Vietnam 17 – Dovolenkový ostrov Cat Ba, největší v Halong Bay

...aneb jak jsme si do správného přístavu museli dojít pěšky, jak se dá užít turistické letovisko bez zbytečných výdajů a jak jsme poznali krásy proslulé zátoky Halong
Vietnam 17 - Dovolenkový ostrov Cat Ba, největší v Halong Bay
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kladno

ČTVRTEK 13.8. – DEN TŘÍSTÝ TŘICÁTÝ DRUHÝ – NE ZCELA PODAŘENÁ CESTA DO BAI CHAY

Dnes žádné vyvalování, rychle zabalit, na recepci odevzdat 200 000 Ð za poslední, vytrucovanou noc a rychle mizíme. Akorát se odněkud zjevil náš včerejší „tyran“ a chtěl se vyfotit s „friendama“ na rozloučenou. Neměli jsme z toho moc dobrý pocit, přeci jen jsme ještě měli v živé paměti, jak na nás vletěl se sekáčkem na maso, ale co, už ho asi nikdy v životě neuvidíme:-) Došli jsme na nedalekou zastávku a linkou č. 34 dojeli na jedno z mnoha hanojských autobusových nádraží Gia Lam. Naším cílem byla sice populární zátoka Halong Bay a největší z jejích ostrovů, Cat Ba (Cát Bà), ovšem jako vždy jsme nehodlali přistoupit na pohodlnější, kratší, ale o hodně dražší cestu rychlým člunem z Haiphongu a místo toho se pokusili ušetřit něco peněz variantou přes město Bai Chay, nebo-li Halong. Tenhle název měla nadepsaný jen jediná pokladna na nádraží, s cenovkami 95 000 a 55 000 Ð. V tu nižší jsem ani nedoufala, ale i vyšší by byla pořád v pohodě. Zkusila jsem tedy kyselou madam za okýnkem:

„Dobrý den, chtěla bych 2 lístky do Bai Chay, jsou za těch 95 000 Ð?“

„Ne, ty jsou na odpolední autobus, teď musíš zaplatit 120 000 Ð.“

Pomyslela jsem si NO JASNĚ!, ale odpověděla:

„Aha, děkuju, tak to já si počkám na ten odpolední.“

Osvědčenou taktiku, která vždy zabere, jsme zvolili i tentokrát. Měli jsme spoustu času a málo peněz, a tak jsme se posadili kousek stranou, že si tedy počkáme na ten odpolední spoj. Za 5 minut u nás byl jeden z naháněčů:

„Hello my friends, kam jedete?“

„Do Bai Chay, ale až odpoledne, až to bude levnější, teď je to moc drahé.“

Na důkaz svých slov mu ukazuji ceny napsané na papírku. On mi k nim hbitě připsal informaci, že 95 000 Ð je cena z roku 2013, kdežto 120 000 Ð je aktuální (2015) – NO JASNĚ!!!

Prostě se dáma s pánem nedomluvili, kterou z profláklých odrbávacích taktik na nás zrovna použijou, a tak nám odhalili (potvrdili) obě:-) Bez mrknutí oka jsme lákavou nabídku odmítli, tak klučina odešel, ale snad za minutu byl zpátky a že teda OK, za 95 000 Ð, odjezd hned. NO VIDA, ŽE TO JDE!!!:-) Lístky nám prodala stejná kyselá madam, co mi předtím tvrdila něco o odpolední ceně, ani se přitom nezarděla. V minibusu jsme zabrali zadní 4-sedačku, nacpali batohy pod ní, a jelikož zůstalo poloprázdno, hezky jsme se tam rozvalili, udělali si pohodlí a většinu cesty prospali. Zasloužili jsme si to za všechna ta příkoří, kterých se na nás v posledních dnech dopouštěli, no ne?:-)

Informaci o tom, že autobusák pro Bai Chay se nachází 5 km od města, jsme měli dopředu, ale i tak jsme tam nakonec dojeli, místo abychom si houkli o zastavení u mostu na ostrov Tuần Châu, ze kterého jsme potřebovali chytit pomalý trajekt na Cat Ba. Děsně jsme překvapili všechny taxikáře kolem nádraží, že nechceme nikam odvézt, jak jinak:-) Chvíli jsme si tu poseděli, a pak se vydali pěšky do města, podél jezera Cái Dăm. Nic moc zajímavého tu nebylo.

