Historicko-trhovecká Mantova, dopravně pekelný Janov a rozdivočelé Levantské pobřeží

...aneb jak nás výjimečně nenadchly trhy, proč jsme byli pár dní na italských silnicích za joudy, jak prďola viděl poprvé v životě moře a všichni ochutnali foccacciu, jestli byla procházka v Nervi o nervy a proč do Janova už raději nikdy vlastním autem
Historicko-trhovecká Mantova, dopravně pekelný Janov a rozdivočelé Levantské pobřeží
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kladno

Čtvrtek 27.8. – Mantova, dlouhý přejezd nad Janov

Vstáváme před 7. a všímáme si, že ve vodním kanálu, vedle něhož nocujeme, nebydlí jenom bobři, ale i želvy – Petík vidí naživo oboje, já stihnu jenom želvu. Brzký budíček se sice celkem podařil, ale už večer jsme se dohodli, že návrat do Sirmione by byl zbytečná zajížďka a my se potřebujeme spíš rychle začít posouvat na jih (jedním z mála záchytných bodů naší trasy je totiž Janov – Genova), a tak směřujeme naši káru do nejbližšího většího města s historickým centrem, které bychom chtěli prozkoumat, a to je Mantova. (Chvíli jsme teda ještě uvažovali o Veroně, ale pak jsme usoudili, že absolvovat celé martýrium bloudění městem, hledání parkování, atd. kvůli jednomu balkonku, to si necháme na jindy:-))

S posledními horami jsme se rozloučili včera u Lago di Garda a vjíždíme do ukrutně nudné, zemědělské Pádské nížiny. Ze začátku to ještě docela jde, když míjíme vinice nebo sady něčeho, co vypadá jako stromky kiwi, později ale přijdou brambory a kukuřice a člověk má hodně co dělat, aby za volantem neusínal. Naštěstí Mantova není tak daleko…

Hned na jejím okraji nás překvapuje snad nejlevnější benzín, co jsme zatím v Itálii potkali. Tankování ale necháváme na odjezd, teď spěcháme co nejblíž centru, abychom ulovili nějaké rozumné parkování. To se nám nakonec povede, když objevíme parkoviště u paláce Te, velké, zdarma a dokonce se stromy. Do centra je to sice asi kilometr, ale když nejsme omezeni placeným parkováním, tak si klidně dojdeme. Nosítko ale zůstalo v noci neprozřetelně někde pod barelem, takže je promočené, a my zase jednou vytahujeme kočárek – do města v rovině by to snad neměl být problém. Kuba v polosedu vypadá spokojeně až lehce přiotráveně, moc se nesměje, spíš jen tak pozoruje dění kolem, později, při motání se uličkami Starého města, usne.

Palác Te mi trochu připomíná Tyršův palác v Praze, a proto mám dojem, že v něm musí být velká tělocvična:-) Za tu by se ale jistě neplatilo 12 € vstupné… Tuto památku necháváme neprozkoumanou a dáváme přednost procházce do centra, které se ukáže jako obzvlášť pěkné. Dlážděné ulice, úžasná architektura – nejenom kostely nebo kulatá Rotonda di San Lorenzo (1 €) , ale vidíme i spoustu nádherných domů s těmi parádními okenicemi a balkonky a zdobenými fasádami. Obzvlášť uhrančivý je chrám Chiesa di San Sebastiano hned na začátku užšího centra, především uvnitř, ale tam se bohužel nesmí fotit. Přehlédnout samozřejmě nejdou ani další katedrály, ať už majestátní Basilica di Sant´Andrea nebo hlavní Duomo di Mantova (Cattedrale di San Pietro), která je sídlem biskupa z Mantovy. Bohužel celkový dojem, který by nás za normálních okolností naprosto posadil na zadek, kazí fakt, že hlavní ulice a náměstí v historickém centru jsou každé dopoledne zaplněny obrovským tržištěm. Normálně máme trhy docela rádi, ale tohle jsou všechno Vietnamci apod., kteří v kulisách staletých chrámů prodávají spoďáry za 2 €. V prostoru „trhu“ je navíc povinné nošení roušky, takže se nám v davech lidí, kde nezřídka vidíme černochy, Araby, Indy i dámy našňořené podle poslední africké módy, blbě dýchá. A to jsme si mysleli, že jsme jednou někde docela včas…

