neděle 29.12.

Ráno nás pěkně vypekli v půjčovně, protože nám odmítli půjčit motorku na další den. Mají totiž 30.12. – 1.1. zavřeno:-( Takže místo brzkého odjezdu na 60 km vzdálenou barmskou hranici nás čekalo shánění jiné motorky. Manažer nám byl schopný sehnat jenom „velkou“ motorku, ne skútra s automatem, nakonec se zadařilo v cestovce vedle té naší. Motorka ale nic moc a helmy děs a ještě byla nejdražší ze všech půjčených. Nebylo ale moc na výběr, tak jsme sedli na to, co bylo, a valili opět po severním výjezdu z města. Nejdříve jsme se pokoušeli najít Blackhouse (nějaká atrakce, kam jezdí cestovky, asi jakože skanzen, ale těžko říct) podle adresy, kterou jsme našli na netu, ale samozřejmě tam vůbec nic nebylo. Pokračovali jsme do jedné z vesnic „long neck“ kmene a našli to, co jsme tak trochu očekávali: do části vesnice se může normálně chodit, je přetvořena na uličku suvenýrů. Jakmile dojde člověk na konec, odchytí ho místní ranaři a dál ho pustí za 300 B, podívat se na jejich znetvořené ženy, které jsou někde zalezlé. Nějak se nám do toho úplně nechtělo, tak jsem si aspoň od sympatické slečny koupila taštičku na malou lahev, snad jí těch 40 B k něčemu bude a neshrábne to jen nějaký boss. Vybafnul na nás jeden neskutečně špinavý klučina, tipuju tak 5 let, a už s nataženou rukou. Když nedával pokoj, dostal propisku, ale chtěli jsme si ho aspoň vyfotit. Tužka ho zaujala, ale nepostál chvilinku v klidu:-) Jak se dalo čekat, za chvíli jsme měli za zadkem i zbytek vesnické drobotiny a všichni že chtějí tužku. Průběžně se počmárávali tou jedinou. Nechali jsme je při tom a jeli dál.

Za Mae Chang jsme popojeli ještě avizovaných 15 km a dorazili opravdu na velmi dobře značenou čajovou plantáž Choui Fong. Trochu zarážející je její umělost – uprostřed relativně placaté krajiny se najednou tyčí kopeček celý porostlý čajovými keříky – ale proč ne. Navíc kopeček je celkem malý na výšku, ale poměrně dlouhý, takže i výhledy ze silničky na jeho dvouvrcholu jsou kouzelné. My jsme se bohužel asi trefili do nějaké absolutní špičky, Thajci mají volno a ještě je víkend a přišlo nám, že celé širé okolí a hromada Číňanů k tomu se sjela na plantáž. Parkovat moc nebylo kde, kolona džípů, neskutečná fronta lidí v restauračce na vrcholu plantáže. Škoda jen, že tu není žádná expozice nebo prohlídka zpracování čaje, jako byla třeba na plantáži v Malajsii. Tak jsme si aspoň zaexperimentovali se zeleným čajem latté a čajovou zmrzlinou, která byla výborná a úplně jiná, než když si jí dám někde v ČR. Nejvíc se nám ale stejně líbily uklidňující pohledy na zelené svahy. Vtipná byla cesta zpět, protože zřejmě vzhledem k velké dnešní návštěvnosti opačný směr odklonili ze silničky na rozbahněnou cestu okrajem plantáže. Všichni tady jezdí velikými džípy a asi jim to nedělalo žádný problém, ale my se skútříkem jsme měli v bahnité břečce co dělat, abychom nedostali smyk a udrželi motorku v pohybu správným směrem. Navíc nás pak cesta vyvedla kolem ananasového pole na silnici o mnoho dál, než byl vjezd na plantáž, takže jsme se docela daleko vraceli na dálnici.

Další zastávkou, zcela neplánovanou, se stal parčík již na kraji Mae Sai, hraničního města na thajsko-barmské hranici. Chtěli jsme tu najít „Opičí jeskyni“ a „Rybí jeskyni“, ale ani s pomocí internetu jsme se nedohledali, kde přesně by měly být, tak že to zkusíme, když jsme zahlédli povědomý název Tham Luang. To je ve skutečnosti ještě další jeskyně, ke které jsme ale už nedojeli. Skončili jsme na parkovišti u krásného parku, kde je křišťálově čisté jezírko a bude to zřejmě oblíbené piknikové místečko. My zvědavci jsme se vysápali ještě vedlejší cestičkou po okraji skály, abychom vylezli k ústí jeskyně. Před ní stál maník, co půjčoval svítilny za 50 B (vypadaly jak nějaká hornická světýlka z počátku století), tak jsme ho převezli, když jsme v klidu vlezli do jeskyně a po sejití do tmy vytasili svoje čelovky (za menší peníz bych si jí od něj možná i půjčila, byla taková stylová, ale zlodějnu nepodporuju:-). Jeskyně byla evidentně vytvořená vodou a v období dešťů tudy asi voda i protékala, dno bylo písčité a uhlazené jedním směrem. Zato nad hlavami a často i kolem nás se zjevilo mistrovské dílo matičky přírody – ohromné krápníky, silné jako člověk i víc, někde se mezi nimi procházelo jako mezi sloupy, i když se ještě pořád nedotýkaly země. Jinde se naopak otevřely mohutné prostory s podobnými krápníky, ale visícími nám několik metrů nad hlavou. Terén se postupně zdrsňoval, skály ostřily a průchod byl čím dál tím náročnější, až jsem nevěděla, jak pokračovat a Petr se vydal na průzkum dál sám, i když o tolik dál taky nedošel. Jako vtipná “poslední věta před smrtí” mi přišlo jeho zvolání „Nevidim, co tam je, tak tam skočim a podívám se.“ V útrobách jeskyně jsme zaslechli netopýry a viděli několikrát veliké cvrčky s dlouhatánskými tykadly – nic extra roztomilého. Na cestě zpět jsme potkali nějakého dalšího odvážlivce, bělocha, taky s čelovkou:-) Na denním světle se ukázalo, že skály poměrně dost špinily hnědočervenou barvou, co nejde jen tak oklepat. Prima.

