neděle 19.1.

Po včerejších vyčerpávajících zážitcích se nám ale strašně nechtělo z postele, takže nám nakonec nezbylo, než celé vyhrabané batohy zabalit v rekordním čase – za 30 minut zabaleno a připraveno vyrazit. Bohužel slibovaný „pick up“ se nějak nedostavil. Čekali jsme před hostelem skoro až do 7:45 (měl přijet v 7:30), pak jsem šla poprosit ochotného recepčního, jestli by mohl do kanceláře zavolat. První číslo bylo nedostupné, na druhé se dovolal a oznámil mi, ať počkáme, že pro nás někdo přijede, a že prej v pohodě, času dost, autobus jede až v 8:30. A já jsem si říkala, že když ho všechny ostatní cestovky měly psaný v 8:30, tak proč zrovna v té, kde jsem lístky kupovala, se mi klučina snažil nabulíkovat, že jede už v 8:-) A tak jsme si v klidu nakoupili bagety na cestu i na snídani a čekali, až si to přihasí nějaký ten van. Ale ono ejhle, přijela motorikša. No neva, aspoň se svezem zas něčím novým. Ovšem když s námi chlapík objel blok a chystal se naložit dalšího turistu, byla jsem sama zvědavá, jak to asi vymyslí – my jsme na sebe byli těsně naplácnutí, za námi přivázané batohy. Nakonec třetí batoh putoval nám pod nohy a vysmátý turista, který asi taky nevěřil svým očím, byl usazen přímo na motorku za řidiče. Frčeli jsme přes polovinu města na úplně totálně no name nádražíčko, kde už sedělo cca 20 lidí (turistů i místních nebo Thajců), ke kterým jsme se přidali. Když jsme pak později viděli, že náš autobus je (aspoň na pohled a na posezení) luxusní vozítko z thajské strany, říkali jsme si, že si asi nějaký soukromník otevřel malé nádražíčko bokem, aby nemuseli platit za vjezdy na některém z oficiálních autobusáků. Během snídaně nás bedlivě pozoroval zdejší hafan, pracovně podle naší tradice pojmenován Bagetka. Byla to docela hezká bílá fenka, hned bych si jí vzala domů, stejně jako kdysi ukrajinskou Klobásku. Petr jí místo toho začal vyprávět, jak jejímu bratranci včera udělal otisk pneumatiky na záda:-)

Když jsme se všichni úspěšně poskládali do autobusu, mohlo se vyrazit a vypadalo to na celkem pohodovou jízdu. Kromě toho, že to byla naše poslední jízda v Laosu:-( Možná nám chtěl osud něco naznačit, když bus hned za městem zastavil, škytnul, a za chvíli jsme viděli pana řidiče, jak táhne z příkopu nějaké prkno a rýpe s ním v motoru. Bohužel naskočil:-) Na hranici už jsme pak dojeli v klidu a bez dalších problémů, byla to asi hodina cesty. Před příjemně provinčním přechodem (viděli jsme už i menší, naopak ale zde za pár let bude velkolepý terminál, momentálně se staví) nás autobus vyházel a my se vydali vstříc úřednímu šimlu. U prvního okýnka jsme vystáli frontu, odevzdali pas a dostali papírek k zaplacení. U druhého okýnka jsme si vystáli frontu, odevzdali papírek a 10 000 K (každý) a dostali jiný papírek. Zpět u prvního okýnka jsme se vyprdli na frontu (jako všichni ostatní, speciálně ne-běloši), celníkovi narvali papírek odvedle a čekali, až vezme a ukáže nám naše pasy. Když jsme si pak ještě raději kontrolovali razítka, zjistila jsem, že mně ho do pasu nedal – tak to už fakt nevím, na co tam ten chlap je:-) Razítko jsem si vyreklamovala a vydali jsme se pěšky do Thajska. Po cestě byla otevřená banka, tak jsme směnili aspoň několik největších peněz, kipy údajně nejsou mimo Laos směnitelné (myslím, že jsme potkali jednu směnárnu v Bangkoku, co je brala). Na thajské straně už šlo všechno hladce, jen jsme museli vyplnit vstupní formuláře (oproti papírování směrem do Laosu to ale byla brnkačka:-) a za chvilku už jsme zase seděli v autobuse. Ten tentokrát vydržel k první benzínce, kde řidič načerpal benzín pravděpodobně proto, že si myslel, že mu to chcípá kvůli jeho nedostatku, jenomže my už pak nenastartovali vůbec. Ne, něco nás odsud prostě nechce pustit, jinak si to vysvětlit neumím:-D Asi 20 minut se řidič štrachal v motoru, vypadal potom, jak kdyby vymetl kravín, ale podařilo se, motor naskočil a my mohli pokračovat další asi 3 hodiny, většinou prospané, do Ubon Ratchathani (v Laosu většinou nazývané jen Ubon).

