Přes Istanbul zpět do Bangkoku, našeho „druhého domova“

...aneb jak nádherný umí být noční Istanbul z výšky, večerní Wat Arun a návraty na oblíbená místa
Přes Istanbul zpět do Bangkoku, našeho "druhého domova"
Napsal(a) zcesty
Místo vydání: Larena

Čtvrtek 13. + Pátek 14.12. – Úžasný noční Istanbul a ranní Himálaj z letadla

Tak po dlouhém těšení, krátkém balení a vůbec žádném plánování konečně vyrážíme. A první kulturní šok se dostavuje už na ruzyňském letišti. Za 3 roky putování jsme se naučili žít opravdu hodně minimalisticky, a poměrně jsme si tenhle přístup udrželi i v Čechách. Na dovolenou do tropů se nám navíc nechtěly tahat žádné těžké krosny, proto jsme se tentokrát sbalili velice úsporně, 45l batohy nám jsou velké. Takže když si stoupneme do fronty na check-in, vypadáme ve šňůře šikmookých Asiatů, z nichž každý vláčí minimálně dva velké kufry, jako chudí příbuzní. Ale jsme spoko – když na nás konečně přijde řada, dozvídáme se, že můj batoh má 8,7 kg a Petíkův 9,1 kg, a s tím se dá v JV Asii žít. Snad nám nebude nic zásadního chybět… A kdyby náhodou, tak budeme mít ještě možnost donakoupit v Bangkoku, který je už tak trochu náš „druhý domov“.

Na letišti procházíme biometrickou hraniční kontrolou, což máme v ČR tu čest poprvé, a pak i bezpečnostní prohlídkou. Je to dobrý, co mělo být ve velkém batohu, je ve velkém, co musí být v malém, nastupuje s námi do letadla. Buransky zdravím letušáka „Dobrý den“, nějak mi rychle nedošlo, že u Turkish Airlines asi nebude pracovním jazykem čeština… Pardon, ale mám za poslední 3 dny naspáno asi 10 hodin.

V letadle to vypadá, že většinu obsadili Asiati, pár zadnějších řad patří Čechům a úplný konec je ruský. Vzlet hladký, mraky řídké a tenká vrstva, zajímavě zpod nich prosvítají světla měst. Výběr filmů moc nefunguje, vždycky jde spustit jen první ze seznamu, tak koukáme na mapu, ven a pospáváme. K jídlu dostáváme jehněčí kofty s rýží a zeleninou, a pár dalších dobrůtek kolem – za nás spokojenost. Zážitek nám kazí jenom ruské dítě za námi, když se hned po jídle pozvrací.

Noční Istanbul se svými řekami, průlivy, kanály, červeně nasvícenými mosty a bloky barevně nasvícených a blikajících mrakodrapů je naprosto úžasný, možná dokonce ještě krásnější než noční Bangkok. Teď v prosinci se má v Istanbulu otevírat nové letiště, ale nás ještě vezou na to staré, které leží hodně obklopené zástavbou, takže se pohledem na neskutečné město můžeme kochat dobrých 20 minut. Na letišti projdeme jednou krátkou chodbou k vedlejšímu gatu, a tam je to jak Babylon – v podobný čas tu odlétá náš obří spoj do Bangkoku a druhé velké letadlo do Londýna, takže se tu mísí snad všechny národnosti světa na ploše jedné větší čekárny (kdyby si „Londýňané“ nestoupli do fronty, tak si ani nemáme kam sednout). Na záchodě jsem poprvé donucena vyhodit použitý papír do koše a definitivně podléhám cestovní horečce a kulturní změně.

