---

čtvrtek 19. – pátek 20.12.

Po 11 měsících vyrážíme opět do Thajska a ne, trapně si nepřipadáme:-) Při čem si bohužel trapně připadáme až moc, je žádost nejlepšího souseda na světě, aby nám doma vyzvedl a přivezl na letiště zapomenutý mezinárodní řidičák. Perfekcionalista Filip se prochází naším odjezdově zabordeleným bytem – moje nejhorší noční můra:-) Každopádně ještě jednou moc moc díky, zachránils nám dovolenou!

Letos jsme se vykašlali na internetový check-in, když jsme vloni díky němu seděli každý jinde, tak tentokrát nám pán od ČSA sdělil, že jsme jedni z mála bez míst a že to vyřešíme v gatu, kde nás pak nějak usadí. Byl docela vstřícný a nakonec se mu povedlo najít nám místa vedle sebe jak na let z Prahy, tak i následně z Abu Dhabi. Akorát ani jednou u okýnka, i když na cestě z Prahy jsme u něj nakonec díky škatulatům našich sousedů skončili (ale to byla celou dobu tma).

Oba zhruba 6-hodinové lety proběhly v pohodě, trochu jsme se prospali, zkoukli film a 2 díly Her o trůny, dobře se najedli a málo napili (jako vždy), jen v ČSA mi přišlo, že bylo znát šetření (na úplně narvané letadlo 1 letuška a 2 letušáci, všichni už lehce „za zenitem“:-), jídlo skromnější než minule. Ale vysloveně stěžovat si nemůžem, seděli jsme a letěli:-D Asi hodinové čekání v Abu Dhabi snad ani nestojí za řeč, než jsme cvakli pár fotek a napsali příspěvek na web při posezení v nádherné trychtýřovité hale, byl čas se jít nechat odbavit.

Po příletu do Bangkoku už nás asi taky nic nepřekvapilo, maximálně tak nový stánek bubble tea v suterénu u metra:-) Za 45 bathů/os. jsme koupili žetonky na rychlodráhu, a po několika dotazech se letos i dopátrali zastávky autobusu, který nás měl dovézt ke Khao San Road. Vyhlíželi jsme číslo 2 nebo 59, ale teprve když projela snad všechna ostatní, některá  i 2x, zarachotila u nás dvojka. Zaplatili jsme dohromady 18 B, jenomže autobus nás vyhodil asi 200 m od velkého křižovatky u pevnosti Phrakan, ulice byla až k ní zablokovaná zaparkovanými auty. Dále byl zabraný kompletně celý prostor jedné z největších bangkokských tříd Ratcha Damnoen Klang kolem Památníku Demokracie. Všude se táhly ohromné davy lidí – demonstrujících proti současné premiérce (tipuji). Nějaký děda zapáleně kázal z pódia kdesi několik stovek metrů vpředu, všichni poslouchali, tleskali, občas pískali. Nicméně Thajci si i demonstraci umí zpříjemnit, takže celá akce se podobala spíš velkému nočnímu trhu, všude různé pochoutky a hromady hadrů a různých cetek v motivu thajské vlajky nebo aspoň v thajských barvách. My se prodrali nezbytně nutným úsekem k Památníku, a tam už se dalo zatočit do vedlejší ulice a zanedlouho jsme byli v naší osvědčené uličce nedaleko Khao San. Nutno podotknout, že na páteční večer před Vánoci tu byl hodně velký klid. Díky tomu nás také v již ozkoušeném hostelu Merry V. bez problémů ubytovali. Podle mě od minulého roku o 20 B za pokoj zdražili, ale i tak je cena 240 B vcelku příjemná. Zvlášť, když v hotelu jsme snad jen 3 obsazené pokoje.

Rovnou jsme se vydali do ulic na večeři, kterou nemohlo být nic jiného než pad thai – míchané nudle se zeleninou, kuřecím a hromadou všeho, co si tam sami přidáte:-) Zapili jsme banánovým a pitahayovým shakem, aniž bychom prolézali celou Khao San (a vůbec, co tam, když nejsem Dán a nehodlám se zpít do němoty a ohluchnout z přebasované americké hudební produkce). Na pokoj jsme zakoupili velký ledový čaj, pak přístup na internet a po prosurfování a studené sprše šli někdy v půl 3 ráno spát:-)

Ještě jeden významný dnešní postřeh – teplota je tu příjemná oproti ČR, to rozhodně, ale žádná tropická facka se letos nekonala a i stropní větrák, bez kterého se tu normálně nedá přežít, dnes v noci nepoběží.

sobota 21.12.

