Místo vydání: Kladno
Obsah:
STŘEDA 10. 2. – 511. DEN – RIVERTON, MORES TRACKS, OBĚD, KEŠKOVÁNÍ, MONKEY ISLAND, MUŠLOVÁ OMELETA
Ráno a dopoledne věnujeme našemu pojízdnému bytu, konkrétně ložnici a spižírně – všechno vyházíme, přeskládáme jinak a lépe, srovnáme konstrukci postele, dáme si opulentní snídani (chleby, máslo, sýr, šunka, marmeláda, jogurt) a v půl 1 můžeme vyrazit zase do světa. Jinak v kempu bylo spousta Čechů, nejvíc nás zaujala trojice (nebo čtveřice) s velkou dodávkou – trempíci s klobouky a v kanadách:-) Nějak ale nebyla konstelace na družení se.
Naše cesta vede do nedalekého (10 km) Rivertonu, městečka ležícího v ústí řeky Aparimy. Když tak projíždíme jeho několika ulicemi, zas jako bychom se ocitli o století jinde, kdy byly v módě pěkné domečky se zdobenými verandami a opečovávanými zahrádkami. Po nejbližším okolí se necháváme provést za pomoci kešek, takže navštívíme nejdřív vyhlídku na moře, kterou zdobí socha velryby, a pak další vyhlídku na ústí řeky, kterou zase stráží kamenná podobizna J. Howella, zakladatele města. Až napotřetí se trefujeme na vyhlídku nad městem, odkud vede několik různě dlouhých treků. My se chceme hlavně podívat na pobřeží, a tak jsme si už předem vyhlédli Mores Coastal Loop Track, dvouhodinový okruh po zdejším hřebínku a travnaté pláni až ke kamenité pláži bičované větry i divokými vlnami.
Parkujeme, ani nic moc nebereme, jenom tradiční základ, a vydáváme se do útrob hlubokého lesa. Brzy stojíme na rozcestí, ovšem na vyhlídku na vrcholu kopce to není daleko, tak neodoláme krátké odbočce. A rozhodně to stojí zato. Kolem vyhlídkové plošiny je hned několik informativních cedulí, aby člověk věděl, na co kouká a koho třeba může ve zdejších lesích potkat.
Do zeleného moře se zase znova ponořujeme a nestačíme se divit – připadáme si jako v Cestě do pravěku, protože „les“ tady znamená především super mega prastaré stromové kapradiny které tu (jako druh, samozřejmě) rostly snad ještě dřív, než po zemi běhali dinosauři. Doplňují je i další stromy hustě porostlé mechy, kterým zdejší vlhké podnebí nesmírně svědčí. Chvíli si užíváme tohle nezvyklé prostředí, než se zase úplně změní a stromy nahradí nízké, pichlavé keře. A jak dál sestupujeme k pobřeží, čeká nás ještě projít pásem travnaté stráně. Právě tady začínáme naplno pociťovat brutální vichr, který rozvlňuje zelené moře trávy a na tom skutečném žene vysoké, dunící vlny proti kamenité pláži.
Ta je úplně liduprázdná, zato plná naplavených, vybělených kmenů, větví, řas a obřích, gumoidních rostlin. Jsou to chaluhy, kterými je skalnaté zélandské pobřeží bohatě porostlé, anglicky bull kelp. Docela nechutná záležitost, hlavně pro někoho, kdo má fóbii z přerostlých kytek – tyhle můžou měřit až kolem 35 m!!! A samozřejmě jako všechny řasy, když to na tý pláži leží delší dobu, začne to ukrutně smrdět… Tříšť z každé vlny rozbité o břeh nám šplíchne do obličeje a kolem široko daleko nic a nikdo. Prostě paráda!
