Pasti na cestovní peněženku – 11 tipů, na co si dát pozor

V mnoha oblastech světa, především těch, které nejvíc těží z turismu, platí : “Turista je chodící peněženka a musíme z něj vymáčknout co nejvíc, a pokud možno se při tom co nejmíň nadřít.” Některých drobných podvůdků a očůrávek si ani nemusíte všimnout, s jinými se naopak domorodci nijak netají, některé turistické pasti jsou dokonce oficiálně posvěcené státem. Spoustě z nich se dá díky opatrnosti a pozornosti vyhnout, někdy jde o tak malé peníze, že dokonce i Čech nad tím mávne rukou, a někdy si to člověk prostě musí “vyžrat”, aby se poučil pro příště. A i když si myslíte, že už jste něco procestovali a jen tak něco vás nezaskočí, stejně můžete naletět na hloupý trik. Fakt.

Pastičky na vlastní kůžičky

Naše více než tříletá cesta nás provedla Blízkým Východem, Indií, zeměmi jihovýchodní Asie až na Nový Zéland a do Austrálie. V některých státech se nějaké ty kulišárny objevovaly více (Indie, Indonésie, Vietnam), jinde méně (Írán, Kambodža, Thajsko, Malajsie, Nový Zéland) a někde vůbec (Omán, Austrálie). O tom, jestli a případně čeho jsme se dočkali, dnes trochu povyprávíme a může to sloužit jako takové drobné varování pro ostatní. A v některých případech se budete moct i škodolibě uchechtnout.

1. Taxíkařina v krvi

V íránském Kashanu se nám stalo, že když jsme odmítli služby taxikářů (jako vždy a všude), jeden z nich se nedal a dlouho nás ukecával, ať jdeme navštívit jeho rodinu. Po telefonu nás zvala na čaj jeho sestra a my podlehli. Večer u rodiny byl moc příjemný, Íránci jsou prostě zlatí lidé a žádné pasti nebo lsti není důvod čekat. Nechali nás u sebe přespat a druhý den jsme si měli jet prohlédnout Kashan. A najednou se dozvídáme, že odvoz z města do jejich domu a zpět musíme zaplatit, taxikář nás prostě nehodlal pustit jen tak. S naším napjatým rozpočtem jsme nad tím rukou nemávli, ale bylo nám trapné se dohadovat a nakonec mu zaplatili. Koneckonců vyšlo to levněji, než se ubytovat, tak to byl aspoň revanš pro rodinu. Jen tím celé příjemné setkání poněkud zhořklo.

2. Bangkokský evergreen

U taxikářů, respektive tuktukářů ještě chvíli zůstaneme. Trik starý jako Metuzalém zkoušejí snad na každého turistu v Bangkoku, jakmile se přiblíží Královskému paláci, hlavní památce. Namluví mu, že palác je zrovna teď zavřený, otevře se později, ale může s ním jet jen za 20 bahtů (dnes už možná trochu víc) na prohlídku města. Poté jsou nic netušící turisti zataženi do pasti okružní jízdy po různých obchodech a dílnách, kde čelí mnohem většímu náporu na svoje peněženky než 20 bahtů. Tohle naštěstí známe jenom z doslechu, většinou na každého tuktukáře stačí hláška, že nejsme v Bangkoku poprvé:-)
(Pozn. Od podzimu 2016 do podzimu 2017 byla skutečně většina Královského paláce turistům nepřístupná z důvodu úmrtí krále a držení ročního smutku. Místo okruhu s tuktukem bylo ale stejně lepší jít třeba do vedlejšího chrámu Wat Pho;-))

Grand Palace v Bangkoku – nádhera, na kterou není třeba koukat jen z dálky a nechat si namluvit, že je zavřeno.

