pondělí 30.12.

Budíček se sice nezdařil úplně podle plánu, ale sbalení jsme byli celkem rychle a při loučení nechali manažerovi i helmu navíc z 1. půjčovny, ať jim jí vrátí, až po svátcích otevřou. Došli jsme na malý, blízký autobusák a v mžiku se soukali do autobusu v 10 hodin, nestíhajíc nakoupit nic k jídlu ani pití. A to jsme si chtěli udělat trochu nějaké zásoby před překročením hranice – bůhví, jak to v tom Laosu bude vypadat. Uklidňovali jsme se tím, že si ještě nakoupíme v Chiang Kongu, hraničním městě, předtím, než přeplujeme hranici na loďce. Řidič autobusu, když si kontroloval lístky, se nás ptal, jestli jedeme do Laosu a jestli busem nebo lodí, tak jsme mu odkývali loď a on na to nic neřekl, považovali jsme to tedy za souhlas. Většinu cesty jsme vzhledem ke spánkovému deficitu prospali, jinak se tu už trochu zvedaly kopečky, často osázené tenkými stromky, tipuji to na mladé kaučukovníky. Autobus byl z většiny plný bělob, největší exot seděl přes uličku od nás a já přemýšlela, jestli takhle dopadne nezávislý cestovatel, když sám tráví delší dobu v oblasti Zlatého trojúhelníku plného opia – byl to dědek cca 55 let, celý zarostlý, rozcuchaný, neskutečně špinavý, i když boty i ponožky měl od kvalitních outdoorových značek. Hlavně byl ale úplně neskutečně pomalý, nejdřív jsem myslela, že je opilý, ale on dělal své činnosti vcelku přesně, bez problému, jenom hrozně, ale hrozně pomalu. Poslední zhruba půl hodiny jízdy jsme strávili handrkováním s kámošem řidiče, protože nejdřív přišel oznámit, že jestli chceme dovézt k hraničnímu mostu, bude to stát dalších 55 B/os. Přitom celou trasu jedem za 60 B. Řekli jsme, že to je ok, že stejně chceme jet lodí, tak si vystoupíme normálně ve městě na autobusáku. Radili jsme se na tomto postupu s našimi sousedy – mladou německou dvojicí za námi a slečnou přes uličku, která mluvila výborně anglicky, tipovala jsem jí na Američanku. Shodli jsme se na tom, že nás tahá za fusekli, nicméně fakt byl, že už je pravděpodobně dokončený most přes Mekong jakožto hraniční přechod – v našem i německém průvodci bylo uvedeno, že se teprve staví. Za chvíli přišel chlapík znovu a poslal nám kolovat papír ÚDAJNĚ od nějaké cestovky, že lodní přechod už nefunguje, jediná možná cesta do Laosu je přes most. Opět jsme mu nevěřili a odpověděli, že si vystoupíme ve městě a dojdem si to. Když jsme pak viděli most asi 50 m před námi, a že se autobus od něj otáčí na opačnou stranu, a až pak zajede do města, jali jsme se vystupovat. Maník Němce i holčinu stihl skásnout, my jsme mu řekli, že mu nic nedáme a on nastoupil a odjel:-) Nebylo nám to ani trochu blbý, protože on sem nezajížděl extra kvůli nám, jel tudy normálně. A krom toho nebudu platit 60 B za 2-hodinovou cestu, a pak 55 B za to, že mě hodí o pár desítek metrů dál (most je od města kousek).

No, tak jsme tedy skončili na mostě (částečně proto, že jsme sami znejistěli, jestli přívoz funguje, když se tu otevřel nový velký hraniční přechod) a vydali se vstříc svému osudu. Zamířili jsme si to vesele k imigračnímu pracovníkovi, ale ještě jiný strážník před ním nám ukázal, že si nejdřív musíme koupit lístky na autobus. Přes most. Za 25 B/os nebo za 35 až do laoského hraničního města Houayxai. Chtěli jsme ty dražší, ale to paní zcela ignorovala a všichni jsme dostali stejné po 25 B. Pak přišla na řadu imigrace a kontrola pasu, „vyhazující“ razítko. V přepážce pro cizince, kam nás poslala jedna strážnice z pohraničníků, nikdo nebyl, tak jsme chvíli bezradně koukali a kývali na ní, až se slitovala a šla nám zařídit, že nás vezme někdo jiný, konkrétně okýnko pro Laosany a Vietnamce. Mohutný pohraničník vyřídil vše, co je potřeba, odebral nám z pasů formuláře, a prej že 5 B. Jako cože? Odkdy se v Thajsku na hranicích něco platí? Nic jiného nám ale nezbylo a na zadní straně autobusového lístku jsme našli vysvětlení, že se jedná o poplatek za práce přesčas pro nás. Tak to je teda výborný:-D  No, lístky na autobus nám byly záhy odebrány a my naskládání do autobusu. Ty pendlují po mostě každých cca 10 minut. Na laoské straně jsme byli posláni nejprve k jednomu okýnku stejné kanceláře, kde jsme dostali k vyplnění každý 3 formuláře (ať žije byrokracie!). Na všech se vyplňují v podstatě stejné údaje, jen vždy v jiném pořadí, tak musí být člověk stále ve střehu:-) Formuláře jsme následně odevzdali s pasem a fotkou a přesunuli se ke druhému okýnku, kde jsme sledovali zajímavou trasu našich dokladů přes pět stolů, patery úřednické ruce, z nichž každé prolistovaly vše, co tam bylo doposud a přidaly jeden svůj úkon. Dostali jsme do pasu dvě razítka, vízum a potvrzení o jeho zaplacení. Úplně nejlepší byl poslední úředník, který jen zkontroloval hotové pasy, skásl nás každého o 30 USD a pasy předal. Fakt, že ani jeden z úředníků rozhodně nikam nespěchal, podotýkám proto, že to výmluvně charakterizuje celou zemi, jak později zjistíme:-)

