Cinque Terre – jeden den mezi pěti městečky

...aneb jak nenabourat bavoráka a jak efektivně prozkoumat města Riomaggiore, Manarola, Corniglia, Vernazza a Monterosso al Mare s pomocí vlaku, jak dnes vypadají bývalé rybářské osady a jaký háv jim dává rozbouřené moře
Cinque Terre - jeden den mezi pěti městečky
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kladno

Neděle 30.8. – Výlet po Cinque Terre

Do uplakaného rána nás to netáhne, vykopáváme se ven až když neprší, kolem 8. Zabalit a odjet ale trvá další hodinu a navíc si nejsme úplně jistí programem. Respektive víme, že bychom si rádi prohlédli „Pětiměstí“ Cinque Terre, tedy pět měst usazených na skalnatém pobřeží, jejichž barevné domečky se plazí do prudkých svahů – Monterosso al Mare, Vernazza, Corniglia, Manarola, Riomaggiore. Respektive, Cinque Terre není jen těchto pět měst, ale celá rozsáhlá oblast, národní park, který zahrnuje kromě Pětiměstí především okolní hory, lesy, obhospodařované svahy a stezky po nich vedoucí. My bohužel nemáme dost času ani energie se tu nějak dlouhodobě mrcasit, ale města vidět chceme, protože jsou neskutečně fotogenická. Koncová Monterosso al Mare a Riomaggiore jsou od sebe vzdálena vzdušnou čarou asi 12 km, jak také vede pěší stezka Verde Azzuro, nebo autem je to po křivolaké silnici asi 30 km. Pěší stezka je ale náročností srovnávaná s horskými treky – po strmých svazích neustále stoupá a klesá, často po rozbahněných cestičkách mezi vinicemi, potoky nebo po vysokých kamenných schodech. Na to si s Kubou netroufáme, a tak volíme pro tuto oblast kulturnější prostředí i způsob dopravy – vlak. Všechna města spojuje moderní železnice po mořském pobřeží (většinou ale tunelama, takže žádná velká podívaná se nekoná) a dá se zakoupit celodenní permanentka (platí až 24 h – do půlnoci daného dne) za 16 €. Jednotlivé jízdy vycházejí tuším kolem 4 €, takže nakonec volíme tuto ne úplně levnou, ale jednoznačně nejvýhodnější a nejpohodlnější možnost.

Další problém je tu ale vzápětí – kde nechat auto? Z našeho nocležiště sjíždíme k prvnímu, nejbližšímu městečku Monterosso al Mare, které má dvě části ve dvou menších zátokách – jedna je historické městečko samotné, druhá je hlavně pláž a vlakové nádraží. Dojedeme logicky nejdřív tam, kde je nádraží a možnost parkování je tu na celý den za 25 €. Tak to ani náhodou. Parkuje se podél silnice, která se vine v dlouhých serpentinách nad město, ale žádné rozumné místo tu nenajdeme. No, to je holt to naše vyvalování. Zkoušíme tedy druhou silnici nad historickou částí, kde nakonec „zakotvíme“ 2 km nad městem (vzdušně), v dlouhé frontě aut. Petík ale zůstane stát moc blízko německého bavoráka před námi, tak se pokusí couvnout, ale sklon silnice ho naopak skopne ještě níž, že to jen tak tak zbrzdí. A je dost vyjetý do silnice, takhle to nechat nemůžeme… Co s tím? Dobrou půlhodinku tu zoufale lítáme a panikaříme, vymýšlíme jakékoliv kraviny (Kuba naštěstí většinu zaspí), až nakonec dotáhneme balvany, podložíme kola, do škvíry mezi auta nacpeme deku, kdyby se o sebe opřela, tak aby to nebyl takový tlak, načež to Petík naprosto bravurně odcouvne a zaparkuje už normálně. Tak to jen tak na úvod, abychom se nenudili:-)