Asi půl hodiny tu posedíme, dáme malou sváču, pofotíme, potočíme, pokocháme se, a pak vyrážíme na zpáteční cestu. Jinudy, ale stejnými biotopy, jen v opačném pořadí. Nejdřív musíme zdolat nával velkých balvanů, vystoupat k mohutnému viklanu (i když už jsme asi viděli víc „viklající se“ viklany, i u nás v Čechách), brodíme se travnatým mořem k pichlavým keřům, a končíme v prvohorním lese, který nás nepřestává fascinovat.
To už jsme ale zpátky na parkovišti, vyhládlí a natřesení na nějakou mňamku. U laviček se stolkem si děláme vydatný oběd – rýži s masem obraným ze dvou kuřecích paliček, půl konzervy ananasu, cibule a kořenící směs založená na skořici. Vítr občas něco odfoukne, ale jinak se dílo povede. Časově to je teda spíš obědo-večeře a po ní je čas frčet dál podél pobřeží a zálivu Te Waewae.
Keškujeme a kocháme se zelenou, převážně travnatou krajinou, která bývala také jedním z cílů dobrodruhů stižených zlatou horečkou. Dnes vládu převzalo zemědělství, jsou tu hlavně vykácené pastviny, jen sem tam nechaný kus lesa, rozházené usedlosti a stáda ovcí a koz, někdy i krav. A samozřejmě úžasné výhledy na moře, ty naštěstí nemůžou lidi zničit.
Někdy před 7. dorážíme do free kempu u Monkey Island Beach, který je zase jedním z mála freeček v okolí, a tudíž dost narvaný – místo najdeme až na konci dlouhé řady, asi kilometr od záchodu. Zase je to ale trochu stranou, v bezprostřední blízkosti máme míň lidí, jsme krytí před největšími poryvy větru…
Dokud je světlo a odliv, jdeme se mrknout na ostrůvek Monkey Island, který v minulosti údajně sloužil jako vyhlídka Maorů, odkud sledovali tažení velryb, jejichž migrační trasy odedávna vedou i kolem jižního pobřeží Nového Zélandu. Za odlivu je přístupný suchou nohou. Dokonce zrovna ani moc nežerou sandflies (možná v tom větru prostě nemůžou lítat). Na lovení kešky pod vyhlídkovou plošinou je tu moc přelidněno, ale stejně jako spousta lidí, oblejzáme i my skaliska a balvany dole, kde je neskutečně živo – mrcasí se tam různé mušle, lezou šneci, v posledních loužičkách se vlní malé sasanky… Hodně lidí jen sbírá ulity (mušle), ale pár jich bere celé, zavřené, velké černozelené slávky, tak to zkoušíme taky, že si trochu vylepšíme jídelníček. Koneckonců to byla jedna z věcí, proč jsme se už hodně těšili k moři:-)
Bereme jich 10 na zkoušku a u cedulí se pak dozvídáme, že by neměly být menší než 6 cm v průměru, což jich tak polovina splňuje a polovina ne:-) Příště si na to dáme pozor, ale vyhazovat je přece nebudeme, že… ? V autě chvíli googlíme, co vlastně s nimi, pak je zkusíme jen ve vodě uvařit a hele, funguje to – všechny se otevřou! Masíčko z nich vybírám a společně s cibulí a šunkou je míchám do omelety, kterou ještě posypu sýrem – dost dobrý. Vlastně super dobrý – kdo někdy jedl z moře čerstvě vylovený seafood, tak nám dá za pravdu. Jako dezert dorážíme kilovku jogurtu (nevím, jestli jsem to už někde zmínila, ale malý jogurty se tu moc nevyplatí, kdežto kilovky vycházejí asi na 20 Kč a jsou výborný). Pak dáváme ještě mísu popcornu a film o Alexandru Něvském, a kolem půlnoci – jako poslední – zalejzáme.