Vystoupit z autobusu znamenalo prodrat se zástupem taxikářů a autobusových nadhaněčů, kteří by nás nejradši rovnou šoupli do vedlejšího busu do Bangkoku. My se šli sedlat kousek vedle, ale hned k nám přišla usměvavá slečna, a jestli nám může nějak pomoct, kam potřebujeme? Řekli jsme jí, že chcem jít na MHD, co nás doveze na vlakové nádraží, hledáme číslo 2, a ona jen ukázala rukou, zrovna tam jeden velký songthaew stál. Ještě nám popřála šťastnou cestu a šla se věnovat dalším bělochům. Moc pěkné přivítání v Thajsku, dost typické:-) My jsme radostně naskočili do songthaewu a až později si uvědomili, že jsme vůbec nekoukli na autobusy do Bangkoku pro případ, že bychom měli nějaký problém s vlakem. Během půlhodinového křižování městem jsme se rozplývali hlavně nad spolucestujícími, protože všichni byli krásně upravení, čistí, nevydávali žádné nechutné zvuky, a tentokrát jsme byli za váguse zase my:-) Před pěkným nádražím jsme vystoupili, dali řidičovi po 10 B/os. a šli omrknout situaci s vlaky. Na pokladně seděl hezký a usměvavý mladík, navíc s výbornou angličtinou (nechápu, jak může někdo prohlásit, že Thajci jako národ moc neumí anglicky – Švýcar včera večer), s vlakama to ale bylo horší. Lehátka vyprodaná, jedině koupit 1. třídu (= celou noc mrznout pod klimatizací). Cena trojnásobná oproti 2. třídě. Jako vždy, my než jsme se rozhoupali, tak se vyprodala i poslední spací místa, takže jsme po další poradě koupili sedící 2. třídu na noční vlak, čili stejný styl jako cestou do Chiang Mai, doufajíc, že když jsme o několik set km jižněji, tak noční chlad nebude tak silný. A pojedeme „jen“ asi 12 hodin, do Chiang Mai to bylo 16:-) Lístky nás dohromady vyšly na 742 B.

