9. Naše první práce na sadu – cherry picking

...aneb jak jsme konečně našli práci jako "cherry pickers", a proč nás z ní po týdnu vyhodili, jak to chodí na třešňových sadech a jaký je rozdíl mezi velkým molochem a rodinnou firmou, i o tom, co dělají všichni pracanti po večerech, ve dnech volna a když prší a nesbírá se... jo a taky o tom, jak Anča oslavila své 30. narozeniny
9. Naše první práce na sadu - cherry picking
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kladno

ÚTERÝ 12. 1. – 482. DEN – ÚVODNÍ ŠKOLENÍ V 1. PRÁCI, POSLEDNÍ DEN VOLNA 

Když ráno vstáváme kolem osmé, je v kempu klid – pracující už jsou dávno na sadě a dovolenkáři naopak ještě vychrupávaj. Zabíráme stoleček a dáváme si taky pohodovou snídani, u které se sejdeme s Jakubem a Pavlou, kteří parkovali hned za námi. Jsou na Zélandu už od listopadu a pracovali na vinici v Blenheimu. Během chvilky mi dochází, že jsem je včera viděla v Alexandře, no a jinak po chvíli hovoru vyplývá, že na dnešní školení v NZ Cherry Corp jedeme společně. Hned nám to přidává na náladě, že v tom nebudeme úplně sami, protože upřímně máme z osobního kontaktu, kdy se po nás pravděpodobně bude chtít taky něčemu rozumět, dost hrůzu. Práce na sadu sice není nic, co by nezvládla cvičená opice, ale i tak… A víc uší víc slyší, takže si pak můžeme s krajany poradit (v tomhle ohledu už jsme se smířili s tím udělat ze sebe občas blbce). 

V 10 hodin se přesunujeme do Cromwellu ze sebe trochu udělat lidi a dát si jednu internetovou session, na půl jedné potom jedeme na obří sady společnosti NZ Cherry Corp. Scházíme se tu s Jakubem a Pavlou, dvěma Asiatkama a Španělem s Chilankou, která ale bude pracovat v packhousu. Packhouse je “balička”, většinou prostě ohromná hala, kde na pásech jezdí ovoce a armáda pracantů ho třídí a balí podle toho, co to zrovna je za druh, kam se to prodává, nebo zkrátka čemu daná společnost dává přednost. Místa v packhousech bývají obsazená jako první. Zaměstnavatelé na Zélandu si jednotně myslí, že holky jsou pečlivější, a taky se tu většinou netahají těžká břemena, takže na packhouse pozice se obsazují převážně holky. Obecně je to asi o nátuře každého – my jsme si tu práci později taky zkusili a super je, že je to práce v krytém prostoru, takže nepodléhá rozmarům novozélandského počasí, ať jsou to jarní přeháňky, zima, mráz nebo ostré slunce. Taky packhousy mívají pravidelnější pracovní dobu a rozsah práce – v sezóně je pořád co třídit a balit, kdežto za deště se třeba třešně (ale i spousta dalšího ovoce) nesklízejí, aby nepopraskaly, takže pickeři (= sběrači) mají volno). To jen tak pro představu:-)

Naše partička, která je celá kompletně přiřazena k jednomu “gangu”, se setkává se sympatickou, těhotnou Kirsty, s níž vyplňujeme a kontrolujeme všechny administrativní nezbytnosti a podepisujeme pracovní smlouvu, která má 5 stran, ale ve výsledku v ní není vůbec nic:-) Přijímání do nové práce má obecně vždycky stejný průběh – pracovník vyplní nějaký formulář s osobními údaji, důležité je IRD číslo (Jak ho ziskat? – Čtěte!) a číslo NZ bankovního účtu. Na oplátku jsou vám přečtena nebo jinak prezentována základní pravidla daného pracoviště a musíte dostat školení BOZP, což všechny baví úplně stejně, jako tady v Čechách (na jednom sadě se to obešlo – doslova – slovy “…bla, bla, bla, safety rules, bla, bla…”):-) Protože v NZ Cherry Corp se evidentně protočí za sezónu šílených brigádníků, tak instrukce k samotnému sběru mají natočené na videu, které nám Kirsty nakonec pouští a odchází. Trvá asi 30 minut a vzbudí v nás pocit, že není sbírání třešní jako sbírání třešní. Což se hned zítra potvrdí:-)

Pro dnešek na sadu vše, odjíždíme a děláme si oběd na pěkném odpočívadle na kraji Cromwellu, u jezera. Přijíždí sem Lukáš s Janou, tak si klídek posledního dne před pracovním zápřahem užíváme společně. Je i hrozně příjemné počasí, dneska ani nežhne ani extra nefouká, prostě paráda. Važme si toho:-)     

Večer v kempu máme pro změnu zase jiné české sousedy, Romana a Zuzku, kteří už nějakou dobu žijí a cestují po zahraničí a chystají se natrvalo usadit v Kanadě. Většina kempu už zalehla, ale my prokecáme celý večer s čistým svědomím, protože v podvečer přišla smska, že se máme zítra dostavit do práce na sadu až v 9 místo v 7. Co člověku neudělá radost…:-) I tak jsme zvědaví, co nás čeká, protože se zatahuje a vypadá to na pěknou činu.

STŘEDA 13. 1. – 483. DEN – 1. DEN PRÁCE NA SADU: PICKER No. 211, PICKER No. 261

V noci lilo jako z konve, ale ráno už je to lepší, po cestě do Cromwellu nás zkrápí poslední kapky. Před devátou se scházíme v kanceláři a jeden z manažerů má úvodní slovo k nám, čerstvým zajícům. Hodně opakuje věci ze včerejšího videa, pak nám představuje nohatou, blonďatou supervizorku Nataly, podepisujeme zodpovědnost za nosič kyblíků, což je kovový čtverec na popruzích, které se záhadným způsobem pověsí na tělo, a do čtverce se potom zandavají kyblíky o obsahu 5 kg, po místním zvané buckety. Dostáváme přidělená čísla a stávají se z nás picker 211 (Petík) a picker 261 (já). Podle čísel nám potom rozdají špulku samolepek s číslem a čárovým kódem, které se lepí na každý kyblík. V 9:45 popadneme každý těžký žebřík a jdeme do části sadu, kde se dnes bude sbírat.

V praxi celý proces vypadá tak, že supervizoři podle pokynů a aktuálních požadavků zajišťují sběr třešní, přidělují pickerům místa, kde mají sbírat, hlídají, zda chodí na směny, atd. Tady v Cherry Corpu se dost střídají, takže Nataly nebyla “naše” supervizorka, ale prostě jedna z mnoha, které jsme tu potkali. V lokalitě, kde se ten den sbírá, supervizoři zajistí kyblíky, pickeři si je pak berou sami – většinou po více najednou, aby se nemuseli zdržovat běháním pro každý zvlášť. Nalepí si na něj číslo ze špulky a honem mažou česat. Když mají kyblík plný, nechají ho pod stromem a rychle berou prázdný a pokračují. Plné kyblíky sbírají a odnášejí lifteři, a co jsem si všimla, tak nic jiného nedělají, takže za mě asi nejlepší post – žádná zodpovědnost a přiměřeně práce:-D Celodenní směna je rozdělená 30minutovou pauzou na oběd (lunchtime) a dvěma 15minutovými pauzami během dopoledne a odpoledne (smoker). Dělá se standardně od 6 do 18, ale často se to mění podle aktuální situace. Plat je u třešní za bucket, záleží na tom, jaká je jejich kvalita a velikost, za nás to bývalo mezi 4 a 8 dolary. Výplata chodí jednou týdně. Začátečníci mají určitou výhodu, že na Zélandu je povinná minimální mzda, takže i když nasbírají míň, tak zaměstnavatel jim to minimum musí zaplatit. Samozřejmě se mu ale dlouhodobě nevyplatí, tak je dříve nebo později vyhodí. Za nás, na třešních, to většinou vycházelo, že bylo potřeba nasbírat aspoň 3 buckety, tedy 15 kg třešní za hodinu.

