---

Vstali jsme a vyrazili celkem zavčasu, ale nějak nám to nakonec nebylo moc platné. Především jsme se rozhodli dohnat některé resty v gastronomicky vyhlášené Melace, a tak jsme se nejdřív zastavili v malé restauračce na rohu, kde začíná čínská čtvrť (a býval drak). Pokaždé, když jsme šli kolem, stála před tímhle podnikem šílená fronta lidí a nám pořád vrtalo hlavou, co že tu dělají za vyhlášenou pochoutku. Byla to chicken rice, tedy jedno z nejobvyklejších jídel v Malajsii, jenomže trochu jinak servírované – rýže se podávala ve slepených kuličkách. Kuřecí maso tedy bylo luxusně křehoučké, pochutnali jsme si. Další, co jsme po cestě na autobus vyzkoušeli, byly místní plněné tlusté rolky poh piah, a to včetně zapáleného výkladu paní, která nám je připravila, o tom, jak je to tradiční pokrm baba-nyonya kuchyně (malajsijské původní obyvatelstvo zkřížené s příchozími Číňany). Byly výborné, jenom z nich při ukusování (použití hůlek bylo nemyslitelné) vypadávala náplň:-) A na rozloučenou s Melakou jsme si koupili čistě odporně turistický suvenýr “trička pro dvojici”, protože se nám líbila a protože nám tak nějak zrovna padla do noty:-)

   Cestou, kterou bychom už zvládli snad i poslepu, jsme dojeli na Sentral, obešli všechny bus. dopravce a zjistili, že nejbližší autobus naším směrem jede v 9 večer. Super. Čekal nás tedy skoro celý den na nádraží, a to jsme se včera divili místňákům, že mají čas čekat 2 hodiny na autobus:-( Nebylo ale zbytí, tak jsme volný čas využili k projití nedalekého trhu (úžasná zelenina a ovoce, parádní stánek s orchidejemi), ale hlavně přípravě materiálů na web – psaní článku, úprava fotek. Oběd jsme si dali v jídelním koutku nad tržištěm, kde už ale bylo notně pozavíráno, a po našem odchodu zavřel i ten poslední stánek. Odolala jsem další místní “pochoutce” cendolu (ledová tříšť zalitá sladkým sirupem, obložená zelenými nudlemi a navrch sladkými fazolemi – tuto “lahodu” dělají po celé Malajsii, ale údajně právě v Melace používají nějaký lepší cukrový sirup, takže tady je ta nej), raději jsme několikrát podnikli nájezd na stánek s bubble tea, kde měli určitě nejlevnější a i jeden z nejlepších čajů, co jsme potkali (základní čaj s ovocnou příchutí za 1,80 RM). Na večer jsme si pak došli do restauračky s thajskými jídly, kde měli wifi, a odeslali jsme materiály připravené během dne. Ve 20:45 jsme se šli usadit na nástupiště a čekali. Samozřejmě, že všechny ostatní autobusy v 9 dávno odjely, když se ten náš teprve dobelhal na stanoviště. Oproti očekávání nás na noční spoj nastoupilo jenom pár, tak polovina autobusu. Byl to zase ten třísedadlový, s podnožkou, takže pohodlíčko zajištěno. Pustili jsme si film, a pak usnuli.

   Ve 3 ráno jsme stavěli na odpočívadle, překvapily mě tu naprosto krásné a čisté záchody – asi první země, kde se mi toto stalo na odpočívadle u dálnice:-)

   V 6 ráno jsme dojeli do Alor Setaru, chvíli stáli, když najednou nás řidič začal fofrem vyhánět, že na autobus do Kangaru musíme přestoupit. To jsou teda vtipy, toto! Rychle jsem se pokusili posbírat všechny vyhrabané věci (jídlo, počítač, svršky, odpadky…). Myslím, že na tu rychlost byl jeden zapomenutý časopis ještě celkem úspěch. Nerudně jsme přestoupili a usadili se v novém autobusu asi na poslední volnou dvousedačkou v horním patře, chvíli brblali, a pak zbytek cesty raději zaspali.

V 8 hodin jsme konečně dorazili do Kangaru, trochu vyvoraně se vyhrabali z autobusu a přebalili věci. Celou dobu na nás zíral ze vzdálenosti asi 2 metrů zdejší děda, tipuju, že bělochy viděl poprvé v životě. Neodradil ho ani můj usměvavý pozdrav, zíral dál:-) Aby se nám líp rozmýšlelo, co dál, šli jsme nejdřív na snídani k Indům. Koukali na nás trochu divně, ale co.

