Jak a proč vyrazit do světa aneb základní informace k životnímu rozhodnutí

Odmalička ve všech pohádkách a výchovných příbězích posloucháme, jak se někdo odhodlal vyrazit do světa na zkušenou a co všechno ho tam potkalo. Převážně jde o mladé Honzíky a Jeníky, kteří najdou ponaučení, vykonají dobrodiní a jako bonus si přivedou domů nevěstu. Ve skutečném životě to chodí trochu jinak, zvlášť co se té nevěsty týká, ale stále platí, že vidět svět znamená poznání a poznání je to nejdůležitější pro náš život.

Kdo nechce, hledá důvody, kdo chce, hledá způsoby

V dnešní materiální době ale cestování něco stojí (i když to zdaleka nemusí být víc, než by člověk ve stejném časovém úseku zaplatil za domácí živobytí), a tak ono “vyrazit do světa” na zkušenou spousta mladých lidí odkládá na chvíli, kdy nabyde dojmu, že má dost nasetřeno (netvrdíme, že to je hloupost, protože jsme byli úplně stejní). Ale kde pak vzít sílu udělat ten zásadní krok, dát výpověď ze slušně se rozjíždějícího zaměstnání, opustit pohodlný, zajištěný život a vyrazit do světa vstříc velkému neznámu? Poslední dobou tuhle otázku vídáme a slýcháme velmi často, takže touha po poznání světa v lidech je, jen se k tomu odhodlat. No a právě proto jsme zkusili sepsat a možná trochu zbilancovat ten náš důležitý životní krok, kterým začalo více než tříleté dobrodružství. Třeba tenhle náš “seznam” pomůže někomu si srovnat vlastní myšlenky na odjezd a doopravdicky se pustit do příprav. Protože když jsme zvládli vyrazit do světa a přežít my, tak to může zvládnout úplně každý, bude-li chtít:-)

Aby čas nebyl můj nepřítel

Tak především u nás výpověď, zabalení a odjezd nebyly začátkem, ale koncem celého “rozhodovacího procesu”. Na menší vandry a výlety jsme jezdili od malička, od roku 2003 jsme se začali postupně vydávat do zahraničí, nejprve po sousedních zemích a východní Evropě, od roku 2008 a první výpravy do Thajska jsme si zamilovali jihovýchodní Asii. Stále víc nás ale při každé dovolené drásalo, že se musíme v nějakém termínu vrátit, že nemůžeme zůstat pár dní na místě, kde se nám zalíbilo, že jsme stejně pořád ve spěchu. Rostlo to v nás a sílilo a začali jsme si pohrávat s myšlenkou cesty, při které by nehrál čas žádnou roli a jediným omezením by byly finance a vlastní vůle… Na přelomu roku 2013 a 2014 při návštěvě Laosu, s dlouhatánskými přejezdy nedotčenými horami, jsme omezený čas extrémně pocítili, a zároveň jsme potkali hned několik cestovatelů, kteří se už vyrazit do světa odhodlali. A to byla ta pověstná poslední kapka. Hned po návratu jsme si stanovili odjezd na září téhož roku, oznámili to rodinám, upozornili zaměstnavatele, že nás mohou trápit posledního půl roku, a začali zlehka plánovat a počítat.

Ne každou dovolenou musíme odpočítávat po vteřinách a obávat se konce.

Štěstí přeje připraveným

Až do května bohužel byly přípravy na cestu dost chabé, neboť důležitější bylo nachystat vlastní svatbu:-) Na intenzivní přípravu nám tedy zbyly 3 měsíce s tím, že jsme měli zhruba vymyšlenou trasu: přes východní Evropu, Turecko, Gruzii, Arménii, Írán, Spojené arabské emiráty, Omán, Indii, jihovýchodní Asii, Austrálii na Nový Zéland, který byl naším velkým cestovatelským snem. “Dál se uvidí, to zatím nemá cenu řešit, bůhví, jestli dáme tohle…” jsme si tenkrát říkali:-) V každé zemi jsme měli vytipované jedno nebo pár míst, která bychom chtěli vidět, zbytek jsme všechno načítali a zjišťovali až za pochodu.

O tom, co si s sebou zabalit, se vyplatí trochu popřemýšlet.

