---

NEDĚLE 9.8. – DEN TŘÍSTÝ DVACÁTÝ OSMÝ – VÍTÁ NÁS HANOJ

Vstali jsme po 8., Petíkovy trávicí problémy stále v akci, ale bylo třeba se pohnout. Zabalili jsme a došli celkem svižným tempem na vlakové nádraží. U pokladny byla dost nemilá pani, která mi bez mrknutí oka sdělila, že všechny vlaky na Hanoj jsou dnes už plné, nejbližší jede o půlnoci – spoj, kterým jsme sem přijeli, a je nejlevnější. Chvíli jsme o tom uvažovali, ale pak nám přeci jen přišlo líto času a šli jsme se zeptat zpátky tu dálku na autobusák. Tam seděla u pokladny podobně příjemná teta, co poslala do háje trojici kluků před námi, kteří sem údajně volali dopředu a dělali si rezervaci. Co teprve čeká nás, pomyslela jsem si, když jsem pomalu nakračovala k okýnku…  K nám byla teta o fous vstřícnější, vypsala dva lístky do Hanoje, a že prý po 70 000 Ð. Když jsme protestovali, že na ceníku i přímo na autobusech je uvedená cena 65 000 Ð, uslyšeli jsme obligátní výmluvu, že to je stará cena (jeden z vietnamských oblíbených triků…o něm, i dalších nástrahách na cestách více v článku Pasti na cestovní peněženku). To je něco, co už nás fakt nebaví, a tak jsme udělali jedinou možnou věc – hodili jí lístky na hlavu a šli se domluvit přímo s řidičem. Celou rozpravu slyšel naháněč, který nám stál za zády, takže to netrvalo ani moc dlouho, krátká debata a za 10 minut jsme seděli v busíku s jednou další babičkou a jeli směr Hanoj za 65 000 Ð:-)

Kus cesty jsme už znali z výletu na motorce a na zbytku nic extra zajímavého nebylo, a tak jsme po čase usnuli. Kolem 14. hodiny nás uvítala Hanoj a Đông Mỹ, jedno z jejích mnoha autobusových nádraží. Linkou č. 8 jsme se svezli do centra, bus stál 7 000 Ð a byl klimatizovaný – dost na pohodu:-) Batůžkářská čtvrť ve staré části Hanoje na sever od jezera Hoàn Kiếm nás překvapila a vyvrátila všechny naše dosud zažité představy a názory na hledání ubytování v jihovýchodní Asii (zajímá vás toto téma? Koukněte na článek Jak na levné ubytování v jihovýchodní Asii a Indii?). Dorazil sem totiž jeden moderní trend (nebo nešvar, chcete-li) jménem booking.com. Tenhle rezervační server jsme doposud vyzkoušeli jen párkrát a uznávali jeho užitečnost hlavně v Evropě, nebo prostě dražších zemích, ale JV Asie byla vždy specifická tím, že nejlevnější ubytování na internetu vůbec není, a proto se vyplatilo hledat a ptát se až na místě (už jenom proto, že si můžu sama prohlédnout, do jaké hrůzy se hodlám nastěhovat, a případně to odmítnout:-)). Batůžkáři v Hanoji ale skoro jinou možnost nemají – všechny hotely, hostely, guesthousy tu jedou přes booking.com a je to pro ně doslova modla. Ve většině z nich jsme si tedy s osobním dotazem ani neškrtli. Nejnižší cena za pokoj tu byla 10 $, což je náš dlouhodobý strop, a tak jsme nakonec zamířili do „hotelu Modrá hvězda“ (Blue Star Guesthouse), který nám doporučili Pavel s Martinou, alias Naše cesta kolem světa. Mladí sourozenci – majitelé byli aspoň ochotní smlouvat a ubytovat nás bez předchozí rezervace. Chtěli také 10 $, ovšem při přepočtu na dongy to bylo 215 000, a tak jsme to stáhli na 200 000 Ð, zaplatili na 3 noci a zabydleli se v malém, tmavém, ale čistém a hezkém pokojíku. Ze začátku nefungoval internet, ale když jsme chlapce trošku vyprudili, pustil akčně druhou síť, dost dobrou:-)