3. Ošemetné hranice

Země JV Asie jsou levné dovolenkové destinace, ale v souladu s celkovou obchodnickou povahou si nechají své poklady řádně zaplatit na vízech (až na výjimky). Nejlevněji opatříte víza do Kambodže a Laosu při pozemním přechodu hranic, ovšem to si buďte jistí, že na vás něco zkusí. Proslulý je přechod Poi Pet mezi Thajskem a Kambodžou, kde mají dokonce celé “falešné” imigrační centrum (vlastně je pravé, vízum dostanete, ale bude stát místo 30 rovnou 45$). Na toho, kdo se mu vyhne, číhají kambodžští celníci se smyšlenými poplatky. Hřeší na tom, že většina lidí je tu autobusem a v pasti s obavou, že na ně nepočká, kdyby se zdrželi. Asi mají pravdu. My zde využili naši největší výhodu, dostatek času, a mohli se smyšlenému poplatku účinně bránit. Stačilo se odvolat na oficiální web ministerstva a na potvrzení začít vytahovat telefon, a hned byl klid a víza v pase, i přes kyselé obličeje:-)
Podobné to bylo na přechodu z Vietnamu do Laosu, vysoko v horách, kde po nás chtěli poplatek za udělení razítka a za přechod mimo úřední hodiny. Obojí jsme odmítli platit, místo toho si začali vařit večeři a ptát se po placu na stan. Celníci to nevydrželi a po jídle nás poslali pryč, že to za nás někdo zaplatil. Později jsme se dočetli, že tyhle nové a zlodějské poplatky opravdu všude vybírají, asi jsme tedy neměli nárok pyskovat, ale výraz celníka, když jsme mu řekli, že nic víc než víza nezaplatíme a jestli by nám nemohl uvařit vodu na polívku, stál za tu srandu:-)

4. Státem posvěcené okrádání

Jiné ceny pro místní a jiné pro cizince (případně zcela volné vstupy pro místní), jsou tak běžnou záležitostí, až jsme si říkali, proč jen ČR je tak blbá, že to nemá taky (i když obecně jsme samozřejmě PROTI této metodě). Někde je to neofiko, ale veřejné tajemství (Thajsko, Kambodža, Laos), někde si dávají tak moc pozor, aby na to turista nepřišel, že to bije do očí (Vietnam, Indonésie), jinde se s tím netají vůbec (Malajsie, Indie, Írán). Do extrému to dotáhli v Indii, třeba vstup na Taj Mahal stojí místní 20 rupií, cizince 750 (aktualizace 2024: místní 50 Rp, cizinci 1100 Rp). Cizinec si pak přijde jak v pasti a nemá šanci ani na pěknou fotku bez lidí, protože davy Indů jsou všude!
Bohužel většinou stejně nezbyde, než na ceny přistoupit. Odpor doporučujeme ve Vietnamu a na Bali, kde ztratili míru a říkají si ceny vyšší než v západní Evropě. Občas se nám ještě povedlo uhádat něco v Íránu, když jsme podle rad z netu apelovali na zákon yeksan sazi zakazující dvojí ceny, ovšem jeho platnost je trochu sporná, takže někde se nám vysmáli.

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

Vyfotit Taj Mahal bez lidí sice jde, ale není to úplně jednoduché – dav turistů a na každého bílého nejméně 10 Indů:-)

5. Hrátky s čerty…a cenami

A u cen ještě chvíli zůstaneme. Když člověk v Asii zůstává delší dobu a víc si všímá (anebo když na dlouhé výpravě řeší každou korunu, jako my), tak zjistí, že je obětí obchodníků na každém kroku🙂 Klíčová je chvíle, kdy se zeptá na cenu, což každý uvědomělý cestovatel dělá jako první. Pak sleduje, jak se milému prodavači přehřívají mozkové závity, honem vymyslet sumu, abych se dnes už nemusel hnout (my v tenhle moment odcházíme), nebo v restauraci hbitě sáhne po anglickém menu (které usnadňuje komunikaci, ale ceny tam nejsou stejné jako pro místní). Při placení se s oblibou zaokrouhluje, neuznávají slevy (v malých marketech), nevrací nebo vrací špatně, případně místo drobných dostanete bonbón.
Jak se proti tomu bránit? Pokud neumíte perfektně místní jazyk (anebo ještě lépe k tomu nejste vzhledem Asiat), tak těžce, ale dá se to trochu eliminovat následujícími opatřeními:

• mít povědomí o cenách – projít pár tržnic, ideálně místa, kde mají ceny napsané, ptát se, komunikovat
• v obchodě si dopředu spočítat, kolik mám platit
• všude platit pokud možno přesně
• naučit se místní psané znaky pro číslovky (např. v zemích s arabským písmem), případně se hodí mít po ruce kalkulačku
• naučit se v místním jazyku zeptat na cenu (byť třeba jen jedním slovem), a následně se naučit i číslovky, aby člověk rozuměl odpovědi a prodavač mu to nemusel opakovat anglicky, ale už s dvojnásobnou částkou

