14. Trekování v okolí jezer Hauroko, Monowai a Green Lake

...aneb jaké je nejhlubší jezero Nového Zélandu, jak se totálně zakopat v lese s nestartujícím autem, kdo jsou to pávík a lejsčík a jak jsme si dali konečně pořádný, divoký trek, žádné chodníčky
14. Trekování v okolí jezer Hauroko, Monowai a Green Lake
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kladno

V tomto zápise navštívíme nejprve jezero Hauroko, nejhlubší na Novém Zélandu, kde podnikneme krátký trek na vyhlídku v kopcích. Jen co si užijeme výhled na část jezera a okolní nekonečné lesy, přesuneme se k jezeru Monowai a necháme se zlákat trekem k horskému jezeru Green Lake a chatě Green Lake Hut. Za nás asi nejdrsnější, nejsurovější a nejpřírodnější trek, který jsme na Zélandu absolvovali. S vypětím všech sil dáme 30 km náročným terénem, a tak nám vůbec nevadí, že dalších několik dní prší a my tak můžeme v klidu regenerovat a postupně se přesunout k jezeru Manapouri.

SOBOTA 13. 2. – 514. DEN – JEZERA HAUROKO + TREK A MONOWAI + KOUPÁNÍ

Vstáváme nějak sami od sebe kolem 8., snídáme, a pak jedeme 30 km (z toho 20 po štěrku) k jezeru Hauroko. Jde o zajímavé místo, které by byla škoda na naší cestě vynechat. Jednak jde samozřejmě o posvátné území Maorů, především je ale Hauroko nejhlubším jezerem Nového Zélandu, s maximální hloubkou 462 m. My máme v plánu se tu vydat na kratší trek, který vede chvíli po břehu jezera (které je jinak dlouhé 40 km), a pak stoupá do kopců nad jezerem na vyhlídku Lake Hauroko Lookout. Žádnou velkou zradu tu neočekáváme, ale jako vždy nás Zéland překvapí:-)

Na parkovišti nás málem sežerou sandflies, potom na treku je to už naštěstí v pohodě a nemusíme utíkat jenom proto, abychom zdrhli těm krvelačným potvorám. Cesta vede chvíli podél jezera, které má asi trochu nižší hladinu vody, než je obvyklé, protože skoro všude vylézají kamenité plážičky. Asi po půl km začínáme stoupat – nejdřív celkem lidsky, ale ve vyšší pasáži se chůze po stezce mění na lezení po čtyřech mezi kořeny. Vůbec celé je to takový hodně kořenový trek:-) Občas nás někdo předběhne, občas my někoho, ale všichni se nakonec sejdeme na vrcholu, i když to vlastně není vrchol. Jsou tu takové šikovně vystrčené skály, ze kterých je nádherný výhled na část jezera, které díky jeho zvláštnímu tvaru nemůže být vidět celé. Dál ale cesta stejně nevede, takže tu všichni výletníci končí, ať chtějí nebo ne:-)

Dáváme si k svačině nutbars (tyčinky ze slepených oříšků se sušeným ovocem nebo čokoládou, které jsme si oblíbili kupovat po krabicích a dopovat se s nimi na výletech) a asi hodinu se tu kocháme. Petík zjišťuje, že má pavouka na mobilu, jakože na displeji, asi se o něj v zápalu šplhání někde opřel (ó, jaké to déjà vu!). Na nejhezčí vyhlídce zcela nesobecky sedí rozložená izraelská dvojice a v klidu si obědvá, a pak ještě vaří kafe (vůbec nezávidíme!), ale když se konečně odklidí do pryč, pouštíme se do další vlny focení a pózování. Pak už se vydáváme na zpáteční cestu, která dává zabrat hlavně našim ubohým kolenům, a jde to jenom o málo rychleji než nahoru – aspoň v mém případě. Petík jde kadit do lesa, zapomíná tam brýle a topí ponožku – neptejte se mě, co tam vyváděl:-) Zpět u Ferdy jsme po 4. hodině a rozhodujeme se rovnou popojet k dalšímu jezeru – Monowai. Je to zase trošku víc turistická destinace, minimálně oproti spíš opomíjenému Hauroku, ale dají se tam dělat pěkné denní treky. U Hauroka jsme jediný kratší už absolvovali a zbyl tu tak jenom začátek/konec Hump Ridge Tracku (jehož opačný konec/začátek jsme před pár dny vyzkoušeli na vlastní kůži, a potom 40minutový loop, který by nám asi neukázal nic moc nového.

