Místo vydání: Kladno
Albánie nás nepřestává překvapovat svou rozmanitostí! Tentokrát vás vezmeme se projít kolem poklidných jezer/přehrad v horách, ukážeme vám jeden neobvyklý vodopád, ke kterému vede cesta mezi lány levandule, podíváme se k osmanskému mostu i mezi industriální ruiny oceláren v Elbasanu a tuto část zakončíme v malebné rybářské vesničce Lin na břehu nekonečného Ohridského jezera. Suverénně nejsilnějším zážitkem ale bude náš první opravdový, byť začátečnický “kaňoning” fantastickou a málo známou soutěskou Holta…
Úterý 5. 7. – VODOPÁD SOTIRE A HOLTA SPRINGS
Ráno u jezera Grekanit: Já se budím v půl 8, Petík už je vzhůru, Kuba chrápe a okolo se dohadují stavaři, řvou na sebe přes půl jezera. My si v klidu zasteleme, posnídáme, zabalíme, pozdravíme se s řidičem bagru, co si to na pásech šine kolem, i s paní, co u nedalekého domečku usadí svého poloslepého manžela/tatínka s barelem vody, odejde, a za chvíli kolem žene stádo koz. Zatím tu vládne taková zvláštní symbióza, ale myslím si, že jakmile se zprovozní ten chatičkový rezort, co se u jezera staví, tak už tu takový klídek a pohoda nebude. Anebo možná jo, kdo ví?:-)
Odjíždíme v půl 9 a jedeme se podívat k většímu jezeru Seferanit. Po projetí kolem několika rekreačních vilek skončíme u sochy Afrodity, která je takovým symbolem jezera, nebo aspoň my jsme ji viděli na fotkách nejčastěji, tak jsme si to mysleli, jinak je to tady ale takovej českej brčálník:-) Na opačné straně je vidět leknínový porost, ale to by se muselo dronem hodně vysoko, tak na to prdíme a jedeme dál.
Obklopuje nás krajina jak v Toskánsku – olivové háje občas proložené polem kukuřice nebo jiné zeleniny či sadem ovoce, mezi nimi roztroušené vilky. Lidi čekají u silnice na autobus, starší zase jdou s oslíky pro sklizeň. Provedeme jednu rychlou zastávka v Big Marketu Cërriku, a pak nás silnice vede kolem další přehrady v lůně hor – Banjë Reservoir. Je vidět, že vody už touto dobou není moc, ale pořád má naprosto úžasnou barvu. Shodou okolností se sem ještě podíváme večer, protože právě na břehu jezera najdeme vhodné místo na noc. Za přehradou nás čeká ještě městečko Gramsh, kde doplníme zásoby ovoce a zeleniny na trhu, a pak už jenom poslední kus cesty po asfaltu, než se s ním zase na nějakou dobu rozloučíme…
Zdravíme známou šotolinu a ta nás vede úchvatnou krajinou – vjíždíme do údolí řeky Tomorrica (ano, odvozené od pohoří Tomorr, kam jsme nakoukli před pár dny – jenom z jiné strany, než teď:-)). Svahy jsou tu porostlé olivovými háji, malými vinicemi a lány levandule. Nádhera! Dole pod námi se vine širokánské koryto ledovcové řeky Tomorrica, která už jej touhle dobou zdaleka nevyplňuje celé. Z postranních údolí se připojují další říčky. Jedno takové koryto, vyschlé, projíždíme i my („Hele, kde je ten most?“ „Tady měl bejt most?“ „No už jsme na něm, teda už jedeme přes řeku.“).
