Vietnam 18 – Přes Haiphong na sever do Lang Son

...aneb jak nás málem vysadili z lodi, jak nám ujel vlak, jak se spí uprostřed kruhového objezdu a jak na nás příjemně dýchl vietnamský venkov
Vietnam 18 - Přes Haiphong na sever do Lang Son
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kladno

PONDĚLÍ 17.8. – DEN TŘÍSTÝ TŘICÁTÝ ŠESTÝ – SLOW BOAT SMĚR HAIPHONG, HYPÁČE, POSEZENÍ V LOTTERII

Čekal nás dlouhý přejezd až do města Lang Son na severu země, a tak jsme se připravili, zabalili už večer, a pak nám stačil budík ve 4:30. Se třemi hodinami spánku už to bylo horší, ale za to jsme si mohli sami, jako vždy. Hotel byl podle domluvy odemčený a my se v ranní tmě odplížili do nedalekého přístavu, k tramvajovité bárce. Všichni nás rovnou posílali si sednout dovnitř, my ale potřebovali nejdřív zjistit/potvrdit cenu. Jedna z tet na břehu nám do mobilu vyťukala 60 000 Ð, což by bylo supr, ale nějak se nám tomu nechtělo věřit. Petík zkusil jednoho z maníků od lodi a ten mu odpověděl, že 80 000 Ð, takže jsme si to přebrali tak, že 60 je pro místní a 80 pro bělochy, když už mají tu drzost najít si slow boat pro místní a chtít s nimi jet:-) Chvíli jsme přemýšleli, zda celá loď není kvůli naší přítomnosti odsouzena k záhubě – aby Vietnamci zabránili šíření informace o existenci levné pomalé lodi, jsou schopní udělat ledacos:-)

Vyrazili jsme ještě stále za hluboké tmy, ale brzy začalo svítat a my se trochu uklidnili, protože na nekonečné množství ostrůvků a zátok konečně začalo být vidět. On to pan kapitán tedy zvládal i za tmy, ale jeden nikdy neví (a Asiaté nejsou zrovna pověstní svými řidičskými schopnostmi…). Všude kolem nás se objevovaly malé skalnaté ostrůvky a spousty dalších lodí, většinou to byly samozřejmě rybáři na ranním lovu. Scenérie úžasné, celkem jsme si cestu užili, ovšem nebyly bychom to my, aby neproběhla scéna při placení. Kasírovač přišel až po víc než hodině jízdy, kdy jsme se přehoupali úsekem více otevřeného moře a vjeli na klidnější řeku. Tou jsme se potom plavili další 2 hodiny, než jsme dorazili do přístaviště v Haiphongu. Chlápkovi jsme podávali pečlivě odpočítaných 120 000 Ð, ale jemu se to nelíbilo – nejdřív požadoval 200 000 Ð, pak tedy slevil na 160 000 Ð, ale hodně jsme se mu nelíbili. Když jsme se odvolali na tetu, že nám řekla o ceně 60 000 Ð na osobu, tak jí ostatní cestující ještě nevybíravě nadávali, proč nám to jako říká. Teta začala nadávat nám, nicméně vietnamsky, takže nás to nechalo celkem v klidu. Jiný chlápek na nás ukazoval, že taky platil 80 000 Ð, že to je normální cena. Věděla jsem, že nám lže do očí, protože ač se – jako vždy – snažili to krýt, tak jsem předtím viděla, že platil 60 000. Dobře tedy, 80 bylo stále poměrně akceptovatelných a určitou „daň z bílé huby“ jsme byli ochotní uznat, tak jsme přihodili na celkových 160 000 Ð a znovu je v klidu nabízeli bublajícímu týpkovi. Už vypadal, že si je vezme, ale všiml si natržené stovky a chtěl ji vyměnit. Vysvětlovali jsme mu, že jsme jí takhle dostali v bance, takže smůla. Respektive ze začátku mu jí chtěl Petík i vyměnit, ale když viděl, jaké scény chlap dělá, jak na nás výhružně vrčí a koulí očima jak vzteklý pes (asi mu bylo jasné, že jeho nadávání bychom stejně nerozuměli), tak žádné ústupky a basta. Hledal ale asi možnost upustit páru, a tak když jsem na něj zakoulela očima stejně jako on na nás, tak vystartoval a chňapl mě pod krkem. Podle výrazu odhodlaný mě klidně vysadit. Naštěstí i agresivní Vietnamci jsou pořád jenom mrňaví Asiati, a tak se rychle zase stáhl, jen se Petík zvedl ze židle, vzal si peníze a dal pokoj, i když bylo vidět, jak mu to pořád bublá v hlavě. I tak jsme ale byli rádi, když loď konečně přirazila k molu a my mohli opustit spolek napruzených a všehoschopných Vietnamců (o dalším takovém podobném zážitku jste se mohli dočíst třeba v článku z Hanoje).

