Místo vydání: Kladno
Poslední ráno jsme si rozhodli užít, a tak jsme se váleli do 9 v posteli, do půl 11 u bazénu, ale pak museli rychle zabalit a do 11 vypadnout:-) U nejbližší restauračky jsme dali čekací melounový shake, jídlo už jsme ale nestíhali. Van nás vyzvedl v 11:30 a my se definitivně museli rozloučit s dalším rájem na zemi (pokolikáté už na téhle cestě?). Cesta byla dlouhá, hodně jsme čekali na trajekty. Všichni se snažili ze všech sil cestu zaspat, což ale důrazně rušily naprosto nefunkční tlumiče dodávky:-)
V Trangu jsme si ve spřátelené cestovce vyzvedli lístky na vlak a naopak zanechali batohy. Prolezli jsme tržiště křížem krážem a nakoupili velké zásoby ovoce na dlouhou cestu do vlaku (banánky, long kong, mangostan, pulansar, ananas). Pak taky smažené kuřecí kusy a nějaké bylinkové placky. V malé jídelničce, kde kromě uvařeného, nandaného jídla si mohl člověk nandat z mísy na každém stole ještě hromadu zeleniny a dochucovadel, jsme si dali „non spicy“ curry – asi nejpálivější jídlo, co jsem kdy ochutnala:-)
Fantastický večerní trh, na kterém jsme si před týdnem nacpávali nácky, se pomalu rozjížděl, ale sushi se bohužel do 17 hodin neukázalo, a tak jsme museli odjet bez něj.
Cesta vlakem byla standardně nezáživná – chvíli jsme se cpali ovocem a ostatním jídlem, chvíli jsme rozprávěli s pani cestovatelkou, co seděla přes uličku a cestovala po Malajsii a Thajsku, jinak byla z Itálie. Rozestýlači nás vyhnali do postelí v patrech už v 7, tak jsme jedli, pospávali, já dopisovala deník. Brzo jsme usnuli a mohli docela dlouho spát, zastýlalo se až v 8. I tak to bylo ještě minimálně hodinu jízdy před Bangkokem, resp. před výstupem (Bangkokem se jede snad i dvě hodiny).
☕ Podpořte nás kafíčkem!
Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!
Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.
Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!
Na nádraží jsme přijeli na čas a tím začalo naše 2-denní užívání si Bangkoku plnými doušky. Ze všeho nejdřív jsme se lodí svezli k našemu hotýlku Merry V., kam bychom už trefili snad i poslepu. Lodí s námi jela velká skupina Poláků, ale byli z toho chudáci tak vypleskaní, že jedna slečna omylem nastoupila na loď v opačném směru a než si to stihla uvědomit a vystoupit, tak odjela:-) Ubytovali jsme se v dalším z mrňavých kamrlíků, přičemž jsme si na něj museli chvíli počkat, než se uklidí, protože jsme odmítli bydlet hned nad vstupní halou v pokoji, co byl sice větší, ale neměl ani to blbé okno na chodbu a člověk si tu připadal jak na podiu, kde na něj zírají všichni z dolní restaurace.
Postupně jsme si sesumírovali, co bychom komu chtěli dovézt (hlavně teda sami sobě, když už jsme tady), a pak zbytek dne prolejzali obchody a stánky a vybírali hadry, suvenýry, koření, smlouvali jsme (i když ochota smlouvat tu oproti dřívějším rokům výrazně poklesla) a občas to proložili padthaiem, ovocným shakem, kuřecím špízkem, apod. Prostě veget úplně maximální!!!