A kam že se to zase hrabeme? Máme namířeno k vodopádu Sotire, který se právě schovává hluboko v horách. Nicméně kde je nějaká civilizace, tam by se mělo dát dojet, tak zkoušíme, kam až to půjde. Poslední vesnice Sotire už je fakt masakr offroad (taky tu nějaký podnikavec už zřídil parking za 200 leků pro ty, co si nechtějí své vozidlo úplně zničit). Pod vesnicí musíme projet brod, který je v ostrém úhlu, což našemu dorvanému autu už tuplem nesvědčí. Jeden místní všeuměl se nám pokouší radit, nabízí odříznutí odstávajícího nárazníku, a nakonec ukládá Petíkovi do mobilu svůj telefon, kdyby se nám po cestě něco stalo. Ale netváří se, že bychom to snad neměli k vodopádu projet…
Pro nás je každý ujetý km dobrý – doufali jsme v dojezd do vesnice, ale když to jde i blíž, tak paráda. A až na místo kolem brodu je to i docela slušná cesta. Ne že bychom byli líní si kus někam dojít pěšky, ale k blízkým dojezdům máme své důvody:
1. Kubu nijak nenosíme, všechno musí odšlapat sám, a radši půjdeme víckrát za den menší kousky a víc toho uvidíme, než se půl dne táhnout k jednomu vodopádu a šlus:-)
2. V Albánii, v červenci není zrovna rozumná provozní teplota – ani pro nás osobně a ani v tom nechceme nechávat moc dlouho zaparkovaný auto
3. Když máte v autě naloženej všechen svůj majetek, nechcete ho nechávat bez dozoru příliš dlouho a příliš daleko;-)
Parkujeme pod přepadovou elektrárnou, která se musí obejít, což je v těch 39,5°C masakr, ale nahoře je louka s bývalým zázemím, plechovou kadibudkou (tam si sednout, tak se člověk musí cítit asi jako v mikrovlnce) a parádním výhledem na oba vodopády – Sotire je totiž trochu neobvyklý vodopád – však se podívejte na fotky;-). O kus níž v lese objevíme ještě lepší vyhlídku, odkud můžeme vodopád obdivovat a fotit v klidu a bez rizika okamžitého usmažení se. Každopádně se ale shodujeme, že dolů k patě vodopádu už nepůjdeme a koupání holt vydrží do dalšího kaňonu. Nakonec provedeme rychlé osvěžení aspoň v potoku u parkoviště, i když to teda není zrovna top v přehlídce koupacích míst – ale přehřátý organismus si nevybírá.
Po sednutí do auta začne Kuba klimbat, tak parkujeme na cestě v prvním větším stínu a rychle vařím k obědu párky, dáme si je s kečupem a chlebem na stojáka a přitom zavoláme našim, ale spojení je hrozný. Kubík si pak může v klidu zdřímnout a my se vrátíme na silnici, v Gramshi dotankujeme a koupíme melouna, a pak přejedeme o silniční odnož dál, kolem krásně tyrkysové přehrady Banjë, po kusu šotoliny až k baru před soutěskou Holta. Je to další z fantastických albánských soutěsek, kam se člověk může vydat na takový amatérský a poměrně bezpečný „kaňoning“ – takže přesně pro nás! Plánovali jsme takovou výpravu už v kaňonu Osumu nad Beratem, ale ten byl ošklivě zakalený, takže jsme si počkali – a teď právě se konečně dočkali – kaňon Holta se stane naším prvním takovým dobrodružstvím! V mapě je to tu pojmenované jako Holta Springs, protože do hlavní říčky tekoucí skrze soutěsku pramení na mnoha místech trochu teplejší, sirné prameny.
Kuba se s příjezdem akorát probere, zdlábneme melouna a u restauračky si objednáme kafe. S mladými kluky, co nás obsluhují (nebo teda za kterými jdu si objednat), si moc dobře neporozumím – snažím se zjistit, jestli by nám neudělali ledový kafe, případně teda teplý, ale aspoň s mlíkem. Dozvím se od nich něco jako „Yes, yes, no milk.“, a pak přinesou maličké koflíčky černého, hořkého lomcováka. Což vypijeme jenom s velkou mírou sebezapření a protože jídlem ani pitím nechceme plýtvat.
Jeden z nás rozespalý, druhý unavený řízením a třetí nakopnutý nezvyklou dávkou kofeinu – nicméně všechny nás během pár chvil naprosto pohltí nové dobrodružství – před soutěskou Holta natahujeme plavky, boty do vody už máme, a směle se vydáváme na náš první společný kaňoning.
Hned úvodní brod je nám nad kolena, Kubovi po prsa. Je to studené, ale ne tak, aby se tím nedalo jít. Kaňon Holta je fantastický a čím dál jdeme, tím víc valíme bulvy. Voda nám sahá max. po kolena, většinou jen po kotníky, spoustu úseků procházíme po souši nebo přeskakujeme po kamenech. Nad námi se po obou stranách tyčí strmé skalní stěny a jejich tvary, díry nebo svalené kameny ukazují, jak si tudy po miliony let razila říčka cestu. Každá zatáčka, každý kout, každé ohlédnutí přináší nový pohled a další a další údiv.