Do obřího letounu, který má přes 50 řad, se soukáme postupně dvěma vchody, jak nás přiváží autobusy, takže organizace v pohodě. Vedle nás sedí kluk, který je pro mě adeptem na nevrlého teroristu – neusměje se, pije jenom vodu, odpovídá víc stroze než naši rodiče, co umí anglicky 2 slova. Mám pocit, že obtěžovat ho s čůráním by mu bylo krajně nepříjemné, tak posledních 30 min letu trochu trpím. Nakonec zjišťujeme, že to byl jenom Fin, proto takovej studenej čumák:-) Jinak je let naprostá pohodička, dostáváme k večeři kaši s kuřecím a zeleninou, hummus, meruňkový mousse, taky cestovní balíček s bačkůrkami, ponožkami, kartáčkem + pastou, škraboškou a jelením lojem:-) To je panečku servis… Při vzletu zase zíráme na nádherný Istanbul, ale dál už jsou mraky, tak to Petík zaspává, já koukám na film Annihilation. Zjišťuji, že sledovat anglicky mluvící film s anglickými titulky, je pro mě úplně v pohodě, a jsem na sebe pyšná:-) Okýnka se zatáhnou a na pokyn se spí (což nám samozřejmě nedělá problém), ale když někde nad Afghánistánem či Pákistánem přeci jen vykoukneme, tak nás oslní oranžové nebe těsně před východem slunce a suché, nahnědlé hory s vrcholky pokrytými už jednolitou vrstvou sněhu. Postupně rostou a jsou stále špičatější, až je z nich majestátní hradba Himálaje…. boží cesta, tohleto. Někde nad Bengálským zálivem (mimochodem pohled na deltu Brahmaputry je taky něco fantastického), kde jsou vždycky turbulence, dostáváme snídani, a já už mám co dělat to všechno do sebe natlačit (míchaná vajíčka, sýrový sendvič, gril. rajčata, houska, miniverze turecké snídaně – sýr, zelenina, olivy, malinová kahuda). Hlady teda fakt netrpíme! 🙂

Kroužení nad Bangkokem si taky užíváme, ale já už bych potřebovala na ten záchod, takže když se konečně otevřou dveře, vypálím jak blesk. Jakmile si u prvního záchodu stoupnu do fronty, Petík venku nasazuje svůj výraz pro tragédii a mně je jasné, že jsme o něco přišli – v letadle zůstala GPS. Sbohem záchode, tohle je důležitější… Běžíme zpět k východu a do letadla nás ostraha mladých Thajek nepustí, ale jedna z nich jde hledat a mašinku po chvíli napětí opravdu přinese. Uff! Tou dobou já už trůním, na donášku čeká jen Petík. Ach jo, to je teda úvod! 😀

Po dlouhé túře chodbou jsme konečně u pasové kontroly a čekáme skoro hodinovou frontu. No jo, posledních několik příletů sem jsme měli v dost obskurní hodiny, kdežto teď je odpolední špička a je to znát nejen na letišti, ale i později ve městě. Batohy už nám dávno někdo sundal z pásu a pohodil vedle, ale tak hlavně že tam jsou. Provádíme rychlou adaptaci na místní podmínky (triko, kraťasy, sandály), pak první výměnu hotovosti (samozřejmě až dole u metra, kde jsou nejlepší kurzy na letišti i v porovnání s Khao San Road) a první útratu za žetony na metro. Jedeme do centra, a pak další možná zase hodinu čekáme na ten správný autobus – červenou dvojku. Ale je to jedno, před ní přijely jen 2 jiné busy. Cestou k „našemu“ hotelu Merry V. nás čeká překvapení – úplně tu chybí jeden blok baráků. A jéje, co tu asi vyroste? Naštěstí „doma“ je všechno při starém, akorát pokoj B8, který byl po letech zkušeností vyhodnocen jako objektivně nejlepší v „levné“ části hotelu, je obsazený, tak bereme zavděk A14 a hned se pouštíme do nejlepší prázdninové aktivity – jídla!

U tety nedaleko dáváme pad thai, ale učí se asi z evropských manýrů a dost zmenšila porce. Omrkáváme nabídku oblečení a jdeme ještě dozadu ke klukům (až na úplný konec Rambuttri Alley) na šejk a larp, který ale málem ani nedojíme – na pálivé teď vůbec nejsme zvyklí. Kupujeme na večer pití a myslíme si, že ještě něco uděláme, ale nestihneme ani zapnout Facebook a jsme tuhý 😀 Během noci se párkrát probereme, odstrojíme, Petík smolí něco na Instáči, ale jinak zavládne kóma – dospáváme vlastně 4 poslední noci:-)

