Vietnam 20 – Vandr z Cao Bang k čínské hranici a vodopádu Ban Gioc

...aneb jak jsme znechuceni lidmi vyrazili pěšky za největším vodopádem, úchvatnou jeskyní a horským jezerem
Vietnam 20 - Vandr z Cao Bang k čínské hranici a vodopádu Ban Gioc
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kladno

NEDĚLE 23.8. – DEN TŘÍSTÝ ČTYŘICÁTÝ DRUHÝ  – CAO BANG PŘEDRAŽENÝ, ÚNIK Z CIVILIZACE

Výhodou venkovního noclehu v blízkosti autobusového nádraží Cao Bang bylo pozorování vzrůstajícího ruchu. Jako houby po dešti začaly z chodníku před nádražím vyrůstat malé stánky s pitím, ovocem, občerstvením, autobusy začaly odjíždět jeden za druhým (včetně těch k vodopádu Ban Gioc, ale to jsme ještě netušili) a taxikáři se překřikovali (aspoň ti, co nevysedávali někde na kafi). Povalovali jsme se u zídky mimo zraky spěchajících lidí, dokud nezačalo svítat, a potom jsme se přesunuli do jedné z otevřených restauraček, protože kromě nepříliš pohodlného noclehu (spíš jednoho z nejhorších, co jsme vůbec kdy zažili) jsme měli taky ukrutný hlad.

Vařily a obsluhovaly tu příjemná slečna a o poznání méně příjemná pani, ceny měly napsané, tak jsme se jenom ujistili, ale nemuseli jsme smlouvat. 25 000 Ð za pho vit nám přišlo dost v pohodě, protože kachna je přeci jenom něco trochu lepšího. Nezklamalo nás to – porce nudlopolívky skoro utíkala z misky, maso sice trochu tužší, ale chuťově výborné. To by tedy byla odměna za tu divnou noc, a teď bychom mohli znovu zkusit to ubytování. V okolí Cao Bang jsme totiž měli velké plány (například největší vietnamský vodopád Ban Gioc), zahrnující především pevnou základnu a půjčenou motorku…

Hned vedle nádraží, naproti téměř non stop stánkům, se nám podařilo ubytovat v nha nghí Dúc Anh u ospalé, ale komunikativní paní. Pokoj za 180 000 Ð, ve 4. patře a bez klimatizace byl spíš horší standard, ale budiž. Pořád to bylo asi to nejlevnější, co se v Cao Bang dalo sehnat. Dali jsme si sprchu a já pak asi půlhodinového šlofíka, zatímco Petík odesílal fotky na web.

Kolem 9. jsme se zabalili na výlet a vyrazili pro motorku do půjčovny, které jsme si večer všimli při marném hledání hotelu. Nic bližšího jsme neobjevili, takže jsme se docela prošli. Když jsme před půjčovnu dorazili, byla tu parta asi 8 mladíků a mladic, zřejmě také chtivých pojízdného prostředku, ale půjčovna zavřená. Jeden z mladíků zavolal na číslo vyvěšené před půjčovnou a čekalo se, kdy (a jestli) někdo dorazí. Já jsem zatím obešla okolní hotely, zda by se nedala půjčit motorka někde jinde. Z 5 pokusů mi motorku nabídl 1, ovšem za 300 000 Ð, jeden se se mnou úplně odmítl bavit, dva mě poslali do zavřené půjčovny a v posledním se mě pokusili ubytovat (to kdyby si náhodou někdo myslel, že velký a luxusní hotel je známkou anglického porozumění). Nakonec jsem se tedy vrátila (v patách s pohůnkem z jednoho hotelu, protože bylo snazší dělat, že se sem od něj nechávám odvést, než mu vysvětlovat, že mají zavřeno) a koukám, že chlápek z půjčovny už dorazil, otevřel a neskutečně šnečím tempem obsluhuje mladou partičku. Vzali si nakonec 4 stroje, něco automaty, něco manuály, všechny špatně startovaly. V nestřežené chvíli jsem se jednoho z kluků zeptala, kolik za ně platili, a prý že 600 000 Ð za všechny. Chlápek tu měl anglickou ceduli s cenou 200 000 Ð + pas a my se psychicky začali chystat na smlouvací boj s někým, kdo právě udělal 4x větší obchod a vlastně nás vůbec nepotřebuje (my chtěli motorku na 2 dny, což jsme brali jako hlavní argument pro lepší cenu)… Jenomže na nic z toho vůbec nedošlo. Chlápek nám ukázal jeden ze skútrů, my se začali ošívat, že bychom radši manuál (bývají levnější), ale on zakroutil hlavou, že ne, a potom už na všechno jenom kroutil, aniž bychom se vůbec dostali k ceně. Nepokusil se nás nijak natáhnout, jenom se s náma prostě přestal bavit. Po chvíli vyvezl skútra ven na chodník, zamkl mříž, nasedl a odjel pokračovat ve své nedělní zábavě, kterou mu někdo přerušil. A my zůstali jenom nechápavě zírat.

