Výlet na Bolavenskou plošinu mezi kávu, čaj a úžasné vodopády

...aneb když se pokazí, co pokazit se má, tak je i tak krásně na světě...
Napsal(a) Anča
Místo vydání: Kladno

sobota 18.1.

Vyrazili jsme nejdřív do půjčovny – zeptat se, do kolika má dneska otevřeno, protože bychom se chtěli zítra asi už brzo ráno odebrat na autobusák. Chlapík že prej do 5 – no to si snad dělá srandu? Tak jsme se chvíli dohadovali, až vzešel kompromis – buď přijedem dneska do 5, a když ne, tak on přijde zítra v 7:30.

Pak jsme se vydali zkusit najít podle průvodce nádraží VIP autobusů, ale dojeli jsme akorát do polí:-) Zato „nádraží“ tuktuků na hranice jsme našli bez problémů, ovšem tam není žádná pokladna, informace, nic organizovaného. No nic, necháme zítřejší odjezd osudu, dnes frčíme na výlet.

Čeká nás totiž nádherná Bolavenská náhorní plošina. Ta má díky své nadmořské výšce kolem 1000 m.n.m. charakteristické klima a je známa zejména čajovými a kávovými plantážemi, ovocnými farmami a pěstováním kardamomu, a také mnoha nádhernými vodopády. A právě ty byly naším cílem. Objet a prohlédnout si celou planinu by chtělo tak minimálně 3 dny, které my jsme už bohužel neměly, a tak jsme zvolili nejkratší a nejpřímější cestu – vytrvale stoupající (rovnou jak pravítko!!!) silnici na Paksong a vodopády v jejím dosahu. Asi po 20 km stabilního stoupání z Pakse jsme se zastavili nejdřív u ohromného resortu Sadaidee, kde jsme si naivně mysleli, že třeba uvidíme plantáž, ale byl nám nabídnut jen apartmán:-) Nakoukli jsme aspoň do zajímavého coffee shopu se suvenýry. Ten se nám třeba na dárky líbil, ale nechtělo se nám s něčím tahat celý den, tak jsme si řekli, že se tu kdyžtak zastavíme cestou zpátky.

První vodopád, který jsme podle cedulí (nikoli podle mapky – na ní nebyl vůbec) našli, byl Tad Itou. V jedné z vesniček jsme odbočili na prašnou cestu, která se asi 2 km klikatila mezi zahradami nějakých dalších resortů, až jsme k poslednímu měli sjet z hodně prudkého kopce, navíc po takovém hnusném štěrku. To nemohlo dopadnout dobře, a taky nedopadlo. Sice v nulové rychlosti, ale šli jsme do smyku. Já jsem bleskově seskočila a nic se mi nestalo (i když večer mi Petr povídá, co prý to mám na noze, a ona pod kolenem modřina jak dno hrnku), ale Petr, který pohotově chytal motorku, aby nespadla (přeci jen v celém Laosu se jezdí bez pojištění), si lípnul lýtko na výfuk a asi si umíte představit, jak to vypadalo. Hnusnější ránu jsem snad v životě neviděla:-(

Motorku jsme sestrkali na parkoviště, kde nás dvě slečny pohotově skásly o 15 000 K (2x os. + motorka) a Petra sice politovaly, ale to bylo tak všechno. Ten chudák spěchal, jak mu to jenom noha dovolila, dolů po kamenných schodech k vodopádu, resp. tůním pod ním. Od schodů jsme vyšli na polorozpadlou vyhlídku na vodopád, odložili si věci, a Petík se hned hnal k vodě, zchladit ránu. Jak mu ale zraněná noha úplně nedržela rovnováhu, tak místo balancování po kamenech zahučel po kolena do vody. Prima, boty sice potřebovaly vyprat, ale zevnitř ani ne…. rozložili jsme si tedy tábor na velký kus skály skoro uprostřed toku, kam jsme přeskákali a částečně přebrodili, hlavně sem ale pořád svítilo sluníčko. Věci docela rychle schly a my se kochali a přemýšleli, co se asi tak dělá s otevřenou spáleninou uprostřed země bez lékařské péče (resp. s takovou péčí, kterou si netroufneme využít, aby Petrovi náhodou třeba celou nohu neuřízli). Tu náhle zafoukal větřík a já jenom koukám, jak proud unáší jednu z Petrových vložek do bot. Hupnul pro ní, já pro druhou a vzala jsem po cestě i ponožku. Mohli jsme začít sušit znova, akorát druhou ponožku jsme nemohli najít:-( Když už jsme pobalili věci a vydali se nazpátek, najednou koukáme, a pod kamenem, na opačné straně než jsme hledali, zaseklá ponožka. Jupííí, tak jí přece máme!

