trochu masakr. Petík mizí s počítačem a fotkami v útrobách auta, já si prokřupnu zápěstí a jdu smolit na tabletu deníky.

Někdy po 1. to vypadá, že počasí vydrží chvíli stabilní, dokonce i slunečné, tak si jdeme prohlédnout a vyfotit Clifdenský historický most. Byl postavený v roce 1899 a svého času byl nejdelším zavěšeným mostem pro osobní dopravu na Zélandu. Procházíme se po něm a pod ním, kolem řeky Waiau, opět nádherně čisté a hrající různými odstíny modré podle toho, jak po chvilkách vylézá a zase se skrývá slunce. A pak se jedeme mrknout na hlavní zdejší zajímavost a velké dobrodružství v Clifden Caves – vápencové jeskyně, které se prolézají pouze za svitu vlastní baterky. Měla by tam být i voda, tak uvidíme, co nás tam čeká…

Zaparkujeme, natáhneme plavky, kraťasy, trika a sandály, na hlavu čelovku, a do batůžku v igelitce zabalené náhradní baterie, foťák a stativ. V jeskyních, které tvoří vlastně jeden, asi kilometr dlouhý tunel, pak strávíme asi 2 hodiny. Ono když se řekne kilometr, tak to na první pohled nic není, ale když to člověk musí absolvovat úplně neznámým, nevyzpytatelným prostředím, které si navíc může prohlédnout jenom v omezeném kuželu světla vlastní baterky, tak to dá jednomu zabrat. Terén není nějak strašlivě nepřekonatelný, ale takový lehký tělocvik na protažení a udržování rovnováhy si dáme. Přelézáme malé i velké klouzavé kameny, protahujeme se úzkými chodbami, brodíme se proti proudu ledové říčky, i když hlubší tůně nás naštěstí čekají až ke konci. I na žebříky dojde, i když na rozdíl od sběru třešní je tady opravdu ocením:-)

Další věc, která nás ale v jeskyni dost zdržuje, jsou “hvězdy nad hlavou”, které se pokoušíme vyfotit. No dobře, samozřejmě, že v jeskyni nevidíme na hvězdy, ale Nový Zéland má svůj vlastní fenomén zvaný glowworms – stropy některých jeskyní jsou poseté jejich mihotavými světýlky. Jde o dravé larvy komárů, které mají v těle zvláštní fosforeskující látku, podobně jako třeba světlušky. Svým svitem lákají jiný drobný hmyz, který loví na lepkavé hedvábné nitky, které kolem sebe spouští (takže něco jako pavouk v pavučině, ale lepkavé provázky glowworms visí jen od stropu dolů, netvoří vysloveně sítě). Když je glowworm hladový, dokáže zářit silněji. Pokud by vás zajímalo něco víc o jejich vzhledu, životě či výskytu, věnovali jsme jim tady na webu samostatný článek Novozélandští “glowworms” – svítící červíci.

Velké finále průchodu jeskyní Clifden představuje neznámo jak (ale asi hodně) hluboká tůň v koulovité jeskyni, která se dá po obvodu opatrně obejít, ale připadáme si jak ještěrky, co lezou jako kdyby přilepené po stěně. Akorát my zdaleka přilepení nejsme a musíme si vypomoct dřevěnou holí, kterou tu nechali nějací dobrodinci před námi. Dlouho totiž váháme, jak si s touhle překážkou poradit, dokonce už jsme lehce nahlodaní k tomu se celou jeskyní zase vrátit, páč plavat se nám úplně nechce, ale pak si právě všimneme té hole a Petík to s ní zkusí, protože on se zkrátka NIKDY nevrací stejnou cestou:-D Vylezeme zmrzlí a lehce zamatlaní bahnem, ale spokojení a plní dojmů z nového zážitku.

Na parkovišti rozdáváme rozumy sousedům (jinak jsme v jeskyni nikoho nepotkali), pak lovíme kešku u východu, vedle ovčího výběhu, kde to v jednom kuse bečí, jak kdyby ty kudrnáče bral někdo na nože, a pak se vracíme do kempu. Akutní hlad zaháníme několika chleby, Petík pak plánuje další dny a dělá fotky, zatímco já trochu přeperu a uvařím večeři – brambory s butter masala omáčkou a zbytkem ananasu – to je ale dobrota! Večer pak pracujeme a vytrhává nás jenom trojice Francouzek, co parkují vedle a dopřávají si večerní očistu pomocí přenosné sprchy – jedna v plavkách, druhá jenom v tangách:-) Na dobrou noc pouštíme jeden díl TBBT:-)

 Tisk článku