Sobota 15.12. – Nákupy, focení Wat Arunu, China Town

K životu se probíráme v půl 11, náramek mi hlásí skoro 13 hodin spánku, což je dvakrát víc, než moje běžné noci – takže dovolená opravdu začala!:-D Dopoledne víceméně proválíme, v poledne platíme další noci a jdeme se podívat, co se tu od minule změnilo za denního provozu, a co nového nám ukáže náš druhý domov… Stánků málo, ale postupně rostou. Koupíme nejdřív sirup, pak dáme oběd v Sanehu, kde příjemně profukuje, dalšího šejka po cestě tržištěm, triko, sukni, kabelku a dvě haleny. Ze zastávky v hotelu na vyložení a převlečení se stává trochu delší pauza… Mám mindrák ze sukně, kterou nepřetáhnu přes stehna, ani když má vzadu gumu…

Až někdy po 4. vyrážíme a ubíráme se podél řeky na jih. Procházíme univerzitní kampus s příjemným parkem, pak postupně kolem Grand Palace a Wat Pho. Na stromech je tu spousta veverek a lidi je krmí nebo jim nechávají jídlo zavěšené na stromech. Jeden z místních krmí ty odvážnější z ruky. Hledáme místo na vyfocení chrámu Wat Arun na opačném břehu se západem, ale po celé délce pobřeží jsou buď místní domky nebo luxusní restaurace. Na úplném konci světa, v té úplně nejzapadlejší uličce, je domek s nápisem Arun – Take photo – 100 B. Jsme ale vytrvalí a zkoušíme jít ještě dál, a i z dalšího pieru je na chrám pěkný výhled. Sice trochu z úhlu, ale to nevadí. Rozhodně míň, než loď s barevnými lucerničkami, která nám postupně zakotví a houpe se ve výhledu. Trochu si hrajeme s foťákama a GoPrem, mezitím se setmí a chrám přejde z jemného podvečerního nasvícení do plně ozářeného stavu pro tmavou noc. Je tedy pořád co fotit, pokaždé je to trochu jiné a pokaždé nádherné.

Když máme karty skoro zaplněné, kličkujeme do útrob Čínské čtvrti. Nejdřív procházíme oblastí květinového trhu, kde už se ale povětšinou sklízí, a pak malými a zapadlými uličkami dojdeme až na hlavní třídu vyhlášenou večerním streetfoodem (pravda, hlavně proto, že jsme o 15 minut prošvihli poslední loď a chtěli se domů svézt aspoň autobusem). Rambuttri a dokonce i Khao San jsou oproti tomuhle mumraji oázami klidu. Stánky se zvláštními a mnohdy dost drahými pochutinami jsou v brutálním obležení nejen Číňanů, na vyhlášené podniky se stojí dlouhé fronty. Pohybující se masa lidských těl pomalu protéká kolem čekajících a nad tím vším září do daleka ohromné nápisy v čínských znacích. Zaujala nás akorát polévka z vlaštovčích hnízd (100 B) a žraločích ploutví (kolem 300 B) a zřejmě hodně vyhlášený podnik s nudlemi s vepřovým masem, kde si všichni fotili kuchaře, a kde stálo třeba 100 lidí ve frontě. Nedali jsme si nakonec ale nic, sedli jsme na bus č. 1, oranžovou vejtřasku, a nechali se za 9 B odvézt k prostranství Sanam Luang.

Zašli jsme si do hotelu na sprchu a chtěli si dopřát vytouženou masáž, jenže v salonu, kam rádi chodíme (a to nejenom kvůli nejnižší ceně), měli plno, a pak už zavřeno, tak jsme se vydali na roh ke klukům na večeři, a že po cestě uvidíme, jestli nepotkáme něco za podobnou cenu (300 B za hodinovou olejovou). U kluků dáváme zelené kari, které nám opět vypaluje všechny trubky a je potřeba hasit požár šejkem. Tyhle dva podniky vedle sebe, to je naprostá symbióza:-D Jenom nějaké ty hezké masáže už nenajdeme, ani když na chvíli zavítáme na sobotně bujarou Khao San Road, kde není slyšet vlastního slova. Kolem 11 se tady vracíme domů a dáváme v podstatě nedobrovolně „20“, pak se ještě probíráme a dotahujeme denní resty, než se definitivně odebereme ke spánku (což se nakonec díky stále ještě úřadujícímu jetlagu povede až v půl 4). Venku to strašně rychle umřelo, o půlnoci už tu není jediný stánek s oblečením, svítí jenom restaurace opodál, jenže ta jede non stop.