Loď nás provezla hluboko ústím řeky do přístavu Ben Binh, patřícímu třetímu největšímu městu Vietnamu, Haiphong. Vystoupili jsme jako jedni z posledních, takže taxikáři si většinou stihli už rozebrat svojí klientelu a nikdo nás moc neotravoval. Prošli jsme mezi obchodníčky, motorkáři a převozci všeho možného na nedaleké autobusové nádraží. Bylo to jedno z několika v Haiphongu a spíš menší, ale blízko z přístavu, tak jsme zbytek nějak neřešili. Dokonce jsme zjistili, že odsud existuje přímý spoj do města Lang Son kdesi na severu, kam jsme se hodlali vypravit. Měl by stát 80 000 Ð, což by bylo super. Jediný háček byl v tom, že tenhle spoj jezdí jen v 5:30 ráno. No dobře, nedaleko odsud bylo i vlakové nádraží a my měli spoooustu času, tak jsme se šli zkusit poptat ještě tam. Ukázalo se, že další možnosti máme jet tedy vlakem přes Hanoj, buď v 14:35 za 50 000 Ð nebo v 18:35 za 100 000 Ð. Rozmýšleli jsme se a váhali, až se dámy pokladní sebraly, nádraží zamkly a šly na oběd. No co, následovali jsme jejich příklad a taky si šli usmlouvat jedny nudle na 20 000 Ð. S banh da a bún nudlemi, placičkami z rybího masa a závitky z mletého masa ve vinných listech. Výborná!

Na dlouhou cestu vlakem jsme se chtěli pořádně zásobit, a proto se po obědě vydali do celkem vzdáleného Big C, dokonce to cestou vzali ještě přes Coop Mart, ale výsledek byl smutný – jen bagety, jogurt a nějaké to pití, jinak nic. A aby toho nebylo málo, tak jsme se nestihli vrátit včas na odpolední vlak, přestože jsme hnali jako blázen. Asi půl kilometru před cílem, když už bylo jisté, že nemáme šanci to stihnout, jsme totálně odpadli. Zhroutili jsme se uprostřed ulice na batohy, lilo z nás, jak kdybychom hodinu běhali v sauně a jediným naším cílem bylo najít a chytnout někde vlastní dech, pak až se zase postupně rozhýbat. Až kolem čtvrté se to povedlo a my se přesunuli do Lotterie, kde jsme zakotvili na zbytek odpoledne. Společnost nám dělaly zmrzlina, malé a drahé kafe, větší a lepší čokoláda a několik várek hranolek:-) Zůstali jsme tu nakonec až do půl 11.

Dávno po setmění jsme pak vyrazili na místo, které Petík vyhlédl už ráno cestou z autobusáku – parčík a schody pod nájezdem na most. Jako schovka na noc to bylo perfektní místo, jenomže když je to takhle ve městě, tak nejenom pro nás – kromě odporného smradu moči, co štípe všechny čichové buňky, jsou tu na každém kroku minimálně tři injekční stříkačky. Ok, tohle nebude místo na dnešní noc (mimochodem rozhodli jsme se nikde neubytovávat, protože jednak ceny, co jsme zahlédli, byly dost vysoké, a druhak se nám nechtělo platit za pár hodin v pokoji, když ráno brzy odjíždíme)… Přesunuli jsme se o kus dál do otevřenějšího parčíku. Teda spíš než park to byl vnitřek hodně velkého kruhového objezdu. A jelikož silnice byla trochu vyvýšená, tak když jsme se usadili v prostředku mezi keři, potmě, řidiči si nás nemohli všimnout, pokud by na nás přímo nezírali (a k tomu nemají důvod). Takže v duchu hesla „pod svícnem je největší tma“ jsme se usadili uprostřed kruháče ve třetím největším městě v zemi, že si tu pár hodin zdřímneme, a pak půjdeme na ten šílený autobus. Vyrušení přišlo jen někdy v 1 hodinu, když si nás všiml nějaký chodec. Trochu v polospánku jsem vnímala, že si nás na hroznou dálku fotil mobilem, bez blesku, takže toho stejně moc vyfotit nemohl, ale doufali jsme, že nebude přehnaně „uvědomělý“ a nezavolá na nás poldy. Přeci jen jsme nestáli o debatu s orgánem, když jsme v posledních dnech viděli, co dokážou i obyčejní lidé.