Vedle nás je zvláštní mladý pár, co nejdřív vypadá, že bude spát venku – roztáhli deku, zalezli do tlustých spacáků a vařili si nudlopolívku. Nám vítr lomcoval okýnky, tak jsme si chvíli říkali, jestli jim nenabídneme aspoň stan, ale oni si to pak asi rozmysleli a zalezli do auta. Za celý večer jsme nepochytili, jakou řečí se to spolu baví…
ČTVRTEK 11. 2. – 512. DEN – GEMSTONE BEACH, WAITUTU TRACKS, DÉŠŤ, KEMP U CLIFDENU
Ráno máme na pohodu, čajíček, snídaně, žádný spěch:-) Před opuštěním sympatického kempu nabíráme vodu – pod kraví pastvinou a s doporučením o převaření – a nenápadně vyhazujeme odpadky včetně mušlí – přeci jen si nejsme úplně jistí legálností jejich konzumace:-) Jenom poznámka, ke které jsme později došli dalšími zkušenostmi – na většině pláží je vždycky cedule s pravidly pro rybo- a mušlolov, kde bývá uvedeno buď povolené množství kusů, co si člověk může odnést, anebo nějaké jejich parametry. Jelikož se povolené kvóty vztahují vždy na jednu osobu, tak jsme nikdy neměli problém s tím, že by nám povolené množství nestačilo na chutný pokrm:-)
Svištíme dál podél pobřeží a zastavujeme se na zajímavém místě, Gemstone Beach. Oproti kamenitým plážím s bílými, divokým mořem omletými valounky, to tu vypadá úplně jinak – pláž lemují vysoké útesy, dole vydrolené až do formy písku. Někde se ale skály táhnou až do moře. Název pláže je údajně odvozen od drahokamů, které jsou v útesech uloženy a občas se vydrolí a dají najít dole na pláži, ale nám bohužel žádný takový nevylepší rodinný rozpočet. Místo toho nás zaujmou haldy bull kelp (chlauh) a skupinka elegantních ptáků, co si dělají sraz na okraji pláže. Na dálku si říkáme, jestli by to náhodou nemohli být tučňáci, ale když se o něco přiblížíme, poznáme v nich kormorány. I tak ale krásná podívaná.
Další rychlou kochací zastávku si děláme na vyhlídce McCracken´s Rest, kde je spousta informací o celém zálivu Te Waewae. No a pak už frčíme přes zdejší střediskovou vesnici Tuatapere a po dlouhé štěrkovce až k výchozímu bodu Waitutu Tracks. Jsme téměř na hranici ohromné, fantastické a hodně omezeně přístupné oblasti Fiordland a vychází odsud hned několik treků, včetně námi původně plánovaného Hump Ridge Tracku. Tahle trasa vede lesy i přes hřeben hor, měří kolem 60 km a je plánovaná jako 3denní přechod. Líbilo se nám, že to není Great Walk, takže jsme si mysleli, že tu není potřeba dělat dlouho dopředu rezervace chat a platit horentní sumy, jenomže opak se ukázal býti pravdou. Trek má pod správou místní „dobročinný spolek“, nikoli DOC, musí se jít s průvodcem a ve výsledku tu člověk zaplatí víc, než stojí ty nejdražší Great Walky. Toliko k předčasnému jásání:-D
Vzhledem k výše uvedenému (a taky nevyzpytatelnému počasí) tedy měníme plán na jedno- nebo spíš půldenní variantu – vydáme se po treku a kam dojdem, tam dojdem, a pak se stejnou cestou vrátíme. Petík se neobtěžuje ani pořádně obout a jde v sandálech, oba máme jen mikiny a jsme zlití repelentem, ale je nám to stejně k prdu – za chůze sandfliům utečeš, ale jakmile se na chvíli zastavíme, stejně si nás tyhle zélandský krvelačný mouchy najdou. Pláštěnky zůstanou v autě, což se nám samozřejmě stane později osudným.