Spokojení, že máme spoj, jsme odložili batohy do úschovny a šli se nejdřív najíst do bloku malých jídelníček hned naproti nádraží. Zlanařila nás hned první pani, dali jsme si kuřecí nudlopolívku, ale nějak to nebylo ono. Buď jí tady schválně dělala menší, nebo se laoská a thajská příprava opravdu liší, Laosané to jedí víc jako hlavní jídlo. Dobrá ale byla. Horší to bylo s Petíkovou nohou, sotva se pajdal a stát na místě nemohl vůbec. Když jsme vylezli z jídelničky, akorát před nádražím cinkal zmrzlinářský vozík, a ten mě úplně zhypnotizoval. Myslela jsem si, že je to mňam mňam kokosová zmrzlina, což nebyla, ale šlo to. Koukali jsme, co si dává pán před námi a kromě posypání vařenou kukuřicí se nám to líbilo, tak jsme si nechali každý naložit kelímek malých kopečků, politých salkem a posypaných jen oříšky, vše za 20 B. Áááááách, jsme v Thajsku, huráááá, užívejme si ho, dokud můžem! Ve vanilkové zmrzce byly malinké kousky několika různých druhů ovoce, také zmrzlého a tím pádem neidentifikovatelného. Hned o pár kroků dál nás zastavil další usměvavý pán, že je „tourist assistant“, jestli se nás může zeptat na několik statistických otázek. Tak jsme mu odpověděli, nechali se vyfotit a nechali si od něj poradit, že kousek zpátky do města je fresh trh, kam jsme se následně vydali. Zvládli jsme to s jednou zastávkou v 7-11 (další zmrzlina – těch jsme si letos moc neužili) a z trhu byli jako vždy nadšení. Koupili jsme si pytlík tamarindu, protože je to jedna z věcí (ovoce), kterou jsme tu ještě neochutnali, ani při opakovaných návštěvách Thajska. Usadili jsme se na lavičce pod hodinovou věží, kam se možná někdy dá i vyjít a rozhlédnout. Kdesi za námi se ozývalo nadšené mužské hulákání, tak jsme si říkali, co se asi děje, že by třeba kohoutí zápasy? Petík nakoukl do dvora jednoho z domů a zjistil, že chlápci tak zuřivě pokřikujou na televizi a v ní na thajské boxery:-)

My jsme si v klidu sežvýkali tamarind, který nás docela nadchl, zejména jako jídlo dovezitelné do ČR (vypadá to ve slupce jako velký fazolový lusk, uvnitř je takový hádek plný pecek, chuťově asi jako datle, ale šťavnatější), tak že bychom ho později mohli nakoupit. Teď jsme si ale dali druhé kolečko po trhu, a kromě jídla na cestu (banány, ananas, mandarinky, bambusový suk s tmavou rýží – taky je sladká, vyhrála jsem sázku:-), něco jako velké špendlíky, ale ne tak kyselé a víc křupavé) KONEČNĚ, na poslední chvíli, ukořistili i proutěné košíky na podávání rýže, které byly v Laosu všude a mně se hrozně líbily. Pánové, jeden mladší a druhý asi jeho tatínek, sice už košíky pomalu sklízeli, ale kšeft je kšeft. Škoda jen, že to neplatilo, když jsme chtěli cenu trochu usmlouvat (vzali jsme nakonec jeden větší košík za 160 B a 4 menší po 35 B), to se nám nepodařilo ani o baht (syn by možná šel ukecat, ale děda byl neoblomný). No ale aspoň jsme s nimi zajímavě „pokecali“ o vaření rýže, i když oni asi v životě neslyšeli anglické slovo. Jojo, pantomima je mocný nástroj:-D Důležité bylo, že jsme zjistili, že tyto košíky jsou opravdu jen na servírování, nikoli na dušení, čímž jsem si nebyla jistá. Pán nám ukázal i proutěnou nádobu, která sloužila právě k dušení rýže a byla ze silnějšího „proutí“. Já, když jsem viděla tyhle „misky“ někde na trhu, tak jsem si myslela, že to jsou kloboučky (asi jako má Večerníček):-)

Cestou zpět na nádraží jsme dokoupili hlavně pití v 7-11, a ochutnali další častou věc, která nás asi nikdy tolik nezaujala, ale teď jsme prostě měli radost, že tady pořád někde něco je k jídlu:-D Prodavač tomu říkal „thai sausages“, ale byly to takové masovo-něco(rýžové?) kuličky, navázané na šňůře, ogrilované (normálně chlap měl nad vozíkem i zbastlenou digestoř!), v pytlíčku zalité sladkou chilli omáčkou. 1 ks za 1 B:-) Sedli jsme si s pytlíčkem před nádražím, já zbouchala ještě i bambusový suk, a přišel si nás znovu vyfotit „tourist assistant“. To by mě ta statistika docela zajímala:-) Pak jsme si dali ještě véču u jiné paní v sektoru jídelníček (výborně vařila – pro nás smaženou rýži a pad thai), a pomalu byl čas se naložit do vlaku. Místa jsme měli úplně na konci vagonu, což mělo výhody: spousta místa i za náma, nikdo na nás zezadu nezíral; nevýhody: celou cestu jsem neustále chodila zavírat dveře mezi vagony, dveře z vlaku ven, dveře do našeho vagonu, protože ten rámus a zima byly po delší době trošičku nepříjemné. Bohužel za námi byl jídelní vůz, takže tam stejně pořád někdo coural, tak z toho byl takový souboj pevnosti nervů, který jsem ale asi neměla šanci vyhrát:-) Těsně před odjezdem, když už jsme se rozvalovali na příjemných sedačkách ve vlaku, najednou začala hrát hymna, lidi se postavili/zastavili, auta venku zastavila, svět se zastavil…mazec. Když hymna skončila, všechno se zase rozeběhlo, průvodčí zapískal a my přesně v 18:30 vyjeli vstříc bangkokskému mumraji.

