Pondělí 17.12. – Z Bangkoku přes Manilu až do luzonských hor

Petík si samozřejmě večerním šlofíčkem vybral usínací chvíli, takže čumákoval bůhví do kdy. Když zabral poprvé, zavibroval mu telefon, aby mu připomněl, že za pár hodin odlétá na Filipíny (a musí se dostat nejlépe až do Banaue na severu ostrova Luzon). Když zabral podruhé, zvedla jsem se a šla na záchod. No tak aspoň že já jsem se vyspala celkem na pohodu:-)

Den pro nás začíná v naprosto nekřesťanských 4:15, naštěstí jsme výjimečně splnili svoje předsevzetí a máme zabaleno, takže jenom rychle přeleštit tesáky a můžem vyrazit. Na konečné busu jsme ve 4:50, parkují tu zatím jen dvě 53 a s jednou konduktorkou se Petík pokouší ověřit naši informaci o odjezdu busu 59. Je to hodně lámané, takže to nejde brát moc vážně:-) Nakonec ale ona i další řidič potvrzují, že 59 jede odsud a směřují nás k hlídací budce a židličkám rozestavěným okolo. Vysmátý pan hlídač nám potvrzuje bus 59, že pojede zhruba hodinu, ale prý tvrdí, že až v 5:49. Usedáme tedy venku na židličky a on si nás fotí jako velkou atrakci, po chvíli nám vyjetý spoj ukazuje ještě na mobilu, v thajské zbrusu nové aplikaci Via Bus, a ptá se, odkud jsme. Za 5 minut je ale autobus tady, takže dlouhé čekání se naštěstí nepotvrdilo, naopak vše odpovídá našim informacím. Je to oranžový, klimatizovaný autobus, i když starší typ, platíme po 23 B. Na obrazovce celou dobu běží ve smyčce reklama na aplikaci Via Bus a na nové expresní linky A4 (mezi Sanam Luang a letištěm Dong Mueang, pak mají ještě A1, A2, A3 a A5 mezi letištěm a dalšími částmi města). Thajci je dokonce můžou nějakým způsobem platit rovnou z mobilu přes QR kód. Hodně se to tu modernizuje, ale tak asi už bylo na čase… Vlastně i v obyčejných autobusech jsme si všimli, že jsou nainstalované strojky na čtení karet, i když zatím většinou ještě zabalené do bublinkové fólie.

V 5 ráno se dá Bangkokem prokličkovat bez větších problémů, vlastně až na dálnici před letištěm to začíná trochu houstnout. Na letišti si ze všeho nejdřív kupujeme snídani, pak zrekognoskujeme terén, tiskneme letenky v automatu a stavíme se do dlouhatánské fronty kvůli jednomu batohu, který máme nárok odbavit (nechtělo se nám u Air Asia platit za dva, tak jsme se rozhodli zkusit zabalit do jednoho a zatím bez problémů). Vedle nás stepuje nějaký cizinec, asi Amík, co letí do Japonska a spěchá o dost víc než my. Společně najdeme konec správné fronty (což není úplně jednoduché, ale naprosto klíčové) a kupodivu to postupuje i celkem rychle. Odbavení jsme během pár chvilek a pořád máme 1,5 hodiny času – tyjo, sami sebe překvapujeme, posledních několik letů jsme to většinou dost honili…

Čekání na lavičkách nám zpestřuje skupina Číňanů, kterou tady průvodkyně na chvíli usadila. Neomaleně se prodrali přes nás a hned se pustili do přidělených svačin. Cestovka ví, co dělá, protože nenažranej Číňan je asi ještě horší než všechny ostatní národy, když jsou nenažrané:-) Navíc sledování chlapíka, jak se snaží pomocí zakulaceného brčka dostat do kelímku s vodou, je velké zpestření i pro nás:-)