Večer (od 7 do půlnoci) jsem strávila opět na Khao San, na menší sesli, trpělivě snášejíc tahání za vlasy, protože výsledkem po téměř 5 hodinách byly supr copánky. Pani, která se odvážila obsloužit mě sama bez pomoci, jsem přidala nějaký ten peníz navíc a dvě rudé růže, které mi během těch 5 hodin přistály v klíně od nedalekých nahaněčů do hlučných barů:-) Petík mezitím zařídil ISICy, došel si na foot masáž (masáž nohou), donesl mi večeři (padthai, jak jinak…toho se snad nedá přejíst), pak několikrát pití, chvíli tam posedával se mnou. Když bylo hotovo, šla jsem zaspat tu bolest stažených vlasů:-)
V 7 ráno nás vzbudila banda skopčáckých hulvátů, kteří asi přijeli nově, ale hulákali na celé chodby, neustále mlátili dveřmi, až jsem myslela, že na ně fakt vlítnu. Nakonec jsme se do 8 váleli, pak se pobalili a vyrazili pokračovat v nákupech – dopoledne na našem oblíbeném zemědělském trhu o pár zastávek lodí dál proti proudu řeky Chao Praya. Nezklamal a my si odnesli plné tašky – chilli papričky sušené, mleté, celé, čerstvé, ananas, další ovoce, lístky kafrové limetky (zkuste vysvětlit pani, co nikdy neslyšela jediné anglické slovo, že chcete listí ze stromu, na kterém roste tady ten plod, co tam ona prodává – když netušíte, jak to listí vypadá), omáčičky, žluté nudle – no, takové věci my si prostě vozíme místo suvenýrů:-D
Také jsme se vydali do okolních osvědčených uliček a ochutnávali všechno, co jsme ještě neznali:-) Sushi, rýži s kuřetem k snídani v malé restauračce, k tomu silný, černý, ledový čaj, který jsem tak dlouho okukovala u slečny vedle nás, až mi ho objednala. V jiné ulici jsme zase narazili na stánek se smaženými sumečky (nebo co to je – hlavu to má jak sumec, tělo jako kapr), tak jsme dali jednoho myslím za 30 B a bylo to naprosto famózní. Cestou k přístavu jsme ještě nezapomněli na semínka tropické zeleniny a odlov kešky. V hotelu jsme vše odložili, chvíli vydechli a šli do víru Bangkoku znova.
V podvečer jsme se rozhodli si odjezd jako vždy užít v masážním salonu. Vyrazili jsme tedy do jednoho, co vypadal docela luxusně (cenově je to všude stejné, tady brali platební karty – i když naší asi až na 7 pokus), a dopřáli si příjemnou olejovou masáž (na to thajské lámání kostí už jsme nějak neměli chuť:-)
Večer jsme bloumali po Khao San, všechno už nakoupené, ale zbýval poslední rest. Když už jsme potřetí v Thajsku, je ostuda, že jsme ještě neochutnali žádný ten hmyz:-) Kromě toho, že je tu mnoho větších lákadel jsme zjistili, že jsme se mohli vymlouvat ještě na jeden fakt, a to – paradoxně – cenu. Jeden kus hmyzu totiž cenila slečna na 10 B, polévková lžíce vyšla na 50 B (tedy víc jak vrchovatý a výborný tácek milovaného padthaie). Pro srandu a fotky jsme riskli 2 malé, tlustější červíky a obalení v sojovce nebyli špatní – asi jako vařené fazole:-)
Během večera Petr pořád zůstával v klidu, někdy v 11 chtěl ještě na večeři, ale to jsem rázně zatrhla, páč jsme se museli nejpozději do půlnoci dostat na cca 4 km vzdálenou stanici metra, které nás odveze na letiště. Po půlnoci totiž nejezdí. Autobus se nám nějak nepodařilo stopnout, a tak jsme museli mastit hezky po svých. Nakonec jsme to vzdali (když nám pořád zbývaly 2 km a bylo 23:50), usmlouvali tuktuka (no co, ještě jsme s ním letos nejeli) a trochu ve spěchu doběhli na nástupiště rychlodráhy.
Na letišti jsme se rychle odbavili (všichni milí, usměvaví, nic není problém, ani rezervace míst z Abu Dhabi do Prahy – na rozdíl od ČSA, které nás nebyly ani na svém letu schopné posadit vedle sebe), a pak se do odletu v podstatě nudili. Zpestřila nám to osobní prohlídka, kde člověk nejdříve pózuje „na lupiče“ ve skeneru (ruce vzhůru, rozkročit!), a pak mi asi na 4x projížděli batůžek, protože se jim tam pořád něco nelíbilo, a pani mi ho v rukavicích celý prošacovala. Když nic nenašli, s úsměvem se mi omluvili a my mohli pokračovat:-)
Let jsme převážně prospali, opět jen s tradičními přestávkami na jídlo (opět výborné!) a pití. V Abu Dhabi jsme tuším skoro 2 hodiny čekali a byla to celkem nuda, tak jsem se zabavila pozorováním místních lidí, hlavně žen, které byly sice zahalené, ale vždy velice luxusně, ověšené šperky, ošperkované i oblečení (výšivky, brože, apod.), radost na ně pohledět. Fotit jsem si ale netroufla, zvlášť když vedle sebe většinou měly chlapa jak horu.
Let do Prahy už byl zajímavější, protože bylo celkem jasno, a tak jsme se mohli kochat sněhem pocukrovanými horami na íránsko-tureckých hranicích, trochu i Karpaty, ale pak už se zatáhlo a my se nezadržitelně blížili našemu ledovému domovu, kde nás budou hřát až do konce zimy jen vzpomínky na parádní tropickou dovolenou.
Loading...