Na prvních několika metrech treku lovíme keš, a pak pokračujeme neuvěřitelným lesem – zase všude stromové kapradiny, stromy jako v tropické džungli, liány, stromové plavuně – no prostě opět Cestujeme do pravěku:-) Petík ztrácí brýle, tak se kus vracíme je najít, pak sestupujeme po děsně dlouhém schodišti k pláži a přichází dlouhý úsek podél kamínkové pláže, do které zuřivě bijí vlny a pohrávají si s ohromnými kmeny , jak kdyby to byly klacíky. Míjíme (asi) rybářské chaty, dva visuté mosty, kus jdeme přímo po pláži. Je tu strašně krásně, akorát se člověk nesmí ani na minutu zastavit, zvlášť přímo na pláži. My se o to jednou pokusíme a takový útok sandflies jsme na Zélandu snad ještě nezažili, potvory jedny!
Po 2 hodinách dojdeme na konec zálivu, kde se oddělují další treky, dáme si sušenky, já najdu trochu odrbanou, ale po umytí stále pěknou, velikou mušli paua, a za prvních varovných kapek deště vyrážíme nazpátek. Samozřejmě, že jakmile opustíme les a rozhodneme se jít po pláži (když už je bezpečně odliv), přižene se dešťová smršť a pěkně nás tam vykoupe. Techniku naštěstí uchráníme, ale v pláštěnkách by to bylo o dost pohodlnější. Schody, které skoro vyběhneme, jsou slušný výflus, ale za nimi už je les a déšť sám o sobě polevuje. Na parkoviště dorážíme samozřejmě za slunka. Koukáme, že aspoň Ferdovi sprcha docela prospěla.
Převlečeme se do suchého a jedeme rovnou na místo dnešního noclehu – kemp u historického mostu nedaleko městečka Clifden. Je tu parádní plácek pro stany, splachovací kadibouda (a to jsem si myslela, že všechny možné typy zélandských WC už znám, ale znova mě překvapilo:-)), stůl s lavičkami i kohout s pitnou vodou. Parkoviště je taky dostatečně velké, navíc jsme tu dnes jen 4 auta, takže konečně jednou zase docela klídeček. Uvařím k večeři těstoviny s omáčkou z cibule, salámu, česnekové pasty a rajčat z konzervy a jsou výborné. Pak se věnuji deníku, zatímco Petík už se jde natáhnout – poslední dobou na něj leze nějaké nastydnutí, čemuž dnešní zmoknutí a asi 13 km v nohách zrovna dvakrát neprospělo.
PÁTEK 12. 2. – 513. DEN – PRACOVNÍ PAUZA, CLIFDEN CAVES
Ráno nic moc, dopoledne trochu sluníčka, kolem poledne zas zataženo a přeháňky. Dáváme si snídani s čajíčkem a rozhodujeme se tu dnes zůstat a pracovat, když je to poslední oficiální free kemp před Te Anau, kam máme namířeno, a odkud to bude trochu masakr. Petík mizí s počítačem a fotkami v útrobách auta, já si prokřupnu zápěstí a jdu smolit na tabletu deníky.