Některé věci a informace ale bylo nutné zařídit nebo zjistit před odjezdem, a právě ty se zde pokusíme předložit jako takové malé doporučení nebo inspiraci, na co nezapomenout, pokud by snad někdo plánoval podobné opuštění domácího rybníčku na delší dobu…

1. Doklady

Jelikož jsme po svatbě měnili i trvalé bydliště, vzali jsme to na úřadě jedním šmahem – nové občanky, pasy i mezinárodní řidičák. To je naprostý základ, ale na dlouhou cestu je fajn si ještě doma vyřídit i další věci:

• Pasy – občan ČR může držet až 5 pasů (my cestujeme každý se dvěma), jen se při žádosti o další pasy ptají na důvod. Tím může být bezpečnost (kdyby se s jedním pasem něco stalo, mám ještě druhý) nebo třeba vízové povinnosti, kdy např. razítko Izraele nebo Íránu vidí mnoho zemí nerado, proto není nic jednoduššího, než jim předložit druhý pas.
• Mezinárodní řidičák – vydávají se dva typy, tzv. vídeňský s platností 3 roky a ženevský s platností 1 rok. Každá země uznává jiný, někdy oba, je třeba se informovat podle destinace, kam člověk míří, anebo si rovnou nechat udělat oba.
• Platební karty – před cestou je dobré si zkontrolovat platnost karet, mít jich s sebou víc a aspoň jednu embosovanou pro platby přes internet. V případě potřeby se dá v bance zažádat o jejich výměnu a odjíždět tak s kartami “čerstvými”.
• Pasové fotografie do zásoby – pokud je plán cesty do zemí, kde se musí zařídit víza, budou fotky stoprocentně potřeba (my jsme jich na trase z ČR na NZ spotřebovali každý okolo 10 ks). Pozor opět na lokální odlišnosti, přes které ale nejede vlak… například do Íránu musí mít ženy fotku se zahalenými vlasy, rameny a dekoltem, nebo do Indie jsou potřeba fotografie formátu 5 x 5 cm.

Všechny důležité dokumenty (kopie pasů, řidičáku, občanek, pojistnou smlouvu k cestovnímu pojištění, pasové fotografie, atd.) jsme si naskenovali a uložili na google disk, hodněkrát se to osvědčilo. Pasy jsme měli nakopírované i u sebe, což je užitečné buď pro vyřizování víz v terénu, kdy občas chtějí kromě originálu přiložit i kopii, anebo potom při ubytovávání a půjčování motorek, abychom jim nemuseli nechávat originální doklad (podle českých zákonů by člověk správně neměl svůj pas vůbec vydat z ruky, což je ale v praxi poněkud neproveditelné:-)).

2. Zdravotní pojištění

Při každé cestě do zahraničí by si měl člověk uzavřít cestovní pojištění, při vycestování na 6 a více měsíců je možné se odhlásit od zdravotního pojištění v ČR (na pobočce vlastní pojišťovny, vrací se karta pojištěnce a podepisuje jednoduchý formulář). Pro roční nebo delší pobyt v zahraničí není taková legrace vybrat vhodné cestovní pojištění a před odjezdem jsme se docela naběhali a nahledali informací (dnes už je situace trochu jiná – pravidla stejná, ale informací na internetu spousta). Pozornost je nutné věnovat zejména:

• aby bylo pojištění určené pro ucelený pobyt a ne jen přerušované cesty s návratem do ČR,
• aby pokrývalo celou oblast, kam se chystáte (Evropa, svět, USA),
• aby se vztahovalo i na práci (pokud se chystáte v zahraničí pracovat nebo dobrovolničit),
• výši krytí.

Pro nás hrálo roli i to, zda se dá po roce ze zahraničí prodloužit, což se ukázalo jako největší problém. Nakonec jsme uzavřeli v té době nejlevnější dostupné roční pojištění od České pojišťovny. To ale ze zahraničí prodloužit nejde, a tak jsme později, po dlouhém hledání a obepisování pojišťoven vybrali roční pojištění od pojišťovny Direct. Dnes se dá jednoduše hledat i v zahraničí, například britský True Traveller je mezi cestovateli populární.

☕ Podpořte nás kafíčkem!

Jsme rádi, že vám můžeme přinášet obsah, který tvoříme s láskou ve svém volném čase. Provoz tohoto webu však není zcela zdarma a my budeme rádi za vaši podporu!

Pokud nás máte rádi a naše články vás baví, zvažte prosím malý příspěvek na naše virtuální kafíčko. Každý váš finanční příspěvek nám pomáhá udržovat tento web živý a plný inspirace.