Když se pak začala objevovat civilizace podél silnice, zkoušeli jsme všechna nhá nghí, abychom se ubytovali co nejdřív, jelikož se ráno budeme muset vrátit nějakých 10 km k mostu. Dost nás vyděsilo, že ceny nešly pod 250 000 Ð, a tak když jsme konečně narazili na podnik, kde byla pani ochotná jít na 200 000 Ð, vzali jsme to, i když to bylo v rámci krásných ubytek ve Vietnamu jedno z horších. Klimoška ale jela v pohodě, tak jsme si tu přes odpoledne trochu odpočinuli, 5 km v polední výhni pro dnešek docela stačilo, takže do vzdáleného centra se nám ani moc courat nechtělo. Až po setmění jsme se vypravili zkusit ulovit něco k večeři, jenže to se ukázalo jako ještě větší problém, než bydlení. Obchůdky jen malé a drahé, nudlopolívka nikde nešla pod 30 000 Ð, což jsme odmítli platit. Aby toho nebylo málo, tak jsme se sobě navzájem ztratili a půl večera místo jídla hledali sami sebe, fakt super. Naštvaní, hladoví a unavení jsme si obalili nervy aspoň cukrovou zásobou z coca coly a šli dnes o hladu spát.

PÁTEK 14.8. – DEN TŘÍSTÝ TŘICÁTÝ TŘETÍ – CESTA NA CAT BA – TÚRA, TRAJEKT, BUS

Chtěli jsme vyrazit hodně brzo, abychom toho měli co nejvíc za sebou, než začne vedro. Nakonec jsme z hotelu odcházeli před 8., což původní požadavek úplně nesplnilo, ale co se dá dělat. Bohužel se ukázalo, že tohle divné město (resp. spíš předměstí) nemá ani žádné ranní žrádelny, ani supermarket v maríně, na který nás nalákala mapa. A tak nezbylo, než o hladu a žízni šlapat a šlapat. Při jedné z mnoha zastávek se s námi dal do řeči asi desetiletý pionýr v bílé košili a červeném šátečku. Krásnou školní angličtinou se námi snažil konverzovat, a tak jsem se mu i přes celkovou zpruzenost pokoušela spisovně odpovídat. Roztomile se zasekl u otázky „How old……?“ a stydlivě sklopil oči, asi mu někdy někdo řekl, že není slušné se cizinců ptát na věk:-)

Když jsme se konečně dotáhli k mostu, už solidně připalovalo, a tak jsme si nejdřív dopřáli delší sicnu pod malými stromky – každý kousek stínu dobrý, a nás čekal nepříjemně dlouhý úsek přes rozpálený most. Jakmile jsme na něj vyrazili, zastavila nás ale vietnamská mamina, která mluvila překvapivě taky docela dobře anglicky a chtěla svým dětem domů dotáhnout někoho na procvičování konverzace. Asi to byla chyba, jen neradi jsme odmítali pozvání do domácnosti, dokonce i s obědem, ale neměli jsme na jakoukoli konverzaci naprosto síly a ani moc náladu – 10 km dopoledním vedrem za sebou a zhruba 7 km ještě před sebou nám na optimismu zrovna dvakrát nedodávalo. Vyměnili jsme si tedy s hodnou paní Hai Van aspoň emailové adresy a párkrát si napsali, abychom jí úplně neodbyli. Přeci jen snahu učit se anglicky je třeba ve světě podle nás podporovat (i kdyby to mělo později znamenat, že budou její děti snadněji šidit cizince:-)).