Skončili jsme tedy bez dopravního prostředku, s divně načatým dnem a zaplaceným hotelem, super. Prošli jsme se trochu po městě, zašli až ke vzdálenějšímu visutému mostu, kde nás fascinoval motorkový provoz, a také navštívili zdejší trh. Zřejmě jsme ale dorazili zase do nějaké vyčůranější, nebo prostě dražší oblasti, protože všechno tu bylo na vietnamské poměry opravdu předražené, cherimoya třeba víc než 3x (70 000 Ð/kg versus 15 – 20 000 Ð v Lang Son???). Dokonce tu na nás hráli divadýlko se zákaznicí ve velkém džípu, která byla zdánlivě ochotná platit takové šílené sumy, ach jo… Po cestě zpátky jsme si teda koupili aspoň vyloupané pomelo za 20 000 Ð a zastavili se na nádraží zjistit spoj k vodopádu Ban Gioc, největšímu ve Vietnamu, i když jeho opačný břeh už patří Číně. Autobus prý jede v 6 ráno a měl by stát 70 000 Ð. Pán na kase byl překvapivě milý, dokonce i nějaké to anglické slovíčko ze sebe vydoloval. Zdrchaně jsme si pak zalezli do pokojíku aspoň pod větrák, trochu pracovali a tentokrát si dal šlofíka Petík.

V 5 hodin jsme vyrazili na obhlídku druhé části města, odkud jsme původně přijeli a kde Petík zahlédl větší obchod. V dlouhé ulici podél řeky byla spousta žrádelen, cukráren a opraven motorek. V jedné restauraci jsme našli „comárnu“ – com binh dan, tedy rýži s výběrem příloh. Dohodli jsme se na porci za 20 000 Ð a s kuřecím, bramborovým salátem a tofu nadívaným mletým jsme byli naprosto spokojení:-) O dva domy vedle byl opravdu větší supermarket, tak jsme se zase jednou trochu zazásobili a večer zakončili výbornou kokosovou zmrzlinou. V hotelu jsme ještě trochu popracovali, zabalili a najednou zas byly 2 ráno. To se zase bude za 2,5 hodiny vstávat…

Mno, jinak jsme se po dnešních zkušenostech s tímhle podivným městem a tak vůbec všem, co se nám v poslední době dělo, rozhodli, že si dáme od lidí trochu pohov a uděláme si na vandr po přírodních krásách, minimálně na nás čeká vodopád Ban Gioc a jeskyně Nguom Ngao. Vyrážíme zítra ráno!

PONDĚLÍ 24.8. – DEN TŘÍSTÝ ČTYŘICÁTÝ TŘETÍ  – VODOPÁD BAN GIOC, JESKYNĚ NGUOM NGAO, STAN

Již tolikrát neosvědčená kombinace pozdní večerky a brzkého budíčku nás opět málem zabila, nicméně když už jsme ochrápaní zvládli koupit lístky a nasednout do správného autobusu k vodopádu Ban Gioc, tak to byla pohoda. Mimochodem později jsme zjistili, že jezdí snad co půl hodiny, a ne 1 – 2x denně:-) Jakmile jsme autobusem ale vyjeli z Cao Bang a začali šplhat do hor, výhledy nám prostě nedovolily usnout ani na chvíli z celkem dvouhodinové cesty. Vyšlo slunce a nám se ukázala krajina jak namalovaná podle křivítka v hodině deskriptivy, kdy zadání znělo: Narýsujte co nejvíc sinusoid přes a vedle sebe.  Zkrátka kónické kopce a hory kam se podíváš, prostor mezi nimi vyplněný lehce zvlněnou rovinou rýžových polí a líně jako tyrkysová stužka se tím vším proplétá řeka Quay Son. Opačný břeh, kde je víc kopečků a míň polí, už patří Číně.