Všimneme si, že jak se soutěska Holta postupně zužuje a uzavírá, tak v ní ubývá světla, ale už si hned nevšimneme, že se tam i výrazně ochlazuje. Posledních několik zatáček už Kuba skoro odmítá vlézt do vody a třese se jak osika. Já mám obavu, jestli jsme mu už fakt neuhnali nějakou angínu. Podle domluvy v 18 h končíme s postupem, ono to stejně dál už tak jednoduše nejde. Petík fotí a droní, Kuba zabalený ve dvou ručníkách rozmrzá, na zpáteční cestu dostane tátovo triko a jede mu většinu cesty na zádech. Já mám teda taky docela dost, a tak všichni přivítáme, když se kaňon Holta nepatrně rozevře a na nás během dvou kroků najednou fouká horký fén. A jako zlatý bonus na závěr si dáváme koupel ve vlažném prameni s jezírkem, kde teď už nikdo nepřekáží:-) Vlastně kromě jedné partičky, kterou míjíme asi v půlce zpáteční cesty, máme kaňon celou dobu sami pro sebe.
Venku Petík ještě chvíli droní, Kuba potřebuje jezdit se svýma autíčkama a v hájku pár metrů od nás se zatím odehraje vražda kozy. Ve 20:15, přesně se západem slunce, odjíždíme zpátky k přehradě Banjë, kde se dá na břehu docela slušně kempit. Jsou tu už dva karavany a jeden místní osobák s párem, kterému asi děláme trochu kazišuky:-) Vařím guláš, ve 22 h zaženeme Kubu, který se v autě ještě chvíli mrská, sami se rozvalujeme venku na dece. Štípanců získáme pár nových, ale obecně je tu docela klid.
Středa 6. 7. – ELBASAN, MOST KAMARA, VESNIČKA LIN U OHRIDU
První vjem dnešního dne je blafání nějakého traktůrku, co obdělává pole vedle nás – jenomže už od půl 5!!! Nás nakonec vyžene sluníčko z auta v 8 hodin. Tady u přehrady jsme vystavení jak vajíčko na pánvičce, stín žádný a ta žhavá koule to do nás pere od samého rána. Pozdravíme dvě želvy, co se kolem nás batolí v trávě, jedna z nich okusuje pecku od broskve, co jsme tam včera vyhodili. Vedro je pekelný, tak si snídani odkládáme až popojedeme někam do stínu a v 9 se vydáváme na úprk.
Silnička se s námi kroutí kolem přehrady a dál horami, sem tam sady, sem tam vyerodované svahy, občas asfalt rozbitý, ale převážně pohoda. Jedeme asi 20 km do lázní Llixhat, ale na místě zjišťujeme, že sirné prameny jsou tu vždy někde v rámci hotelů, anebo tak nepatrné, že to na nějaký zajímavý zážitek nevypadá. Tak aspoň na parkovišti jednoho hotelu konečně posnídáme. Všude to tu strašně smrdí sírou. No nic, není každý den posvícení a před námi je další cesta.
V merku totiž máme Elbasan, třetí největší město v Albánii. Respektive, město samotný a jeho ukrutný provoz nás ani moc neláká, takže se rozhodujeme ho pojmout spíš tranzitně, ale u jedné věci se chceme přeci jenom zastavit – v areálu bývalých oceláren. Už jenom proto, že jsme Kladeňáci:-D
Elbasanské ocelárny – Elbasan, průmyslové srdce Albánie, je známý svými ocelárnami, které byly postaveny v 70. letech 20. století za vlády Envera Hodži a s pomocí jím pozvaných čínských odborníků. Ocelárny, které se rychle staly jedním z nejdůležitějších průmyslových závodů v zemi, fungovaly více než dvě desetiletí a výrazně přispívaly k ekonomice regionu (a také znečištění životního prostředí). S pádem komunistického režimu a následnými ekonomickými změnami v 90. letech však jejich význam upadal, a nakonec byly uzavřeny.