Na mostě vysedávaly tetky, zabalené jak huhuláci, a pod deštníky, aby ani centimetr čtvereční nevystavovaly připékajícímu slunci, a prodávaly mušle, které jejich muži ráno vylovili z mělkého moře. Pozdravili jsme se navzájem a my šlapali dál, ještě asi kilometr. Když se místo středového silničního pruhu objevil travnatý hájek, se stromky a keři, zlomilo nás to a na dvě hodiny, přes největší vedro, jsme to v trávě zabalili. Kdyby nás chtěl někdo okrást, nebo toulaví psi, co se tu motali kolem, okousat, tak bychom si toho ani nevšimli. Však Cat Ba je ostrov a nikam neuteče… Nabrali jsme ale něco sil a mohli tak pokračovat napříč milionářským ostrůvkem Tuần Châu, když stopování moc nefungovalo (hlavně nebylo moc koho stopovat). Minuli jsme luxusní vilové resorty, uzavřené pláže i ohromný zábavní park, jenže všechno zelo prázdnotou. Možná to souviselo s denní dobou nebo mimosezónou, těžko říct, ale nepotkali jsme fakt ani živáčka. Až v přístavu, neméně luxusním ferry portu, se sem tam někdo mihl. Trajekt na Cat Ba měl stát podle našich, pouhých několik měsíců starých informací 50 000 Ð, nicméně vietnamští obchodníci už to stihli zvednout na 70 000 Ð. Tím se naše úspora oproti lodi z Haiphongu opět o něco zmenšila (i když pořád to byl dost velký rozdíl). Svalili jsme se naštvaně do stínu, unavení, hladoví a žízniví, načež sledujeme, jak si to před nás přihasí taxík, vyskáčou 3 Španělé, popíjejí ledovou vodu a cpou se čerstvým mangem, a nakonec bez zaváhání kupují jízdenky na trajekt. Jó, to je holt úděl nízkonákladového cestování (mimochodem, někdy se tajně těšíme, až si zase vyjedeme na normální dovolenou a budeme si taky moct dopřát ledovou vodu nebo čerstvé mango, kdykoli se nám zachce:-)). Na poslední chvíli jsme se rozhodli cestu dokončit (komu by se taky chtělo šlapat tu šílenou dálku nazpátek?) a Petík koupil lístky. Pokladní nás honem rychle hnala na loď, že už už odplouvá, přitom všichni ostatní, lidi i auta sotva začali nastupovat. Až po vyplutí jsme zjistili proč – obrala nás o 100 000 Ð, které Petíkovi nevrátila, a nechtěla mu dopřát čas si peníze přepočítat. Neuvěřitelný….

Aspoň že hodinová plavba, kvůli které jsme vlastně tohle všechno v podstatě absolvovali, splnila svůj účel, protože byla parádní. Zvolna jsme se šinuli po klidném moři a kličkovali mezi homolemi a skalnatými ostrůvky jako mezi zelenými ledovci. Sem tam projela jiná loďka, na mělčinách trpělivě vysedávali ve svých člunech rybáři a zahlédli jsme i malé plovoucí vesnice. Ty velké „dračí“ lodě s tmavými, zubatými plachtami, tolik populární z fotek zátoky Halong, se tu naštěstí nevyskytovaly, a tudíž i počet turistů na km čtvereční zůstal rozumný:-)

V přístavu už netrpělivě přešlapovali taxikáři i řidič QH public busu, kam jsme se nasáčkovali i my. Průvodčí nás znova nakrknul, když namísto všude uváděných 20 000 Ð chtěl 25 000 Ð za 20 km jízdy. A bůhví, kolik platili místňáci, protože si vždycky všichni dávají móóóc dobrý pozor, aby cizinec neviděl žádnou jejich transakci. Upřímně, začínali jsme být ve stavu, že ještě chvíli a možná nějaký nešťastný vietnamský podvodníček, na kterého to zrovna vyjde, dostane do tlamy…