Autobus nás vyhodil přímo u odbočky kamsi dolů ze svahu, kde jsme zatím jen tušili něco opravdu pěkného. Podle některých zdrojů na netu hrozilo, že sem budeme potřebovat nějaké speciální povolení, ale to se nepotvrdilo, nikdo po nás nechtěl žádný permit, ani pas, jenom nás samozřejmě skásli o 20 000 Ð/os. za vstup (jak jinak, ve Vietnamu se platí i za menší přírodní skvosty, natož Ban Gioc, největší z vodopádů:-)). U stánku hned vedle silnice, kde se scházelo na širokou polní cestu. Po té jsme prošli mezi rýžovými poli a kolem dřevěných stánků, kde je asi přes den pro návštěvníky občerstvení, teď se tu jen sem tam povaloval Vietnamec, nebo tetka uklízela. Na břehu větší tůně pod vodopádem kotvily jednoduché bambusové vory, na některých místní vozili pití a občerstvení v polystyrenových krabicích prodávat na čínskou stranu, některé si mohli návštěvníci pronajmout k projížďce pod vodopád za 50 000 Ð. Zatím jsme na vietnamské straně byli jediní turisté, zato čínský břeh se jen hemžil a pod vodopád vyplouval jeden vor za druhým. Akorát ty čínské byly o něco sofistikovanější, se stříškou a pár místy na sezení.

Nám ale naprosto učaroval vodopád samotný. Vysoká i široká kaskáda, kde se divoce valila monzunová nálož vody, a jak se do vodní tříště pomalu opíralo ranní slunce, vykreslovaly se všude malé duhy. Obrázky vodopádu Ban Gioc jsou hodně známé, ve Vietnamu je často mají rodiny nebo restauračky pověšené na stěně, a mám pocit, že jsem je někdy zahlédla i v českých „čínských“ bistrech. Ale nic se nevyrovná pohledu na živo, za to dám ruku do ohně… teda do vodopádu, to je jasný:-) Prošli jsme se po břehu, pod jedním z vedlejších vodopádů, který byl úžasný sám o sobě, usadili se na nejzazším místě, kam se dalo suchou nohou dojít, a následující asi 3 hodiny jenom popocházeli, poposedávali, hledali si co nejlepší úhly a scenérie k focení a natáčení a kochání se:-) Dostala nás babička (vypadala tak na 100 let), která si nedaleko nás rozestlala několik rohoží a ty pak pronajímala návštěvníkům, co si chtěli chvíli posedět, ale špinavá zem je nelákala. To je, panečku, byznys! Je fakt, že jednu takovou skupinku byznysmenů jsme od sebe vypoklonkovali, když jsme jim přišli jako zajímavější atrakce, než celý vodopád, a pořád se chtěli fotit. Vzpomněli jsme přitom na Indy…

Kolem 11, když začalo přibývat návštěvníků a břehy u řeky ztratily kouzlo osamělosti, jsme nahodili krosny a vyrazili zpátky na silnici. Na její opačnou stranu, kamsi nahoru do kopců, se šplhala další cestička k jakémusi chrámu, ale shodli jsme se, že chrámů jsme viděli dost a v poledním vedru se tam škrábat by bylo příliš námahy, a vydali se raději po silnici jakoby nazpátek, směrem ke Cao Bang. Hned asi po půl km jsme narazili na otevřenou restauračku, kde jeden pán obědval, dvě ženštiny z nás byly naprosto vysmáté a jedna slečna uměla trošku anglicky, tak jsme se nakonec bez problémů domluvili na pho za 20 000 Ð. Bylo výborné, s grilovaným vepřovým masem a rybími placičkami. Tetky si zase chtěly potěžkávat naše batohy a mě opět zarazilo, jak to těmhle vietnamským „křehotinám“ vůbec nedělá problém. Dokud jsem nezačala přemýšlet o tom, co tak může vážit velká nůše plná dřeva nebo nasekaného rákosu…