Sad je rozdělený na barevné bloky, což hezky usnadňuje orientaci. Dostáváme za úkol sbírat od posledního oranžového stromu směrem k cestě a jenom od velikosti 24+ (= větší než o průměru 24 mm). Necháváme si na ruku nakreslit kolečko velikosti 24, abychom si to uměli představit. Aby toho nebylo málo, tak tenhle sad nemá rozdělovač stopek, takže třešně do bucketu musí přijít:

  • ve správné velikosti
  • jen v nejlepší kvalitě, bez prasklin, teček, poškození
  • se stopkou
  • po jedné

Rostou samozřejmě v ohromných trsech, takže v praxi je potřeba utrhnout trs, prozkoumat jej, rozdělit na jednotlivé třešně a jen ty vyhovující hodit do bucketu, ostatní na zem. Na zem! Kde shnijou! Takový nádherný třešně, třeba jen s jednou malinkou tečkou! Celou dobu, co tady češeme, tohle nechápeme, a protože nesnášíme plýtvání (a protože od příjezdu na Zéland máme nedostatek ovoce), máme tendence ty “špatné” třešně zachránit aspoň tím, že je sníme. Baví nás to tak hodinu, pak už to člověk do sebe cpe trochu pod tlakem, ale za pár dní zjistíme, že díky trvalému přísunu třešní nemusíme snídat, obědvat ani večeřet a ušetříme dost času, který můžeme prospat:-D Jinak představit si, jak vypadá projít uličkou sadu, kde jsou po stromech rozesetí sběrači, co se od rána do večera cpou třešněmi, asi není těžké:-) Problém nastal jenom jeden den, když jsme zrovna sklízeli na úplně opačné straně sadu, než stály toi-toiky – doběhnout tam bylo otázkou přepevné vůle…      

Průběh dne zase řídí supervizoři – hromadným pokřikem “Smoker!” oznamují 15minutovou přestávku (kouřit se tu ale samozřejmě nesmí) a “Last bucket!” znamená “Dosbírejte poslední kyblík a mazejte domů”. Vyhlašuje se tu většinou 15 minut před ofiko koncem pracovní doby. Ta se nám dnes protahuje až do 20 h. Na začátku dne je to strašná vyhlídka:-) Asi po hodině našeho sbírání si nás, nováčky, volá jeden z farmářů a ukazuje nám triky pro rychlejší sběr – jak si větev přidržet mezi nohama nebo pod paží, abychom měli obě ruce volné k česání, jak šikovně trs třešní ukroutit, nikoliv utrhnout, jak ho vzít celý a vhodné/nevhodné třešně rozdělovat až nad kyblíkem. Jako jo, užitečný to asi je, ale když do toho člověk balancuje ve 4 m výšce na žebříku a na prsou se mu houpe 4,5 kg už nasbíraných třešní, tak je rád, že se může jednou rukou něčeho přidržovat. Já ani nejsem schopná si stoupnout na nejvyšší schod žebříku, kde se není čeho držet. Petíkovi tohle problém nedělá, kymácí se tam jak kašpárek na pružině a jede bomby jak veverka na konci podzimu. Dopolední směna nám dnes trvá od 9:45 do 14 h a během 30 min pauzy si vyměňujeme první poznatky s Pavlou a Jakubem. Sice žádný učený z nebe nespadl a člověku chvíli trvá získat ten správný grif (a hlavně se naučit rychle a úsporně manipulovat se žebříkem, mým úhlavním nepřítelem), nicméně počáteční stav naplněných bucketů mluví za vše: Jakub s Pavlou mají každý 10, Petík 8, já necelých 5…

Když se při sběru tak zaposloucháváme kolem sebe, připadáme si jako ve španělské vesnici – hodně sběračů jsou Chilané. Sem tam problýskne čeština a anglicky jako kdyby se mluvilo jenom se supervizorama (kromě jednoho, který byl Slovák). Sběr nám zatím moc nejde a čím je později a my unavenější, tím je to horší. Večer nás bolí úplně všechno, nejvíc – paradoxně – špičky nohou od toho, jak jsme se pořád nakláněli na žebříku. S rukama, zády a mnoha svaly, o kterých jsme ani nevěděli, že je máme, si špičky nezadají. Ani na večeři nemáme sílu, dáváme si jenom chleba a upadáme do osvobozujícího spánku. Při takových situacích si vždycky vzpomenu na basketbalová soustředění, kterých jsem jako dítě několik zažila, a pokaždé se ze všeho nejvíc těšila na večer, až po mně nikdo nic nebude chtít, nebudu se muset ani hnout, konečně nechám všechny svaly odpočinout a nebudu vědět o světě.

Konečné skóre kyblíků: Petík – 17, Anča – 13

ČTVRTEK 14. 1. – 484. DEN – DVOJSMĚNNÝ PROVOZ

Probouzíme se trochu namožení, ale jinak příjemně odpočinutí. Rychlá udržovací zastávka v Cromwellu, a pak honem na sad. Tam na nás čeká další supervizorka Kelly a posílá nás dosbírat řadu, kde jsme včera skončili. Když je hotovo, přesouváme se snad přes polovinu sadu (z řady 28 na 88) – ano, s těžkým žebříkem v podpaží – kde čeká Nataly a sympaťák Rocky, který nás vede k pěkně obsypaným stromům. Tam se nám pracuje dobře, jenže kolem druhé dostáváme informací, že se bude za chvíli končit, pak bude volno a od 17:30 se pojede do 21 h. A opravdu, během pár minut se nám nad hlavami rozezní volání „Last bucket“. Než ho dosbíráme a dostaneme se ze sadu, je po 15. Jedeme na menší nákup, jako odměnu si dopřáváme jehněčí kotlety naložené v mátovém dresingu, což se tu jede ve velkém. Bohužel už si je nestíháme udělat, tak snad vydrží do zítra. V obchodě potkáváme Pavlu s Lukášem a Martinu s Pavlem a všichni se diví, že se ještě vracíme do práce, protože oni už dnes nejdou. 

A my toho taky máme plný kecky, vůbec se nám nechce, těla už by se nejraději natáhla a odpočívala a my na ně takhle zrádcovsky – navnadíme je, že už se dnes nic dít nebude, a místo toho je za hodinu zase poženeme po žebříku do korun třešní. Při této příležitosti (a pak při všech pracech ještě moooockrát) si silně uvědomujeme, že jediným skutečně hnacím motorem jsou zkrátka prachy. Každá odpracovaná hodina znamená pro naši dvojici 30 $ na účet – CINK! – a to není vůbec malá částka. Dokonce i na drahém Zélandu se při backpackerském stylu života dá za 30 babek pořídit dost věcí:-)

Před 21. se ozve vytoužené volání “Last bucket!”, dosbíráme poslední kyblík a úplně vycucaní zvládneme jenom rychlou očistu v Cromwellu a studenou večeři na Bendigu. Parkujeme vedle Šmudly a tajně ho pozorujeme, jak si při psaní dalšího článku nehlasně slabikuje. Abychom to trochu vysvětlili. Šmudla byl legenda mezi českými backpackery v letech 2016 a možná i později. 22letý mamánek přijel na Zéland klasicky jako my všichni ostatní, pořídil auto a chtěl na Zélandu hlavně pracovat a hledat svou dospělost, ale všechno ho tu děsně prudilo a svým hodně osobitým stylem o tom psal blog. Do dneška netuším, jestli to byla fakt taková trubka nebo dost hodně dobrej recesista:-)

Uléháme kolem půlnoci, dobře naladění díky smsce, že se zítra začíná až v 9:-)

Konečné skóre kyblíků: Petík – 21, Anča – 15

PÁTEK 15. 1. – 485. DEN – DEŠŤOVÁ PAUZA STRÁVENÁ V BAZÉNU

V noci strašně foukalo, houpalo to s autem a hlavně dovnitř lítalo hrozného bordelu, takže jsme museli zavřít okýnka, a ráno se tím pádem probouzíme v zafuněném skleníku. Za cesty do Cromwellu se to vyvětrá, a my můžeme vesele naklusat do práce na sadu. Vítr ale přinesl těžké mraky a předpověď na dnešek hovoří jasně – déšť. Kvůli větru dostáváme ráno varování, abychom byli opatrní na žebřících. Jó, tak to bude super – já jsem z něj podělaná až za ušima i v bezvětří letního dne… Kolegové ze Suncrestu mají dnes celý den volno, nás nechávají aspoň 3 hodiny odmakat. Začínáme tam, co včera, a jedeme, dokud to jde. “Last bucket” ale už dosbíráváme za deště, a než se dostaneme přes celý sad k autu, tak na nás zmokne i ten zbytek, co byl ještě suchý.