Nuže, jsme v Laosu, welcome! Jako první nás přišel uvítat klučina od tuktuku (na rozdíl od Thajska tady říkají tuktuk vlastně songthaewům, tedy nikoli motorkám, ale autům pro dopravu několika lidí na upravené korbě), že prej nás za 100 B/os. odveze do města, je to ještě cca 10 km. Tuto cenu jsme odmítli akceptovat. Místo toho jsme si vyměnili trochu peněz ve směnárně (kde nám paní potvrdila, že normální cena za tuktuk odsud je 80 B) a Američanka se šla zeptat jiného klučiny, za kolik by nás vzal (přeci jen v 5 máme určitou vyjednávací pozici). Když se vrátila se stejným údajem jako my, odkývli jsme mu to a toho prvního jsme nechali jenom zírat (padla od nás ještě jedna nabídka, jestli nás vezme za 80, ale nehodlal slevit, tak měl dnes o 400 B míň). Přidal se k nám ještě jeden postarší turista s kufříčkem, že prý je sám a nikdo ho tedy nechce vzít, tak jestli se může přidat k nám. Byl z Norska a Američanka se ukázalo, že je Australanka, která ale žije v Kanadě. Cestou tuktukem jsme řešili klasické otázky, když se někde potkají cestovatelé – jak tu kdo jsme dlouho, jak ještě budeme, co plánujeme, apod. Vyjukaně jsme zírali na prašnou cestu a dřevěné lávky, ale když jsme přejížděli třetí, tak už nás to nechalo celkem v klidu. Tuktuk nás vyhodil kdesi v 1-ulicovém městečku (no dobře, vesnici) a my mu s vypětím všech sil zaplatili.

Možná někoho překvapilo, že tu jako platidlo zmiňuji thajské bahty, tak se nyní budu chvilku věnovat laoské měně. Nazývá se KIP a je opravdu vtipná:-) Její kurz je cca 8000 K = 1 USD (tedy hodně přibližně 1 Kč = 400 K). Mince jsme zatím nepotkali, nejmenší papírová bankovka je 500 K. Jinak většina cen se pohybuje v deseti- až statisících. 2-chodová večeře s pitím vychází kolem 50 – 60 000 K, nudlopolívka 10 – 15 000 K. Litrová lahev vody kolem 5000 K. Ubytování zatím většinou kolem 80 000 K, ale to je státem regulované. A tak:-) V severním Laosu, hlavně u thajských hranic je dost často možné platit i bahty, přičemž 10 000 K = 40 B. Proto nám tuktukář vzal obojí. Horší je, když někde zaplatíte kipy a oni vám vrátí bahty – to je pak teprve počtářský oříšek:-)

Vydali jsme se společně do nejbližšího guesthousu, který jsme měli shodou okolností vybraný i podle průvodce – Sabaydee (= laoský pozdrav, podobnost s thajským Sawasdee není čistě náhodná:-). Byla to krásná nová budova, za poměrně velký pokoj s koupelnou, teplou vodou, TV, větrákem i klimatizací (zřejmě nepoužijeme ani jedno, leda by se dalo klimoškou přitápět) a wifi chtěli 80 000 K. Bohužel teda i za pokoj pro jednu osobu, paní po přemlouvání milostivě slevila o 10 000 K. Někoho konečně napadlo se navzájem představit, a tak jsme se dozvěděli, že cestujeme s Julií (Aus.), Mirou a Stefanem. Dali jsme si 10 min. na zabydlení, a že se půjdeme podívat po něčem k snědku. Byla jsem ráda a o dost klidnější, když jsme překonávali neznámé hranice ve větší společnosti, ale po pravdě řečeno moje konverzační schopnosti byly vyčerpány velmi záhy a zbytek dne pro mě byl slušná „advanced english lesson“:-)