Dnes je tento rozsáhlý areál připomínkou industriálního dědictví Albánie. Kdo se sem vydá, ocitne se v tajemném světě opuštěných budov a rezavějících strojů, jež jako by zůstaly stát v čase. Ticho narušují jen ozvěny minulosti, které se odrážejí od stěn monumentálních hal. Pro milovníky urbexu je tohle místo doslova pokladnicí – každý krok otevírá nové příběhy z dob, kdy tento kolosální komplex pulsoval životem. Nyní však atmosféra zchátralých konstrukcí a stíny minulosti vytvářejí dramatickou scénu, která láká odvážlivce k průzkumu a nabízí neopakovatelné zážitky z objevování skrytých koutů industriálního světa Albánie.
Areálem vede jedna hlavní silnice a z ní spousta menších odboček. Když po ní jedeme, je vidět, že hodně hal dostalo nový život jako různé sklady, autodílny, apod. Pak se ale dostaneme mezi torza ocelárenských budov (fakt se mě neptejte, na co přesně sloužily…) a to je teprve urbex jako prase! Železný konstrukce, co z posledních sil drží pohromadě se železobetonovými výplněmi. Mlčící svědkové lepších časů – časů, kdy tu vládla výheň nejenom uprostřed léta, ale po celý rok, kdy se valilo uhlí a kalila ocel a pásové dopravníky nepřestávaly rachotit… toliko k mojí představě ocelárny:-D
Mezi ruinami zahlédneme pár celkem dost pochybných existencí a silně nedůvěřivým pohledem si prohlížíme sebe navzájem. Parkujeme opodál, jdeme se podívat na ruiny v nejbližším okolí auta, ale nechceme ho nechávat dlouho bez dozoru. Asi by se tu dalo courat a fotit a prolézat o hodně dýl, ale v poledním slunci toho stejně moc zázračného nevyfotíme, tak se ještě projedeme pár postranními uličkami, a po té hlavní se zase zařadíme do brutálního elbasanského provozu. A jsme rádi, když můžeme na druhé straně město zdárně opustit:-)
Zpětně zjišťujeme, že to byla trochu škoda, protože i tohle převážně průmyslové město má rozhodně co nabídnout. Má historické centrum z doby římské, pyšnící se mohutnými hradbami, které vylepšili Turci. Díky nim tu stojí i nejstarší mešita v Albánii. Mezi další zajímavosti by pak patřily zajímavé kostely, anebo třeba etnografické muzeum.
Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!
Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko.
My se v Elbasanu nakonec moc nezdrželi, ale jako výchozí bod do dalších destinací by nemusel být špatný, takže kdybyste někdo hledal ubytování, tak můžete vyzkoušet třeba pěkný domeček Villa Zoi A Stay to Remember Guest house v centru, kde by se to líbilo i nám, anebo si můžete nastavit vlastní priority ubytování tady a omrknout nabídku;-)
Naším dalším cílem při cestě na východ je starý most Kamara (Ura e Kamares) přes řeku Shkumbini. Odbočujeme z hlavní silnice, sjíždíme kousek vesnicí a na jejím okraji musíme i zaparkovat – až k mostu samotnému se touhle cestou dojet nedá. Nad hlavou se nám stahují bouřková mračna a i pár kapek nakonec spadne. Osmanských mostů už jsme pár viděli a asi i větších i hezčích, ale to neznamená, že tenhleten nemá něco do sebe. Docela lákavá je představa ho přejít a vydat se kamzičími stezkami v protějším svahu do pasteveckých vesniček v kopcích. Anebo se tu usadit jako místní k polední siestě – pod stromy je tu dokonce udělané sezení z pneumatik vylitých betonem:-) Jenom škoda, že když už tu někdo posedí, pojí a popije, tak si s sebou zase neodnese i ten svinčík:-( A tohle práce turistů opravdu není…
Potkáváme tu starší německé manžele na cestách, a tak se zastavíme na kousek řeči – vždyť právě k tomu tohle místo, které spojuje břehy doslova i kulturně, tolik svádí:-)
Další přeháňka nás i s pusami plnými ostružin zahání do auta a valíme to dál. Ne moc, ale dostatečně, aby nad námi zmizely mraky a zavládlo opět smrtící vedro. Naším cílem je bezejmenný kaňon na jednom z přítoků řeky Shkumbini, ale když sjedeme z hlavní silnice, tak se cesta postupně víc a víc zhoršuje, až skončíme na rozbagrovaném staveništi, odkud to dál opravdu nejde. Je nejžhavější část dne, Kuba spí, ke kaňonu ještě daleko a stín nikde žádný, tak parkujeme u jednoho z obrovských bagrů, Kubovi děláme na autě stín, jak to jenom jde (ven ho není kam vyndat) a sami se se židličkami namačkáme do jediného stínu před a částečně pod bagrem. Vařím oběd a nějak to tu přežijeme, ale upřímně – příště raději ještě kus někam popojet a vydržet o chvilku dýl s hladem, než se takhle vysmahnout. Škoda, že jsme se sem třeba nedostali jindy, protože kolem, kde to není rozbagrované, kvetou nádherné žluté kytky, o kus vedle teče i potok (nakonec nejlepší zdroj ochlazení), a možná bychom i do toho kaňonu nakonec došli, kdo ví?:-)
Vody si ale ještě užijeme – však už si to šineme k jednomu z nejkrásnějších balkánských jezer – Ohridskému (resp. správný český tvar by měl být Ochridské jezero). Přejedeme poslední hornatý hřeben, projedeme městečkem Prrenjas, (zatím ještě) mineme odbočku na hraniční přechod se Severní Makedonií a míříme si to do údajně jedné z nekrásnějších albánských vesnic, Linu – rybářské osadě, co se rozprostírá na břehu Ohridského jezera, při samotné hranici Albánie a Severní Makedonie.