Na netu v Cromwellu přemýšlíme, co s načatým dnem, a rozhodujeme se pro nejoblíbenější činnost všech pracujících backpackerů – zajít vyzkoušet místní bazén a po delší době zase jednou vykonat pořádnou hygienu. Bazény jsou totiž jedna z perfektních věcí na Zélandu. V podstatě každé menší městečko má svůj veřejný bazén, v těch úplně malých jsme viděli i bazén, od kterého měli všichni sousedé vlastní klíč:-) Bazény jako takové bývají docela studené a spíš pro fajnšmekry, co si chtějí trochu protáhnout svalstvo (zase jiným způsobem než natahováním se v korunách stromů po ovoci), ale vždycky jsou tam teplé sprchy a dost často i horká vířivka nebo nějaký teplejší bazének. Vstupné je směšné – platíme za oba 12 $, jednorázově, čili tu můžeme strávit klidně celé odpoledne, jak to taky dopadne. Nejdřív samozřejmě úvodní hodinka odrbávání špíny ve sprše, a pak následuje společenské odpoledne, protože v cromwellské vířivce jsou samozřejmě nalezlí všichni naši známí🙂 Je docela velká, a tak se to tu vyseparuje na českou a chilanskou partu, sem tam se mezi nás odváží Kiwák, ale asi se necítí moc dobře:-) Zato my se cítíme naprosto božsky a dny, kdy si budeme dopřávat horké koupele, se stanou našimi oblíbenými:-)

Odcházíme až kolem 18. hodiny a v kempu za mírného deštíku vaříme brambory a konečně i ty jehněčí fláky – dneska je to jedna radost za druhou! Úplně pršet ale za celý den nepřestalo. Nevíme, co zítra, a smska nám nejde poslat. Kuba s Pavlou ve vířivce tvrdili, že začínáme v 10, ale ofiko o tom žádné info nemáme…  

Konečné skóre kyblíků: Petík – 7, Anča – 6

SOBOTA 16. 1. – 486. DEN – DO PRÁCE A ZPĚT

Pro jistotu jedeme na sad už na 6., ale nikde nikdo, tak to ještě na 3 hoďky balíme na parkovišti, hodinu si necháváme na snídani a psychickou přípravu:-) Pak šup do práce na sadu, ale je to dneska nějaký divný. Po volném odpoledni se zase těžce dostáváme do tempa, 2x během dne se přesouváme, jednou skoro přes celý sad. Táhnout ten šílený žebřík člověku docela bere síly, o to hůř se pak sbírá. Je zataženo, ale neprší, teplota příjemná. Bohužel po dešti třešně praskají, takže jich strašně moc končí na zemi – musíme sbírat jen takové, které mají prasklinu kolem stopky menší než půkruh. Je nám z toho smutno, jsou to krásné, veliké třešně. Fakt nechápeme tohle šílené plýtvání a jako ekonomicky smýšlející Evropané uvažujeme, že bychom ty popadané sesbírali, a pak je prodávali u silnice:-) Kdyby to aspoň poslali třeba na džus, džem, cokoliv…. Bohužel, hlavní odběratel zélandského ovoce je Čína, někde jsme zaslechli, že za kilo třešní jsou schopní zaplatit i 100 $, ale musí být samozřejmě perfektní. Proto se pak sadu vyplatí poslat pár kilíček pěkných třešní do Číny a zbytek, který by tam nedojel, byť ještě chvíli krásné vydrží, zaorají do země:-( Hrozná doba, toto…

Nechají nás dneska ale česat jenom do 16 hodin, takže dnes odpracováno jen 6 hodin. Na druhou stranu máme trochu víc času, tak jej využíváme pro nákup, chvilku na netu, a pro dnešek jedeme zakempit do Champagne Gull. Na Bendigu se totiž smí oficiálně spát jen 3 noci za sebou, tak to vždycky pro jistotu prokládáme klidnějším, ale trochu vzdálenějším kempíkem. Dělá to tak víc lidí, takže se s večeří slejzáme opět v české partě, jsou tu Kuba s Pavlou a několik nových tváří s nejrůznějšími osudy, tak je celý večer o čem mluvit. A dokonce se dostane i na práci pro web, uléháme nakonec ve 23, když už je všude klid a mír. 

Konečné skóre kyblíků: Petík – 12, Anča – 10

NEDĚLE 17. 1. – 487. DEN – ČESÁNÍ ZA TMY

Budík ve 4:45 je brutus – to je doba, kdy se má po pařbě chodit spát, a ne vstávat do práce:-) Jedeme rovnou do Cromwellu, u záchodků naproti nám po chvíli parkují Kuba s Pavlou – no jak jsem psala, teplou vodu ocení každý:-) Před 6. jsme na sadu a jedeme bomby (i když v té době se tomu tak ještě neříkalo:-)) – ruce zebou a na třešně není v ranním šeru moc vidět. Už jsme trochu odhalili systém sbírání a je nám z toho do breku – ten, kdo je perfekcionista a dodržuje všechna pravidla toho, jaké třešně se smí sbírat a jak moc plnit buckety, je na tom bitý, protože mu to samozřejmě trvá hrozně dlouho. To jsme my. A pak je tu zbytek, který chápe, že se češe pro prachy, a valí do kyblíku skoro všechno, co mu přijde pod ruku. Takže opakovaná pochvala za kvalitní sběr, které se nám dostává, sice hřeje naše ego, ale peněženky nám nenaplní… 

Petík má dneska nadávací náladu – na stromy, na žebřík, na všechny, co to šulej – a nakonec i na mě, protože se k němu odmítám přidat, a proto nejsem dobrá manželka, když nepodpořím svého chudáka muže… Končíme dnes v 16 hodin a v ne moc dobrém rozpoložení, chvíli netíme, pak na parkovišti na férovku vytuhnem – to brzké vstávání není nic pro nás sovy. Nocovat jedeme opět zpátky na Bendigo, k večeři si pouštíme film a jdeme brzy spát.      