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

I zbylé letištní procedury absolvujeme bez problémů a usazujeme se úplně na konci dlouhého terminálu, kde máme přistávající letadla jako na dlani, aerospotting jak vyšitý! S lehkým zpožděním nastupujeme do letadla, jelikož jsme asi 3 řady od konce, tak jako jedni z prvních, a čekáme, jak se vyvine situace kolem nás, protože místa sice ve stejné řadě, ale C a D, tedy přes uličku, nás příliš neuspokojují:-) Petík má vedle sebe volno, na Áčku mladou Holanďanku, která většinu cesty prospí, já zase pár Thajců, co pořád něco jedí. Nakonec přijde starší, fousatý běloch, podle řeči snad i Kiwák (=není mu vůbec rozumět), ale ochotně si se mnou vymění místo. Koneckonců prostřední sedadla mi z té trojice stejně přijdou nejhorší – ven není vidět a na záchod musím někoho přelejzat. Akorát děda vypadá, že někam letí poprvé v životě – jen v tričku je mu celou cestu zima (což se nedivím), a celou dobu se dusí strašným kašlem. Ráda bych mu pomohla, ale svojí jedinou mikinu mám pevně navlečenou, abych sama nezmrzla. Vzhledem k tomu, že nemusíme sledovat letušky, aby nám neuteklo jídlo nebo pití, tak my dva celou cestu prachsprostě prochrápeme… Přeci jen ty 4 hodiny dneska nic moc, takže nám to dost bodne.

Přistání hladké a stejně tak i filipínské imigrační procedury. Taky tentokrát nic nezapomeneme v letadle, což proces opravdu urychluje:-) Čekáme nakonec jen docela dlouho na batoh. V příletové hale pak řešíme nejdůležitější problémy celé cesty – měníme peníze a pořizujeme SIM karty (3 GB na 30 dní za 600 PS – cca 250 Kč). Hlavně díky informacím z netu, že se obojí vyplatí obstarat rovnou na letišti, jinak to obvykle neděláme, páč se to obvykle moc nevyplatí 🙂 Taky jsme ještě nikdy nekoupili dvě SIMky, ale signál na Filipínách je prý věc záludná, chvíli funguje jeden operátor (SMART), chvíli druhý (GLOBE), no a třetí má teprve vstoupit na trh a rozvířit zdejší stojaté vody. Ale je super, jak jsou dneska data naprosto spotřební zboží – přijdu, zaplatím, šoupnou mi do telefonu novou SIM, vyťukají pár aktivačních kódů a je to. Větší rozčarování mě čeká na záchodě, kde si musím vystát frontu a mám možnost sledovat, jak si tu skoro nikdo neumyje ruce. Tak ještě že máme všechna nutná očkování (žloutenku trvale a tyfus jsme před odjezdem obnovili)… 😀

Víme, že bychom měli spěchat, abychom se skrze Manilu, město s největší hustotou zalidnění, dostali kamsi na autobus na sever ostrova, ale problém dostání se z betonové džungle letiště nás trochu brzdí. Jsou tu samozřejmě taxíky, ofiko i neofiko, pak Premium shuttle busy (dost drahé), a pak konečně najdeme Loop busy, které spojují jednotlivé terminály letiště a nejbližší městskou část. Stojí 20 PS (pesos), jede se, když je autobus plný, platí se konduktorovi. Asi 15 min s námi kličkuje po dálnicích i úzkými uličkami a kolem to vypadá hodně… neuspořádaně. Když máme podle mapy pocit, že bychom mohli být přiblížení stanici metra (LRT) Baclaran, ptáme se raději spolucestujících, jestli máme vystoupit tady, nebo příští. Zvedá se jedna paní středního věku a dere se před námi dopředu autobusem, který už pomalu odjíždí. Brzdí ho, aby nás pustil, a pak nás v poloklusu provádí celou cestou až ke stanici LRT. Což znamená projít dvě obrovská tržiště, kde si připadáme jako v lidském mraveništi. Hlídám jedním okem pani, druhým Petíka, třetím prostor před sebou, který je nutné vyplnit, aby mi první dva cíle nezmizely z dohledu. Chvilka odpočinku přijde akorát kolem baclaranského kostela, kde nám hlídač před parkem prošťourá fotobrašnu a kabelku bubenickou paličkou. Jak později zjistíme, je to naprosto standardní nástroj všech bezpečnostních prohlídek na nádražích, do obchoďáků, kamkoliv. Výrobci bubenických hůlek tady musí mít skvělé odbytiště… Kostel je krásný, ráda bych se sem ještě podívala, ale to asi nehrozí… I když, uvidíme, jak drakersky se budeme za měsíc dostávat zpátky na letiště 😀