Přes poledne jsme zůstali zalezlí pod příjemnou klimatizací a pracovali, ale hlad a pokročilá hodina nás vyhnaly ven, protože jsme chtěli vidět jezero Hoàn Kiếm (Jezero navráceného meče) ještě za světla. Je to jedna z hlavních atrakcí Hanoje, spojená se známou legendou:

V 15. století, když Vietnamci válčili s mocnou čínskou dynastií Ming, nedařilo se jim vzdorovat a vietnamský národ trpěl, objevil se dračí bůh před králem Le Loiem a zapůjčil mu kouzelný meč. Díky němu Le Loi porazil Číňany a stal se národním hrdinou (snad každé město má po něm pojmenovanou ulici). Meč si chtěl ponechat, ale když jel jednou okolo Zeleného jezera, vynořil se Zlatý želví bůh a vzal si jej nazpátek. Od té doby se jezero nazývá Jezerem navráceného meče a želví bůh na jeho dně se prý objeví znova, když bude vietnamskému národu ouvej.

No jo, někdo má želvu v jezírku a někdo rytíře v hoře:-) Faktem ale je, že vietnamská želva opravdu existovala a opravdu byla unikátní… První obří jedinec byl z hanojského jezera vyloven v roce 1967, bohužel brzy uhynul. Dnes je možné jej spatřit vycpaného a pozlaceného v chrámu Ngoc Son, který leží na ostrůvku v severní části jezera. Na přelomu milénia se v jezeře začala objevovat další obří želva, pojmenovaná Cu Rua (Velký Děd). O jejím výlovu ze zdravotně bezpečnostních důvodů se rozhodlo v roce 2011, a také se tak stalo – želva byla vylovena a léčena ze svých poranění, které jí způsobil odpad v jezeře, a jezero bylo na základě této události vyčištěno. Želva byla považována za jediný exemplář nového druhu – kožnatky Leloiovy. Mnoho vědců ji ale řadilo k jinému, již známému druhu kožnatky Swinhoeovy, jejíž poslední dva další zástupci žijí v Číně a jeden v jiném hanojském jezeře. Když byl Cu Rua nalezen v lednu 2016 mrtvý, byla to pro Vietnam téměř národní tragédie – želva byla miláčkem lidí a považována za posvátnou. Nutno podotknout, že když jsme viděli asijskou posedlost želvami a želvími jezírky na mnoha místech, ani nás to nepřekvapilo. A tedy jen tak mimochodem by mě zajímalo, zda náhodou pan Pratchett se svou želvou plující vesmírem nebo náladovým želvím bohem Omem také nebral svou inspiraci ve vietnamské mytologii:-)

Na ostrůvek se dá dostat po parádním rudém mostě, ovšem vstup do chrámu Ngoc Son je zpoplatněný (30 000 Ð), a tak jsme tuto atrakci vynechali a šlo se raději projít kolem jezera a nasát jeho poklidnou atmosféru. Viděli jsme spousty místních i turistů na procházce, mladíci a slečny školou povinní si na cizincích trénovali angličtinu, starší se pak věnovali cvičení na posilovacích strojích, anebo skupinovému tanco-cvičení. Chodník okolo jezera vedl kolem hned několika stánků s kokosovými a banánovými smaženkami a zmrzlinou. Odpolední procházka příjemná, ale zas taková bomba, jak jsme všude četli, se nám jezero nezdálo.

Následující asi dvě hodiny jsme potom courali útrobami starého města mezi spoustou obchůdků s oblečením, batohy, botami a hledali nějakou rozumnou stravovnu a zásobárnu pro naše účely. Jedlo a pilo se všude, ale za pro nás naprosto neakceptovatelné ceny. Nakonec jsme našli jeden CircleK supermarket, jeden lokální supermarket a restauračku s rozumnými cenami za nudle. Vyzkoušeli jsme mien luon, což měla být nudlopolívka s masem z úhoře, ale byly to tak malé a sesmažené kousky, že mohly pocházet asi z čehokoliv:-) Nicméně se nám tu dostalo užitečné lekce gastrovietnamštiny – když je u názvu nudlí slovo „nuoc“ (tekutina, omáčka), znamená to polívku; když je to slovo „trộn“ (zamíchat, míchat), pak je to nudlový salát:-)

Ne zcela nasyceni, ale zcela uchozeni jsme se vrátili do hotelu, dali teplou sprchu (což v těchto zeměpisných šířkách snad ani není nutné…) a padli za vlast. Jako ta želva.