Pokochali jsme se úžasnou terasou a výhledem z ní na pomalu se valící Mekong a protější thajský břeh, a potom zašli na jídlo do restauračky v přístavu. Podle okýnek pro úředníky to vypadalo, že hraniční přechod funguje, ale jen pro toho, kdo už má vízum – nová se tu neudělují. V restauraci jsme byli sami (tzn., že sami normálně bychom sem nikdy nevlezli:-), personál pospával vedle. Jídelní lístek byl dost obsáhlý, ale my zvolili na začátek snad aspoň trochu jistotu – smaženou rýži a laoské pivo Beerlao, které se vaří podle české receptury. Ostatní měli chuť experimentovat, jenomže s paní vrchní si úplně nerozuměli a dopadlo to podle toho. Na jídlo jsme strašně dlouho čekali, pak přinesli naší rýži, ostatní stále čekali. Pak dostala Julia ooobrovskou mísu rybí tom yum (údajně „Mekong sea food“:-), která navíc byla úplně nejdražším jídlem v nabídce:-) Chtěla ale tradiční laoské jídlo lap, které dostal Stefan – jakési mleté (vepřové) smíchané s bylinkami – to vypadalo moc hezky, taky to někde zkusíme. Nejdéle čekala Mira na dušenou zeleninu:-) Celou dobu se mezi námi procházely slepice a kuřata, vždycky omrkly, jestli už jíme a jsou tím pádem v bezpečí:-) Jednu velkou výhodu ale tato návštěva měla, a sice že paní nás naučila laosky děkovat – KOP ČÁJ (děkuji) nebo kop čáj láj láj (děkuji velice).

Občerstvení jsme se vydali do cestovní kanceláře, která zprostředkovává unikátní atrakci Gibbon Experience, několikadenní „túru“ korunami stromů zdejšího národního parku, kdy se nechodí, ale jezdí na karabině, a spí ve stromových domečcích. Za 3-denní trasu (2 noci) chtěli ale 310 USD/os., za Express verzi (2 dny, 1 noc, nejvyšší strom Laosu, víc chození a jiná lokalita) potom 190 USD. No a zbytek dne nám zabralo rokování nad tím, zda je pro nás hodnotnější nedocenitelný zážitek nebo cca 12 000 Kč a 3 dny cestování k dispozici. Nakonec jsme zvolili druhou variantu a doufali, že nebudeme litovat.

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

Šli jsme se projít vesnicí, což znamená de facto podél hlavní silnice, ale Miře se rozbila bota a ostatní se vrátili do guesthousu. My jsme šli ještě kousek dál, podle průvodce tu měl být někde čínský trh, ale nenašli jsme. Zaujal nás ale nudlář na nábřeží, a tak jsme riskli jeden laoský pad thai, vlastně tedy pad lao (i když bůhví:-), a cestou zpět ještě shake (ano, pani taky nikam nepospíchala, mezi dvěma koktejly si zvládla vyřídit i telefon – a nikterak krátký). Zbytek společnosti jsme našli na verandě stále řešit „gibbony“, tak jsme jim sdělili své stanovisko a oni se nakonec přidali. Dali jsme si oddych v pokojích, a pak vyrazili na večeři:-) Dle německého průvodce jsme vyrazili do Daauw home, kam nás už předtím na ulici lákaly dvě běloby. Jde o domácký podnik smíšené rodiny (mamina pravděpodobně Holanďanka), který zároveň spolupracuje se sdružením podporujícím horské kmeny. Myšlenka ušlechtilá, my bychom dali přednost asi spíše nějaké malé jídelničce a večeři mezi místními:-) Tady bylo na výběr v podstatě ze dvou menu, kuřecího nebo rybího s rýží nebo salátem nebo obojím. Přičemž menu bylo minimálně pro 2 osoby, takže Julia měla zase smůlu a musela se pokusit sama spořádat celé kuře (pravda, laoské kuře je asi tak poloviční co jeho steroidy krmení bratranci v Evropě/Americe). My jsme konečně ochutnali rybu z Mekongu a byla moc dobrá. Čaje za nemalý peníz (hrneček, nikoli žádná luxusní asijská konvička) byly větvička bylinek zalitá vlažnou vodou, můj limetkový byl mnohem lepší. Po jídle jsme se přesunuli všichni kolem velkého ohniště, jinak tu byl ještě pár Britů, kteří si už rok jen tak cestovali po světě, a dvě přiopilé Maďarky, které se neskutečně afektovaně snažily sbalit Brita. I děda Nor se ukázal. Když se kolem mě rozjela třetí anglická konverzace, přestala jsem to absolutně pobírat a usoudila, že je čas jít spát. Domluvili jsme se na ranním srazu v 7:45 na tuktuka na autobusové nádraží, tam se pak následně rozdělíme. S námi odešla i Julia, Němci zkoušeli ještě nějakou laoskou whisku.

V pokoji jsme si dali teplou sprchu a plánovali, kam popojedeme dál, běžel nám v TV Cartoon Network (kanál s kreslenými seriály). Jinak co se sprch týče, tak v době zápisu máme za sebou 4 guesthousy a většinou to bylo tak, že je v koupelně karma, ale nezvládá ohřát větší tok vody, takže buď se dá sprchovat větším proudem, ale vlažnou až studenou vodou, anebo teplým čůrkem:-)

 Tisk článku