Lukomir – poslední vesnice na konci světa

...aneb jak se žije ve vesnici uprostřed hor a na okraji hlubokého kaňonu, jak se připravuje a chutná pravá bosenská káva a jak se nám povedlo zdemolovat v jeden den drona a první pneumatiku
Lukomir - poslední vesnice na konci světa
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kladno

Neděle 22. 5. – LUKOMIR – VESNICE NA KONCI SVĚTA, BOURANÝ DRON A PRVNÍ PÍCHLÉ KOLO

Budíme se v 7, předtím prý dost pršelo, já o tom vůbec nevím. Kuba má zlobicí ráno, my trochu popracujeme a teprve když vykoukne sluníčko, tak jsme ochotní k nějaké akci. U silnice a památníku odlovíme kešku, pak projedeme zimní středisko Bjelašnica, jehož sjezdovky (také dějiště ZOH 1984) se vinou po svazích stejnojmenné hory (2067 m), a městečko tvoří téměř výhradně všemožné ubytování, které je samozřejmě možné využít i přes léto. Hned za ním skončí asfalt a my se celkem brutálně šplháme lesem po kamenité cestě. Zase jsme ale docela rychle nahoře na planinách, a po nich už je cesta trošku lepší, ale hlavně s luxusními výhledy na hřeben Bjelašnice a okolní hory. My máme tady v horách jediný cíl – nejodlehlejší a nejvýše položenou vesnici v zemi, Lukomir.

Kopce jsou tu zelené, ale i hodně kamenité, jako v Chorvatsku. Silnička, nebo teda spíš prašná cesta se mezi nimi vine jako nekonečný, bělavý had zelenou trávou. Čím je Lukomir blíž, tím se objevují pozemky ohraničené kamennými zídkami se zelenějšími loukami (když se z nich to kamení vysbíralo na stavbu zídek), na cestě se proplétáme stádem ohromně chundelatých oveček, které ženou mladí kluci pasáci. Pusou vydávají pískavý zvuk, že by si jeden myslel, že mají nějaké píšťalky, ale není tomu tak.

Lukomir, nejvýše položená bosenská vesnice

Lukomir, nejvýše položená bosenská vesnice

Lukomir je dokonalý konec světa. Vesnička asi o 30 chalupách, usazená na samém okraji hlubokého kaňonu říčky Rakitnice, obklopená horskými štíty a svahy, ležící v nadmořské výšce 1450 m. Ale na rozdíl třeba od vesnice u jezera Prokoško, se tady opravdu trvale bydlí a hospodaří. Lidé jsou tu živi z toho, co si vypěstují a vychovají (ovce), ale už jim pomáhá i turistický ruch – dá se tu ubytovat, najmout průvodce, dojít do restaurace najíst nebo si od bábušky koupit vlněné ponožky, čepice či rukavice. Lukomir se nezdá, ale jde s dobou:-)

Projedeme přes vesnici, když to dál nejde, tak zaparkujeme a vyběhneme na kopeček nad Lukomir. Odsud je naprosto dokonalý výhled na hory a do kaňonu Rakitnice. Zalítáme, zakeškujeme, pak si projdeme vesničku, která je místy fakt jak ze středověku. My se rozhodneme také místním trochu přispět, nicméně po zhlédnutí nabídky jedné ze 3 zdejších restaurací (té nejvýraznější) upravíme původní plán oběda na jedno rychlé kafe… Horská přirážka je tu totiž solidní. A to „rychlé kafe“ – musím se opravit, neboť právě tady konečně ochutnáváme pravou bosenskou kávu, včetně jejího servírování v „kastrůlku“ – džezvě. Je dobrá, silná, takže jí bohatě stačí dva malé koflíčky, a to si ještě doléváme mlíkem:-) Jenom je nám záhadou, že při placení jedné bosenské kávy za 2,50 KM a jedné kávy s mlékem za 2,50 KM po nás chtějí 6 KM:-) Radši to moc neřešíme, bereme to jako příspěvek místním, když z nás víc nedostali, a vydáváme se na dlouhou a kamenitou cestu zpět. (bosenská káva v nějaké českém eshopu – affil?)

