12. Mavora Lakes, potlučený foťák a jediné velké město Jihu Invercargill

...aneb jak jsme si odškrtli další LOTR destinaci a objevili nádherné a ne tolik profláklé místo, jak se "kempuje" legálně i nelegálně uprostřed města a o rychlých motorkách, živoucí fosílii a Shakespearovi v Parku, které jsme potkali v Invercargillu
Mavora Lakes, potlučený foťák a jediné velké město Jihu Invercargill
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kladno

NEDĚLE 7. 2. – 508. DEN – CESTA K MAVORA LAKES, ROZSEKANÝ FOŤÁK, LUMSDEN

Ráno v liduprázdném lyžařském středisku Remarkables, kam jsme se včera večer horko těžko vyškrábali s několikrát zavařeným motorem, je o poznání teplejší než večer a noc, ale i tak se raději v 7 převalujeme dopředu a jedeme dolů. To už Ferda ani moc neprotestuje. Dole nabíráme vodu (když jsme včera půl zásoby nalili do motoru) a stavujeme se na internet, abychom si ověřili fakta pro další plán cesty. Když nám totiž na účtu cinkly nějaké ty dolary, rozhodli jsme se, že bychom rádi viděli jedno z neprofláklejších, ale taky nejkrásnějších míst Zélandu – Milford Sound. Je to jedna ze zátok mystického Fiordlandu a možnosti, jak si jej prohlédnout, jsou v zásadě dvě, jedna dražší než druhá – buď z vrtulníku, nebo na výletní lodi. Lodě vyplouvají 4x denně a jsou vyrezervované celkem dost dopředu, občas se ale dá najít akce na jízdenky přes zélandský Slevomat Bookme. A právě ty my bychom rádi, protože standardní cena se pohybuje kolem 90 $. Bohužel, zatím žádná akce na dohled, a tak je jasné, že naše kroky povedou zatím na jih ostrova, se záchytným bodem městem Invercargill,  a Milford zkusíme zase cestou zpátky k severu.

Vydáváme se tedy po „scenic route“ podél jižního ramene jezera Wakatipu. Voda této ohromné vodní plochy je stále úžasně průzračná, výhled lemovaný horským hřebenem, který vypadá těžce nedostupně. Je to prostě paráda, i když se nakonec shodujeme, že cesta do Glenorchy se nám asi líbila o trochu víc. Naši cestu šperkuje několik malých plážiček. Občas tak vycachtáme špinavé nohy, sem tam zkoušíme lovit kešky. Ty, co jsou na odpočívadlech, hledáme většinou mezi hovnama:-( Moc pěknou najdeme u železničního nádraží Fairlight. Váže se ke zdejší zajímavosti zvané Kingston Flyer, což byl původně parní vlakový express operující na trati Kingston Branch mezi Kingstonem, Gore, Invercargillem a občasně Dunedinem mezi lety 1890 až 1957. Po roce 1971 bylo rozhodnuto, že 14 km trati bude obnoveno pro turistické účely, ovšem zejména kvůli finančním potížím a časté obměně majitele se tak dělo jenom v omezené míře. 

Na jednom z dalších odpočívadel pak vaříme oběd – fazole + chleba se sýrem, salámem a mrkev. Jsme na okraji vesnice Garston a abychom nebyli za úplně ignoranty, tak když už jsme tu zastavili, jdeme se také trochu porozhlédnout. Kromě megavelké třídící stanice odpadu tu najdeme populární obchůdek místního včelařství a hned vedle “starožitnictví”, podle našeho dojmu spíš “garáž plnou harampádí”, ale oni to ti Kiwáci tak milují… 😀 Jinak Garston byl založen v roce 1858 a zdejší osídlení tvořili především pastevci ovcí. Jo a je to nejvíc vnitrozemská vesnice na Jižním ostrově:-)

Odpoledne dojíždíme po 40 km štěrkovce (to auto zase vypadá!) k Mavora Lakes (Severní a Jižní). Parkujeme nejdřív u jižního checkpointu a jdeme na procházku přes mostík a místo, kde hobiti opouštěli Lothlórien. Jinak Mavora Lakes se pro filmaře Pána prstenů staly oblíbenou destinací, v jejich blízkém okolí se natáčelo hned několik scén minimálně ze dvou dílů trilogie…

U parkoviště je i box na poplatky za kempování, jelikož celý břeh Jižního jezera, roviny mezi jezery a ještě kus pobřeží Severního jezera jsou doslova obsypány campsity. Chvíli váháme, co s tím, jestli vůbec tu vůbec budeme chtít zůstávat přes noc. Nakonec si obálku s penězi a vyplněnou registrací zatím schováváme a jedeme to tu omrknout, trochu se projít v měkkém podvečerním světle podél jezera po 4WD cestě. Severní jezero má na délku 10 km, takže je jasný, že ho uvidíme jenom kousek, ale scenérie se příliš nemění, takže asi ani zas tolik o něco nepřicházíme.