Někdy po 1. to vypadá, že počasí vydrží chvíli stabilní, dokonce i slunečné, tak si jdeme prohlédnout a vyfotit Clifdenský historický most. Byl postavený v roce 1899 a svého času byl nejdelším zavěšeným mostem pro osobní dopravu na Zélandu. Procházíme se po něm a pod ním, kolem řeky Waiau, opět nádherně čisté a hrající různými odstíny modré podle toho, jak po chvilkách vylézá a zase se skrývá slunce. A pak se jedeme mrknout na hlavní zdejší zajímavost a velké dobrodružství v Clifden Caves – vápencové jeskyně, které se prolézají pouze za svitu vlastní baterky. Měla by tam být i voda, tak uvidíme, co nás tam čeká…
Zaparkujeme, natáhneme plavky, kraťasy, trika a sandály, na hlavu čelovku, a do batůžku v igelitce zabalené náhradní baterie, foťák a stativ. V jeskyních, které tvoří vlastně jeden, asi kilometr dlouhý tunel, pak strávíme asi 2 hodiny. Ono když se řekne kilometr, tak to na první pohled nic není, ale když to člověk musí absolvovat úplně neznámým, nevyzpytatelným prostředím, které si navíc může prohlédnout jenom v omezeném kuželu světla vlastní baterky, tak to dá jednomu zabrat. Terén není nějak strašlivě nepřekonatelný, ale takový lehký tělocvik na protažení a udržování rovnováhy si dáme. Přelézáme malé i velké klouzavé kameny, protahujeme se úzkými chodbami, brodíme se proti proudu ledové říčky, i když hlubší tůně nás naštěstí čekají až ke konci. I na žebříky dojde, i když na rozdíl od sběru třešní je tady opravdu ocením:-)
Další věc, která nás ale v jeskyni dost zdržuje, jsou “hvězdy nad hlavou”, které se pokoušíme vyfotit. No dobře, samozřejmě, že v jeskyni nevidíme na hvězdy, ale Nový Zéland má svůj vlastní fenomén zvaný glowworms – stropy některých jeskyní jsou poseté jejich mihotavými světýlky. Jde o dravé larvy komárů, které mají v těle zvláštní fosforeskující látku, podobně jako třeba světlušky. Svým svitem lákají jiný drobný hmyz, který loví na lepkavé hedvábné nitky, které kolem sebe spouští (takže něco jako pavouk v pavučině, ale lepkavé provázky glowworms visí jen od stropu dolů, netvoří vysloveně sítě). Když je glowworm hladový, dokáže zářit silněji. Pokud by vás zajímalo něco víc o jejich vzhledu, životě či výskytu, věnovali jsme jim tady na webu samostatný článek Novozélandští “glowworms” – svítící červíci.
Velké finále průchodu jeskyní Clifden představuje neznámo jak (ale asi hodně) hluboká tůň v koulovité jeskyni, která se dá po obvodu opatrně obejít, ale připadáme si jak ještěrky, co lezou jako kdyby přilepené po stěně. Akorát my zdaleka přilepení nejsme a musíme si vypomoct dřevěnou holí, kterou tu nechali nějací dobrodinci před námi. Dlouho totiž váháme, jak si s touhle překážkou poradit, dokonce už jsme lehce nahlodaní k tomu se celou jeskyní zase vrátit, páč plavat se nám úplně nechce, ale pak si právě všimneme té hole a Petík to s ní zkusí, protože on se zkrátka NIKDY nevrací stejnou cestou:-D Vylezeme zmrzlí a lehce zamatlaní bahnem, ale spokojení a plní dojmů z nového zážitku.
Na parkovišti rozdáváme rozumy sousedům (jinak jsme v jeskyni nikoho nepotkali), pak lovíme kešku u východu, vedle ovčího výběhu, kde to v jednom kuse bečí, jak kdyby ty kudrnáče bral někdo na nože, a pak se vracíme do kempu. Akutní hlad zaháníme několika chleby, Petík pak plánuje další dny a dělá fotky, zatímco já trochu přeperu a uvařím večeři – brambory s butter masala omáčkou a zbytkem ananasu – to je ale dobrota! Večer pak pracujeme a vytrhává nás jenom trojice Francouzek, co parkují vedle a dopřávají si večerní očistu pomocí přenosné sprchy – jedna v plavkách, druhá jenom v tangách:-) Na dobrou noc pouštíme jeden díl TBBT:-)
Mores Scenic Reserve - výhled z parkoviště
Rezervace Mores Scenic Reserve zabírá jeden z výběžků pevniny jižního pobřeží Zélandu. Tam, v dálce, na konci této zátoky, leží minule navštívený InvercargillHa, kam dál?