V půl 10 mě Petr vzkřísil z komatu, pobalili jsme pár drobností a vyrazili na nádraží pokusit se koupit lístky na vlak pro další cestu. Na návrat do hostelu do 12 to nevypadalo, tak jsme rovnou zaplatili 2. noc. Snídani zajistil nedaleký marketík 7-11 a banánové bábovičky. Trasu už bychom dokázali jít snad i poslepu, ale to by byla škoda. Navíc v přístavišti se nějak lépe připravili na turisty, takže peníze vybírali už u „kasy“ při příchodu k molu, na jeho okraji pak bylo psáno několik rad k cestování loděmi, na vše dohlížel pan dozorce od mariňáků. Zajímavé…. Jinak byla řeka oproti provozu, na který jsme tu zvyklí, dost mrtvá, moc lodí se po ní nepohybovalo. Spekulovali jsme, zda je to příčina nebo důsledek demonstrací (jestli kvůli demonstracím je tu méně turistů, tak se nepracuje, nebo jestli se nepracuje, protože se stávkuje). Plavba byla kromě jedné málem-srážky klidná a svezli jsme se tentokrát ještě o stanici dál, že na nádraží zkusíme jít zase jinudy, což nám vyneslo jednu kešku.

Ve vodním kanále k nádraží jsme viděli plavat želvu, ale moc rychle se schovala pod kalnou vodu, abychom jí dobře zdokumentovali. Rozkopaná křižovatka před nádražím kvůli výstavbě metra je pořád stejná, v tomto připomíná rychlost stavby metra v ČR…. Utekli jsme všem tuktukářům, co tu číhají na nevinné oběti, abychom se dozvěděli, že vlaky na zítra jsou plné, minimálně ty, kterými jsme chtěli jet – ranní a večerní. Jako na potvoru bylo volno v dnešním večerním spoji, jenomže už jsme tady zaplatili ubytko:-( Po chvíli dohadování jsme vzali 2 místa ve vlaku bez spaní, co jede ve 12:45 z Bangkoku a do Chiang Mai dorazí někdy ve 4 ráno. Podle jízdního řádu, v reálu čekáme zpoždění aspoň 2 hodiny….takže to bude zase jednou cesta snů:-D

Abychom z Bangkoku viděli zase něco jiného, sedli jsme na metro a jeli skoro půl hodiny do parku Chatuchak, na vyhlášený víkendový trh, který jsme tu nikdy nezastihli. Park byl okoupený lidmi válejícími se na každém volném místě a piknikujícími, ovšem to zdaleka nemělo na ty návaly v ulici mezi parkem a trhem a na trhu. To bylo pravý maso! Trh jsme prolezli horem dolem, byl parádní, spousta rukodělných a přírodních výrobků, všechno, co se sežene na Khao San a ještě mnohem víc a často možná i kvalitnější. Mimo to různé jejich cetky a kýčovité serepetičky, no a samozřejmě ohromný jídelní „kout“, kam jsme se ale neměli šanci upíchnout. Vzali jsme zavděk mangovým shakem, smaženou vrtulovitou bramborou a kuřecím stejčkem do ruky. Na pohled vypadaly úžasně i různé zmrzliny co se tu prodávaly, ale na ty jsme nějak neměli chuť. No škoda, že se sem nedostaneme před odjezdem, protože suvenýry a dárky by se tu nakupovaly jedna báseň! Procházením stánků nám ale i přes svačinku řádně vyhládlo, a tak jsme usedli v jedné z jídelniček na ulici před tržnicí a posilnili se rýží s kuřecím masem a vývarem (chicken rice) a tom yum nudlemi.