Po cestě zastavujeme 3x – jednou na focení nádherného hřebene, co se konečně ukázal po trochu nudné rovině, potom v obci Blackmount, kde mají parádní komunitní centrum s bazénem a volně přístupným záchodem a kohoutem s pitnou vodou, což obojí s radostí využijeme, a dáme k tomu svačinu. K bazénu tady mají všichni místní klíč (za 70 babek na rok), cizinci si můžou zavolat o půjčení klíče za 2 dolary. Nakonec stavíme ještě u infocedule s keškou, kde omrkneme mapu treků kolem jezer. Potom už po štěrkovce rovné jako pravítko, mezi volnými lesy (bez plotů!!!), dojedeme na parkoviště k napůl lesnímu kempu u začátku jezera. Trochu dobrodružně hledáme správné místo na zaparkování a končíme nad jezerem, na rovince, pod stromem, i když bez ohniště a bez laviček, které už jsou všude obsazené.

Vařím k večeři tuňákové špagety, a pak si slezeme do malé zátočinky hned pod autem a dopřáváme si pořádnou očistu (samozřejmě s naším ekologickým a biologicky odbouratelným mýdlem od novozélandské firmy, koupeným a dovezeným celou cestu z Čech:-)) Zavzpomínáme na časy ledových večerních koupelí na letních táborech, ale už jsme tu přežili i o dost studenější vody. Vymydlení si pak zalezeme do auta ještě chvíli popracovat, k ruce sušenky. Nechceme to ale dneska extra natahovat, páč zítra bychom se rádi vydali na dlouhý trek k jezeru Green Lake. Jinak nejbližší sousedi jsou nedružní Češi, a pak tu zaparkují taky Češi – trampíci, které jsme viděli v kempu u Thornbury.

NEDĚLE 14. 2. – 515. DEN – TREK KE GREEN LAKE HUT

Vstáváme si tak nějak v klidu a vyprávíme si svoje sny – ke vzájemnému zděšení jsme je dnes oba měli rodičovské, ovšem minimálně v jednom případě jsme vozili dítě na výlety v krabici:-) Až u snídaně nás nějak napadne kouknout na hodiny, které ukazují půl 10. To není úplně čas, kdy bychom si zrovna my dva mohli dovolit vyrážet na 30 km trek… Proto chvíli zvažujeme, jestli trvat na plánu dlouhého treku k jezeru Green Lake, co jsme si na dnešek vymysleli, ale nakonec se hecneme a vyrážíme s tím, že si stanovujeme 16 h jako hraniční limit, kdy je potřeba se začít vracet, abychom to zpátky stihli do 22, kdy zapadá slunce. Pro jistotu bereme čelovky, pláštěnky, atd., tentokrát se nehodláme nechat ničím překvapit.

Nicméně hned první rozcestník 250 m od kempu nás trochu znejistí, protože u treku ke Green Lake Hut je nad oficiální číslovkou 11 km od někoho vyškrábáno 15 km (což nakonec i podle našeho měření odpovídá). No nic, odhodlaně vyrážíme a zprvu jen lehce stoupáme po jasné stezce, pěkným, vysokým lesem, jen občas je na cestě trochu bahýnka. Po 3 km lovíme první keš – byla založená před rokem a my jsme tu jako 3.! No a 1. tu byli samozřejmě Češi:-) Odsud to začíná být zajímavé – jednak šlapeme stále do kopce, z kopce, druhak přichází brutus terén – kořeny, spadlé stromy, bažiny, potoky a mokřady, kde je občas jednodušší se zout a projít to během pár vteřin naboso, než se snažit složitě hledat okliku tak, abychom si zachovali suché boty na nohou. Po pár km toho máme plné kecky a s radostí pozorujeme radši ocasaté a ukřičené ptáčky pávíky popelavé (New Zealand Fantail, maorsky piwakawaka), kteří asi hlídají hnízdo a hlasitě nás varují přes neuváženým jednáním:-) Později jsme se dočetli, že podle maorské mytologie jsou pávíci posly smrti a potkat je uvnitř budovy přináší smůlu. Tak ještě že jsme je vždycky potkávali venku:-) Na Zélandu je to jeden z nejčastějších „domácích“ ptáčků a myslím, že mezi cizinci jeden z nejoblíbenějších.

Jinak je tu i spousta lejsčíků dlouhonohých (South Island Robin, kakaruwai), kteří nás doprovází zblízka, jeden mi dokonce ozobává hůl a chvíli si na ní i posedí. Čím jdeme dál, tím je to ale brutálnější, přes potoky, prudkými svahy, mezi stromy a kapradím. Až někdy ve 14 h vylézáme z lesa na travnatou plochu nad hranicí lesa, jdeme podél potoka a užíváme si to – myslíme si, že jsme skoro u cíle a jde se dobře. Ale…