Když jsme dojeli do městečka Cat Ba, vystoupili jsme na kraji turistické čtvrti, nedaleko přístavu rybářských lodí, a už od dveří na nás mával vizitkou klučina z nějakého hotelu, že má pokoje za 6 $. To nás zaujalo, což byl jeho cíl, samozřejmě, a šli jsme s ním omrknout pokojík naproti přes ulici, do hotelu Khanh Huyen. Za 6 $ jsme nečekali žádné zázraky, ale vylezl z toho jeden z nejkrásnějších pokojů, co jsme kdy viděli, se 3 postelemi, klimoškou, ledničkou, krásnou, čistou koupelnou, velkým společným balkonem a naprosto okouzlujícím výhledem na celý přístav v sevřené zátoce. Neváhali jsme ani chviličku a dobře jsme udělali, bydlelo se tu krásně.

Chvíli jsme si zarelaxovali pod klimoškou, ale ke štěstí nám chyběl ještě nějaký ten žvanec. Podle informací z netu i od recepční měl být o pár ulic dál nějaký CT Market, tak jsme to šli prubnout. Ukázalo se to jako větší obchod, ale stále garážového typu. Ceny měli jen u něčeho, takže jsme nabrali, co se nám líbilo, a pak jsme se u pokladny vždycky nejdřív zeptali na cenu, a pak podle toho si věc nechali nebo vrátili. Opatřili jsme nakonec zásobu pití, instantní polívky a skvělé kokosové bonbony, na kterých jsme se ve Vietnamu stali závislí:-) Vrátili jsme se do hotelu a utišili nejhorší hlad, odpočinuli si, něco popracovali, a pak vyrazili ven zase až večer, samozřejmě za jídlem. Většina restaurací měla jídelní lístky vystavené venku, tak nebylo těžké se rychle zorientovat. Začali jsme trochu bokem od hlavní promenády, u trhu, kde jsme si od sympatické paní nechali nandat nejdřív trứng vịt lộn, tedy vejce s kachním embryem, a pak dohromady bún s hovězími klobáskami, vepřovým masem a krevetkami za 30 000 Ð, dost dobrá záležitost. Po několika dnech bez pořádného jídla nám to ale nestačilo, a tak následoval další chod ve vytipované restauračce, kde měli asi 6 druhů pho po 25 000 Ð. Na zkoušku jsme nejdřív objednali pho hai san, tedy „s mořskými plody“. V praxi to byl sice jenom kus kraba, ale to vůbec nevadilo. Polívka vypadala bezvadně, tak jsme objednali ještě banh da cua, tedy krabí polévku s tlustými, hnědými nudlemi. Ta se stala jedním z mých naprostých vietnamských favoritů. S kraby jsme sice trochu bojovali (byla to celá těla rozsekaná jen na několik kusů, takže maso se muselo z krunýřů pracně dolovat), ale stálo to za tu námahu – masa tam byla spousta a výborné, stejně jako celá jídla. Mňam, slintám, jen jsem si na to zase vzpomněla… Faktem je, že po několika posledních dnech plných naschválů a nepříjemností, byl tenhle večer balzámem pro duši i tělo:-)

Po návratu do hotelu jsme si s recepčním Mr. Tomem domluvili na zítra půjčení motorky za 4 $ a odebrali se na kutě. V hotelu bydleli převážně Vietnamci a vypadalo to, že dole večeří všichni pohromadě u stolů, které se prohýbaly pod jejich neskutečnou hostinou. Akorát že pak spousta z nich si asi nebyla schopná zapamatovat, kde bydlí, protože se pořád někdo dobýval k nám (během celého pobytu, nejenom tenhle večer)…

SOBOTA 15.8. – DEN TŘÍSTÝ TŘICÁTÝ ČTVRTÝ – NA MOTORCE PO OSTROVĚ CAT BA

Spalo se nám zase jednou parádně a nechtělo se vstávat, takže jsme na výlet vyrazili až v 9. Bohužel večerní domluva úplně nezafungovala a žádnou motorku nikdo nepřipravil. Ale zatímco ne zcela důmyslný chlapec nám pořád dokola opakoval „Motorbike no.“, tak slečny měly lepšího podnikatelského ducha a šly nám domluvit motorku do vedlejšího hotelu. Po půl hodině jsme konečně mohli vyrazit na výlet po ostrově i my, nejenom všichni naši sousedé, co nedokážou najít vlastní pokoj:-)