ÚTERÝ 18.8. – DEN TŘÍSTÝ TŘICÁTÝ SEDMÝ – NETURISTICKÝ A PROBLEMATICKÝ LANG SON

Po několika hodinách nepříliš výživného spánku jsme se zvedli a vyrazili na nádraží, přišli jsme ještě před 5. Petík, kterého opět dohnaly nějaké trávicí potíže, šel hledat záchod – přes den pravděpodobně placený, takhle brzy ale nikdo nic nechtěl. Já jsem chtěla koupit lístky. Slečna v pokladně mi lámanou, ale snaživou angličtinou vysvětlila, že se platí až v autobusu, a ten bude nabírat po 5. před halou. Cenu nejdřív nevěděla, ale po chvíli zamyšlení mi řekla 70 000 Ð. To by bylo ještě lepší, než na tabuli napsaných 80 000, a po smlouvání s řidičem bychom se do 100 000 mohli vejít:-) Když jsme pak viděli už přistavený autobus, šli jsme se rovnou naložit, načež nám ale byla oznámena cena 110 000 Ð. Zkoušeli jsme se dohadovat, smlouvat, ale jednak to bylo v autobusu i napsané a druhak se kluk moc netvářil, že by s námi chtěl handlovat, tak jsme se s tím nakonec smířili, nasedli a společně s jedním dalším cestujícím v 5:18 opustili prostor nádraží (později jsme zjistili, že v Haiphongu bylo několik dalších nádraží s mnohem lepšími spoji i do Lang Son, akorát pro nás daleko v tu chvíli). Pomalu začínalo svítat, ale přes velké město se příjemně klimatizovaný minibus šoural pomalu, a my unavení jsme to po chvíli jízdy zapíchli a většinu cesty prospali. Jo, a chlapík si od nás nakonec vzal po 100 000 Ð, takže všechno v pořádku:-)

Probrali jsme se asi 60 km před Lang Son, nějaké 2 hodiny jízdy. Projížděli jsme zelenými údolími, kde se donekonečna táhla rýžová pole v nejrůznějších stádiích úrody, některá ještě se starou, dozrávající úrodou, většina z nich sklizená nebo právě oraná, na některých už bylo dokonce nově zasázeno. Údolí ze všech stran obklopovaly zalesněné kopce, krasový ráz se příliš nezměnil. Každý domeček v údolí měl ale u sebe minilanovku, spíš kladku, vedoucí kamsi vzhůru na kopce, kde se ve velkém pěstovalo ovoce zvané custard apple nebo cherimoya. Farmáři na horách pěstují a sklízejí, v košících posílají dolů a farmářky je pak prodávají podél silnice, nebo je vozí do města. Každopádně jsme dojeli do kraje zaslíbeného cherimoyám, navíc právě na vrcholu jejich sezóny.

Autobus nás vyhodil před nádražím, které samotné navíc bylo bohužel úplně mimo město, zhruba 3 km do centra (ovšem jelikož jsme po cestě hledali ubytování a různě si zacházeli podle reklamních cedulí na hotely, tak jsme nachodili mnohem víc). Zastavili jsme se na nádraží ověřit si ceny a časy odjezdů do dalších destinací, pak se zkusili poptat v nejbližších nha nghí, ale ceně 200 000 Ð jejich kvalita rozhodně neodpovídala (což nás trochu překvapilo, zatím bylo skoro všechno ubytování opravdu pěkné). Rozhodli jsme se tedy jít někam blíž do centra, blíž k vlakovému nádraží. K Petíkovým křečím v břiše, které nás věrně provázejí už dva týdny, se přidaly po čase i bolesti zad, nebyli jsme moc vyspaní, no zkrátka byla to hrozná cesta a přišla nám to mnohem delší, než jsme ve skutečnosti šli.

Lang Son je prakticky neturistické město, nic extra zajímavého tu není, rozhodně ne pro dovolenkáře, kteří za 3 neděle hodlají prosvištět celou zemi, a tak i to turistické zázemí je tu chudší. S jídlem by si člověk ještě poradil, ale ubytek tu bylo málo a drahých, a možnost půjčení motorky jsme našli jen v luxusním hotelu Diamond, za 200 000 Ð. Nakonec jsme zůstali v tom nejlevnějším, co jsme zvládli najít, nha nghí  Lam Dinh za 180 000 Ð. Pokoj byl pěkný, velký, bohatě vybavený, akorát o úklidu už se mu asi hodně dlouho jenom zdálo.