Dojdeme až na ohromné náměstí Piazza Sordello, jemuž vévodí rozsáhlý Dóžecí palác (Palazzo Ducale). Je to významná architektonická a kulturní památka tvořená komplexem budov vystavěných během 14. – 17. století jako sídlo vládnoucích rodů. Společně s Archeologickým muzeem a hradem sv. Jiří (Castello di San Giorgio) tvoří velký prohlídkový okruh. My si všechno obejdeme a prohlédneme zvenčí – jak už jsem psala minule, s prckem pro nás placené a organizované prohlídky nemají smysl, takže se jim schválně vyhýbáme a využíváme spíš volně přístupné „atrakce“.

Mohutný hrad v samém rohu městského opevnění a tím i historického centra obcházíme kolem dokola a celkem nás fascinuje. Škoda, že je pravé poledne, světlo na focení příšerné a vedro k padnutí, takže zase rádi rychle zalezeme mezi úzké uličky, abychom prokličkovali nazpátek, ale jinudy, mimo tržní ulice (i když v poledne trhy oficiálně končí). Potkáváme Carrefour Express, tak Petík podniká rychlou exkurzi, ale je to asi nejdražší obchod, co jsme zatím potkali, takže si odnáší jenom kus parmezánu v akci:-) Zpátky na parkovišti (asi 13:30) si dáváme studený oběd (teda studený z toho rozpáleného auta fakt není, ale prostě nevaříme:-)) a kolem 14. vyrážíme směrem na Janov, jen s krátkým zastavením v Lidlu a pro benzín.

Cesta je to dlouhá a pomalá. Hlavně proto, že kvůli pár dnům odmítáme platit dálniční známku, a tak to bereme po okresce, která dálnici v zásadě kopíruje, ale bere to přes vesnice. Ty nabízejí někdy hezký kostel, jindy nějakou fabriku (mlékárna, prodejna traktorů, apod.). Když se dostaneme na okraj větších měst, objeví se nákupní zóny. Všechno jedna strašná nuda, nuda, šeď, šeď. Jediné, co nás udržuje ve střehu, je snaha o sledování italského provozu a značení – značky jsou totiž kolikrát umístěné úplně debilně, na obou stranách silnice, za keři, otočené… Většinu cesty jedeme 50 km/h a všichni nás neustále předjíždějí, až nám to přijde fakt divné a jako že nám asi něco uniká. Waze ukazuje úplný nesmysly, takže na něj se ohledně rychlosti spolehnout nedá. O pár dnů později celou záhadu rozluštíme, když si dáme práci a jednu cedulku pod značkou „50“ si přeložíme – „Při mlze“. A je jasno: My jezdíme 50 pořád, zatímco Italové rozumí, že ta rychlost je doporučená jenom při určitých podmínkách. Bohužel to je další nešvar italského dopravního značení, že strašně moc věcí mají psané v dlouhých textech – ani jako místní bych to pomalu nestíhala za jízdy přečíst, jako cizinci máme smůlu úplně…

Dvakrát stavíme na krmení a vyvenčení Kubíka. Ten je tentokrát parťák k nezaplacení, protože většinu dne a hlavně jízdu autem zaspí. Jenom se trochu bojíme, co bude vyvádět v noci…

V místech, kde se dálnice i naše silnice stáčí ze směru na západ zase k jihu, na Janov, se začnou objevovat hory – první předzvěst Apenin, přes které se budeme muset dostat, jelikož míříme na Levantské pobřeží. Silnice čím dál tím víc „okreskovatí“ a kroutí se podle terénu. Na noc jsme si vyhlédli malé, zapadlé parkoviště pod skalním hradem San Pietro, hluboko mezi kopci a lesy, ale poslední úsek docela stoupáme. Trhneme sebou, když nám v mlze kolem řeky přes cestu přeběhne obrovský divočák. Na místo dorážíme ve 21:15, unavení, přesezení, zkroucení, jenom to dítě furt spokojeně chrní. My si dáváme k večeři bagetu se šunkou a snažíme se trochu naplánovat, jak ten Janov nejlépe zvládnout, ovšem není tu skoro signál, tak to jde blbě.