Po maratonském sprintu, který nepobraly plíce, nohy, ani hlava, jsme na konečné stanici LRT Baclaran a pani se s námi v rychlosti loučí… Ach jo, už vidím, jak by někdo provedl cizince přes celý Staromák a Václavák jen proto, aby došli na správnou stanici tramvaje… My rveme batohy jen tak tak malým rentgenem, a hned vedle kupujeme jednorázové lístky. Cena se liší podle vzdálenosti, my jedeme asi 10 stanic a platíme po 20 PS. Kartičkou se propípneme přes turniket a řadíme se do zatím rozumného davu čekajících na perónu. Tam se s náma dává do řeči chlapík, jehož jméno zní jako ADSL, pracoval 10 let v Saudině, ale musel tam skončit, a teď by chtěl do Polska. Tak nevím, jestli si životně polepší… I když, asi cokoli lepší, než Filipíny, co se výdělku týká… Poradil nám, že na přestupní stanici Doroteo Jose je taky autobusák (akorát že na Banguio, my chceme jinam). Když ale přijde stanice Doroteo Jose, máme úplně jiné starosti – prodrat se davem ven totiž není vůbec žádná sranda. Jsem samé Excuse me, Pardon a Sorry, a opravdu se přede mnou jako zázrakem rozestoupí ulička, ale já sama jsem pořád jak ve svěráku, který jako by mě nechtěl pustit, dokonce ani když do mě Petík tlačí zezadu. Připomíná mi to lidský model Zácpy z nějakého dětského pořadu, co jsem kdysi viděla… Nakonec se to nějakým zázrakem povede a my jsme vyvrženi davem na perón jak dvojčata při porodu. Uff, už chápu, proč jsme někde četli, že běloši LRT skoro nepoužívají, že je nemožné vystoupit. Korunu tomu nasadilo, když ze 7 turniketů postupně přestalo fungovat 6, polovina našeho metra se musela vyvalit tím jedním zbývajícím, a do toho přijelo další metro… Fakt sranda město, ta Manila:-)

Podle doporučení ADSL jsme zkusili seběhnout dolů k autobusům, ale jezdí odsud opravdu jen do Bangui, což nám nestačí. Takže zpátky na metro, i když tentokrát na klidnější linku č. 2. Tady se nám daří poněkud faux pas, když se na nástupišti postavíme na začátek, abych si ho hezky natočila, a pak se s davem chystáme nastoupit. Strážník na stupínku na mě pořád něco křičí, věta začíná „You are not allowed…“, ale dál mu není rozumět. Domnívám se, že mu vadí natáčení, tak se rychle omlouvám, vysvětluji, že si točím metro a ne jeho, a nastupujem. Ve vagónu je podezřele moc místa a všude samí důchodci nebo matky s dětma. V tu chvíli nám vedle stojící dědové ukazují speciální lístky a smějí se, že tu nemáme co dělat, že to je prostě vůz pro sortu lidí, co nemají sílu se probíjet neprostupnou masou lidských těl:-) Omlouváme se, i když vlastně nás to vůbec nemrzí a přemýšlíme, že bychom to příště použili jako vědomou lest, jak se pohodlně dostat do a z metra:-) Stejně jedeme jen jednu stanici, takže tu nebudeme dlouho zavázet.

