---

ČTVRTEK 27.8. – DEN TŘÍSTÝ ČTYŘICÁTÝ ŠESTÝ  – CESTA HORAMI DO BAO LAC

 Konečně zase jednou klidné ráno – dodělali jsme pár fotek, trochu deníku, zabalili a v 10 opustili hotel s vysmátou recepční. Když byla možnost se dobře a sytě najíst, museli jsme ji využít a šli nejdřív na pho vit (kachní nudlopolívka) a až pak se shánět na nádraží po autobusu. Petík někde četl, že by měl do Bao Lac jezdit každou chvíli, ale z vyšívající tety za pokladnou jsme vyloudili jen 3 časy – 6, 11:30 a někdy odpoledne. Bylo 11, a tak jsme si rovnou našli minibus na parkovišti a jako se nakládat. V pokladně nám říkali cenu 115 000 Ð, na autobusu bylo napsáno 105 000 Ð a nakonec si od nás milá a neuvěřitelně mrštná konduktorka vzala po 100 000 Ð, to jsme málem spadli ze židle:-) Na odjezd jsme si počkali skoro do 12, bylo nás nemnoho.

Před námi seděly dvě ženy z některého horského kmene, jedna starší a druhá její dcera, nebo možná vnučka, asi si udělaly výlet do města a teď se vracely domů. Mladší byla rozpustilá, zvědavá a komunikativní, velkou část cesty prostála, aby lépe viděla, co se kde děje, nám z kabelky ukazovala nějaká lejstra, kde jsme vyčetli akorát to, že by jí mělo být 23 let. Byla také do města řádně vyparáděná – průhledný, květovaný nátělník, oranžový květovaný šátek na hlavě, sukně a zářivě růžová kabelka značky PRAD-MILANO:-) Podle věku jsme si říkali, že už by měla být vdaná a mít děti, a opravdu – když později vystupovala, opravdu na ní čekal chlapík a malý capart.

Autobus ale poloprázdný dlouho nevydržel, trefili jsme se totiž do poledního spoje, který nejspíš odvážel studenty po týdnu ve škole na víkend domů, nebo co. Do dvacetimístného busíku se jich tak během chvilky naskládalo asi 50, ale úplně jsme zůstali zírat, jak jsou skladní, protože nakonec všichni seděli (i když asi ne moc pohodlně). Konduktorka rozdávala blicí pytlíky a busík vesele uháněl horami po klikaté silnici. Cesta trvala dlouhých 5,5 hodiny, ale užili jsme si každou minutu. Pohybovali jsme se celou dobu v 1000 – 1300 m.n.m., takže fakt jakože hory, sem tam vesničky nebo samotné domky stlučené ze dřeva, fantastické rýžové terasy, plantáže pitahayi (dragon fruit), a kam nešla narvat rýže, tak byly svahy plné přeschlé kukuřice. Trochu už nám to tu připomnělo Laos, ale hezčí – tady jsou hory jasně zelené, porostlé bujnou džunglí, občas bambusovými háji. Ostatně na několika místech jsme viděli bambus těžit. Ale ona i silnice tu měla takový laoský ráz, kdybychom to měli k něčemu přirovnat – úzká, občas rozbitá (i když v tomto ohledu na Laos žádná jiná asijská země nemá), vinoucí se zaříznutě v příkrých svazích. A ty výhledy….

Od obce Bao Lac, kam jsme dorazili k večeru, jsme neměli vůbec žádná očekávání (kromě toho, že by odsud mohl někdy jet další autobus do Ha Giangu, kam jsme měli vlastně celou dobu namířeno, ale neexistoval přímý spoj), a to se přesně vyplnilo. Bus nás vyhodil uprostřed trhu, že „tady je nádraží“. Ovoce předražené, ale mohlo to být tím večerem. Bylo jasné, že dneska odsud už nikam nic nepojede, a předpověď hlásila teď deště na několik dní, tak jsme se vydali poohlédnout po nějakém bydlení. V bezprostředním okolí jsme našli 3 hotely, ale všechny zavřené. Zamířili jsme tedy po silnici nazpátek, při příjezdu do městečka jsme tam nějaká nha nghí viděli. V prvním chtěli za noc 300 000 Ð, ale pak jsme došli do velkého dvora s jezírky (nha nghí Linh Giang), kde měla rodina k pronájmu několik úplně nových pokojů, nebo spíš apartmánů v řadě za sebou. Pán chtěl 160 000 Ð za pokoj bez klimatizace, což vůbec nevadilo, tady v horách nebylo takové vedro jako dole v nížině, a pokoj byl jinak opravdu pěkný.