Dalším krajně otravným zvykem je měnění cen. Specialisti v tomto oboru jsou Vietnamci, ale umí to i na Bali, v Indii, Malajsii. Narazili jsme na to třeba při prodlužování pobytu v hotelu, kdy chtěli bezdůvodně víc peněz, než za předchozí noci (nezbývá, než si to vyhádat, oni zkoušejí, jestli si to necháme líbit). V Indii a Kambodži chtěli občas “dýško” ve výši skoro celé služby (plaťte nebo ne, záleží, s jakou karmou chcete odejít:-)). Ve Vietnamu jsou klasikou autobusová nádraží, kde mají vypsané ceny do nejposlednějšího zapadákova, ale budou vám skálopevně tvrdit, že to jsou staré ceny/že to je cena odpoledního spoje, ale vy jistě spěcháte na ranní/že to nejsou ceny pro cizince, apod. Pomáhalo nám zeptat se přímo řidiče (ti natahují taky, ale míň), nebo si sednout a trpělivě čekat, on vždycky někdo přišel s lepší nabídkou:-) Pravda, tohle si může dovolit cestovatel s dostatkem času, na druhou stranu spěchající dovolenkář se asi na lokální autobusáky vůbec nedostane:-)

6. Kouzelník ve směnárně

Takové to malé domácí ojebávání člověk občas překousne, přeci jen asijské výdělky zdaleka nedosahují těch našich, tak tetce na tržišti dopřejme, ale mnohem horší pasti jsou směnárny. Vždycky!!! si všechno ověřujeme předem (kurz, poplatek), spočítáme si sami cílovou částku a vyměněné peníze na místě sami přepočítáme.
Při druhé návštěvě Bali, po roce a čtvrt na NZ a v Austrálii, kde člověk ztratí ostražitost, protože není tolik potřeba, jsme zapomněli na varování o směňování na ulici a šli za nejlepším kurzem. Chlapík za přepážkou předvedl úplného Copperfielda a my se stále divili, proč nám peníze po přepočítání nevycházejí. Jednou ale nepřiložil tajně odebranou část bankovek k celku dost rychle (a tím potvrdil naši domněnku) a správně odpočítané peníze jsme mu fofrem sebrali. Pokoušel se ukrást čtvrtinu celé sumy – jak říkám, Balijci už neznají zdravou míru:-(

7. Peníze nebo život!

Musím to zaklepat, ale na lidi máme na cestách převážně štěstí, maximálně jsou trochu dotěrní. Jen jednou jsme se dostali do nebezpečné situace, vlastní hloupostí. V honbě za co nejlepším výhledem na horu Ararat jsme se ocitli ve slumu na okraji města Doğubayazıt, kde naše příliš vystavovaná fototechnika přilákala zvědavé oči. S očima přišla i ústa s výhružkami a ruce s nožem. Nakonec nás zachránila lehká znalost turečtiny (včasné varování, o čem je řeč, jinak jsme vehementně dělali, že nerozumíme), rychlý ústup a projíždějící auto, ve správnou chvíli na správném místě, které nás z téhle pasti definitivně odvezlo.
V JV Asii si zdejší střízlíci na Evropany moc nedovolí. Jediná výjimka, kde nejdou daleko pro násilí kvůli pár korunám, je Vietnam. Třídním nepřítelem se stanete například tak, že opovrhnete speedboatem pro turisty a jedete radši třikrát levnější lodí pro místní, kde o cenu musíte navíc tvrdě smlouvat (Cat Ba).
Pokud už byste se na cestě skutečně dostali do nepříjemností, nebo jen zkrátka chcete být připraveni na všechno, mrkněte se také, čím vybavit lékárničku na cesty.

Výhled na Ararat nebyl nejčistější a ještě nás stál nepříjemnosti. Příště je třeba dobře zvážit, kde vybalovat veškerou fototechniku.