PONDĚLÍ 10.8. – DEN TŘÍSTÝ DVACÁTÝ DEVÁTÝ – CESTOVATELSKÉ SETKÁNÍ, SERVIS POČÍTAČE, PIVKO

Původní plán byl vyrazit ráno v 8 do servisu s notebookem, protože tady je další Asus značkový, tak bychom mohli zkusit nějak pořešit tu vytrženou wifinu. Ovšem jakmile jsme slezli dolů k recepci, slyšíme zvučné „Jé, ahoj!“ – Martina tu seděla u kompu, čekala na Pavla, co šel pro snídani, a na to, až se někde uvolní pokoj, protože ač měli na dnešek rezervaci, tak zatím volno nebylo. No a tak jsme se konečně, po několikerém dopisování, seznámili i osobně s Martinou a Pavlem, kteří jedou svojí vysněnou a pečlivě připravenou a naplánovanou cestu kolem světa. A to bylo zatím první z celkem tří míst na světě, kde se naše cesty protnuly:-) Každopádně když byli po ruce Češi, tak se mohl jít celý servis bodnout, i kdyby se na hlavu stavěl. Dopoledne jsme strávili v družném hovoru, výměnou dosavadních zkušeností a plánů do budoucna, i když naše způsoby cestování se v lecčems lišily.

Teprve kolem jedné hodiny se Pavel a Martina mohli jít ubytovat a my konečně teda vyrazili do toho servisu. Jelikož Hanoj má hustou síť MHD busů, tak jsme se svezli autobusem č. 9 a pobočku našli bez problémů, horší byla domluva na místě, a to i přesto, že slečna, která nás dostala na starost, uměla trochu anglicky. Po nějaké chvíli dohadování jsme se dostali k tomu, že oni potřebují ověřit, jestli mají potřebnou součástku, a pokud ne, tak jak dlouho by trvalo jí objednat a za kolik. Do zítra se ozvou mailem. To by šlo. Sepsali jsme objednávku a ze slečny vypadlo, že si ale počítač nechávají, což se nám nelíbilo – proč by tu měl zbytečně ležet, když na něm můžeme pracovat a odesílat fotky na rychlém internetu? Nic, dali jsme jim hodinu, ať si z počítače ověří a zjistí, co chtějí, pak si ho vezmeme, a když to bude mít smysl, tak znova přineseme na opravu. Souhlas.

Hodinu času jsme strávili bloumáním po „technické“ ulici (kterých má taky Hanoj nespočet, samozřejmě) plné prodejen mobilů a počítačových komponentů, ale našli jsme také pěkné zákoutí ve vnitrobloku, malé jezírko obklopené restauračkami. Všichni se na nás smáli a zdravili, a tak jsme neodolali a u jedné takové paní si objednali bún cá. Dostali jsme největší a nejlepší nudlopolívku za posledních několik dní, sice za 25 000 Ð, ale nelitovali jsme jediného dongu.

Už při obědě nás přes mobil naháněla slečna ze servisu, a tak jsme se tam hned po jídle nedočkavě vrátili. Součástku mají a opravu udělají do zítřejších 15 hodin. Zadarmo, vzhledem k stále trvající záruce. Fajn, to by šlo:-) Lehce nervózně jsme jim tedy miláčka nechali a doufali, že to je naposledy a všechny problémy světa se už vyřeší. Vrátili jsme se do vychlazeného pokojíku a dali trošku leháro.