Naštěstí koupelna ušla, tak jsme si dali rychlou sprchu a vyrazili se podívat na dvě jeskyně Tam Thanh a Ninh Thanh, asi hlavní atrakce města Lang Son. Podle průvodce měl platit lístek za 5 000 Ð na obě dvě, ovšem v terénu se ukázalo, že jednak zvládli podnikaví/vyčůraní Vietnamci zdražit na čtyřnásobek, a také platnost lístků samozřejmě oddělit, což už nás ani moc nepřekvapilo. Vydali jsme se nejdřív ke vzdálenější Tam Thanh, která byla podle webu víc chválená. Prošli jsme nijak extra zajímavým městem, i když okolí jeskyně tvořily starší vilky se zdobenými balkonky, všude hodně zeleně a sem tam vylézala mezi domy ostrá skála. Často jsme viděli vyvěšené vietnamské vlajky, možná proto, že se blížilo 2. září, Národní den (výročí vyhlášení vietnamské nezávislosti na Francii z roku 1954).

U nepřehlédnutelného vchodu k jeskyni nás předběhly dva autobusy místních turistů, naštěstí jsou Asiaté rychlí, přijít, kouknout, cvaknout a běžet dál, a tak jsme si jeskyni mohli užívat skoro sami. Vnitřek neměl tak bohatou krasovou výzdobu, ale byl velmi členitý a trochu šíleně barevně nasvícený. Nejhezčí efekt dělalo přírodní „okno“ a světlo z něj dopadající do jeskyně, ve kterém se nakrucoval dým z vonných tyčinek.

Přes docela zdlouhavé focení nám zbylo dost času se jít podívat i ke druhé jeskyni, kterou dokonce protéká řeka. Průvodce s popsaným COMBINED TICKET  jsme výběrčímu daní skoro narvali do obličeje, jak už nás štval, ale když se nám pořád jenom smál a kroutil hlavou, rozhodli jsme se jít 40 000 Ð radši prožrat. Teda… kéž by. Prolezli jsme několik ulice mezi jeskyněmi a naším hotelem a našli několik menších obchodů, ovšem pořídili akorát výbornou kokosovou zmrzlinu, a pak sušenky, které byly naopak dost hnusné. Restaurace všude jen takové větší a luxusnější, žádné hezké pouliční žrádelny. Když už něco vypadalo rozumně, bylo to na nás moc drahé. Přiměřené ceny jsme našli až v podniku naproti hotelu, ale po konzultaci se slovníkem jsme se dostali k vepřovým uším a podobným „pochoutkám“, takže jsme nakonec byli vděční za instantku na pokoji.

Petík po jídle rychle usnul, já jsem přeprala pár svršků a pokusila se už asi posté (a opět ne na dlouho) sešít rozpadající se fotobrašnu. Když jsem se kolem půlnoci chtěla jít konečně taky natáhnout, Petík se probral s ukrutnou bolestí hlavy a zad. Nepomohly prášky, horká sprcha ani masáže a on půl noci pochodoval po místnosti a bušil hlavou o zeď.

STŘEDA 19.8. – DEN TŘÍSTÝ TŘICÁTÝ OSMÝ – ZDRAVOTNÍ PAUZA

Budík v 7 hodin ztratil smysl, když Petík někdy v 6 konečně usnul, navíc venku to vypadalo na pořádnou buřinu, a tak jsme si do 11 hezky přispali, ani to nedalo moc přemáhání. Akorát už nám asi zase zmizelo všechno ranní jídlo z ulic. Petík byl rád, že se ze supertvrdé postele zvládl zvednout a dopajdat na záchod, tak jsem na lov tentokrát vyrazila sama.

Kupodivu se mi docela zadařilo, i když to se moc nestává, ale sehnala jsem levně vodu (7,5 l za 20 000 Ð), narazila na restauračku, kde už doprodávali jídlo, a tak chtěli za porci rýže s čímkoli, co si na ní nandám, příjemných 20 000 Ð. Tak jsem nám pěkně dopřála, krabici kouřící rýže s kusem kuřete, kachny, zeleninou a krevetou. V supermarketu bylo horší pořízení, ale vynahradila jsem si to u tet na ulici, co prodávaly zeleninu manpuo (tak se to jmenuje v Laosu, kde jsme to poprvé poznali, jinak mezinárodně jicama) a cherimoyu. Nerozuměly mi sice ani vietnamsky (pár číslovek i jiných slovíček už jsme stihli pochytit), protože pocházely pravděpodobně z vesnic v kopcích okolo a různých kmenů, ale pomohly mi vybrat hezké ovoce, měkké a vhodné k okamžité konzumaci. Cherimoya se musí kupovat co nejměkčí, jinak by ještě dlouho dozrávala. A s tetama byla sranda. V pokoji jsme se nacpali vším doneseným a usadili se aspoň k práci, které jsme se věnovali celé odpoledne. A už se těšili pomalu na večeři:-D