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

pondělí 20.1.

Jízda nebyla moc pohodová, bylo to dlouhé, Petíka hodně bolela noha, byla tam zima a nešly zavřít okna. Vtipné bylo vždycky jít přes celý vagon na záchod – jak přes sebe měli všichni hozené ručníky a jiné svršky (přes hlavu), tak to vypadalo jako v noclehárně duchů:-) Cestou jsme jedli, spali, četli si, chvíli jsem psala deník, ale docela rádi jsme vystoupili před 7 ranní na nádraží Bangkok Hua Lamphong.

Přesunuli jsme se starou známou trasou ke Khao San, cestou odlovili dvě zapomenuté kešky, a na lodi pozorovali bílé businessmany jedoucí do práce a řešící finanční trhy (nuuuudáááááá!). Bez problémů jsme se v 8 ráno ubytovali v Merry V., i když jsme si předtím říkali, že bychom si mohli dopřát něco luxusnějšího. Dostali jsme ale pokoj s oknem, navíc pokoje kolem skoro všechny prázdné, tak jsme zůstali. Celé dopoledne jsme pak v pokojíku vegetili, pracovali na webu a léčili si neduhy. Na oběd jsme vyrazili na krátkou procházku, jejímž výsledkem bylo jedno luxusní duck rice (rýže s kachním masem a vývarem – jaktože jsme si pani nikdy nevšimli?!) a tradiční pad thai, jaký snad nikde jinde na světě neumí tak, jako v téhle čtvrti:-)

Po chatové konzultaci s kamarády doktory jsme zašli do lékárny a velmi ochotný pan lékárník nám prodal napuštěné obvazy (nebo spíš takové jakoby náplasti, velké čtverce, ale nelepí), určené na spáleniny. S ránou to dělalo ošklivé věci, ale vypadalo to, že se začíná trošku zatahovat. Večer jsme si podobným okruhem došli pro další pad thai a palačinku (ježiš jak já se na ní těšila!!! V Laosu je dělají taky, ale odmítla jsem za ní platit dvojnásobek co v Thajsku – z principu:-).

úterý 21.1.

Dnes nás z postele vyhnal až hlad, v 10 jsme se vydali něco ulovit. Chtěli jsme oba zkusit typické thajské polévky – Petík jeho milovanou tom yum a já mou oblíbenou tom kha kai (kuřecí, kokosová) ze studijních důvodů – jak jí vaří opravdoví Thajci. Bohužel jsme si nezvolili správně podnik – v pouliční vývařovně se motali 3 kluci, hulili u toho nevím co, nadesetkrát se dohadovali, že chceme 2 polívky, a nakonec přinesli něco, co se ani moc nedalo jíst. Tom yum byla hodně slabá rajská a tom kha byla Petíkova tom yum, do které přilili kokosové mléko. Fuj! A ještě za to chtěli po 60 B:-( Takže prosímvás, když byste někdy hledali na ulici Ram Buttri jídlo, tak nesedat do pouliční vývařovny, kde se motaj jenom kluci, i když tam bývá večer narváno.