V 6 hodin jsme se dole na recepci znova sešli s Pavlem a Martinou, dopovídat všechno, co jsme ráno nestihli. No dobře, to je blbost, tak prostě pokračovat:-) Měli jsme vyhlédnutou paní s bún chá za 25 000 Ð, ale ouha, prý má jen jednu poslední porci. Obešli jsme tedy centrum a došli až na kraj malých uliček starého města, kde jsme našli luxusní pho bo za 30 000 Ð, se smlouváním. Bohužel, Hanoj je Hanoj a všechno je tu spíš dražší, o nudlích za 20 000 si můžeme nechat zdát… Pho bylo ale fakt výborné a jednou za čas to peněženka zvládne:-) No a jak už to tak bývá, když se někde sejdou Češi, jde se na PIVO! Zvlášť, když to je tu pro změnu extrémně levné – větší sklenice za 5 000 Ð (5,5 Kč). Batůžkářská čtvrť se večer zaplňuje malými stolečky, židličkami a naraženými sudy, ze kterých se točí zlatavý mok do sklenic s ledem. Hlava na hlavě a všichni happy. A tak jsme se i my nechali pohltit atmosférou jedné velké párty a prokecali několik dalších hodin, než jsme totálně zdrchaní (unavení, nikoli opilí, po 4 kouscích) odpadli. Zvládli jsme se akorát domluvit na tom, že se zítra společně půjdeme podívat za „strýčkem Ho“.

ÚTERÝ 11.8. – DEN TŘÍSTÝ TŘICÁTÝ – MAUZOLEUM, STĚHOVÁNÍ, SERVIS, DIVADLO

Jednou z velmi populárních „atrakcí“, které Hanoj nabízí (hlavně pro Vietnamce), je návštěva komplexu budov spojených s ikonickým Ho Chi Minhem, v čele s jeho mauzoleem. Bylo to něco ne moc obvyklého a se vstupem zdarma, a tak jsme se rozhodli se sem zajít podívat. Podrobnou reportáž nabízíme v extra článku Návštěva u strýčka Ho…

S Martinou a Pavlem jsme se sešli o půl 8. Oni měli pobyt se snídaní, ovšem když jsme viděli omeletu, toust a kafe, čili věci, které bychom si do své ideální snídaně určitě nevybrali, tak nás to ani nemrzelo. Na autobus (linka 9) jsme se nakonec vykašlali a došli jsme do vládní čtvrti po svých, trvalo to asi 30 minut a cesta vedla mezi koloniálními vilkami, nebo třeba kolem ohromné císařské citadely. Po zdlouhavém obcházení všech pozemků jsme konečně dorazili ke správnému vstupu do areálu mauzolea. A tam začala pruda, na kterou jsme přesně vysazení. Batůžky se musely nechat v úschovně a na foťáky dostal každý červenou taštičkou, kterou ovšem záhy odevzdal v další úschovně. Do mauzolea jsme tedy vstupovali tak akorát se dvěma číslíčky v kapse. Uvnitř mauzolea vládne přísný zákaz focení, ale Vietnamci evidentně nechtějí nic ponechat náhodě… Areál mauzolea tvoří ohromné pozemky, park, nebo třeba široký bulvár, na němž se konají vojenské přehlídky. Pro návštěvníky vede přesně vyznačená cesta, kudy se mají pohybovat – zastřešený koridor. Zástup lidí navíc hlídají dva zástupy stráží z každé strany, aby se jim tam náhodou nechtěl někdo courat, kde nemá. Když nás začali před vstupem do samotné budovy mauzolea řadit do dvojstupů, už jsme se museli uchechtávat nahlas a dělat si legraci, že chybí jen to, abychom se museli chytnout ve dvojicích za ruce jako ve školce:-) Ono vůbec výprava, kterou místní berou s posvátnou úctou, pro nás byla spíš jedna velká komedie… Vitrínu se 46 let mrtvým Ho Chi Minhem, který vypadal jako vosková figurína, jsme si obešli v hrobovém tichu, stejně jako všichni ostatní. Možná nás častěji napomínaly pravidelně rozmístěné stráže, protože jsme si ze zvyku neustále strkali ruce do kapes. Mít ruce v kapsách nebo překřížené na prsou se totiž v budově taky nesmí… Ostatní budovy v areálu (prezidentský palác, dům, kde Ho Chi Minh bydlel, muzeum), kam už se platil vstup, jsme bez skrupulí vynechali, vyzvedli si svá zavazadýlka a vydali se zase pěšky do hotelu.

