Místo vydání: Kladno
Dnes jsme se vypravili na výlet kousek za město, což šlo docela jednoduše, ovšem netušili jsme, jaký bude problém dostat se zpět. Ze Starého města jsme si v klidu nasedli na autobus na již vyzkoušeném místě, museli jsme bohužel nejdřív dojet na Sentral, a tam přestoupit na další autobus. Městečko, nebo spíš takové předměstí Melaky, kam jsme měli namířeno, se jmenuje Ayer Keroh, nicméně na doporučení nahaněčů jsme si radši počkali na autobus, který jel přímo k Taman Mini Malajsia, což je jakýsi park, kde je možné navštívit repliky tradičních venkovských domů všech 13 států Malajsie plus okolních států. Udělali jsme dobře, protože park je od samotného města vzdálený ještě 3 km. Ohromné parkoviště před parkem zelo prázdnotou, stejně jako široké daleké okolí. Sedli jsme si nejdřív k jednomu z několika stánků na polívku, a až pak se vydali na samotnou prohlídku. Vstupné nás stálo každého 15 RM (studenti 10, děti 5 RM). Když jsme vstoupili do areálu, měli jsme před sebou velký plac s fontánou, kolem něj v půlkruhu jsou rozmístěné ukázkové domečky z jednotlivých malajsijských států. Vzali jsme to od bližšího okraje, poslušně se před každým vchodem zuli a v dřevěných chaloupkách “na chůdách” jsme byli nadšení – byly vybavené i uvnitř, některé věci měly i navíc – třeba velkou televizi, na které se vysílala “přehlídka” tradičního oblečení daného státu. Všechny domky byly poměrně velké, měly vždy minimálně 3 místnosti, ale třeba jsme ani v jednom nenašli kuchyň jako takovou, až v některých dalších bylo cosi, co teoreticky mohl být nějaký kuchyňský kout stranou od obytných místností. To jsme se bohužel přesně nedozvěděli, protože takto pěkně vybavené byly jenom první 3 domy v pořadí, a pak zhruba uprostřed okruhu dům místní provenience – stát Melaka, jinak všechny ostatní byly prázdné, některé zametené, uklizené. Když jsme ale předběhly dvě pani uklízečky, tak ani to:-( To pro nás bylo po úvodním namlsání hodně velké zklamání, že OPĚT tu mají Malajsijci takovou úžasnou turistickou atrakci a totálně se na to vyprdli. Respektive to by byla pravda jen částečně, spíše jde o to, že park byl vybudovaný v roce 1991, jenomže od té doby nebyl udržován a zchátral a teprve teď se pracuje na jeho obnově. Všudypřítomné cedule UNDER RECONSTRUCTION by tomu odpovídaly. Tak aspoň že tak, a budoucí návštěvníci se mají opravdu na co těšit, až za plnou cenu 15 RM uvidí i plně vybavený celý areál.
Aby to ale nevypadalo, že si jenom stěžuju (i když výše popsaný jev je v Malajsii bohužel dost běžný), tak musím říct, že i jen vidět ty domy a sledovat rozdíly mezi nimi i z venku je moc zajímavé. Na pohled parádní, ale na praxi šílený byl rozlehlý dům státu Sabah, který je jedním ze dvou států rozkládajících se v ostrovní části Malajsie – na Borneu. Narozdíl od pevninských dřevěných domků byl totiž kompletně postavený z bambusu, a to včetně podlahy, po které se naboso hodně špatně chodilo, sedět nebo ležet bych si uměla představit jen na hodně tlusté matraci:-) Jinak také na rozdíl od pevninských domů byly dva ostrovní (ten ze státu Sarawak se teprve dostavoval) na mnohem vyšších “nohách”.
Celou prohlídku mi lehce kazil fakt, že se mi chtělo ale strašně na záchod, takže když jsem na konci půlkruhu malajsijských domů uviděla menší zděnou budovu, hned jsem tam zapadla. Petr taky a rozplýval se pak, jak je to tam hezké, ale já dostala studenou sprchu, a to doslova – celým stropem prosakovala voda a bylo nejenom mokro všude po zemi, ale i na mě “pršelo”. Případným návštěvníkům tedy doporučuji ještě pár let raději navštívit zrekonstruované záchody hned vedle vchodu:-)
Tak trochu cestou necestou, protože v těchto místech nebylo moc poznat, kudy cesta vede, jsme pokračovali dál mezi domy okolních států. Ty jsme si všechny museli prohlédnout jen zvenku, dovnitř byl kvůli rekonstrukčním pracem vstup zakázán (i když u některých pochybuji, že je ještě někdy dají do kupy). Zaujal nás rozlehlý dům postavený nejen na chůdách, ale přímo na vodě (jezírku) – Filipíny. Pak jsme postupně viděli domy z Barmy, Vietnamu, Thajska (koloniální vila – nevím teda, jestli je to zrovna typická stavba thajského venkova), Laosu, Singapuru. Minuli jsme i další budovu záchodků, ale ty byly opravdu těstě před zhroucením:-)
Celou dobu nás provázeli nádherní a téměř nevyfotitelní motýli, okukovali jsme plody cukrové palmy a zůstali jsme úplně hin z varánka, který před námi místo do vody utekl na strom. Na konci velkého okruhu jsme pak viděli, že se tu buduje zřejmě i větší zázemí pro návštěvníky – velká restaurace + bazén), ale zatím také všechno zavřené, opuštěné.