Tma venku v nás vzbuzuje trochu nejistotu – zatím jsme všude četli, že po setmění v Manile radši vůbec nevylézat, i místní nám pořád naznačují, ať si hlídáme věci, první pani byla celá nervózní, že se pomalu začíná smrákat a my se chceme dostávat přes půlku města… Nic povzbudivého. Petík se ale rychle orientuje a zbývá nám dojít asi půl km po větší, osvětlené a rušné ulici. Po cestě zkoumáme filipínský 7eleven a víc se to podobá indonéským obchodům s možnostmi okamžitého občerstvení i posezení. Potkáme i stáčírnu pitné vody, což je optimistické. Míjíme několik autobusových “terminálů”, vždycky tak na 2, maximálně 3 autobusy, ale fakt až ten jeden jediný operuje spoje do Banaue. Tohle je strašný nešvar nejen Manily, ale i dalších velkých měst na Filipínách, totiž že nemají jedno centrální autobusové nádraží. V lepším případě je jich ve městě několik podle směru, kterým autobusy odjíždějí. V horším případě (Manila) má svou stanici každá dopravní společnost zvlášť a vodítkem je jen to, že se většinou shlukují v určitých čtvrtích města (v Manile je to Pasay, Sampaloc, Cubao, Alabang a další). My jsme měli vygoogleno, že máme hledat společnost Ohayami Bus v Sampalocu, a modlili se, aby se to povedlo, a aby to byl správný údaj a my opravdu odjeli ještě dnes do Banaue. Naštěstí se všechno potvrzuje, kupujeme rychle lístky po 540 PS, dostává se na nás místo v posledním dnešním spojí ve 22:15 (jinak jedou předtím ve 21, 21:30 a 22). Chvíli tu zevlíme pod větrákem a regulujeme přepálenou tělesnou teplotu, tlak i tep, ale pak je čas se před cestou trochu zaopatřit.

Jdeme zkusit pěknou restauračku, co mě zaujala už předtím a je nedaleko. Seznamujeme se s místní obdobou “nasi campur” kdy dostáváme kopeček teplé rýže a talířek hotového, ale už studeného jídla, které si vybereme. Máme něco vepřového a něco hovězího a je to výborné, jenom ta teplota nám asi úplně nevyhovuje. Víš jak… Studenej guláš člověk jednou za čas přežije, když je línej si ho ohřívat, ale cpát se tím každý den, to na naše evropské, zmlsané žaludky moc není. Navíc to znamená, že to jídlo tam pravděpodobně celý den leží a s tím už taky máme svoje zkušenosti z Indonésie…

Po večeři dáváme ještě nějakou tu sladkou tečku v pekárně, které jsou tu na každém rohu (což je super, pokud máte rádi sladké pečivo – nic jiného tam totiž neprodávají), a ve stáčírně opatříme 7l barel za 20 PS. Jelikož vodu v obchodě jsme viděli za 40 PS, jde o dost významnou úsporu. (Teď už mohu prozradit, že s tím stejným barelem a stejným způsobem zaopatřování pitného režimu jsme si vystačili po celý měsíc na Filipínách, na jižnějších ostrovech dokonce znali i sirupy. A s barelem, nejlepším společníkem, jsme se nakonec rozloučili až v Bangkoku, před definitivním odletem do Evropy:-D)

Zbytek času pak prosedíme v improvizované, polootevřené čekárně, doháníme vlastní resty v plánování a deníku, pozorujeme lidi okolo (mezi spoustou Filipínců občas probleskne bílá kůže) a odmítáme pořád ty stejné prodavače polštářů kolem krku, Dunkin’ Donuts a ovoce. Teda… Jedny mandarinky si dáme, za kilo chce 40 PS, za menší balení 25 PS, vyděračka. Mimochodem, to je první vlaštovka toho, jak bídná situace je na Filipínách, co se týká ovoce…

Postupně se naloží a odjíždějí všechny 4 autobusy a naše strastiplná cesta začíná. Což o to, bus je celkem ok, klima příjemná, že si dlouho ani nemusíme brát mikiny, sedačky ujdou. Horší je, že po málo spánku, málo pití a tak nějak celkově nic moc podmínkách Petíka začíná bolet krk-hlava, což je vždycky předzvěst průšvihu. Prášky i tygří mast samozřejmě zůstaly dole v báglu. No, a tak se mu to pěkně rozjede, až pomalu mlátí hlavou o okno a neví, jak by se tam zkroutil. Situaci nepomáhá ani fakt, že klimatizací nám centrálně vypnou a průduchy čerstvého vzduchu lidé postupně zavřou, aby na ně nefoukalo, takže se pak všichni nabalení potí a smrdí jako prasátka. Dvakrát za noc stavíme, všude se platí za záchod 5 PS, napodruhé lovíme prášky. Takže ani tuhle noc nemůžeme počítat moc naspaných minut. My budem vypadat… 🙂

Úterý 18.12. – Výšlap po rýžových terasách Banaue

Probíráme se kolem 7., když autobus namáhavě funí do serpentýn a kolem se otevírají výhledy na úžasně zelené, dvoutisícové hory, kolem kterých se vinou poslední zbytky ranních mlh. Je to nádhera. V autobuse už jsme zůstali jen samí běloši a všichni se kocháme, na spánek není ani pomyšlení.