Přes syna a dceru na telefonu jsme se později dozvěděli, že do Ha Giangu se dostaneme busíkem, co jede zítra v 11 do Bao Lam, a tam budeme muset ještě jednou přesednout, ale to už se dá stihnout na jeden zátah. Pak jsme se honem ještě vrátili do „centra“, že zkusíme ulovit něco k večeři. Všechno už bylo pozavírané, ovšem takovým způsobem, že tam prostě seděla rodina společně u večeře, některým tam běžela televize:-) Všichni nás ale posílali kamsi „naproti“, takže jsme se pořád nevzdávali naděje. A ono fakt, tam babča, vypadala, že zavírá garáž, ale pho nám odsouhlasila, tak jsme se usadili ke stolku, a po chvíli vedle nás další 3 místňáci. Babi zatím čile připravila bohatou nudlopolívku plnou pečeného bůčku, akorát čerstvé bylinky už takhle k večeru nebyly, ale to neva, pochutnali jsme si. Za 20 000 Ð úplně parádní véča:-) O sladkou tečku se postarala paní se sin thó, nebo-li po vietnamsku šejky, a tomu ze soursopu se nedalo odolat, jakmile jsme ho někde zahlédli:-) Pozdější pokusy u zelinářů byly cenově marné, tak jsme někde ulovili aspoň pepsi a při zpáteční cestě ji používali jako odstrašující a obrannou pomůcku před zdejšími hafany – bylo jich tu zase na náš vkus trochu moc a mimo vlastních domů a pozemků vypadali, že střeží před vetřelci půlku města. Zpět v hotýlku jsme se pokoušeli chvíli pracovat, ale vytuhli jsme u toho.

PÁTEK 28.8. – DEN TŘÍSTÝ ČTYŘICÁTÝ SEDMÝ  – INTERMEZZO V BAO LAC

Ráno lilo, předpověď hrozná, ubytko pěkné a s rychlým internetem, že jsme mohli odesílat fotky domů, tak jsme se rozhodli tady, v městečku uprostřed ničeho, si dát jeden den takovou mezipauzu. Celé dopoledne jsme pracovali a dědovi jsme to šli oznámit až před 12. On se obratem chopil telefonu a s dcerou to na nás zkoušeli, že za 200 000 Ð, ale nedali jsme se a nakonec se nám ještě omlouvala, že prý tatínkovi špatně rozuměla (akorát, že kdyby chtěl původní částku, tak si jí mohl vzít rovnou a nemusel jí volat:-)).

K obědu jsme dali instantku a odpoledne pokračovali v práci pilně jako včeličky – deník, fotky, rozesílání emailů, které vybraným způsobem posílaly někoho do míst, kam slunce nesvítí (dnes konkrétně hlavně Česká pojišťovna, se kterou jsme řešili prodloužení cestovního pojištění).

Kolem 5. jsme chtěli jít omrknout město a něco pojíst, ale ve dveřích nás zarazil děda s vytaseným telefonem a přes dceru na drátě nás pozval na jejich rodinnou večeři. Nechali jsme si tedy vyhladovět žaludky a do 7 čekali, co bude. Mezitím jsme si našli, že Vietnamci dnes slaví Vu Lan, 2. největší buddhistický svátek v zemi, něco jako Dušičky, kdy se vzpomíná a vzdává úcta předkům, živým i mrtvým. Slaví se to hlavně v chrámech, ale potom večer i v rodinném kruhu. Do chrámu jsme se žádného nedostali (ani jsme tedy o žádném blízko v okolí nevěděli), ale večeře, na kterou nás pan domácí pozval, tedy stála zato. Sešlo se tu dohromady 9 členů rodiny: náš pan domácí a jeho žena, dva bratři a dva synové, pak jedna starší a jedna mladší paní a malá holčička, vnučka našeho dědy, která na tabletu sjížděla Teletubbies. Jeden ze synů, Tuk, kterého jsme tu párkrát zahlédli už dřív, obstarával komunikaci s námi – prostřednictvím translatoru v mobilu. Usadili nás k velkému stolu složenému ze dvou, který ženy postupně celý zaplnily mísami s jídlem, převážně různými kusy masa. Bylo tu výborné kachní, poněkud nedovařené kuřecí, ryby z jezírka za barákem, luxusní vepřové kousky, samozřejmě nesměly chybět kuřecí pařáty a kachní zobáky, a pak ještě něco zcela neidentifikovatelného, ale dobrého. Dvě mísy obsahovaly zeleninu – dušené zelí a zelené fazolky.  Nejdřív se chvíli v podstatě mlčky jen uzobávalo z mís a kosti se odhazovaly dvěma domácím hafanům, a pak jsme dostali každý misku nudlí bún s trochou výborné omáčky, což konzumaci masa dodalo trochu „kulturu“. Jen my a mladší synové jsme každý zvládli dvě misky nudlí. Zapíjelo se to vydatně pivem s ledem. Místo „Na zdraví!“ říkali Vietnamci něco jako „Sinmai“, ale říkala to i paní o jídle, takže jsme to pochopili spíš jako „Šup tam s tím!“:-)