Po opuštění parku jsme přešli přes parkoviště a kolem malého lesíku a zůstali zase zírat, protože lesík byl neskutečně živý – viděli jsme normální veverku, spoustu motýlů, žluto-černého ptáčka, co byl v ptačím parku v KL, malinkého ptáčka, podle mě kolibříka nebo něco příbuzného, a pak se po drátech nad námi úplně v klidu a beze spěchu procházelo něco, co vypadalo jako přerostlá veverka, trochu podobné to bylo tchořovi. Později jsem to identifikovala jako ratufu uzdičkovou, která opravdu patří do rodu velkých tropických veverek:-) Fascinovalo mě, že si fakt vykračovala úplně v klidu, beze spěchu. Ona možná jak byla velká, tak kdyby se rozběhla rychleji, tak z těch drátů spadne:-)
Hezky jsme se tedy na závěr prohlídky skanzenu pokochali zvířátky, nicméně nám o 20 minut ujel autobus a další měl jet za 3 hodiny. Nám se tomu nechtělo věřit, tak jsme se vydali pěšky po silnici nazpět a že si na nějaký autobus mávneme, ale regionální fakt žádné nejezdily a dálkové nestavěly, ani auta nestavěly, no stopování naprosto bez úspěchu, tentokrát. Prošli jsme kolem ZOO, kde jsme ale jenom omrkli ceny pro informaci (dospělí 10 RM, což mi přišlo opravdu v divném poměru třeba se skanzenem; stejně tak i na noční safari) a pokračovali až do Ayer Kerohu, kde se připojovala další silnice. Těsně před námi po ní taky prosvištěl další zastávkový autobus, ale moc daleko na to, abychom ho doběhli. Petrovi z toho definitivně ruply sluneční brýle. Došourali jsme se tedy na zastávku, kde seděly dvě mladé holky a chlap. Po chvíli se přidali další 2 chlapíci a 2 bábušky, což nám dodávalo naději, že něco pojede přeci jenom dřív než za půl druhé hodiny. Nejelo. Zaujalo mě, že tu lidi mají čas ve všední den odpoledne čekat 2 hodiny na autobus, aniž by při tom cokoliv dělali – a trochu jsem jim to záviděla.
Autobus přijel v avizovaných 15:20 (resp. myslím, že v jízdním řádu bylo 15:30), dofrčeli jsme na Sentral, pak sedmnáctkou do centra a v hotýlku sprchu a nohy nahoru. Byli jsme úplně vyřízení. Přibyli nám sousedi – dva Poláci. Prohodili jsme pár slov. Během odpoledne jsem měla pocit, že snad celý hotel vypral a hodlá vyvěsit své svršky a spodky na jednom malém balkonku. I my se v podvečer s pár kousky připojili:-)
Na večeři jsme se vydali až po sedmé hodině. Nenašli jsme žádnou čínskou nebo malajsijskou žrádelnu, tak nezbylo než se vydat opět mezi Indy (tím neříkám, že by nám jejich jídlo vadilo, naopak). Měli jsme chuť na věci od obou již vyzkoušených, a tak jsme si v první restauračce dali tosai (placka jako palačinka) s omáčkami a ve druhé naan (placka jako arabský chleba) s omáčkami. Cestou domů ještě zmrzlinku a poslouchali jsme paní, co v jedné restauraci zpívala karaoke a šlo jí to fakt dobře. Zřejmě pak pokračovala celý večer jako kulturní program, protože jsme jí slyšeli i z balkonu, ale když zpívala potřetí Skyfall od Adele, přestalo nás to bavit:-) No jo, tady si s nějakými autorskými právy opravdu hlavu nelámou…
☕ Podpořte nás kafíčkem!
Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!
Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.
Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!
Loading...