Skoro jsme pro samé trable zapomněli na vodopád. Ten byl tady takový, řekla bych, průměrný. Hezký, ale jenom jeden proud, výška několik metrů….na zahřátí dobré, ale budou lepší:-) Co bylo fajn, že se dalo pohodlně vyjít i nad vodopád a omrknout ho tak ze všech stran.

Když jsme se pak vrátili na parkoviště, zjistili jsme, že přes veškerou Petíkovu obětavou péči se s motorkou přeci jen něco stalo, protože jednak odmítala startovat (to tu dlouho nebylo) a druhak potom hůř řadila. Kupodivu nám přispěchal na pomoc nějaký chlapík (asi vystřídal holčičí směnu výběrčích vstupného), trochu se nám v tom pošťoural šroubovákem, a hned to bylo lepší, i když se startovalo líp klasickým „nakopnutím“, než knoflíkem.

Takže jsme s polofunkční motorkou, uškvařenou nohou a mokrou ponožkou přivázanou na batohu sedli na motorku a popojeli kousek dál, ke druhému vodopádu – Champi. K tomu vedla prašná a díratá cesta, ale skrz kávové plantáže a to byla paráda. Sice jsem si je představovala tak nějak divočeji, ale ani obehnání ploty jim tolik neubralo na kráse. U vodopádu jsme vysolili 13 000 K a sešplhali po bambusovém žebříku do jakési rokle, kde se před námi po pár krocích ukázal překrásný vodopád. Voda zde totiž přepadává  do jakéhosi „kráteru“, pod jehož okrajem se navíc dá vodopád jakoby obejít zezadu. Takový malý brácha islandského Seljalandsfoss watterfall:-) Pro mě osobně asi nejkrásnější vodopád určitě dneška, možná i celého výletu. Tady už bylo víc lidí, ale nijak se nerušili. Jeden klučina se i koupal. My bychom se taky rádi zkoupli a projeli na voru z barelů po provaze pod vodopádem, ale to by musel mít vzduch i voda sakra jinou teplotu:-) Spáchali jsme exkurzi skoro za vodopád, přímo pod ním byla skála hrozně mokrá a kluzká a tak vůbec se tam člověk cítil jako pod sprchou:-)

Když jsme se vynadívali a nacvakali asi milion fotek, vyšplhali jsme se po žebříku zpět na parkoviště a s jednou fotopauzou u kávových plantáží se přesunuli k dalšímu vodopádu, Tad Fan. Respektive na místo, odkud jsou na něj udělané dobré vyhlídky. Vodopád samotný, nebo spíš jeho dva proudy, padají ze 100-metrové výšky protějšího svahu. Podle fotek se k němu dá dostat, ale celodenní pěší túrou po pralese s průvodcem nebo organizovanou skupinou. Na to, že jsme opět zaplatili vstupné i parkovné (celkem 13 000 K), mi toto přišlo slabší. Vodopád byl ale úchvatný, takto uprostřed džungle vypadá spíš jako kdyby byl někde v Bolívii nebo Brazílii. Viewpointy byly součástí areálu dalšího resortu, ale občerstvení nás tu nenadchlo, abychom za něj utráceli nemalý peníz. Zato jsme si všimli na jednom z trámů pověšeného teploměru, a ukazoval přesně 17°C. Prostě takové klasické zimní odpoledne na náhorní planině:-)

Poslední vodopád, který jsme dnes ještě chtěli stihnout, byl Tad Yuan. U pokladny jsme tahali z velmi dobře AJ mluvící paní rozumy, jestli má cenu za vodopád platit dvojnásobek, co za ostatní (dohromady s parkingem 23 000 K). Těžko říct – je hodně pěkný, je k němu vybudovaný chodníček a schody a vyhlídky, ale obecně s placením vodopádů máme trochu morální problém:-) Každopádně za návštěvu určitě tento vodopád stojí, chodník sestupuje podél něj, takže je vidět shora, celou dobu cesty dolů a i úplně zespoda. Při kochání jsme stihli ale sledovat i ruch kolem a všimli si mávající ruky. Potkali jsme tu Francesku s Michaelem a asi 20 minut kecali. Byli na výletě někde ještě dál, až za Paksongem, ale vodopád tam nenašli, i když se prosekávali džunglí. Pak už jim ale byla zima (no na sandály to dnes fakt nebylo…), tak se kus vrátili a tohle byl dnes jejich první vodopád. Na druhou stranu oni mají ještě 2 – 3 dny, nechali si na Bolaven větší rezervu. Jinak jsem se dozvěděla, že jsou na takové větší cestě – měli se brát, ale pak se rozhodli, že to může ještě počkat, ale podívat se do světa je potřeba hned, takže prodali byt, dali výpovědi a vyrazili:-) Úžasné – velký respekt a velká závist!