Posilnění výtečnou nudlopolívkou jsme také nahodili batohy o něco lehčeji a šlapali za dalším dnešním cílem, méně známou jeskyní Nguom Ngao. Vyhlédli jsme si jí jen tak v mapě, bylo to 4 km od vodopádu, takže to měla být snadná procházka, možná jsme na netu viděli i nějakou tu fotku, ale rozhodně jsme nečekali něco tak úžasného, co jsme později spatřili… Cesta po silnici byla pořád stejná, lidských obydlí poskrovnu, a výhled sice taky pořád stejný, ale tak úchvatný, že jsme si nemohli na nic stěžovat. Obklopovala nás sytě zelená pole, občas jsme se přiblížili na dohled tyrkysově modré řece a na vše dohlížely vápencové kopečky, jinak také zvané mogoty. Po odbočení ze silnice jsme prošli chudou vesničkou, kde nás děti i dospělí zdravili, mávali a usmívali se. Všude se na zápražích sušila vyloupaná kukuřice a u malých potoků seděly v ohrádkách husy a kachny. Cesta byla ale ošklivá, bahnitá a evidentně rozježděná nějakou těžkou technikou. Na konci dlouhé ulice/vesnice jsme vylezli na velkém prostranství, nejspíš parkovišti, okolo několik stánkařů a něco na nás pokřikovali. My jsme ale nic kupovat nehodlali, tak jsme jen krátce koukli na mapku okolí a vyrazili do prudkého kopce, kde byla navezená většina té techniky – teprve se tu totiž stavěla nová cesta. Když nad tím ale tak přemýšlím, tak tam ve výsledku žádná opravdu těžká technika nebyla, možná jeden bagr, pak kompresor, který nejspíš pamatoval Ho Chi Minhovo mládí, a jím napájené sbíječky. Chlapi pokrytí bílým vápencovým prachem od hlavy po paty, ale na nás se stihli zazubit. Taky jsme přes ten zdánlivě nenápadný, ale prudký kopeček funěli pěkně dlouho:-) Za ním byl ukrytý ráj. Vlastně stejná krajina jako doposud, ale zmáčknutá do mnohem menšího prostoru. Zelená, rýžová plocha vyplňovala dno malého údolíčka, obklopeného skalami. Na té, která se tyčila naproti nám, visel velký nápis NGUOM NGAO.

U vchodu nás paní nejdřív upozornila, že dovnitř nemůžeme s batohy – děkujeme pěkně, ale to by nás ani nenapadlo:-) Také chtěla vidět lístky, co se teoreticky možná prodávaly někde na tom parkovišti, kde na nás všichni cosi pokřikovali, ale měla je i u sebe, takže jsme zakoupili po 30 000 Ð, s radostí odložili bágly a vydali se sami do útrob příjemně chladivé jeskyně. Prošli jsme prvních několik metrů, a když to začalo být konečně zajímavé a pustili jsme se do pořádného focení, ozvala se mi neskutečně neodbytná střeva. Dobře, od vchodu to nebylo ještě tak daleko, tak jsem se vrátila a naštěstí byl záchod hned u jeskyně, nemusela jsem znova přes kontrolu lístků. Na chvíli to pomohlo, ale pak se to v jeskyni postupně zase zhoršovalo, takže můj zážitek odsud byl lehce poznamenaný. Ale jinak nám ta nádhera v jeskyni úplně vzala dech. Začátek měla trochu skromnější, ale pak se ukázala v celé své kráse – vápencové útvary všech možných druhů, zurčící řeka vždycky někde ve tmě, úžasné nasvícení, kdy se fotograf ani nemusel moc snažit, a když ano, vypomohli jsme si baterkami. Zlatým hřebem byla velká síň u konce trasy, kde snad nebyl kousek stěny nebo podlahy bez nějakých úvarů, krápníků nebo terásek. Vévodilo jí jezírko, díky kterému se světlo zajímavě tříštilo a odráželo po prostorách, a pak dva ohromné, rozvětvené stalagmity, které vypadaly jako ruce vyrůstající ze země a vzpínající své prsty ke stropu. Nic takového jsme asi ještě neviděli…