Kromě nás je tu úplně vzadu na parkovišti zastrčené ještě jedno auto, mladý německý pár. Malinko jim závidíme, když se během večera seberou, vezmou deku a flašku vína, nějakým zázrakem slezou dolů k řece, a tam si při svíčkách rozloží sezení. Ale co, náš malý poklad oddychuje rozvalený přes celé auto a my se holt na pár let malilinko uskromníme za cenu jiných, krásných zážitků, které přináší rodičovství:-)

Pátek 28.8. – Janov, Boccadasse, spaní v horách

Budíme se kolem 7., ale do vlhkého chladu se nám nechce, takže se zase poněkud vyvalujeme, dlouho snídáme a balíme. Původně jsme se těšili, že když nocujeme u řeky, tak si ráno – před návštěvou města – dáme rychlou koupel, ale řeka je někde hluboko v údolí, cestu ani nevidíme, tak na to prdíme a nanášíme vrstvu deodorantu navíc:-D

Horami ještě chvíli jedeme, ale na skalní hrad San Pietro, pod kterým jsme spali, není odnikud vidět. Jediný moment, kdy jsme ho tedy zahlédli, bylo hned po probuzení, přímo na skále nad parkovištěm. Překonáme zbytky vysočiny a postupně sjíždíme do Janova, který se plazí po svazích hor stoupajících přímo od moře. Dostaneme se celkem rozumně daleko od centra a začíná psychobloudění po městě s hledáním parkování. Samozřejmě za to může především naše nepřipravenost, nicméně zpětně hodnotíme Janov jako zatím snad vůbec nejhorší město, kam jsme se kdy autem dostali. A to jsme hodně polevili i v našem tradičním škudlilství – chtěli jsme najít něco „normálně“ placeného. Pro návštěvníky jsou totiž v Janově vyhrazeny především parkovací domy a ty jsou příšerně drahé, takže těm jsme se potřebovali vyhnout.

Během zuřivého googlení za jízdy a z postupně nalezených kusých informací si sestavujeme obraz zdejší parkovací situace, který v nás budí zoufalství a v posledních okamžicích touhu se na celý Janov zvysoka …. a odjet do přívětivějších končin. Jednak tu funguje ošklivá schválnost místních zvaná ZTL – zóna omezeného provozu, která obklopuje nejužší centrum a nerezident do ní nesmí ani vjet. Pak jsme si všimli, že tu jsou další zóny omezeného provozu nebo parkování, které mají to omezení upřesněné na dlouhých cedulích pod tím (např. Po – Pá, 8 – 20, apod.), které samozřejmě nestíháme luštit. V záplavě značek v malých uličkách se to navíc dá lehce přehlédnout, takže si nejsme jisti, jestli jsme nějakou takovou zónu taky neprojeli, což by byla pokutička jak vyšitá. No a ve všech ostatních ulicích je parkování z 95 % jenom rezidentní (a samozřejmě všude plno – klasika velkých měst).

Díky několika blogům si nakonec vytipujeme konkrétní ulice, kde by se mělo dát zastavit zadarmo nebo za rozumný peníz. První pokus, kus dál od centra, opravdu najdeme a opravdu tady žádné omezení ani placení není, což z ní samozřejmě činí horkou zónu, kde se kolem poledne teda volné místo fakt nenajde… Druhý pokus, prakticky v centru, Corso Andrea Podesta nás nakonec zachrání a zároveň nám pomůže trochu lépe pochopit situaci. Doteď jsme měli zafixováno, že modré zóny jsou pro rezidenty, jenomže tady to tak není. Parkovací místa jsou označena buď jako „Blue Zone“, která je pro italské rezidenty, nebo „Isola Azzura“, což je normální, placené parkování pro každého. Jako chápete to? Dlouhatánskou ceduli s informacemi o parkování si ještě nechávám přeložit a bezúhonnost parkování potvrdit online od kamarádky Ivy (díky moc za pohotovost) a jedné místní paní, tak snad ok.