Tradiční bosenská káva – tradice bosenské kávy vychází (nepřekvapivě) z tradice turecké, ovšem liší se v:
1- přípravě – káva se sype až do vroucí vody v džezvě,
2 – podávání – přímo v džezvě s malým kalíškem,
3 – konzumaci – první se pije voda, následuje odstranění pěny, nalití kávy, přidání pěny;
Pití přes cukr v ústech nebo nějaká ta sladkost vedle kalíšků (například želatinový lokum) jsou snad ve všech blízkovýchodních kulturách stejné:-)

☕ Podpořte nás kafíčkem!
BuyMeACoffee.com

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Když opustíme Lukomir a kus popojedeme, tak stavíme a vařím k obědu polívku, 5 rajčat a poslední 3 housky, páč chleba nám zplesnivěl:-( Je tu krásně, ale rozfouká se celkem chladně, takže se rádi zase schováme. Dál při cestě blbneme s dronem a zkoušíme různý režimy sledování auta, až to chudák nakrosí do svahu. Ach jo, tak dlouho jsme se smáli všem, koho to potkalo, až muselo dříve či později dojít i na nás. Na druhou stranu, dokud ho řídil Petr, nikdy se nic nestalo, to až pod automatickým režimem… (“jištěným” v Ančiných rukou). Zastavujeme a splašeně běžíme pípající strojek najít, dokud se nevybila baterka. Povede se a zjišťujeme škody – ulomená nožička a vypadlý jeden “podvozek” jsou nepříjemné, ale jednak se s tím opatrně letět dá, všechno ostatní funguje, a druhak jsme měli štěstí, že to šlo do trávy a ne o 20 cm vedle do skály, to by byl na šrot… (jenom doplním, že po návratu do Čech jsme ho nechali zkontrolovat a opravit v servisu a dokoupili mu akorát nové vrtule).

Cesta do Lukomiru

Cesta do Lukomiru

No, celkem se tím zdržíme, takže sjíždět z hor začínáme kolem půl 6. Docela vysoko tu začíná asfalt, takže pohoda – a víme, že příště pod Bjelašnici přijet raději z téhle strany:-) Za chviličku taky začíná vesnice Milišići a nám dělá auto hodně divný zvuk. Takový jako plácání prázdný gumy o silnici. A fakt že jo… po tom, jaký šílenosti jsme už projeli, jsme se teď dost rychle vrátili na asfalt a po pár metrech úplně prázdný pravý přední kolo. První (a zdaleka ne poslední) defekt balkánské cesty.

No nic, tak všechno ven, šup na hever, vyndat rezervu, pak zase všechno uklidit. Práce to není nijak děsná, nejhorší je vyházet dvě patra věcí v kufru, aby se dalo dostat k rezervě. Přijdou nás zkontrolovat místní pastevečtí psi, jsou děsně mazliví a nejvíc se jim líbí Kuba. Hlavně ale u toho, který je větší než naše metrový dítě, jsem malinko nervózní, aby se nerozhodl si ho dát k svačině – slupl by ho jak malinu:-)

Když je přezuto, sjedeme do údolí Rakitnice se podívat na další nekropoli Umoljani, která vypadá luxusně hlavně na pozadí rozeklaných hor. Pak trochu vyšplháme do protějšího svahu, kde si po chvíli bezradnosti najdeme plácek u potoka, uděláme večeři, kluci nahážou pár kamenů do vody, najíme se a rychle, za posledního šera se schováváme do auta před lezavou zimou. Jsme asi ve 1200 m. n. m. a je to znát…

Pondělí 23. 5. – PŘEJEZD HORAMI A KOLEM JEZERA BORAČKO DO MOSTARU

Ráno je trochu mlžné, než začne vylézat sluníčko, z počátku se mu moc nechce. Trochu se válíme, Kuba si na Petíka vymyslí novou hru – na krávy. Jsou oba krávy a střídají spaní, jedení a plácání much na zadku. Nevím kde a jak, ale život krávy Kuba pochopil dobře:-D K snídani máme už jenom ovoce. Odjíždíme někdy po 10 h a hlavní misí je sehnat chleba a nejlépe i pneuservis (neboli vulkanizer) – vpředu jedeme na rezervě a vzadu nám jedno kolo asi dlouhodobě uchází a teď nějak zrychlilo. Píchnout druhé by nás dostalo do velmi prekérní situace…

Ze všeho nejdřív se proklikatíme zase do skalnatých hor. Je to tu jako v Chorvatsku – jde totiž o pokračování Dinárských hor, které jsou vlastně čistě vápencové. Stavíme u menší nekropole Dolovi – Poljice, která má teda luxusní pozadí hor, a kolem kvetou fialové koberce čehosi, žluté petrklíče a zelenkavé čemeřice, nádhera!