   Pak jsme se šli zeptat do nejbližší (a jedné z největších) společnosti Plusliner na spoj do Padang Besaru. U okýnka se s paní pokladní vykecával řidič a oba se nám vysmáli, že tam nic nejezdí. Zkusili jsme i argument, že sem jsme z Padang Besanru autobusem přijeli, ale nepomohlo to. Tak jsme se pokusili vydat na druhé nádraží na Abdul Razak, což se s drobnou radou ochotnějších místních podařilo. Tam nám vysmátý “přednosta stanice” potvrdil, že by autobus měl jet v 8:45, což bylo za 5 minut. Tak rychle sice bus nepřijel, ale půlhodinka to spravila a my frčeli nakonec jen do Kaki Bukit za 4,20 RM/os. Autobus nás spíš náhodou vyhodil 500 m od jeskyně Gua Kelam, která měla být vyhlášenou místní atrakcí. No dopadlo to s ní podobně, jako s předešlými “památkami”, které jsme navštívili.

   Hlavní návštěvnické centrum a vstup do jeskyně byly uzavřené. Seděly tu dvě paní, mladší z nich nám hodně lámanou angličtinou vysvětlila, že je zavřeno (už jsme se nedozvěděli, proč), ale že se můžeme jít podívat do druhé jeskyně. Tak jsme tedy popošli ještě kus, a u druhého vchodu našli zavřenou pokladnu a dva děduly. Vzdorně jsme se usadili před jeskyní a šli do ní nakouknout, zavřená nebyla. Dědové se snažili s náma komunikovat, pochopili jsme, že nám zavolají někoho, kdo nás provede jeskyní. Za chvilku přišel mladší chlapík s baterkou, tak jsme vyrazili za ním. Mysleli jsme, že se bude snažit něco říkat, ale on prostě jenom šel, občas baterkou posvítil na nějaké zajímavé místo. Šli jsme celou dobu po dřevěném chodníku, pod námi bublala, občas i pořádně hučela voda. Naše čelovka svítila jaksi úplně na jiném levelu, takže když jsme vylezli z jeskyně, chlapík nám jenom ukázal cestu ke druhé a odebral se za svou prací. My konečně pochopili, že to nebyl žádný nouzový průvodce, ale dělník, který tu pracoval na revitalizaci “Secret garden” – parku mezi skalami, do nějž ústí obě jeskyně. Už ani nepočítám po kolikáté jsme si řekli, že jednou to tu bude moc pěkné….. Každopádně vyrazili jsme sami do hlavní jeskyně Gua Kelam, jako správní objevitelé s bagáží a jednou čelovkou. Jeskyně je bývalým dolem na cín, takže krasových útvarů a krás je v ní poskrovnu, spíš jsme ale zírali na ohromné prostory zde vybudované částečně lidskou rukou a částečně utvořené přírodou. Prolejzali jsme všechny možné chodby, kudyma to šlo, i ty, co asi nebyly pro veřejnost. Občas to vyžadovalo jisté gymnastické úkony, s baťohem na zádech sranda. Navíc v jeskyních bylo asi 40°C, takže jsme si připadali jako v pekle. Na jednom místě nás zaujaly 3 netopýři visící od stropu. Nejdřív vypadali, že spí, jak jsme se ale víc přiblížili, začali se vrtět a když se vrtěli moc, radši jsme se otočili a pokračovali v cestě. Všimli jsme si, že po zemi se občas plazily divný věci – takový jako malý tasemnice:-) Bylo to bílé, tak 10 cm dlouhé a na jednom konci to mělo jakoby přísavku. Na větší křižovatce cest, kde bylo hodně mokro, toho bylo na každém kroku. Taky tam lezl bílý pavouk. O kus dál mi po noze přeběhla ještěrka, že jsem vyskočila málem do stropu:-) A měli jsme odtud snad nejvíc kousanců za celou dovolenou, ale radši nevíme od čeho:-)

  Už lehce vyřízení jsme prošli dlouhou chodbu evidentně vykutanou horníky a dohadovali se při tom, jestli ty koleje, po kterých jdeme, jsou pořád funkční. Ukázalo se, že ano, nicméně důlní vozík společně s naší svobodou a nás oddělovala hustá kovová mříž na konci jeskyně. Unaveně jsme u ní asi čtvrt hodiny stáli a snažili se dovolat pomoci ze zavřeného návštěvnického centra, kde jsme se ptali hned na začátku, ovšem neúspěšně. Nezbylo, než se zase vrátit do dusivé temnoty jeskyně a projít celou cestu zase nazpátek.