Konečné skóre kyblíků: Petík – 21, Anča – 17

PONDĚLÍ 18. 1. – 488. DEN – DOPOLEDNÍ SMĚNA, ODPOLEDNÍ DÉŠŤ

Dnes je vstávání jen o malinko příjemnější než včera – jednak jsme blíž, druhak začínáme v 6:30. To už je na ty blbý třešně i vidět. Vidíme, že jsou zase popraskaný jako blázen a naše frustrace z téhle práce se stupňuje, vybíjíme si jí na sobě navzájem. Kolem 12. začíná pršet a ze všech stran se ozývá zoufalé volání po “Last bucket”, ale tentokrát nás nechají vycukat a řádně promoknout, než ono vytoužené “3, 2, 1… Last bucket!” opravdu zazní. Celý další kýbl stihneme sesbírat…

Odpoledne trávíme v Cromwellu – do New Worldu jdeme omrknout nové akce a nakoupit trochu zásoby, pak pracujeme na webu – já píšu, Petík fotkuje, společně se bavíme nad Šmudlovými zápisky, že existuje ještě větší looser, než jsme my. Asi v tom tkvěla jeho opravdová popularita mezi českými backpackery, protože nic člověka tak nepotěší, jako neštěstí druhého:-)

V 5 se přesouváme na Bendigo, kecáme s Jirkou a vaříme brambory a kuřecí paličky v mangové marinádě, které si zamilujeme. Zítra máme volno, ale za celé odpoledne už skoro nezapršelo, tak trochu nedůvěřivě čekáme, jestli nepřijde sms povolávající nás do služby.

Konečné skóre kyblíků: Petík – 7, Anča – 8

ÚTERÝ 19. 1. – 489. DEN – VOLNO OD TŘEŠNÍ, PRÁCE POČÍTAČOVÁ

Ráno trochu mrholí a přes den dost fouká (což vysušuje stromy), tak si říkáme, jestli to šéfíci špatně neodhadli a ještě nebudeme povoláni, ale je klid. Bohužel sejde i z výletu na kopce nad jezerem Dunstan, na které koukáme každý večer před usnutím a každé ráno po probuzení (pokud nevstáváme za tmy). Jsou totiž celý den zahalené v mracích (tam možná i prší) a výhled z nich nemůže být vůbec žádný. Uchylujeme se tedy k tradičnímu programu dohánění webových restů, deníku, novému článku, atd. S takovou vervou, až vybijeme baterku a musíme se nechat nahodit, což je ovšem jev na parkovišti uprostřed Cromwellu dost běžný:-) Oběd si vaříme na vyhlídce nad jezerem, ale jak fouká, tak mi pořád něco odlítává. Večer v kempu se dozvídáme, že velká část osazenstva, která ráno zmizela a my si mysleli, že někam na výlet, tak byla v práci. No holt měli volno včera, tak museli máknout dnes – ty třešně se samy nesesbírají, že jo:-) 

STŘEDA 20. 1. – 490. DEN – BLBÉ STROMY ZA DOBRÉ PENÍZE

Dnes je nástup v 8, takže ráno o něco pohodovější. To ale končí příchodem na sad – doděláváme tu jednu odrůdu, která strašně trpí na praskání po dešti (plody jsou moc nasáklé vodou), takže jde do bucketu tak každá 5., zbytek vyhodit nebo sníst. A nás tahle práce děsně nebaví a postrádá smysl. Řešilo se to ale evidentně i na vyšších místech, a tak je dnes vyhlášena cena za bucket 8 $. Ani tak nám to ale moc nejde, navíc nám nějaká drzá Češka odrbe spodky stromů (což je nejjednodušší práce, když člověk nemusí balancovat na žebříku) a ještě si stěžuje, jak jsou ty třešně hnusné. Nedobrovolně si pak prodlužujeme směnu – když potřebujeme dosbírat kyblík, tak jdeme na velký strom, kde jsou už 4 další lidi. Ti se ale vzápětí vypaří a na nás zbyde ten strom dodělat, fakt super… Naše dnešní práce na sadu končí v 19, odcházíme jako úplně poslední a úplně vyřízení. 

Rychlá očista a net v Cromwellu a dnes nocujeme zase na Champagne s tamější partou. Jenom Kuba s Pavlou nám pořád zůstávají, protože zvolili stejnou taktiku jako my – 3 noci na Bendigu, 1 noc na Champagne. Kolem 22 všichni zalejzáme, my si pouštíme jeden díl Pod kupolí a jsme za chvíli v limbu. Pro mě konečně úleva, protože celý den lítám s nějakým podrážděným močákem – to mi tak ještě chybělo:-(

Konečné skóre kyblíků: Petík – 20, Anča – 14

ČTVRTEK 21. 1. – 491. DEN – (NE)ČEKANÝ KONEC PRÁCE NA SADU 

Dnes zase jedeme od 6:30 a máme to ráno jen tak tak. Hned na začátek si dáváme rozcvičku – přes polovinu sadu jen pěšky, přes druhou i se žebříkem. Až tam se hlásíme Kelly a Rockymu, ten nás posílá do konkrétní řady a končíme vedle Kuby s Pavlou. Akorát musíme pokračovat směrem od nich. Češe se jiná odrůda, kde jsou skoro všechny třešně sbíratelné, a hned je ta práce o něčem jiném. Za plotem se pasou kozy, počasí příjemné (ani vedro, ani zima) a nás to zase začíná trochu bavit. Jak si tak užíváme vytouženou práci ve vytoužené zemi, zavolá si nás hlavní šéfík, aby nám oznámil, že po týdenním sčítání před výplatou nedosahujeme dostatečných kvalit. Vlastně kvantit. Já sbírám málo, takže dnes je můj poslední pracovní den, Petík dostává varování a nabídku, že on tu může zůstat, ale musí přidat. Po chvíli přemýšlení s díky odmítá, nechce se mu sem chodit samotnému a asi bychom měli i problém s logistikou. Tak tedy končí naše (nepříliš) hvězdná, sběračská kariéra…

Stejně nás ale štve celý princip – kdo sbírá poctivě, žádné větve, pěkné, zkontrolované třešně, dostává pochvaly za kvalitu, tak nestíhá, a po týdnu má utrum. Kdo to tam sype hlava nehlava, tak má 3 varování za kvalitu, až pak se vyhazuje, a to leckdy může trvat o dost dýl než jeden týden. No nic, zkušenost dobrá, vitamíny jsme doplnili a půjdeme zas o dům dál. Zkusíme najít další třešně, dokud to jde, protože jejich sezóna bude za chvíli fuč.

Nějakou chvíli pracujeme zamlkle, mě to mrzí hlavně kvůli Petíkovi i partě lidí, se kterou chodíme na sad a trávíme večery v kempech. Navíc se před nima budu stydět, protože nikoho jiného z Čechů zatím nikde nevyhodili pro neschopnost… Nakonec to nějak rozkecáme, uděláme si ze sebe srandu a pokračujeme dnes v suverénně nejrychlejším tempu – holt jsme trochu začali chytat cvik, a taky nás baví sbírat ty pěkné třešně. 

Závěr dne se mi podaří vyšperkovat pádem ze žebříku, což byla jenom otázka času:-) Ztratím rovnováhu, když z něj lezu pozadu dolů a naštěstí jen z předposledního schodu se skácím na záda, kyblík třešní se mi vysype do obličeje a já z toho mám děsnou legraci. Vyděšeně ke mně přibíhá Rocky a Petík, ale když viděj, že se směju, smějou se taky. Třešně, které se nedotkly země, můžu vrátit do kýble, dosbírám ho a pro tentokrát šlus. Když se loučíme na sadu i v kanceláři, tak všichni supervizoři a kontroloři vypadají, že je to opravdu mrzí a jsou na nás hrozně milí. Tak aspoň je náš odchod v přátelském duchu… A další nepatrný přínos má v tom, že na naše uvolněná místa večer nastupují Honza s Májou, naši známí z Champagne. 

Vysmátá nálada se nás pořád drží – no jo, vyhodili nás, ale za týden práce jsme si vydělali cca 17 000 Kč čistého, a to už je důvod k oslavě. Rozšoupáváme se a dáváme první (nikoli poslední) fish&chips, klasiku zemí Commonwealthu. Ryby jsou jenom malinké kousky, dobré, zato tlustých hranolek je plný balík ze dvou dvoustran novin – jak stylové!:-) Cena? 4,50 $ a spokojenost veliká. 