Neděle 16.12. – Bangkokský život plnými doušky

Probíráme se zase až kolem 11, ale celé dopoledne nás děsně rozčilovali stánkaři, co pod okny rachotili s lešením svých prodejniček. Když se konečně vykopeme ven a dojdeme v dost pálícím slunci za kanál, zklamaně zjišťujeme, že Saneh má zavřeno. Ale je fakt, že jsme to v neděli trochu čekali… Nabíráme aspoň vodu v automatu a učíme to dvě bílý holky, co jdou kolem (Bangkok a vlastně celé Thajsko je plné automatů na vodu, které jsou napojené na vodovodní řád, ale mají v sobě filtry, aby produkovaly opravdu pitnou vodu. Natočit si může každý, když má do čeho, cena je 0,50 – 2 bahty za litr).
A je čas na plán B. Dáváme šejk v Cool Corner na ulici Thanon Tani a zkoušíme Růžek, ale tady je přes den vždycky prázdno. Obáváme se, že to je důsledek vládní vyhlášky asi rok/dva staré, která omezuje pouliční prodej na Khao San Road a Rambuttri Alley. No nic, máme šejk, tak jsme celkem spokojení a končíme okruh u tety na pad thai, která akorát otevírala, když jsme vyráželi a teď na nás háže ten nejsladší úsměv 🙂 Když uvaří nám i sousedům z Reichu, připraví ještě porci pro bohy – do půlky tácku nalije vodu, do druhé dá lžíci nudlí a rozstřihá jeden závitek, přidá samozřejmě i hůlky. Nechybí ani červená Fanta s brčkem a zapálené vonné tyčinky, a nad tím vším se pak paní krátce pomodlí. Tak jiné a tak krásné…

My se jdeme provětrat do pokoje a konečně otevíráme nového filipínského průvodce, ze kterého jsme měli už 3 dny plánovat… 😀 Po 4. hodině si jdeme konečně dopřát tu vytouženou masáž do salonu Sabai-Dee. Zřejmě tu holky taky snížily stavy, ale máme štěstí, dvě tu jsou ještě volné. Zdejší proces už dobře známe – nechat si umýt nohy v lavoru, přesunout se do místnosti vyklimatizované asi na 15°C, svléknout se, a pak už si jen užívat šikovné ruce masérek. Já se pro jistotu hned na začátku pokouším té své vysvětlit, ať to tentokrát od kotníků dolů nechá raději být. Což o to, lechtivost bych ještě snesla, ale nejsem si vůbec jistá, jak by reagovaly mé před měsícem natržené vazy. Paní, když se dostane k nohám, to napoprvé zkusí, asi jako co přesně jsem tím myslela, ale když se moc netvářím (anebo to možná sama cítila, že tam není všechno ok), už tu pravou šlapku bere jenom hodně zlehka. Jinak je to teda ras pořádnej, a přitom takový tintítko:-) A zkouší na mě nějaký nový prostocviky, co ještě neznám… Když zrovna nehrozí, že mi znovu přetrhne srostlý vaz, a můžu se lépe uvolnit, tak přemýšlím, že masáže jsou přesně ten moment, kdy bych STRAŠNĚ chtěla rozumět thajsky a vědět, o čem tam nad námi holky hodinu drbou, pusu totiž nezastavily snad ani na minutu. Možná je to úplně nevinné a řeší, co udělají manželovi k večeři, nebo jak si sousedka na zahradě zastřihla keřík, ale když slyším slovo farang (=běloch nebo taky guáva – bůhví, jak na tuhle asociaci Thajci přišli…), vždycky zpozorním:-)

Příjemně zmordovaní se odebíráme na večeři na náš růžek, kde nás ani dnes chlapci nezklamou a konečně dostávám to svoje milované, bílé, kokosové curry s kuřecím a hlívou. Po večeři chceme ještě nabrat vodu, ale automatu opodál nevěříme, navíc nám dneska chybí ještě dost kroků do denního limitu (to je tak, když si někdo pořídí fitness hodinky:-D), tak jdeme k osvědčenému automatu za kanálem. Po cestě zpátky dokupujeme pár praktických drobností na cestu a já ještě jedny lehčí a hezčí šaty pro extra dovolenkové příležitosti. Pak už to jen všechno vybalit, přebalit a znovu zabalit a v 11 ležíme pod větrákem, nejde nám usnout a venku zase dělají bordel stánkaři, když bouraj. Budík začne řvát za 5 a čtvrt hodiny…

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.