Kuba dostane svačinku, pak šoupneme do automatu 5 éček a získáme tím 3 hodiny na prohlídku janovského historického centra. Moc to naplánované nemáme, jenom vytipovaných několik zajímavých míst, trasu sestavujeme za pochodu, není čas ztrácet čas:-) Kolem zajímavého kostela Chiesa si Santo Stefano sejdeme po schodech na nižší úroveň a velkou třídu Via Venti Settembre, kde to vypadá hrozně zvláštně. Nejvíc bych asi řekla, že jako v americkém filmu ze 20. let. Mohutné domy s velmi vysokým podloubím, chodník i stěny dekorované mozaikami s různými obrazci. Zanedlouho stojíme na prvním záchytném bodě, jednom ze symbolů Janova, náměstí Piazza de Ferrari s jeho nepřehlédnutelnou fontánou, které se nachází přesně mezi historickým centrem a moderní částí. Fontána je samozřejmě dominantní, ovšem i budovy, které náměstí obklopují, stojí za pozornost – Nová burza, divadlo Carlo Felice, před nímž stojí jezdecká socha Giuseppe Garibaldiho, národního hrdiny, Dóžecí palác a další.

Omrkneme turistickou mapu s vyznačenými prohlídkovými trasami pro inspiraci a pokračujeme k obrovské katedrále San Lorenzo. Její exteriér i interiér je zhotovený především z kombinace bílého a černého mramoru, takže je to taková přerostlá zebra z 12. století. Bohužel, jako už několik významných památek, co jsme viděli, je i tahle katedrála částečně pod lešením, takže nám to trochu hatí fotky. Navíc na širokém schodišti před ní vysedávají lidi a taky tam překážejí – jak si to vůbec můžou dovolit??!!:-D.

Postupně ulicí starého města sejdeme ke Starému přístavu – Porto Antico (nečekala jsem, že to je tak blízko a tak malý sklon) a už tady na nábřeží míjíme několik nádherných paláců, především nás zaujme barevná fasáda Palazzo San Giorgio. Byl postaven v roce 1260 a část stavebního materiálu pochází ze zničené budovy benátského velvyslanectví v Konstantinopoli. Zde nutno na vysvětlení podotknout, že Janov a Benátky byli odvěcí rivalové na vlnách a v okolí Středozemního moře.

Porto Antico je přístav především s turistickými atrakcemi, pro průmyslový provoz slouží velký přístav o kus jinde. Dominantou Starého přístavu je pověstný Janovský maják (Lanterna di Genova, 1543, při cestě od moře) a mořské akvárium Acquario di Genova (při příchodu po zemi). Mořský svět se uvádí jako druhý největší v Evropě, ovšem s vůbec největší druhovou rozmanitostí. Ačkoliv my mořská akvária milujeme (jak si můžete všimnout třeba podle článků pro Turistiku), tak i tentokrát platí to, co už jsem několikrát zmiňovala o placených atrakcích s osmiměsíčním špuntem na zádech. Zvlášť když tady to vstupné rozhodně není zanedbatelné (od 18 € podle varianty). A navíc teda taky kombinace tříhodinového parkování a výpravy do akvária na celý den nejde úplně dohromady, tak snad někdy jindy – zamáčknu slzu a jdeme dál. Jinak mimo areálu muzea tu ještě najdete samostatně se „vznášející na hladině“ velikou kouli Biosfera s ukázkou zemské přírody (5 €), opodál je panoramatický vyhlídkový výtah, anebo v jednom z paláců sídlící Námořní muzeum (Galata – Museo del Mare), největší svého druhu ve Středozemí. Hned vedle akvária také kotví replika galéry Neptun ze 17. století, tato byla postavena v roce 1986 jako filmová kulisa a dnes je oblíbenou atrakcí hlavně mezi dětmi (9 €).

My si všechno obejdeme, okoukneme zvenčí, pofotíme. Jenom k majáku je to dálka – musí se obejít celý přístav a na to teď moc chuť nemáme (je vedro a není nálada). Z praktického hlediska je to tu ale celkem přívětivé – jednak se pod muzeem dá jít na pěkné veřejné záchody zdarma, a pak by tu mělo podle informací z netu fungovat i zdarma parkování. Okolní provoz je ale tak hustý, že tady se nám kufrovat nechtělo a ani jsme to tedy nezkoušeli. My už se ale zase zanořujeme do křivolakých uliček Starého města, abychom si postupně vystoupali na vyhlídku Spianata di Castelleto