V Mores Scenic Reserve máme dost času i energie, a tak si projdeme obě značené trasy - na kopec s vyhlídkou i dolů na pobřežíNa jižním pobřeží Zélandu
Na Zélandu čím je člověk jižněji, tím je chladnější podnebí, takže typické porosty už moc lesů a stromů nemají...Mores Scenic Reserve - na vyhlídce
Výhled z nevysokého kopce na jižní zélandské pobřeží je kouzelný - tak hurá dolů, omrknout to moře i zblízkaMores Scenic Reserve - vyhlídka
Značené zélandské treky se spoustou informací o zdejší přírodě a o tom, na co se člověk zrovna kouká, nás prostě nadchlyMores Scenic Reserve - cestou na pobřeží
Při sestupu k moři potkáváme i stromy, i když těch tu je poskrovnuProcházka k bouřlivému Pacifiku
Nedaleko městečka Riverton si dáváme v Mores Scenic Reserve okružní trek přes rozhlednu na kopci, k pláži, do které zuřivě bijí dravé vlny oceánu.Divoké pobřeží v Mores Scenic Reserve
Moře je tu nádherné, ale ledové a divokéMores Scenic Reserve - na pobřeží
Z fotek to není poznat, ale tady šíleně fičí vítr, takže pro pauzičku bereme zavděk skromným přístřeškem:-)Mores Scenic Reserve - na pobřeží
Posezení z naplaveného dřeva - super!Mores Scenic Reserve - pláž
Jižní pobřeží Zélandu je úžasné, takto to vypadá západně od Invercargillu - pláž v Mores Scenic ReserveMores Scenic Reserve - Balancing Rock
Od pláže zase trochu stoupáme mezi travinami a obdivujeme místní "viklan"Mores Scenic Reserve - mezi lesem a pláží
Mezi zalesněnými kopečky a kameintou pláží se táhne krajina nekonečných travin, kterou jen sem tam rozbíjí skalkaMores Scenic Reserve - na hraně...
Viklan nad mořským pobřežím. Tomu jedinému asi nevadí zdejší neutuchající vichr.Mores Scenic Reserve - na pobřeží
I takhle může na Zélandu vypadat trekMores Scenic Reserve - za větrem
Přehoupli jsme se přes kopec a nejhorší vítr od moře už nás neobtěžuje - nasekává se o koruny pokřivených stromůMores Scenic Reserve - v lese
Lesy na jižním pobřeží Zélandu tvoří nejvíc původem prastaré stromové kapradinyMores Scenic Reserve - moudro v lese
"Yesterday I was clever, so I wanted to change the world. Today I am wise, so I am changing myself." No já nevim....Riverton - kvetoucí aloe na pobřeží
Zélandská fauna i flora je prostě fascinující (i když nejde výhradně o místní druhy)Zaříkávač krav I.
"Hou, hou, hezky ke mně a seřadit, holky!"Zaříkávač krav II.
Jak pěkně poslechly! (Ty bystřejší, co už pochopily, že nic nedostanou, zase odcházejí...)Pláž u Monkey Islandu
U této nádherné pláže se dá legálně kempovat a rozplývat se třeba nad západem slunce při odlivu.Monkey Island Beach - večerní procházka
Malý ostrůvek trčí při přílivu z vody, ale za odlivu se dá dojít k němu a pohlédnout z něj do dáli...Monkey Island Beach - odhalené skalky
Zélandské pobřeží má dvě zcela odlišné tváře, které se pravidelně střídají podle přílivu a odlivu...Monkey Island Beach za odlivu
Odliv ukazuje velký kus kamenité pláže a poklady, co lze spatřit jen pár hodin denněMonkey Island
Malý ostrůvek sloužil dle legend jako maorská pozorovatelna velryb. Dá se na něj dostat suchou nohou za odlivu a okolní skály jsou bohatým zdrojem výborných mušlí.Plody odlivu
Odliv na Monkey Island Beach nám dává jediněčnou příležitost na superčerstvou a luxusní večeřiRáno na Monkey Island Beach
Ale jo, z koňského hřebu je asi taky pěkné poznávat krásy Zélandu...:-)Útesy jižního pobřeží
Zde, na Gemstone Beach se údajně dají najít drahokamy ze sesutých svahů pod útesy...vítr nebo krabíci?
vzorek mořeNa odpočívadle...