Když jsme po 3 hodinách vylezli zpět na denní světlo, v zázemí u vchodu už bylo sklizeno. Nijak extra nám to nevadilo, jen bylo jasné, že už nám dnes asi nepojede žádný autobus – chtěli jsme se svézt kousek na velkou křižovatku cest a pokračovat ještě na jedno zajímavé místo. No nic, vrátili jsme se přes údolíčko, kde tety vyhnaly bůvoly na podvečerní pastvu, a ti nás zvědavě, ale líně pozorovali, pak přes rozkopanou skálu, kde strejci zase naplno makali, a vesničku, kde na nás pokřikovaly děti a nabízely odvoz motorkou. Na silnici nás zastihlo měkké světlo zapadajícího slunce, tak jsme si neodpustili další sérii focení, a pak se vydali na pochod s tím, že buď chytneme nějaký autobus, kdyby ještě jel, anebo se pokusíme najít místo na stan. Autobusů pár projelo, ale všichni řidiči na nás mávali, že už neberou, a později jsme je občas fakt zahlédli někde zaparkované v „depech“ nebo před domky.

Brzy se setmělo a my pořád šli, lidi pořád vesele zdravili, ale nemohli jsme najít nic k jídlu, akorát se nám za patami plížilo čím dál tím víc čoklů – hlídače tu mají celkem vycvičené na stopování a lovení cizinců. Trochu jsme propadali beznaději, kde si v tomhle terénu (rýžová bažina, skála nebo domek s uštěkaným hafanem) postavíme stan, ale štěstí se na nás usmálo a poslalo nám něco jako bývalý lom s jedním koncem pěkně zarostlým. Zvládli jsme tam najít relativně čistý plácek mezi odházenými odpadky a koutem, kam se nejspíš chodí „si odskočit“ a zapíchli stan do křoví. Ze silnice neměl nikdo šanci si nás všimnout – ani za dne v plném světle, natož v noci, kdy každý jenom civí do kužele světla před svojí motorkou. Povečeřeli jsme sladké trubičky a během několika minut pobytu ve stanu si rychle připomněli, proč tuto činnost v JV Asii obvykle neprovozujeme… vedro ve stanu, i přes všechny vchody otevřené dokořán, je nesnesitelné. A postavit jenom zářivě oranžové tropiko jsme si netroufli:-) Mimochodem, o tom, jak se v jihovýchodní Asii dá spát levně, ale přitom pohodlně, si můžete přečíst v jiném našem článku😉

ÚTERÝ 25.8. – DEN TŘÍSTÝ ČTYŘICÁTÝ ČTVRTÝ  – KOUPAČKA, VÝŠLAP K JEZERU THANG HEN

Vzhůru jsme byli někdy od 7, ale až v 9 se povedlo všechno zabalit a vykopat se dál. Fajn bylo, že ta scenérie s rýžovými poli, řekou a horami tam byla pořád. Neskutečná podívaná, co se nikdy neomrzí. Po silnici jsme popošli jenom kousek, když jsme uviděli ohromné zavlažovací kolo jako v etnomuzeu před pár dny. Proud řeky ho otáčí a zároveň plní vodou duté kusy bambusu, pak se z nich vylévá nahoře do koryta vedoucího k rýžovým polím. Opláchli jsme se trochu po upocené noci a pokračovali, ale nedalo nám to, a když jsme uviděli další kolo, ještě větší, hnali jsme se k němu. Ovšem už jsme tam nedošli, protože ještě předtím byl krásně pohodlný sestup k řece, na travnato-písčitý břeh, trochu krytý křovím, okolo proudila čisťoučká, tyrkysová voda – no prostě nešlo odolat:-) Vykoupali jsme sebe a vymáchali i oblečení, které jsme jenom za včerejšek několikrát propotili. Když pak schnulo, povalovali jsme se na břehu, kochali se a užívali si totální svobody bez lidí. Nakonec jsme tu strávili skoro 3 hodiny, totální relax:-)