   Venku jsme museli hodit na chvíli sicnu, aspoň na vyždímání oblečení, protože to bylo jak kdybychom vylezli ze sprchy. Přes první jeskyni jsme se vrátili zase na silnici, respektive my šli kousek podél potoka vytékajícího z jeskyně. Evidentně je to tu oblíbeným piknikovým místem – skoro všechny lavičky a altánky byly zaplněné víkendovými výletníky. Možná, že i jeskyni pak někdy později otevřeli, ale to už nám mohlo být fuk.

   Ve vesnici jsme si koupili ledovou kolu a došli na šíleně pálivou polívku. Jinak do restauračky (nejspíš velká garáž, kde se vzadu vařilo, vepředu jedlo) se chodilo zřejmě hlavně na knedlíčky, někteří hosté si jich odnášeli i několik tašek sebou. My si nabrali akorát ještě u jiné paní malé samosy a vydali se na cestu k thajské hranici. Čekalo nás 10 km silnice do kopce, v poledním slunci. Zkusili jsme stopovat. Povedlo se až za napojením silničky z vesnice na větší z Kangaru, zastavil nám Thajec s džípem s korbou (ono tam skoro nic jiného nejezdí) a malou holčičkou vzadu na sedačce. My se svezli na korbě, a když jsme viděli ty prudké serpentiny, byli jsme docela rádi, že se tam nemusíme škrábat pěšky. Vyhozeni jsme byli pár metrů od celnice. Hraniční přechod uprostřed národního parku byl tak trochu neznámá – v průvodci o něm skoro nic, na některých mapách značený, na některých ne, na dotaz se lidi většinou tvářili, že přejít jde, ale nemohli jsme vědět, jestli tu třeba nefunguje nějaký malý pohraniční styk nebo něco takového. Všechny obavy se ukázaly jako liché a my s přivítáním Thajcům vlastním (tedy široké úsměvy, kam se člověk podívá) opustili definitivně Malajsii.

Kolem hranice jako takové není přímo vesnice, ale silnice je lemována neskutečným množstvím stánků se vším možným. Vydrželi jsme, než jsme je všechny přešli, a pak zase zkusili stopa. Během chviličky už jsme se vezli na korbě nějakých vojáků, ale jenom kousek – zavezli nás ke vstupu do národního parku Thale Ban. Pani v budce neuměla ani slovo anglicky, takže snad už při pozdravu zděšeně žhavila drát a jenom nám předala telefon. Takže domluva samozřejmě nula nula prd:-) Pokoušela jsem se zjistit, jestli je možné se v parku ubytovat, za kolik, a tak vůbec, ale nějak jsme se moc nedomluvili. Nakonec jsme z pani v budce vytáhli aspoň to, že většina zajímavostí parku je o dost jinde než kemp. Byly 4 hodiny odpoledne, a tak když jsme to celé nějak vyhodnotili, rozhodli jsme se jet dál. Vrátili jsme se na hlavní ulici a snad první auto, na které jsme mávli, zastavilo. Byl to zase nějaký luxusní džíp, ale bez korby, jeli jsme normálně uvnitř. Řidič byl takový vysmátý mafián ověšený zlatými řetězy, ale v pohodě. Minuli jsme jednu nehodu a o chvíli později nám pod kola málem skočila splašená kráva, ale náš chlapík jel opatrně a včas zareagoval, i když ho to samotného vylekalo. Vyhodil nás o 60 km dále, ve městě Chalung, před tescem a přímo vedle čekajícího autobusu, do kterého jsme pohotově přestoupili. Nic nechtěl, stejně vesele se rozloučil a odjel.

   Autobus byl od malajsijského luxusu velký skok jinde – rozhrkaná okýnka, kde to šlo vytažená, na stropě větráky, rámus jak od letadla:-) Ale to je prostě Thajsko a chybělo nám to:-) Cesta pak byla veselá, chvíli pršelo, tak se okýnka zavírala, když přestalo, tak se zase otvírala. Asi hodinu s námi jela parta místních studentů (i když jejich „šéfka“ byla z Hong Kongu, tady jenom studovala) a ti jakmile s námi navázali první nesmělý kontakt, tak byli jak lavina a museli nutně všechno vědět, všechno znát, na všechno se zeptat, i když občas ta anglická slovíčka trochu páčili. Asi jako já:-) Nejzvídavější z nich si na mobilu googlil Prahu a hrozně se mu líbila. Pak si s námi chtěl vyměnit peníze, tak jsme vyhrabali pár drobných korun někde po kapsách, ale bathy jsme si od nich nevzali. Všichni byli strašně milí a uctiví, při loučení se „klaněli“ se sepnutýma rukama za halasného „Nice to meet you.“ No úžasné. Je fakt, že tohle by se nám v Malajsii asi nestalo – tam jsou lidé taky strašně milí a uctiví a ochotní, ale až když si o to řeknete, sami se o vás většinou moc nezajímají.