Ještě než jsme se vrátili na dálnici, zastavili jsme se na rohu u vysmátého chlapíka na nudlopolívku. Popisky měl thajsky, ale něco měl za 30 a něco za 40 B. Polívka od něj byla výborná, při přípravě se ptal, co tam chceme a co ne. Ovšem když mu pak Petr zaplatil stovkou, rozesmál se ještě víc a už mu nic nevrátil, takže nás vyšla polívka na 50 B. Zvláštní jednání, ale měl štěstí, že polívka byla fakt dobrá a my díky ní příjemně naladění.

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

Rychle jsme dojeli do samotného Mae Sai, což byla touto dobou jedna obrovská tržnice a parkoviště – všude lidi, auta, motorky a celkem zmatek. Velký dav lidí plynul na obě strany mostu Přátelství mezi Thajskem a Barmou. My jsme našli aspoň trochu rozumné místo na zaparkování motorky, abychom si vyfotili hraniční přechod a zároveň označení nejsevernějšího místa Thajska. Když jsme chtěli odjet, zjistili jsme, že má motorka zavřenou díru na zapalování. To nám jako někdo udělal? My nevíme, co s tím, to jsme nemohli udělat omylem…Tak dlouho jsme to zkoumali a zkoušeli, až se podařilo (Pat a Mat nakonec všechno vyřeší) a my mohli odfrčet ještě do městečka Chiang Saen, resp. hlavně na místo kousek severně od něj, zvané Golden triangle (Zlatý trojúhelník). Zde se jednak vlévá řeka Mae Kok do Mekongu (Mae Kong), a tím se tu sbíhají hranice Thajska, Barmy a Laosu. Na thajské straně se jedná o slušnou atrakci, je tu obrovský Buddha s menšími bůžky kolem, kde se všude dá pomodlit a odevzdat nějaký ten baht mnichům. Jinak samozřejmě nesmí chybět občerstvení a mnoho stánků s lokálním oblečením. Petr neodolal a také si jedno stylové tričko z trojmezí pořídil, koneckonců máme svého oblečení pořád nedostatek. Samotné městečko Chiang Saen s historickým centrem a opevněním už jsme jenom za tmy prosvištěli a pokračovali k Mae Chang, kde jsme se napojili na dálnici. Ještě bych doplnila, že Zlatý trojúhelník se nazývá i o dost rozsáhlejší území thajsko-barmsko-laoského pohraničí, které je z minulosti nechvalně proslulé produkcí opia. Thajská vláda tomuto nešvaru později učinila přítrž a na tomto území je dnes pěstování máku nahrazeno často právě čajem nebo kaučukem. Před příjezdem k soutoku jsme se chtěli podívat na údajně monumentální muzeum opia (Hall of opium), ale přijeli jsme 15 minut po zavíračce, tak jsme si jen projeli okolní pěkný park, budova sama je dost ohyzdná, vypadá jako vchod do nějakého ohromného dolu v kopci.

Po napojení na dálnici jsme zajeli ještě jednou k benzínce, kde nám motorka definitivně chcípla asi 4 metry od stojanu a museli jsme jí dotlačit. Tomu říkám štěstí…taky jednou:-) Po návratu se jdeme podívat nejdříve k paní Slepičkové, a pak na včera objevený trh, ale dneska to není žádná sláva, jídla málo, program žádný. Motá se tu ale spousta kmenových bábušek a podle stánků označených fotkami jednotlivých horských kmenů to vypadá, že se tu odpoledne konal trh kmenů. Ach jo, to nám nemohl někdo říct? Procházíme se aspoň úžasně osázenou a rozkvetlou zahradou Flag and lamp park. Jsou tu záhony lilií všech možných barev, které voní na dálku, celá stěna orchidejí a spousta dalších, které neznám jménem. Vše je zavlažované rosením z kabelů nad našimi hlavami. Mezi záhony občas stojí figuríny v tradičních oděvech některého z horských kmenů. Takový svatební obleček by se nám taky líbil:-D
Každopádně najíst se jdeme na večerní trh a končí to opět u hot potu, i když tentokrát už máme lépe vychytané, co dát kdy vařit:-) Večer v hostelu plánujem nad internetem další cestu a pracujeme na webu, spát jdeme v půl 4.

Zítra konečně hurá do Laosu!

 Tisk článku