U kamenné pláže s většími balvany si cvakáme pár fotek na samospoušť, všechno je fajn, takže se to zákonitě musí někde pokazit. Odjakživa mi připadá, že když Petík nemá nebo je líný vytáhnout stativ a přitom chce fotit na samospoušť, tak ten chudák foťák vždycky staví na naprosto obskurní místa. Ale ok, naučila jsem se mu do toho nekecat, věřím mu, že by si nepostavil zrcadlovku někam, kde by se jí mohlo něco stát. A ono ejhle, u krásného jezera Mavora si tak spolu sedíme na šutru, zubíme se do objektivu, ale pak se stoupající hrůzou sledujeme, jak se mašina šoupe po kameni dolů a padá na zem, na další kamení a místo, kam už částečně sahá voda. Sice ho Petík běží hned zvednout, ale foťák vypadá, že je kaput. Nebo minimálně half kaput:-( Jsme naštvaní, Petík si s foťákem pořád hraje a nic. Zvažujeme různé varianty pokračování cesty a nakonec se rozhodujeme dojet zatím na nejbližší net (je tam i nocležiště) a zjistit, co znamená ERROR 80, případně kde sehnat nový foťák… Krása Mavora Lakes je najednou zapomenuta (na nějaký čas)…

A jak hlásá zákon schválnosti, když se pokazí jedna věc, tak další vzápětí následují. Petík za jízdy usíná, já otvírám okýnko, ale když se zase napojíme na asfaltku a rozjedeme se rychleji (čili začne foukat moc), tak už nejde zavřít. Jakmile vytáhneme mikiny a i Petík se do ní za jízdy složitě nasouká, tak se okýnko umoudří a zavře se… ehm. Dávno za tmy dojíždíme do městečka Lumsden, parkujeme před knihovnou a netíme, večeříme chleby se sýrem a mrkev. Když Petík znovu zkouší foťák, který mezitím asi vyschl, najednou funguje – to je prostě neuvěřitelný! Po půlnoci zajíždíme na „kempovací parkoviště“, což je bývalé vlakové nástupiště za budovou nádraží na bývalé trati Kingston Flyeru. Stojí tu i několik mašin, a jelikož je to přímo naproti knihovně, sahá sem dokonce wifi – paráda!:-) Taky tu rozhodně nejsme sami.

PONDĚLÍ 8. 2. – 509. DEN – „NÁDRAŽÍ“, INVERCARGILL – NÁKUP, NET, SPANÍ VE VELKOMĚSTĚ

Výjimečně odněkud nemusíme brzo vypadnout, tak si po dalším ponocování trochu pospáváme – ostatně mezi backpackery je to tu naprosto běžné:-) Dopoledne potom sledujeme dění okolo, snídáme, pracujeme na svých restech – deník + fotky (Petík při tom zůstává zalezlý v útrobách auta). U nocležiště ve městě nesmí chybět záchody a tady ty mají výhodu, že se na nich dá i umýt – věc pro novozélandského backpackera dost důležitá:-) Kiwáci mají dnes volno jako náhradu za svátek, co byl o víkendu (kéž by se tak jednou tento bohulibý zvyk zavedl i u nás…), tak je jich zase všude hafo. Společně si pročítáme infocedule o Kingston Flyeru, vlacích i lumsdenském nádraží, co jsou tu rozvěšené, jelikož jde de facto o turistickou atrakci.

Po poledni se vydáváme dál, mraky z rána se dávno roztrhaly a je pěkně. V zemědělské krajině zkoušíme odlovit pár kešek, ale tentokrát se nám nedaří. Na odpočívadle u pěkného hřbitova si vaříme oběd – fazole, omeletu se sýrem a chleby, a později odpoledne nás konečně přivítá největší a hlavní město Dálného jihu (neboli regionu Southland) Invercargill. Co nás sem nalákalo především? Jelikož si na Zélandu užíváme po cestovatelské stránce spíš přírodu, tak nás do města přivedla možnost většího nákupu – nejlevnější ze sítě NZ supermarketů, Pack´n Save. Jelikož nám začaly pomalu docházet i dlouhodobé zásoby pořízené ještě v Christchurch, byla nejvhodnější chvíle pro jejich doplnění, jak se i stalo. Náš nákup tak obsahoval položky jako 10 kg brambor, 5 kg rýže, 2 l kečupu, atd…