Dolů do Monterosso se vydáváme po stezce mezi vinicemi (teda já, kluci to občas berou ztečí podél dráhy zásobovací lanovky, kterou si tu postavili šikovní vinaři), proti nám jdou celkem davy. Jsme totiž na onom treku Verde Azzuro do sousední vesnice Vernazza a dalších městeček Cinque Terre. Mezi svalovci a sportovkyněmi v pohorách si připadáme se svými sandálky, bílými kraťásky a prckem na zádech trochu nepatřičně, i když si říkáme, že pokud bychom všechno dobře stíhali, tak mezi nějakými dvěma městy bychom mohli zkusit pěší stezku, ať máme aspoň trochu pocit, že jsme si to tu našlapali. Nakonec to ale vůbec není potřeba (jen po městech nachodíme ke 20 km a furt nahoru a dolů) ani oficiálně povolené. Kvůli nepříznivému počasí (asi bahno na stezce, možná někde moc rozbouřené moře z bouřek) je totiž už několik dní trek zavřený a nemělo by se na něj vůbec vstupovat. Tady nad Monterosso to jde, ale v dalších městech pak vidíme pásky a uzávěry, aby to bylo jasné opravdu každému. Navíc teda u každého města je na treku pokladní budka, kde se za normálních okolností vybírá 7,5 € na osobu na den. Nicméně vstupné za trek je zahrnuto v ceně vlakové permanentky, jen tak mimochodem…

Monterosso tak trochu proběhneme s tím, že tady budeme končit, tak se po starém centru kdyžtak podíváme na závěr. Chyba. Na druhou stranu z Pětiměstí je asi nejméně zajímavé, tak to tolik nebolí. Abychom ale nebyli za úplné ignoranty, tak aspoň skalní ostroh, který odděluje dvě části města, projdeme docela podrobně. Jednak jsou tu hradby, strážní věž a vyhlídky, a ještě o kus výš se dá podívat k místnímu klášteru a na velký hřbitov. V Itálii jsme ještě na žádném nebyli, tak to stojí za omrknutí. Nevím, jestli je to tak všude, nebo jenom tady kvůli terénu, ale hroby nejsou v zemi, ale ve stěnách. Taky netuším, zda to jsou hluboké hrobky na rakve nebo spíš kolumbárium, kam se ukládají „jen“ urny, každopádně každý člověk tu má svou vlastní „přihrádku“, neukládá se společně jako třeba u nás. S výjimkou velkých rodových hrobek.

Když od hřbitova seběhneme pár schodů do zapadlejší zátoky, jsme za chvilku na nádraží. Dole v budově je infocentrum, tak si necháváme ještě jednou pro jistotu vysvětlit systém denní vlakové permanentky, pak kupujeme lístky po 16 € (osmiměsíční Kuba je zadarmo) a dostáváme k nim i mapku a jízdní řád, který se bude hodit. A rovnou frčíme (pěkným patrákem, na který máme za celý den štěstí jen první a poslední jízdu) do nejvzdálenějšího městečka, Riomaggiore. Je teda už skoro poledne, takže budeme muset všech pět měst zvládnout nikoli vražedně za den, ale naprosto šíleně za půl dne…

Širokou ulicí scházíme nejdříve k přístavu, který tu asi dalo práci zařídit, protože břehy tu z obou stran tvoří šikmě zvrásněné, vysoké, ostré skály. Dá se po nich různě šplhat a slézat po schodech, na vyhlídkové plošinky, za hezčího počasí i na dolní plošiny pro koupání. Se zalíbením a trochu s lítostí koukáme, jak se po skalách vine zavřená stezka kamsi k vedlejšímu městu Manarola… Místo toho se vracíme do reality a prolejzáme spletité uličky ve svazích, které nás po mnoha a mnoha vystoupaných schodech vyplivnou u místního hradu. Už tady mám pocit, že vypustím duši, a to tuším, že mě podobná zábava čeká celé odpoledne… Posedíme na lavičce s parádním výhledem na moře, posvačíme, trochu doplníme síly, sníme i plod opuncie, který Petík někde ukořistil, ale zapomněl, že sáhnout na něj znamená týden tahat trny z ruky.