8. Tak bohatí, abychom si kupovali levné věci

Problémy s výbavou jsme na kratších výpravách nemívali, ale téměř tříleté cestování mnoho věcí nepřežilo, ať už únavou materiálu, nebo naším (či cizím) přičiněním (co se (ne)osvědčilo po prvním roce, si můžete přečíst tady). Do jejich obnovy mluvil napjatý rozpočet, kdy jsme nechtěli příliš utrácet už jen proto, že to 1) nemusí dlouho vydržet (sluneční brýle, selfie tyč), nebo že 2) se to v dané lokalitě nedá sehnat v dostatečné kvalitě, ani když připlatíme (trekové boty, fotovýbava, fotobrašna, stativ). Takže jsme často šli hlavně po ceně (když už nestačili naši věrní společníci režná nit, vteřinové lepidlo a izolačka)
Podle toho to pak vypadalo… Typicky třeba obchoďák Pantip v Bangkoku (paměťové karty a externí disky ok, ale redukce do zásuvek, kabely, baterie po pár použitích na odpis). V Asii je taky problém s originalitou – když například víte, jak odhalit fejkové filtry na foťák, tak najednou nenajdete v celé Malajsii jediný originál… A poslední zkušenost je z oblíbené zásobárny nejlevnějších nákupů čehokoli na Novém Zélandu, obchodů Warehouse (něco jako velké Tesco, ale míň jídla), kde nakupuje každý chudý backpacker a doufá, že mu ty věci vydrží do odjezdu ze země… Jen externí disky a oblečení se jakž takž osvědčilo… boty vydržely dva treky, kastrol se celý sloupal, sadu nářadí jsme na pár šroubech prakticky zničili, sluneční brýle nepřežily kapku vody:-) Výhodou tohoto podniku je, že se dá zboží bez udání důvodu vrátit (nepoškozené) nebo v klidu vyreklamovat (poškozené), a tak svou skromnou výbavu můžete pořád dokola obnovovat prakticky zadarmo:-)
S pár věcmi nám pomohla “donáška” z ČR (GPS, stativ, pouzdro na kameru, outdoorové sandály, stan, karimatka), ale dost věcí jsme prostě nevyřešili, nebo jen provizorně. Holt čím víc věcí s sebou člověk tahá, tím víc se mu jich může po…kazit a asi nezbývá, než se s tím smířit a jet dál:-)

Nouzové řešení, když se bota rozlepí v polovině treku. Ještě že má Zéland tak pevnou trávu:-)

9. Masáž, pane?

Asijské masáže (budeme se bavit o těch relaxačních – erotické zážitky zprostředkovat nemůžeme:-)) jsou jednou z nejpříjemnějších forem, jak utratit peníze. Pokud je salon seriózní a masérky řádně vyškolené. Nelze tvrdit, že nejlevnější salony jsou podvodné – třeba v Thajsku jsme nikdy problém neměli – ale obezřetnost je na místě (zvlášť u thajské masáže, kdy může neodborné zacházení opravdu ublížit). S levnými masážemi jsme se spálili dvakrát. Poprvé jsme naletěli na lákavou nabídku v Saigonu, kdy masáž byla dost vlažná a navíc si na závěr řekli o dýško v ceně další masáže (nutno podotknout, že později jsme zjistili, že je to ve Vietnamu běžná praxe). Druhý případ byl v Kutě na Bali, kde jsme pěkně vlezli do pasti za 50 000 rupií, neověřili jsme si čas. Trvalo 20 minut, než nám masérky namatlaly olej na záda, zas ho utřely, a přitom vnucovaly další služby za příplatek.
Většinou to člověk pozná už podle prostředí, ale i v tom hezčím je lepší si všechno dopředu domluvit a ověřit (především typ masáže, dobu trvání, cenu a jestli mají klimatizaci – pot masérky kapající na mé vlastní přehřáté tělo, to už nechci zažít).

Takhle by to mělo vypadat – jeden z nejlevnějších masážních salonů v Bangkoku a přitom naprostá spokojenost.