Na Cat Ba není zase tolik směrů, kam jet, a tak jsme se rozhodli to vzít od nejvzdálenějšího místa postupně zpět. Sice jsme trasu mezi Cat Ba Town a přístavem Gia Luận už jednou projeli, ale na motorce, když si můžeme zastavit a fotit kde chceme a kdy chceme, je něco úplně jiného. Taky o dost delšího:-) Po cestě jsme míjeli asi dvě hlavní atrakce ostrova. Zaprvé jeskyni Trung Trang se vstupným 40 000 Ð, které jsme platit odmítli (jednak kvůli principu placení za něco, co není zásluhou lidí, druhak protože po jeskyních ve středním Vietnamu už nás tu asi jen tak něco na zadek neposadí:-)), a jeli dál. Po pár kilometrech a úseku nádherné, mokřadovité krajiny, následovala odbočka do národního parku Cat Ba, který zabírá asi polovinu ostrova a jezdí se do něj hlavně kvůli výhledu na okolní ostrůvky z nejvyššího kopce. Vstupné? Také 40 000 Ð, a tak jsme si to nechali na rozmyšlenou a zpáteční cestu. V přístavu Gia Luận jsme zaparkovali hezky ve stínu a sami poledním žárem pobíhali po mole a okolních plážičkách a fascinovaně fotili ostrůvky, na které bylo odsud vidět. Kouzlo zátoky Halong naštěstí dosahovalo až sem.

Na ostrově jsou všehovšudy 2 asfaltové silnice, první už jsme znali dobře, takže přišel čas na tu druhou. Vede na západní pobřeží ostrova, odkud jezdí pomalé lodě do Haiphongu z přístavu Cái Viềng. Krajina nám tu vyrazila dech. Když silnice přelezla zalesněné okrajové hory ostrova, ocitli jsme se v pobřežní, částečně zatopené oblasti. Viděli jsme mangrovové porosty, rozsáhlé sádky čehosi (možná krabů, podle spotřeby v místních restauracích:-)) a rozparcelovaná vodní políčka, ze kterých se sklízely řasy na obrovské hromady. Nějak jsme se nemohli rozhodnout, jestli se nám to líbí nebo ne. Zajímavé a hodně autentické to ale bylo určitě. Zpáteční cestu jsme potom absolvovali částečně stejně po asfaltce, podél úseku, kde nebyly v zátokách žádné homole a moře mělo barvu bahnitého brčálníku. Místo posledního úseku jsme ale odbočili zase víc do vnitrozemí po štěrkové cestě (byla to rozestavená silnice, dnes je tam už asi asfalt), všude kolem džungle. I další placenou jeskyni jsme minuli téměř bez povšimnutí – rozhodli jsme se zkrátka si Cat Ba užít jen s minimálními náklady – krajina tu je úžasná sama o sobě a motorka nám ke štěstí bohatě stačí. Trochu jsme tedy doufali, že poslední výpary v nádrži nám vystačí k nejbližší civilizaci, což je stejně Cat Ba Town…

Vrátili jsme se tedy do městečka a zajeli ještě posledním možným směrem, na východní pobřeží a do přístavu Bến Bèo, ze kterého zase jezdí výletní a vyhlídkové lodě do spleti ostrůvků a průlivů okolo Cat Ba. Všichni se nás tu pořád snažili nacpat do některé z lodí, až nás to přestalo bavit a jeli jsme zpátky. Měli jsme už hlad (ano, v půl 2 bychom chtěli oběd, děkujeme), jenže CT Market byl zavřený a naše oblíbená pudlárna taky. Nezbylo tedy než vietnamský polední klid vyřešit z vlastních zdrojů. V hotelu jsme si udělali instantku a trochu plánovali další postup severním Vietnamem.