Malinko jinou trasou klikatými uličkami a po nekonečných schodištích se vracíme do centra a na nádraží, chvilku si počkáme na vlak a přesouváme se 2minutovou jízdou do sousední Manaroly. Tam je nádraží taky trochu oddělené od centra, musíme projít dlouhým tunelem ve skále, který je vyzdobený mozaikami z obarvených kusů skály. Akorát se přitom dusíme v roušce…  

Od Manaroly jsme nic moc nečekali, je přeci jen spíš menší, i přístav je takový hodně kompaktní, ale nakonec překvapila a zařadili jsme si ji na sdílené 1. – 2. místo:-) A to hlavně díky skvělé vyhlídkové promenádě nebo jak to nazvat, která vede pohodlně podél skály proti přístavu, takže na něj člověk pořád krásně vidí. Petík si podle internetu vysnil fotky z Cinque Terre s barevnými domečky, šmolkově modrým nebem a tyrkysovým mořem, jenomže počasí mu do toho dost háže vidle. Ovšem ony dramatické scenérie s mračny a běsnícími vlnami nebo naopak vodou divoce rozmázlou a dávající vyniknout statickým barevným domečkům (to jediné zůstává neměnné), mají taky něco do sebe. A to modré nebe se zrovna dneska sem tam i ukáže… A tak si tu na plošině dopřáváme jedno z delších focení, Kuba ho využívá k doplnění energie a my vlastně taky. Je teda pravda, že je to tu trochu jako na Václaváku – po úzkém chodníku neustále proudí lidi oběma směry. Hodně z nich v rouškách. V místě, kde se skála láme „za roh“, se i chodník stáčí zase zpět, jen na vyšší úrovni, a nabízí tak pohledy zase z malinko jiného úhlu. No fakt paráda, co vám mám vykládat…:-) Projdeme po vyhlídkovém chodníku až na konec, kde je restaurace a menší park, a přes přístav a v podstatě jedinou hlavní ulici a tunel se zase vrátíme na nádraží, abychom se mohli vydat na další zastávku.

Corniglia je jediné z pěti měst Cinque Terre, které neleží přímo u moře, ale naopak sedí jako dravec vysoko na skále. Nádraží má ale dole, trať by na tak krátkém úseku tak vysoko vyjet nemohla. Od nádraží do centra jezdí autobus, a jestli jsme to správně pochopili, tak ta naše permanentka se vztahuje i na autobusové spoje na území Cinque Terre (ono se to i jmenuje Cinque Terre Card). Jeden ale právě odjíždí, druhý pojede bůhví kdy, tak si ze všeho nejdřív dáváme pauzu za zastávkou na lavičce, dítě jí, a pak se chceme lehce osvěžit v nedaleké fontánce, ale nějaký dědek opodál na nás cosi huláká. Jako nevim, proč mu vadí, že si trochu vykoupu svoje čistý miminko ve zdejší studni (zdroj pitné vody?:-D), ale radši se stahujeme a moc neprovokujeme. On si za chvíli vytáhne z domu asi tak 100leté, olezlé křeslo, postaví ho na kraj silnice, usadí se do něj a otevře noviny:-)

Čekat na další autobus se nám nechce, a tak se do městečka vydáváme pěšky, což znamená zdolat jedno opravdu hodně dlouhé schodiště. Aspoň že je takové pěkné, fotogenické, a navíc se nám postupně otevírá docela hezký výhled na nádraží a pobřeží za ním, kudy jsme před chvíli přijeli. Proti nám hodně lidí nosí zmrzlinu… Nahoře doplňujeme vodu u fontánky, prohlédneme si na místní poměry dost velký a krásný kostel, a pak se zanoříme do extra úzkých, kamenných uliček starého centra. Je tu všechno takové malé, úzké, roztomilé, jenom poněkud komerční – v podstatě každý dům je buď hotel nebo restaurace nebo obchůdek se suvenýry. A my zrovna dneska fakt nemáme čas si někde jen tak v klidu sednout, objednat pizzu a kochat se, ach jo…. Pokocháme se tedy aspoň na vyhlídkové terase, odkud je krásně vidět na obě strany, na skalnaté pobřeží a vlny, co se o něj pořád ještě rozbíjejí se silou naštvaných, bouřkových větrů. To vše zalévá svými paprsky už poměrně nízko postavené slunce. Když o několik minut později opouštíme centrum, všimneme si „hand-made“ gelaterie a nedá nám to. U sympatického chlapíka si po náročném vybírání poroučíme každý dva kopečky – výborné jsou všechny, ale chuť bazalkovo-limetkové a Kinder Bueno zmrzliny si budeme pamatovat ještě hooodně dlouho. Jo a na vlak dost spěcháme, takže stihneme seběhnout schody dřív, než slízat zmrzlinu:-)