Po večeři se najednou všichni někam vypařili a my, nad posledním talířem s dezertem – pitahayou ze sadu vedle jezírka, zůstali dál v družném mobilovém hovoru s Tukem. Dozvěděli jsme se, že mu je 34 let, jeho manželce 29 a je to ta, co s námi telefonuje anglicky, protože angličtinu učí. Takže to není dcera pana domácího, ale snacha:-) Tuk tu žije a pracuje s tátou, chovají ryby, co pak prodávají na trhu, a celé to tu sami postavili. Pak už nám to ale bylo blbé jim jako jediní sedět v obýváku, poděkovali jsme, rozloučili se a měli se k odchodu, ale Tuk evidentně ještě nepověděl všechno, co měl na srdci, a šel s námi. Usadili jsme se v altánku venku, po chvíli se přidal i pan domácí a zvládli jsme ještě několik konviček čaje a probrat hlavně naše plány na zítřejší odjezd.

Zabydlení zpátky v pokojíku jsme chtěli ještě něco popracovat, ale úplně nás ten nečekaný a neobvyklý přísun masa skolil:-) Celou noc lilo jako z konve.

SOBOTA 29.8. – DEN TŘÍSTÝ ČTYŘICÁTÝ OSMÝ  – LIJÁK A POBYT S PLNOU PENZÍ

Když jsme se ráno vzbudili, trochu pršelo, což nás od plánu na pokračování cesty nijak nezrazovalo, ovšem jak jsme postupně dobalovali, tak se to čím dál tím víc stupňovalo, až jsme si řekli, že trmácet se někde horami v těchhle monzunech nemáme zapotřebí. Přeběhli jsme skrz provazy deště k „recepčnímu“ okýnku a strčili dědovi 200 000 Ð, sami zvědaví, jestli nám vůbec něco vrátí. Udělal kompromis a vrátil nám 20 000 Ð 🙂 My zalezli do pokojíku, znova vybalili kompy a sešity a pustili se do práce, tady v Bao Lac, kdesi uprostřed vietnamských hor:-)

Před 1 hodinou někdo ťuká. Tuk ťuká:-) a zve nás k obědu. Bylo nám to trochu hloupé, ale evidentně jim toho ze včerejší oslavy dost zbylo, a zároveň byli tak hodní, že se rozhodli podělit s vyhublými, ušmudlanými hosty:-) A my jsme si aspoň hned mohli lépe obhájit těch 20 000 Ð, co si děda nechal navíc – nakrmili nás v mnohem větší hodnotě, tak aspoň malý příspěvek:-) Dnes jsme se sesedli u stolu jen v pěti – děda, babi, Tuk a my dva. Menu bylo de facto stejné, jako dezert jsme ale ochutnali banh gai. Byly to „koláčky“ (nebo spíš takové neforemné hrudky) z rýžové mouky, plněné nasekanými buráky a vařené na páře v banánovém listu. Ta hmota byla neskutečně lepkavá a jedlo se to postupným odtrháváním banánového listu a ukusováním. Já si pochutnala moc a překvapil mě Petík, který by dřív takovéhle věci asi obloukem obešel, ale zocelený měsíci na cestách (často o hladu:-)) si taky pošmákl:-) S pomocí mobilu jsme potom sáhodlouze řešili, jak se to jmenuje, z čeho to je, jak se to vaří a kdy se to jí. V televizi zatím běželo zpravodajství o tom, jak celý severní Vietnam trpí pod náporem monzunových dešťů, jak dochází k potopám, sesuvům půdy a ničení silnic.