Na zpáteční cestě do „naší“ lokality jsme se vymotali parkem na hlavní ulici, která byla neskutečně zaplněná lidmi. V plynoucím davu jsme prokličkovali do protisměru a nadchodem na opačnou stranu ulice, kde jsme si počkali na autobus a dojeli až ke Khao San Road. Chtěli jsme čekat poctivě na 59, kterou jsme včera viděli jet přímo kolem naší uličky, ale 524 nás plus mínus dovezla také. Tentokrát za 13 B/os. Na náměstíčku, kde jsme vystupovali, jsme si odlovili kešku a šli si do našeho hostelu odpočinout. Petr přesouval fotky, já jsem si na 3 hodinky zdřímla, v autobuse mi to nějak nestačilo:-)

Před sedmou hodinou jsme vyrazili – jak jinak – na večeři. Ono to vypadá, že tady zatím neděláme nic jiného, než se pořád něčím cpeme, ale když už jsme v Bangkoku všechno zajímavé viděli a nakupovat hadry se nám nechce, tak nic jiného nezbývá:-D Kousek od hostelu, v jedné zapadlé uličce, nás zastavil pěkný bílý mladík, možná až moc uhlazený, vedle něj místňák, a prý odkud jsme a jestli něco nehledáme? Jelikož jsme byli kousek od kešky, tak mě napadlo, že buď to byl kolega geocacher, anebo nám nabízel jiná potěšení těla či ducha (osobně to tipuju na nějaké drogy, protože výlety za holkama do Pat Pongu tu nabízejí taxikáři zcela nepokrytě), a v tom případě radši rychle zmizet někam do pryč…. Prošli jsme se trochu po okolí, vyhýbajíce se demonstrantům, kteří se hromadně stahovali na největší bangkokské shromaždiště lidí Sanam Luang, a zjistili, že stejně jako vloni, se i dnes na hlavní třídě nad naší uličkou koná trh. Prolézat thajské stánky člověka možná na chvíli unaví, ale nikdy úplně neomrzí:-D Hlavně ty s jídlem, samozřejmě. Narazili jsme i na sushi, ale jedno nevypadalo vůbec hezky, druhé bylo vyjedené. Objevem se stal stánek s dortíky a buchtičkami v keramických miskách. Holky to měly nádherně vyzdobené, a jak celé dorty nakrájené na dílky, tak piškoty s bílkovým sněhem navrchu vypadaly úžasně lákavě. Obávali jsme se (oprávněně) nadměrné sladkosti, ale vyzkoušet něčeho nového je nutnost:-) Navíc nám zůstane pěkná keramická mistička a bude moc príma se s ní měsíc tahat:-)

Loni na tomto trhu vystupovaly různá herecko-zpěvácká uskupení, letos to tu zjevně patřilo muzikantům – vždy po několika metrech byl jeden nebo jedna krásně nazdobený a hrál na nějaký tradiční nástroj. Na konci trhu pak bylo malé pódium s několika dřevěnými nástroji, které si pravděpodobně mohli jít dobrovolníci zkusit rozezvučit, ale jen hádám, pánovi moderátorovi jsem bohužel nerozuměla ani slovo:-)

Jinak jsme k jídlu nic zas až tak vhodného nenašli, a tak jsme zapadli do jedné z pouličních jídelen nedaleko hostelu. Dopadlo to trochu zklamáním, nebo spíš pobavením – prvních 5 minut si nás nevšímal vůbec nikdo. Pak jsme si řekli o menu. Pak jsme zavolali někoho dalšího, abychom si objednali (rýže s kuřecím, ananasem a kešu, tom yum polévka a 2x melounový shake). Pak přinesli 2 citronové shaky. Vrátili jsme jim je. Pak přinesli rýži s kuřecím, ale bez ostatních věcí (ke které se nikdo nehlásil a nemohli jí udat). Vrátili jsme jim jí. No a pak jsme konečně dostali námi objednané jídlo a pití a bylo to dobré, i když tom yum by nepálila ani mojí mamku, museli jsme si jí trochu „vylepšit“. Obsluhovalo tu asi 5 mladých klučinů, ale objednávala a inkasovala starší pani, vařil ještě někdo další a nějak se nemohli synchronizovat:-)

Večer jsme se ještě prošli po sobotní Khao San Road, což je podle mě zážitek za trest – prodíráte se mezi davy přiopilých bělochů a z každé hospody duní asi milionem decibelů jiná muzika. Ano, má to atmosféru, ale chodím sem raději přes den. Na uklidnění žaludků jsme si dali ještě jednu kuřecí polívku, úplně jednoduchou, dobrou a jemnou, a pak už zapadli do hostelu konečně natáhnout nožky.

Pomalu chytám thajskou angličtinu, i když dnešní postřehy mě trochu vylekali: Nejdřív jsem zaslechla větu, která zněla „Isíjo kolí?“ a podle mě znamenala „Is he your colleague?“ (Je to tvůj kolega?), a večer klučina roznášel smaženou rýži (fried rice) s pokřikem „fáj uáj“. No bude veselo, jsem v tomto ohledu zvědavá na Laos:-)

neděle 22.12.