A není to vůbec sranda, protože schodiště mezi vnitrobloky, která by nám měla zkrátit cestu, jsou některá uzavřená. No a teda samozřejmě celá cesta je strmě stoupající, ale zase si vychutnáváme tu historickou atmosféru ulic Janova. Kdo by se sem nechtěl škrábat pěšky, může využít jeden z mnoha janovských výtahů, které fungují na jízdenky v rámci MHD. Jeho stanice tady na vyhlídce má takový prvorepublikový domeček:-) Ať tak či tak, jakmile jsme nahoře, padá nám z toho výhledu brada – celé staré centrum odsud máme jako na dlani – věže kostelů, bloky honosných paláců a samozřejmě i přístav. Ale to není zdaleka všechno, protože dohlédneme i na velký, průmyslový přístav, nebo na druhé straně na svahy hor, po kterých se rozlézají jednotlivé okrajové čtvrti Janova. Nelitujeme jediného kroku a schodu, které nás sem nakonec zavedly. Od hor se přižene přeháňka, ale je z toho jen pár kapek a brzy zase vysvitne slunce, takže naši janovskou odyseu to nijak nenaruší.

Sestoupit dolů musíme stejnou cestou a vlastně se nám to i hodí, protože rovnou navážeme a pokračujeme proslulou ulicí Via Garibaldi, kde vedle sebe stojí hned několik významných paláců. Některé jsou přístupné, jiné nikoliv, v některých sídlí muzea nebo různé instituce, jiné jsou v soukromých rukách. Právě díky šlechtickým palácům z 2. pol. 16. stol. – 1. pol. 17. stol. (Pallazi dei Rolli), vystavěným v novějších ulicích (Le Strade Nuove) severně od Starého města, byl Janov v roce 2006 zapsán na seznam UNESCO. Podle fotek z netu nejzajímavěji vypadají z nadhledu, my se pro tentokrát musíme spokojit s tím, jak je vidíme z ulice, s občasným nakouknutím na vnitřní nádvoří.

Postupně se dostáváme okruhem zpět na náměstí Ferrari, těsně před ním ochutnáváme od příjemné pekařky místní specialitu foccaciu genovese (suchá, mastná, na rychlou sváču dobrý) a ulicí Via Dante dojdeme ještě k rodnému domu Kryštofa Kolumba. Ve vchodu stojí dvě dobové figuríny, je tam o Kikim povídání a jinak vstup za 5 €. Jakoby v zahradě za domem je potom kašna a prastaré sloupoví – zbytek po klášteru, který tu kdysi stával. Pak už ale spěcháme k autu, protože nám před několika minutami vypršelo parkování a nechceme to zbytečně pokoušet. Pokutu za stěračem nemáme, tak se v klidu a už nikterak uspěchaným tempem vyprdelíme a můžeme pokračovat za další zajímavostí mořského pobřeží, kterou si představujeme jako malou rybářskou vesničku na janovském předměstí.

Boccadasse je sice okrajová čtvrť Janova (a úplně kdysi to byla rybářská vesnička), ale ještě pořád ofiko město, takže s parkováním je to tu stejně naprd jako kdekoliv jinde, jenom je tu těch míst, kde i my můžeme zastavit, trochu víc. A sem tam i místa zdarma, ale ta jsou většinou obsazená. Nakonec se poštěstí v jednom bloku pod Lidlem, kolem moderních novostaveb, kde jsou parkoviště úplně pro každého, pravda, hodně obsazená. Zabíráme fleka po popelářské multikáře, která je o dost kratší než my, takže je to trochu harakiri.

Sejdeme k přístavu a v malé pekárně chceme zkusit ještě jednu foccaciu, nějakou jinou, ale to, co chceme, už není, tak si bereme „Margheritu“, což ale není foccacia, ale pizza, takže je to drahý jako prase:-D Ale tak co, no? Jednou jsme na dovolený, tak snad na nás nebudeš, táto, šetřit?:-) Přístav je taková ochutnávka před oblastí Cinque Terre, kam se chystáme pozítří – barevné domečky nalepené na sobě v několika patrech kolem malého přístavu. Všude jsou tu čluny vytahané na břeh, možná kvůli rozbouřenému moři. Nábřeží lemuje pás velkých balvanů, po kterých se dá hezky lézt a fotit, a tak tomu našemu pokladu, co mi způsobně visí na zádech, ukazujeme poprvé v životě moře z několika úhlů. Na koupání to tady ale ještě není – rozbouřené a celkem špinavé. Vyjdeme si na vyhlídku u kostela, a potom prolejzáme stezku mezi domky, kde se chodí v podstatě lidem po zápraží. Za rozbouřeného moře se na některá místa chodit vůbec nesmí. Když to přestane být tak sevřené, přestává to být i zajímavé a my se vracíme k autu, kde si ještě v klidu nakrmíme Kubu, dáme sváču, a pak odjíždíme do kopců nad městem, kde se dá v klidu přespat – dole v nekonečné pobřežní aglomeraci ani omylem.