10. Světla svítí, stěrače stírají

Dostat se pěšky nebo veřejnou dopravou všude nejde (s výjimkou taxíků, ale náš vztah k nim už jsme si tu vyjasnili), pak je čas na vlastní dopravní prostředek. Většinou jde o půjčenou, nebo rovnou koupenou motorku, menší (a bohatší) dobrodruzi volí půjčení auta. Na Novém Zélandu je vlastní auto základem všeho – dopravy, spaní, převážení všeho potřebného i hledání práce. Při pořízení toho všeho platí staré dobré “Důvěřuj, ale prověřuj.” A nebo radši ani nedůvěřuj. 100% kontrola každého šroubku, světel, brzd, zrcátek, motoru, plných kol, atd. je naprostou nezbytností. Nejlépe si nafotit původní stav vozidla, na případné nedostatky majitele rovnou upozornit. Půjčovači motorek v Asii rádi nechávají turisty zaplatit škody, které nezpůsobili, ale nemůžou to dokázat. Téhle pasti jsme se naštěstí vždy vyhnuli a řešili maximálně píchlé gumy přímo v terénu, což je ovšem další prostor pro levárnu. Většinou se píchlá duše zalepí, nafoukne a je to za pár kaček vyřešené, ovšem někdy vám v servisu dají celou novou duši, mnohonásobně dražší (lepší kvalita tím není zaručena).
Velký problém nás potkal na Zélandu s prvním autem, které ač bylo po technické kontrole a údajně i servisu, nám po 3 měsících odešlo s poruchou, která tam stojí jako dvě nová ojetá auta. Všechno, v čem bydlí backpackeři na NZ, jsou staré rachotiny se stovkami tisíc najetých km. Asi jsme podcenili kontrolu nebo byli příliš důvěřiví, a to se (nejenom) na Zélandu při kupování auta nepromíjí! (Mimochodem pokus prodat ho aspoň na díly na vrakáč bylo také jednání s bandou podvodníků, ale to už tak nějak k automobilovému průmyslu bohužel patří.)

11. Příspěvek na juntu

Barma je země, která nám totálně učarovala svou autentičností a vřelostí. Postupně se otevírá turismu, zatím bohužel s výjimkou pohraničí. Diskutabilní je její politické vedení, transformované z bývalé vojenské junty, kvůli kterému se doporučuje v zemi cestovat tak, aby turistovy peníze šly pokud možno místním lidem a ne do státní kasy. I když se to člověk bude snažit dodržovat na každém kroku, na dvou nejpopulárnějších (právem) místech se tomu stejně nevyhne. Planina posetá staletými pagodami Bagan a etnicky i zemědělsky pestrá oblast jezera Inle byly prohlášeny kulturním dědictvím (zatím státním, UNESCO je odmítá) a na obou místech se vybírá od cizinců na Barmu dost vysoké vstupné (Bagan 20$, Inle 10$ na 3 dny – aktualizace 2024: Bagan 30$, Inle 25$ na 5 dní). Nedá se mu vyhnout, výběrčí budky jsou na všech přístupových cestách a bohužel už několik kilometrů před tím, než člověk vůbec spatří něco zajímavého.

Vstup k baganským chrámům se tvrdě platí, ale kdo by odolal?

Faktem zůstává, že cestovatel musí být pořád ve střehu, nicméně není potřeba všechno za každou cenu odmítat, a někdy člověk zůstane překvapeně zírat. Například, když tuktukář ve Váranásí uznal náš argument, že levněji, než vlastní nohy nás nikam nedostane, a vzal nás zadarmo. Protože karma. A tak i my doufáme, že tenhle článek pomůže minimálně jednomu jedinému čtenáři vyvarovat se nějaké té pasti a naši karmu to aspoň nepatrně vylepší:-)

Rikšák s dobrou karmou – vzal nás totiž zadarmo:-) Děkujeme.

Úplně na závěr nejde nezmínit problematiku letenek, zavazadel a rušení letů. Sami osobně jsme za 12 let, co někam létáme, měli problém jen 2x – jednou jsme čekali v Kyjevu 12 hodin na navazující let (protože piloti prý museli vystřízlivět:-)), a jednou stihla ČSA zrušit celou linku, na které jsme měli koupený zpáteční let do Bangkoku. Teoreticky bychom bývali měli možná i nárok na nějakou kompenzaci, ale co by se člověk dohadoval, stejně by to na nepříjemnostech cesty nic nezměnilo, že? Abyste se takovým věcem ale co možná nejspíše vyhnuli, je dobré na to myslet dopředu. Můžete se podívat třeba na tipy, co si pohlídat při nákupu letenek😉

A co vy? Zažili jste sami nějakou cestovatelskou past? A povedlo se vám z ní vyklouznout? Máte podobné zkušenosti i z jiných koutů světa? Napište nám do diskuze pod článkem, rady a varování se můžou hodit každému včetně nás, děkujeme! 🙂