Po obědě jsme se snažili pokračovat v práci, ať ten den aspoň efektivně využijeme. S počítačem to šlo ztuha – zaktualizovaly se Windowsy, pak tam Petík natáhl nějaký vir a půl odpoledne strávil čištěním souborů. Až kolem 6. hodiny jsme chtěli využít chvíle bez deště a jít trochu prozkoumat naši ulici, dlouhou jak Lovosice, ale zase nás předběhl děda a pozval i na večeři. To už nás opravdu zarazilo, překvapilo (mile) a zároveň nám přišlo hloupé, ale jednak nás tahle cesta pomalu, ale jistě učí nic nabízeného neodmítat, a za druhé, kdyby nechtěli, tak to nenabízejí. S touhle myšlenkou jsme se radostně vydali zlikvidovat poslední zbytky sváteční hostiny:-)

Množství a nabídka jídla se sice trochu zmenšily, ale stále to pro nás byla královská hostina. Místo nudlí byla tentokrát rýže, čímž mi babi udělala velkou radost, protože už jsem na ni měla několik dní hroznou chuť. K ní potom byla v nabídce kachna, ryba, zelí a fazolky, vše jsme si máčeli nebo polévali výbornou, ochucenou sójovkou a vydatně zapíjeli pivkem.

Po večeři jsme ještě trochu společensky poseděli a poklábosili. Tuk nás zrazoval od zítřejší cesty, že prý jsou na trase sesuvy a silnice do Ha Giangu je uzavřená. Jenže my se už potřebovali posunout…. Po večeři jsme se s velkými díky rozloučili a zkusili najít a napsat několika couchsurferům z Ha Giangu, jestli o nějakých problémech nevědí. Potvrdili nám, že tam taky leje, ani nic zásadního na cestách se neděje, a tak jsme se rozhodli to prostě risknout. V nejhorším ještě někde zakufrujem, jak je vidět, tak ve vesnicích, kde staví, autobus, se snad dá nějaké ubytování vždycky najít a úplně v nejhorším můžeme jít pod stan:-)

A tak jsme se zabalili, Petík strávil půl večera pod horkou sprchou s bolavými zády, ale byly jsme připraveni zítřejším dopoledním spojem pokračovat dál.

NEDĚLE 30.8. – DEN TŘÍSTÝ ČTYŘICÁTÝ DEVÁTÝ  – CESTA Z BAO LAC DO HA GIANGU

Ráno bylo zataženo, ale sucho, a tak už nebyla výmluva, abychom dál zůstávali v tomhle pěkném pokojíku. Dobalili jsme, rozloučili se naposledy s dědou a šlapali zase na náves Bao Lac. Po cestě spousta stánků, čilý ranní ruch. Koupili jsme si trubičky do autobusu a pepsinu, potřebovali jsme už tu vodu něčím proložit. Několik minut jsme pak čekali na příjezd autobusu a nepokrytě na sebe navzájem zírali s paní z kmene Červených Dao, s pěkným šátkem na hlavě a ještě hezčí kabelkou vyšívanou korálky.

Autobus přijel úplně plný, ale s vysoce akční paní konduktorkou, která ho půlku přeskládala a rázem jsme se vešli my i naše nadrozměrná zavazadla. Petík s ní zůstal stát na podestě a pochvaloval si výhled, zatímco já jsem vlísla svůj bílý zadek mezi sedačky. Vedle mě seděla mladá (asi, u Vietnamek, co vypadají od 12 do 50 furt stejně, se to těžko poznává) slečna s ukopnutým palcem na noze. Uměla trochu anglicky, ale lépe prý korejsky, žila v Halong Bay a teď cestovala za tátou do Bao Lam. Postupně se autobus trochu uvolnil a i pro Petík a se našlo místo. Neskutečně jsme se kochali výhledy za oknem, protože bus stoupal a klesal zelenými horami a údolími se draly rozvodněné řeky. Busík byl asi novější, takže řidič to docela řezal, ale přitom to měl stále pod kontrolou. Pár minut před 12 jsme přijeli do Bao Lam, městečka s rušnými ulicemi, trochu s obavami, jak tady budeme hledat návazný autobus, ale vše se vyřešilo samo. Zastavili jsme v centru přímo za ním, takže zbylo jen si rychle přeskočit a jelo se dál. Škoda, bývali bychom se tu na jednu stranu klidně trochu porozhlédli a možná naobědvali, ale neva, Ha Giang už volá a tam se už těšíme posledních několik dní v kuse.