   Už za tmy jsme dorazili do jednoho z center dálného thajského jihu – Trangu. Vydali jsme se hledat ubytování podle rad v průvodci a skončili v hotelu Koh Teng, který byl totálně zapadlý, pan recepční neuměl jediné slovo anglicky a cenově průměr – 380 B za velký pokoj s koupelnou, větrákem a televizí. Díky ní a několika chytaným zpravodajským kanálům jsme se později dozvěděli, že v Kuala Lumpur se konají velké protivládní protesty, nebo že v ČR se bude volit prezident (což jsme samozřejmě věděli i bez televize, spíš nás překvapilo, že to sem také dorazilo). Jeden večer, když pak Peťa vysedával na schodišti, kde šla chytit wifi, mu znova spadla brada, když se s ním dala do řeči ubytovaná asi 50-letá Australanka a on jí řekl, že je z Czech, a ona na to „Jó vy máte toho potetovanýho kandidáta na prezidenta, ten je super!“:-)

   My, ubytovaní a zabydlení, jsme rychle vyrazili na noční trh, který jsme viděli po cestě busem. Asi to nejlepší na celém Thajsku jsou jeho noční trhy, a ani tentokrát jsme nebyli zklamaní, i když je fakt, že vzhledem ke stále silné čínské komunitě tu bylo víc stánků s různými krámy a oblečením. My si ale odnesli samozřejmě sushi, pak loupané pomelo, krájenou pitahayu, mango s rýží, maso na špejli, kilo mangostanu. O hodně dál jsme našli vytoužený 7-11, nabrali zásoby pití a naproti němu jsme si pak ještě skočili na polívku. Petr si jí tak opálil, že jí nemohl dojíst a večer mu z toho bylo špatně. Mým vnitřnostem se taky nelíbilo, jak jsme nadšeně splácali všechny blbosti najednou, a dlouhou cestu do hotelu jsem doběhla jen tak tak. Nedalo nám to ale, a sežrali jsme všechno, co ještě zbývalo:-)

V noci jsem musela tlumit větrák – byl celkem dost výkonný, spali jsme i přikrytí.

   Vstali jsme v 8 hodin a libovali si, že s posunem času budeme zase vstávat včas:-) Vzali jsme si jenom pár drobností a vyrazili na obhlídku města a zejména najít směnárnu, jelikož jsme měli v peněžence po zaplacení ubytka na další noc posledních asi 500 B. Zašli jsme do jedné cestovky, která měla uvedeno, že poskytuje i turistické informace, nicméně jednání s námi mě tu trochu překvapilo. Já vím, že jsme váhaví a všechno nám trvá, ale jedna paní se tu věnovala zároveň nám a zároveň další paní a vždy než jsem stihla položit další otázku, už byla vedle. Informace o městě jsem musela tahat z „kamarádky na telefonu“ a informace o výletu na okolní ostrovy zase z jiné (taky na telefonu – uááááá, jak já to nemám ráda!). Ani od jedné jsem se nedozvěděla nic moc přínosného. Podařilo se nám ale aspoň zjistit, kde a jak můžeme v neděli směnit – musíme se vydat do nákupního centra Robinson, kde jsou i o víkendu otevřené pobočky bank.

   Před vlakovým nádražím jsme nasedli na songthaew (forma MHD – otevřená dodávka se sedačkami proti sobě) a svezli se za 12 B/os. (zde jednotná sazba za jízdu). S námi jel jeden nemluvný, ale děsně zvědavý pán, co nám pořád okukoval mapu, potom přistoupily 3 vysmáté školačky (tipuju, že největší srandu měli z nás) a 2 starší paní, které společně s holkami daly dohromady pár anglických slovíček a vyzvídaly na nás, odkud jsme, kam jedem, kolik nám je, jestli jsme manželé a jestli máme děti:-)