Večer jsme už vyrazili spolu, ale až na křižovatku, kde jsem kupovala oběd, to bylo daleko, tak jsme vyzkoušeli jedinou metodu, co ve Vietnamu funguje na 100% – jiné paní s com binh dan (rýže, na kterou si člověk nandá/nechá nandat cokoli z výběru, a podle toho zaplatí), jsme prostě ukázali, že chceme jídlo za 20 000 Ð a ona nás nechala si z hrnců naložit. Nebylo to sice tak dobré jako oběd, ale pořád plnohodnotné jídlo. Potravní deficit jsme tedy začali úspěšně dohánět, pitný režim taky, tak už jenom aby ty Petíkovy bolesti konečně daly pokoj…

V noci nás jen na chvíli probrala bouřka, ale jinak byl klid, takže pohoda.

ČTVRTEK 20.8. – DEN TŘÍSTÝ TŘICÁTÝ DEVÁTÝ – ZDRAVOTNÍ PAUZA S TRHEM

Ráno bylo úplně zataženo a Petíkovy bolesti hlavy, zad a kyčlí sice o dost lepší, ale pořád nepoužitelné pro nošení batohu. Rozhodli jsme se tedy věnovat zdraví další den, dosyta se vyspat a až někdy po 10. vyrazili na zdravotní procházku spojenou s lovem jídla. Na recepci seděla jiná paní, než včera, a tak jsme si dali menší hádku, abychom nevyšli ze cviku (i když vlastně celkem klidnou a s úsměvem). Už včera jsme totiž měli dostat zpátky naše pasy, ale nikdo nám je nedal a my si je nevyzvedli, tak jsme si je chtěli vzít teď. Jelikož ve Vietnamu se ale platí až po ukončení pobytu, recepční nám pasy nechtěla dát, abychom jí neutekli bez placení. Snažili jsme se jí vysvětlit, že je potřebujeme právě proto, abychom mohli jít do banky vybrat peníze, což sice nebyla pravda, ale nějak argumentovat jsme jí to museli:-) Nakonec pani odchytila na ulici nějakou chudáka školačku, kterou donutila nám překládat, a po několika dalších minutách oboustranné snahy nám milostivě vydala aspoň jeden pas. Později během dne si ho ale od nás zase přišla vzít, abychom jí náhodou nezdrhli. No jo, holka, tak si to užij:-)

Ve městě jsme se nejdřív zastavili na poště poslat pohledy. Cena 6 000 Ð za známku nás překvapila, snad dojdou (došly:-)). V Saigonu jsme totiž platili 12 600 Ð. Pak jsme uličkou, kde jsem včera nakoupila ovoce, prošli celou a za ní i velký trh, plný ovoce, zeleniny, ale i se sekcí zvířátek, naporcovaných i zatím kvokajících, kejhajících a trousících:-) Tety, oblečené podle tradic svých kmenů, byly veselé, příjemné a ani nevypadaly, že by nás chtěly extra okrádat, takže jsme nakoupili docela dost ovoce. Jenom chlapík Vietnamec nás zase natáhl – za cherimoya si řekl o 20 000 Ð za kilo, ale přitom o kus dál měli dokonce i napsané ceny 18 a 15 000 Ð. Ale to byla spíš naše hloupost, mohli jsme ještě popojít:-) Nabrali jsme zásobu ovoce, které už nám chybělo, a zastavili se ještě na oběd v restauračce, kde jsem ho kupovala včera. K „obložené“ rýži ve většině restaurací dávají i samostatnou malou misku čistého vývaru, někdy je lepší, někdy horší, ale tady jsem si konečně všimla, co s tím dělají místní – k jídlu to prostě připíjejí. Tak jsme zas o něco chytřejší:-)

Na odpoledne jsme se potom opět usadili k práci na stránkách a ven vyrazili zase až v čase večeře. Zkusili jsme znovu tetu, kde jsme byli včera, a osvědčilo se nám (nikoli poprvé a zdaleka ne naposledy), že při opakované návštěvě už jsme váženými a vítanými hosty, které se nikdo nepokouší ošidit a naopak těží drobné výhody a pozornosti:-)

Pokud bude zítra lepší počasí a lepší zdraví, tak už bychom mohli zase kousek popojet…

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..