V kempu si pak děláme luxusnější těstoviny s uzeným lososem, kecáme chvíli s Jirkou a Janou a končíme u Simpsonů. Močák je po nasazení tvrdého pitného režimu a brusinek v tobolce lepší, zato na záchodě někdo zničil dveře, takže jeden nesplachuje a druhý nejde zavřít. To je takový nešvar ve free kempech, který jsme nikdy moc nepochopili – proč má někdo potřebu ničit něco, co mu někdo jiný zdarma nabízí. Naopak naprosto chápu, že místní to štve, nechtějí to pořád opravovat a platit, a tak se proti free kempům a backpackerům zvedají vlny nevole.  

Konečné skóre kyblíků: Petík – 26, Anča – 20

PÁTEK 22. 1. – 492. DEN – PRÁCE INTERNETOVÁ

Práce na sadu nás dnes nečeká, ale povinnosti máme i tak. Trávíme tedy den v Cromwellu, přejížděním mezi internetovými body (nikde není wifi dostupná bez omezení), nastartované auto slouží hlavně k dobíjení. Večer máme hotový článek, takže paráda…

Nad ránem gong oznámil dobrou zprávu, přišla výplata, a tak se vydáváme taky na nákup zásob, hlavně teď takových těch “zobacích” nesmyslů, které člověk pojídá u počítače, aby neusínal:-) Bereme i stehýnka a plánujeme si je ogrilovat na nově objeveném, veřejném grilu na břehu řeky. Z Čech jsme to v té době ještě neznali, dnes už to k nám taky dorazilo, ale je to perfektní věc – zastřešený gril napojený na veřejný plynovod, většina je jich na Zélandu zdarma, občas některý na vhození dolarové mince. Nikdo “erární” to neuklízí, takže je to na slušnosti uživatelů. My jsme si to většinou museli umýt před použitím a přišlo nám samozřejmé, že i po něm. Tady je ale dneska nalezlá partička Chilanů a během odpoledne se spíš zvětšuje při páteční párty, a tak se spokojíme se zdoláním poloviny kilového jogurtu (na kterých jsme na Zélandu ujížděli – mléčné výrobky jsou tu totiž vynikající a vycházejí někdy i levněji, než v ČR) a studenou večeří v kempu. 

Večer, ještě než do kempu dorazíme (což je kolem půlnoci – haha, ráno nemusíme vstávat!), se přežene větší průtrž mračen, která spolu se zapadajícím sluncem vykouzlí naprosto úžasnou duhu… 

SOBOTA 23. 1. – 493. DEN – NET, GRIL, ŽALUDEČNÍ PROBLÉM

Ráno vyspáváme, nikam nespěcháme. V Cromwellu netíme, voláme zase po nějaké době domů, abychom se pochlubili, jak šikovní jsme, že nás vyrazili z první práce na sadu:-) Na oběd tentokrát ukořistíme gril, ovšem musíme si ho po chilské párty pořádně vydrhnout. Bože, to je fakt šílenej národ! Ke grilovaným paličkám si vaříme brambory, takže vše vypadá na neškodný pokrm. Jenomže mně během odpoledne začne být špatně, v podvečer už se nemůžu ani hýbat a jenom se válím v posteli, zatímco Petík dělá večeři. Naštěstí se mi trochu uleví, takže najíst se můžu, a ani se nepotvrdí, že by to souviselo s předešlými močákovými problémy, v klidu se z toho vyspím.   

NEDĚLE 24. 1. – 494. DEN – TREČÍK A ZMRZLINOVÁ PÁRTY

Ráno je mi dobře a jsem za to opravdu vděčná. Petík mě nechá vyspinkat do 9, pak jedeme na net zkontrolovat, jestli nepřišla nějaká odpověď na naše zoufalé volání po práci. Nic. Je hezky, a tak kotvíme na odpočívadle Dunstan Lookout, kde si uvaříme oběd a vykydáme a trochu přeorganizujeme auto. Sedět se nám v něm ale stejně nechce, a tak se vydáváme na menší trečík do suchých kopců nad Cromwellem, k bývalému vodnímu rezervoáru. Co si budem povídat, táhne nás tam hlavně keška:-) Je to ale nakonec parádní procházka s nádhernými výhledy na Cromwell a okolí, kešky najdem a ještě si tu nasbíráme zásobu divokého tymiánu, který všude omamně voní. 

Jen co dorazíme zpátky k autu, zvedá se vítr a začíná se to mračit, později i sprchne. Uchylujeme se na net a taky nakoupit, a tentokrát neodoláme skvělé zélandské zmrzlině Tip Top, protože je v akci z 8 na 4 $. Akorát jsou jí dva litry:-) Uháníme tedy dnes na Champagne, kde se přidáváme k české osádce Jakub + Pavla, Honza + Mája, Jirka + Honza + ještě jeden týpek bez auta a v malém, outdoorovém stanu:-) Všichni kromě nás lemtají pivo, k němu likvidujeme společnými silami perfektní zmrzlinu, následně padne několik pytlů chipsů. Pracanti mají zítra volno, my ho máme pořád, a tak se jde spát tentokrát trochu později, když nás krátce po půlnoci rozežene déšť. 

PONDĚLÍ 25. 1. – 495. DEN – ZEVLING V ALEXANDŘE

Oprávněně jsme si přispali, ale pod zataženou oblohou bylo strašné dusno. Cherry Corp napsal, že kdo může, ať dnes nastoupí, takže polovina osazenstva odjela do práce, Honza s Jirkou měli jít taky, ale rozhodli se udělat si volno. To jsme ani nevěděli, že jde – a je fakt, že zrovna nám by to asi neprošlo:-) Rozhodujeme se zajet dneska do Alexandry, protože by se hodilo tam vyřídit hned několik věcí…

  1. Ptáme se po práci v SSCO – dostáváme jen nabídku borůvek až někde u Invercargillu… Tohle mě při přepisování deníku fakt pobavilo, protože o 9 měsíců později nastoupíme k největší borůvkové farmě Blueberry Country, v jejím sídle u Hamiltonu, které ale právě patří i sad na dálném jihu v Otautau u Invercargillu. Ta práce nás zachrání od bankrotu a předčasného odjezdu ze Zélandu, strávíme v ní 4 měsíce, prodloužíme díky ní víza a vyděláme si na další rok cestování po Asii…:-)  
  2. Navštěvujeme obchod s autodíly – děda, kterému skoro není rozumět, nám poradí vrakáč na kraji Alexandry. Kryt na benzínovou nádrž (fuel tank cap) na skladě nemají, jedině si můžeme objednat nový za cca 35 $. A to se nám zdá poněkud vysoký a zbytečný výdaj. Necháváme si poradit další vrakáč v Cromwellu, že to ještě později zkusíme tam.  
  3. Zase jednou zamíříme do Warehousu – jednak potřebujeme doplnit zásobu plynových bombiček, druhak si pořizujeme pánvičku. Je z edice “6 $” jako první kastrůlek, co už se nám začíná loupat, tak uvidíme, jak dlouho vydrží:-)
  4. Internet – toho je tu v podstatě neomezené množství, a tak ho využíváme, co můžeme. Pro práci jako takovou, která se dá dělat online, plus uvaření oběda, si najdeme super parkoviště u plavečáku, kde široko daleko nikdo není. V autě je krutý vedro, tak usedáme v přilehlém borovém hájku s počítačem na klíně, načež se zatahuje a začíná poprchávat. Jak jinak…

Nakonec z Alexandry na Champagne odjíždíme kolem 20., vaříme večeři a jen lehce hodíme řeč z Honzou a Jirkou, na dobrou noc seriálujem a jako mávnutím kouzelného proutku odpadáme snad stejně rychle jako ti, které zaměstnala na celý den práce na sadu.