Martina s Pavlem se šli balit, protože i když to měli napůl domluvené, tak místo na další noc jim nezarezervovali, a tak se museli stěhovat. To jsme ještě netušili, že je za hodinu budeme nedobrovolně následovat… Zničehonic nám totiž vypl proud, a po chvíli pátrání se ukázalo, že problém se týká našeho a vedlejšího pokoje. Chlapec z recepce chvíli pátral, několikrát prohlásil „Shit!“ a nakonec nám doporučil si najít jiný hotel, protože ostatní pokoje má obsazené. S tím jsme si dovolili důrazně nesouhlasit, protože to nebyla naše chyba, a tak se kluk hluboce zamyslel a přišel s tím, že nedaleko má hotel jeho kamarád, tak nám to tam dohodne. Balili a odcházeli jsme dost narychlo a z celé té situace jsme byli takoví roztrpčení. Trochu nás uklidnil náhradní pokojík – sice byl menší, ale s oknem, ledničkou a routerem hned za dveřmi, celkově hezčí. Později jsme zjistili, že tenhle hotel byl taky dražší, ale nechali jsme kluka a recepční z nového hotelu, ať si to mezi sebou vyřeší, že nehodláme nic platit, když už jsme jednou zaplatili na 3 noci, a ono to v pohodě fungovalo.

Já vím, pomalu začínáme vypadat jako arogantní zmetci, co si na chudáky místňáky pořád dovolují, a je pravda, že občas jsme si sami říkali, jestli to už nepřeháníme, jenomže kdo ve Vietnamu byť jen na chvíli povolí, je nemilosrdně odrbán, podveden a v očích Vietnamce svým způsobem sražen na úroveň „chodící peněženky, ze které si můžu kdykoliv odsypat“. Trpěli jsme jim to měsíc, než jsme pochopili, jak to v téhle zemi funguje pro ty, kterým není úplně jedno, kolik za co utrácejí, a pak se zkrátka přizpůsobili. Aneb „jak vy k my, tak my k vy“:-)

V novém hotelu jsme v podstatě jenom nechali batohy a moc se nezdržovali, protože Martina s Pavlem a další program na nás už čekali. Na druhý pokus jsme chytli správný autobus č. 9 a dojeli do „technické“ čtvrti, nám již dobře známé. Vzali jsme kolegy cestovatele na oběd k usměvavé tetě, co jsme byli včera při čekání na servis, oni si dali naše včerejší bún cá a my vyzkoušeli novinku banh da, což byla nudlopolívka se silnějšími, hnědými nudlemi. Nevím, zda byly předtím osmahnuté, nebo barvu získaly třeba z jiné mouky, ale já jsem si je opravdu zamilovala a ani Petíkovi rozhodně nevadily. Těsně před 15:30 jsme se rozdělili, Martina s Pavlem šli shánět něco do mobilu a my si vyzvednout svého miláčka. Najednou ale pípá sms, že sorry jako, ale oprava bude hotová až v 17 hodin. To už jsme stáli prakticky na prahu servisu. Usoudili jsme, že chlapci už měli času dost na to, abychom jim dobrovolně ukrajovali ještě víc z toho našeho, a tak jsem rázně nakráčela dovnitř a slečně oznámila, že bohužel večer odjíždíme z města a můžeme tedy na opravu čekat maximálně 30 minut. No vida, a za 20 minut jsme si odnášeli opravený a konečně plně funkční notebook:-) (Respektive o hodně později, dávno mimo Hanoj, jsme zjistili, že nefunguje dotykový monitor, ale nebyli jsme si pak už jistí, jestli předtím fungoval, a tím pádem který servis nám ho špatně vyměnil:-()

