PONDĚLÍ 31.8. – DEN TŘÍSTÝ PADESÁTÝ  – NA MOTORCE DO HOANG SU PHI

Ha Giang je poměrně velké město a ideální výchozí bod do nejsevernější části Vietnamu. Dlouho jsme zvažovali, jak zdejší krajinu co nejefektivněji objevovat. Motorka byla jasná volba, ale trasa tím nejzajímavějším výběžkem, kam jsme se chtěli určitě podívat, byla na jeden den moc dlouhá. Vymysleli jsme si proto dvoudenní výlet s přespáním v polovině cesty. Ovšem to až zítra, dnes jsme si chtěli trochu přivyknout motorkářskému stylu života a naplánovali si jen kratší výjezd za město, na západ do městečka Hoang Su Phi, kam už bychom se jinak nepodívali. Jako první jsme tedy s pani domácí domluvili ubytování rovnou na 3 dny s tím, že ale mezi 2. a 3. nocí tady jednu nebudeme. Vypadala, že to úplně v pohodě pochopila, tak snad to tak opravdu bude fungovat:-)

První problém vyřešen, dali jsme si k snídani bagety a vydali se vstříc dalšímu. Chlapík v půjčovně motorek nás nejdřív vítal se širokým úsměvem, ale následovalo zdlouhavé a únavné dohadování o pasy – on tu chtěl aspoň jeden nechat, jenomže my je oba potřebovali k získání povolení na cestu do výběžku. Nakonec jsme ho trochu oblafli a v nestřežené chvíli mu vyměnili už založený pas za druhý, který je normálně platný, jen v něm není razítko vstupu do Vietnamu, které on stejně k ničemu nepotřebuje. Usmlouvání ceny jsme taky čekali větší, začal na 200 000 Ð za den a skončili jsme na 500 000 Ð za tři dny. Jinde ve Vietnamu bylo i levněji, ale v rámci zdejších cen to ještě docela šlo.

Chlápek nás zdržel dýl, než bylo milo, a tak jsme to pak pořádně nakopli (mimochodem motorka už taky měla lepší časy za sebou), na kraji města natankovali (plnou nádrž = 2 l… to jsme zvědaví, jak daleko na to dojedeme) a valili to po výpadovce na jih, vlastně kus cesty, odkud jsme včera přijeli podél řeky. Tachometr nefungoval a museli jsme párkrát stavět – buď včerejší nášup baget, nebo psí polívky, nám nesedl. Ve vesnici Tan Quang, asi 40 km od Ha Giangu, kde jsme odbočovali do hor směrem na Hoang Su Phi, jsme zahlédli první „kmenovou“ paní v krásném, červeno-černém oblečení, pravděpodobně z kmene Červených Dao. O kus dál potom i první vodopád, nebo spíš takové větší peřeje, kdesi pod námi, na divoké horské řece. Stoupali jsme pomalu, zatáčku za zatáčkou, úbočím hlubokého údolí. Většinu svahů, kam nezasahoval les, pokrývaly soustředné a rozsáhlé rýžové terasy, asi největší, jaké jsme kdy viděli. Vlastně to úplně zkreslovalo perspektivu – údolí a terasy samotné tak velce nevypadaly, ale jakmile jsme si mezi nimi všimli třeba domku nebo přístřešku pro lidi, co na polích pracují (schovka před deštěm i spalujícím sluncem), vynikly ty ohromné rozměry, protože stavby byly miniaturní.

Kromě domků rozesetých přímo v polích jsme také občas projížděli malými vesničkami z dřevěných chatek (podle oblečení pověšeného na šňůrách to byli většinou nejspíš Hmongové). Lidé vodili krávy na pastvu, nosili ohromné snopy dříví nebo kukuřice, sem tam někdo pracoval na polích, i když obecně jsme víc lidí potkávali až později odpoledne, než přes den. Všimli jsme si, že většinu prací tu obstarávají ženy, kdežto muži mají na starost je dirigovat, polehávat a jen několik těch nejtěžších stavebních prací – domy, výkopy, štěrkování cest, atd. Silnice, kterou jsme sledovali celý den, byla naštěstí pěkná, sem tam menší díra, ale nic hrozného, takže stačilo jen hodně a pořád kroutit řidítky (a brzdit a zrychlovat a řadit):-)