Přes pohoří Dolovi

Přes pohoří Dolovi

Když pak pokračujeme horami, Kuba to zalamuje. My stavíme ještě u jedné malinké nekropole, kde fantasticky zpívají ptáci, a pak stečeme do údolí Neretvy a k jezeru Boračko

Jedna z nejznámějších bosenských řek Neretva je nádherná, jezero docela taky, akorát je to celé prostě chatařská oblast plus kempy. Parkujeme u záchodů ve stínu, fotíme, Kuba se probere, tak jdou kluci otestovat vodu (Petík nohy, Kuba se tam spokojeně vycachtá celej), zatímco já popisuju fotky, a pak udělám studený oběd, když se nám chvíli předtím podařilo v malém obchůdku koupit aspoň dva vekochleby. V tu chvíli je kolem nás smečka psů a štěňat, děsně roztomilých, ale na jídlo nám teda nesmí. Kuba po mém vzoru vtipně opakuje psům „Promiň, ale nic pro tebe nemáme, to je náš oběd, tady pro tebe nic není.“:-D

Po 15 h pokračujeme dál, potřebujeme se dostat přes poslední hřeben do Mostaru, podle mapy to je oranžová (tedy docela hlavní) silnice, nicméně hned za osadami končí asfalt, a i když to není žádná velká brutálnost, tak naše auto, co se díky ucházejícímu kolu plazí ještě víc než jindy, to těžce nedává. Navíc kus před námi jedou na cestě policajti, který taky nehodláme zbytečně provokovat, a naopak za zády se nám ještě plíží černej mrak, se kterým bychom se taky neradi potkali. No zkrátka trochu psycho cesta.

Chvíli pauzujeme u další nekropole Velika Poljana (a než zase kus poodjedou policajti), kde pěkně studeně fičí, pak se vyškrábeme posledním hnusokopcem do mostarské opčiny (kraje), mineme v protisměru zaparkované poliše a najednou asfalt! Ale jenom na chvíli! Ale dál už to vypadá jako podklad pro novou silnici, jenom zatím tím asfaltem nepotaženou. A závěrečný sjezd brutus serpentinami už je komplet po asfaltu, takže pohoda. Auto přežije, my taky a u první benzínky se dáváme do kupy – dofukujeme kola. Bouřku snad necháváme v horách za námi, tady je najednou 28 °C!

Před námi leží asi nejpopulárnější bosenské město, Mostar. Ubytko dnes už volné není, tak ho projedeme se zastávkou v menším obchodě (jménem „hipermarket Megamarket“:-)) a rovnou se vyškrábeme na kopec Hum s obrovským křížem Millennial Cross, odkud je perfektní výhled na celý Mostar i hory, které jej obklopují (jenom onen Stari most, hlavní atrakce, je přesně někde pod námi, takže ten vidět není).

Millennial Crosskopec Hum nad Mostarem “zdobí” od roku 2002 kříž vysoký 33 m, symbolizující výročí 2000 let křesťanství

Millennium Cross nad Mostarem

Millennium Cross nad Mostarem

Je tu klid, je tu úžasný výhled, a tak usoudíme, že na jednu noc paráda. Ostatně nejsme tu první ani poslední. Kubajze nejvíc zaujme bývalé ohniště a pokyn „Nehrab se v tom popelu.“ pojme po svém (viz fotogalerie). Černej jak bota se pak jde s Petíkem projít po okolí a zbytcích bunkrů, zatímco já dělám večeři. Je fakt teplo, i když večer fouká a otravujou komáři. Vystřídá se tu pár lásky chtivých dvojic a jedna vysmátá partička, ale žádný velký ruch. Výhled na noční město je úchvatný, na ten dlouho nezapomenu. Jinak ale dobrý nápad parkovat zadkem k městu, protože i kříž hrozně svítí a takhle nám to nevadí:-)

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Total distance: 161.69 km
Max elevation: 1583 m
Min elevation: 75 m
Average speed: 34.30 km/h
Total time: 09:00:30
Download file: 16918.gpx
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (4 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..