ÚTERÝ 26. 1. – 496. DEN – ZEVLING V ALEXANDŘE

Od rána je hnusně, prší nebo mrholí a je zima. V takových podmínkách a s podobnou předpovědí i na další dny nás dost udivuje, když v 7:20 dostáváme smskou nabídku cherry pickingu (česání třešní), jehož sezóna se pomalu, ale jistě blíží ke svému konci. Nemáme internet ani kredit na odpověď, tak si to necháváme zatím projít hlavou a po snídani jedeme pracovat do Alexandry na net. Rozesíláme další emaily – pracovní poptávky, na smsku odpovídám taky přes net. Radost mi udělá nemalý finanční dárek od maminky k zítřejším narozeninám, i když mě zároveň trochu píchne u srdce, protože oslavu třicetin jsem si vždycky představovala trochu jinak, než sezením v autě na opačném konci světa a stresováním, že nemůžu jít zítra nikam do práce na sadu, tvrdě makat unavenýma rukama:-)

Postupně doháním resty v deníkových zápisech, které vznikly totálním vyčerpáním po česání třešní, Petík zase přetřídí hromadu fotek. Až kolem 15. přestává poprchávat a dělá se jasněji, ovšem tím nepříjemným zélandským způsobem – v autě je na udušení, venku na mikinu a žádné dlouhé zdržování… Nakonec se tu ale zasekneme, až někdy ve 23 h zjistíme, že jsme stále ve městě, s plánem pokračovat zítra směrem na Roxbourgh a zkusit se poptat po práci tam, a tak to dnes zkoušíme zalomit na jednom schovaném místečku pod skálou s hodinami, doufajíc, že se ráno neprobudíme s pokutou za stěračem.  

STŘEDA 27. 1. – 497. DEN – DÁREK K NAROZENINÁM – NOVÁ PRÁCE NA SADU

Vstáváme pro jistotu už v 6, zatopíme a jedeme se nasnídat na net, a pak k New Worldu, protože Spark wifi nám nějak nefachá. Jak si tak v klidu sedíme a pracujeme, najednou zvoní telefon. Teda zvoní tablet, ve kterém máme vloženou zélandskou SIMku, protože v našich telefonech nefunguje. Beru to a dozvídám se, že nám nějaká paní, někde, nabízí nějakou práci – toliko k angličtině toho schopnějšího z naší dvojice:-) Domlouváme se na zaslání info smskou, to bude rozumnější, a tak z toho za chvíli vyleze Bridgit, majitelka sadů Panmure Orchards, a nabídka cca 5 dní dočesávání třešní. Chvíli váháme, ale fakt jenom chvíli, pak rychle dobíjíme kredit, abychom mohli odpovědět, a na 11 se vydáváme do hlavní zdejší oblasti sadů mezi Alexandrou a divokozápadním městečkem Clyde.

Scházíme se tu se dvěma páry Chilanů a hyperaktivní, asi 45letou Bridgit. Dává nám zase x-stránkovou smlouvu a všechny ostatní nutné dokumenty, a když je vyplněno a zaregistrováno, bere nás na korbě džípu na sad. Tady to totiž není tak jendoduché – kancelář ze stavební buňky leží přímo u silnice, ale sady se rozkládají všude kolem, na rovinách kolem řeky Clutha i směrem do kopců na opačné straně, které se tu už začínají zvedat. Míjíme řady jabloní a nektarinek, až po nějakých 2 km konečně sesedáme a dozvídáme se další detaily ohledně česání: platí se tu 5 $/bucket, což je suverénně nejmíň, co jsme letos slyšeli. Mají tu ale stroj na oddělování šťopek, takže můžeme sbírat po čtveřicích (víc rozdělit nezvládne), a taky nikdo nic neříká o prasklinách, velikosti ani barvě, takže teoreticky můžeme sbírat všechno. Je to už na domácí trh, ten snese víc:-) Vůbec je to tady takové více rodinné, oproti super organizovanému Cherry Corpu… buckety se jednou za hodinu odnášejí ke sčítání, které provádí přímo Bridgit, přitom se do nich vhodí plastový čtvereček s přiděleným číslem. Na packhousu čísla  vrací do krabičky, ze které si je my pak zase sami bereme, když nám dojdou. 

Po první hodině zjišťujeme, jaké výhody a nevýhody se tu na nás připravily v porovnání s Cherry Corpem. Stromy jsou tu nižší, ale divně rostlé, takže se hrozně pereme se žebříky, které často nejdou mezi větve dobře zapasovat. Bridgit pořád chodí mezi námi a mluví, akorát jednou za hodinu provede sčítání a odvoz bucketů. Když vidíme, že jede auto vzhůru, víme, že musíme strašně zrychlit, abychom dosbírali aspoň ty tři kýble za hodinu. No dobře, já. Třešně jsou takové malé mrchy, často nakousané od vos – zasíťovanou mají totiž jenom spodní část sadu, kde se pěstuje na export. Dostáváme přiděleno 5 stromů a Bridgit neustále prudí, abychom česali oběma rukama, a taky se jí nelíbí jeden strom, který jsme dost oholili, včetně větví a pupenů, protože nás zavedla oba na stejnou stranu uličky a my pak museli protáhnout jeden žebřík na tu druhou. No jo, no, babi, stane se:-) Odpoledne mrholí a docela zebe, takže jsme rádi, když odbije 16. a Bridgit nás všechny vyzvedne náklaďákem s rovnou korbou, kam se naskládáme a jedeme dolů k packhousu a kanceláři, kde je k dispozici taky kuchyňka. Svačinová pauza. Jenomže se během ní pořádně rozprší, až je to moc i na superodolnou, dešti a větruvzdornou Bridgit, a ta nám dává na zbytek dne volno

Na pauze se seznamujeme s dalšími Čechy, kteří tu makají – trempy Mírou a Peťou z Prahy/Mělníka a Tomášem a Andreou z Uherského Hradiště. S prvním párem si dost padneme do noty, na Zélandu mají podobnou historii za sebou i plány před sebou, a to včetně kontaktů v Christchurch – znají se s Katkou a Petrem, Káča dokonce Petře pomohla zařídit práci v sendvičárně. Jako že člověk potkává furt stejné lidi po kempech, s tím jsme počítali, protože ve výsledku všichni křižují ten Zéland podobně a chtějí přespávat nejlépe ve freečkách, ale tohle už byla dost slušná náhoda:-) Proseděli jsme v jídelně společně další dvě hodiny, nikdo nás nevyháněl a my aspoň v klidu dobili v autě nedobitelný počítač, a probírali jsme své dosavadní zkušenosti, cestování po ČR i plány na další pokračování zélandského dobrodružství. Nakonec, aniž bychom se na tom domlouvali, jsme zaparkovali vedle sebe na internetu v Clydu, malé obci u stejnojmenné přehrady, která má jednu ulici a vypadá to tam úplně jako na Divokém Západě

Večer trávíme na netu. Ačkoliv jsem to za 8 let, co mám facebook, neudělala, dnes tam profláknu datum svých narozenin – 27. 1. Facebook to totiž všem mým přátelům nabonzuje a já se s hromadou přání najednou necítím na druhém konci světa až tak smutně. Upřímně, dlouhá léta jsem si říkala, že třicetiny jsou poslední příležitostí udělat takovou tu pořádnou, mladickou párty, sezvat všechny, kdo budou ochotní přijít, a zapařit. Místo toho sedím propocená, promoklá a šíleně unavená v rozpadajícím se autě v asi nejmenším městečku Nového Zélandu, mám hlad a některá přání mě dojímají až moc. Pak si ale připomenu, že být na druhé straně planety není zas tak špatné, protože to byl dlouho můj sen; že sem vedla úžasná, 1,5 roku dlouhá cesta plná nezapomenutelných zážitků, a že tu vedle mě sedí můj jedinečný muž, ten nejlepší chlap na světě, na kterého se můžu vždycky spolehnout a vím, že spolu i ty občasné šílenosti, co cesta a život přinášejí, zvládneme… Pardon, tohle je prostě den “Jsem naměkko”:-) 