Bus nás vyhazuje ještě docela daleko před vesnicí Banaue s tím, že se tu máme zaregistrovat a zaplatit “vzdušné” 50 PS každý. Teda říkají tomu “enviromental fee”. Všichni se taky ptají, jestli nás tu někdo vyzvedne, případně jestli chceme svézt do města. Všechno s díky odmítáme a jdem si trochu protáhnout nohy. Za 5 minut jsme na křižovatce silnic, kde stojí turistické infocentrum. Tady si fotíme mapy a jízdní řády, vyptáváme se na ceny dopravy a průvodců, a jak moc jsou průvodci opravdu nutní. Uděláme si jakž takž obrázek a poprosíme i o doporučení na ubytování. Chlapík nás posílá k nedalekému Querencia hotel, kde se zkoušíme zeptat, a po domluvě na ceně 500 PS i zůstáváme. Pokojík je malinký, s trochu olezlou koupelnou a teplou sprchou, WiFi je vidět, ale frčí spíš na chodbě. Máme toho sice plné kecky, ale zvědavost nám nedá, a tak se v hotelu zdržujeme jen chvíli, abychom si jinak zabalili, a vyrážíme na první průzkum.

V infocentru jsme se dozvěděli, že na všechno zajímavé v okolí bychom nejlépe měli mít najatého průvodce a dopravovat se tricyklama na výchozí místo. Jo a řidiče tricyklů si najmout na celý den, aby tam na nás čekali. Později jsme zjistili, že když není člověk líný 1. chodit, 2. myslet, nebo si aspoň stáhnout mapy, 3. ptát se a domlouvat s řidiči, tak se toho dá spousta podniknout na vlastní pěst. My jsme se rozhodli pro „banaueské minimum“, tedy vydat se na zdejší rýžové terasy, o kterých se tvrdí, že je tu vytvořili před cca 4000 lety čínští přistěhovalci, a které dnes figurují na seznamu UNESCO. Také se o nich tvrdí, že jsou jedny z nejstrmějších na světě. Super záležitost, když to člověk potřebuje vylézt nahoru:-D

V rychlosti rekognoskujeme terén v okolí hotelu a žádný závratný objev se nekoná – parkoviště jeepneyů, pár restaurací, pekárna, krutě předražení zelináři, jedna žrádelna, kde zkoušíme chutně vypadající hovězí a vepřové maso, jenomže obojí je studené, jen rýže je teplá. Dohromady za 140 PS, ale ty studené guláše nás tady moc neberou. U nás v hotelu se taky vaří, ale bohužel za úplně jiné ceny, takže o tom vůbec neuvažujeme (ano, jsme na dovolené, nemusíme škudlit každou korunu, ale když vím, že to jídlo pravděpodobně nebude dobré, tak za to nechci navíc ještě připlácet…).

Mnohem zajímavější je začátek našeho výletu. Banaue se roztahuje na svazích hor, v členitém terénu, kde bychom rozhodně nechtěli žít, jak jsme se shodli. Nejdřív tedy sbíháme kopeček dolů k říčce a překonáváme ji po železném, zavěšeném mostě, takové první malé dobrodružství. Drží ale o dost líp, než bychom čekali, takže nakonec je to brnkačka. Na druhé straně si chvíli fotíme, nastavujeme časy, a najednou kolem nás grupa lidí, vypadá to na filipínské turisty, všichni děsně vysmátí a děsně se chtějí fotit. A tak pár minut pózujeme a doufáme, že neskončíme na asijských serverech, kde si místní dělají srandu z vyfocených turistů. I když tam už jsme stejně asi hodněkrát 😀