Serpentiny vzhůru jsou brutus a postupně se nám ztrácí výhled, protože vyjedeme do mraků. Na vytouženém místě, vedle jednoho velkého karavanu a malého osobáku jsme tentokrát docela brzo, ale je nám to prd platný, protože tu šíleně fouká, i když přímo nějaká hrozná zima není. Vítr ale kolem nás žene šílenou rychlostí mraky, takže vlastně celou dobu není vidět dál než třeba na 50 m v lepší chvíli a 5 m, když to padne. Chvíli sedíme v autě, nechce se nám do toho, rozložit spaní se docela povede, uložit Kubu taky, ale moje vaření ve vichru, který víří snad tuny prachu, je peklo. Trochu to pak skřípe v zubech, ale na to, jaká je to venku bída, se večeře celkem povede. V noci a nad ránem se k vichru přidává déšť, ale nám je v oktávce spolu dobře. A vedle nás stojí velký německý karavan, kdyby šlo do tuhého:-D  

Sobota 29.8. – Déšť, Nervi, Portofine

Ráno venku žádná změna. Nebo vlastně jo, do toho hnusu se prožene i bouřka. Chvíli po tom, co jsem se šla vyčůrat a nechala si venku boty (a zapomněla na ně, samozřejmě)…. A proto se do toho demotivačního prostředí vůbec neženeme, vstáváme dlouho a hrajeme si s Kubou až do 11. Sousední karavan to přestává bavit v 10 a my si taky říkáme, že přece je hnusně jenom tady nahoře, že musíme sjet a bude líp. A taky že jo. Když se konečně odlepíme, jedeme opatrně serpentinovou silnicí dolů, válí se na ní spadané listí i větve, ale už o pár zatáček níž začínáme vidět na pobřeží, dole dokonce lehce prosvítá slunce (ale to je dnes naposled, co ho vidíme).

Rozhodli jsme se zkusit pobřežní procházku Passeggiata Anita GaribaldiNervi, navzdory počasí. Znamená to zase trochu krkolomné hledání parkování, ale když netrváme na místě na pobřeží, ale vyjedeme nějakou ulicí kousek výš, povede se nám najít flek úplně volný a zadarmo. Ještě chvíli čekáme, co z těch honících se mraků vyleze, a když nic, jdeme kolem 14 h na výlet. Nejdřív sejdeme do přístavu, zase takového maličkého, lemovaného barevnými domky. Propleteme se mezi nimi na pobřežní promenádu, která pravděpodobně obvykle kypí životem, nabízí romantické restaurace nad skalnatým pobřežím, lákavé gelaterie i vybetonovaná místečka na koupání. Dnes ale potkáváme lidí jenom pár, všechno je zavřené, koupací plácky vysoce zaplavené a divoké vlny olizují i stěny některých restaurací a bičují černé, rozeklané skály, které nám trochu připomínají některá místa novozélandského pobřeží. Později, když se vracíme přes město, vidíme, že i v ulicích je stejné mrtvo a pozavíráno (s výjimkou oblečení a kadeřnictví – asi tu víkend funguje jenom na zkrášlování:-)). Řešíme, jestli to totální mrtvo způsobilo počasí, čas siesty, sobota, konec prázdnin nebo korona.

Stezka podél pobřeží, která měří bezmála 2 km, je ale super i za nepříliš příznivého počasí – kromě divokého moře obdivujeme místa, kde se dravou přírodu pokusila zkrotit lidská ruka, ať jsou to jakési zděné oblouky, které vyztužují nábřeží, strážní věž, anebo restauračky postavené na nejzazších výběžcích skal do moře (to jsou ty, co jim teď vlny šplouchají na zdi). Ovšem velkou radost nám udělá i dvojice ledové klidných kormoránů, kteří trůní na jedné ze skal, čechrají si peří a okolním vlnobitím se vůbec nenechají vyrušovat:-)