Když jsme se zase našli s Martinou a Pavlem, vrátili jsme se do centra a už potřetí šli do Lotterie na zmrzlinu, ale ani tentokrát ji neměli. To fakt naštve – vychválili jsme ji kamarádům do nebes, a pak ji nemohli ochutnat:-( No ale i tak jsme se v Lotterii usadili na dvě hodiny, posvačili malé hranolky a řešili, co a jak v Halong Bay, naší příští destinaci. Po 18. hodině jsme se odebrali do divadla na představení vodních loutek. Lístky jsme kupovali o den dříve, stály 100 000 Ð za osobu. Uvelebili jsme se ve 2. řadě, takže vidět bylo parádně, jen před námi seděly dvě ženštiny s hrozně velkými hlavami, tak jsme mezi nimi museli s foťákem a kamerou trochu kličkovat.

Vodní loutkové divadlo je tradiční zábavou původem z vietnamského venkova, ale později oblíbenou kratochvílí i u královského dvora. Spojením se zaplavenými rýžovými poli vyjadřovalo význam vody pro obyvatele Vietnamu. Loutky jsou vyrobené z lehkého fíkovníkového dřeva, ale nalakované a potažené odolnými materiály, aby ve vodě vydržely. I tak mají omezenou životnost a je třeba je čas od času obnovovat nebo vyměňovat za nové. Vodiči loutek stojí za oponou, po pás ve vodě a ovládají loutky pomocí dlouhých táhel. Témata her jsou zpravidla příběhy ze života vesničanů, pohádky a bajky, nebo legendy, které se v zemi tradují.

Na hladině bazénku, který nahrazuje pódium, jsme sledovali sedláky, jak sejí rýži, naparující se kohouty, draky dštící oheň, pasáčky kachen, kteří chrání hejno před nenechavým tygrem, i část legendy o vzniku Hanoje. Slovům jsme sice nerozuměli, ale moc to nevadilo. Nedílnou součástí představení byl hudební soubor sedící po straně a – na rozdíl od herců – pěkně v suchu. Na závěr se potom vodou přišli ukázat i herci a herečky – ti praví hrdinové celého představení. Neskutečně je obdivujeme, protože jednak vodit klidně i půlmetrové loutky na dvou- až třímetrových kladkách a ještě přitom stát hodinu po pás ve vodě, to asi není žádná sranda (i když dnes už se prý většinou hraje ve voděodolném obleku – mně ale ti naši přišli solidně zmáčení).

Po představení jsme si ještě společně zašli na poslední večeři, pho bo, když nic jiného levného nebylo k dispozici, a pak se rozloučili s přáním šťastné cesty. To jsme ještě netušili, že to nebude ani trvat moc dlouho, než se znovu s Martinou a Pavlem potkáme:-) Na pokoj jsme si koupili pepsinu a cibulové kroužky a do 4 do rána pracovali, hlavně se tedy tak dlouho odesílaly fotky. Klimatizace měla slabší výkon, a tak jsme se u toho trochu potili. Jinak jsme si ještě večer na recepci prodloužili pobyt o další noc, protože díky programu s Martinou a Pavlem jsme nestihli vše, co jsme původně v Hanoji plánovali. Slečna nám bez problémů všechno odsouhlasila, včetně snížené ceny, takže jsme si v klidu natáhli noc, a potom i ráno…

STŘEDA 12.8. – DEN TŘÍSTÝ TŘICÁTÝ PRVNÍ – CELODENNÍ HOTELOVÁ HÁDKA

Dopoledne jsme si přispali, a pak rovnou přešli zase k práci, že si ještě trochu pohovíme a do Etnografického muzea vyrazíme odpoledne. Jenže v půl 1 na nás klepe provozní hotelu, že už je po checkoutu, on má hotel plný a ať se nejpozději do 2 hodin zdekujeme. COŽE?! To je asi nějaký špatný vtip, si nejdřív říkáme. Jenže on to myslí smrtelně vážně…