Z krámu se vyhrabeme někdy v 6, zkoušíme knihovnu, ale nedá se u ní zaparkovat, tak přejíždíme na další místo s internetem – k I-Situ v Queen´s Parku, kde pronetíme celý večer a večeříme zas chleba:-) Nevím, jestli jsem to už někde zmiňovala, ale I-Site je síť zélandských infocenter, většinou ve městech a poblíž nějakých významných turistických zajímavostí. Bývá tam prodejna suvenýrů, ale také spousta zdarma dostupných informací, ať už z tištěných materiálů nebo od (většinou) ochotných a komunikativních zaměstnanců (teda když jim rozumíte:-)). Jo a dost často mají veřejně přístupnou wifi:-D Jinak se cestou sem zastavujeme krátce v Cenotaph Reserve, nedalekém, menším parku, kde stojí mohutný památník všem ze Southlandu, kteří sloužili jako vojáci či zdravotní sestry v 1. světové válce. Stráží jej sochy dvou důstojníků, kteří se extra vyznamenali (více o Novozélanďanech ve válce viz níže).

Queen´s Park také vypadá hezky, aspoň z toho mála, co zahlédneme, když z auta střídavě odbíháme na WC na jeho okraji. Záchod nás ale dostává, je to brutálně automatické zařízení (toto je naše první setkání s tímto typem, později je potkáváme na mnoha dalších místech). Na tlačítko nebo fotobuňku tu funguje všechno – otevřou se dveře, začne hrát hudba, zamknou se dveře, odtočí se toaletní papír, spláchne se, odkápne mýdlo, spustí se voda, začne foukat fukar, odemkne se, přestane hrát hudba:-D Odjíždíme až o půlnoci a jelikož tu není kde oficiálně spát (zadarmo), tak poprvé volíme poněkud nepohodlný a do určité míry riskantní způsob – zaparkovat v nějaké postranní uličce mezi další auta. Chvíli křižujeme uličky na kraji města, až v jedné zastavujeme mezi dalšími auty a zalamujeme to🙂 Naší výhodou při tomto způsobu nocování je fakt, že jsme si pořídili auto, které je snad nejčastější na Zélandu i mezi místními, takže není nápadné a nekřičí na dálku, že v něm někdo přespává. Praktické záclonky z černých dek doplňují zadní zatemnělá okýnka, takže nás tam nikdo nemůže vyšmírovat. Nevýhoda nastává ve chvíli, kdy se chce člověku v noci na záchod a zrovna poblíž žádného neparkuje. V několika městech později jsme si třeba uprostřed noci museli k nějakému záchodu dojet (u něj třeba zase nešlo takhle hezky zaparkovat).

ÚTERÝ 9. 2. – 510. DEN – INVERCARGILL ZA DEŠTĚ, MUZEUM BEZ PROUDU, QUEEN´S PARK, ORETI BEACH, KEMP U THORNBURY

Vstáváme v 7 a nejdřív jedeme na blízké BP nabrat nejlevnější benzín široko daleko (1,819 $/l) + sleva na body, taky oba letíme na záchod. Jako pardon, že to tady zase rozmazávám, ale viz výše – když spíte ve městě a snažíte se být co nejvíc nenápadní, tak je pro vás dost důležité najít ráno co nejrychleji dostupný záchod, jasný?:-) Pak se přesouváme na net před I-Site, kde snídáme, surfujeme po informacích pro další cestu, pracujeme na nesplnitelném dohnání dluhu v deníku a fotkách. Celé dopoledne stejně prší, tak ten čas aspoň nějak využijeme. V parku opodál se povalují hloučky kachen – ty by se snad nechaly chytit jen tak, vůbec se nehodlají zvedat a nechat vyrušovat. Mají dneska podobný režim jako my:-)

Po poledni přestává konečně pršet, tak se jdeme podívat do I-Situ nebo hlavně jeho muzeální části, která je zdarma a naprosto parádní. Sbírka obrazů a starých fotek Invercargillu jsou ještě to méně zajímavé. Kromě místní tramvaje, ta nás fascinuje: od roku 1881 tu jezdila 1. koňská, v roce 1912 ji pak vystřídala 1. elektrická, až byl roku 1952 její provoz kompletně ukončen – škoda. Další exponáty nás pak ale vysloveně nadchnou – máme možnost si prohlédnout maorské tradiční dřevořezby, dřevěné i kamenné nástroje a ozdoby, ve vodě zakonzervované dřevěné kanoe. Asi největším zdejším lákadlem je motorka Burta Monroa z filmu „V zajetí rychlosti“ podle skutečných událostí, se kterou vytvořil dosud nepřekonaný rychlostní rekord. Burt, který si předělal motorku z roku 1920 a neváhal jít za svým snem až do pozdního věku, pocházel právě z Invercargillu, a tak se tu na jeho stopu dá narazit hned na několika místech.