Na konci stezky se rozhodujeme vrátit přes město, protože zatím netušíme, že tam je stejně liduprázdno, jako tady. Vystoupáme na nejbližší větší ulici, která se táhne celým městečkem, a po ní nakonec dojdeme až zpátky k přístavu. Fascinují nás tu domy, které mají dokreslená okna🙂 Děláme rychlou zastávku ve dvou supáčích pro sušenky, chipsy a banány. Ulovíme limitovanou edici zázvorových chipsů, které nám všem moc chutnají. Jenom když míjíme skupinku místních, tak nechápou, že to malý dítě na zádech taky chroupe chips a je spokojený:-) Ráda bych jim vysvětlila, že ho chipsama běžně fakt nekrmíme, ale italsky to neumím.

V autě dáme malou sváču, prokličkujeme spletitými uličkami a pokračujeme podél pobřeží. Na mapě jsme si vyhlédli takový zajímavý výběžek, poloostrov, který je z většiny pokrytý přírodním parkem. Do toho se autem nedostaneme a spát tam nikde nepůjde, ale nejvzdálenější roh poloostrova, kde je jakási obec Portofino, vypadá na mapě jako takový romantický konec světa s majákem, uprostřed přírody, něco jako na Zélandu, tak bychom se tam mohli jet podívat. Jenže ono prdlajs. Už když z hlavní silnice sjedeme na začátek poloostrova, do města Santa Margherita Ligure, velkého letoviska s domy jako z počátku století (a taky ano, nová výstavba je tu už nějaký čas zakázaná), je nám jasné, že tak úplně konec světa bez lidí nebude ani Portofino…

A taky že jo. Portofino, které vešlo v turistickou oblibu zejména díky Britům na konci 19. století, je další z půvabných přístavů na Levantském pobřeží – malý přístav lemují barevné domky původní rybářské vesnice, ze své vyvýšené pozice na skále jej střeží hrad Castello Brown. Jo a taky tu mají nejdražší parkování, které vůbec potkáme (5,5 €/h), a kterému se v podstatě nedá vyhnout (respektive dá se parkovat podél pobřeží před městem za cca poloviční cenu, ale o to tam bude člověk muset stát dýl). Když si toto podezření potvrdíme s ceníkem, který jsme při vjezdu na parkoviště přečetli špatně (ceny v/mimo sezónu), dáváme si tryskovou prohlídku přístavu, vystoupáme po schodech k hradu a spěcháme k majáku na nejzazším výběžku. Hlavním lákadlem na něj je ale otevřený bar, jinak sám o sobě je to jen takový hnusný, malý barák:-) Ale cesta k němu mezi zahradami a starými domky a s výhledem na moře (které se kdysi hemžilo delfíny, jenž dali městečku jméno) je moc hezká. Cvak, cvak pár fotek a zase tryskem zpátky, jazyky na vestě a nic moc pocit, že bychom si to nějak užili, i když všechno důležité jsme asi viděli. S 5minutovou rezervou dofuníme k automatu, frknem tam skoro 150 kaček z karty a radši rychle mizíme.

Na nocleh Petík vyhlédl silnici v horách hned s několika plácky, ovšem jsou to skoro 2 hodiny jízdy, prakticky za tmy, což naše jinak hodné a auto milující dítě moc nedává a nám nadává, dokud mu nezastavíme na svačinku. Cestou do hor se blýská jako na diskotéce, trochu sprchne, ale to je jen nějaký okraj mraku. Místa na zaparkování nejsou velká, ale je jich tu spousta, takže když ta značená v mapě jsou už obsazená, najdeme si prostě další o kousek dál. A ještě hezčí, heč! Večer jsou trochu zvedlé mraky a je vidět dolů k moři, kde to svítí jako na pouti. Znova nás překvapuje, jak šíleně vysoko jsme vyjeli. Ohříváme si velkou německou plechovku eintopfu. Kubíček už spinká, dokonce zaspí i uložení (ze sedačky do spacáku + převlečení a přebalení), až pak standardně v noci se vzbudí na jídlo. Silný vítr přižene bouřky – dvě v noci a třetí nad ránem…

Fotografie k článku

Trasa a statistiky
Celková vzdálenost: 495.44 km
Maximální výška: 749 m
Minimální výška: -18 m
Průměrná rychlost: 33.46 km/h
Celkový čas: 13:22:54
Download file: 16495.gpx
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..