Až po poledni jsme zase vzali ty nenáviděné batohy a šlapali dál. Pole, skály, řeka, na každém kroku nový výhled a nový úžas. Když na patnících u cesty zbývalo do Trung Khanh, vesnice na křižovatce silnic, jel konečně autobus – přeci jen tuhle dálku se nám moc pěšky jít nechtělo. Byla to ofiko doprava z Cao Bang, kde zcela výjimečně nebylo potřeba smlouvat a slečna konduktorka se dokonce tvářila i celkem chápavě, když jsme se jí neobratně snažili vysvětlit, kde potřebujeme vyhodit. Stálo nás to 50 000 Ð. V Trung Khanh jsme asi měli udělat jídelní pauzu, ale stánky pro projíždějící pasažéry nám přišly předražené, netušíc, že nic dalšího už k jídlu nepotkáme:-) Doplnili jsme tak jen zásoby vody a začali stoupat do hnusného kopce, prvního z mnoha na osmikilometrové cestě k jezeru Thang Hen. Jezero jsme si vyhlédli také na internetu jako perlu zdejších hor. Nalézá se ve výšce 1000 m.n.m. a skládá se z mnoha malých vápencových jezírek, která se v období dešťů slévají v jednu vodní plochu. Tak velkou, že dokonce podléhá vlivu měsíce, a proto se na březích jezera dá pozorovat příliv a odliv.

První 4 km cesty jsme šli po větší silnici, kde jezdilo dost náklaďáků, byly tu i úseky po rovině a všude pohádková krajina. Lehce jsme zkoušeli stopovat, to ale nemělo vůbec žádný efekt – náklaďáky asi brát nemohly, ani kdyby chtěly, a nic moc jiného tu nejezdilo. Jo a taky žádné jídlo…u jediného malého obchůdku po cestě nás nejdřív chtěli sežrat psi, a pak paní zuřivě kroutila hlavou při odmítání všeho, na co jsme se pokoušeli zeptat, tak jsme to po chvíli vzdali. Žrádelny tu žádné nebyly, v horách si asi každý vaří doma sám pro sebe a cizích sem moc nejezdí, aby se takové podniky uživily.

Druhá polovina cesty, po menší silnici, nám přichystala horskou dráhu – pořád do kopce, z kopce. Taky jsme ale procházeli několika parádními horskými vesničkami, které se pokaždé choulily v nějakém údolíčku, obklopené rýžovými a kukuřičnými poli. Domky – a nikterak malé – byly postavené z bambusové konstrukce oplácané jílem? hnojem?. Často jsme zahlédli farmáře pracovat na polích, děti kolem domů nám mávaly a smály se. Ačkoli tudy asi sem tam nějaký turista projede, připadali jsme si jako první objevitelé mezi domorodci, všechno bylo takové čisté, původní, nenarušené… Trápila nás únava a čím dál tím větší hlad, ale ta krása okolo to všechno přebíjela.

K jezeru jsme dorazili kolem šesté, už se pomalu smrákalo. Čekalo nás tu poněkud rozčarování. Celý přístupný břeh byl totiž zastavěný rekreačním areálem. Pokoj jsme si tu dovolit nemohli a trochu jsme se báli, aby nás proto odsud nechtěl někdo vyhodit. Mimosezóna ale zafungovala, protože tu kromě jedné chatky asi nikdo ubytovaný nebyl, a tak jsme se po zaplacení jednorázového vstupného 10 000 Ð na osobu zabydleli ve velkém altánu s výhledem na jezero. Kdesi na protějším břehu měl někdo asi chlívek s kozami, které tam nadávaly. Petík vyprosil aspoň uvaření vody na vrátnici (měli jsme jen ponorný vařič, který většinou v Asii stačí), tak jsme se trochu zaplácli instantkou, a pak si rozbalili spaní přímo v altánu. A byli jsme za něj hodně rádi, protože skoro celou noc pak pršelo.

STŘEDA 26.8. – DEN TŘÍSTÝ ČTYŘICÁTÝ PÁTÝ  – NÁVRAT DO „CIVILIZACE“ CAO BANG

Vzbudili jsme se za svítání, ale trochu jsme se ještě váleli – ten včerejší výšlap se na nás podepsal, přeci jen jsme si na chození s báglem v poslední době dost odvykli. Někde ve stráni pod námi cinkaly dvě kravky zvonci, po jezeře sem tam projel vor nebo malá lodička. Bylo pošmourno, až do 8 hodin na plechové střeše altánu šustil jemný déšť. Pak se to ale trochu protrhalo, vykouklo sluníčko a jezero nabralo svůj proslulý tyrkysový odstín. Ovšem jenom z vyhlídky, když jsme se pak sešli podívat na břeh, vypadala voda spíš tak podivně zakaleně. Faktem ale je, že napájí řeku Quay Son, potažmo vodopády Ban Gioc, a tam všude je to čisťoučká voda, takže to bude asi podložím.