Jelikož jsme to včera zalomili opět někdy v půl 3, ráno jsme se pohodlně vyspali, v 9 vstali, zabalili, Petr si dal další porci smecty na zlobící zažívání, a vyrazili jsme na nádraží. Takový nával na lodi, jako dnes, jsem snad ještě nezažila – velká skupina lidí se vůbec nevešla a musela počkat na další spoj. Z mola bylo vidět, jak na obou mostech po našich stranách demonstranti blokují ulice – takže lodní přepravu asi zvolilo víc lidí jako poslední možnou alternativu. Naštěstí pod hlavními chrámy se loď postupně spíš vylidňuje, takže tlačenice se o něco zmenšila. Po výstupu nedaleko vlakového nádraží se k nám připojila Němka, která cestuje sama po Thajsku a vyjela omrknout cestu k nádraží, aby se sem zítra bez problémů dostala. Šla kus s námi, chvíli jsme si povídali, ale když měla nádražní budovu na dohled před sebou, otočila se na podpatku a byla pryč. Zato my jsme zůstali nevěřícně zírat, protože přední vchod byl úplně obsypaný demonstranty, z tlampačů na dodávce se ozývalo kázání a na střídačku do toho tleskali nebo pískali. To by tak ještě scházelo, aby nám nejel vlak!

Odskočili jsme si nejdřív nakoupit nějaké zásoby na cestu do 7-11, a pak se propašovali na nádraží zadním vchodem, kde byl klid. Již v dříve otestované nádražní vývařovně jsme si poručili „same same“ jako měla paní vedle, ale jestli si ještě někdy budu objednávat touhle metodou, radši okouknu jídlo od nějaké běloby než od místňáka s plechovou hubou:-) Nudlové curry bylo dobré, ale nic pálivějšího jsem tu zatím nejedla. Pak jsme si našli náš vlak a chvíli váhali, jestli se máme smát nebo brečet. Popošli jsme ale kousek dál a zjistili, že ta hrůza vagon na konci je 3. třída, nás čeká 2. Ta zvenku vypadala úplně stejně:-D Uvnitř ale rozdíl znát byl – měli jsme místa na perfektních sedačkách z nějakého luxusního busu nebo letadla, trochu sklápěcí, pohodlná na sezení a s odstupy skoro na natažení nohou mezi opěradly (Thajci by je tam natáhli, já to měla jen tak tak). Vlak vyjel na minutu přesně a my, stejně jako většina spolucestující, byli do 15 minut v limbu:-)

To nám vydrželo plynule 2 hodiny, a pak na střídačku až do cíle:-) Když jsem se poprvé vzbudila, byli jsme u letiště Don Muang, tedy ještě nadlouho v Bangkoku. No jo, do výšky Thajci moc nestavějí, takže město, které má stejně obyvatel jako Praha, se někam musí rozlézat…  Jízdu jsme si krátili převážně spaním, trochu čtením, hodně sledováním okolí venku. Když se setmělo a nebylo venku na co koukat, dali jsme si 2 díly Her o trůny. Neustále také vlakem procházeli prodavači všeho možného občerstvení, tak jsme si dali ananas, kuře na špejli s balíčkem rýže, domácí masový kynutý knedlíček a pad thai (nudle). Tady se člověk do vlaku nijak extra předzásobovat nemusí:-)

Horší to ovšem začalo být s teplotou, když zapadlo slunce. Rapidně začala klesat a vypnutí větráků a zavření oken zmírnilo tuto změnu jen trochu. Během noci lidé kolem nás postupně vytahovali všechno, do čeho se mohli nějak zabalit. Nám to přišlo nejdřív děsně vtipné, jak tam sedí ve dvou kulichách, rukavicích nebo osuškou omotanou kolem hlavy jako turban, postupně jsme ale taky vytáhli všechno „zimní“ oblečení, zabalili se do vakospacáků (nemáme sebou spacáky, jenom hygienické vaky) a stejně klepali kosu. To se na tom severu, a hlavně v Laosu, ještě máme na co těšit….

Vlak měl ve výsledku necelé 2 hodiny zpoždění, takže po 16 hodinách cesty jsme konečně dorazili do Chiang Mai a matně se rozpomínali, kterak jsme tudy cestovali před 4 lety. Pěšky jsme se vydali do centra s nadějí, že nás někde v 7 ráno ubytují:-)