Během dne jsme si pak udělali geocachingovou procházku po místech, na kterých jsme ještě nebyli. Keškovat v Bangkoku je poměrně jednoduché – jak najdete jednu kešku, je dost pravděpodobné, že budete vědět, jak a kde hledat další skrýše. Asi největším dnešním zážitkem bylo setkání s varany – líně se vyhřívali na sluníčku na břehu jednoho z kanálů (klangů), pod takovým slumovitým domem. Viděli jsme celkem 3, ale když jsem si jich poprvé všimla, chtěla jsem začít na Petíka křičet, že tam je krokodýl. Byli to pěkní macci. Být obyvateli toho domu, asi bych nebyla úplně v klidu…

Také jsme objevili zajímavou čtvrť guesthousů, asi trošku dražších než „u nás“, ale všude to vypadalo docela pěkně. Bylo to pár křižovatek severně od Khao San.

Nějak se časem stalo, že jsme dorazili až pod Golden mountain, kde byla celá ohromná křižovatka zablokovaná demonstranty. V odpoledním horku ale bylo všude celkem prázdno, lidé většinou odpočívali zalezlí ve svých síťových stanech, na velké obrazovce běžel přenos z jiných míst Bangkoku, kde se demonstrovalo (tipuji to na přenos od vládních budov). Všude kolem hromada stánků s různými cetkami v národních barvách (povědomá trikolora) a tričky podporujícími demonstrace. Jeden chlapík, vyšňořený od hlavy až k patě, nás přišel pozdravit a zeptat se, co si o tom myslíme. Tak jsme na něj tak nějak neurčitě pokývali a radši šli dál, do politických debat netřeba se pouštět.

Zbytek dne jsme potom věnovali obcházení všech možných zákoutí a nákupu dárků. Později večer, Petík už byl v hostelu, jsem v 7-11 potkala Stefana, který šel Miře nakoupit nějaké suchary, že jí není dobře. Pověděli jsme si, jak jsme každý pár zakončili cestu po Laosu, a pak se definitivně rozloučili. V hostelu jsme s Petíkem dlouho do noci pracovali na článku a fotkách, chtěli jsme toho zvládnout co nejvíc, abychom to nemuseli řešit doma.

středa 22. – čtvrtek 23.1.

Tentokrát jsme si přivstali, páč na zemědělský trh se musí zavčasu:-) Venku bylo celkem frišno, a i později během dne se neudělalo zdaleka takové horko jako včera. Na lodi, kde navíc foukalo, jsem docela litovala, že nemám mikinku. Až tak. Na našem oblíbeném zemědělském trhu a v jeho blízkém okolí jsme strávili celé dopoledne, nakoupili spoustu papriček, koření, bylinek, domácí curry pasty, nad kterými jsme výborně pokecali s místní paní – ujišťovala nás, že až příště přijedeme, tak tam zase musíme zajít pro pasty:-) S ovocem to bylo horší, bylo docela drahé, malý výběr (i toho, co má sezonu) a kýžený tamarind jsme nenašli vůbec:-( Zato jsme narazili na pána, který prodával z napařovacího hrnce takové jako závitky (nudlová náplň jako v závitcích, ale zabaleno v tlusté nudli místo rýžového papíru) a jakési masové knedlíčky. Nandal je do misky, bohatě zasypal nějakými škvarky, oříšky a zalil snad vším možným, sladkou chilli, sojovkou, papričkovým octem….no příprava divná, ale celá porce stála tuším 20 B a na chuť to nebylo vůbec špatné. Dokonce nám to tak šmakovalo, že jsme zapomněli fotit:-( Později, o několik ulic dál a o několik nákupů později jsme hledali ještě grilovaného sumečka, kterého jsme tu jedli vloni a byl perfektní, ale na stejném místě už nebyl. Našli jsme v jednom průchodu bábušku, co měla sumečky vystavené, tak jsme jednoho objednali na ohřátí, ona nás usadila do malé místnůstky za ní (pravděpodobně její předsíň a obývák zároveň, vedle za závěsem měla ložnici a ještě s druhou bábuškou), a pak se jenom ptala, co všechno k tomu chceme. My všechno odkývali, takže ve výsledku nám na stolku přistáli 2 sumečci, velká miska rýže, zelenina a talíř papájového salátu, který skoro nepálil a k rybě neměl chybu (i když Petík by s tou ne-pálivostí nesouhlasil).