Dneska nemáme sílu ani na to víno, co jsme si ráno na oslavu koupili, a tak si slibujeme, že to dooslavíme, až skončí práce, hezkým dnem volna, vířivkou, večeří a vínem:-) A připomínáme si, že mít práci je fajn, protože budou tintily🙂

Spát jedeme na Champagne, kde je poměrně mrtvo – naši známí jsou zmožení včerejší závěrečnou párty k ukončení sezóny na Cherry Corpu. Mají nabídku tam zůstat na prunning (prořezávání větví), Pavla s Kubou asi zůstanou, ale Honza s Májou jedou konečně cestovat, koneckonců přijeli sem hlavně jako turisti a jen díky speciálním sezónním vízům mohli taky pracovat. Zatímco já vařím večeři, Petík plní “společenské povinnosti” a přivádí mi Kubu, který jako jediný ze zélandského osazenstva se dozví pravdu a popřeje mi k narozeninám:-) Pak už ho ale nahání Pavla – šel totiž původně jenom na záchod, ale pak se zakecal s Honzou, pak s Petíkem, no a než my zavřeme auto, už ho zase slyšíme někde jinde kybicovat:-)       

ČTVRTEK 28. 1. – 498. DEN – PRÁCE LEPŠÍ, ZVRTNUTÝ KOTNÍK

V 5:00 nám pípá budík, ale v 5:01 pípá sms: “Stromy jsou mokré, odložený start, v 7:30 dám vědět.” JO! Přeřizujeme budíka a balíme to na další dvě hodiny.

Vstáváme nakonec v 7, další sms nás informuje, že začínáme v 9, ale v 8:45 odjíždí bus na sad. Snídáme, v Clydu chvilku netíme, a pak nastupujeme na další směnu. Dneska je lépe, třešně ujdou, i když jsou zase hodně sežrané, a navíc nám kus stromu očesává gorila. Začali jsme tak říkat partě našich kolegů, protože jsou černí jako bota a po stromech se pohybují lehce, jak kdyby se tam narodili. Ve skutečnosti jsou to sezónní pracovníci z Vanuatu, kteří tu makají každý rok, bydlí na ubytovně přímo u sadu, a jsou s Bridgit většinou už dlouhodobí kámoši. Ostatně češou 7 bucketů za hodinu (já sotva ty 3, Petík a ostatní Češi tak 4 – 5), dobře, bez zbytečného bordelu – mají léta praxe, ale i velkou motivaci, neboť z jejich platu pak žije celá rodina nebo možná i vesnice po zbytek roku. Když nám ale jeden začne očesávat náš strom, čertím se a pokouším ho poslat pryč. Nejsem si ale jistá, jestli ho tam náhodou neposlala Bridgit, tak to nijak nehrotím. On je vysmátý, ostatně jako oni všichni a pořád – sadem se jenom blýskají ty jejich bílé tesáky:-)

Svačinovou pauzu trávíme na sadu a ve skupinkách podle národnosti – Kiwáci a Čongové s Bridgit, dále tu máme naši českou šestici, Frantíky, Němce a Chilany. Vanuaťáci odpočívají kdesi daleko, možná vlastně ani neodpočívají, těžko říct. Já se pokouším dát dohromady svou pracovní morálku, protože jsem si dopoledne zvrtla kotník a po žebříku se mi s tím běhá fakt špatně. A jelikož se i moje nikterak závratné tempo ještě snížilo, nemám z toho vůbec dobrý pocit. Odpolední směnu nějak překlepu, ale když v 17:30 sjíždíme na korbě náklaďáku na večeřovou pauzu dolů, jdu za Bridgit, že sorry, ale nemůžu chodit, co s tím? Ideálně kdyby to šlo uhrát na pracovní úraz a dostala jsem ještě nějaké bolestné:-D No na to Bridgit samozřejmě nehraje, ale nechá mě sedět se zaledovanou nohou nahoře, zatímco zbytek týmu odjíždí ještě na večerní směnu do 21 h. Kupodivu Petík není extra zpruzený a neprotestuje, když musí jet dosbírat naše stromy sám, jak bych v takové situaci čekala – možná je rád, že se toho neschopáka na chvíli zbaví:-) Já se přesouvám do auta a píšu aspoň deník. Doufám, že se moje šmatlavá noha rychle vzpamatuje, a ne jako minule, když jsem si zvrtla kotník na podpatcích a několik dní pak doma lezla na záchod po čtyřech…

Po 21. se Petík vrací vysmátý jak lečo, protože ho celou cestu na korbě oblejzal jeden z místních vlčáků, zato já dostanu vynadáno, že ještě není uvařená večeře:-) Dozvídám se víc o gorilách – že jsou z Vanuatu, že sem jezdí každý rok, a hlavně, že jsou to fakt sympoši. S Petíkem se hrozně srdečně zdravili, potřásali rukou, jeden mu dal půl kýble třešní, když se mělo končit a on ještě neměl nasbíráno. Konec dnešní (nejenom – i v dalších dnech se to opakuje) práce na sadu vypadal jak někde v hluboké džungli – Vanuaťáci spustili ze stromů opičí skřeky, které se nesly sadem a bavily ostatní, sem tam se někdo přidal.

Jedeme na chvíli na net, a pak na Champagne, uvařit večeři a do hajan. Ano, povolili jsme a kempujeme tu opakovaně, protože je to prostě nejbližší možnost, a protože už jsme si trochu zjistili, jak to tu chodí, a že to nikdo fakt nejezdí kontrolovat. Předpověď na zítra je OK, takže nás vstávačka asi nemine…        

PÁTEK 29. 1. – 499. DEN – DO PRÁCE NA SADU, Z PRÁCE NA SADU

Vstávám ve 4 na záchod a kupodivu noha celkem funguje. Do práce si ji pak zafačuju a je to v pohodě. Ještě že tak, protože dneska jedeme bomby. Makáme od 6:30 do 20:30, obědovou pauzu trávíme v autě, Petík spí, já se cpu sušenkama a nemůžeme se dočkat večera. Nikdy bychom nevěřili, že se toho dočkáme, ale třešně už nám lezou krkem. A i jinudy. Kotník mi sice funguje, zato se dneska pravidelně střídáme v kadiboudách – přeplněných a špinavých. Směna končí opět za hurónského, opičího řevu ze stromů:-) Večer zvládáme tak akorát dojet do kempu, uvařit večeři a pokusit se pustit jeden díl Kupole, ale spíme během pár minut.

SOBOTA 30. 1. – 500. DEN – POSLEDNÍ TŘEŠŇOVÉ ŠÍLENSTVÍ

Do práce na sadu dnes nastupujeme v 6:30, resp. v 6:15 naskakujeme všichni na truck, který nás tam vyveze. Původně dostáváme informaci, že zítra je volno a v pondělí se budou dosbírávat poslední zbytky, ale Bridgit se během dne rozhodne, že nás tu pohoní jako nadmuté kozy a dosbíráme to všechno už dneska, aby nás nemusela platit další den, logicky. Střídáme se na několika lokalitách, někde to jde celkem dobře, dokonce je tu jeden německý pár, který je pomalejší, než my. Blbé je to na okraji sadu, kde člověk aby ty třešně hledal lupou (a šíbovat se žebříkem kvůli každým dvěma třešním, je fakt opruz!). Nejdřív si říkáme, že to je snad nějaký druhosběr nebo co, ale Bridgit nám vysvětluje, že tady na jaře pomrzly květy, proto je to tu tak mizerné. Když se o tom bavíme s ostatními Čechy a divíme se, že tu taky nerozhánějí přízemní mrazíky vrtulníkem, jako všichni sadaři na Zélandu (ano, téměř povinnou výbavou nz zemědělců je vrtulník, někdy plynové topiče – rozhání se s ním mráz a suší stromy po dešti), dozvíme se, že standardně ano, ale tohle bylo brzy na jaře, když je po ránu ještě tma a manžel Bridgit se s vrtulníkem bojí lítat za tmy, tak mu část stromů zmrzla:-)  

V 16:30 je hotovo, ze stromů řveme radostí jako opice už i my:-) Jeden z posledních třešňových sadů ukončuje pickerskou sezónu, a tím se definitivně uzavírá tahle práce i pro nás, protože za rok touhle dobou už tu velmi pravděpodobně nebudeme. Nemůžu říct, že bych se neradovala. Něco peněz jsme zvládli vydělat, utratili jen pár dolarů za benzín a jídlo, takže by nám to teď mohlo vydržet, a my se budeme moct zase vydat objevovat tuhle krásnou, ale tvrdou zemi. 