Tak jo, jsme v nejnižším bodě naší dnešní výpravy a musíme se vyškrábat kamsi na začátek údolí, kde by se mohla spojit cesta přes terasy se silnicí. Začátek je asi nejsložitější, protože se musíme vymotat z vesnice – domků postavených v prudkém svahu, mezi nimiž se klikatí všemi směry schodiště. 90% jich končí u někoho na dvorku, 1% vede úplně kolem, 9% vede přes cizí dvorky někam dál. Hodně nám pomáhá GPS a mapy.cz, kde je správná cesta vyznačená, a minimálně poznáme, jestli se jí pořád držíme, nebo jsme někde blbě odbočili. Míjíme školu, kde mají děti zřejmě nějaký odpolední eko kroužek – všude visí cedule, jak se má udržovat čistota, nevyhazovat bordel kdekoliv tě napadne, a jak správně třídit, a děti jsou tu rozptýlené po okolí a že všech struh, strání a zákoutí sbírají odpadky. To teda čumíme a hrozně si přejeme, aby se tenhle trend po Asii co nejvíc rozšířil, protože právě vzdělaná a ekologicky aktivní nová generace může s tragickou odpadovou situací něco udělat. Speciálně malé Indonésany bych sem posílala na převýchovu:-D

Čím víc stoupáme vesnicí, tím jsou domky menší a přírodnější, ty poslední už jsou zcela tradiční ifugaoské (zdejší horské etnikum) chýše ze dřeva, se střechami z palmového listí. Některé pro lidi, některé pro zvířata, a na některých visí velké, rohaté, buvolí lebky. Později jsme se dozvěděli, že podle tradice se rohy a lebky umísťovaly na příbytky mrtvých, takže možná jsme procházeli kolem tradičních, rodinných “mauzoleí”, což není úplně komfortní představa:-)

Po čase míjíme ale i ty poslední chýše a ocitáme se v království terasovitých polí. Tou dobou už nás bolí nohy a sotva popadáme dech, a to jsme teprve na začátku! Na polích touhle dobou většinou nic moc není a chystají se na novou setbu. Zajímavé je, že zdejší terasy neslouží jen k pěstování rýže, ale i jako zeleninové zahrádky, jen se zavlažují podle potřeby a bývají v nich vytvořené úhledné řady záhonů. Sem tam potkáváme někoho z farmářů nebo rozlítané děti, kterým jakoby spleť schodišť vůbec nevadila. Většinou se s úsměvem pozdravíme a jdeme si svojí cestou, nikdo se na nás (snad) nekouká křivě, že nemáme průvodce.

Napojujeme se na betonový zavlažovací kanál, ve kterém někdy je voda, ale většinou ne, a táhne se do dálky po vrstevnici, takže pochod podél něj je hodně příjemnou změnou. Okolí už je dost zarostlé, a tak jakmile se výhled trochu otevře, okamžitě tasíme foťáky, stativ, všechno. S první fotkou je tu ale i první kapka a dost dalších na to, aby bylo lepší techniku zase honem schovat. To se fakt může podařit jenom nám 🙂 Jdeme svižně kupředu za lehkého mrholení a schováváme se pod stříškou, co by se dala považovat za odpočívadlo, kdyby pod ní bylo ještě třeba něco na sednutí. Míjí nás bílý pár s místním průvodcem, asi Němci, jdou shora dolů, a my si na ně ještě několikrát vzpomeneme, jak se měli, když už před nimi byl jen malý kousek cesty. My jsme si to tou dobou mysleli taky, že už to nemůže být daleko k silnici, a hlavně, že nás nemůže potkat nic zlého…