Cestou zpět, když jsme čekali v přístavu na loď a oškubávali kafrové listy z pichlavých větviček, které jsme naházeli sumečkům, se s námi dal do řeči mnich (a pak že ženská se na něj nesmí ani přímo podívat!) a vyzvídal ohledně kafrových listů – kolik nás stály, jestli to máme doma, jak tomu říkáme, kolik to u nás stojí. Když se dozvěděl, že u nás se to moc sehnat nedá, tak přidal ze svého, že v USA stojí jedna libra 30 dolarů nebo tak něco. Mluvil pěkně anglicky, asi byl zcestovalý. Odfrčel polosoukromou lodí, my chvíli po něm celoveřejnou:-)

Nákup jsme nechali v hostelu a vyrazili ještě pro nějaké zbývající dárky, pak už nás ale pomalu začal tlačit čas a my se museli jít sbalit a vyrazit. Neodpustili jsme si ale předodjezdovou masáž. Chvíli jsme hledali, kde by se nám to líbilo, až jsme narazili na hotel Sawasdee Inn, kde měli vyvěšené i masáže a bylinnou, kterou jsem chtěla zkusit, tu měli nejlevněji, co jsme viděli – za 300 B, stejně jako olejovou pro Petíka. Domluvili jsme se s paní, odložili si bagáž uvnitř, venku si nechali umýt nohy, a už se na nás vrhly. Petík měl jako naháč soukromou místnůstku, já jsem dostala kalhoty a košili na převlečení. Za další hodinu jsme se sešli u jasmínového čaje, oba nadmíru spokojení. Musím říct, že bylinná masáž mě opravdu zaujala. Věděla jsem o ní akorát to, že je podobná thajské, ale jemnější. Jemnější tím, že masérka mě nelámala a nemačkala rukama, ale otlapkávala mě přes oblečení nahřátými bylinnými pytlíčky. Taky se nepokoušela mi masírovat chodidla a vytahovat prsty, u čehož jsem většinou nervózní, že masérce vykopnu zuby:-) Jen mě trošku rušilo, když chodila pořád vyměňovat pytlíčky za čerstvě ohřáté, ale to se nedá nic dělat. Závěr byl tradiční, jako u všech masáží zde – masáž hlavy, obličeje a šíje a lámání zad přes koleno. Ach jo, to bych mohla mít denně:-)

Krásně naladění jsme vyrazili na strastiplnou cestu na letiště, při které jsme na všechny radosti Thajska rychle zapomněli a občas si dokonce zanadávali. Na radu místního pána (a vlastně i naší recepční) jsme nasedli na autobus č. 15, který za normálních okolností jezdí na stanici nadzemky i skytrainu Phaya Thai (v autobusu jsme byli sami a řidič nechtěl peníze). Bohužel normální okolnosti ale nyní v Bangkoku nevládnou, rozhodně ne v dopravě. Takže první problém nastal hned na velkém kruháči u Democracy monument, kde jsme skejsli 15 minut, ale to byl zázrak, myslela jsem, že už tam ten autobus prostě zůstane zablokovaný a konec. Pak jsme chvíli jeli, ale když jsme podle GPS poznali, že se jaksi k nadzemce moc neblížíme, protože řidič jel prostě tudy, kudy to šlo, tak jsme se nechali vyhodit a pelášili k nejbližšímu metru, které potkáme, že s ním už se nějak na skytrain dokodrcáme. Kus cesty jsme procházeli zabarikádovanou oblastí, ale nebyly tu tak hrozné davy, spíš roztroušení lidé u stánků, jedli, pili, pozpěvovali si, prostě pohoda. My kolem nich proběhli, jazyk na vestě, lehce nervózní, jestli dnes odletíme (ach jo, už zase se snažíme stihnout něco, co vlastně vůbec stihnout nechceme). První stanice, na kterou jsme narazili, byla National Stadium. Z ní to bylo na Phaya Thai 2 zastávky, jenomže s přestupem, takže 25 B za každého. Z nadhledu metra bylo vidět, jak je celé okolí Siam center zablokované neskutečnými davy lidí, hlava na hlavě. To se s tím, co jsme sami viděli, nedalo vůbec srovnávat. Metrem už jsme pak bez problémů dofrčeli až na letiště, lehce přebalili bagáž a šli se odbavit. Do váhového limitu jsme měli bezpečnou rezervu, to jsme se trochu báli. Paní u odbavení byla strašně milá, omluvila se nám, že let do Soulu už je hodně plný, takže budeme mít místa uprostřed střední 4-sedačky. Let do Prahy byl v pohodě, dostali jsme místa u okýnka (až později jsme zjistili, že to zas takový problém nebyl, protože v tom letadle měly krajní řady jen 2 místa, ne 3:-). Bez problémů jsme prošli bezpečnostní i pasovou kontrolou, pak vystáli dlouhatánskou frontu v gatu, rozloučili se s Bangkokem a ve 22:50 odfrnkli sice domů, ale zatím směrem opačným – na severovýchod do Soulu.