Druhý autobus byl prázdnější, ale taky starší a rozhrkanější. Navíc jsme asi poprvé viděli, že tu nejel žádný konduktor, ale řidič si sám vybíral peníze i vyřizoval telefony, kdy, kde má koho nabrat. Musím říct, občas mě to trochu znervózňovalo, třeba když mu zazvonil v prudké zatáčce, kde byl na silnici štěrk a zrovna v protisměru vyjel náklaďák… Chlapík naštěstí všechno zvládl, však si taky dával na čas, a provedl nás během 4 hodin dalším, pohádkově krásným úsekem severního Vietnamu. Hory začaly být opravdu vysoké s prudkými svahy, jež skoro kompletně pokrývaly rýžové terasy. Taky nás nadchly domky – krásné přírodní chalupy ze dřeva, s rákosovými, důkladně pletenými střechami.

V Ha Giangu jsme projeli předměstím, centrem, no a nádraží bylo zase úplně na opačném konci a mimo město. Bylo to ohromný plac s mnoha autobusy do všech stran a kolem dokola se stavěl velký komplex – budoucích nádražních budov, nebo možná hotelu přidruženého k nádraží. Celkově to tu na nás (i později ve městě) působilo, jakoby se sem chystali natáhnout turisty a udělat z toho druhou Sapu. „Ticket area“ na nádraží byla jedna malá místnost s pokladnou a vyvěšenými jízdními řády včetně cen. Vyfotili jsme si je a šli se podívat po ubytování.

První pokus jsem provedla hned kus vedle autobusáku, kde bylo nha nghí v několika budovách, každá po dvou pokojích. Chtěli 200 000 Ð, nehodlali smlouvat a hned vedle stál obrovský hangár – karaoke klub, kde je asi po večerech veselo. Hmmm…ne, děkuji. Pokračovali jsme ulicí dolů, směrem k centru, a narazili na další nha nghí a jenom za 150 000 Ð. Šla jsem se tedy podívat na pokoj v břečťanem porostlém domě a bylo to, jako kdybych vlezla do něčí noční můry. Zdi plesnivé, všude pavučiny, zatuchlý vzduch, na postelích bez matrací jen dřevěné rohože… už jenom ten kostlivec ve skříni nebo nějaký oběšenec chyběl. Rozhodla jsem se, že po nich pátrat nebudu. Dostali jsme se na větší silnici a slibovali si od toho trochu víc civilizovanosti. Zdravil nás usměvavý majitel půjčovny motorek (za 200 000 Ð) a za chvilku lámanou angličtinou radil, kam jít, jenže ukazoval ven z města, prý asi kilometr, do toho se nám taky moc nechtělo. Zamířili jsme tedy radši do centra, minuli dalšího, podnikavého půjčovače motorek (350 000 Ð/2 dny), a pak konečně našli i hezké nha nghí La La, pokoje nahoře nad bytem rodiny, s klimatizací, krásně čisté, ukecali jsme 180 000 Ð za noc, když zaplatíme 3 noci. Později jsme zjistili, že to byl první z řady několika dalších nha nghí, ale to neva, byli jsme tam spokojení.

Trochu jsme se cournuli po okolí, našli velké dětské hřiště s „moralistickými“ plakáty okolo, velký památník a kolem něj rozestavěnou dlažbu náměstíčka, spousty žrádelen a parádní pekárnu, jíž jsme se díky houskám a knedlíčkům stali pravidelnými zákazníky. Později, když jsme chtěli večeři, vrátili jsme se na odbočku k nádraží, protože jsme tam předtím zahlédli nápis bún thit chó, tedy psí nudlopolívka, a tomu jsme nemohli odolat. Volba nás nezklamala – dostali jsme velké mísy nudlí a skvělého vývaru plné různých kusů masa, sekaného koriandru, k tomu extra limetky, bylinky (bazalka a takové druhé listí, do kterého jsme minule taky balili sousta psího masa) a ledový čaj. Je pravda, že majitel a jeho dcera na nás nejdřív koukali nedůvěřivě, ale když viděli, jak si debužírujem, usmívali se:-) Odešli jsme sice lehčí o 60 000 Ð, ale narvaní k prasknutí a chuťově víc než spokojení. Cestou do hotelu jsme si ještě nakoupili liči bonbony, zásobu vody a vybrali peníze z bankomatu. Vyprala jsem nejhorší svršky a věnovali jsme se několik hodin pracovním restům.

Download file: 14881.gpx