Pod přístřeškem trochu vydechneme, ale musíme svižně pokračovat. Podél kanálu to jde dobře, i když občas balancujeme na úzkém pruhu betonu mezi vodou a bahnem, ale furt relativně po rovině. Údolí je čím dál tím užší a zaříznutější, hluboko pod námi rychle proudí dravá říčka předtím, než se rozlije do sítě kanálů a terasových polí nad Banaue. Přijde nám jasné, že prostě po vrstevnici někde na konci údolí překonáme řeku a dojdeme až na silnici, ale kdepak, takhle jednoduché to teda fakt není. Cesta podél kanálu končí u skromného domečku, který hlídají 3 hafani a paní tu osekává dřevěné kmeny do upravenější formy. Žvýká přitom betel, kterému tady na Filipínách říkají “moma“, a má rudě napliváno všude kolem. Její krvavý úsměv při pozdravu by se dal natočit a použít do hororu. A nám už i navigace hlásí, že jsme dávno mimo trasu. Sakra! Vracíme se tedy podle ní a opravdu, dolů po svahu vede uzoučká stezka. Zase prší víc a my kloužeme po blátivém svahu opatrně dolů. A ne že by nás nebolely nohy už předtím ze stoupání terasami, což je jako půl dne dělat dřepy.

Na dně údolí se zastavujeme u menšího, ale pěkného vodopádu, a začínáme brutálně stoupat. Dostáváme se tak mezi největší terasy v okolí, ty, kvůli kterým se sem jezdí na vyhlídku, a cesta nás vodí mezi nimi pořád nahoru a dolů, schody sem, schody tam. Pršet už nepřestává, maximálně se to chvílemi zmírňuje. Odpočíváme v altáncích, protože už toho máme doslova plné kecky, zvlášť po probdělé noci – ukrutně nás bolí nohy, a celkově jsme úplně vysílení. Jenomže z údolí se sem valí další a další mraky, vždycky s novou vlnou deště, a tak nezbývá, než zatnout zuby a nějak to doklepat. Závěrečné finále před silnicí je opravdu mohutné – přes 130 schodů na jeden zátah! No a odsud jen “spadnout” 3 km vzdušně zpátky do Banaue. Tricykly jezdí narvané, jeepy skoro vůbec, a tak šlapeme po svých.

Na té profláknuté vyhlídce se ale zastavit musíme a stojí to zato, terasy jsou odsud prostě úchvatné. Malinko nám to tu připomíná severní Vietnam, ale je to jiné a nádherné… Z údolí stoupají mraky, z těch tmavějších prší hodně, ale nechají nám asi 30 minut na klidné focení a natáčení. Pak už se stejně začne pomalu i stmívat. Před deštěm nemá cenu se schovávat, a tak jdeme, promokáme čím dál tím víc a jen se těšíme na pokojíček v Banaue, až to ze sebe všechno sundáme a vlezeme si pod horkou sprchu.

Podél silnice jsou domky téměř pořád, malé obchůdky se vším možným, ovšem ne moc širokou nabídkou. Sem tam chlívek s prasetem, kvokající slepice, ospalí psi. Lidi ale většinou usměvaví a zdravící na potkání. U vyhlídky, a pak ještě párkrát, potkáváme stařešiny kmene Ifugao v tradičním oděvu s opeřenou čelenkou a téměř holým zadkem, protože nosí bederní roušku skrývající hlavně přední partie, vzadu jsou to takové vtipné tangáče:-) Chodí tu tak ne z tradice, ale aby si je turisti fotili, samozřejmě. Zepředu… samozřejmě.

V Banaue se pokoušíme najít něco k snědku, protože je jasné, že jakmile jednou vstoupíme do pokoje, už z něho dneska rozhodně nevyjdeme. Je to tu ale bída, všechno drahé nebo divné nebo pizza, takže končíme zase u tety vedle hotelu na kopečku teplé rýže a studeném, smaženém, kuřecím stehně, zatímco domácí si zbytky pěkně ohřívají a v klidu večeří. No, vypadá to, že příjemná véča v Manile byla spíš lokální záležitost, a navíc vlastně byla taky studená. Jednou to člověk přežije v pohodě, ale každý den jíst studené maso v mastné omáčce není žádná výhra… (časem zjistíme, že se v těchto restauračkách dá požádat o ohřátí jídla a někdy vyhoví, někdy ne). Po nic moc večeři jdeme zaspat hlad. Jsme totálně grogy, takže zvládáme akorát horkou sprchu, která ale přijde opravdu vhod (navíc vlastně první od odletu z domova, v Bangkoku je jen studená, takže věčná sláva Banaue!). Pak upadáme do kómatu, aniž zvládneme jakékoli denní záznamy.

 Tisk článku