Jelikož jsme letěli přes noc, většinou bylo potemněno a spalo se, dostali jsme jedno jídlo (chicken rice, jogurt, muffin, ovoce, někdo i vodu:-). Na takových těch vytisknutých bezpečnostních pokynech bylo napsáno, že jsou pro Airbus A380, při vstupu jsme si i všimli, že má letadlo 2 patra, ale doma jsme později zjistili, že to bohužel on nebyl:-( I tak to ale bylo „letadlo jako kráva“, aspoň zvenku fakt ohromné. Uvnitř spíš trochu „dobytčák“, místa na nohy jak v obyčejném autobusu. Vedle nás z obou stran seděli mladí Korejci a většinou spali. Na let s vyhlášenými Korean Airlines jsme se docela těšili, ale nakonec byli zklamaní. Jídlo průměr, komfort nula a personál studení čumáci, nebo roboti, navíc ale nějak zmatení, všechno dělali hrozně nesystematicky, o to dýl jim to trvalo. Když na mě promluvili anglicky, znělo mi to spíš jak ta korejština, strašně špatně jsem jim rozuměla. To se teda ČSA zase s někým sčuchla….:-)

V Soulu jsme přistáli v 5 ráno místního času, venku tma a asi tak 2 °C. Měli jsme v plánu tu odlovit 3 kešky nedaleko letiště. Jedna z nich se jmenuje Shuttle Bus Stop, tak jsem si představovala, že před letištěm sedneme na shuttle bus zadarmo, ten nás doveze na tu zastávku, tam vystoupíme, odlovíme kešky, a busem se zas svezeme zpátky na letiště. Když budeme dobře hledat, ani nemusíme venku strávit moc času. V ranní tmě a chladu byla ale naše lovící morálka na nule, tak jsme se v hale natáhli na lavičku, že si chvíli dáchnem, než se rozední. Přeci jen v nepohodlném letadle jsme toho moc nenaspali a noc předtím jsme šli spát ve 4. I přes obě mikiny a podvlíkačky, co jsme si nechali v příručním zavazadle právě za účelem výsadku v Soulu, jsme se vzbudili zimou, jenomže až někdy v 10. Šli jsme zkusit náš plán se shuttle busem a první průšvih byl, že jsme na něj museli 5 minut čekat. Za 5 minut stihne promrznout ledacos. Aspoň že v busíku bylo teplo. Objeli jsme půl jeho trasy, kde měla pomalu být keška, ale na GPS jsme přečetli, že jsme se k ní přiblížili asi na polovinu vzdálenosti, a pořád asi kilák zbýval. Bohužel, promrzlí, rozespalí, bez časové rezervy, na to jsme nějak neměli a korejské kešky zůstaly nepokořeny. Přes ohromný vlakový terminál (jezdí odsud vlaky do města a údajně po počátku roku 2014 začne jezdit i maglev – my viděli jen ne zcela dokončenou stanici) jsme se vrátili na letiště a radši rovnou prošli všemi kontrolami, abychom to měli časově v pohodě. Trasu přes Soul jsme vybrali i z toho důvodu, že zdejší letiště má být jedno z nejluxusnějších, se službami zdarma pro cestující. Trošku času navíc jsme měli, tak jsme se vydali otestovat tuto relax zónu, i když jsme si to představovali úplně jinak. V samostatném mezipatře byla restaurace, samohrající piano (na které si ale mohli jít zahrát i cestující), sprcha