Pro podporu můžete navštívit naší stránku na BuyMeACoffee.com. Vaše kafíčko nám dodá energii a zároveň nám bude potěšením, že oceníte naši práci. Děkujeme vám!

Koupit kafíčko

3. Mapy, průvodci

Při předchozích cestách jsme většinou používali průvodce Rough Guide, někdy Lonely Planet nebo jiné, ovšem s plánem navštívit minimálně 20 zemí to jaksi nešlo. Abychom měli na cestách aspoň nějaký zdroj informací nezávislý na internetu, naskenovali jsme si pár stránek z průvodců půjčených z knihovny (většinou starší vydání), později jsme přidali postahované soubory z wikitravel.org pro jednotlivé země nebo oblasti. Zároveň jsme si vedli soubor s tipy, na které jsme kdekoli narazili a nechtěli je zapomenout.

Co se týká map, tak jsme za roky zvyklí používat turistickou GPS, do které se dají sehnat kvalitní a podrobné mapy zdarma a legálně (jen nejsou posvěcené oficiálním výrobcem). Při cestě se pak přidaly papírové mapy, které člověk prostě nabere v terénu.

4. Peníze

Při cestování se řídíme radou mít finance pro jistotu rozdělené, takže jsme vyráželi každý se 2 – 3 schovkami v batohu, peněženkou u sebe, na různá místa rozdělené i platební karty a vyměněné peníze. Směnili jsme část rozpočtu do USD, čímž jsme nečekaně ušetřili, protože od podzimu 2014 začal kurz strmě stoupat a tak nízko se zatím nevrátil, i když v posledních týdnech se tomu začíná opět přibližovat (menší část peněz jsme vezli v EUR a GBP, největší díl zůstal na účtu). Litujeme jen, že jsme nevyměnili víc, protože směňovat pak na lokální měnu vyjde levněji, než vybírat peníze z bankomatu. Ale i to je možnost, pokud u sebe někdo nechce nosit větší hotovost.

Určitě je dobré mít na cestách hotovost, v některých zemích to bez ní nejde vůbec.

Rozpočet na dlouhé cestování

Náš původní plán cesty počítal se zhruba 1 – 1,5 rokem, respektive dobou, po kterou nám vydrží našetřených 300 000 Kč (předchozích 8 let jsme oba pracovali na plný úvazek, takže to nebyl až takový problém naspořit). Zvládli jsme držet denní rozpočet kolem 500 Kč na všechno (jídlo, doprava, ubytování, vstupné, víza, pojištění), a díky tomu nám celá suma nakonec vystačila na 17 měsíců, po příjezd na Nový Zéland a koupení auta. Třináctiměsíční pobyt na Zélandu vyšel zhruba na dalších 300 000 Kč, které z drtivé většiny protekly nádrží našich aut. Nicméně 4,5 odpracovaných měsíců (sezónní práce za minimální mzdu, jak je tam zvykem) plus prodej auta nakonec pokryly veškeré náklady, a dokonce nám ještě zbylo na zpáteční cestu, aby nemusela být přímá, ale mohli jsme si ji ještě o několik měsíců natáhnout:-)

5. Víza a přechody hranic

Celkem důležitou a často podceňovanou součástí příprav je sběr informací o režimech vstupu do jednotlivých zemí, zejména pokud člověk hodlá cestovat pozemními přechody. Někde jsou potřeba víza, někde se dají koupit na hranici, jindy se musí zařídit předem, některé země mají s jinými uzavřenou hranici a z jedné do druhé se přejít nedá. Zkrátka chtít vyrazit do světa je první a nejdůležitější krok, ale je fajn se na to i trošku připravit;-)

Íránská víza vyřízená v tureckém Trabzonu jednoduše a rychle.