Vesnice Lin je známá svými archeologickými nalezišti, kde byly objeveny pozůstatky starověkých osad datujících se až do 6. století př. n. l. Lin je oblíbeným cílem pro milovníky historie díky svým mozaikám z raně křesťanské baziliky, které patří k nejvýznamnějším nálezům v regionu. Vesnice také nabízí nádherný výhled na Ohridské jezero, které je zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO. Dnes je Lin klidným místem, kde návštěvníci mohou procházet úzkými uličkami, obdivovat tradiční albánskou architekturu a užívat si klidnou atmosféru této historické lokality.
Najít v uzoučkých uličkách Linu místo na zaparkování je docela hardcore, zato potkat tady na každém druhém rohu Čechy nebo aspoň české auto, je kupodivu dost snadné:-) Z místa, kde parkujeme, vidíme vodní hladinu, což nám dodává po té dnešní výhni hrozně příjemný pocit, navzdory tomu, že vysloveně koupací místo tu nikde v okolí není. Domky jsou tu ale krásně upravené, zahrady rozkvetlé, hodně z nich nabízí ubytování (na konkrétní nabídku se mrkněte tady). My máme v plánu se na tuhle krásnou vesničku podívat trochu z nadhledu a vydáváme se v měkkém podvečerním slunci na kopec nad vsí. Nějak se nám hned na začátku ztratí cesta, a tak se proplétáme někomu přes dvorek, kolem výběhu slepic a uvázané krávy, nakonec prudce stoupáme travnatou strání s kusy skály, až se cestička zase ukáže a vyvede nás na vrcholek.
Kopec nad vesnicí je místem romantických západů slunce, a také archeologických vykopávek, které ukázaly, že zdejší skalní ostroh byl pravděpodobně obýván již před naším letopočtem. Ta nejvýznamnější část, pozůstatky baziliky s unikátními mozaikami na podlaze, je přístupná po domluvě, jinak leží za plotem, a tak si prohlédneme aspoň zbytky kostela (což jsou doslova 3 zdi do výšky asi 2 m) a hlavně ale vesničku pod sebou, kterou tu máme jako na dlani. A široko daleko kolem ní, úžasná modrá plocha třpytící se v záři zapadajícího slunce.
Jelikož spaní v hotelu ani homestayi neplánujeme, je čas se posunout. Není zas tak moc kam, a tak se pro jednou plně spolehneme na jedno jediné místo z Park4Night. Je to betonový plac přímo na břehu jezera, asi 50 m od vjezdu do velkého kempu/hotelu. Při našem pozdním příjezdu už je to tu docela obležené, hlavně na trávě a pod stromy kolem, ale přímo ten beton je volný, tak si ho hbitě zabíráme pro sebe. Během vaření večeře se seznamujeme s jedněmi ze sousedů – sympatickými českými manžely cca našeho věku, a tak se nakonec večer vyvine ještě o dost příjemněji, než jsme čekali. Jeho součástí je láhev vína, trochu prosezené zadky z betonu, bolavé panty od smíchu a spousta a spousta vyměněných cestovatelských zkušeností. Prostě když člověk potká „ty své“, stojí to zato:-) Moc děkujeme!