Dojdeme nad údolí, ve kterém už se třpytí jezero Green Lake a na ukazateli je napsáno, že k chatě Green Lake Hut je to hodina cesty. Podle GPS to jsou cca 2 km, tzn. že to rozhodně nebude vychodníčkovaná stezka po břehu jezera! A taky ne – je to poslední hřebíček do rakve a suverénně nejhorší úsek celé cesty, se kterým jsme nepočítali – prudký sestup, spadané kmeny, hluboké strže potoků… Vypadá to, že tady prostě jednou někdo vyznačkoval stezku a od té doby se o ní nikdo nestaral. Vlastně nám to extra nevadilo, spíš docela překvapilo po tom, co většina treků, které jsme zatím šli, vypadala jako upravené chodníčky přírodou, každé náročnější místo nějak zabezpečené, žádné záludnosti. Tady to byla těžká divočina, kterou jsme si na jednu stranu dost užívali, na druhou to samozřejmě bylo o hodně náročnější.

Petík to nakonec dává přesně za hoďku, já potřebuju o 10 min víc, ale když se člověk vyloupne na plážičce průzračného jezera a před ním travnaté sedlo s pohodlně usazenou chatou, je to parádní pocit. Chvíli uvnitř posedíme, sníme zbytek chleba a sýru a zjišťujeme, jak to tu chodí. Chata je docela velká, ve dvou patrech celkem 12 matrací na spaní, stůl a lavice, velký „kuchyňský kout“. Připojená je informace, že jde o chatu 3. kategorie, a podle toho se mají do pokladničky vhazovat hut passy místo placení penězi. Hut passy se dají koupit v iSitech a DOC centrech. Nakoupíte si jich paklík, a pak si trekujete po zélandských horách a nocujete v chatách podle libosti (a kapacity) a za nocleh platíte do pokladničky oněmi hut passy. Stejně jako v samoplatících kempech jde o systém plně založený na poctivosti návštěvníků. Pro Čechy poměrně neuvěřitelná záležitost:-D

Přicházejí Izraelci, co nám včera děsně „překáželi“ na vyhlídce nad jezerem Monowai, evidentně se tu chystají nocovat. My lovíme keš (tady jsme druzí a druzí Češi), fotíme a v půl 5 vyrážíme zpět – po pláži kam až do jde, dál po té šílené cestě. Nahoru k bezlesnatému úseku to máme taky přesně za hodinu, zbývají nám asi 3 hodiny světla a nějakých 13 km, naštěstí převážně z kopce. Nohy už dávno vypověděly vědomou službu a jenom mechanicky šlapou a šlapou:-) Zpátečním směrem to pocitově vůbec neutíká, ale jdeme rychleji – nebo minimálně nepotřebujeme tolik odpočívat. U jedné bažiny šlápnu na ztrouchnivělý kmen a zajedu botou do bahna, čímž se vyrovnám Petíkovi, kterému se to povedlo hned na začátku výletu. Tak aspoň si odnášíme něco na památku:-) Potkáváme zase lejsčíky, a když odpočíváme pod posledním zabijáckým kopcem, ozobávají nám dokonce tkaničky u bot, a pak s námi hopsají až nahoru:-) První cíl – stihnout dojít na rozcestí s keškou za světla – dáváme se 17minutovým náskokem a díky tomu zvládneme i poslední úsek cesty urazit bez potřeby baterek, jupí! 30 km jen to fiklo, uff…

Se setměním jsme u auta a šťastní, že jsme ho ráno přeparkovali k lavičkám – obskakovat na nohou ještě vaření večeře už bych dneska fakt nedala. Navíc se toho ujímá Petík s mojí občasnou pomocí – dělá brambory zalité satay omáčkou, a pak ještě mísu popcornu. Sklizení v autě pak dáváme 1x TBBT a jedny Vinaře, ale u těch odpadneme.

PONDĚLÍ 15. 2. – 516. DEN – PRŠÍ PRŠÍ JEN SE LEJE

Petík vstává sám od sebe před 8. a dělá fotky a pak snídani! Mně budí v 10, jíme, a pak chvíli pracujeme, protože počasí je divné – zataženo s občasnými přeháňkami. Kromě pani Kiwačky s velkým autem + karavanem všichni odjíždějí, my zevlíme. Když to vypadá trošku líp (jenom trochu mrholí), jdeme aspoň na kilometrovou procházku na lookout, ze které si přineseme několik hub, takže k obědu jsou neloupané brambory se směsí fazolí, cibule a hub. Vařím ale jenom v autě pod střechou, jíme vevnitř a jenom špinavé nádobí odkládáme ven do „myčky zadarmo“:-)

Odpoledne i večer trávíme u seriálů a filmů, leje snad čím dál tím víc a všichni komáři z lesa se rozhodli schovat u nás v autě. Aby toho nebylo málo, tak se nám podaří definitivně vybít baterku auta, takže v autě je mokro, vlhko, zakomárováno a energie dochází. Světlou chvilkou je jen večeře – rýže s omáčkou s cibulí, hráškem, kukuřicí a vajíčkem.