Až před 5. jsme znova sedli na motorku a jeli vyzkoušet ještě zdejší pláž. Kolem Cat Ba je několik romantických zátočin s malými plážičkami, jenže ty nejhezčí mají samozřejmě zabrané rezorty a normální smrtelník se na ně nedostane. Dojeli jsme tedy na první ze tří veřejných pláží, kterou tvořila betonová promenáda, pod ní pruh písku a na něm asi tak 200 lidí cachtajících se po kolena v moři. Koupat se tady jsme neměli ani trochu chuť. Mnohem zajímavější byl výhled na rybáře opodál. Pak už ale honem motorkou na kopec k pevnosti, odkud jsme si chtěli užít západ slunce.

Jenže na pevnost jsme ani nedojeli, jelikož pokladna byla na silnici už dávno, dávno před ní a naše vůle k placení se stále nedostavila. No prostě vyčůránci… a tak jsme byli taky – když jsme v protějším svahu viděli schody a vysekanou cestičku k vysílači nahoře, vydali jsme se tam. Cihlové schody vedly do půlky svahu – stavěla se tu evidentně přístupová cesta k vysílači. Tři chlápci, kteří schůdky stavěli, se na nás tlemili od ucha k uchu, zdravili jsme se navzájem, neměli nic proti našemu výstupu, tak asi dobrý. Nahoře byla další trojice, jeden natahoval dráty na stožár, druhý stál a koukal okolo a třetí se věnoval obrovské dýmce, do které div nenarval celou hlavu. Od podstavce stožáru vedla vyšlapaná cestička pichlavým křovím (i když původně tuším, že jsme vyrazili za keškou), kterou jsme se prodrali až na kraj kopce, a tam se dočkali vysněného výhledu. A že teda stál opravdu zato. Ostrovy, ostrůvky i samostatné skály v zálivech pod námi, které tvoří úplné bludiště pro rybářské i výletní loďky. Vše se topilo v nízkém a sytě zlatém, pozdním slunci a my nacvakali asi milion fotek, a pak se jenom kochali. Byl to asi nejhezčí moment na Cat Ba a jak jinak, než zadarmo;-)

Až když slunce definitivně zapadlo, seběhli jsme kopeček už bez stavbařů k motorce a dojeli do hotelu, se zastávkou v CT Marketu. Mr. Tom se hrozně omlouval, že tu ráno nebyl a my museli shánět motorku, ale samozřejmě pokud zítra budeme chtít vyrazit do parku nebo koupit nějaké lístky, tak je zcela k dispozici a zítra ráno tu určitě bude. No prostě kšeftař každým coulem:-) Poděkovali jsme mu s tím, že si to musíme ještě rozmyslet, došli si na banh da cua a místo dezertu dnes dali kafíčko. Sice bylo asi říznuté vodou víc, než bylo záhodno, ale i tak nás na večer nakoplo, a tak se opožděný spánek dostavil až někdy ve 2 ráno:-) Rozhodli jsme se, že tu ještě jeden den zůstaneme – přeci jen se nám hodily „šetřící“ dny a takové krásné ubytování za 6 $ jen tak možná nenajdeme.