Když jsme si zjistili, jak se věci mají na naší plánované trase, bylo jasné, že z Čech nic zařizovat nebudeme, všechno až po cestě, protože je to tak jistější, nebo protože nám nic jiného nezbylo (víza do Indie začínají platit ve chvíli vydání, takže i kdybychom je dostali na 6 měsíců, nestihli bychom tam dojet, nebo by nám zbylo jen pár týdnů času). Zde je stručný seznam toho, kam jsou víza potřeba a jak jsme si s nimi na cestě z Čech na Nový Zéland poradili my (pozn. všude jde o turistická víza):

• Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Turecko, Gruzie, Arménie – vízum není potřeba. Jediným zádrhelem může být uzavřená hranice mezi Tureckem a Arménií.
• Írán – při pozemním vstupu je nutné mít vízum předem, dá se vyřídit v ČR, ale levněji a snadněji se dá získat v tureckém Trabzonu na íránské ambasádě. Při příletu do země se dá získat vízum on arrival přímo na letišti. Pozor, ženy musí dodat k žádosti fotografii se zahalenými vlasy, rameny a dekoltem.
• Spojené arabské emiráty – vízum se bezplatně dává na hranici. Zajímavou alternativou při delší cestě je možnost plavby lodí z Íránu.
• Omán – vízum se kupuje na hranici.
• Indie – vízum je nutné mít předem, měsíční se dá dnes vyřídit online, pro delší pobyt je třeba žádat na ambasádě. Při žádosti v Íránu a SAE je třeba kromě mnoha standardních dokumentů ještě potvrzení občanství z české ambasády, v Ománu stačil průvodní dopis, proč nežádáme o vízum ve své zemi. Indie má některé příhraniční oblasti nepřístupné nebo přístupné jen s povolením.
• Thajsko – vízum není potřeba pro pobyt do 30 dní. Pozemním přechodem hranice je možné do země vstoupit jen dvakrát do roka.
• Barma – vízum je nutné mít předem, při leteckém vstup jde vyřídit online, jinak na ambasádě, např. v Bangkoku zcela bez problémů. Barma má pro cizince uzavřené některé pohraniční oblasti.
• Kambodža, Laos – vízum se kupuje na hranici.
• Vietnam – ostrov Phu Quoc se dá navštívit bezvízově, jinak je vízum nutné předem. Při leteckém vstupu jde vyřídit online, po zemi je nejlepší vyřídit na ambasádě v sousední zemi, my jsme si je obstarali v Phnom Penhu (vyšlo levněji, než v Bangkoku, navíc s možností tříměsíčního víza, která v Bangkoku není).
• Malajsie, Brunej – vízum není potřeba, maximální povolený pobyt je 90 dnů. Jedinou výjimkou je malajsijský stát Sarawak udělující jen 30 denní pobyt.
• Indonésie – vízum není potřeba pro pobyt do 30 dní a při vstupu na vybraných letištích a přístavech, nejde ale prodloužit. Vízum na 30 dní, které lze prodloužit, je možné získat po zaplacení na většině letišť a hraničních přechodů.
• Austrálie – vízum je nutné mít předem, platí na 1 rok s max. délkou pobytu 3 měsíce, jde vyřídit na ambasádách, anebo jednodušeji online. Při vstupu ale bývají velmi přísné kontroly všeho, co si člověk veze.
• Nový Zéland – vízum není potřeba, max. délka pobytu je 3 měsíce. Při příletu bývají velmi přísné kontroly dovezeného vybavení. Nám se podařilo v březnu 2015 získat working holiday víza umožňující roční pobyt vč. pracovního povolení, čímž se celá naše cesta poněkud natáhla.

6. Bezpečnostní a povětrnostní situace

Při plánování delší cesty přes vícero států je také dobré zjistit si aktuální bezpečnostní situaci tam, kam mířím (nicméně oficiální zdroje je asi možné brát trochu s rezervou a řídit se selským rozumem – např. takový Írán vychází v médiích pomalu jako teroristická bašta a přitom turistům tam hrozí maximálně to, že je domorodci budou chtít hostit déle, než jim končí vízum, na druhou stranu je to jedna z mála zemí, kde zákon přikazuje zahalování žen vč. turistek, a to je také dobré vědět).

Neméně důležité je i plánování návštěvy jednotlivých zemí vzhledem k ročnímu období. V tropických zemích přicházejí monzuny, v mírném pásmu zima, na jižní polokouli je všechno naopak. My jsme třeba plánovali odjezd 1.9., ale nakonec jsme jej museli o dva týdny odložit, a i ty dva týdny se pak podepsaly na našem úprku před přicházející zimou v Turecku, Gruzii a Arménii.

Hory na hranicích Arménie a Íránu pod prvním popraškem sněhu.