ÚTERÝ 16. 2. – 517. DEN – PRŠÍ TROCHU MÍŇ, ZDRHÁME Z LESA

Ráno prší zase – postupně se déšť mírní na kraťoučké přestávky, ale většinu času leje, i když mezi stromy prosvítá sluníčko. U výjezdu ze zadní kempovací plochy, kde jsme uvízlí s nestartujícím autem, si zaparkovala vesele 2 auta a postavili si stan, takže jestli chceme dneska někam odjet, budeme muset jít někoho vyprudit, ať odparkuje a zbourá si v dešti stan, a následně ho požádat, ať projede lesní cestou a pomůže nám nahodit auto…

Mno, naštěstí se to kolem poledne vyřeší samo, když z aut a stanu vyskáče asi 20 puberťáků, stan bourají a vesele snídají, a já se je vydám požádat o pomoc. Tentokrát naskočí motor hned, uf. Dobalujeme nádobí a jedeme dál, kupodivu zrovna i na chvíli přestane pršet. Zkoušíme nedalekou kešku, ale mikro někde v lese, naposledy nalezené v červnu, nás nenechá dlouho se s ním trápit. Cestou od elektrárny nad řekou nám upadne nějaký kryt zpod auta – a jéje! Sebereme ho, šoupneme někam do útrob a valíme dál:-)

Frčíme pěknou krajinou, kolem nás vystupují z mraků hory na obou stranách, jenže jakmile se ke kopečkům přiblížíme, mraky se kolem nich drží a leje tam. Dojíždíme do Manapouri, parkujeme na vyhlídce, a protože neprší, vařím oběd – těstoviny s omáčkou z cibule, hrášku, kukuřice a vývaru v prášku, jenomže to necháme moc dlouho stát a ony se dorozvaří:-( Jinak tu teda parkujeme hlavně proto, že naproti je Spark budka s internetem:-) Máme výhled na fjordy před námi, teda když zrovna trochu stoupnou mraky:-( Přejde i větší přeháňka, zrovna, když dovařím.

Jenže odpoledne dorazí fronta naplno a leje, tak si zase dáváme kino session. K večeru se to trochu uklidní, parta Němců u nejbližších laviček dělá párty, a oproti hudební produkci, kterou slýcháme poslední dobou (NZ rádia, chilská muzika na sadech), mají aspoň podobný vkus. My vaříme večeři – pro Petíka brambory s marastem z cibule, hrášku, kukuřice a burrito koření + omeleta s hráškem a kukuřicí, já si ohřívám zbytek rozvařených těstovin, které on jíst odmítl. Urychleně se pak balíme a valíme do kempu, abychom tam dorazili před Němcema, ale i bez nich je tam nával, tak se vmáčkneme mezi 2 auta, dáme jednu Kupoli, a pak jdeme spát. Leje. Celou noc.

STŘEDA 17. 2. – 518. DEN – LEJE, ZEVLÍME V MANAPOURI

Na divnou kadibudku v kempu odmítáme chodit, tak ráno hned jedeme do Manapouri na pěkné veřejné záchodky a zase zevlíme u Sparku – stahujeme nové díly seriálů a koukáme na to, co už máme. Když se dobije počítač, tak pracujeme, když se zase vybije, koukáme na tabletu na filmy. Obědváme chleba s konzervou makrel, které jsou fakt výborné a nebyly drahé, takže zařazujeme do jídelníčku:-) Z auta vybíháme jenom čůrat do lesíčka:-)

Jedeme se podívat i na parkoviště u přístavu, ale přes den je tam narváno. Přesouváme se tam na večer, když tam není skoro nikdo, ale jsou tam záchody a pitná voda. V naprosto ojedinělé, 20minutové pauze mezi lijákem a lijákem vařím aspoň rýži s korma omáčkou, ať máme něco teplého, jíme ale zase už u Sparku, protože dole se po 21. hodině parkovat nesmí. Za den jsme si dali několik dílů Originals, Kupole, TBBT a začali jsme nově seriál 2 socky (a proto o mnoho měsíců později, když už běžel na televizi v naší kladenské ložnici, pro nás byl pořád symbolem free cestování po Zélandu:-)). Dávno za tmy (a vytrvalého deště) jedeme do kempu, kde je mnohem míň aut než včera, ale jelikož všichni parkují jako hovada, tak se málem nevejdeme. Vmáčkneme se na kraj, jeden seroš a spát.

Fotografie k článku

Trasa a statistiky
Celková vzdálenost: 240.42 km
Maximální výška: 1003 m
Minimální výška: 13 m
Průměrná rychlost: 34.14 km/h
Celkový čas: 12:14:48
Download file: 16574.gpx
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..