Naspěch máme proto, že teď už jezdí vlaky ve 30minutových intervalech a my bychom rádi stihli i poslední město, Vernazzu, vidět za světla. Říkáme si, že jelikož je to taky spíš menší městečko, tak ho zvládneme rychle a možná ještě zbyde trochu času na Monterosso. Ovšem to netušíme, co všechno nádherná Vernazza nabízí. Super je fakt, že na rozdíl od Corniglie je tady nádraží prakticky v centru, a tak jsme hned u toho nejzajímavějšího – zase jedna hlavní ulice lemovaná restauracemi a kavárnami, vedoucí přímo do přístavu, kolem barevné domečky s dřevěnými okenicemi, na všechno dohlíží velký kostel Santa Margherita. Ještě než ale dojdeme do přístavu, procházíme velkou jeskyní nebo spíš takovým skalním tunelem na kamenitou pláž. Kolem se v kolmém úhlu valí obrovské a divoké mořské vlny a rozbíjejí se o skálu o kus dál, ale tady v ústí jeskyně je možné v klidu stát a sledovat to jen z dálky, a přesto neuvěřitelně zblízka. Dost dobrá atrakce č. 1:-)

Přístav je hodně hluboký, takže v nejmělčejší vodě se dokonce koupe nějaký tatínek se synem, ale už o pár metrů dál, na opačné straně kamenné hráze, která slouží jako vlnolam a přístav kryje a chrání, to zase zuřivě bouří. Vlny slouží i tady za atrakci – koupací plošina na okraji hráze je obklopená lidmi, kteří čekají, jestli/kdy přijde tak velká vlna, která by dostříkla až na ně. A ona dřív nebo později přijde, takže i my po chvíli čumákování odbíháme s namočenými sandály a slanou vodou nacákanou až ke kolenům. Dost dobrá atrakce č. 2:-)

Zajdeme se podívat do kostela Santa Margherita, který je na poměry měst Cinque Terre opravdu velký. Přijde nám zajímavé koukat z velkých oken zšeřelého kostela na rozbouřené moře a vlny rozstříkávající se o hráz. Pak se pouštíme po úzké stezce mezi zahrádkami do kopce nad městečko, odkud je naprosto famózní výhled. Najdeme si dobrou vyhlídku, kde si Petík rozestavuje focení a já se další asi hodinu pokouším zabavit neposedné dítě, abychom měli taky jednou hezké fotky za soumraku. Máme tedy možnost sledovat, jak se Vernazza převléká do večerního hávu oranžového osvětlení ulic, podloubí i dominant jako kostela nebo hradu na protější skále. Jo, abych nezapomněla – dost dobrá atrakce č. 3:-)

Je tedy jasné, že Monterossu už za světla nedáme, ale vůbec nás to nemrzí, neboť sledování západu slunce v kopcích nad Vernazzou bylo parádní završení výletu po Cinque Terre. Nebo teda… on bohužel ještě zdaleka nekončí. Ve 20:30 přejíždíme do Monterossy, a jelikož autobusy už nejezdí, tak plán nechat se s ním vyvézt k autu padá a musíme si to dát ještě asi 5 km serpentinami vzhůru. S tím, že už máme dneska kolem 20 km v nohách naběháno. Zkoušíme najít zkratku přes Staré město Monterossy a nějaký hotelový areál, ale za zahradou jsou všechny branky zavřené, a my jsme rádi, že tu na nás ještě někdo nepřišel, co se jim tu promenádujeme po zahradě:-) Holt tedy pěkně v plné palbě, musíme si to vyšlápnout celé. Kubíček už toho má plný kecky a Petíkovi na zádech to zabalí, kluk náš hodný, šikovný.

Vyflusaní, z posledních sil sedáme do auta a jedeme na stejnou silnici v horách, kde jsme nocovali včera, jenom si najdeme trochu jiné místo, hezky zastrčené mezi kapradím. Uděláme si rychlou večeři a padáme do mdlob, dnes to tedy stálo zato, den využitý do poslední minuty:-)

Fotografie k článku

Trasa a statistiky
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (No Ratings Yet)
Loading...

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..