Když si člověk řekne, že pojede a svačinu si dá na nějakém pěkném odpočívadle... a osud mu dopřejeDivoké jižní pobřeží
Pobřeží mezi Invercargillem a Fiordlandem tvoří převážně kamenité pláže s hromadami naplaveného dřeva, protože proudy a vlny jsou tu hodně silnéSvěží zeleň od sladké vody
Cestou po jižním pobřeží míjíme třeba i taková místa - slepá ramena nebo ústí řek - kde to svěží zelení jenom bujíHump Ridge Track - visutý most
Hump Ridge Track má celkem kolem 60 km a mělo by se na něj s průvodcem, tak si procházíme aspoň jeho první, pobřežní částNakousnutí treku Hump Ridge
Hump Ridge Track je jeden z nejdelších zélandských treků, bohužel vedený soukromou společností a ještě dražší než Great Walky. Na jeho část kolem mořského pobřeží jsme ale nakoukli aspoň při jednodenní výpravě...Začátek Hump Ridge Tracku
První část treku vede po pobřeží, po rovině a mezi vysokými porosty flaxuZačátek Hump Ridge Tracku
Cesta občas zabrousí i na divoké a liduprázdné pláže předtím, než se stočí do hornatého vnitrozemíPláž na Hump Ridge Tracku
Část treku podél pobřeží je společná s další dálkovou stezkou, South Coast TrackHump Ridge Track - v lese
Jakmile se zanoříme do lesa, vládnou opět stromové kapradiny a každou chvíli čekáme, odkud vyleze dinosaurus...Hump Ridge Track - rostou!
Houbaření se nebráníme nikde po světě, ale tohle tady pěkně zůstaneŠel ale nedošel?
Nebo je Hump Ridge Track takový masakr, že někdo před koncem zul prošlapané boty a doše to raději bosky?:-)Visutý most v Clifdenu
Vedle tohoto mostu byl moc příjemný kempovací plácek - oficiální a zdarmaHistorický most u Clifdenu
Most z roku 1899 by měl být nejdelším zavěšeným mostem na Zélandu (myšleno pro dopravní využití, které ale už dnes není možné).Řeka Waiau z historického mostu
U clifdenského mostu a řeky Waiau je pěkné free kempování, a dobrá základna pro vycházky do okolí.Historický most u Clifdenu
První procházka vedla samozřejmě přes most, ale zdaleka nebyla posledníHistorický most u Clifdenu
Zélandské visuté mosty jsou fascinující a tenhle obzvlášťClifdenská jeskyně a glowworm
Clifdenská jeskyně je jedno z méně vytížených míst pro pozorování larev glowworms, které ve tmě jeskyně světélkují - a takto vypadá, když si na ní posvítímeGlowworm nebo-li svítící červ
Clifdenská vápencová jeskyně, stejně jako mnoho dalších na Zélandu, je domovem tzv. Glowworms, dravých larev, které ve tmě světélkují a lákají tak k sobě drobný hmyz, aby se chytil do lepkavých řetízků, které larvy produkují.Vápencová jeskyně u Clifdenu
Projít clifdenskou jeskyní je docela dobrodružství - není tam moc teplo, naopak je tam celkem blátivo a klouzavo, občas se musí ledovou vodou brodit. Jezírko na konci trasy vypadalo jako oříšek, ale s opěrou se to po obvodu dalo opatrně projít.Clifdenská jeskyně - vchod
Kdo by to byl řekl, že taková díra do země, nenápadná, ukrývá parádní podívanouNávrat z Clifdenské jeskyně
Jeskyně je vlastně průchozí tunel, celkem chladný a ještě se musí brodit ledovou vodou, takže návrat po rozpálené silnici a v záři sluníčka si užíváme
Max elevation: 178 m
Min elevation: -2 m
Average speed: 38.56 km/h
Total time: 05:42:36