Naší poslední zásobou byly cucavé bonbony a voda ze studánky, kterou jsme včera nabrali po cestě a pro jistotu v ní rozpustili dezinfekční tabletu. Byla z ní večerní polívka a zatím nám to nic neudělalo, tak asi dobrý. I tak ale bylo jasné, že se zase vlastními silami musíme dostat zpátky do „civilizace“, i když už solidně docházely. Naposledy jsme se tedy pokochali horským jezerem, vytasili trekové hole a dali se na zpáteční pochod.

Vládlo stále trochu chladnější = příjemnější klima a ve vesnicích se hodně pracovalo – mlela mouka (rýžová a kukuřičná), sekalo dříví, plácaly placky, hnětlo rýžové těsto za pomoci „hmoždíře“ a velké palice. Na to, kolik to dalo práce, mi toho přišlo strašně malinko. U studánky jsme zase nabrali vodu a vylepšili ji dávkou chloru a antichloru, společnost nám přitom dělal obrovský, černožlutý motýl a pani z vesnice, která sem přišla prát prádlo, včetně veliké deky, která když se nasosala vodou, snad musela vážit tunu. Pani se s ní ale teda prala statečně, holt má asi už cvik:-) Šli jsme dál, už známou krajinou, nádhernou, ale začínali jsme toho mít plné kecky, vpřed nás hnala jenom představa kouřícího pho. Žádný dřívější bus na větší silnici se nekonal, a tak jsme si i dnes dali celých 8 km v plné polní a museli si odchytit odvoz zase až na křižovatce Trung Khanh. Odsud do Cao Bang to stálo 20 000 Ð/os. a 20 minut čekání, když nám první minibusík ufrnknul před nosem.

Po příjezdu do Cao Bang jsme se šli nejdřív ubytovat, a jelikož už jsme věděli kam (nha nghí Dúc Anh), bylo to rychlé, bezproblémové a ve výsledku ještě levnější, než minule. Na recepci byla jiná paní a ta nám rovnou nabídla 1-lůžkový pokoj za 160 000 Ð, menší, ale třeba koupelna fungovala lépe. Jedinou nepříjemností bylo dřevěné „prostěradlo“ – jakoby rohož z malých dřevěných dílků, kterou občas Vietnamci používají z hygienických důvodů – stačí otřít, nemusí se převlíkat celá postel. Podle mě se ale na tom teda spát nedá a od této chvíle jsem věděla, že si na to mám v hotelích dávat pozor.

Teď jsme ale jenom odhodili věci a šli rovnou naproti na pho vit, které chutnalo jako nikdy! Vzali jsme si pár limetek do zásoby do vody, a pak v krámu sehnali 7,5 l barel za 28 000 Ð, trubičky, a na ulici pak pomelo. Zbouchali jsme to všechno:-) Přitom jsme se rozčílili nad další šupárnou, co se na nás ale tentokrát upekla v Čechách. Stavební spořitelna vyhrožovala propadnutím našich úspor, samozřejmě naprosto neoprávněně. Petík jim tam napsal pěkně peprný email – zúročil asertivitu vybičovanou dvěma měsíci ve Vietnamu a svou frustraci, že nemůže už rok nic řešit česky a najednou si to naopak může na někom vybít.

Odpoledne jsme prováleli a pokoušeli se připravit nový příspěvek na web a zpracovat fotky, co jsme na právě ukončeném vandříku pořídili. V podvečer jsme si potom došli na com binh dan, a tentokrát si i zvládli sami nadiktovat, co opravdu chceme, i když slečna na nás dost šetřila. No jo, když si dovolíme smlouvat, nebo teda spíš diktovat cenu, tak se nemůžeme divit:-) Ve vedlejším supermarketu jsme pak doplnili zásobu instantek a sladkostí, dali sladkou zmrzlinovou tečku a šli ještě trochu popracovat ke kompu.

Fotografie k článku
Trasa a statistiky
Celková vzdálenost: 211.44 km
Max. výška: 662 m
Min. výška: 123 m
Celkem nastoupáno: 9527 m
Celkem naklesáno: -9571 m
Průměrná rychlost: 36.19 km/h
Celkový čas: 11:38:36
Stáhnout
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Napsat komentář