Z oblasti dějin muzeum nabízí smlouvu z Waitangi (6. 2. 1840), což byla mírová smlouva mezi maorským (původním) a bílým (kolonizujícím) obyvatelstvem, na jejímž základě de facto vznikl novodobý stát. Také je tu celkem obsáhlá expozice o 1. sv. válce, což se na půdě Nového Zélandu, kousíčku pevniny daleko v Tichém oceánu, může zdát jako podivné, ale jednak je Zéland součástí zemí Commonwealthu, pro který jsou válečné dějiny velmi významné, a druhak právě z tohoto důvodu se početná vojenská jednotka dostala z Nového Zélandu až do daleké Evropy, zejména pak do bitvy o Gallipoli, kde se střetla s tureckým vojskem.

Nás asi nejvíc baví „přírodní“ sekce, jejíž pokladem jsou zasklené výběhy plazího endemita a živoucí fosílie hatérie novozélandské (její socha pak stojí i venku před muzeem). Nahlédneme do lodního a podmořského života a jejich výzkumu, prohlédneme si vršek majáku nebo vnitřek ponorky, poučíme se v biologii nad modely lachtanů a tuleňů, dozvíme se i něco o tom, jak kolem Zélandu vedou migrační trasy velryb, v minulosti díky tomu lovených.

A pak najednou zhasne světlo – vypadl proud a všichni návštěvníci jsme vyprovozeni nejdřív do prostoru I-Situ, později úplně, ach jo:-( Jelikož tím pádem nejde ani wifi, tak si aspoň zabíráme lavičku za naším zaparkovaným autem a využíváme ji jako detašované pracoviště mojí kuchyně. Dopřáváme si konečně zase brambory a k nim kuřecí paličky, no to je paráda!!! Pobaví nás Maorka, co jde kolem a je úplně vyjukaná a nadšená z přenosného vařiče, přitom to tu používá každý a prodávají se na každém rohu:-) Po jídle I-Site stále nefunguje – zavřeli ho úplně a my jenom sledujeme, jak tu lidi zastaví, nadšeně se tam jdou podívat a zase zklamaně odcházejí. (Bohužel výpadek proudu byl asi většího rozsahu, takže vyřadil z provozu i plně automatizované WC v parku. Naštěstí jsou tam další – kamenné a splachovací na ruční pohon:-))

Spousta lidí volí náhradní program, kterému nakonec podlehneme i my – Queen´s Park. Mě nejvíc nalákal vyčtený fakt, že by tu měli mít voliéry s papoušky. Park je velký jako kráva – má altán, u kterého se chystá večerní představení „Shakespeare in the Park“, dětský kout, skalku, jezírko plné kachen a racků, minizoo, kterou už ale celou nestihneme, a tak se seznámíme se slepicemi, králíky, jelenem s laní, kozou, pávy a dvěma malými klokánky. Zdaleka nejzajímavější jsou nakonec opravdu papoušci, jejichž areál zavírá se soumrakem, a kde máme možnost vidět tvory, jako ještě nikdy v životě, ani v ZOO. Velcí i menší papoušci, zélandští, ze Stewart Islandu i Austrálie. Zejména malí, duhoví a ukřičení Australané (Lorikeet) se neustále dožadují pozornosti a předvádějí se:-)

Někdy kolem 6. se vracíme do auta a vyrážíme směr Oreti Beach, která je prý vyhlášeným místem pro západ slunce. No… je to hooodně dlouhá (30 km), placatá a kromě pár surfařů téměř liduprázdná pláž. Strašně moc tu fouká, takže akorát cvaknem pár fotek, že jsme s autem na pláži, a pak usoudíme, že se nám nechce čekat hodinu na západ slunce do mraků, radši pojedeme uvařit večeři za světla. Dopadne to ale trochu jinak – stavujeme se ještě v „Pekáči“ pro máslo (z čehož je nákup za 14 $ a mimo jiné si odneseme ohromný sýrový chleba z večerní slevy (1,29 $), který jen tak na posezení spořádáme u internetu před knihovnou. Ten nás tak zaplácne, že další večeři už nepotřebujeme. Už cestou z pláže odlovíme pár kešek, ale pak už se začíná ochlazovat, tak na další prdíme a za tmy vyrážíme k celkem dalekému kempu u řeky za vesnicí Thornbury. Místečko najdeme bez problémů, jen nás překvapí, jak je tu plno – ale je to jediné freečko široko daleko. Dáváme na večerní „dožer“ chipsy a jogurt, zkoukneme jeden díl Kupole, kterou teď máme na playlistu, a jdem do hajan.

Fotografie k článku

Trasa a statistiky
Celková vzdálenost: 426.2 km
Maximální výška: 1597 m
Minimální výška: -32 m
Průměrná rychlost: 49.71 km/h
Celkový čas: 23:55:21
Download file: 16527.gpx
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..