7. Odkaz pro “pozůstalé”

Je fajn mít doma zařízený nějaký ten “back up”, který vám dojde zalít kytky a vyvětrat (při kratší nepřítomnosti), bude moct převzít poštu nebo v případě nutnosti za vás jednat třeba s úřady, nebo podnájemníky, pokud svůj byt pronajmete. Opatřit spolehlivé osobě plnou moc vyžaduje návštěvu notáře, který úředně ověří podpis. Poštovní plná moc se dá vyřídit na poště. Většina institucí vyžaduje nějakou vlastní formu plné moci, takže pokud budete chtít mít pokryté všechno, začněte dostatečně včas před odjezdem.

8. Očkování

Očkování do světa je častým tématem diskuzí, co člověk, to jiný názor, tak je nebudeme nikomu brát, ani vnucovat ten náš. Jen opět popis vlastní situace…. Protože cestujeme tak trochu punkově, spíme po lesích, ale i nádražích, vlacích, autobusech, jíme na ulici, nebo co kde utrhneme v přírodě, pijeme vodu z přírody (jen v Evropě, třeba v Asii raději s čistícími tabletami, když není k dispozici filtrovaná), tak jsme klidnější, když jsme si před lety, nechali napíchat základní cestovatelské kombo žloutenka A+B a tyfus. Žloutenka by měla být doživotní, tyfus je na 3 roky (takže nám po 2 letech na aktuální cestě vypršel:-)). Pokud bychom se chystali někam mimo Evropu, Asii a Austrálii, budeme se informovat na aktuální situaci a případně můžeme zvážit něco dalšího. Pro případ nouze vozíme v lékárničce ještě antimalarika.

9. Vlastní výzbroj a výstroj

Všechny faktory zvolené trasy je potřeba zohlednit při výběru toho, co si s sebou zabalit. Vybalancovat optimálně mezi váhou, kvalitou a cenou vybavení může být pořádně tvrdý oříšek. Je pravda, že oblečení a předměty běžné denní potřeby se dají dokoupit ledaskde, ale to, na čem si zakládáte, co rozhodne, jak moc komfortní bude vaše cestování, nebo třeba jak kvalitní fotky si přivezete, doporučujeme obstarat a ozkoušet v předstihu. Každý má jistě vlastní priority, my bychom doporučili se zaměřit hlavně na techniku, funkční oblečení, boty, spacák, možná stan a určitě batoh. Nákup outdoorové výbavy dnes není nic složitého, vedle spousty kamenných obchodů, kde dobře poradí, je i řada eshopů, které mohou nabídnout lepší ceny a větší výběr. Např. zajímavou nabídku batohů můžete nalézt v eshopu Affekt.cz. O tom, jak posloužila naše výbava během prvního roku cesty, se můžete dočít v článku Výzbroj a výstroj – co se (ne)osvědčilo na roční cestě. Článek na stejné téma po tříletém cestování nechystáme, neboť by nebylo o čem psát:D:D.

No a jak ta naše cesta tedy vlastně dopadla?

Podrobnější shrnutí najdete v článcích 1 rok na cestě, 2 roky na cestě, videu 1000 dní v 1000 vteřinách a nejnověji 3 roky na cestě, zde to vezmu stručněji…

…Do světa 2014 – 2015

16. září 2014 jsme byli připraveni vyrazit do světa na životní cestu, s přibližným plánem, nějakou tou korunou v kapse a především neskutečnou radostí z toho, že nás nesvazují žádné termíny. To nás přešlo hned v Íránu s třicetidenními vízy, a pak už to jelo všude: Omán 30 dní, Indie 90 dní, Thajsko 30 dní, Barma 28 dní, Kambodža, Laos 30, Vietnam 90, Malajsie 90, Indonésie 30. Ale všechno ostatní jsme si mohli řídit a organizovat sami. Cestovali jsme batůžkářsky – veřejnou dopravou, stopem, pěšky, lodí, s drobnými přelety (Omán – Indie, Indie – Thajsko, Malajsie – Bali, Bali – Nový Zéland s denním stopem v Sydney). Spali jsme pod stanem, na nádražích, v nočních spojích, v levných hostelech, u místních. Jídlo jsme si buď vařili sami na plynu, na ohni (když se rozbil vařič), elektrickou spirálou, nebo hlavně od Indie dál se stravovali v levných jídelnách. Byla to asi nejvíc intenzivní část cesty, málokdy jsme se někde zdrželi déle, než dva dny (až do dovolené s rodinami na Langkawi a pobytu na Bali na podzim 2015).

Rýžové terasy severního Vietnamu, jedny z nejkrasnějších, co jsme viděli.