Jak asi tušíte, tohle jsme si nemohli nechat líbit, zvlášť když jsme se večer s recepční schválně dopředu na všem domluvili. Navíc, i kdybychom na to přistoupili, tak jednak už odjel ranní autobus, takže bychom se nikam nedostali, a druhak v jiném hotelu už na jednu noc žádnou slevu neukecáme. A tak jsme se prostě zabejčili a spustil se tím několikahodinový tvrdý boj o cimru…

S chlápkem není rozumná domluva, zkouší to nejdřív Petík, pak já po dobrém, ale jeho nebetyčná arogance („Mě platí manažer, takže pracuju pro něj, ne pro hosty.“) nás jenom víc a víc dráždí. Postupně hádka graduje, křičíme na sebe jak smyslů zbavení, vzduchem létají sprosté nadávky jak lístky od Večerníčka. A protože jich má angličtina tak málo, pomáháme si košatou češtinou:-)

 V jednu chvíli už jsme byli ochotní povolit a odejít do jiného hotelu, o kterém tvrdil, že je domluvený a pro nás rezervovaný. Vydávám se tam tedy s jiným poskokem na motorce, přes půlku města. Hotel vypadá hodně pěkně, ovšem samozřejmě nic domluveného není. Chtějí tam víc peněz a rýsuje se tu tak akorát další hádka a to fakt nemám zapotřebí – jeden debil na krku pro dnešek stačí…

Vracím se do hotelu a překvapuju sama sebe rázností, s jakou chlapovi oznamuju, že nikam nejdeme a basta. Zamykáme se na pokoji a jsme zvědaví, jak tohle dopadne – už jsme dávno pochopili, že Vietnamci se taky tak lehce nedají.  Najednou nám začne být strašné vedro, nefunguje internet ani žádná elektřina – chlápek všechno povypínal, aby nás vystrnadil. No tos zrovna uhod´, mladej!…

Když vidí, že to na nás nezabírá, zkouší další trik – výhružku. Rezervním klíčem si odemyká a najednou stojí ve dveřích a ohání se sekáčkem na maso. My zůstáváme jenom zírat – ani ne strachy, spíš údivem. Po pár vteřinách nám ale otrne a Petík, tou dobou už přehřátý a rozzuřený jak býk v aréně, chlápka drapne za flígr a vyhazuje z pokoje ven, sekáček nesekáček.

 Takhle se to několikrát opakovalo (i když už bez sekáčku, asi pochopil, že ani tahle výhružka na nás nezabírá), až jsme to pomalu začínali vzdávat a smiřovat se s odchodem. Věděli jsme, že ohánět se policií ve Vietnamu nemá cenu, ale napadla nás poslední zoufalá myšlenka: Všichni jsou tu ukrutně fixovaní na svou modlu, booking.com.

A tak když chlapík znova rozráží dveře, zasekne se, zůstane civět na Petíka s telefonem u ucha (vypnutým, samozřejmě) a mě se ptá, kam jako volá? „Máme známou, manažerku v booking.com a budeme si na tenhle tvůj hotel pořádně stěžovat.“ oznamuju mu suše (kamarádku v bookingu jsme tou dobou opravdu měli, i když ne manažerku, ale to nevadí, i tak byla naším spásným nápadem – díky, Ivo!:-))

Chlapík v tu ránu bledne jako stěna, okamžitě otáčí o 180°, omlouvá se a prosí, ať nikam nevoláme, že bylo dnes moc horko a skvrny na Slunci a kdesi cosi, tak se nezlobte, my friends, a zůstaňte tu, jak jenom potřebujete… Okamžitě zapíná elektřinu, obdarovává nás lahvemi se studenou vodou a ještě několikrát během odpoledne se přijde ujistit, zda je všechno v pořádku.

Sami jsme až takový efekt nečekali, ale rozhodně jsme byli rádi, že máme kde přenocovat a pracovat, když už jsme přišli o to muzeum (dneska už bylo pozdě se do něj vypravit a druhý den jsme museli odjet hned ráno).

Večer už jsme si pak došli jenom na jídlo a trochu se protáhnout, nakoupili pohledy a něco zásob ve VinhMarketu, který byl levnější, než CircleK, a pak zase do noci pracovali. Však to zítra v autobuse dospíme.

Download file: 14849.gpx