zdarma, TV salonek s luxusními křesly (no sakra, a my si ráno lámali záda na dřevěných lavičkách), 4 masážní křesla, masáže jako takové (placené), počítače s internetem zdarma. Internet a masážní křesla byly naproti sobě, ideální zóna pro nás:-) Nechali jsme si zvalchovat záda, poslali zdravici domů, ať pomalu naplánují večeři, a psychicky se chystali na skoro 12-hodinový let. V gatu jsme byli jako jedni z prvních, mimojiné s českou posádkou našeho letadla. Říkali jsme si, v čem je asi problém, když normálně člověk „své“ piloty moc nepotkává, navíc oni koukali na letadlo, jak kdyby ho viděli poprvé v životě. Nám se taky nezamlouvalo, oproti tomu, čím jsme přiletěli, to vypadalo děsně mrňavé. Šeredně jsme se ale pletli a po chvíli to zjistili na netu. Letadlo byl Airbus A330, největší, jakým momentálně ČSA disponuje. Právě dnešní posádka (nebo aspoň piloti určitě) létali s tímhle krasavcem od začátku, co ho ČSA zařadilo do provozu. No dobře, dobře, tak snad to bude ok:-)

A bylo:-) Na české piloty, za tu dobu, co létáme, nemůžeme říct jediné křivé slovo, a to se potvrdilo. Let byl úplně hladký, bez jakýchkoliv problémů, trochu nuda:-) Sedačky a místo byly naštěstí velmi komfortní, ale i tak jsem po 11 hodinách už pomalu lezla po stropě, abych změnila polohu. Jídlo bylo tentokrát trochu slabší – sice 2x, ale výběr mezi hovězím gulášem a korejskou kaší nic moc:-) Při pohledu na letušky mi, jako vždy, bylo trochu smutno – bílá, bavlněná trika, neupravené, nejmladší tak 35 let…když se člověk podívá na nastrojené krasavice z Etihadu nebo i těch Korean, tak tomu moc nerozumí. Faktem ale je, že když je na vás někdo milý a ještě mluví česky, tak se leccos odpustí:-) Akorát chudák pán za náma, nějaký Evropan (mluvil německy), na kterého letušky celou cestu automaticky mluvily česky, protože byl prostě bílej a ne Asiat, jako polovina letadla:-)

Letěli jsme celý den se světlem, takže sluníčko smažilo zleva, okýnka celou dobu zatažená. My občas vykukovali a viděli jsme trochu z asijských hor a Sibiře, s přeletem nad Evropu se zatáhlo a až domů jednolitá vrstva, ze které vystoupila jenom Sněžka:-) Trochu opruz bylo oblétávání KLDR a z nějakého důvodu i Mongolska. V ČR jsme ještě na rozloučenou udělali pěknou smyčku od Prahy až někam nad Pardubice, asi nás nechtěli pustit. To už bylo ale opravdu poslední rozloučení s letošní dovolenou a vzhůru dolů do čerstvě zasněženého Česka.

Abychom si ale jen tak v klidu neodkráčeli z letiště, zastavili nás poprvé v životě na celní prohlídku před posledním východem do příletové haly. Proutěný košík v igelitce, který jsem si provláčela v ruce celou cestu, nyní dobře posloužil, když dostatečně odvedl pozornost od našich batohů. Přeci jen některé z našich jedlých suvenýrů by se celníkům nemusely líbit:-)

 Tisk článku