Už odpoledne nám Andrea s Tomášem nabídli zázemí svého pronajatého domečku, protože majitelka jezdí na víkendy pryč. S velkým vděkem se vrháme hlavně na pračku a hážem do ní všechny naše hrůzy za poslední měsíc a půl. Ano, od Christchurche jsme se k nějakému většímu praní nedostali, jenom sem tam přemáchnutí spodků na cromwellských záchodcích, takže teď jsme hepy jak dva grepy. Čas si krátíme nad čajem a sušenkami pokecem o sobě navzájem, zážitcích i plánech na Zélandu, ale taky doma v Čechách. Vyprané prádlo jim rozvěšujeme venku na sušák a jedeme se vyspat do kempu. Až později nám dochází, že jsme je mohli poprosit o přespání na pozemku, v autě, že bychom ušetřili cestu, ale co už. Energii máme už jen na studenou večeři a sladký, tvrdý spánek…

NEDĚLE 31. 1. – 501. DEN – DODATEČNÁ OSLAVA NAROZENIN I KONCE PRÁCE NA SADU

Dneska si to zaslouženě dáváme – netuším, kdy vstal Petík, ale mě nechal spát do půl 10 a klidně bych i pokračovala. Dopřáváme si příjemnou, neuspěchanou snídani s horkým čajem, sluníčko začíná hřát a jezero zlehka šplouchá. Pak jedeme do Clydu na net, kde se poněkud zasekneme, a až kolem 13. se stavujeme u Tomáše s Andreou pro prádlo a na kratší pokec. Pokračujeme do Alexandry a v eufórii, že nám na účet zase jednou něco přiteče, podnikáme nájezd na New World. Oběd si jedeme uvařit na velké parkoviště u akváče a dopřáváme si brambory s pořádnou flákotou jehněčího, hezky kultivovaně připravenou na pánvičce:-) 

Odpoledne zasvěcujeme vytouženému bazénu. Na pokladně jen na požádání (bez dokladu) dostáváme studentskou slevu (1 $/os) a platíme tedy dohromady 10 $ za časově neomezený vstup. Tady se zvenku přes jedny dveře vejde rovnou k bazénu, fakt se tu s takovými věcmi nepářou:-D Příjemné překvapení jsou sprchy, kde teče vařicí voda, což taky není všude na Zélandu samozřejmostí. Dokonce je tak horká, že i ve vířivce je nám zima, a tak se musíme trochu zchladit v bazéncích. Blbneme tu s brankami na vodní pólo, stříkáme po sobě z vodního děla, vyzkoušíme postupně menší bazén, brouzdaliště i jeden venkovní, ale tam mi stačí strčit palec u nohy a běžím se honem schovat do tepla. Jediný velký, plavecký bazén zůstane tentokrát nedotčen – jsme tu dnes kvůli relaxu a nikoli sportu – za poslední dny jsme si na stromech zasportovali až běda! To už je má ale vířivka příjemnou teplotu na to, abychom se v ní na čas usadili, a vše završíme další horkou sprchou. Ježiš, to je taková nááádhera!!!

Vycachtaní a zrelaxovaní zajíždíme ještě na okraj Alexandry, kde jsme si předtím vyhlédli malé bistro. Takové, kde se právě prodává fish&chips do novin. Bereme dvojitou várku (1 scoop = 3 $) a 4 rybí kousky (fish bite = 0,80 $), který jsou malinký a nakonec jich tam najdeme 6. Možná se jim to rozpadlo na takový mrňousy, že jich tam schválně dali víc. Ale to vem čert, nám jde stejně hlavně o ty hrancle!:-D Uháníme na Champagne, dokud je jídlo teplé, rozkládáme si ho u stolku, naléváme první zélandské vínko a slavíme. Možná víc ten konec práce, než moje narozeniny, ale vlastně proč ne?:-) České osazenstvo už z kempů postupně zmizelo, jak jednotlivé sady končily, a tak si tu užíváme sami večerní pohodu, kdy nic nemusíme, a jen lehce ovíněnými smysly vnímáme tu nádheru kolem – modré, třpytící se jezero, hory topící se ve zlaté záři zapadajícího slunce a oblohu, kde mraky, slunce a stíny malují neskutečnou podívanou…    

Po západu se citelně ochladí, a tak si zalézáme se zbytkem vína a popcornem do pohodlí našeho Ferdy a sjíždíme hned několik dílů Kupole.

PONDĚLÍ 1. 2. – 502. DEN – NÁVRAT K WEBOVÝM ÚKOLŮM

Večer jsme se měli sejít v kempu s dalšími Čechy Evou a Jurou, ale když je tu ráno nikde nevidíme, domlouváme se na dalším místě srazu, alexandrijské knihovně:-) Sice jsme dnes už chtěli vyrazit za krásami hor, ale jeden den to klidně ještě vydrží. Jedeme tedy do Alexandry, nakupujeme a po chvíli pátrání si najdeme místečko ve zdejší knihovně, pěkně u zásuvky. Nám ani nikomu jinému nevadí, že se u ní válíme na zemi. Internet tu sice není, ale dosáhne sem ze Sparku, takže pohoda. Knihovny jsou vedle bazénů další perfektní záležitostí na Zélandu. Slouží nejenom k půjčování knih, ale dá se tu krásně sednout k práci, většinou mají k dispozici internet a spousty zásuvek, v horku jsou klimatizované a v zimě vytápěné. Tetky na informacích mohou občas poskytnout i tipy na práci nebo výlety, pro místní jsou to taková kulturně-společenská centra. Pro nás se knihovny staly naprosto zásadní, abychom se na dvou metrech čtverečních v autě brzy nezbláznili:-) 

Mně to často nedá jen tak bez povšimnutí sedět mezi stohy neznámých knih a chodím se dívat, co kde mají zajímavého, většinou abych nabrala nějakou inspiraci nebo informace o Zélandu. Tentokrát ale ukořisťuju knihu o ČR, kde jsou vtipné přepisy českých slov do angličtiny, a nějakou chvíli se tím bavíme. Vlastní práce ale máme taky dost, takže během dne především píšu a Petík třídí fotky, jak jinak. Přichází sms od Bridgit, že se omlouvá, ale nestíhá dnes poslat výplaty, takže to udělá až zítra ráno. To asi přežijeme:-)

Knihovnu opouštíme v 17 h, u akváče vaříme večeři, a pak ještě pokračujeme na netu v Clydu do 1 hodiny. Já u odesílání fotek usínám, ale Petík je v pohodě i při řízení do kempu. Původně jsme chtěli dneska už popojet na Queenstown a spát u Rum Currie´s Hut, ale nakonec nocujeme naposledy na Champagne, ať se aspoň trochu vyspíme.

Fotografie k článku

Trasa a statistiky
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (3 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..