Jelikož slunce se pomaloučku začalo sklánět k obzoru, byl čas vyrazit dom. Čekal nás dlooouhý sjezd, což měla být pohoda, ovšem dnešní den se prostě rozhodl, že nám zadarmo nedopřeje vůbec nic a daň vybraná na našem zdraví (Petíkově) ještě nestačí……..

Na tomto místě bych ráda varovala všechny útlocitné milovníky zvířat, aby následující odstavec při četbě vynechali.

……..zkrátka a jednoduše, přejeli jsme psa. Při vší snaze a brždění se mu nepodařilo vyhnout, protože nás chtěl oklamat, rozešel se z prostředka silnice na jednu stranu, ale na poslední chvíli si to rozmyslel a skočil nám po kola:-( 3 farmáři, co šli kolem a vše viděli, na nás jenom mávli, ať jedem klidně dál. Psovi jsme stejně nemohli pomoct – odbelhal se sice ze silnice, ale co s ním? Nic jako veterina tu neexistuje a jít mu ukrátit trápení, to po mně nemůže nikdo chtít. Tak jsme holt zase nasedli a jeli dál, lehce otřesení.

Ze srandy povídám, že poslední, co se nám letos ještě na motorce nepovedlo (i když s kvalitou vozovek se hodně divím), je píchlé kolo. Načež na kraji Pakse Petr říká, že ho motorka nějak strhává. Nejdřív jsme to dávali za vinu silným poryvům, které s večerem přišly, ale pak jsme se koukli líp a uviděli úplně prázdné zadní kolo. A to už se pak ale nedalo dělat nic jiného než se šíleně rozesmát na celé kolo:-) Vzali jsme motorku a podle toho, jak nám lidi ukazovali, jsme jí tlačili pořád dál. Až jeden pán povídá, ať se vrátíme, že tam bydlí Mr. Chang a ten nám to opraví. Tak jsme se otočili a kus se vrátili, naštěstí s námi šly nějaké dvě paní a ty nám jednak ukázaly Mr. Changa (asi tak 15-letý míchač koktejlů) , druhak mu vysvětlili, o co jde. Klučina sundal zástěru, otevřel garáž a za 15 min. jsme měli zbrusu novou dušičku:-) Chtěl za to 5 000 K (cca 12 Kč). Sice nevýchovně, ale šťastní jsme mu dali ještě 5 000 K od cesty a vesele frčeli do města. Po té odporně rozkopané silnici za velmi slabého osvětlení našeho reflektoru to bylo docela o pusu, ale zvládli jsme už dojet bez další nehody. Po pravdě řečeno nechápu, že jsme dnešek vůbec přežili….  Bylo sice půl 7, ale napadlo mě zkusit se i tak podívat ještě do půjčovny, jestli tam náhodou maník nebude. A byl:-) Sice za záclonou a nad miskou večeře, ale byl, takže dostal motorku rovnou nazpátek a bylo vyřízeno.

Cestou do hotelu jsme koupili pytlík samos a na recepci potkali Petra Jeskyňáře, který nám akorát psal vzkaz. Domluvili jsme se, že my dáme sprchu a sejdeme se u Indů, jak se i stalo (to bylo ale řevu s otevřeným masem na lýtku pod sprchou:-(). U stolu jsme se sešli s dalšími cestovateli – dědy švédským a švýcarským. Pokecali jsme, ale nejlíp samozřejmě s Petrem. Možná mám problém v angličtině chápat ironii, ale oba chlápci mi přišli takoví nafoukaní vševědi a všudybylové. Hlavně Švéd, ale ten naštěstí brzo odešel. Já jsem zase při čekání na jídlo skočila do cestovky nedaleko půjčovny a koupila lístky do Ubon Ratchathani s odvozem od hostelu. Věděli jsme, že to je odporně předražené (75 000 K), ale nějak jsme po dnešku neměli nervy a síly zítra ráno hledat po městě nádraží, ze kterého nás něco milosrdně odveze do Thajska. Jelikož toto byl náš poslední večer v Laosu, následné loučení s Petrem bylo víc než symbolické. Ještě uvidíme, co na nás zítra vytasej na hranici:-)

Fotografie k článku
Jak se ti líbil článek?
1 hvězdička2 hvězdičky3 hvězdičky4 hvězdičky5 hvězdiček (3 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

2 komentáře

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.