NEDĚLE 16.8. – DEN TŘÍSTÝ TŘICÁTÝ PÁTÝ – DALŠÍ HÁDKA O POKOJ, PRÁCE A KOUPAČKA

Spali jsme do 8, pak se ještě chvíli váleli a postupně přešli do pracovního módu. Do okna nám z balkonu začal nakukovat chlapeček, po něm i tatínek – to snad ne. Ukončili jsme jim zábavu záclonou, když nemají slušné vychování. Během dopoledne se hotel docela rychle vylidnil. Nám zničehonic přestala fungovat klimatizace. Protože při každém jednání v hotelech už čekáme problémy, tak se nám do toho ani jednomu nechtělo a museli jsme si střihnout, kdo si půjde stěžovat a zároveň oznámit a zaplatit další noc. Jelikož mám takové štěstí v lásce, šla jsem samozřejmě já. Na recepci seděla paní, která už od začátku byla dost kyselá a teď mi bez okolků oznámila, že pokud chceme zůstat další noc a mít i klimatizaci, musíme zaplatit 8 $. COŽE??!! Tak koukám, že nezdravá hamižnost nebude problém jenom Hanoje:-( Měla jsem hodně co dělat, abych s ní vydržela jednat slušně a s nadhledem, když jsem měla sto chutí jí zakroutit krkem a otočit se na podpatku, aby neměla ani těch blbých 6 $. Naštěstí se v kritickou chvíli konečně zjevil Mr. Tom, s babou si něco vyříkal a mě následně ujistil, že můžeme zůstat další noc za 6 $, no problem. Uff, už jsem se děsila, že tu budeme mít další sekáčkovou bitku jako v Hanoji. Chudák Mr. Tom asi pořád doufal, že nám prodá tour nebo aspoň jízdenky nazpátek z Cat Ba na pevninu… My jsme se přes den zasekli nad prací, k obědu se obsloužili instantkou a ven se vykopali až ve 4 hodiny.

Vydali jsme se zkusit konečně se trochu vykoupat. První pláž už jsme věděli, že nemá moc cenu, ale druhá, a pak hlavně třetí byly pěkné. Jako většina lidí, i my jsme ignorovali rozmístěná lehátka a křesla, zvlášť když kolem postávali nastartovaní výběrčí daní, stejně jako u záchodků a převlíkáren. Usadili jsme se v písku a dopřáli si asi dvacetiminutovou cachtačku v mírných, teplých a naprosto neosvěžujících vlnách. Některé se přihnaly docela velké, ale takové měkké, daly se lehce proskočit, takže ani já, zatvrzelý vlnofob, jsem s tím neměla problémy. Na dně všude píseček, akorát u břehu úzký pás kamení, takže taky paráda. Konečně jsme si taky trochu letně, jednoduše, prázdninově zarelaxovali:-) Vietnamci nás překvapili, kolik jich ve vlnách dovádělo, a dokonce bez nafukovacích kruhů a křidýlek – mezi Asiaty to budou určitě jedni z nejlepších plavců:-)

Cestou zpátky jsme se zkoušeli poptat po možnostech odjezdu z ostrova, protože jsme to chtěli tentokrát vzít do Haiphongu a ne zase zbytečně přes Bai Chay se sáhodlouhými pochody ničím. V různých cestovkách jsme dostávali ceny 150 – 250 000 Ð za autobus + rychlou loď (speed boat), ale o pomalé lodi (slow boat) všude tvrdili, že žádná nejezdí. My jsme ale měli z netu zjištěno, že by měla, navíc nám bylo jasné, že pokud tu potřebují cestovat místní, tak určitě takové palby za speed boat neplatí. Až u jedněch zavřených informací nám jakási paní polohlasem potvrdila, že slow boat jezdí, prý v 6:30 od mola skoro před naším hotelem a měla by stát 80 – 100 000 Ð. Mluvila potichu, aby někdo z místních nezaslechl, že nám radí, to by to totiž schytala. Tak moc tady ti vydřiduši drží pohromadě:-) Mr. Tom na nás už z dálky mával, ale poprvé mu sklaplo, když jsme oznámili, že ráno odjíždíme, a podruhé, když se ukázalo, že víme o slow boat detailní informace. Uklidnilo ho ale, když jsme za pobyt zaplatili hned, aby s tím ráno nebyly starosti.

Pak jsme si skočili naposledy na banh da cua a pho hai san, dneska tedy asi nejchudší ze všech návštěv, dali kafčo, nakoupili pár zásob (před CT Marketem jsme potkali Toma, protože sem jel za manželkou) a usadili se na hotelu k práci. Pani, co se nás ráno snažila vydírat vypnutou klimoškou, asi vypnula i teplou vodu, kterou na rozdíl od klimy už nezapla. A zítra brzké vstávání, musíme se dostat z Cat Ba a to nejlépe pomalou lodí pro místní, což se jim možná nebude líbit.

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Stáhnout
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.