   V OC najít banku nebyl problém, jen kurz děsný, ale na to jsme si museli zvyknout. Pak jsme se krámem prošli, koukali hlavně po stáncích s telefony a jestli někde nebude servis na Sony Ericsson, protože Petík zjistil, že se mu někde povedlo rozkřápnout telefon. Nic nás tu ale nezaujalo, naopak jsme nechápali, jak můžou Thajci vůbec do něčeho takového vlézt. Naše rozčarování přešlo ve chvíli, kdy jsme vylezli jinými dveřmi ven a před sebou uviděli ohromný trh, skoro jenom s jídlem! Prošli jsme ho a usadili se v zadní části s hodně stoly pod pódiem (asi se tu po večerech koná nějaký kulturní program…), v ruce třímajíc pomerančovou tříšť, pečené kaštany, smažená kuřecí stehna. Zaplácli jsme to ještě výbornou kokosovou zmrzlinou politou čokoládou a podávanou v čerstvém kokosáku:-) Spíš ze zvědavosti jsme se pak zašli podívat do supermarketu v přízemí OC, ale nic zajímavějšího nebo levnějšího než jinde jsme neobjevili, takže jsme si odnesli akorát anglické fazolky (bonbonky s mnoha příchutěmi, co podle mě pocházejí z Anglie, viděla jsem je myslím v Německu, ale tady mě docela překvapily), které na trhu fakt neprodávají. Před OC stály ty tři holky, se kterými jsme přijely, skoro jak kdyby tam na nás čekaly. Zrovna jel songthaew zpátky, tak jsme ho všichni doběhli a za přežvykování fazolek jsme dojeli zpět. Zbytek odpoledne jsme prolenošili v hotelu a koukali v telce na skrytou kameru, která byla extra povedená – vtípky na lidi mírumilovné, ale přitom hrozná sranda.

   Kolem páté jsme vyrazili na zařizovací obchůzku – na zítra jsme si koupili výlet na 4 ostrovy – s koupáním na bílé pláži (Ko Kradan), šnorchlováním (Ko Mha, Ko Chuak) a Smaragdovou jeskyní (Ko Mook), kvůli které jsme vlastně celý podnik hodlali absolvovat. Cena byla 750 B/os., s odvozem a přívozem od/k hotelu, šnorchlovací výbavou a jídlem zajištěným na celý den.

   Po cestě jsme viděli na křižovatce mezi auty se motat paní s vozíkem plným sushi, která měla namířeno na víkendový večerní trh u vlakového nádraží. Stejně jako my:-) Já vím, že už jsem s tím asi trapná, ono o tom jenom číst není nic, to se prostě musí zažít. Faktem ale je, že thajské noční trhy je jedna z nejúžasnějších věcí v téhle zemi a bloumání jimi a přežírání se samými dobrůtkami je naše oblíbená činnost:-) Tady, na jihu Thajska, jsme koukali, jak se nabídka liší třeba od Bangkoku, ale i od trhů v Malajsii. Co jsme neznali, byl jogurt – čerstvý bílý nebo ovocný jogurt, většinou namíchaný s jahodovou dření a několika „posypkami“ (cornflakes, želé, naložené ovoce, oříšky, atd…). Zkusili jsme, nebylo to špatné, ale ani žádná extra bomba. Další pro nás trochu zvláštní novinkou byly obecně jahody, na kterých tu evidentně dost ujížděli ve všech možných úpravách. My jsme zkusili jahodový shake, který by býval mohl být fajn, kdyby nám ho neosolili (zapomněli jsme na tento milý thajský zvyk) a příliš nezředili. Dále jsme si z první obchůzky trhu odnesli hromadu nádherného sushi, krájený ananas, kuřecí na špejli, chobotničky na špejli a samosy. Všechno jsme zbouchali v klidu na nedalekém obrubníku a i když jsme byli najedení, nedalo nám to a šli jsme trh projít ještě jednou, tentokrát jsme ulovili kilo mangostanu, velký kuřecí špíz a další krabici sushi. Cestou zpět do hotelu jsme si koupili v 7-11 pití a s chutí na polívku se nechali zatáhnout do čínské restaurace (Číňana, toho už jsme rozeznali na 100% od jiných asijských národů). Polívka byla naprosto nevýrazná, docela chudá a stála 50 B. Tak to ne, takhle by to nešlo.

   V hotelu jsme chvíli koukli na zprávy, chvíli netili na schodech, mně napadlo, že hodiny na nedaleké clocktower odbíjejí stejným zvukem, jako na mě zvoní zvonek v práci. Jedna z mála vzpomínek na tuto instituci během dovolené:-) Zdravím…..:-)