Pod Jižním křížem 2016

Nový Zéland byl velká neznámá a diametralně odlišné prostředí od všeho, co jsme doposud poznali. Jako většina “batůžkářů” jsme koupili stařičké auto, ve kterém jsme následující rok žili, spali, vařili, cestovali (vlastně ta auta byla 2, první umřelo). Až na občasné fish&chips bez fish jsme ani jednou nebyli v žádné restauraci, jídlo jsme si vařili sami a nakupovali ve velkých hypermarketech zlevněné zboží. Všechny peníze šly do benzínu, díky kterému jsme mohli vidět tolik krás a v zimě nezmrzli. Projezdili jsme oba zélandské ostrovy křížem krážem a získali i zcela novou zkušenost se zemědělskými pracemi – česali jsme třešně, blumy, sázeli borůvkové keříky, třídili čerstvé i mražené borůvky, atd. Je to zážitek a zkušenost k nezaplacení, díky které doporučujeme každému si zkusit někam na work and holiday vyjet – víza jsou omezená většinou do 30 nebo 35 let (35 na Novém Zélandu a do Kanady), tak je potřeba si to rozmyslet a vyrazit do světa včas a ne jako my:-)

Nový Zéland má neuvěřitelně pestrou přírodu, od oceánu po sopky a ledovce.

…A zase zpět 2017

V lednu 2017 jsme ukončili pobyt v zemi Pána prstenů, s nějakým tím vydělaným dolarem v kapse, a mohli zase vyrazit do světa, tedy vlastně jsme se vydali na cestu zpět do Čech, ovšem rozhodně ne přímo. Zůstaly nám resty z první cesty směrem na Zéland, a sice Austrálie a Indonésie, ze které jsme si zatím prohlédli jen Bali. Do Austrálie jsme zamířili jako první, Melbourne a stát Victorii si prohlédli z pohodlné základny a v pořádném džípu díky kamarádce zde zabydlené, a pak už sami pokračovali dál. Trochu jsme se zasekli v Modrých horách (Blue Mountains) – jednak tam bylo božsky a jednak jsme čekali na důležitou zásilku. Pokračovali jsme částečně vnitrozemím, částečně podél východního pobřeží do Rockhamptonu, odsud pak do žhavého Outbacku a postupně až do Darwinu. 6000 km za měsíc a kousek, výhradně stopem. Zrodila se další životní láska – do Austrálie se musíme brzy vrátit… Zpátky v též milované jihovýchodní Asii jsme si užili dovolenou i s druhými rodiči, a pak se vydali objevovat neznámé kouty Malajsie a ostrov Borneo, dlouholetý sen. Taktéž jsme zvládli další kousek Indonésie, i když mnohem menší, než bylo v plánu, a sice část ostrova Sumatra. Poprvé v životě jsme nechali propadnout letenky – na Jávu jsme to prostě nestihli:-) Dostavily se ale dlouhodobé zdravotní potíže, blížil se třetí rok mimo ČR, na což žádné zdejší instituce nejsou zatím připravené, a tak jsme pomalu zamířili do střední Evropy. Vzali jsme to krátce přes Thajsko a Laos, abychom zakusili asi vůbec nejnáročnjší měsíc cestování – přes Čínu, a na závěr se krátce podívali do Kazachstánu, kde už na nás bylo příliš chladno, ale zdejší lid jsme si naprosto zamilovali. Poslední fáze cesty (od Austrálie dál) se obecně změnila na hodně slow traveling, zdržovali jsme se delší dobu na jednom místě, když jsme se tam cítili dobře, a užívali si, že nás i místní začali poznávat, zdravit, povídat si.

Australské Modré hory si zasloužily delší zastávku.

Tak co, dodali jsme vám trochu motivace? Pořád ještě si myslíte, že sbalit si pár drobností a vyrazit do světa je nepřekonatelný problém? Nebo si snad nevíte rady s nějakým vlastním zádrhelem, který jsme tu nezmínili, a zajímalo by vás, jak jsme se s ním popasovali? Podělte se v komentáři pod článkem nebo třeba emailem, budeme rádi a určitě odpovíme na cokoli:-)

A pokud jste váhali, ale náš článek vás nakopnul (nebo aspoň trošku popostrčil) k rozhodnutí vyrazit do světa, tak jsme dosáhli přesně toho, co bylo cílem a nezbývá, než popřát šťastnou cestu všem, kdo se na ní vydají!