Takovým parádním prostředím, kde se za každou zatáčkou ukrýval nový výhled, nové panoráma, a nám padala brada čím dál tím níž, jsme nakonec projeli tři mohutná údolí. Mezi nimi jsme vždy vystoupali do průsmyku, naposledy se ohlédli za právě projetým údolím, a zase prudce sestoupali do dalšího. Na řízení náročné, na kochačku úplně maximální zážitek:-) Do toho počasí na pohodu, polojasno, problikávalo slunce a proudící vzduch příjemně ochlazoval.

Kolem třetí hodiny jsme dorazili do Hoang Su Phi, většího městečka mezi horami, kde jsme zahlédli dokonce i pár nha nghí. Neměli jsme čas se tu nějak moc zdržovat, ale pestrobarevné směsice lidí, ať už domácích, nebo vesničanů z hor, co sem přišli za obchodem, si nešlo nevšimnout. V mapě jsme si vyhlédli trochu vedlejší silničku pro zpáteční cestu, a ze začátku byla opravdu krásná – stoupali jsme džunglí, potom zase rýžovými a kukuřičnými poli do dalšího, mohutného údolí. Projeli jsme horalskou vesničku, kde ženy a dívky chodily nejčastěji v zelených halenách, černo-modrých, svisle pruhovaných sukních a barevných kalhotách pod nimi, a nikde na netu se mi nepodařilo zjistit, ke kterému etniku patří:-) Lidé tu byli krásní, trochu stydliví, ale vesměs usměvaví a aspoň pokývnutím hlavy nebo lehkým povytažením koutků zdravící pocestné. Nad vesnicí se nám ale ztratila cesta, respektive změnila se jen ve vyšlapanou cestičku, navíc vedoucí přes velký potok pod vodopádem, kde se cachtali dva malí kluci. Zaseklo nás to, Petík se vydal kus dál po cestě na výzvědy, ale nelepšilo se to (i když možná šlo jen o kus cesty, spojnici na další silnici, ale tím jsme si nemohli být jistí) a my neměli čas vymýšlet kde co, jelikož bychom mohli taky uvíznout někde v horách, a tak jsme potupně museli ustoupit a bohužel se vrátit stejnou cestou, což znamenalo 70 km únavného slalomu údolími a průsmyky. Byly 4 hodiny, zbývaly 2 hodiny do setmění, a tak jsme prosvištěli Hoang Su Phi a museli spěchat, abychom stihli ujet co největší úsek za světla; že to nestihneme celé, bylo jasné.

Jako naschvál bylo samozřejmě před soumrakem nejkrásnější světlo, a tak jsme častokrát neodolali a dělali spoustu fotozastávek. Mezitím jsme jeli jako o závod a i tak jsme poslední údolí už sjížděli za tmy, což nebylo v prudkých serpentinách vůbec nic příjemného. Docela rádi jsme najeli dole na rovnou silnici a uháněli do Ha Giangu, hlavně proto, abychom stihli imigrační kancelář, kde se vydávají povolení pro severní oblast. Báli jsme se, že zítra je svátek a bude zavřeno. Po chvíli jízdy jsme si ale uvědomili, že zítra bude teprve 1. a svátek je až 2., a jízdu hodně zklidnili – koneckonců měli jsme toho už dneska plný kecky.

Trochu jsme pročesali město při snaze najít večeři v naší cenové hladině a nakonec zapadli přes řeku od hotelu na com binh dan za 25 000 Ð. Dostali jsme rýži, skvělý vývar, 4 smažené rolky, chutné naložené fazolky a malé špízy po 3 minivajíčkách zabalených v plátku masa. Všechno to bylo fakt výborné, zvlášť po dni o hladu:-)

Když jsme dorazili zpátky do hotelu, dali jsme si důkladnou sprchu a padli za vlast. Zadky naklepané jak sekanou a vůbec jsme si neuměli představit, že máme na motorce strávit ještě další 2 dny!!! To byl zase nápad…:-)

 Tisk článku