Čtvrtek 7. 7. – ROZLOUČENÍ S ALBÁNIÍ (NA CHVÍLI)
Poslední z komunity jsme šli spát, první vstáváme, i když já statečně ubráním půl hodinky navrch. Z postele to ale máme dva kroky na pláž a 4 kroky do osvěžující vody Ohridského jezera, takže není co řešit. Dáme si snídani a pak dlouhou cachtačku, zatímco se sousedi také probouzejí a provádějí svoje originální ranní rituály.
Dneska naši cestu Albánií na chvíli přerušíme a zajedeme si na pár dní do Severní Makedonie – hranice je od nás co by kamenem. Máme k tomu hned několik důvodů:
- Chceme prostě přidat další zemi k cestě po Balkánu (a Kubovi na seznam, protože my už jsme tu byli… i když on vlastně taky, jenom se mi tenkrát ještě vezl v břiše:-)).
- Blíží se 10. den v měsíci, tedy pro Petíka ten pracovní, a tak je na čase vyhlédnout klidné, příjemné a levné místo k pobytu, kde to všichni ve zdraví přečkáme.
- Podle předpovědi se taky blíží bouřková fronta, takže ideální doba se někde na pár dní zašít a kromě přečkání deště se zase jednou třeba vysprchovat teplou vodou, dojít na splachovací záchod, vyprat propocené svršky i spodky v pračce, nebo si upéct chleba do zásoby.
- U Ohridského jezera se nám při první cestě do Severní Makedonie moc líbilo, tak proč se sem nepodívat znova a neprozkoumat třeba i místa, která jsme tehdy museli z různých důvodů minout?
- V Albánii je momentálně cena benzínu nad 50 Kč/l. V Makedonii stojí cca polovinu. A to už stojí za zajížďku, když tím autem člověk brázdí všechno možné, cestou necestou, polem nepolem… (tyhle důvody a tedy i ceny se vztahují k naší cestě, která proběhla na jaře a v létě 2022)
Všechno dost pádné argumenty, takže na co čekat? Jedeme na hranici a vstříc staro-novému dobrodružství v městě Ohrid na břehu Ohridského jezera…
Jsme rádi, že přicházíte na náš web. Ten ovšem nejede na vzduch (i když bychom si to moc přáli 😄). Pro jeho chod využíváme magii affiliate odkazů. Pokud na některý z nich kliknete a koupíte si něco hezkého, nebo třeba objednáte ubytování, tak my dostaneme malou provizi. Všechny nabízené produkty a služby sami k naší spokojenosti využíváme a nebojte, na vaši cenu to nemá žádný vliv, naopak v některých případech získáte i slevu nebo jinou výhodu. A to je fér, ne? Podpořte nás a pomozte nám tvořit další skvělý obsah. Děkujeme!
Ať už pro dlouhé večery nebo deštivá odpoledne na cestách, rádi saháme po hrách od Albi. Jejich Kouzelné čtení je pak neocenitelným parťákem na dlouhé cesty, kombinujícím zábavu a vzdělávání. Využijte náš kód AF15ZCESTY pro 15% slevu (navíc k 10% na e-shopu) na Albi.cz.
Ano, spíme často v autě, pod stanem, nebo prostě pod širákem – milujeme dobrodružství a kontakt s přírodou, je to zdarma! Ale i my občas oceníme pohodlí postele a teplou sprchu. A když už se rozhodneme pro "luxusnější" ubytování, Booking.com je pro nás jasnou volbou. Je to prověřený systém s cenami a širokou nabídkou pro každého – co víc si přát?
Internet, Google nebo AI se dnes zdají jako téměř všehoschopní pomocníci, ovšem snad každému pořádnému cestovateli se občas stane, že se někde ocitne bez signálu. A kde pak sehnat relevantní informace k ubytování, kde zjistit, kam se jít najíst, nebo co zajímavého ve vašem okolím navštívit? Nejlépe v knižním průvodci od léty prověřeného vydavatelství – Lonely Planet. A pokud nechcete knihu tahat s sebou, poslouží skvěle už při samotném plánování cesty.
Max elevation: 1543 m
Min elevation: 75 m
Average speed: 37.98 km/h
Total time: 11:34:43
Loading...
